Zdravé učení (Tt 1,9) II.

• [Starší, biskup má být] pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce. (Tt 1,9)

Před námi je verš, který je návodem na řešení problémů současné církve. List Titovi je zhutnělá, koncentrovaná teologie, která se projevuje v praxi církve i jednotlivců. A verš, který je před námi, je přesně takový. Kromě toho tento verš odpovídá na problémy, s nimiž se potýká současná křesťanská církev – a to nejenom u nás, ale i všude jinde ve světě.

Jsou tady čtyři věci (dnes se podíváme na druhou z nich), jejichž důsledná aplikace do života církve by církev rázem proměnila v živou, Boha oslavující, čistou a krásnou Kristovu nevěstu. Což se obvykle nedá říci o viditelné církvi, jak ji známe ze svého okolí. O které čtyři věci se jedná? 

1. Tento text je o starších, kazatelích, pastorech, biskupech, dohlížitelích, vedoucích – to všechno jsou v Božím slově synonyma. Podle Písma nejde o různé skupiny lidí, ale jde o jednu skupinu – nejčastěji se používá slovo starší, a proto budu toto slovo používat i já. Náš text popisuje druhou nejdůležitější věc, která se týká starších.

2. Tento text je o zdravém učení. Spolu s biblicky kvalifikovanými staršími je zdravé učení nedostatkovým zbožím v současné církvi. Zásadní problém je – stejně jako u biblicky kvalifikovaných starších – že po tomto zboží není mezi křesťany žádná poptávka. Vždycky bylo vzácné, ale v současné době, mezi současnými křesťany není ani žádané. Nikoho nezajímá zdravé učení. Nikdo ho nechce.

3. Tento text mluví o povzbuzování ve zdravém učení. To je moderní slovo a můžete ho slyšet všude v církvi. Ale koncept, který za tím stojí, obvykle znamená říkat lidem hezké, dobré věci – v podstatě takové, které chtějí slyšet. To není povzbuzování, o kterém je tady řeč. Povzbuzování ve zdravém učení je něco naprosto jiného.

4. Tento text mluví o usvědčování odpůrců. Toto je podle mě skutečný kámen úrazu současného křesťanství. Souvisí to se vším výše uvedeným – s charakterem a schopnostmi starších, tedy s biblickou kvalifikací starších, s poznáním toho, co je to zdravé učení – pokud není definované zdravé učení, potom nelze napomínat odpůrce, protože žádní odpůrci nebudou. Proč se ekumenické a charismatické hnutí tolik brání přesnějšímu teologickému vymezení? Tady je ten důvod.

Když se podíváte do 1 Tm 3, tak uvidíte, že schopnost učit je tím, co v zásadě odlišuje staršího od diákona, protože popisovaný charakter je v obou případech v podstatě totožný. Diskutuje se také o tom, zda diákonkou může být žena, což v případě starších Písmo vylučuje. Ale i zde vidíme souvislost s vyučováním – starší je ten, kdo v církvi vyučuje.

Náš text ukazuje na dvě stránky schopnosti učit – schopnost předat zdravé učení takovým způsobem, aby to vedlo k růstu věřících, k jejich víře a nakonec také k lásce, což cílem vyučování (1 Tm 1,5). Na druhé straně to znamená obhájit zdravé učení a to nejenom pasivně, ale tak, že to usvědčí protivníky. Nyní pojďme ke společnému jmenovateli toho všeho, a tím je zdravé učení.

Jedním z velkých důrazů listu Titovi a listů Timoteovi je zdravé učení. Často můžete slyšet křesťany, jak říkají, že církev není o učení, křesťanství není o učení – důležitá je touha, ne informace. Aha… Víra snad přichází z touhy?

• Víra je tedy ze slyšení a slyšení skrze slovo Boží. (Ř 10,17 KRAL)

Zdravé učení je důrazem Písma

Podívejme se na pár příkladů. Co bylo a je povinností rodičů podle zákona – je to něco, co se nijak nezměnilo od okamžiku, kdy byl zákon vydán:

• A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. (Dt 6,6-7)

Budeš vyučovat své děti Božímu slovu. To je příkaz Písma. To je povinností každého křesťanského rodiče, muže i ženy.

• Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má spása… (Ž 25,5)

Král David toužil po tom, aby ho Bůh vyučoval pravdě. V Žalmu 119 – nejdelším Žalmu, který se týká jenom Božího slova, šestkrát opakuje „vyučuj mě v tom, co nařizuješ“ (Ž 119,12.26.64.68.124.135). Známý verš z proroka Ozeáše je ohromným varování pro současnou církev:

• Můj lid zajde, protože odmítá poznání. Ty jsi zavrhl poznání a já zavrhnu tebe… (Oz 4,6)

Co dělal Ježíš, když přišel do tohoto světa? Víme, že uzdravoval, dělal zázraky, sytil hladové, vyháněl démony, ale co říká On sám o svém poslání? Když ho zástupy hledaly, protože všechny uzdravil, řekl svým učedníkům:

• Pojďte jinam do okolních městeček, abych i tam kázal, neboť proto jsem vyšel. (Mk 1,28)

Co dělala první církev v Jeruzalémě?

• Vytrvale poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb a modlili se. (Sk 2,42)

Co dělali Berojští, když jim Pavel kázal Boží království? Každý den zkoumali v Písmu (Sk 17,11). Co dělal Pavel v Korintě? Zůstal tam rok a půl a učil je Božímu slovu (Sk 18,11). Co dělal v Efezu? Každý den vykládal Boží slovo v přednáškové síni filozofa Tyranna (Sk 19,9). Potřebujeme učení! Ale ne učení ledajaké – potřebujeme zdravé učení!

Zdravé učení je učením Písma

V originále jsou v Tt 1,9 celkem tři výrazy, které označují zdravé učení. Mohli bychom přeložit tento verš asi tak, že starší mají přilnout k věrnému slovu podle souhrnu učení, doktrín a povzbuzovat zdravým vyučováním. Je možné položit na něco ještě větší důraz, než je zde položen na zdravé učení?

Věrné slovo, překládá se také věrohodné, spolehlivé. Souhrn učení, doktrín – řecké slovo znamená učení, nauky, můžeme říct teologii, znamená to ucelený soubor, souhrn. Zdravé vyučování – v řečtině je slovo, které známe i v češtině – HYGIAINÓ. Od toho máme slovo hygiena. Vyučování nesmí být ušmudlané, špinavé, znečištěné, nemocné, poškozené. Jak má tedy vypadat? Myslím, že to vyplynulo už z veršů, které jsem četl před chvílí na podporu nutnosti vyučování v církvi – apoštol Petr to shrnul jednoduše:

• Kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží. (1Pt 4,11)

To je zdravé učení. To, které vychází z Písma a staví na něm. Učení Božího slova – ne učení vlastních nápadů podle Božího slova. Jsou kazatelé, kteří přečtou text Písma, použijí ho jako odrazový můstek a potom se vznášejí na vlnách svých nápadů a myšlenek, které „podpírají“ dalšími texty Písma. Zdravé učení znamená vzít text Písma a tento text vyložit jak v jeho bezprostředním kontextu, tak také v kontextu celého Božího slova. Samotný text přitom musí stále dávat smysl. Podívejme se na jeden příklad – známý text z Janova evangelia:

• Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno. (J 10,27-30)

Ježíš říká: Nikdo je nevytrhne z mé ruky. Mnoho kazatelů – skutečně mnoho, ale namítne: Bůh přeci nikoho neznásilňuje, takže je sice pravda, že nikdo jiný nemůže křesťana vytrhnout z Boží ruky, ale on sám to udělat může. Je to to, co tento verš znamená? Dosaďte si do tohoto textu tento „výklad“:

Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život; doufám, že nezahynou navěky, vždyť každá z nich se může vyrvat z mé ruky. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všechny, přesto se každá z nich může vyrvat z Otcovy ruky. Já a Otec jsme jedno.

Toto je praktická ukázka toho, co může každý křesťan udělat sám, jak může jednoduše rozlišit zdravé učení od falešného. Ještě pár charakteristik zdravého učení a pak musíme pokračovat dál: 1. Vždycky oslavuje Boha a ne člověka. 2. Vyvyšuje Krista – cele Boha, který se stal cele člověkem. 3. Vede ke spasení z milosti skrze víru. 4. Vyzdvihuje zapsané Boží slovo, Bibli.

Zdravé učení je silou starších

Titovi 1,9 doslova říká, že starší má přilnout k věrnému slovu podle učení Písma. Starší má být prosycen zdravou biblickou teologií. To slovo, které popisuje vztah starších ke zdravému učení, znamená držet se, ujmout se, přilnout. Je to, jako když přilepíte dva papíry k sobě. Přilnou k sobě. Už je neoddělíte bez poškození. Právě tak musí starší přilnout k zdravému učení.

To není jednoduchá, snadná ani přirozená záležitost. Přirozeně totiž lneme k hříchu, lepíme se na falešné učení, držíme lži. To je naše přirozenost, to je přirozenost dětí ďábla (J 8,44). Teprve když Bůh změní naše srdce, tak do něj vkládá lásku k pravdě. Křesťan je ten, kdo je vyučen od Boha (J 6,45). Bůh nikdy nikoho nepovede ke lži. Jak to, že je mezi křesťany tolik různých falešných doktrín? J 6,45 je odpovědí – ne takovou, která by se nám líbila nebo nám byla příjemná, ale je to pravdivá odpověď od Boha: Kdo se drží falešných doktrín, nebyl vyučen od Boha, jinými slovy, není křesťanem.

Rozumějte mi dobře – neříkám, že někoho může spasit zdravé učení. Spaseni jsme jenom z Boží milosti skrze víru v dokonané dílo Pána Ježíše Krista. Ale zdravé učení vede ke spasení a k růstu v milosti, zatímco falešné učení nikoho ke spasení nedovede. Falešné učení nemá moc zachránit člověka. Falešné učení zvěstuje falešného Krista, Krista, který nezachraňuje.

Proto se musí starší tak pevně držet zdravého učení. V 1 Tm 4 Pavel popisuje zdravé a falešné učení a potom dodává:

• Toto bratřím zdůrazňuj a budeš dobrým služebníkem Krista Ježíše, vychovaným slovy víry a pravého učení, které sis osvojil. (1Tm 4,6)

Všimněte si – vychovaný slovy víry. Výchova je dlouhodobá záležitost. Vytrvalá, stabilní, kterou musíte dělat den za dnem. Jde o opakování stále stejných věcí – nemůžete jeden den děti učit, že krást se nemá a druhý den, že je to v pořádku a další den, že je to zase jinak. To není výchova! To nikam nepovede. V tomto verši je ještě slovo ‚osvojil‘. Plně poznal, porozuměl mu, zažil si ho. Je to jak s vyjmenovanými slovy – musíte se je naučit zpaměti, musíte trénovat jejich používání, a za nějaký čas už nemusíte přemýšlet nad tím, že ve slově přemýšlet je tvrdé Y, protože je to od slova myslet, které je ve vyjmenovaných slovech. Osvojili jste si znalost vyjmenovaných slov. Právě tak si každý křesťan má osvojovat zdravé učení. A starším může být jenom ten, kdo si ho již osvojil. Přilnul k němu, takže nyní může povzbuzovat ve zdravém učení a usvědčovat odpůrce.