Ďáblova misie prostřednictvím zábavy

Úloha Církve - zábava nebo evangelizace?

Každá doba si žádá své vlastní svědectví. Aby byl strážný shledán věrným svému Pánu a městu svého Boha, musí si pečlivě všímat znamení časů a podle toho klást na své svědectví důraz. Co se týče svědectví pro dnešní dobu, nemůže být pochyb. V táboře, jehož členové prohlašují, že patří Pánu, se vyskytuje zlo tak hrubé, tak nestoudné ve své opovážlivosti, že i duchovní muži s tím nejslabším zrakem si ho mohou jen stěží nevšimnout. Během několika posledních let se vyvinulo abnormální, pro zlo nevídanou rychlostí. Působilo jako kvásek, dokud neprokvasilo celé těsto.

Pohleďte kterýmkoliv směrem, jeho přítomnost je zjevná. Mezi církví, kaplí a misijním sálem je jen malý nebo žádný rozdíl. I když se v jistých směrech liší, jejich podoba tkví v plakátech, které se objevují na jejich vývěsních tabulích a znetvořují je. Hlavním zde propagovaným tématem je zábava pro lidi. Pokud o tom někdo z mých čtenářů pochybuje, či si myslí, že těmito výroky věc příliš paušalizuji, ať se vydá na obchůzku a prostuduje si „týdenní oznámení“ na dveřích svatyní ve své čtvrti nebo ať si přečte náboženská oznámení ve svých novinách. Dělal jsem to stále dokola, až už nebylo o této ohavné skutečnosti pochyb, že totiž „zábava“ jako veliká atrakce vytlačuje „kázání evangelia“. „Koncerty“, „zábavná setkávání“, „ dobročinné bazary“, „konference o kouření“, „dramatická představení“ jsou nápisy poctěné největším písmem a nejzářivějšími barvami. Koncert se rychle stává stejně uznávanou součástí církevního života jako modlitební setkání a na mnoha místech má daleko vyšší návštěvnost.

Nepozvedne-li se nějaký silný hlas, který všichni uslyší, bude „poskytování odpočinkových aktivit pro lidi“ brzy pokládáno za nezbytnou součást křesťanské práce a bude spojováno s Boží církví, jako kdyby bylo Božím přikázáním. Nedomnívám se, že vlastním takový hlas, ale chovám naději, že bych mohl vyvolat hlasitější ozvěnu. V této věci nesu Boží břemeno, a tak nechávám na Něm, aby dodal mému svědectví zvučný tón, nebo aby ho nechal odumřít v tichu. Svou duši jsem musel oprostit v každém případě. Jsem však přesvědčen, že ve všech částech této země existují věrní muži a ženy, kteří vidí nebezpečí, odsuzují ho a podpoří mé svědectví a mé varováním.

Jen během několika málo let se „zábava“ stala uznávanou zbraní našeho boje a rozvinula se v misii. V tomto ohledu se neustále „klesalo“. Od „hlasitého promlouvání“, jak ho činili puritáni, Církev postupně utlumovala své svědectví, pak přimhouřila oči před lehkovážnostmi doby a omluvila je. Potom je začala tolerovat na svém území a nyní je přijala a poskytla jim domov ve jménu „zasažení davů a získání pozornosti lidí“. Ďáblovi se sotva kdy podařilo něco chytřejšího než to, že našeptal Kristově církvi, že součástí její misie je poskytovat zábavu lidem s výhledem, že je získá do svých řad. Lidská přirozenost, která se nachází v každém srdci, se chytila do pasti. Objevila se příležitost uspokojit tělo a zároveň si zachovat klidné svědomí. Nyní můžeme těšit sami sebe, abychom druhým udělali dobře. Starý drsný kříž můžeme vyměnit za „kostým“ a tato výměna může proběhnout s laskavým úmyslem přinést lidem povznesení.

Všechno je to strašlivě smutné a ještě smutnější, protože opravdově laskavé duše jsou odváděny pod klamnou záminkou, že se jedná o způsob křesťanské práce. Zapomínají, že zdánlivě nádherný anděl může být sám ďábel, „vždyť sám satan se převléká za anděla světla.“ (2. Korintským 11,14)

1. Písmo nic takového nepodporuje

Můj první názor je, že o poskytování zábavy lidem se nikde v Písmu svatém nemluví jako o jedné z úloh církve. O tom, co patří mezi její povinnosti, si povíme později. V této chvíli se zabýváme negativní stranou této otázky. Je jisté, že kdyby měl náš Pán v úmyslu, aby Jeho Církev byla poskytovatelem zábavy, a tak působila proti bohu tohoto světa, jen těžko by se o tak důležité stránce služby nezmínil. Pokud jde o křesťanskou práci, proč o ní Kristus alespoň něco nenaznačil? „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření“ – takový pokyn je zcela jasný. Byl by i v případě, že by dodal: „a poskytněte zábavu těm, kdo se neradují z evangelia.“ Takový dodatek ani žádný ekvivalent k němu se však v žádném z výroků našeho Pána nenachází. Takový styl práce, jak se zdá, Mu na mysl nepřišel. A opět, Kristus jako na nebe vstoupivší Pán dává své Církvi zvláště kvalifikované muže, aby pokračovali v Jeho díle, ale žádná zmínka o darech pro tento druh služby se v seznamu neobjevuje. „Jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele, aby své vyvolené dokonale připravil k dílu služby – k budování Kristova těla.“ Jakou roli zde hrají „veřejní baviči“? Duch svatý v tomto směru mlčí a Jeho mlčení je výmluvné.

Pokud je „poskytování odpočinkových aktivit“ součástí práce Církve, měli bychom se jistě poohlédnout po slibu, který ji v této namáhavé úloze povzbudí. Kde je? Existuje slib pro „Mé Slovo“, to se „ke mně nenavrátí s prázdnou.“ Existuje prohlášení ohledně evangelia, které vnáší radost do srdce: „Je to Boží moc.“ Nacházíme sladké ujištění pro kazatele Krista, že, ať už bude, měřeno podle světských měřítek, mít úspěch nebo ne, bude „libou vůní Bohu“. Je zde slavné požehnání pro ty, jejichž svědectví, tak vzdálené od bavení světa, vyvolává jeho hněv: „Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.“ Byli tito proroci pronásledováni, protože bavili lidi nebo protože je bavit odmítli? Evangelium zábavy nemá žádné mučedníky. Marně hledá člověk Boží zaslíbení pro bavení bezbožného světa. Ten, kdo k tomu nemá žádnou autoritu od Krista, žádné zaopatření od Ducha, žádné zaslíbení od Boha, je jen prolhaným pokrytcem, když tvrdí, že jde o „určitý způsob práce na Božím díle.“

2. Spasitel nic takového neučil

A opět, poskytování zábavy lidem je v přímém protikladu k učení a životu Krista a všem Jeho apoštolům. Jaký má být podle učení našeho Pána přístup Církve ke světu? Přísné oddělení a nekompromisní nepřátelství.

Zatímco z jeho úst nikdy nevyšla zmínka o získávání světa tím, že ho budeme těšit nebo budeme přizpůsobovat své metody jeho chutím, Jeho požadavek na nesvětskost byl stálý a rozhodný. V jedné krátké větě vyjadřuje, čím chtěl mít své učedníky: „Vy jste sůl země.“ Ano, sůl - ne cukrátko ani „hřivna“ potěšení. Něco, co svět bude chtít spíše vyplivnout než s úsměvem spolknout. Něco, co spíše vypůsobí vodu v oku než úsměv na rtech.

Je to krátký a ostrý výrok: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ „Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí.“ „Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ „Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa.“

„Moje království není z tohoto světa.“ Tyto texty je těžké sladit s moderní myšlenkou, že by Církev měla poskytovat zábavu těm, kdo nemají chuť na serióznější záležitosti - jinými slovy, že by se měla smířit se světem. Pokud vůbec něco vyučují, vyučují, že věrnost Kristu vypůsobí hněv světa a že Kristus měl v úmyslu, aby s Ním Jeho učedníci sdíleli opovržení a odmítnutí ze strany světa. Jak jednal Ježíš? Jaké byly metody jediného dokonale „věrného svědka“, kterého kdy Otec měl?

Protože nikdo nezpochybňuje, že právě On je vzorem pracovníka, pojďme hledět na Něho. Jak důležitá jsou úvodní slova zaznamenaná Markem: „Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ A opět, v té samé kapitole nacházím, jak odpovídá na poznámku Svých učedníků, že Ho všichni hledají: „Pojďte jinam do okolních městeček, abych i tam kázal, neboť proto jsem vyšel.“ Matouš nám říká: „Když Ježíš dokončil tyto příkazy svým dvanácti učedníkům, šel odtud učit a kázat v tamějších městech.“ Na Janovu otázku „Jsi ten, který má přijít?“, odpovídá: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.“ V tomto výčtu se nenachází žádná položka tohoto druhu: „Lhostejní žasnou a hynoucím se dostává nevinného odreagování.“

Nenechává nás v nejistotě, co se týče svého kázání, neboť: „A hned se shromáždilo mnoho lidí, takže už nebylo místo ani přede dveřmi. A mluvil k nim Slovo.“ Během Své služby neuplatnil žádnou změnu metody, žádné poučení ze zkušenosti nebo lepší plán. První přikázání Jeho evangelistům znělo takto: „Jděte a kažte.“ Poslední takto: „Kažte evangelium všemu stvoření.“ Žádný evangelista netvrdí, že se během Své služby odvrátil od kázání k bavení, a tak přitáhl lidi. Byl strašlivě přímý a Jeho služba byla jako On. Kdyby byl méně nekompromisní a uvedl do Své misie více „zářivého a příjemného“, byl by býval populárnější.

Když se však mnozí Jeho učedníci odvrátili pro pronikavost Jeho kázání, neshledávám, že by učinil pokus rozšířit zdecimované shromáždění tím, že by se uchýlil k něčemu příjemnějšímu pro tělo. Neslyším Ho říkat: „Musíme naši skupinu za každou cenu udržet, takže běž za našimi přáteli, Petře, a řekni jim, že zítra budeme mít jiný styl bohoslužby. Něco velmi krátkého a atraktivního, s krátkým kázáním, pokud vůbec nějakým. Dnes byla služba pro Boha, ale zítra budeme mít příjemný večer pro lidi. Řekni jim, že se jim to určitě bude líbit a pěkně si to užijí. Rychle, Petře, musíme nějak zasáhnout veřejnost - pokud ne evangeliem, tak alespoň nesmyslem.“ Ne, takto neuvažoval. Se smutkem hledí na ty, kdo nechtějí poslouchat Slovo, a jednoduše se obrací ke dvanácti a ptá se: „I vy chcete odejít?“

Ježíš litoval hříšníky, žádal je, varoval, vzdychal a plakal nad nimi, ale nikdy se nesnažil je pobavit. Když se večerní stíny Jeho posvěceného života začaly prodlužovat do noci smrti, zhodnotil svou svatou službu a našel sladkou útěchu v myšlence: „Dal jsem jim tvé Slovo.“ Jak Mistr, tak Jeho apoštolové - jejich učení je ozvěnou Jeho učení. Marně budeme zkoumat epištoly, abychom objevili nějakou stopu evangelia zábavy. Stejné volání po oddělení od světa je určeno každému: „A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se,“ takový je příkaz v Římanům. „A proto ‚vyjděte z jejich středu a oddělte se‘, ničeho nečistého se nedotýkejte,“ se hlásá v Korintským. Jinými slovy to znamená: opusťte ho - držte se dál - zůstaňte čistí – neboť, „jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem?“

„Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.“ Zde je podle epištoly Galatským pravý vztah mezi Církví a světem. „Proto s nimi nemějte nic společného. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem,“ takový je přístup nařízený v Efezským. „Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět, držte se slova života,“ tak zní slovo ve Filipským. „…spolu s Kristem jste zemřeli mocnostem světa,“ říká epištola Koloským. „…zlého se chraňte v každé podobě,“ je požadavek v Tesalonickým.

„Kdo se od těch falešných nauk očistí, bude nástrojem vznešeným, posvěceným, užitečným pro hospodáře,“ jsou slova k Timoteovi. „Vyjděme tedy s ním za hradby, nesouce jeho potupu,“ je hrdinskou výzvou Židům. Jakub se svatou vážností prohlašuje, že „což nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdo tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím.“ Petr píše: „Nedejte se opanovat žádostmi, které vás ovládaly předtím, v době vaší nevědomosti; ale jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života.“ Jan píše celou epištolu, jejímž jádrem je: „Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Miluje-li kdo svět, láska Otcova v něm není. Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli Boží, zůstává na věky.“

Zde je učení apoštolů ohledně vztahu Církve a světa. A nyní, když ho máme před očima, co vidíme a slyšíme? Přátelský kompromis mezi těmi dvěma a šílenou snahu pracovat společně pro dobro lidí? Bůh ať nám pomáhá a rozptýlí tento silný klam. Jak apoštolové pokračovali ve své misijní práci? Bylo to v souladu s jejich učením?

Nechť nám odpoví Skutky apoštolů.

Cokoliv, co má snahu se přiblížit dnešnímu světskému bláznění, je nápadné svou absencí. První evangelisté měli bezbřehou důvěru v moc evangelia a nepoužívali žádný jiný nástroj. Letnice následovaly po obyčejném kázání. Poté, co byli Petr a Jan na noc uvězněni pro kázání o vzkříšení, měla první Církev modlitební setkání. Když se k nim oba muži vrátili, zazněla za ně tato prosba: „…dej, Pane, svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo.“ Ani je nenapadlo se modlit: „Dej svým služebníkům více moudrosti, aby dobře vybrali vhodnou zábavu a mohli se tak vyhnout hanbě kříže a s lehkostí ukázali těmto lidem, jaká jsme příjemná a veselá skupina.“

Členové rady uvalili na apoštoly toto obvinění: „…vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém.“ Moderní metody by neměly šanci stát se terčem takového obvinění. Jejich práce je popsána takto: „Každý den v chrámě a po domech nepřestávali učit a zvěstovat Krista Ježíše. “ Pokud tedy „nepřestávali“ toto dělat, neměli čas na organizování zábavy - neustále se totiž vydávali službě slovem. Když byli první učedníci rozptýleni při pronásledování, „procházeli zemi a zvěstovali slovo.“

Když Filip přišel do Samaří a jeho prostřednictvím nastala „veliká radost v tom městě“, jedinou zaznamenanou metodou je, že tam: „zvěstoval Krista“. Když apoštolové přišli navštívit místo jeho působení, je napsáno, že „vydávali svědectví a kázali slovo Páně. Pak se vraceli do Jeruzaléma a ještě cestou zvěstovali evangelium v mnoha samařských vesnicích.“ Protože se vraceli do Jeruzaléma, je zřejmé, že dokončili své kázání a že je při jejich misii nenapadlo, že zůstanou a zorganizují pár „příjemných večerů“ pro lidi, kteří neuvěřili.

Shromáždění v těch dnech neočekávala nic než Pánovo slovo, neboť Kornélius říká Petrovi: „Nyní jsme tu všichni shromážděni před Bohem a chceme slyšet vše, co ti Pán uložil.“ Poselství, které obdržel, znělo: „…co on ti poví, přinese spásu tobě i tvé rodině.“ V tomto výroku jsou těsně spojeny příčina a důsledek: „…někteří z nich, původem z Kypru a z Kyrény, začali po svém příchodu do Antiochie zvěstovat Pána Ježíše také pohanům. Moc Boží byla s nimi, a veliké množství lidí uvěřilo a obrátilo se k Pánu.“ Zde máte jejich metodu: kázali. Jejich téma: Pán Ježíš. Jejich moc: Boží moc byla s nimi. Jejich úspěch: mnozí uvěřili.

Co víc dnes Boží církev chce? Když Pavel a Barnabáš pracovali spolu, je zaznamenáno, že Pán „dosvědčoval slovo své milosti“. Když Pavel ve vidění slyší makedonského muže říkat: „Přeplav se do Makedonie a pomoz nám!“, je si jist, že ho Pán povolává kázat jim evangelium. Proč? Jak mohl vědět, že nepotřebují, aby jim poskytl malé rozptýlení trochou zábavy, nebo že jeho úkolem není zkulturnit jejich způsoby nějakou sbírkou obrazů? Nikdy ho nic takového nenapadlo. „Přijď a pomoz nám!“ pro něj znamenalo: „Kaž evangelium.“ „Pavel jako obvykle přišel do jejich shromáždění a po tři soboty k nim mluvil, vykládal Písmo“ - ne „o“ písmech, ale přímo samo Písmo. „…a dokazoval, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých.“ To byl „zvyk“ evangelizační práce té doby a zdá se, že byl ohromně mocný, neboť ti lidé prohlásili: „Ti, kteří pobouřili celý svět, přišli i k nám.“ Nyní pobuřuje svět Církev. To je jediný rozdíl.

Když Bůh řekl Pavlovi, že má v Korintu mnoho lidu, čtu si: „A tak tam Pavel zůstal jeden a půl roku a učil je Božímu slovu.“ Zjevně tedy usoudil, že jediný způsob, jak je obrátit, bylo Slovem. Rok a půl s jedinou metodou. Nádhera! My bychom jich za tu dobu měli tucet! Ale tehdy Pavel ani nepomyslel na to, že by součástí jeho služby mohlo být poskytování něčeho příjemného bezbožným, neboť na své cestě do Jeruzaléma a na mučednickou smrt říká: „Ale já nepřikládám svému životu žádnou jinou cenu, než abych dokončil svůj běh a splnil úkol, který jsem dostal od Pána Ježíše: hlásat evangelium o Boží milosti.“ To byla celá služba, kterou znal. Poslední popis, který máme ohledně metod tohoto kněze evangelistů, je jen dalším článkem toho, čemu se věnoval i předtím: „Od rána do večera k nim hovořil a vydával svědectví o Božím království. Přesvědčoval je o Ježíšovi důkazy z Mojžíšova zákona i z proroků.“

Jaký rozdíl ve srovnání se vším úpadkem a nesmysly, které jsou v dnešní době konány ve svatém Kristově jménu! Pán ať očistí Církev od všeho braku, který na ni ďábel uvalil, a přivede nás zpět k apoštolským metodám.

3. Nepřináší duchovní plody

Na závěr, misie prostřednictvím zábavy naprosto selhává v dosahování vytoužených cílů mezi nespasenými, a mezi mladými obrácenými působí zmatek. I kdyby byla úspěšná, nebyla by o to méně špatná. Úspěch náleží Bohu. Věrnost Jeho pokynům náleží mně. Není však úspěšná. Vyzkoušejte ji i z tohoto hlediska a zjistíte, že odporně selhává. Ať je to metoda, na kterou sestoupí oheň, a verdikt bude: „Kázání Slova, to je ta moc.“ Předveďte obrácené, kteří byli získáni prostřednictvím zábavy. Ať se postaví smilníci a opilci, jejichž prvním pojítkem s Bohem v řetězu jejich obrácení bylo dramatické představení. Ať promluví, ať vydají svědectví lhostejní a posměvači, které přiměla vzdát díky Bohu skutečnost, že Církev polevila na svém duchu oddělení a setkala se s nimi na půli cesty v jejich světskosti. Nechť manželé, ženy a děti, kteří se radují v novém a svatém domově díky „nedělním večerům na sociální témata“, vyprávějí o své radosti. Ať unavené, obtížené duše, které nalezly pokoj skrze koncert, už déle nemlčí. Ať muži a ženy, kteří našli Krista skrze odvrácení se od apoštolských metod, o tom promluví a zjeví tak velikost Pavlova omylu, když řekl: „Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.“ Není nikdo, kdo by na tuto výzvu odpověděl. Toto selhání se rovná bláhovosti celé záležitosti a je stejně obrovské jako hřích. Mezi tisíci těch, se kterými jsem osobně hovořil, si misie prostřednictvím zábavy nemůže nárokovat ani jednoho obráceného.

Nyní vyzvěme ty, kdo zavrhují každou jinou metodu, vsadili všechno na Knihu a Ducha svatého. Ať předloží své výsledky. Není třeba. Žhavé oběti na každé ruce svědčí o odpovědi ohněm. Desettisíckrát deset tisíc hlasů je připravených prohlásit, že prosté kázání Slova bylo od začátku až do konce příčinou jejich spasení. Ale co druhá strana této záležitosti - co negativní důsledky? Jsou také nulové? Předložím zde, jako kdybych to dělal před Pánem, v naprosté vážnosti své osobní svědectví. I když jsem nikdy nebyl svědkem obrácení hříšníka prostřednictvím tohoto nového odchýlení, viděl jsem, jak mnozí sklouzli nazpět. Znovu a znovu ke mně mladí křesťané a někdy křesťané, kteří nejsou mladí, přicházejí v slzách a ptají se, co mají dělat, neboť ztratili všechen pokoj a upadli do zla. Znovu a znovu vyznávají: „Upadl jsem do omylu, když jsem se účastnil světských zábav, které organizují křesťané.“ Před nedávnem mi jeden mladý muž v bolestech duše řekl: „Nikdy mě ani nenapadlo jít do divadla, dokud mě můj pastor svým kázáním nepřivedl na myšlenku, že na tom není nic škodlivého. Šel jsem tedy a vedlo mě to od špatného k horšímu a nyní stále sklouzávám zpět a on je za to zodpovědný.“

Když mladí obrácení začínají „zahnívat“, zanedbávají modlitební shromáždění a narůstá v nich světskost, téměř vždycky zjišťuji, že za jejich první sestupný krok je zodpovědné světské křesťanství. Misie prostřednictvím zábavy je ďáblův dům na půli cesty do světa. Právě kvůli tomu, čeho bývám svědkem, mě to tolik trápí a píšu s takovou naléhavostí. Tato věc způsobuje v Boží církvi hnilobu a odpaluje její službu pro Krále. V převleku za křesťanství pracuje na ďáblově vlastním poli. Předstírá, že vyráží ven, aby zasáhla svět, a bere s sebou do světa i naše syny a dcery. S žádostí „Neodcizujte si masy svou přísností,“ odvádí mladé učedníky od jednoduchosti a čistoty, která vede ke Kristu. Tvrdí, že získává svět, ale přitom proměňuje zahradu Páně ve veřejný oddechový prostor. Aby naplnila chrám těmi, kdo nespatřují krásu v Kristu, umisťuje nad vstupní bránou šklebícího se Dágona.

Není divu, jestli se Duch svatý, zarmoucen a uražen, vzdálí, neboť „jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaké spojení chrámu Božího s modlami?“

„Vyjděte!“ zní volání dnešní doby. Posvěťte se. Odstraňte zlo ze svého středu. Strhněte oltáře světa a pokácejte jeho háje. Odvrhněte jeho nabízenou pomoc. Odmítněte jeho pomoc, jako to váš Mistr učinil se svědectvím ďáblů, neboť „jim hrozil a nedovoloval jim mluvit, protože věděli, že je Mesiáš.“ Odvrhněte všechnu moudrost této doby. Pošlapejte Saulovu zbroj. Chopte se Boží Knihy. Důvěřujte Duchu, který sepsal její stránky. Bojujte jen touto zbraní a to pokaždé. Přestaňte svět bavit a vynasnažte se ho burcovat. Straňte se potlesku potěšeného publika a naslouchejte vzlykům usvědčeného člověka. Vzdejte svou snahu o „potěšení“ lidí, které mají mezi svou duší a peklem jen žebra. Varujte, žádejte a snažně proste jako ti, kdo cítí, jak se vody věčnosti přibližují.

Ať se Církev opět postaví světu, ať proti němu svědčí, ať se s ním schází jen pod křížem. Tak ho stejně jako její Pán přemůže a bude mít podíl na vítězství.

Archibald G. Brown (1844-1922) byl jedním z nejbližších přátel Charlese H. Spurgeona.