Pozvání na svatební hostinu (Mt 22,1-14)

• A Ježíš k nim znovu mluvil v podobenstvích: „S královstvím Božím je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu. Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít. Poslal znovu jiné služebníky se slovy: ‚Řekněte pozvaným: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!‘ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem. Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je. Tu se král rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni; jděte tedy na rozcestí a koho najdete, pozvěte na svatbu.‘ Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky. Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu: ‚Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?‘ On se nezmohl ani na slovo. Tu řekl král sloužícím: ‚Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.‘ Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán. (Mt 22,1–14)

Náš milostivý Spasitel nás chce přivést k poznání nebeských věcí. Proto mluví v podobenství o svatbě tělesné, aby přivedl náš rozum ke svatbě duchovní. Takže raduje-li se kdo, že je zván na svatbu tělesnou, o to víc se má radovat, že je zván na svatbu duchovní; bál-li by se kdo, aby nebyl vyhnán ze svatby tělesné, aby se daleko více bál, aby nebyl vyvržen od svatby věčné, a k tomu spoutaný vyvržen ven do temnoty. Takto chtěl Spasitel učit své učedníky i nás, proto mluvil v podobenství, jak říká evangelium: „A Ježíš k nim znovu mluvil v podobenstvích: ‚S královstvím Božím je to tak …‘“ Království Boží je sbor lidí zde na světě. A tento sbor se nazývá nebeské království, protože nebeský král, Bůh, je král tohoto sboru. Jak rozmanitě o království nebeském mluví Písmo, jsem už psal v 11. kázání. Nyní vezmi podobenství v evangelia tak, jako kdyby světský král vystrojil svému synu při svatbě hostinu, a přikázal by přijít na svatbu, a tak dále. Právě tak Bůh Otec i celá svatá Trojice vystrojila svatbu Kristu, jakožto člověku, když mu svatá Trojice zasnoubila sbor všech vyvolených ke spasení, o nichž říká Kristus na konci evangelia, že nemnoho je vyvolených. A aby ta svatba Kristova s chotí jeho lépe voněla a žádost naši táhla, v tomto evangeliu praví Kristus, že hostina na té svatbě je připravena. Uvažme, kdo je král, že to je Otec Bůh; ten vystrojil svému Synu Kristovi svatbu – dal mu sbor všech vyvolených a připravil mu svatbu. Sv. Řehoř říká: „Tehdy Bůh Otec učinil Synu svatbu, když ho v životě Panny spojil s lidstvím, když chtěl, aby Bůh, jenž je před věky, byl člověkem na konci věků.“

„Poslal služebníky“, proroky, „aby přivedli pozvané“, tedy Židy, „na svatbu“ nebo „ke svatbě“, to znamená k víře o vtělení Kristově, „ale oni nechtěli jít“, nechtěli věřit. „Poslal znovu jiné služebníky“, ty, kteří říkali, že teď je blízko svatební hostina, jako poslal Jana Křtitele a jiné, kteří oznamovali Kristův blízký příchod slovy „řekněte pozvaným“, tedy kažte Židům i jiným: „Hle, hostinu jsem uchystal“, tedy jak říká sv. Řehoř: „Naplnil jsem tajemství vtělení.“ „Býčci“, tedy proroci, kteří byli pod těžkým jhem zákona, „a krmný dobytek“, tedy apoštolové, kteří jsou domácí moji krotcí, „je poražen, všechno“, totiž místo, pokrm, pití, „je připraveno“, všechno je hotovo: tělo Kristovo i krev, i místo v nebesích, „pojďte na svatbu!“ Pojďte ve víře, naději a lásce činíce dobré skutky. „Ale oni nedbali“, nechtěli věřit, ani žít dobře, „a odešli: jeden“, to znamená některý z nich „na své pole“, tím se míní k lakomství, a tak k pýše, když bohatstvím vládne; „druhý za svým obchodem“, tím se míní lakota v dobývání bohatství. „Ostatní chytili jeho služebníky“, dali je do vězení, jako Jana Křtitele a jiné svaté, Petra, Jakuba i Ondřeje, „potupně je ztýrali“, mučili je „a zabili“, zavraždili je. Tu uvaž, že zlí jsou ti, kteří nepřišli, kteří nechtěli věřit; horší, kteří i když věděli o svatbě, k lakotě a k pýše se obrátili; a nejhorší jsou ti, kteří potupili služebníky velikého krále a pak je zavraždili. A ti nejhorší jsou nynější kněží, kteří vyznávají ústy víru Krista Syna Božího, pro své lakomství se dohadují, odsuzují, vylučují, honí i proklínají ty, kteří je věrně ke svatbě volají. Když král uslyšel o tom, že nechtěli přijít, že se odvrátili, a že povraždili jeho služebníky „rozhněval se“, vykonal trest, „poslal svá vojska“, Tita a Vespasiana, „vrahy zahubil a jejich město“, tedy Jeruzalém, „vypálil“. Anebo jak říká sv. Řehoř: „Utratil vrahy, zahubil protivníky; a město jejich ohněm zapálil, neboť nejenom jejich duše, ale i tělo, v němž přebývali, se mučí plamenem věčného ohně.“

Dále evangelium říká: „Potom řekl svým služebníkům“, totiž poté, co Židé nechtěli věřit, „řekl svým služebníkům“, apoštolům: „Svatba je připravena, ale pozvaní“, Židé, „nebyli jí hodni“ kvůli své nevděčnosti vůči tomu, který je pozval. „Jděte tedy na rozcestí“, to jest mezi pohany, kteří sešli z pravých cest. Stalo se tak, že když Židé nechtěli věřit, šli apoštolové mezi pohany; proto řekli sv. Pavel a sv. Barnabáš Židům: „Vám Židům mělo být slovo Boží zvěstováno nejprve. Protože je odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete k ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům.“ A to se míní, když tu čteme: „Jděte na rozcestí a koho najdete“, bez rozlišování osob, „pozvěte na svatbu“, to jest k víře Kristově o jeho vtělení. Jako poslušní „služebníci vyšli“ apoštolové „na cesty a shromáždili“, tedy volali ke křesťanské víře „dobré i zlé“, vyvolené k spasení, i předzvěděné k zatracení; neboť obojí jsou dobří i zlí, jako do sítě jdou dobré ryby i zlé, a na mlatě je zrno i pleva. „A svatební síň se naplnila stolovníky“, to znamená, že se naplnil počet svatebčanů, kteří sedí na svatbě. „Když král vstoupil“, totiž až vejde v soudný den, „mezi stolovníky, spatřil tam člověka“, totiž, jakož říká sv. Řehoř, celý sbor zatracenců, „který nebyl oblečen na svatbu“, tj. byl bez lásky, která obléká každého svatebčana. Láska obléká každého svatebčana, všechny Boží děti.

To svatební roucho je láska, protože Kristus se vtělil z veliké lásky a z lásky připravil tu svatbu. A za druhé je to také proto, že láska přikrývá mnoho hříchů, ne tak aby byly skryty, ale tak, aby kvůli nim svatebčan nebyl zahanben. A za třetí proto, že chrání od věčné zimy; a za čtvrté proto, že okrašluje svatebčana. Proto máme usilovat, abychom byli oděni láskou. A k tomu dodává sv. Řehoř v dnešním kázání toto: „My víme, bratři nejmilejší, kteří na svatbě Syna Božího sedíme, kteří teď máme víru v sboru křesťanském, kteří požíváme pokrm Písma svatého, kteří se radujeme, že církev svatá je spojena s Bohem; proto zkoumejte, zda jste na tu svatbu přišli ve svatebním rouchu. Usilovně rozvažujte ve své mysli, důkladně prohlédněte svá srdce, jestli nechováte vůči někomu nenávist, jestli vás nepálí oheň závisti kvůli cizímu štěstí, jestli nechcete někomu svou zlobou uškodit. Hle, král přichází na svatbu, a vidí vaše srdce, a tomu, jehož nenalézá oděného láskou, rozhněvaně odpoví: ‚Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?‘ Příteli, vírou, ale ne skutky!“ To říká sv. Řehoř. „On se nezmohl ani na slovo.“ Hle, ten, jenž ústy Boha vyznával, a skutky svými zapíral, teď i v řeči oněměl. Sv. Řehoř říká: „V rozsudku posledního soudu umlkne každá výmluva; neboť ten navenek soudí, je současně svědkem toho, o čem svědčí nitro.“ Tolik Řehoř.

„Tu řekl král sloužícím“, tedy andělům: „Svažte mu ruce i nohy“; ruce, aby nic užitečného ke spasení nedělaly, a nohy, aby nikam k radosti nechodily. Hle, mukami jsou spoutané ruce a nohy, které byly předtím spoutané hříšnou vinou; „ruce“, které nechtěly dávat chudým, „a nohy“, které nechtěly chodit k nemocným, jako říká Kristus: „Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.“ „Uvrhněte ho ven do temnot“, to jest do temnot věčného zatracení. Tu věz, že temnota vnitřní jsou hříchy, které jsou v duši, a vyhánějí světlo Ducha svatého, totiž pravý rozum. Ale temnoty vnější jsou nedostatkem světla, které osvěcuje tělesné věci. Ta temnota vnější, kterou často Kristus hrozí, je věčné zatracení, neboť po ní už nikdy nebude den. A proto říká svatý Řehoř: „A dobře se praví v evangeliu, aby byl uvržen ven do temnoty; neboť vnitřní temnotu nazýváme slepotou srdce, ale vnější temnotu nazýváme věčným zatracením. Protože tehdy bude vyvržen každý zatracený ne do vnitřní temnoty, ale ven; a nerad upadne do noci zatracení ten, kdo zde dobrovolně setrvával ve slepotě srdce.“ Tolik sv. Řehoř. „Tam bude pláč a skřípění zubů.“ „Pláč očí“, které neřádně hleděly, „a skřípění zubů“, které lakotně jedly. „Neboť mnozí jsou pozváni“ k víře, „ale málokdo bude vybrán“, aby při svatbě věčně hodoval. Rozuměj, že málokdo ve srovnání s těmi, kteří jsou pozváni. Sv. Řehoř k tomu říká: „Tím více se každý z nás pokoř, že neví, je-li vyvolený; neboť mnozí dobře začínají, ale do konce nesetrvávají.“

Dej nám Pán Bůh, abychom byli hodni té svatby!

Amen

53. kázání z Husovy postily dle vydání dr. Václava Flajšhanse z r. 1900. Jazykově upraveno.