Proč jsem podepsal Frankfurtskou deklaraci
Kristus prohlásil: „Mé království není z tohoto světa … mé království není odtud“ (J 18,36). Nijak se nestavěl do role císařova soupeře, ale říkal, že církev patří do jiné, vyšší sféry než jakákoli pozemská vláda, a proto nepředstavuje pro císařovu oprávněnou autoritu žádnou hrozbu. Účelem církve není svrhnout pozemskou vládu nebo uzurpovat její moc. Ježíš to ještě zdůraznil, když řekl: „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, co je Boží, dejte Bohu“ (Mt 22,21).
Ze své strany měl však císař vždy tendenci považovat Krista za protivníka a za někoho nepohodlného. Od Heroda a Piláta Pontského až po dnešek se pozemské vlády vždy snažily vykonávat dohled nad Kristem a jeho královstvím. Císař se nespokojuje s tím, co patří císaři, ale chce mít kontrolu i nad věcmi, které patří Bohu. Pozemští vládci se tedy vždy snaží zmocnit se co největší autority nad církví, jakou jen si mohou přivlastnit.
Dnešní postmoderní politici jsou stejně odhodlaní jako kterákoli vláda v historii zasahovat do záležitostí, které se týkají Krista. Vnucují morální normy, které jsou nepřátelské biblickým zásadám. Využívají císařskou kazatelnu k tomu, aby biblické hodnoty vykreslili jako hrozbu pro samotnou existenci lidstva. Obhajují a dokonce dotují ty, kteří chtějí indoktrinovat děti otevřeně protikřesťanskými ideologiemi. Chrlí exekutivní příkazy, regulační předpisy a svévolné požadavky, které by ztížily nebo zastavily činnost církve.
V letech COVIDu byla prostě Césarova strategie nepopiratelně zřejmá. Vládní omezení vyžadovala, aby se církve zdržely shromažďování, zatímco kasina a masážní salony směly fungovat. Úředníci přihlíželi, když levicoví demonstranti měli volnou ruku ke shromažďování a dokonce i k výtržnostem, ale ti samí úředníci neúnavně pracovali na tom, aby církve zůstaly zavřené.
Poslušnost vůči takové lehkovážné a tvrdé vládní kontrole by vyžadovala neposlušnost vůči Písmu. Bůh svému lidu jasně přikazuje, aby neopouštěl pravidelná shromáždění ke společné bohoslužbě (Žd 10,25). A „musíme poslouchat spíše Boha než lidi“ (Sk 5,29). Obnovili jsme tedy společnou bohoslužbu, což okamžitě rozpoutalo císařův hněv. Vládní úřady se na naši církev vrhly se všemi regulačními zbraněmi, které na nás mohly použít – se zákonnými požadavky, žalobami, soudními příkazy a pokutami. Dokonce nám vyhrožovaly, že nám vyvlastní parkoviště. Naštěstí jsme u soudu zvítězili – domnívám se, že hlavně proto, že okres Los Angeles nebyl ochoten nechat své zdravotnické úředníky vypovídat pod přísahou.
Náš triumf v tomto případě přišel přesně rok před vydáním Frankfurtské deklarace. Ještě během soudního sporu jsme však vydali vlastní prohlášení s názvem „Kristus, ne císař, je hlavou církve“. To, co jsme tehdy uvedli, je v plném souladu s frankfurtským dokumentem.
Vláda Spojených států (a dalších zemí západního světa) se již etablovala jako Kristův nepřítel tím, že legalizovala potraty, požaduje podporu a oslavu homosexuality, odmítá uznat Bohem dané rozdíly mezi pohlavími, schvaluje manželství osob stejného pohlaví a podporuje barbarské, pohanské mrzačení dětí. Tyto vládou podporované otevřené útoky na dlouhodobě zavedené morální normy představují formální, oficiální vyhlášení války Bohu, jeho stvořenému řádu, jeho morálnímu zákonu a autoritě jeho Slova. Naše současná vláda tak nyní stojí v opozici vůči Bohu neméně než starozákonní uctívači Baala. Proč bychom neměli očekávat, že půjdou po lidech, kteří by pro věc Boha a jeho Slova nasadili své životy? Existuje mnoho znamení, že zdravé církve a věrní věřící budou brzy čelit vlně tvrdého pronásledování.
Odhalení toho všeho je velkým problémem pro církve, které se snažily přistoupit na kompromis se světem. Některé z nich budou jednoduše ještě otevřeněji popírat pravdu. (Některé to již dělají.) Ti, kteří nechtějí dělat kompromisy, aby obměkčili císaře, by měli podepsat Frankfurtskou deklaraci.
Kristus a císař skutečně působí v různých sférách. Poslání církve není stranicky politické. To, co trápí naši kulturu, nemá politické řešení. Posláním církve je hlásat evangelium, získávat duše z říše temnoty a vychovávat je ke Kristovu učednictví. Křesťané se nesmí nechat od tohoto úkolu odradit, aby dosáhli pouze dočasného politického cíle. Na druhou stranu, čím více se císař vměšuje do záležitostí, které patří Kristu, tím více se církev musí vyjadřovat k věčným a duchovním otázkám, které chce zbytek světa považovat za pouhé „politické“. Není výsadou císaře přepisovat morální normy v otázkách, jako jsou potraty, sexuální zvrácenost, role pohlaví nebo jiné záležitosti, kde Písmo vytyčilo jasné hranice. K těmto otázkám se budeme i nadále vyjadřovat, a i když se vláda pokusí umlčet poselství nebo potrestat posla, neskloníme se.
„Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás, a ne jeho. Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet“ (Sk 4,19-20).
Přidat komentář