Dnešní evangelizace

Pokud se „moderní evangelizace“ zváží na vahách Písma svatého, ukáže se, že je nedostatečná; chybí jí to, co je nezbytné pro skutečné obrácení, chybí jí to, co je nezbytné, má-li se ukázat, že hříšníci potřebují Spasitele, chybí jí to, co povede k proměně života nového stvoření v Kristu Ježíši.

Dnešní „evangelizace“ je nejen povrchní až do posledního dechu, ale je radikálně chybná. Naprosto jí chybí základ, na němž by bylo možné založit výzvu, aby hříšníci přišli ke Kristu. Nejenže je zde politováníhodný nedostatek vyváženosti (Boží milosrdenství je vyzdvihováno mnohem více než jeho svatost; jeho láska než jeho hněv) – ale je zde fatálně opomenuto to, co Bůh dal jako prostředek k poznání hříchu. Nejenže se zde trestuhodně používají humorné vtipy a zábavné anekdoty, ale zcela záměrně se opomíjí temné pozadí, které jako jediné umožňuje evangeliu účinně zazářit.

V evangelizaci dvacátého století dochází k žalostnému ignorování slavnostní pravdy o naprosté zkaženosti člověka. Zcela se podceňuje zoufalý případ a stav hříšníka. Jen málokdo se postavil čelem k nepříjemné skutečnosti, že každý člověk je od přirozenosti zcela zkažený, že si vůbec neuvědomuje svou ubohost, že je slepý a bezmocný a mrtvý ve svých proviněních a hříších! Protože je jeho stav takový, protože je jeho srdce plné nepřátelství vůči Bohu, vyplývá z toho, že žádný člověk nemůže být spasen bez zvláštního a nadpřirozeného Božího zásahu.

Učení Písma svatého je v tomto bodě jednoznačné: stav člověka je takový, že jeho spása je nemožná, pokud Bůh neprojeví svou všemohoucí moc. Žádné podněcování emocí anekdotami, žádné povzbuzování smyslů hudbou, žádné řečnické umění kazatele, žádné přesvědčivé výzvy – nic z toho nemá na hříšníka ani sebemenší účinek. Nikdo jiný než Duch svatý ho nemůže přimět k ochotě v den, kdy ho povoláš (Ž 110,3). Jedině Duch může vyvolat zbožnou lítost nad hříchem a spásnou víru v evangelium. Jedině on může způsobit, že nebudeme milovat především sami sebe, a přivést nás k podřízenosti Kristově vládě.

Jakkoli je však výše uvedené obvinění závažné, ještě horší je to, co dnes prodávají laciní evangelisté. Pozitivní obsah jejich poselství není ničím jiným než házením prachu do očí hříšníka. Jeho duše je uspávána ďáblovým opiátem, podávaným v té nejneuvěřitelnější podobě. Ti, kdo skutečně přijímají „poselství“, které se dnes šíří z většiny „pravověrných“ kazatelen a pódií, jsou osudově oklamáni. Je to cesta, která se člověku zdá správná – ale pokud Bůh svrchovaně nezasáhne zázrakem milosti, všichni, kdo ji následují, jistě zjistí, že tato cesta vede do záhuby! Desetitisíce lidí, kteří si s důvěrou představují, že směřují do nebe, zažijí strašné rozčarování, až se probudí v pekle!

Co je vlastně evangelium? Je to poselství radostné zvěsti z nebe, které má vzbouřencům vzdorujícím Bohu ulehčit jejich hříšnost? Je dáno proto, aby ujistilo mladé lidi poblázněné požitky, že stačí, když „uvěří“, a nemusí se v budoucnu ničeho obávat? Podle toho, jak je evangelium prezentováno – nebo spíše překrucováno – většinou dnešních „evangelistů“, by se to tak mohlo zdát! Tím spíše, když se podíváme na životy jejich „obrácených“! Ti, kdo mají alespoň trochu duchovního rozlišování, si jistě uvědomují, že ujišťovat takové „obrácené“, že je Bůh miluje a že jeho Syn za ně zemřel a že úplné odpuštění všech jejich hříchů (minulých, současných i budoucích) lze získat pouhým „přijetím Krista jako osobního Spasitele“, je jen házením perel sviním! Protože jsou církve z velké části naplněny těmito „obrácenými“, je pochopitelné, proč jsou tak neduchovní a světské.

Arthur W. Pink (1886–1952)