Vzhůru k nebesům (17)

Dne 1. ledna 1842.

Zamýšlím chopit se znovu svého deníku a být mu věrnější tohoto roku. Jak mnoho skvostných věcí promluvených paní Campbellovou a jinými je ztraceno pro vždy, protože jsem je nezapsala včas!

Navštívila jsem ji dnes. Na pokyn Arnoštův z legátu Zuzany Greenové dala jsem jí opatřit pohodlnou lenošku, která jí poskytuje možnost posadit se na nějakou chvíli každého dne. Nalezla jsem ji v ní plnou vděčnosti, se sladkou, klidnou tváří, zářící, jak tomu vždycky bývá, světlem odrážejícím se ze samého nebe. Dívá se jako ten, kdo měl boje se svým životem a zvítězil v nich. Za poslední rok navštívila jsem ji často a postupně dověděla jsem se mnoho z jejího životopisu, ačkoli nejevila záliby vypravovat o sobě samé. Přežila svého manžela a hromadu hochů a děvčat, a její zlomené zdraví je hlavně výsledek jejího dlouholetého bdění u jejich lůžka nemoci a žalu nad jejich ztrátou. Neboť netvrdí, že necítí žal, nýbrž vždycky říká: „Reptání neúctu činí Bohu, nikoli žal.“

Pravila jsem jí dnes:

„Nezdá se vám to být tvrdé, když tak myslíte o tom, že je tolik šťastných lidi ve světě, kdežto vy jste vybrána pro tolik ztrát a opuštěnosti?“

Odpověděla usmívajíc se: „Nejsem pro to vybrána, má milá. Jsou tisíce Božích milých dítek roztroušených po celém světě, které trpí ještě mnohem více nežli já. A nemyslím, že je tu mnoho lidí šťastnějších, než já jsem. Byla jsem připojena k svému Bohu a Spasiteli dříve, než jsem poznala zármutek, to je pravda, avšak bylo to řetězem o mnoha článcích, a každý článek, který odpadl, přivedl mne blíž k Němu, a naučila jsem se zúplna, čemu bych se byla naučila jen z části, kterak dovede Bůh uspokojit duši.“

„Vy se domníváte tedy,“ pravila jsem, ježto mé srdce zmíralo ve mně, „že manžel a dítky jsou překážkami v naší cestě a brání nám přistoupit blíže ke Kristu.“

„Ó, nikoliv!“ zvolala. „Bůh nám nikdy nestaví překážky. Právě naopak, tím že nás činí ženami a matkami, zamýšlí nás uvést v pravé poměry svatého života. Však když zneužíváme jeho darů tím, že zaujímají Jeho místo v našem srdci, je to skutek Jeho lásky odejmout nám je, nebo zrušit naše zalíbení v nich. Je rozkošné,“ dodala po malé přestávce, „vědět, že je několik znamenitých duší na zemi, které milují své miláčky celým svým srdcem, přece však vydávají srdce svá bez výhrady Pánu Ježíši. Moje nebyla jedna z nich.“

Měla jsem za povinnost prokázat jí několik službiček, což přerušilo naši rozmluvu. Služby, jichž jsem potřebovala sama za své dlouhé nemoci, naučily mne, abych byla méně zdráhavou v posluze jiným. Jsem vděčna Bohu, že způsobil při mně, abych byla ochotna učinit něco v pokoji nemocného, co bylo potřeba učinit. Poděkovala mi, jak to činí pokaždé; pravila jsem potom:

„Mám velmi mnoho malých zkoušek, avšak nepůsobí mi ani dost málo dobře, neboť při nejmenším nevidím, že by mi činily dobře.“

„Nikoliv, nikdy nevidíme trávu růst“, odpověděla.

„A domníváte se tedy skutečně, že snad i já rostu, třeba toho nepozoruji?“

„Ano, rostete, milé dítě. Není možný život bez vzrůstu.“

To mne potěšilo. Šla jsem domů modlíc se celou cestu a snažíc se odevzdat se cele Tomu, v Jehož škole sedím jako žákyně. O, kéž bych byla lepší žákyní! Avšak nenaučím se z polovice svému úkolu; jsem nedbalá a nepozorná a zapomínám, čemu jest učeno. Snad to je příčinou toho, že důležité pravdy plynou před očima mé mysli ve svůj čas, avšak já nedovedu upřít se na ně.

Dne 20. března.

Byla jsem velmi sklíčena dnes kázáním Dr. Cabota. Když tak naslouchám jeho hlasu a slyším ho mluvit o kráse a žádostivosti křesťanského života, cítím, jak i on cítí, že jsem odhodlána pokládat všecky věci za nic, jen abych Krista získala. Ale když přijdu domů ke svým pozemským péčím a starostem, jsem cele ovládnuta jimi a je to jen jako bolestný záškub, že násilím hledím přivést svou duši zpět k Bohu. Někdy již závidím Lucii její chladnou povahu, která působí ji tak málo potíží. Proč potřebuji vložit celou svou duši ve vše, cokoliv dělám? Proč nemohu např. udělat tolik jako zástěrku pro malého Arnošta bez zápalu a dychtivosti vojáka kráčejícího do bitvy? Divím se, zdali lidé mé povahy slezou z výše svého napětí a naučí se brát život chladně.“

Dne 10. června.

Má ubohá, milovaná Una měla dlouhou a velmi těžkou nemoc. Zdá se to být s podivením, že mohla přežít takové útrapy; je to více než zázrak, že já mohu dívat se na ně týden za týdnem bez ztráty svých smyslů.

Předně Arnošt věnoval málo pozornosti mým opětovaným prosbám, aby jí předepsal nějaký lék; tak bylo ztraceno něco drahého času. Avšak v okamžiku, kdy zpozoroval blížící se nebezpečí, bylo něco krásného v jeho obětavosti. Často běhal s ní po hodiny po pokoji; a bylo to dojímavé vidět ji ležící jako bledou, vadnoucí lilii na jeho silných pažích. Jednoho jitra zdálo se, že již již půjde, a my poklekli jsme kolem ní s pukajícím srdcem, abychom odevzdali její odcházející dušičku Tomu, v Jehož ruce byli jsme volni ji položit. Ale zdálo se, že vše, co žádal od nás, mělo dospět jen k tomuto bodu, neboť dal nám ji zpět. A ona je ještě naše, jen sedmkrát dražší. Byla jsem tolik vděčna vidouc, kterak víra Arnoštova triumfuje nad jeho srdcem, a činí ho tak volným vydat toto malé jehňátko beze slova. Ano, jsme volni vydat Mu své děti, požádá-li jich. Nebude nikdy třeba, aby nám je bral násilím.

Dne 4. října.

Strávily jsme klidné léto na venkově, totiž já a moji drazí, malí miláčkové. Jsou dnes čtvrté narozeniny našeho synáčka a dědice, a byl vždy pln zdraví a života obveseluje každého z plna srdce. Jak ozařuje naši zasmušilou domácnost! Otec se postil dnes a je tak vyčerpán a proto tak dráždivý, že nemůže snést zvuků dětských hlásků. Přála bych si, když má zapotřebí postit se, aby to činil s mírou a činil tak stále. Brzo chodí bez potravy div že slabostí neupadne, a brzy sní množství nepříslušného jídla. Kdyby jen Marta viděla, jak je to škodlivé pro něho! Ježto byly děti utrmáceny cestou, uložila jsem je do postýlky, když promluvil svým velmi bolestným způsobem : „Doufám, dcero moje, že jsi věrna k svému synu. Dosáhl nyní věku čtyř let a jest neobyčejně rozumný chlapec. Doufám, že budeš učit ho, že je hříšník a že je ve stavu zatracení.“

„Teď ne, tatínku!“ Pravila jsem. „Jsi nyní zcela vyčerpán a nevíš, co povídáš. Nechtěla bych za celý svět, aby tě malý Arnošt slyšel.“

Ubohý otec! Vzdychl si zhluboka.

 „Jsi zodpovědná za duši toho dítěte,“ pravil, „ty máš na něho větší vliv než celý svět kolem.“

„Vím to,“ odvětila jsem „a často cítím, že klesnu, když pomyslím, jak veliké dílo Boží je mi svěřeno! Avšak moje dítě učilo by se jenom příliš brzy, že je hříšné; a dříve než tento hrozný den přijde, chtěla bych upevnit jeho duši jediným protilékem proti bídě, již mu toto poznání přinese. Chtěla bych, aby viděl svého Spasitele ve vší Jeho lásce a ve vší Jeho kráse, a miloval Ho ze všeho srdce svého, ze vší duše své, ze vši mysli své a ze vší síly své. Drahý otče, modli se za něj a modli se za mne také.“

„Já se modlím, chci se modlit,“ pravil slavnostně. Potom následoval nevyhnutelně dlouhý záchvat tichého přemýšlení, že se často divím, co se děje v této trpící duši. Neboť trpitel je určitě ten, který vidí Boha velikého, dobrého a hrozného, který nemůže patřit na nespravedlnost, ale nevidí Jeho zmrtvýchvstalého Syna, který zaplatil dluhy, jež jsme my spáchali a je živ, aby zastupoval nás před trůnem Otcovým.

Dne 1. ledna 1842.

Jakub přišel ke mně včera s dopisem, který napsal matince.

„Rád bych, abys jej četla, než jej odešlu,“ pravil, „neboť máš znát mé plány tak brzo, jako moje matka.“

Neměla jsem kdy čísti psaní až po čaji. Potom jsem odešla do svého pokoje a posadila se jsouc zvědava vědět, co se přihodilo.

Nuže myslím, že jsem jej milovala tak, jak jen již lidská bytost milovati může; avšak nyní moje srdce objímá ho s horoucností a nadšením, jež činí mne tak šťastnou, že nemohla jsem promluvit ani slova, když jsem poklekla, abych pověděla svému Spasiteli všecko o tom.

Pravil, že byl veden v posledních několika měsících, aby se znovu zasvětil Pánu Ježíši a Jeho dílu na zemi, a to že rozhodlo, že zvolil si život misionářský, místo aby se usadil, jak dříve zamýšlel, jako městský lékař. Takový výraz osobní lásky ke Kristu, a nadšení v myšlence sloužit Jemu, o jakém jsem ještě nečetla. Mohla jsem se jenom divit, co vepsal Bůh do jeho duše. Pro mne žíti Kristu zdá se býti dosti přirozené, neboť jsem byla přitažena k Němu nejen starostmi, nýbrž i pro své hříchy. Každý výstřelek mé ukvapené povahy přivádí mne s pláčem a kajícně pod kříž Spasitelův, a já miluji mnoho, protože mi bylo odpuštěno mnoho. Ale Jakub, pokud vím, neměl nikdy zármutku vyjímajíc smrti mého otce, a tento neměl patrného náboženského účinku. Jeho pak přirozená povaha je dokonale krásná. Je tak vroucího srdce, lásky plný, jednoduchý a bezelstný, a nemá ničeho z mé nemírnosti, ukvapenosti a živého temperamentu. Myslívala jsem si často, že je málo žen, které by měly takové srdce, jako je jeho. Život se jen jen smál na něho; je hezký, nadaný, vábný; každý je okouzlen jím, každý mu lichotí ; a nyní přece obrátil se zády ke světu, který se tak laskavě k němu choval, a vydal se, jak Edwards praví „zčista jasna Kristu“! Ó, jak jsem vděčná! A přece nechat jej odejít! Můj jediný bratříčku – matčin jediný synu! Však vím, co ona řekne; poručí jej Božímu vedení!

Arnošt přišel nahoru padaje unaven a uondán. Přečetla jsem mu psaní. Dojalo ho neobyčejně, ale řekl jenom :

„To je, co jsme mohli očekávat, kdo zná Jakuba; znamenitý hoch!“

Když jsme pak poklekli ku společné modlitbě, viděla jsem, jak byl dojat a jak jeho duše se rozněcovala v něm v plném souladu s posvěceným a Pánu zasvěceným duchem. Drahý Jakub! Jsou to jistě modlitby matčiny, které vykonaly pro něho toto podivuhodné dílo, které bývá obyčejně účinkem dlouhodobého vzrůstu pozdních let: a je to matka, která se za tebe modlí, Katuško! Proto buď zmužilá!

Dne 2. ledna.

Zdá se, že Jakub zamýšlí studovat teologii tak dobře jako medicínu. To zdrží ho u nás na několik let. Ó, je to sobecké, dívat se tak na to! Běda, duch je hotov vydat jej, aby šel, ale tělo mdlo a křičí proto.

Dne 22. řijna.

Amálka mne přišla navštívit dnes. Podnikala cesty pro své zdraví a skutečně se zdá, že se má dosti dobře.

„Karlouš a já jsme zase zcela dobří přátelé,“ začala; „potulovali jsme se všudy vůkol a měli jsme skvostný čas. Jaký to malý, příjemný domeček máte!“

„Je nepohodlný, malý,“ odpověděla jsem; „neboť naše rodina je veliká, a doktor potřebuje více místností.“

„Přijímá své pacienty zde? To je hrozné! Není ti to protivné mít zde v domě lidi se všemi druhy nemocí a bolestí? To musí skličovat tvou mysl.“

„Přiznávám, že by asi skličovalo, kdybych je viděla; ale já jich nikdy nevidím.“

„Ráda bych viděla vaše dětičky. Tvůj muž říká, že jsi zcela oddána jim.“

„Jak já myslím, to jsou všecky matky,“ odpověděla jsem smějíc se.

„Co se toho týče,“ odvětila, „lidé se různí!“

Děti byly přivedeny. Obdivovala se malému Arnoštovi, jako každý činí, ale jen okem zavadila o maličkou.

„Jak chorobně vyhlížející to děťátko,“ pravila. „Ale tento chlapec je znamenitý chlapík! Ach, kdyby byl můj na živu, byl by to právě takový hoch; avšak někteří lidé mají samé zármutky, a jiní samé pohodlí. Jistě nevím, čím jsem se provinila, že jsem přišla o svého jediného chlapce, a zůstala mi jen děvčata. Je pravda, mohu si dovolit oblékat je elegantně a hned, jak jen trochu povyrostou, zamýšlím dát je učit všem možným vědomostem. Nedovedeš si představit, jaké je to pohodlí mít plno peněz!“

„Vskutku, to nedovedu“, pravila jsem; „to je úplně z dosahu mé obrazotvornosti!“

„Můj strýc — to je vlastně, Karloušův strýc dal mi právě kočár a koně pro mou vlastní potřebu. Vskutku, ten mne vším zahrne. Kam chodíváš do kostela?“

Pověděla jsem jí připomínajíc, že dr. Cabot je tam kazatelem.

„Ó, já zapomněla! Ubohý dr. Cabot! Je ještě tak staromódní jako dříve?“

„Nevím, co myslíš,“ řekla jsem, „je dobrý jako dříve, ne-li ještě lepší. Jeho zdraví je velmi slabé, a tato věc zdá se být požehnáním pro něho.“

„Požehnáním! Jak to, Kateřino Mortimerová, Kateřino Elliotová, myslím. To je požehnání, kterého jsem ochotna pro svou osobu se zříci. Avšak ty jsi říkala vždycky podivínské věci. Nuže; dovolím si říci, že dr. Cabot je velmi dobrý člověk a všecko to, ale jeho kostel není módní, proto Karlouš a já chodíme do kostela dr. Bellamyho; to jest, já jdu jednou denně, dost pravidelně, a Karlouš jde, když se mu to zalíbí. Buď zdráva. Musím jít nyní. Mám ještě obstarat všecky své nákupy. Jak je to s tvými? Nechtěla bys vskočit do kočáru se mnou? Nedovedeš si představit, jak utíká dopoledne při jízdě z krámu do krámu a při prohlídce nového zboží.“

„Je toho asi mnoho," jež si nedovedu představit,“ odpověděla jsem suše. „Musíš mne omluvit dnes.

Odešla. Dívala jsem se na její bohaté roucho, když je opravovala na sobě a oprašovala, a vzpomínala na její prázdný, malicherný hovor s opovržením.

Ona a K—, její muž, chtěla jsem říci, se dobře k sobě hodí. Potřebují svých peněz, svého paláce a svých drahých šatů a krásných povozů, protože nemají ničeho jiného. Jak jsem vděčna, že jsem jim tak nepodobna jako – –  

Dne 30. října.

Jistě nevím, co jsem chtěla říci, když v tom právě byla jsem vyrušena. Nejspíše něco po způsobu sebechvály. Vzpomínám si na opovržení, s jakým jsem se dívala za Amálií, když odcházela z našeho domu, a vyvýšenost, na níž ¡sem se usadila na několik dní, když jsem porovnávala svůj život s jejím. Ach, to byl pohled na můj život, nad nímž jsem se ztrácela v obdivu; neboť jistě, kdybych někdy dostala se pod úplnou vládu evangelia Kristova, nevěděla bych, co je to myšlenka opovržlivosti. Cítím se opravdu zahanbena, a je mi líto, že jsem ještě tak vzdálena toho, abych byla proniknuta duchem pokory.

Moje pýcha měla hrozný pád. Když jsem seděla na trůně, dívajíc se s výše na všecky ty Amálie v tom světě, pocítila jsem hlubokou lítost a soustrast s jejich rozkoší v titěrných maličkostech, s jejich zálibou v postavení, v zcela světském nazírání a pomíjejících marnostech.

„Jsou všechny stejné,“ pravila jsem sama k sobě. „Jsou neschopné porozumět povaze, jako je moje, nebo povýšené, ušlechtilé zásadě, která řídí mne.

Pachtí se po souhlasu tohoto světa, jsou uspokojené nádhernými šaty, nádhernými domy, nádhernými povozy. Nemyslí a nemluví o ničem jiném; nemám ani jediné myšlenky společné s nimi. Vidím lichost a prázdnotu těchto věcí Jsem úplně nesvětská; moje snaha je dosáhnout toho, čímž ony ve své slepé pošetilosti a nevědomosti zcela opovrhují.“

Takto hovoříc sama se sebou, byla jsem nemálo potěšena slyšíc hlásit návštěvu dr. Cabota a jeho paní. Spěchala jsem vítat je a vyložit jim cnosti, jimž jsem se tak obdivovala při sobě. Měli sotva příležitost promluvit slovo. Mluvila jsem s velikou výmluvností o svém opovržení pro světské marnosti a o své nadšené touze po vyšším životě. Dostala jsem se dokonce i do jednotlivostí o slabostech některých svých známých, ačkoli jsem pocítila slabou pochybnost, je-li správné dovolit si takovéto poznámky o nepřítomných, a začala jsem litovat zpola slov, jichž jsem v řeči užila, hovoříc přes to dále. Když odešli, vrazila jsem s tlukoucím srdcem do svého pokoje, tváře v jednom ohni, chytala jsem děti a líbila a hladila je takovým způsobem, který se zdál uvádět je v úžas. Polom chopila jsem se své práce a posadila se k šití. Jaká hrozná proměna mne zachvátila. Viděla jsem svou uhlazenou, jemnou, odpornou pýchu, právě jak myslím, že ji viděli dr. i paní Cabotovi. Seděla jsem zachvácena jsouc pomateností, zaražena nad sebou, zaražena slabostí lidské přirozenosti. Ó, získat zase dobré mínění svých přátel! Nabýti zas sebeúcty! Avšak to nebylo už možno. Odhodila jsem svou práci a běhala po pokoji. Byl to hrozný zápas v mé duši. Viděla jsem, že místo abych rozjímala, jak jsem si u dr. Cabota zadala svými rozklady, potřebuji přemýšlet v samotě o svém stavu před obličejem Božím, který mohl daleko určitěji, než kterékoli zemské oko, spatřit mou ubohou pýchu a domýšlivost. Avšak nedovedla jsem učinit tak, a zuřila jsem, až jsem byla bez sebe tělem a duší. Posléze poslala jsem děti pryč, poklekla a pověděla jsem celou tu událost Tomu, který věděl, co jsem, když měl útrpnost se mnou, zavolal mne mým jménem a učinil mne Svým dítětem. V tom nalezla jsem plný pokoj. Křesťan na své cestě do nebeského města setkal se a zápasil se svými Apollyony a obry; avšak zvítězil nad nimi na konec!