Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu. (Gn 17,7)
Bůh jedná. On je všemohoucí Bůh, on jedná podle svého rozhodnutí. Abraham a jeho potomci, s nimiž je tato smlouva také uzavírána, jsou pasivní součástí této smlouvy. Ne že by se jich to netýkalo, ne že by to pro ně nic neznamenalo, ale oni nejsou těmi, kdo tuto smlouvu uzavírá – to dělá Bůh sám. Všimněte si slov, která Bůh používá – kromě onoho prohlášení „Já jsem“, je tady „staneš se“, „tvoje jméno bude“, „určil jsem tě“, „rozplodím tě“, „dávám ti“ – tady není žádné místo pro lidskou svévoli. Tady je Bůh, který jedná, Bůh, který zaslibuje a který své sliby také splní – Bůh všemohoucí, El Šaddaj. Bůh se nám dává poznat. Bůh chce, abychom ho poznávali a proto k nám promlouvá.
Velmi rád používám biblický pozdrav pokoj vám - je to výraz požehnání, který chci předat také vám. Pokoj s Bohem, který máme skrze oběť našeho Pána Ježíše Krista je skutečně ničím nenahraditelný. Bůh nám ve své dobrotě poslal Spasitele, abychom v Něm došli smíření s Bohem i s lidmi.
Odpověď Milana Michalka na otevřený dopis, který jsem mu zaslal v pátek 25. 5. 2012. Pod ním je moje odpověď, kterou jsem mu dnes odeslal.
Téma prvního ročníku Pastorální konference zní “Dostatečnost Písma ve službě.” Přijeďte a zkoumejte s námi moc Božího slova. Uvidíme, jak Písmo poskytuje vše, co církev potřebuje k růstu a k tomu, aby byla efektivní ve své službě pro našeho Pána Ježíše Krista.
Speciální host: - apologet, autor, učitel a kazatel - Dr. John Blanchard bude mluvit na téma:
"Věří Bůh v ateisty?" a také o své knize "Poznej skutečného Ježíše".
Jakubův list není adresován konkrétní církevní obci, ale židokřesťanům, kteří byli touto dobou rozptýleni do nejrůznějších oblastí. Z obsahu dopisu můžeme vidět, že je Jakub označuje jako následovníky Krista. Hlavním přínosem Judova listu je jeho důraz, že křesťanská víra se musí projevovat skutky. Dnes se podíváme na 2. část prvních 4 veršů, na tři základní principy radikální víry.
V předchozím článku „Vytrvalost a bezpečí, nebo nejistota?“ jsme si ukazovali, že naše spasení je naprosto pevné, jisté a nepohnutelné – a to proto, že nezávisí na nás, ale na Bohu, který se nemění. Bůh je pevný, je jediná jistota, kterou máme.
Naše spasení je z Boha, proto můžeme mluvit o tom, že je naprosto jisté a pevné. Podívejme se na dnes na celou věc ještě z jiného úhlu pohledu. Položme si následující otázku: Co by to znamenalo pro Boha, kdyby opravdový věřící mohl definitivně odpadnout a ztratit své spasení, takže by skončil v pekle a nikoliv v Boží přítomnosti?
Naše země se otřásá jedním veřejným skandálem za druhým, a to nehledě na ty, které jsou potichu zameteny pod koberec. Vládní strana, která slibovala zatočit s bezprávím se vysmívá právu i spravedlnosti. Korupce se začíná stávat společensky přijatelným hříchem podobně jako manželská nevěra, rozvod nebo zabíjení nenarozených dětí.
