Převrácené svědomí

Duch člověka je stvoření velmi citlivé, vnímavé a plaché: oko těla není tak citlivé na dotek, nerv těla není tak citlivý, když se do něj píchne, jako je duch člověka při sebemenším dotyku Božího rozhořčení. „Ducha ubitého kdo unese?“ (Př 18,14). Jiné vnější rány na těle způsobené buď člověkem, nebo Bohem jsou snesitelné, ale to, co se bezprostředně dotýká lidského ducha, je nesnesitelné. Kdo to může snést nebo vydržet?

A jako má lidský duch nejjemnější a nejvybranější smysl pro utrpení, tak má obrovskou schopnost přijmout a vpustit do sebe plnost úzkosti a utrpení. Je to velká nádoba, nazývaná nádobou hněvu „určená k záhubě“ (Ř 9,22). Velká kapacita duše je vidět v tomto: není v moci všech tvorů na světě, aby ji nasytili a naplnili! Může vypít, jak říkáme, všechny řeky stvořeného dobra, a přesto její žízeň neuhasí ani takovýto proud, ale naopak stále volá: „Dej, dej!“ (Př 30,15). Nic než nekonečný Bůh nemůže utišit a ukojit její chuť a dychtivou žízeň.

A stejně jako je schopna a může přijímat více dobra, než je ve všech tvorech, je schopna i většího utrpení a strasti, než jí mohou způsobit všichni tvorové. I kdyby se všechny živly, všichni lidé na zemi, ano i všichni ďáblové a zatracenci v pekle spikli a spojili se v úmyslu mučit člověka, přesto, když vše vykonají, je jeho duch schopen dalšího stupně mučení - mučení, které ho přesahuje tak, jako přesahuje skřipec tvrdé lůžko nebo meč v jeho útrobách přesahuje škrábnutí špendlíkem. Ďáblové jsou sice vykonavateli trestu a mučiteli zatracených, ale kdyby to bylo vše, co jsou schopni vytrpět, byla by muka zatracených poměrně mírná a šetrná vzhledem k tomu, jací skutečně jsou. Ach, ta rozsáhlost lidského porozumění - co všechno nepojme do své obrovské kapacity!

K tomu ještě připočtěte, že duše zatracenců mají všechny ty city, nyní pohroužené do hlubokého a věčného spánku, jejichž projevy by jim mohly ulevit, neboť by zbavily jejich duše alespoň části jejich utrpení, a také všechny ty vášně, které se v nich důkladně a navždy probudily a které jejich muka ještě zhoršují. Pocity radosti, rozkoše a naděje jsou v nich ochromeny a uloženy k tvrdému spánku, aby se již nikdy neprobudily k činnosti. V Písmu se o jejich naději říká, že pohasne, tj. že zanikne tak, že po smrti už po celou věčnost nebude nijak působit. Působení kterékoli z těchto citů by bylo jako chladivý vichr nebo osvěžující pramen uprostřed jejich muk. A stejně jako jsou tyto city uspané, tak jsou jejich žádosti oživeny a úplně probuzeny, aby je trápily – probuzeny tak, že už nikdy neusnou. Lidské duše jsou na tomto světě někdy pohnuty a vyděšeny Božími skutky nebo pruty, ale vzápětí opět usnou a na všechno zapomenou; ale na onom světě budou oči jejich duší neustále bdělé, aby viděly a zvažovaly svou bídu; jejich chápání bude jasné a nadmíru ustrašené; jejich myšlenky pevné a rozhodné; jejich svědomí činné a účinné; a tím vším se jejich schopnost přijmout co nejúplněji svou bídu rozšíří až do krajnosti.

Boží hněv, rozhořčení a pomsta vylité jako spravedlivá odplata za hřích na rozsáhlé duše zatracených jsou hlavní součástí jejich utrpení v pekle. Duše zatracených pojmou více utrpení, než jim mohou způsobit všichni tvorové. Když duše trpí rukou člověka, může být její utrpení způsobeno buď skrze trápení těla, nebo i přímo, přesto se však jedná jen o lehkou ránu, kterou může ruka tvora uštědřit. Když však má co do činění s Bohem, který vykonává odplatu za hřích, a to přímo, tato rána ubíjí ducha člověka, jak je to vyjádřeno v Žalmu 88,17.

Tělo je oděvem duše. Většina šípů vystřelených na duši v tomto světě se jen zabodne do oděvu, tj. zasáhne vnějšího člověka; v pekle je však duch člověka oním bílým místem, na které střílí sám Bůh. Všechny jeho šípy s jedem zasahují duši, která je po smrti obnažená a nahá, aby byla zraněna jeho rukou. Po smrti se duše každého hříšného člověka okamžitě dostane do rukou živého Boha. „Je hrozné upadnout do ruky živého Boha“, říká apoštol (Žd 10,31). „Jejich trestem bude věčná záhuba ‚daleko od Pána a slávy jeho moci‘“ (2Te 1,9). Nejsou vydáni svým bližním, aby je potrestali, ale Bůh to udělá sám a jejich potrestáním oslaví svou moc i svou spravedlnost. Boží hněv leží bezprostředně na jejich duchu, a to je onen žár ohně, který stráví Boží odpůrce (Žd 10,27) – oheň, který olizuje samotného ducha člověka. Kdo zná sílu jeho hněvu (Ž 90,11)? Jak je to nesnesitelné, můžete trochu odhadnout z výroku proroka Nahuma: „Hory se před ním třesou, pahorky se zmítají, země před jeho tváří se vzdouvá, svět a všichni, kteří na něm bydlí. Kdo odolá jeho hroznému hněvu? Kdo obstojí před jeho planoucím hněvem? Jeho rozhořčení sálá jak oheň, skály se před ním drolí“ (Na 1,5-6).

A jako by slova hněv a rozhořčení nebyla dostatečně ostrá, mluví se o planoucí zuřivosti a pomstě, což jsou slova označující nejintenzivnější stupeň Božího hněvu. Jeho moc má být totiž oslavena ve zničení jeho nepřátel, a proto to učiní zcela záměrně. Nyní je bere do svých rukou. Žádné stvoření nemůže k duši přistoupit bezprostředně: to je Boží výsada.  Nyní s ní musí jednat v prchlivosti a vylévá na ni svou pomstu. „Obstojí tvá odvaha, budeš jednat rozhodně ve dnech, kdy proti tobě zakročím?“ (Ez 22,14). Běda! Duch se třese a umírá pod tímto náporem. To je peklo pekel.

Jak žalostné výkřiky a nářky jsme slyšeli od nejdražších Božích dětí, když jejich duše zde v tomto světě zkropilo jen několik kapek Božího hněvu! Není však vůbec možné srovnávat Boží hněv a otcovskou kázeň duší jeho dětí s rozhořčením, které Bůh vylévá od počátku pomsty na své nepřátele.

Samotný duch zatraceného člověka se stává sám sobě trýznitelem rozmanitými a působivými úkony svého vlastního svědomí, které jsou zvláštní součástí jeho trápení na onom světě. Svědomí, které mělo hříšníka na zemi omezovat, se v pekle stává bičem, který musí bičovat jeho duši. Žádná schopnost ani síla vlastní duši člověka k tomu není tak vhodná a způsobilá jako jeho vlastní svědomí. Co dříve bývalo sídlem a středem všech vin, se nyní stává sídlem a středem všech muk. Všem, kdo o tom náležitě uvažují, je pozastavení jeho mučivé moci na tomto světě záhadou a zázrakem. Kdyby totiž Pán nechal hříšníkovo svědomí, aby se na něj vrhlo s hněvem uprostřed jeho hříchů a rozkoší, jistě by ho to uvrhlo do pekla na zemi, jak to vidíme na strašlivých případech Jidáše, Spiry a dalších. Obecně však nad nimi v tomto životě drží svou zdrženlivou ruku a nechává je klidně spát s tím, že se jejich vrčící nebo zjitřené svědomí uvelebí vedle nich jako ospalý lev a nechá je na pokoji.

Ale sotva je duše bez Krista vyvržena z těla a uvržena do pekla na věčnost k Božímu soudu, svědomí je probuzeno a přivedeno k zuřivému hněvu, který se už nikdy neutiší. Nyní sužuje a mučí nešťastnou duši s maximální účinností a intenzitou. Už jen to, že svědomí hříšníka na tomto světě předvídá a očekává hněv, způsobuje, že těžce dýchající hříšník uléhá s tváří bílou jako křída, s roztřesenými údy a v hrůze je zaléván studeným potem, jako již by byl v pekle. Ale to všechno je jenom jako orosení kamenů před velkým deštěm. Působení svědomí (zvláště v pekle) je rozmanité, intenzivní a strašné, když si uvědomíme, co všechno ví, jaká jsou jeho obvinění, obžaloby, odsouzení, výčitky, zahanbení a děsivá očekávání.

1. Svědomí zatracených si vybaví hříchy spáchané na tomto světě a znovu si je připomene. Vždyť co jiného je svědomí než rejstřík nebo kniha záznamů, v níž je každý hřích zapsán na svém místě a ve svém pořadí! Tento úkon svědomí je zásadní pro všechny jeho další úkony: nemůže nás totiž obvinit, odsoudit, pokárat nebo zahanbit za to, co se mu ztratilo z paměti a co si neuvědomuje. „Synu, vzpomeň si,“ řekl Abraham boháčovi uprostřed jeho muk. Tato vzpomínka na minulé hříchy, minulá milosrdenství, minulé příležitosti, ale zejména na naději, která byla minulá a odešla s nimi a už se nikdy neobnoví, je jako onen oheň, který nerozdmýchal (o němž mluví Sófar) a který ho pohltí, nebo blesk, který pronikne jeho žlučí (Job 20,25–26).

2. Obviňuje a obžalovává zatracenou duši. Jeho obvinění jsou domácí, pozitivní a zcela zjevná. Tisíc soudem uznaných a nezpochybnitelných svědků nemůže žádný bod potvrdit více, než to dokáže jeden svědek v lidském nitru (Ř 2,15). Usvědčuje a zavírá ústa a zanechává člověka bez jakékoliv výmluvy či ospravedlnění. Spravedlivé a oprávněné jsou Boží soudy nad tebou, říká svědomí. V celém tomto oceánu bídy není ani kapka křivdy nebo bezpráví. Boží soud je podle pravdy.

3. Odsuzuje, a to strašlivým rozsudkem, a zároveň obviňuje i dosvědčuje. Podporuje a schvaluje Boží rozsudek a odsouzení (1J 3,21), takže každý, kdo sám sebe ničí, bude sám sebe soudit. To je nejdůležitější část jejich utrpení.

4. Výčitky svědomí v pekle jsou strašné a nesnesitelné. Nebudeme-li činit pokání, budeme neustále skřípat zuby a odsuzovat své šílenství, svévoli a tvrdohlavost, neboť jsou příčinou všeho toho věčného utrpení, které jsme si sami vylili na svou hlavu! Co je to jiného než potírání rány solí a octem? Této trýzně se svatý Job bál, a proto se rozhodl, že vším, co je v něm, tomu zabrání: „Mé srdce [tj. svědomí] nebude mě hanět za žádný můj den“ (Job 27,6). Ach, ústrky a posměšky svědomí jsou krutými ranami a šlehy na duši!

5. Hanba svědomí přináší nesnesitelná muka. Stud pramení z hanebnosti odhalených činů. Kdyby se tajné špinavosti některých lidí na tomto světě jen zveřejnily, byli by zahanbeni. Jaké to tedy bude, až se vše po tomto životě otevře, což se stane, a jejich vlastní svědomí je zahrne hanbou? Nejen že se jim vysměje Bůh (Př 1,26), ale i jejich vlastní svědomí.