Staroměstská exekuce – Pokoření odboje a trestání přemožených

Podrobení Království českého

Porážkou českého vojska na Bílé hoře osud českého povstání byl rázem a nadobro rozhodnut. Odboj českých stavů proti Ferdinandovi byl jí zlomen tak dokonale, že se k dalšímu odporu již neodhodlali. V první chvíli po bitvě ani vítězové ani poražení nebyli si toho zcela jasně vědomi. Stanuvši před branami hlavního města, vítězné vojsko, kterému ani nebyl znám žalostný stav nepřátelské armády, dalo se odstrašiti několika výstřely z děl na hradbách postavených od útoku na město a položilo se táborem opodál. Zatím se nešťastný král český radil s vojevůdci svými Anhaltem, Thurnem, Hohenlohem i s jinými rádci, má-li se bránit v Praze, či ihned odejet. Názory těchto mužů se příkře rozcházely. Rakouský šlechtic Tschernembl důtklivě nabádal k dalšímu odporu, upozorňuje na nebezpečné následky ukvapeného útěku. Poslední zbytky válečných zásob i všechny poklady na hradě by se vydaly v nebezpečí, válečná moc země byla by úplně podlomena, kdyby se aspoň několik dní neodporovalo, kdyby se nesebralo roztříštěné vojsko a nenastoupil spořádaný ústup. Vzpomínaje při tom vítězství, jakých Čechové v době husitské dobyli z Prahy nad přečetnými vojsky křižáckými, Tschernembl navrhoval, aby nepřítel byl v noci přepaden. S radou Tschernemblovou souhlasil téměř jen mladší Thurn, který prohlašoval, že hlavní město musí být hájeno. Za to prosili též sami předvolaní Pražané, nabízejíce králi některou sumu peněz.

Více než tyto rady a prosby bylo by mohlo krále a jeho vojevůdce pohnout k obraně Prahy vědomí, že se blíží 8000 mužů čerstvé jízdy uherské vyslané Bethlenem Gaborem, jež mohla již příštího dne dorazit do Prahy. Leč vojevůdcové královští, zvláště kníže Anhalt soudili jinak. Po smutných zkušenostech, jichž nabyli s vojáky uherskými v bitvě bělohorské, neměli důvěry v blížící se jízdu uherskou, nezdálo se jim jisto, že se nepřidá ke svým prchajícím krajanům. Ani ostatním vojákům nevěřili; vinili je, že v bitvě zbaběle zahazovali zbraň a že by byli schopni dát se do vyjednávání s nepřítelem. Ukazovali posléze, že ani měšťanstvo není ochotno hájit město, ano že chová nenávist k vojákům královským, jež by mohla vést ke krvavým srážkám nebezpečným životu královu. I radili králi, aby uprchl z Prahy, než upadne do rukou nepřátel. Slabý král rád uposlechl této rady a tak ráno po bitvě král se svou rodinou, jeho generálové Anhalt, Thurn a Hohenlohe, všichni vyšší důstojníci i někteří úředníci zemští ve smutném průvodu prchli z Prahy.

Brzy se ukázalo, že nedůvěra vojevůdců ve zbylé vojsko české i v pomoc uherskou nebyla neoprávněna. Kdežto polovina vojáků uchýlivších se do města po příkladu svých vůdců hledala spásu v útěku, druhá polovina zůstala v Praze, ne však, aby chránila město, nýbrž aby si vymáhala zadržený žold. Marně se pokoušel mladý Thurn pohnout vojsko zbylé ve městě k dalšímu odporu. Vojáci nechtěli o tom ani slyšet, nýbrž lajíce králi i stavům, jevili mnoho chuti dát se s nepřítelem do vyjednávání o zaplacení žoldu. Ještě hůře se zachovali uherští jezdci, vyslaní na pomoc Čechům. Zvěděvše o porážce na Bílé hoře, nechtěli táhnout dále ku Praze, ač byli již zcela na blízku, nýbrž vrátili se domů se svými prchajícími krajany. Jako již na cestě ku Praze, plenili také na zpátečním pochodu všecka města a vsi, jimiž táhli.

Za takových poměrů bylo těžko pomýšlet na další obranu Prahy proti mocnému a dobře zřízenému vojsku nepřátelskému. Skutečně měšťané pražští ani stavové v Praze přítomní na ni nepomýšleli. Shromáždivše se po odchodu králově k poradě o tom, usnesli se pozdravit vítěze zvláštní deputací a oznámit jim, že se podrobují. Stavové přece aspoň žádali vévodu bavorského, aby jim povolil třídenní příměří. Leč žádost ta byla příkře zamítnuta. Vévoda prohlásil, že stavům nepopřeje ani tří hodin, aby se tedy podrobili ihned a bez výminky. Ještě před polednem dne 9. listopadu vjel do Prahy beze všeho odporu císařský generál Buquoy a o něco později vévoda Maximilián se svým vojskem. Oba zašli nejprve do kostela kapucínského na náměstí Loretánském, aby tam vykonali pobožnost, a potom se ubytovali ve městě.

Hned odpoledne se dostavila k vévodovi deputace stavů českých vedená nejv. hofmistrem Vilémem z Lobkovic. V přítomnosti cís. generála Buquoye odevzdala mu listinu udávající výminky, za nichž stavové chtěli uznat císaře za svého pána. Žádali všeobecnou amnestii pro všechny obyvatele země bez výjimky, žádali zachování svobod náboženských a politických a ujištění, že majetek jejich nebude zabaven. Připojili také prosbu, aby byli ušetřeni plenění a nemusili přispívat na vydržování vojska císařského. Odpověď Maximiliánova na tyto žádosti byla jasná a rozhodná: Císař se nebude vázat jakýmikoli výminkami, nýbrž žádá podrobení bezvýminečné. Chtěje patrně zmírnit příkrost této odpovědi, vévoda připojil k ní slib, že se u císaře za ně přimluví, a dokonce zaručoval stavům předem, že jejich životů bude ušetřeno. Nesnadno uhodnout, myslil-li vévoda v tu chvíli slib svůj upřímně; jistě později nic neučinil, aby mu dostál. Upřímněji své mínění projevil hr. Buquoy, když poznamenal k slibu Maximiliánovu, že si stavové všichni bez výjimky zasloužili trest smrti.

Ještě hůře než vyslancům šlechtickým vedlo se zástupcům Starého a Nového města, kteří nabízeli své podrobení za jistých výminek. Dne 10. listopadu ráno bylo jim jménem vévody bavorského oznámeno, že do dvou hodin odpoledne musí se vzdát bez výminky, sice že bude stříleno na jejich domy. Skutečně byla vytažena děla na Petřín a před hrad královský, a tak Pražanům nezbylo leč podrobit se úplně. Hned potom také šlechta uznala za dobré vzdát se původních svých výminek. Mnoho pánů a rytířů vedených zase Vilémem z Lobkovic se znova dostavilo k vévodovi bavorskému. Uznávají prý, že se velice prohřešili proti svému pánu, litují toho srdečně a prosí, aby se vévoda za ně přimluvil u císaře, jejž budou mít za jediného krále a pána svého, aby je zase přijal na milost.

Když pan Vilém z Lobkovic se slzami v očích dokončil svou řeč, byli přítomní páni vyzváni, aby vydali všechny listiny, jimiž učinili spolky odbojné proti císaři, a aby zatím holdovali svému králi, jemuž se byli zpronevěřili volbou Fridricha Falckého. To se skutečně stalo hned následujícího dne v přítomnosti hr. Buquoye a p. Karla z Lichtenštejna. Dne 13. listopadu 1620 přes dvě stě odbojných stavů českých, mezi nimi na prvém místě pánové z Říčan, z Roupova, Harant, Budovec aj., vydali slavnostní, svými podpisy a pečetěmi potvrzený revers, kde vyznávají, že jim „srdečně lítostivé jest, že se proti J. Mti cís. jakožto našemu pořádnému, posloupnému, korunovanému, pomazanému a lehenskému králi a pánu pozdvihli“, zříkají se krále Fridricha a přísahají cís. Ferdinandovi II. věrnost a poddanost. Tak panství vítězného Ferdinanda nad zemí českou bylo zcela formálně obnoveno a uznáno. Na některých místech v Čechách se sice i potom ještě udržovaly posádky odporující císaři, a na západě Čech hr. Mansfeld, maje v moci své Plzeň, zaujímal mocné postavení, jež také chebské stavy podněcovalo k odporu proti císaři. Teprve v únoru 1621 Cheb osazen od spojence císařova kurfiřta saského, v dubnu 1621 vojsko katolické ligy vtrhlo do Plzně, a ještě o rok později, v květnu 1622, padlo poslední z míst českých vzdorujících císaři, hrad Zvíkov. Ale vlastní původcové českého povstání neměli již v tom všem účasti.

Pokoření Moravy

Déle než Čechové setrvali v odporu proti císaři stavové vedlejších zemí koruny české, jež nebyly tolik ohrožovány vítěznou armádou katolickou. K zemím těm se také upínaly poslední naděje přemoženého krále českého. Na útěku z Prahy zamířil do slezské Vratislavi, a přišed tam devět dní po bitvě bělohorské, domlouval městské radě i obyvatelstvu, aby mu zachovali vytrvalou věrnost, že bitvou na Bílé hoře není vše ztraceno. Vypsal dokonce sněm obecný na 2. prosince do Vratislavi. Zval k němu i stavy moravské, jež rovněž nabádal, aby stáli při konfederaci se stavy slezskými a byli připraveni vytrhnout s hotovostí zemskou kdykoli a kamkoli. Spoléhajíce na pomoc Bethlenovu, který část svého vojska rozložil při hranicích moravských, a jsouce povzbuzováni starým Thurnem, jenž se po odchodu z Prahy odebral do Brna, Moravané skutečně ještě několik dní po bitvě bělohorské pokračovali v nepřátelství proti císaři. Oddíly moravského vojska plenily severní Rakousy, a zemský hejtman moravský Ladislav Velen ze Žerotína ještě 17. listopadu nařizoval Znojemským, aby přijali do města rakouský pluk, který osvědčil věrnost ke králi Fridrichovi. Také činěny ještě koncem listopadu přípravy k obeslání sněmu vypsaného králem Fridrichem do Vratislavi, ano ještě v první polovici prosince zemský hejtman svolával z nařízení krále Fridricha stavy ke sněmu do Olomouce na den 1. ledna 1621.

Zatím však již v tajnosti někteří ze stavů moravských vyjednávali s císařem o smíření, dávajíce mu předkládat výminky, za nichž byli hotovi podrobit se mu. Žádali, aby císař přijal celou zem na milost a udělil odpuštění náčelníkům odboje. Císař však příkře odpověděl, aby se napřed všichni stavové moravští prostě podrobili, potom teprve že rozhodne o jejich žádostech. Svému generálu Buquoyovi pak nařídil, aby se obrátil proti Moravě. Stavové moravští ani potom neustali vyjednávat s císařem. Na sjezdě konaném v Brně koncem listopadu usnesli se vypravit k císaři poselství a nabídnout mu své podrobení, budou-li potvrzeny jejich svobody náboženské a politické, jim všem dáno odpuštění, a nebude-li do země povoláno cizí vojsko. Císař však setrval na svém, a stavové byli nuceni ustupovat. Když se v polovici prosince Buquoy s vojskem blížil k Jihlavě, vyslali k němu stavové poselství s žádostí, aby vojsku svému nedopouštěl činit násilí, že jsou ochotni poskytovat mu potřebné zásoby a s císařem se hodlají úplně smířit.

Zároveň vypraveno bylo do Vídně poselství s panem Karlem ze Žerotína a kardinálem z Dietrichštejna v čele, aby prosilo císaře na kolenou za milost. Bylo mu uloženo pozdravit císaře v nejhlubší oddanosti, přát mu vítězství v dalším jeho boji proti nepřátelům a oznámit, že stavové těžce litují svého povstání proti němu. Byli prý nejvíce násilím donuceni přidat se k odboji vpádem českého vojska na Moravu r. 1619 a vyhrůžkami činěnými přívržencům dynastie. Sotva tři nebo čtyři osoby prý se přidaly k povstalcům z přesvědčení; ostatní se poddali jen moci, a nižší lid nevěděl, oč je spor. Tím prý však stavové nechtějí ze sebe svalit vinu, nýbrž upřímně litují svého provinění, uznávají se za vinné a prosí císaře o milosrdenství a smilování. Nechať císař po příkladu Hospodina, který kajícímu hříšníku odpouští vinu z pouhé milosti, všem obyvatelům Moravy bez rozdílu, čím se kdo provinil a jakého je stavu, odpustí a slíbí jim, že je ponechá při jejich svobodách politických a náboženských.

Moravští poslové vypravení s touto žádostí do Vídně zdrželi se poněkud cestou, byvše přepadeni oddílem vojska císařského u Ivančic. Teprve koncem prosince se dostali do Vídně a mohli pak žádost svou přednést císaři. Než byli předpuštěni, konala se u dvora porada, má-li se vyslancům uložit, aby při slyšení poklekli. Císař sám se rozhodl proti tomu, nechtěje, aby vyslanci, až by byli vyzváni povstat, nepokládali to za projev odpuštění císařova. Předepsána jim tedy pouze hluboká poklona. Vyslechnuv s přísnou tváří pokornou žádost vyslanců moravských, císař nepromluvil ani slova. Ale přítomný nejvyšší kancléř království českého jal se prudce vytýkat stavům moravským jejich účast v českém povstání, pro kterou jejich zástupci nejsou ani hodni, aby puštěni byli před tvář císařovu. Vlastní odpověď dostali vyslanci teprve po několika dnech písemně. Byla sepsána kancléřem, a opakovalo se v ní, že císař neměl vlastně vyslanců ani přijmout a že to učinil jen z neskonalé své dobroty. Prohlašovalo se dále, že se císař zachová proti každému podle jeho zásluhy, vinné že potrestá, ale nevinným dopřeje své ochrany. Podrobení se Moravanů bylo tedy přijato bez jakékoli výminky, a nedostalo se jim ani slibu, jaký dal vév. Maximilián stavům českým, že totiž na osoby jejich nebude sáhnuto. Čechům ovšem slib ten nic nepomohl. Stejně jako Moravané byli vydáni císaři na milost i nemilost.

Lužice a Slezsko

Úkol podrobit Lužici a Slezsko připadl podle úmluvy s císařem luterskému kurfiřtovi saskému. Již dva měsíce před bitvou bělohorskou kurfiřt saský, když se marně pokusil pohnout Hornolužičany, aby se dobrovolně poddali císaři, vtrhl s vojskem svým do Lužice. V polovici září vojsko saské se položilo před Budyšínem, a po třínedělním obležení toto přední město hornolužické se vzdalo. Jeho příkladu následovala ještě v září část šlechty hornolužické a o něco později i část šlechty dolnolužické. Po bitvě bělohorské obě ty země záhy se docela octly v moci kurfiřta saského, jemuž dle úmluvy s císařem měly býti ponechány v zástavě, dokud by mu nebyly vynahrazeny válečné výlohy. Tak bylo připraveno trvalé odtržení obojí Lužice od koruny české. Pro obyvatele zemí těch bylo velikým dobrodiním, že nebyli nuceni vrátit se v poslušenství cís. Ferdinanda, nýbrž zůstali pod panstvím kurfiřta saského. Nejen jejich přesvědčení náboženské, nýbrž i jejich majetek byl ušetřen. Za svůj odboj proti dynastii habsburské byli tedy Lužičané odměněni tím, že dostali dynastii novou, s níž je sbližovalo společné vyznání náboženské.

Také Slezané zásluhou kurfiřta saského šťastně unikli zlým následkům povstání. V zemi té nejdéle se udrželo panství krále Fridricha. Ještě měsíc po bitvě bělohorské, 7. prosince, konán z uložení krále Fridricha sněm ve Vratislavi. Vyzývaje stavy slezské k vytrvalosti v boji a slibuje zjednat jim pomoc Moravy, Lužic, Uher a jiných knížat, žádal od nich král peníze na další vedení války. A stavové neváhali prohlásit obranu proti útokům císařským za svou povinnost a vyzývat krále, aby neochaboval ve sbírání sil svých zemí, pokud jsou mu věrny. Nařízeno dokonce, že mají být zabaveny všechny statky, jež drží ještě odpůrci krále Fridricha, a všem katolíkům že má býti uložena přísaha na konfederaci. Když však hned potom docházely zprávy, že se Morava hledí smířit s císařem, že na Čechy nelze již vůbec spoléhat, a sám jejich hlavní vůdce hr. Thurn že vyjednává s císařem, nastal rázem obrat ve smýšlení stavů slezských. Těsně před Vánocemi 1620 odejel král Fridrich z Vratislavi, aby již nikdy nevstoupil na půdu zemí, jimž byl tak krátce a neslavně panoval.

Ještě před odchodem z Vratislavi král Fridrich začal vyjednávat s kurfiřtem saským o výminkách míru s císařem. Byl ochoten vzdát se svých práv ke koruně české, ale žádal, aby zachován byl v zemích českých stav, jaký tu byl až do r. 1618. Císař měl udělit všeobecnou amnestii a neměl sáhnout na majetek jednotlivých osob, měl povolit svobodu víry a potvrdit všechna privilegia stavů, ano i jejich spolky s jinými zeměmi, neměl rušit svobodné volební právo Čechů a měl doplatit vojsku českému zadržený žold. Není divu, že kurfiřt saský odepřel doporučit císaři tyto požadavky, jež byly by Ferdinanda připravily o všechno ovoce jeho vítězství. Také jich v dalším vyjednávání vůbec nebylo dbáno.

Zatím však stavové slezští sami vyjednávali s kurfiřtem saským. Rozličné jejich požadavky, jmenovitě žádost, aby jim bylo ponecháno právo volit si svobodně krále, i kdyby Čechům právo to bylo odňato, byly sice od kurfiřta rozhodně zamítnuty, za to však jim nabídl, že dostanou úplné odpuštění, že budou zachováni při svých svobodách politických a náboženských, že kurfiřt bude je chránit ode všech útoků na jejich vyznání augsburské. Sliboval také, že ve Slezsku nebude ubytováno vojsko císařské, jestliže Slezané sami rozpustí svůj lid zbrojný. Toto nabídnutí kurfiřtovo bylo počátkem února přijato sněmem slezským. Na tomto základě došlo ještě v únoru 1621 k dohodě mezi stavy slezskými a kurfiřtem saským. Slezané upustili od konfederace se zeměmi českými a s Uhrami a uznali císaře Ferdinanda za svého „pravého, zvoleného, korunovaného a pomazaného krále“. Za to se kurfiřt saský slavnostně zavázal, že všichni budou přijati na milost, a že jejich víry augsburské bude chránit. Marně vzpírali se této dohodě císař Ferdinand a jeho rádcové, kteří byli by si chtěli zachovat také proti Slezanům stejnou volnost, jakou si vyhradili v Čechách a na Moravě. Kurfiřt saský dovolávaje se toho, že mu od císaře byla dána plná moc přijmout na milost každého, kdo se dobrovolně poddá, setrval na úmluvě se stavy slezskými, a císaři, jenž byl kurfiřtovi saskému tolik zavázán za poskytnutou pomoc, nezbylo posléze než úmluvu tu – známý to akord drážďanský – potvrdit beze změny. Tak se stalo, že stavové slezští, ač proti císaři Ferdinandovi povstali neméně rozhodně než Čechové a Moravané, vrátili se pod jeho panství takřka bez potrestání.

Účtování začíná

Poddáním se Slezska odboj zemí českých proti Ferdinandovi byl ukončen. Dříve než uplynulo půl roku od bitvy bělohorské, autorita císařova byla zase uznávána od stavů všech zemí české koruny. Tento rychlý zmar jejich odvážného podniku nebyl zaviněn pouze touto jedinou nešťastnou bitvou. Jeho příčiny byly jistě mnohé a vážné. Většinou jsme je již poznali. Byla to především rozhodná vojenská převaha jejich nepřátel, záležející nejen ve větším množství jejich vojska; nýbrž hlavně v jeho lepší spořádanosti, kázni i v lepším jeho vedení. Proti Čechům, vyčerpaným dvouletou nákladnou válkou tak, že se jim nedostávalo prostředků na vydržování vojska, které se pro neplacení žoldu po měsíce stále bouřilo, stávajíc se nebezpečnější zemi, jíž mělo sloužit, než nepříteli, proti Čechům, nedostatečně podporovaným od zemí přivtělených a nemohoucím téměř spoléhat na pomoc odjinud, stála krom vojsk vypravených do pole císařem pomocí zemí jemu poddaných, papeže a krále polského armáda bohatých knížat katolické ligy, kteří dosud netrpěli válkou, a v pozadí ještě pomocné sbory bohatého krále španělského. Tato vojenská převaha nepřátel byla zvyšována ještě tím, že na české straně nebylo nikoho, kdo by byl dovedl přimět stavy i ostatní vrstvy národa k účinnému vystoupení na obranu společných jejich zájmů, vštípit jim potřebnou obětavost i odvahu. Nedovedl to ani mladý jejich král, jemuž se nedostávalo ani vladařských zkušeností ani mužné energie ani oddané lásky národa, nedovedli to však ani vlastní strůjcové povstání, z nichž žádný neosvědčil se způsobilým k řízení odvážného a nesnadného podniku, začatého bez náležitých příprav a rozvahy. Ačkoli obecná situace evropská před vypuknutím českého povstání, vyznačená rozhodným a všestranným postupem katolicismu a naopak ústupem, ano rozkladem protestantismu, předem mohla vzbuzovat pochybnost o trvalém zdaru odboje podniknutého protestantskými stavy českými proti jejich katolickému králi a císaři, přece snad bylo možno dobýt některých úspěchů rychlým a rázným postupem proti císaři v první době povstání, pokud ještě byl odkázán na své vlastní slabé síly. Tehdy mohly být císaři zasazeny rány tak těžké, že byl by jistě býval přinucen sám vyhledávat smír s Čechy. Víme, že hlavně Moravanům a jejich slavnému vůdci Karlovi ze Žerotína náleží smutná zásluha, že se to nestalo. Leč ani stavů českých nelze ušetřit výtky, že si podporu stavů z vedlejších zemí české koruny i ze zemí rakouských nezajistili dříve, než se odhodlali podstoupit rozhodný boj proti svému zákonnému panovníkovi, že ani potom neosvědčili rozvahu, zmužilost, pevnost a obětavost, k nimž sami sebe zavázali tím, že začali odboj. Ze stanoviska čistě lidského možno pro ně najít vysvětlení a tím i omluvu, ale sotva lze popřít, že na ně samy spadá veliká část viny za všechno to strašné utrpení, jež po bitvě bělohorské nahrnulo se na český národ. Vinu tu ovšem sami odpykali nejhrozněji.

První bolestné následky své porážky zakusili Pražané i stavové v Praze přebývající hned v prvních dnech po bitvě. Vojáci vítězných armád oddali se soustavnému plenění a loupení. Nespokojujíce se věcmi, jež nacházeli v opuštěných palácích a dvorech, podnikali vpády do znamenitějších domů měšťanských i šlechtických a vybíjeli je.

Nejhůře řáděno v domech osob, které měly vynikající účastenství v povstání. Konečně lidé přepadáni na veřejné ulici a strhovány jim šaty s těla. Ale zpupná soldateska nepřestávala na loupení; neostýchala se pokořovat přemožené potupným výsměchem. Jakýsi Francouz jezdil po městě nahý na koni obličejem dozadu, ohon koňův drže v rukou, a za veselé hudby tří hudců, kteří jej provázeli, ohyzdnými nadávkami tupil vypuzeného krále, jeho choť a český národ. Celý týden trvalo hrozné řádění vojáků císařských, než mu byla učiněna přítrž rázným zakročením Buquoyovým.

Potrestání odboje

Ale nové a hroznější útrapy přemožených se již chystaly. Sám vévoda Maximilián, který si do té doby počínal celkem mírně proti Čechům, neváhal nyní nabádat císaře k jejich přísnému potrestání. Chystaje se odjeti z Čech, psal císaři, aby odklidil, tj. dal popravit náčelníky, aby zrušil privilegia, jimiž bylo způsobeno povstání, a aby se v jednání svém ničím nedal mýlit, ani přímluvou, kterou mu Maximilián byl zaslal, když za ni byl od stavů v Praze požádán. Nemohl prý odříci jim tu přímluvu, ale císař ať jí nedbá, nýbrž „užije času a příležitosti a kuje železo, dokud je žhavé“. Rady té bylo ovšem svědomitě užito.

Plenění a řádění vojska císařského po Čechách nepřestalo ani, když po odchodu vévody Maximiliána z Čech správa země svěřena p. Karlovi z Lichtenštejna. Muž ten, jenž odtud byl předním vykonavatelem pomsty císařovy nad pokořenými Čechy, pocházel z rodu luterského a byl snad vychován ve škole bratrské. Přestoupiv časně na víru katolickou, zjednal si možnost skvělé kariéry při císařském dvoře Rudolfově. Ale rozešel se brzy s císařem a r. 1608 se postavil spolu s p. Karlem ze Žerotína v čelo stavů moravských povstalých proti Rudolfovi. U jeho nástupce Matyáše požíval velké důvěry a vážnosti a po vypuknutí českého povstání patřil zase spolu s Žerotínem, ale také s kardinálem z Dietrichštejna k těm, kdo zdržovali Moravany od spojení s Čechy. Když však mezi nimi nabyl vrchu směr nakloněný ke spolku s Čechy a většina stavů se obracela nepřátelsky proti těm, kdo mu odporovali, Lichtenštejn, jak již víme, neváhal vykoupit bezpečnost své osoby slibem, že s odbojnými stavy bude ve všem za jedno. Slib ovšem nebyl upřímný. Lichtenštejn hned potom se přidal k Ferdinandovi a účastnil se činně jeho akce proti Čechům a zvláště také bitvy bělohorské. Nyní svěřen mu úkol odstranit ze správy země všechny pozůstatky dřívější vlády, zavést tu nový pořádek a řídit trestání provinilců.

O trestech, kterými měli být stiženi, dály se u dvora vídeňského porady hned po bitvě bělohorské. Ano ještě dříve, pět dní před bitvou, pan Vilém Slavata předložil císaři plán hromadných konfiskací všech statků povstaleckých. Po vítězství nad stavy českými od počátku u dvora císařského nebylo pochybnosti o tom, že se nepřestane na zabavování statků, že hlavní viníci, totiž vynikající účastníci povstání, své provinění zaplatí i životy svými. Již měsíc po bitvě kníže z Lichtenštejna dostal rozkaz, aby dával hlídat hlavní původce povstání a zajal ty, kteří by snad chtěli utéci. Opatření takového nebylo však téměř ani potřebí, protože přemožení, spoléhajíce na sliby vév. Maximiliána, že životů jejich bude ušetřeno, zůstali v Praze. Lichtenštejn také otálel se zatýkáním provinilců a z výtek, jež mu proto byly z Vídně činěny, se omlouval, že neví, jak by je měl zařídit. Kdyby zajal všecky viníky najednou, neměl by pro ně dost vězení, a kdyby se zmocnil jen některých, ostatní by mohli prchnout. Nicméně navrhoval císaři, které osoby měly být postaveny před soud. Počátkem února byl mu pak zaslán seznam těch, kdo měli být hned zatčeni. Byla v něm jména všech direktorů a 32 osoby jiné. Protože někteří z nich již dříve utekli, uloženo knížeti, aby je vyzval k návratu a statky jejich zkonfiskoval, což ostatně již před tím bylo učiněno.

Tento císařský rozkaz byl dodán Lichtenštejnovi 20. února 1621, a ještě toho dne přikročeno k jeho vykonání. Lichtenštejn poslal k pánům a rytířům, kteří měli být zatčeni, po poslech rozkaz, aby se k němu dostavili o druhé hodině odpolední, že jim má oznámit jakýsi dekret císařský. Podobně uloženo císařským rychtářům měst pražských, aby na stejnou hodinu za stejnou záminkou předvolali osoby stavu měšťanského. Všichni obeslaní, pokud byli v Praze a nebyli sklíčeni nemocí, uposlechli těchto rozkazů. Když se v určenou hodinu sešli u Lichtenštejna a císařských rychtářů, bylo jim oznámeno, že budou ponecháni ve vazbě pro velezradu. Páni a rytíři byli pak vsazeni do Bílé věže, měšťané byli uvězněni na radnicích. Ti, kdo 20. února nemohli být zatčeni, protože nebyli v Praze, byli vypátráni, pokud zůstávali v Čechách, dodatečně a dopraveni do vězení. Teprve počátkem května přibyl k zatčeným hrabě Šlik, který se poslední dobou jako správce Dolní Lužice ustanovený od krále Fridricha zdržoval v Sasku.

Ještě před zatčením předních původců povstání byl sestaven mimořádný soud, který je měl soudit. Byl složen nejen z příslušníků české koruny, nýbrž i z cizích rad císařských. Jeho předsedou se stal kníže z Lichtenštejna a instrukcí jemu danou stanoven způsob soudního řízení. Žalobce, jímž měl být jeden člen soudu, neměl obšírně dokazovat vinu obžalovaných, nýbrž měl jen vytknout, že jejich provinění je obecně známo, a žádat odsouzení. Soudcům uloženo, aby postupovali co nejrychleji a také proti uprchlým a zemřelým aby vynesli rozsudky. V polovici března začal mimořádný soud svou činnost. Nejprve vynesen rozsudek nad uprchlými, kteří se nedostavili k soudu; byli odsouzeni ke ztrátě života i statků. Potom deset osob zemřelých prohlášeno za bezectné a jejich statky zabaveny. Do konce dubna byl ukončen také výslech uvězněných. Byly jim dávány otázky o sjezdu stavů pod obojí v květnu 1618, o defenestraci, o volbě direktorů, o vypovědění jesuitů, o sesazení Ferdinanda II. a volbě Fridrichově, o spolku s rakouskými stavy a Uhry. Je pochopitelné, že se většinou snažili své provinění upřít nebo umenšit. Ale ničeho tím nedosáhli.

V polovici května byly první návrhy trestů nad uvězněnými odeslány do Vídně. Týkaly se sedmnácti direktorů a slavného profesora Jesenia, který měl v povstání velmi vynikající účast. Z těchto osmnácti osob mělo jich dvanáct býti odsouzeno k smrti, šest ostatních mělo býti potrestáno pouze ztrátou cti a statků. Trest smrti nad některými z odsouzených měl být vykonán způsobem zvláště ukrutným; tak panu Budovci měla být napřed ruka uťata; a potom mělo jeho tělo být za živa čtvrceno, Jeseniovi měl být vytržen jazyk, a potom měl být rovněž za živa čtvrcen. Tyto rozsudky pražského soudu byly ve Vídni jen nepatrně zmírněny, z části dokonce ještě zostřeny. V poradě o to konané jediný hlas přimlouval se za menší přísnost, navrhuje, aby celkem toliko devět osob bylo trestáno smrtí, po třech z každého stavu, ostatní že by mohli být posláni na galeje. Návrh ten však nebyl přijat. Císař rozhodl, že z osmnácti odsouzených pouze pět má býti dána milost, tj. že mají být toliko ponecháni ve vězení a jejich statky zkonfiskovány. Třináct ostatních mělo býti popraveno. U některých navržený způsob smrti sice zmírněn – tak u Budovce, který měl být prostě sťat – u jiných však ponechán, tak u Jesenia. Mimo direktory a Jesenia po návrhu pražského soudu ještě tři měšťané odsouzeni k smrti provazem. Brzy potom následovala druhá řada rozsudků, jimiž k smrti odsouzeno dalších jedenáct provinilců, mezi nimi hr. Ondřej Šlik. I tentokrát zmírnil císař některé z navrhovaných trestů. Podle návrhu pražského soudu měla být hr. Šlikovi nejdříve useknuta pravá ruka, a potom měl být za živa čtvrcen; císař však ustanovil, aby mu nejprve byla sťata hlava, a potom aby se mu usekla pravice. Rozhodnuv o potrestání hlavních původců pokořeného odboje, císař se chystal k pouti do Mariacellu, chtěje tam na poděkovanou věnovat zlatou korunu za 10.000 zlatých.

Staroměstská exekuce

Jakmile bylo definitivně rozhodnuto o počtu a způsobu poprav, činěny v Praze rychle přípravy k jejich exekuci. Již 18. června počato se stavbou lešení na náměstí staroměstském. Dne 19. června byly rozsudky slavnostně přečteny odsouzeným, kteří za tím účelem přivedeni do kanceláře říšské rady dvorské na hradě. Potom byli zase odvedeni do vězení, a od té chvíle bylo dovoleno jejich přátelům navštěvovat je. Když se pověst o hrozném osudu, jenž očekával uvězněné, roznesla po Praze, změnilo se smýšlení lidu o nich. Umlkly výčitky, jimiž dosud bývali zahrnováni původcové neblahého povstání, a ustoupily útrpnosti i soucitu s nešťastníky, tak kruté ztrestanými. Někteří kazatelé neváhali doporučovat na kazatelnách den po vyhlášení rozsudků odsouzené modlitbám svých osadníků. Zatím navštěvovali je v jejich vězeních jesuité, aby se podle rozkazu císařova pokoušeli obrátit je na víru katolickou. Všichni odmítli, žádajíce duchovní svého vyznání. Byli k nim vpuštěni duchovní vyznání augsburského a českého, nikoli však kněží bratrští, o něž žádal zvláště Budovec. Modlitbami, duchovními zpěvy a zbožným rozjímáním strávili nešťastníci poslední chvíle svého života. Večer před popravou, jež byla určena na pondělí 21. června, byli odsouzenci uvěznění na hradě přivezeni na radnici staroměstskou, a časně z rána dopraveni tam i ti, kdo byli chováni na radnici novoměstské.

V pět hodin ráno mocným výstřelem z děla dáno znamení k popravě. Hned potom oznámeno odsouzeným, že se přiblížila jejich poslední hodina, aby byli připraveni, až budou vyvoláni od městského rychtáře. Potom nastala strašlivá exekuce. První vyveden na popravu hrabě Joachym Ondřej Šlik, statný, 53letý muž, provázený čtyřmi kazateli německými a sluhou. Ještě cestou na popraviště pokoušeli se jesuité obrátit jej na pravou víru, byli však odmítnuti. S pevnou myslí přijal muž, v životě těkavý a nestálý, smrtící ránu. Bez kněze, jen v průvodu stařičkého sluhy, vstoupil pak na popraviště 74letý ctihodný stařec Václav Budovec. Zemřel, maje na rtech slova modlitby a díků za čest mučednické koruny, která byla dopřána jeho šedinám. Po něm následoval Kryštof Harant z Polžic, proslulý svými mnohými a dalekými cestami, provázen knězem pod obojí. Mezi vzkazy, jež po něm zanechal své manželce, byl také ten, aby s poddanými nakládala mírně, chudé poddané aby podporovala a roboty jim odpouštěla. Čtvrtý zhynul mečem katovým 86letý kmet Kašpar Kaplíř ze Sulevic a za ním jiných 23 pánů, rytířů a měšťanů. Všichni umírali klidně a důstojně. Lidskou jejich slabost překonalo vědomí, že umírají pro víru, která jim byla nade vše drahá. Mučedníky víry spatřovali v nich i ti, jimž v potomní době vítěz bělohorský surovým násilím odnímal náboženské jich přesvědčení zděděné po otcích. A také dnes, kdy víme, že nešťastní popravenci sami z valné části zavinili svůj truchlivý konec, nemůžeme neuznat, že svým velikým utrpením a svou strašnou smrtí dokonale smyli své provinění, takže zapomínajíce na jejich chyby, můžeme jich vzpomínat s úctou a soucitem.

Smrtí popravených nebyla ukojena pomsta vítězova. Ještě mrtvoly jejich vydány potupě. Hlavy dvanácti mrtvých, mezi nimi hlava Šlikova, Budovcova a Jeseniova, byly přibity na mostecké věži staroměstské, k hlavě Šlikově připojena jeho uťatá ruka, k hlavě Jeseniově jeho jazyk. Hlava Šlikova byla již po roce na prosby jeho vdovy odtud sňata a pochována, ostatní zůstaly na věži do saského vpádu v r. 1631, kdy od přátel popravených byly sňaty a pohřbeny.

Popravami staroměstskými nebyla ukončena činnost mimořádné komise soudní. Byl to teprve začátek nekonečné řady pokut a trestů, jimiž byli stíháni ti, kdo se jakkoli zúčastnili povstání. Jediná úleva nastala tím, že se tresty v potomní době již nedotýkaly života provinilců, nýbrž toliko jejich jmění. Počátkem r. 1622 podepsal císař Ferdinand tzv. generální pardon, jímž se vyhlašovalo, že sice všichni, kdo se zúčastnili ohavné rebelie proti králi, propadli statky, čest i hrdla svá, že však císař chce všem učinit milost, pokud jde o čest a hrdlo, přiznají-li se sami do šesti neděl k své vině. Kdo by tak neučinil, že bude souzen podle přísnosti práva. Takto se přiznalo několik set osob stavu panského a rytířského, kterým dáno ujištění, že jim císař daruje čest i život a potrestá je toliko na statcích, což také, jak ještě uvidíme, učinil měrou strašlivou.

Potrestání moravského odboje

Zatím došlo již také na stavy moravské. Nedlouho před pražskými popravami zaslal císař kardinálu Dietrichštejnovi, který byl na Moravě jeho místodržícím podobně jako Karel z Lichtenštejna v Čechách, rozkaz, aby dal uvěznit všechny znamenitější povstalce. Ale válečné nebezpečí, jež na Moravě hrozilo císaři od knížete Bethlena, nedovolilo splnit tento rozkaz dříve, než mezi císařem a Bethlenem uzavřen byl mír, což se stalo v moravském Mikulově v prvních dnech r. 1622.

Hned potom dal kardinál Dietrichštejn podle pokynů, jež dostal z Vídně, sestavit seznam dvou set osob, které se rozličnými způsoby zúčastnily povstání. K rozhodování o jejich vině a trestu zřízen také na Moravě zvláštní soud, jehož předsedou jmenován byl kardinál Dietrichštejn a přísedícími devět soudců, kteří většinou působili již v Praze. Svou činnost začal tento soud teprve rok po staroměstských popravách, koncem června roku 1622. Nejprve odsouzeni uprchlí povstalci, mezi nimi zvláště bývalý hejtman zemský Ladislav Velen ze Žerotína, jenž uprchl s králem Fridrichem, k smrti a ke ztrátě všeho svého majetku. S vyhlášením ostatních rozsudků se nějaký čas otálelo, protože císař byl na vahách, má-li provinilce také trestat na hrdle.

Když se konečně císař rozhodl, že se má upustit od trestu smrti, byli uvěznění počátkem listopadu 1622 povoláni na radnici brněnskou, aby vyslechli rozsudky. Nejprve předvoláni členové stavu panského, z nichž tři přední prohlášeni za odsouzené k smrti, ale tento trest hned jim změněn v doživotní žalář. Několik jiných odsouzeno do vězení buď doživotního nebo několikaletého, všichni bez rozdílu pak prohlášeni za zbavené svých statků. Potom vyhlášeny byly rozsudky nad členy stavu rytířského. Také jim trest smrti změněn v doživotní žalář, ale krom toho všichni pokutováni ztrátou svých statků. Posléze došlo na měšťany, kterým rovněž trest smrti změněn ve vězení a nucenou práci, ale na rozdíl od pánů a rytířů skoro všem ponechána část jejich statků. Celkem těmito prvními rozsudky nad uprchlými a uvězněnými bylo pokutováno na padesát osob ztrátou statků. Hned po jejich vyhlášení vydán také na Moravě generální pardon, jímž obyvatelstvo bylo vyzváno, aby samo u soudu brněnského udalo své provinění, a slíbeno mu, že kdo se takto přiznají, odpykají svou vinu toliko částečnou ztrátou svých statků. Potom r. 1623 se počalo na Moravě hromadné zabavování statků, jež náležely osobám odsouzeným pro účast v povstání proti císaři.

Konfiskace pokračují

V Čechách takovéto konfiskace byly již zatím v plném proudu. Již od počátku povstání se ve Vídni pomýšlelo na potrestání odbojných stavů tímto způsobem. Snad při tom vzpomínáno také českého odboje z r. 1547, jehož původcové byli rovněž potrestáni zabavením statků. Jisté je, že již v srpnu 1619 bylo usneseno s císařským vojevůdcem hrabětem Buquoyem, že všechny statky odňaté vzbouřencům mají být nechány císaři, a že se touto zásadou řídili císařští vojevůdcové hned při svém prvním vpádu do Čech a Moravy. Již v únoru 1620 byla hr. Buquoyovi od císaře darována tři panství jihočeská, odňatá panu Petrovi ze Švamberka (Nové Hrady, Rožmberk a Libějovice), jež se odhadují asi na milion kop míšeňských. Do bitvy bělohorské bylo celkem v jižních Čechách zabaveno odbojným stavům statků asi za čtyři až pět milionů kop míšeňských. A pět dní před bitvou pan Vilém Slavata jako president české komory podával na vyzvání císařské podrobnou zprávu o způsobu, jak by tyto statky zatím měly být spravovány.

Veliké ztráty, které utrpěli přívrženci českého povstání zabráním svých statků od strany protivné i řádění jejich vojsk v jižních Čechách pohnuly některé obyvatele postižených krajů bechyňského a prácheňského k podání návrhu na sněmu v létě 1619, aby statky těch, kdo se stavěli proti stavům, byly pobrány a z nich nahrazeny škody způsobené císařským vojskem stoupencům odbojných stavů. Stavové se pak skutečně usnesli ujmout se statků komorních a zabavit statky některých katolíkův a hlavních protivníkův odboje ušlých ze země, zvláště pak statky duchovní, protože prý z nich nebyly placeny kontribuce a příspěvky na obranu země. Tak zabaveny byly statky nejv. kancléře Zdeňka z Lobkovic, Martinice, Slavaty, Adama ze Šternberka, opatů broumovského a strahovského a pražského arcibiskupa. Statky ty byly jednak rozdány v užívání těm, kdo utrpěli škodu, jednak byly spravovány stavovskými komisaři. Když se však r. 1620 stavům nedostávalo peněz na vojsko, byly prodány některé statky duchovní za celkovou sumu něco přes půl milionu kop míšeňských.

Konfiskace, které obě bojující strany, nejprve císařská, potom stavovská, vykonaly před bitvou bělohorskou, byly jen malou předehrou konfiskací, jimiž vítězný císař ztrestal pokořené Čechy po nešťastné té bitvě. Již několik dní po bitvě oznámeno císařským listem presidentovi české komory Vilému Slavatovi, že statky všech rebelů mají být k ruce císařově konfiskovány a ujaty. Hned pak byli vysláni od knížete z Lichtenštejna do všech krajů komisaři, aby statky účastníků vzpoury zvláště ze země zběhlých zabavili k ruce císařově, převzali je do správy královské komory, zinventovali a jejich správu svěřili spolehlivým osobám. Když pak na jaře 1621 vyhlášeny byly první rozsudky proti rebelům uprchlým a zemřelým, zatím co hlavní původcové vzpoury ve vězení očekávali rozhodnutí o svém osudu, bylo přikročeno k ocenění všech statků náleževších účastníkům povstání uprchlým, zemřelým nebo uvězněným. Statky ty byly oceněny na více než 5 a čtvrt milionu kop míšeňských, ale ve skutečnosti tehdejší cenu jejich možno odhadnout skoro na 8 milionů kop míšeňských, dnes by stály nejméně 160 až 200 milionů korun (podle Bílka). Bylo to celkem 115 panství a statků a 93 domů.

Po staroměstských popravách, když bylo upuštěno od dalších trestů na cti a hrdle, počalo se v ohromných rozměrech provádět pokutování na statcích a jiném majetku. Zřízena za tím účelem v lednu 1622 zvláštní komise konfiskační, jejímž předsedou byl zase kníže z Lichtenštejna. Královskému prokurátoru Přibíkovi Jeníškovi z Újezda nařízeno zároveň, aby dal vyšetřit, kteří ze stavů, obyvatel a obcí zúčastnili se minulého pozdvižení anebo jsou v podezření takového účastenství; seznamy takových osob aby pak podal cís. komisi, která, vyšetříc provinění jednotlivců, měla vyměřovat pokuty a předkládat rozsudky císaři ke schválení. Hned v únoru 1622 začala komise svou činnost. Podle obžalob zhotovených od král. prokurátora obesílala osoby všech stavů před svůj soud; místo zemřelých obesíláni jejich dědicové. Kdo se v ustanovené lhůtě nedostavili, byli pro zatvrzelost odsouzeni hrdla, cti i statku. Ostatní, pokud se jim nepodařilo vyvrátit žalobu prokurátorovu, odsouzeni buď všeho jmění nebo jeho části. Později nařízeno, aby těm, kdo by měli být odsouzeni pouze části svého statku, raději statek byl ponechán, ale ne k plnému vlastnictví, nýbrž jen jako léno neb manství, což znamenalo, že králi zůstala mnohá práva na statku takovém, a že jeho držitel byl povinen odvádět mu každoročně značný stálý plat.

Celkem bylo komisí konfiskační odsouzeno 680 osob, a to 166 osob všeho jmění, 112 k manství, 215 třetiny, 128 polovice, 45 dvou třetin, 11 osob pětiny, 1 pěti šestin, 1 čtyř pětin, 1 tří čtvrtin. Vedle toho však celé řadě měst českých byly zabaveny buď všechny statky nebo jejich část. Úhrnná cena všech statků odňatých městům se odhaduje asi na milionu kop míš. Ačkoli valná část potrestaných byla odsouzena pouze částí svých statků, přece i jim zabaveny všechny statky, a díly, které jim byly ponechány, byly jim zaplaceny hotově ze sumy získané prodejem. Protože však zabavené statky byly obyčejně odhadnuty nesprávně a prodávány za cenu směšně nízkou, dostávali ti, jimž ponechán díl jejich statku, za díl takový náhradu zcela nedostatečnou.

Devalvace měny

Prodáváním zabavených statků za tak nízké ceny trpěl ovšem škodu i královský fiskus. Ale ještě větší škodu utrpěl fiskus královský i osoby odsouzené části svého statku tím, že kupní cena za statky prodané byla placena špatnými penězi, tzv. lehkou nebo dlouhou mincí, která se hodnotou nerovnala ani osmině mince dobré. Takovým způsobem královská pokladna i ti, jimž byly vypláceny díly jejich statků hotově, byly připraveny asi o sedm osmin sumy, která jim náležela. A tuto špatnou minci vyráběla zvláštní společnost, jíž bylo pronajato r. 1622 ražení mince v Čechách, na Moravě a Rakousích, a jejímiž vynikajícími podílníky byli český místodržitel kníže z Lichtenštejna a slavný později vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Jak ohromný dosah měl tento úžasný podvod, je patrno z toho, že dědic knížete z Lichtenštejna měl r. 1627 nahradit královskému fisku přes 10 milionů zlatých, kdežto Albrecht z Valdštejna již roku 1625 dal císaři náhradou za statky zaplacené lehkou mincí dobrovolně 200.000 zI. Osobám, jimž lehkou mincí byly zaplaceny podíly statků zabavených, které jim byly ponechány, se za utrpěnou škodu takové náhrady nedostalo, naopak zhusta byly zkráceny ještě tím, že peníze jim připadlé byly obráceny na potřeby válečné a po čase jim jen neúplně nahrazeny. Byly tedy potrestány mnohem více, než rozsudkem proti nim vydaným bylo ustanoveno.

Užitek, který by byl měl vyplynout královské pokladně z českých konfiskací, byl však z největší části mařen prodáváním zabavených statků za ceny směšně nízké a jejich placením lehkou mincí, ztenčoval se také ještě tím, že si hlavní kupci, jimiž byli rozličné „zasloužilé“ a mocné osoby – jako Albrecht z Valdštejna, Lichtenštejn, Martinic, Michna aj. – z kupní ceny beztoho zcela nedostatečné sráželi nebo dávali srážet značné sumy jako dar z milosti od císaře nebo v náhradu za vytrpěné škody nebo vykonané služby. Všechno toto hanebné hospodaření způsobilo, že ohromné konfiskace, jimiž tak nelítostně byli potrestáni účastníci českého povstání, téměř nic neprospěly císařovým financím, že sloužily jen k obohacení hrabivých jednotlivců, kterým se dostalo bohaté odměny za služby prokázané dynastii a církvi katolické proti národu českému.

Konfiskacemi vykonanými podle návrhů komise konfiskační v l. 1622–3 nebylo zabavování statků v Čechách ukončeno. I v potomních letech bylo zabavováno jmění osob, zvláště měšťanských, které se pro víru vystěhovaly ze země. K nové hromadné konfiskaci pak došlo po saském vpádu do Čech v r. 1631. Byly zabaveny statky všech emigrantů, kteří se s vojskem saským vrátili do Čech, a konfiskace těchto statků, jež měly cenu přes tři miliony zlatých rýnských, byla postoupena Albrechtovi z Valdštejna k zapravení výloh válečných. Po pádu slavného vojevůdce byly sice nejen tyto, ale i všechny ostatní jeho statky a také statky jeho stoupenců, dohromady asi za patnáct milionů zlatých, zabaveny pro císaře, ale skoro všechny tyto statky byly zase rozdány v odměnu generálům, plukovníkům a důstojníkům císařského vojska, takže i z této konfiskace královskému fisku zbylo jen velmi málo.

Devastace země

Všemi těmito konfiskacemi, jimiž zabaveny byly úhrnem skoro tři čtvrtiny českého království, bylo by se mělo dostat královskému fisku na čtyřicet milionů zlatých rýnských, což se rovná hodnotou nejméně 400–600 milionům korun. Krom toho však také na Moravě a z části i ve Slezsku bylo zabaveno veliké množství statků. A to vše vydáno jednak na vydržování vojska za války třicetileté, hlavně však na obdarování císařských generálů, důstojníků a jiných osob duchovních i světských, zvláště cizozemců, takže škody způsobené obyvatelstvu zemí českých pobělohorskými konfiskacemi nebyly ani trochu vyváženy tím, že by se bylo užilo peněz odtud získaných ve prospěch obecný.

Pátá přednáška prof. dr. Kamila Krofty (1876–1945) z cyklu šesti přednášek o Bílé hoře. Vyšlo tiskem v Praze v roce 1913.