Proutek z kořene Jišajova (Iz 11-12)

Dnes si připomeneme jeden text, který se týká zaslíbení Mesiáše, Iz 11-12. Je to text, který ukazuje na Krista a jeho království a my se podíváme na čtyři věci: 1. na charakteristiku zaslíbeného Mesiáše, 2. na dílo zaslíbeného Mesiáše, 3. na království zaslíbeného Mesiáše, a nakonec na chválu zaslíbeného Mesiáše. Izajáš prorokoval během vlády čtyř izraelských králů: Uzijáše, Jótama, Achaza a Chizkijáše (Iz 1,1). Začal prorokovat v roce, kdy zemřel král Uzijáš (Iz 6,1), tedy v r. 740 př. Kr. Následujících osm let vládl zbožný král Jótam, který „činil to, co je správné v Hospodinových očích, zcela jak to činil jeho otec Uzijáš“ (2Kr 15,24). Proroctví, které dnes máme před sebou, spadá přibližně do druhého nebo třetího roku vlády bezbožného krále Achaza, který:

• Chodil po cestě králů izraelských. Dokonce dal svého syna provést ohněm podle ohavností pronárodů, které Hospodin před Izraelci vyhnal. Obětoval a pálil kadidlo na posvátných návrších a na pahorcích a pod každým zeleným stromem. (2Kr 16,3-4)

Po dlouhé vládě zbožného krále Uzijáše (52 let) a relativně krátké vládě jeho syna Jótama (celkem 16 let, z toho 8 let jako spoluvládce se svým otcem, který byl malomocný), nastoupil na trůn bezbožný král a Juda se začal topit v chaosu. Bůh řekl Izajášovi, že jeho službou bude zatvrzování lidských srdcí, ale podívejte se na to, jak to Bůh dělá, nebo čím – na jedné straně soudy (o těch je toho mnoho od šesté do konce desáté kapitoly), ale na druhé straně nádhernými zaslíbeními (a i těch je v těchto kapitolách celá řada – Iz 7,14 – dívka počne …, Iz 9,1 – lid, který chodí v temnotách …). V jedenácté a dvanácté kapitole je další takový silný text, který mluví o Mesiáši. Je to zaslíbení Mesiáše. 730 let před narozením Ježíše Krista o něm Izajáš prorokoval. Co řekl? To je první bod: 

I. Popis zaslíbeného Mesiáše (Iz 11,1-5)

Do nastupující temnoty Achazovy vlády zazněla slova radosti a povzbuzení, která ukazovala na mnohem lepšího krále, než jaký vládl v danou chvíli. Izajáš mluví o výhonku, proutku z pařezu Jišajova. Smysl je jasný – bude to potomek krále Davida, který byl synem Jišajovým. Proč se ale mluví o pařezu? V desáté kapitole je Izrael přirovnán k lesu a Bůh je ten, kdo přichází se svým zničujícím soudem. Bude je stíhat svým hněvem, takže je skoro vyhladí (Iz 10,19). Hospodin osekává větve a poráží pyšné stromy, „i ty nejvyšší jsou poníženy“ (Iz 10,33). Slyšte ta strašlivá slova, na konci 34. verše: „Libanón padne rukou Vznešeného.“

Z Jišajova stromu, který vyrostl do pýchy v osobě Achaza, zůstane jenom pařez. Achaz nebyl první ani poslední král, který vyrostl do pýchy. Jeho vnuk, král Menaše, byl nejhorším ze všech potomků Davida. Na konci svého života se sice pokořil před Bohem, činil pokání, obrátil se k Bohu, zničil všechny odporné modly a vedl celý národ k uctívání Hospodina. Přesto pro jeho ohavné modlářství Bůh nechal odvést Izrael do zajetí. Izajáš o tom prorokoval mnohokrát. Ale nebyli to jenom králové, byl to celý Izrael, který měl tvrdé srdce a tvrdou šíji. Neuctívali Boha, ale neustále smilnili s cizími bohy, co bohové nejsou. Proto Izajáš mluví o pařezu Jišajově a o Mesiáši, který přijde. Jaký bude? Bude plný Ducha Božího! Zaslíbený Davidův potomek bude naplněn Duchem. Přesně to se odehrálo na břehu Jordánu, když byl Ježíš pokřtěn Janem Křtitelem. Duch svatý sestoupil jako holubice a Jan o něm vydal svědectví.

• Ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‚Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.‘ (J 1,33)

Duch moudrosti, rozumnosti, rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy na něm spočinul. Jednal v moci Ducha svatého. Duch ho vedl na poušť a v moci Ducha přišel z pouště. Když kázal své první kázání v Nazaretě, četl z Písma:

• Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst. (Lk 4,18)

A potom řekl – dnes se naplnila tato slova. Na něm spočinul Duch Hospodinův. Byl prodchnut bázní Hospodinovou. Nikdy se ani v nejmenším neprohřešil proti Bohu. Davidův syn, král Šalomoun, byl také velikým králem, byl naplněn moudrostí a nějaký čas dokonce bázní, ale nebyl jí prodchnut natolik, aby jeho srdce nezabloudilo. Jeho ženy odvedly jeho srdce od Hospodina, takže neuctíval Boha celým srdcem. Ale Ježíš vždycky miloval svého nebeského Otce celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a ze vší své síly. Nikdy se ani myšlenkou nebo motivem neprovinil proti Bohu. Ačkoliv byl z pařezu Jišajova, byl cele člověkem, byl také Božím synem, proto mohl soudit, nikoliv podle toho, co vidí oči a slyší uši, ale skutečně spravedlivě. Kdo je něčeho takového schopen? Nikdo! Jen samotný Bůh je schopen soudit spravedlivě a rozhodovat vždycky podle práva.

Čtvrtý verš mluví o žezlu jeho úst, jímž bude bít zemi a dechu jeho rtů, který usmrtí svévolníka. Jan popisuje oslaveného Ježíše:

• Z jeho úst vycházel ostrý dvousečný meč. (Zj 1,16)

A když odsoudil šelmu a jejího proroka, pobil všechny ostatní mečem, který vycházel z jeho úst (Zj 19,21). Ten meč je slovo Boží, evangelium, které je mocí ke spasení pro ty, kteří věří, ale mečem záhuby pro všechny, kteří se vzpírají Kristu.

• Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost. (Iz 11,5)

• A viděl jsem nebesa otevřená, a hle, bílý kůň, a na něm seděl ten, který má jméno Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. (Zj 19,11)

Sedm století před narozením Pána Ježíše Krista, Izajáš mluví o velikém králi z rodu Jišajova, o Davidovi, který bude vládnout. Je to člověk, ale je současně popisován jako Bůh sám. Všechny atributy, které zde vidíme – modrost a rozumnost, rada a síla, poznání a bázeň, právo a spravedlnost, věrnost i soud – to jsou vlastnosti Boží. V takové míře, v jaké o nich mluví tento text, nemohou být vlastní žádnému člověku. Jenom Kristus, protože je Syn člověka i Syn Boží v sobě může spojit to všechno. Tento Mesiáš byl zaslíben, a když se naplnil stanovený čas, přišel a ujal se svého úkolu, přišel a ujal se vlády. Jaké je jeho dílo?

II. Dílo zaslíbeného Mesiáše (Iz 11,6-9)

Následující verše jsou trochu zvláštní a lidé je někdy používají nejrůznějším způsobem. Někteří se jimi snaží dokázat, že v nebi budou zvířata, jiní je vztahují na tisícileté království, které bude zde na zemi. Nemyslím si, že Izajáš chtěl popisovat, co bude v nebi, ani nezastávám názor, že mluví o tisíciletém království. Bylo by to zvláštní milénium, kde by podstata zvířat i jejich těla byla změněna, takže by lev žral slámu, srdce nevěřících by na čas byla přitahována k tomu, aby se doptávali na Hospodina (v. 10), aby se o něco později vzbouřili proti Hospodinu, Hospodin by vztyčenou paží dobýval pozůstatek svého lidu z pronárodů, které se doptávají na Hospodina, a zatímco vlk bude mít povahu beránka, Boží lid se vrhne na Pelištejce, Moábce a Edómce, odvěké nepřátele Izraele, a oloupí syny východu (v. 14). Ani v samotném kontextu ani v kontextu evangelia, které mluví o lásce k nepřátelům, mi to nedává žádný smysl. O čem tedy Izajáš mluví? Myslím, že to není složité. Izajáš odkazuje na Eden. Dělá to už v pátém verši, kde bude Mesiáš oděn rouchem věrnosti a spravedlnosti. A dělá to i zde.

V šestém verši popisuje lovce a jeho kořist. Ale mezi lovcem a kořistí není nepřátelství. Malý hoch bude vodit zvířata – nejen, že mezi nimi bude moci být, ale povede je, bude nad nimi vládnout. Vlk a beránek, levhart a kůzle. Nemůžete ty dva dát k sobě, pokud se nezmění jejich přirozenost. Ale přesně to dělá evangelium. Co je staré pominulo, hle, je tu nové (2K 5,17). Zeď mezi Židy a pohany byla rozbořena Kristovým křížem (Ef 2,15) a Bůh z nich stvořil jednoho nového člověka. V Kristu jsme odložili staré lidství a obnovujeme se do nového lidství, které je stvořené k Božímu obrazu (Ef 4,22-24). V Kristu se lidé vrací k tomu, k čemu je Bůh stvořil a povolal – aby vládli nad celou zemí a rozšířili jeho království na celou zemi, aby celou zem naplnili Božím obrazem (Gn 1,27-28).

V sedmém verši vidíme, že je tu jednotná strava i stejné chování naprosto odlišných tvorů, jako je kráva a medvědice, lev a dobytče. Jejich proměna je zjevná, je viditelná. Je to proměna nitra, a ačkoliv jsou navenek stále rozdílní, spojují je jejich způsoby, jejich chování a jejich strava. To je popis Božího lidu. To je charakteristika Božího lidu. Evangelium mění povahu i jednání lidí. Kde není zjevná tato změna, tam není moc evangelia. Jenom kříž Pána Ježíše Krista může proměnit zuřivého násilníka Pavla v pokorného služebníka Kristovy církve, jenom kříž mění bázlivé učedníky v odvážné zvěstovatele evangelia, jenom moc kříže může změnit chamtivé srdce celníka Zachea ve štědré srdce Kristova učedníka. Jenom moc kříže může změnit zloděje v dárce, cizoložnou ženu ve věrnou manželku, arogantního surovce v něžného služebníka. Kříž mění lidská srdce. Ta proměna vychází ze srdce a proniká do celého člověka – zasahuje jeho mysl, jeho jazyk, jeho jednání, jeho postoje. Je tady nový člověk, který se sytí chlebem Božího slova – je jedno jestli to byl král nebo kmán, jestli to byl rybář nebo učenec – jejich společným pokrmem je Boží slovo a jejich novým jednáním je pokoj a vzájemná láska. To je dílo Kristova kříže nyní. O tom mluví Izajáš v obrazech, které si půjčuje z prvních kapitol knihy Genesis.

Osmý verš odkazuje na nepřátelství, které Bůh položil mezi ženu a hada. To nepřátelství je pryč. Zlo je překonáno, přemoženo a bude definitivně vyhlazeno. Další verš říká:

• Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře. (Iz 11,9)

Zemi naplní poznání Hospodina. To je dílo Mesiáše. To je nová smlouva, která byla zpečetěná Kristovou krví. O ní čteme:

• A toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, praví Hospodin: Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Pak už nebude učit druh druha a bratr bratra a nebude vybízet: ‚Poznej Pána‘, protože mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího. Slituji se nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy už nevzpomenu. (Žd 8,10-12)

Boží syn přišel, aby vykonal toto dílo spasení. Bůh zaslíbil, že pošle Mesiáše, který svým dílem změní srdce i jednání lidí. Lukáš popisuje první učedníky v Jeruzalémě těmito slovy:

• Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí. (Sk 2,46-47)

To je moc a dílo zaslíbeného Mesiáše. Ale Izajáš nezůstal jen u popisu tohoto díla, ale mluví také o:

III. Království zaslíbeného Mesiáše (Iz 11,10-16)

Podívejte se do desátého a jedenáctého verše. Spasení je zaslíbeno pronárodům. Izrael byl zvláštní Boží lid. Byl Božím lidem ve zvláštním slova smyslu – Bůh se rozhodl oddělit si tento lid pro sebe, a ukázat na nich svou slávu. Starozákonní Izrael je tělesným nevěřícím obrazem skutečného Božího lidu. Bůh na Izraeli ukázal jak své požehnání – protože uprostřed tohoto nevěřícího lidu byl vždy také ostatek věrných, které si Bůh zachoval pro sebe a kteří byli skutečným duchovním Božím lidem, ale současně na Izraeli Bůh ukázal také své soudy.

Ale tady mluví o chvíli, kdy pozve také další pronárody, aby byly jeho svatým lidem, aby tito lidé žili pod vládou proutku z pařezu Jišajova, aby vyhledávali kořen Jišajův. Bůh sám říká, že získá pozůstatek svého lidu, který je mezi pronárody. Jedná se o všechny, které si před stvořením světa vyvolil, aby přijali podobu Božího syna (Ř 8,28-30). Bůh vztáhne svou ruku a přivede je na Sión. Shromáždí pravý Boží lid ze všech stran. Ale neshromáždí je na nějaké konkrétní místo, protože už skončila doba, kdy Bůh žádal, aby ho lidé uctívali ve chrámu v Jeruzalémě, a je tady doba, kdy ten, kdo Boha uctívá, uctívá ho v Duchu a v pravdě. Bůh shromažďuje svůj lid kolem svého Syna, který je hlavou Božího lidu, který je vykupitelem Božího lidu, který je tou korouhví, napřaženou k pronárodům. Bůh shromažďuje svůj lid, církev, skrze kázání evangelia. Ježíš poslal učedníky ke všem národům a přikázal jim, aby z nich činili učedníky a učili je všechno, co jim přikázal (Mt 28,18-20). Zaslíbil svým učedníkům moc Ducha svatého, který na ně sestoupí, takže budou svědky Ježíše Krista v Jeruzalémě, a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země (Sk 1,8).

Boží lid bude sjednocený Božím Duchem na základě Božího slova kolem Božího Syna. Už nebude rozdělení v Božím lidu, jako byl rozdělení v Izraeli, kde Efrajim, severní království, bojoval proti Judovi, což bylo jižní království. Boží lid bude jednotný a společně půjde do celého světa a bude kázat evangelium všem národům. Doslova se vrhne na pronárody a oloupí je o ty, kdo jsou povoláni ke spáse. Moc evangelia bude vytrhovat z temnoty hříchu a smrti, a bude přenášet spasené do Kristova království. Moc evangelia bude ale také soudit všechny, kdo odmítnou dobrou zprávu. Kristovo království se bude šířit až na sám konec země. Přesně to se děje od Kristova příchodu a bude završeno těsně před Kristovým druhým příchodem nebo současně s ním. Evangelium se musí rozšířit do každého národa, ke každému jazyku, do každé etnické skupiny, protože všude má Bůh své vyvolené. Ve Zjevení vidí Jan veliký chvalozpěv určený Kristu:

• Jsi hoden přijmout tu knihu a rozlomit její pečetě, protože jsi byl obětován, svou krví jsi Bohu vykoupil lidi ze všech kmenů, jazyků, národů a ras a učinil je královským kněžstvem našeho Boha; a ujmou se vlády nad zemí. (Zj 5,9-10)

Izajáš o tom mluvil osm století před tím, než se tyto věci začaly realizovat. Krok za krokem Bůh naplňoval svůj plán. Krok za krokem připravoval dílo spasení. Ukazoval stále jasněji a zřetelněji na Mesiáše. Používal všechny národy a události ve světě k tomu, aby evangelium mělo otevřenou cestu. Odvedl Izraelce do zajetí v Babylóně kvůli jejich hříchům. Vyhnal je z jejich země a během následujících staletí je rozesel od Indie po Anglii. Tam všude v prvním století žili Židé, tam všude měli své synagogy. Tam všude četli Písma Starého zákona – a obvykle je četli v jazyce, který zavedl Alexandr Veliký, když dobyl půl světa od Makedonie k řece Indu – v řečtině. A když Římané porazili Řeky, zavedli přísnou římskou správu v celé říši, která mimo jiné znamenala kvalitní infrastrukturu, tedy cesty, po kterých se dalo rychle a bezpečně cestovat, znamenalo to bezpečí v rámci římské říše. Takže když se narodil Spasitel v Betlémě a dokonal své dílo spásy na Golgotě za hradbami Jeruzaléma, mohla se zvěst evangelia o Kristově dokonaném díle na kříži během několika desítek let rozšířit do celého tehdejšího světa. A kamkoliv učedníci přinesli evangelium, tam obvykle našli také Židy, kteří měli Boží slovo, takže i pohané, kteří uvěřili, měli snadný přístup k Božímu slovu. A postupně se evangelium dostává také za hranice římské říše. Ke Keltům na severu a západě Anglie, ke Germánům, ke Slovanům a k dalším a dalším národům. Den za dnem se blíží okamžik, kdy celá země bude naplněna poznáním Hospodinovy slávy, kdy vejde plný počet pohanů, kdy poslední z vyvolených bude zachráněn a Pán Ježíš Kristus přijde znovu pro svůj lid. Jeho lid bude navždy s ním a země se všemi jejími skutky bude postavena před soud.

Podívali jsme se na popis zaslíbeného Mesiáše, ukázali jsme si jeho dílo, moc evangelia, viděli jsme jeho království, které se šíří až na konec země. Když přemýšlíme o těchto slavných věcech, nemůže z našich úst znít nic jiného, než čím přetéká naše srdce:

IV. Chvála zaslíbeného Mesiáše (Iz 12,1-6)

Ve dvanácté kapitole pokračuje Izajáš oslavnou písní, žalmem, který je chválou Hospodina a jeho díla. Jedná se o završení celého oddílu od začátku šesté kapitoly až do konce jedenácté. Ten text začíná osobní chválou zachráněného srdce.

• V onen den řekneš: „Vzdávám tobě chválu, Hospodine! Rozhněval ses na mě, tvůj hněv se však odvrátil a potěšils mě.“ (Iz 12,1)

I my jsme byli mrtví ve svých vinách a hříších, byli jsme otroky ďábla a byli jsme dětmi Božího hněvu. Ale Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Poznali jsme jeho svatý hněv, který se obrací proti každému hříchu, poznali jsme svůj tragický stav, že nemůžeme nikdy obstát před svatým a spravedlivým Bohem. Pochopili jsme vzbouřenci proti Bohu a prosili jsme o milost. Jestli se Bůh nesmiluje, nemůže být nikdo zachráněn. A když jsme se pokořili před Bohem, Bůh od nás odvrátil svůj hněv – ne proto, že jsme se pokořili, ale proto, co udělal zaslíbený Mesiáš na kříži Golgoty – že vzal naše hříchy na sebe a zaplatil za ně plnou cenu, tedy smrt. Zemřel za nás, když jsme ještě byli hříšní. A když nás Bůh přitáhl k němu, když nám dal poznat naši hříšnost, jeho svatost, Kristův kříž jako jedinou cestu spasení, když nám dal nové srdce, které věří, tehdy se odvrátil jeho hněv od nás a potěšil nás, protože z nás udělal své děti. Od té chvíle společně s Izajášem vyznáváme a zpíváme:

• Hle, Bůh je má spása, doufám a jsem beze strachu. Hospodin, jen Hospodin je má záštita a píseň, stal se mou spásou. (Iz 12,2)

Haleluja! Každé znovuzrozené srdce se raduje z Hospodina.

• S veselím budete čerpat vodu z pramenů spásy. (Iz 12,3)

Každé znovuzrozené srdce s radostí pije vodu Božího slova, sytí se Božím slovem, s radostí čerpá, s radostí kope v Božím slově, s radostí roste ve společenství svatých, s radostí uctívá Boha společně s dalšími vykoupenými. Znovuzrozené srdce nemůže zůstat se svou radostí osamělé, ale touží po společenství, aby mohlo vyznávat společně s ostatními to, co Izajáš:

• V onen den řeknete: „Chválu vzdejte Hospodinu a vzývejte jeho jméno! Uvádějte národům ve známost jeho skutky. Připomínejte, že jeho jméno je vyvýšené.“ (Iz 12,4)

První tři verše byly osobní chválou, ale nyní je tu chvála společná, nyní je tu společenství Božího lidu, společenství vykoupených, kteří vzývají jeho jméno, kteří uvádějí ve známost jeho skutky, kteří připomínají, že jeho jméno je vyvýšené. Tady je, moji milí, nádherný popis uctívání – sám Bůh nám ukazuje, co má být obsahem naší chvály – on sám, jeho dílo, jeho velikost, jeho sláva. Naše chvála neslouží jenom k potěšení našeho srdce, ale slouží také budování svatých a k šíření známosti Hospodina mezi pronárody. Proto Izajáš pokračuje:

• Zpívejte Hospodinu, neboť vykonal důstojné činy, ať o tom zví celá země! (Iz 12,5)

Boží lid společně pozvedá svůj hlas ke chvále Bohu. Boží lid oslavuje Boha za jeho věrnost, protože všechno, co zaslíbil, také splnil. Bůh poslal svého Syna, který se narodil z ženy, ale byl počat Duchem svatým, aby na svém těle vzal hříchy svého lidu na kříž a do hrobu. Ten čin sám o sobě neměl na sobě ani nejmenší důstojnost – Boží syn visel na kříži jako zločinec, byl tam nahý, zbrocený krví, zbičovaný, s trnovou korunou na hlavě a s rukama a nohama přibitýma na dřevo kříže. Potupně umíral mezi dvěma zločinci. Lidé se mu vysmívali a pokoušeli. A nakonec ho probodli kopím – ten uzel svalů a zbytků života. Ale co obsahoval ten jediný čin, který přinesl spravedlnost všem, kteří v něj věří? Jejich hříchy byly přikryty jeho krví. Jejich vzpoura byla odstraněna. Boží hněv namířený proti nim byl usmířen. Pokuta za hřích byla zaplacena. Bývalí nepřátelé Boží se stali Božími dětmi. Nositelé smrti a satanových pout se stali dědici spolu s Kristem. Na kříži:

• … odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství. (Ko 2,15)

Proto Izajáš končí svůj chvalozpěv těmito slovy:

• Jásej a plesej, ty, která bydlíš na Sijónu, neboť Veliký je ve tvém středu – Svatý Izraele. (Iz 12,6)

Narodil se Boží syn a bylo mu dáno jméno Immanuel, Bůh s námi. Radujte se, protože Bůh sám navštívil svůj lid. Radujte se a jásejte, protože zaslíbený Mesiáš přišel a dokonal dílo naší spásy. Radujte se, protože Bůh je s námi a bude s námi navěky. Amen