Přísné napomínání vede k růstu (Tt 1,13-14)

Apoštol Pavel nechal Tita na Krétě, aby dal do pořádku, co ještě zbývá – a zbývalo toho ještě docela dost. Měl ustanovit starší a Pavel neváhal znovu Titovi zopakovat, jací to mají být lidé. Už předtím mu dal instrukce, Titus věděl, co má dělat a jak, přesto Pavel znovu píše, že starší musí být (E – mají to být), doslova je tam, že to je člověk, který „JE:“. Starší církve musí být lidé, kteří mají zcela konkrétní vlastnosti popsané ve verších 6-8 a musí mít také určité schopnosti, které jsou popsané ve verši 9 – musí být:

• … pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce. (Tt 1,9)

Následně jsme si z veršů 10-12 ukazovali deset vlastností falešných učitelů, kterým měl Titus – a také nově ustanovení starší – zavřít ústa, což je jediný způsob, jak zabránit šíření jejich bludů. Ukazovali jsme si, že to jsou lidé, kteří 1. se nepodřizují – jsou to buřiči, 2. žvaní – vedou prázdné řeči, 3. svádějí lidi – jsou to podvodníci, 4. chlubí se vnějšími věcmi (lpí na obřízce), 5. rozvracejí rodiny, 6. učí, co se nepatří, 7. učí pro hanebný zisk…, 8. jsou to lháři, 9. jsou jako zlá zvířata, a 10. charakterizuje je duchovní lenost. Mnohé z toho – nepodřizování se Božímu slovu a ustanoveným autoritám, žvanění, chlubení se vnějšími věcmi, duchovní lenost – bylo charakteristické také pro zmatené křesťany na Krétě. Právě těm jsou určena slova 13. a 14. verše. V tomto směru je list Titovi aktuální také dnes a po všechny věky – vždy bylo nutné pečlivě vybírat starší a kdykoliv to církev nedělala s důkladnou pečlivostí, tak na to vždy doplatila, vždy bylo nutné napomínat falešné učitele a zavírat jim ústa a vždy zde bylo množství zmatených a poblouzněných křesťanů, kteří byli svedeni prázdnými řečmi dravých vlků a hloupě opakovali jejich žvanění i způsoby jednání. Petr k tomu napsal, že:

• 2 Petrův 2:1-2 V Božím lidu bývali ovšem i lživí proroci; tak i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, který je vykoupil. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu. A mnozí budou následovat jejich nezřízenost a cesta pravdy bude kvůli nim v opovržení.

V Petrově textu nalezneme děsivá slova – na začátku druhého verše říká mnozí. Z toho jediného slůvka by nám měl běhat mráz po zádech a měli bychom volat ke svému Spasiteli: „Pane, chraň nás před pokušením a svodem!“ Musíme prosit Boha, aby nám pomáhal chránit naše srdce, mysl, ústa, jednání, abychom nepodlehli zhoubným naukám. A musíme vědět, že to je na prvním místě naše vlastní zodpovědnost. Situace církve a jednotlivých křesťanů na Krétě nám ukazuje, že falešní učitelé skutečně přinášeli zmatek do jejich životů, situace kolem nás nám ukazuje, že se od té doby nic nezměnilo.

Křesťané mají být zdraví ve víře. Je to důraz celého Písma. Ať se podíváte kamkoliv, všude najdete výzvy, povzbuzení nebo napomenutí, jejichž cílem je, aby křesťané byli zdraví ve víře, což znamená být podobný Kristu.

• …abychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení - lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu. (Ef 4,13-14)

Křesťané na Krétě nežili v jednotě víry a poznání Syna Božího, byli nezralí, jak lidsky i duchovně, byli nedospělí, a to znamenalo, že byli unášeni závanem kdejakého učení, lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu. Apoštol jasně prohlašuje, že toto svědectví o křesťanech na Krétě je:

1. Pravdivé svědectví

To jsou slova, jimiž začíná 14. verš a která odkazují k předchozímu verši, kde Pavel k popisu stavu Kréťanů používá slova básníka Epimenida:

• Jeden z nich, jejich vlastní prorok, řekl: ‚Kréťané jsou samí lháři, zlá zvířata, lenivá břicha.‘ (Tt 1,12)

Pavel potvrzuje slova pohanského básníka – ukazuje, že nijak nepřehání, když říká to, co říká. Dokonce můžeme toto Pavlovo potvrzení vztáhnout k celému jeho popisu situace na Krétě, jak jsme ji viděli od desátého verše. To všechno je pravda. To všechno ještě navíc potvrzují slova jednoho z jejich vlastních básníků, který měl mezi pohany pověst proroka. Pavel tady neříká, že Epimenides byl Božím prorokem. Ale říká, že jeden jeho výrok, který se týká charakteru Kréťanů, je pravdivý, a v tomto smyslu skutečně prorocký. Bůh použil Epimenida, aby nastavil Kréťanům zrcadlo. Nyní ale na Krétu přichází Titus s mnohem lepším a jasnějším zrcadlem – přichází s Božím slovem, podle kterého bude napravovat Kristovu církev i životy jednotlivých křesťanů.

Je tady pravdivé svědectví o jejich životech. Není to nijak úchvatné svědectví – je mnohem více smutné a místy až děsivé. Nepodřizují se, vedou prázdné řeči, chlubí se vnějšími věcmi, jejich rodiny jsou neuspořádané, rozvrácené, a Pavel je vede k tomu, aby starší ženy učili mladší, aby se staraly o domácnost a milovaly své muže – jak asi vypadaly rodiny takových křesťanů! Otroci okrádali své pány, zaměstnanci své zaměstnavatele, byli nespolehliví, byli to lháři, chovali se jako zvířata, a byli líní. To je strašné svědectví. Ale mělo by nás vést k otázce, co by apoštol napsal o nás? Jak by popsal naše křesťanské životy? Jak by popsal naše rodiny? Jak by nás popsal v naší práci? Jaké je svědectví našeho života? Modlím se za to, milovaní, aby svědectví našich životů ukazovalo, jak velkého Pána uctíváme. Zároveň ale vím, že jsme slabí a že mnohokrát selháváme. Proto potřebujeme totéž, co potřebovali křesťané na Krétě:

2. Odůvodněné napomínání

• Proto je přísně kárej… (Tt 1,13)

Je tady slůvko „proto“, které další překlady překládají jako „pro tu příčinu“ (Pavlík), „z toho důvodu“ (ČSP). Toto slůvko jasně odkazuje na předchozí prohlášení, na svědectví, které Pavel vydal o křesťanech na Krétě. Pavel viděl život církve i jednotlivců (ponechal Tita na Krétě, což znamená, že tam s ním byl), viděl, v jakém stavu jsou, a to byl jednoznačný důvod k tomu, aby Titus zasáhl. Pavel nebyl lhostejný ke stavu církve ani k tomu, když viděl, že nějací křesťané žijí v chaosu nebo životem, který neoslavuje Boha.

Tady je první velká lekce, kterou se máme naučit. Když vidíme hřích nebo neukázněnost v životě bratra nebo sestry, nebo kdekoliv v církvi, nesmíme být lhostejní, ale je to výzva k tomu, abychom jednali, abychom se modlili a abychom napomínali. Je zde samozřejmě několik rovin jednání, ale v té nejširší rovině mluvíme o zodpovědnosti každého křesťana za svůj vlastní život a také o zodpovědnosti každého křesťana za církev, a tedy za život bratrů a sester v Kristu. Boží slovo říká, že jsme jedno tělo, že jsme údy, které se navzájem podpírají, které se navzájem nesou, budují se v lásce, povzbuzují se k dobrým skutkům a napomínají se, kdykoliv a kdekoliv je to potřeba. To je církev – to je obraz církve podle Bible. To není nedělní klub, kam se přijdeme pobavit, kde si to přijdeme užít a potom hurá domů. Církev je živý organismus lidí, kteří patří k sobě a jejichž životy jsou otevřené vůči sobě navzájem. Pavel napsal křesťanům do Říma:

• Jsem přesvědčen také já o vás, bratří moji, že i vy jste plni dobroty, naplněni veškerým poznáním, takže sami můžete ukazovat cestu jeden druhému. (Ř 15,14)

Každý křesťan může ukazovat cestu druhým – pokud žije ve svatosti a následuje Krista, tedy pokud sám nežije v hříchu. Náš oddíl ukazuje na to, že pro starší církve je to povinnost. Jejich povinností je umlčet ty, kdo kážou falešné věci, zabránit takovým lidem učit druhé ve sboru. Starší jsou pastýři a tedy ochránci stáda, mají chránit Boží lid. Je tragédií, že dnes naleznete církve, které se chlubí tím, že přijímají širokou škálu různých, často protichůdných, učení. Ale zkuste do takové církve přijít se zdravým učením – se zlou se potážete. Co tedy mají starší sboru dělat, když dojde na nápravu věcí?

3. Přísná výchova

• Proto je přísně kárej… (Tt 1,13)

Titus má kárat přísně. První otázka, která nás asi napadá, je, koho přesně má kárat? O kom se tady mluví? Kdo jsou ti „oni“ zmiňovaní v tomto verši? Myslím, že odpověď je docela jasná – především se jedná o křesťany, kteří byli svedeni žvaněním falešných učitelů, jsou to křesťané, kteří se zamotali do lidských filozofií a názorů, které nestojí na Písmu. Následující verš to ukazuje celkem přesvědčivě:

• …nedrželi se židovských bájí a příkazů lidí, kteří se odvracejí od pravdy. (Tt 1,14)

Je tady skupina lidí, které je určeno toto napomínání a je oddělená od těch, kteří vydávají příkazy, kteří učí lidské báje, a kteří se odvracejí od pravdy. Této skupině je určeno napomínání, tito křesťané mají být konfrontováni se svými hříchy a mají být vedeni k pokání. Těm druhým lidem, těm, kdo svádějí, je třeba zavřít ústa. Podívejte se do dalších dvou veršů, jak v nich Pavel tyto lidi označuje – jasně ukazuje, že lidé, kteří se odvracejí od pravdy, nejsou křesťany! Jsou to nábožní lidé, kteří možná tvrdí, že znají Boha, ale přitom jsou odporní, neposlušní a neschopní jakéhokoliv dobrého skutku (Tt 1,16).

Takové lidi je třeba na prvním místě umlčet a teprve potom je možné je napomínat, konfrontovat je s jejich hříchy, vyučovat je a vést je k pokání. Ale nejprve musí být zticha a musí začít poslouchat. Dokud budou lidmi, kteří se nechtějí podřídit, není možné je vést k pokání. Přesto Pavel povzbuzoval Timotea v Efezu, aby vlídně poučoval odpůrce:

• Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho vůli. (2Tm 2,25-26)

Ti, kdo jsou zrozeni z pravdy, milují pravdu a podřizují se pravdě. Někdy to bolí více a někdy méně, někdy to trvá krátce a jindy opravdu dlouho, ale skutečné Boží dítě se nakonec podřídí pod mocnou ruku Boží. Čím déle to ale trvá, tím fatálnější jsou důsledky hříchů, které potom Boží dítě musí nést. Podívejte se na Lota. Boží slovo říká, že to byl muž spravedlivý, který trpěl bezbožností v Sodomě (2Pt 2,7). Přesto v té Sodomě žil. Nebyl zvrhlý, jako byli ostatní, podřídil se slovům andělů, tedy slovu Božímu. Ale kompromisy, které udělal předtím, než vstoupil do Sodomy, během té doby, kdy žil v Sodomě a i potom, co z ní byl vyveden, ho dovedly k tomu, že ho jeho vlastní dcery zneužily a zplodily s ním děti. Hřích má vždycky důsledky v životě Božích dětí. Nelze dělat kompromisy, vyhýbat se zodpovědnosti, hřešit a myslet si, že to Bůh nějak přehlídne nebo že se nic nestane.

Ale Boží dítě je možné na rozdíl od falešných učitelů napomínat, usvědčovat z hříchu a vést k pokání. Když se vrátíme do našeho textu, je tam slovo kárat, které může znamenat také napomínat nebo dokonce potrestat. V Novém zákoně je toto slovo používané ve velmi konkrétním slova smyslu – zahrnuje jak konfrontaci hříchu, tak také výzvu k pokání. A to je jediná možnost, jak jednat v takových případech, které jsou popsané v našem textu. Moji milí, pokud naše životy nejsou v pořádku, potřebujeme, aby za námi přišli bratři nebo sestry, aby za námi přišli starší sboru, konfrontovali nás a vedli nás k pokání. To je jediná cesta k nápravě. A v případě, že jsou naše životy utopené v hříchu a zamotané do chaosu a zmatku, musí přijít pokárání, které bude přísné. Titus měl na Krétě jednat přísně. A právě tak to musí být, milovaní. Musíme si uvědomit dvě věci:

1. Kde není přísné napomínání, tam nebude kázeň a tam také nebude žádná zbožnost. Když chybí kázeň v rodině, bude chybět také zbožnost, když rodiče nevedou a nevychovávají své děti, jejich děti nebudou zbožné. Když se sami rodiče nepodrobují kázni, tedy napomínání a nápravě svých hříchů, nebudou ani rodiče zbožní. Když v církvi chybí kázeň – tedy přísné napomínání hříchů a vedení k pokání, bude v církvi chybět i zbožnost a církev bude plná bezbožných lidí, svévolníků, kteří sice prohlašují, že znají Boha, ale svým jednáním to popírají (v. 16). V církvi to musí začínat na kazatelně, u starších, a v rodině u hlavy rodiny.

2. Přísné napomínání je projevem opravdové křesťanské lásky. Dnes se sice v církvi hodně mluví o lásce, ale nejedná se o lásku podle Písma, ale o opičí lásku, o světskou lásku, což je sebeláska. Víte, jít přísně pokárat bratra nebo sestru, znamená nést kůži na trh, znamená to obětovat se a velmi riskovat. Je jednodušší říct, že ono to nějak dopadne, nebo že se musím modlit, aby mu to Pán ukázal. Ale to je alibismus, sobectví a sebeláska. Vypadá to zbožně, ale ve skutečnosti je to bezbožné. Je to hřích proti Bohu, který nám přikazuje, abychom napomínali, a je to hřích proti bližnímu, který dál hřeší.