Každý křesťan je proto povinen nezkoumat, kdo učí, ale co učí, a srovnávat to s Písmem. Vidí-li, že to, co se říká, je v souladu s Písmem, má toho využít pro své osvícení. A to ne proto, že to řekl nějaký člověk, ale proto, že mluví z Boha. Pokud zjistí nesoulad, má se tomu vyhnout, avšak bez zlosti a hněvu, protože mluví jen člověk, jehož myšlení nejsme povinni podléhat. Naopak jsme povinni snášet jeho slabosti.
Proč se zabývat stvořením? Není lepší ignorovat otázky, ve kterých se křesťané neshodnou, a věnovat se evangelizaci?
Hlásat lidem evangelium je jistě úkolem celé církve i každého jednotlivce z Božího lidu. Přinášet Boží dobrou zprávu neobráceným přátelům a sousedům je prioritou každého zdravého sboru. Nicméně mě zaujala vaše myšlenka, že abychom se mohli věnovat evangelizaci, musíme ignorovat otázky, ve kterých se křesťané neshodnou, včetně takových témat, jako je stvoření.
Boží slovo vymezuje velmi přesně, kdo je tento „někdo“. Těch vymezení je daleko více a my se budeme mnoha z nich zabývat v následujících verších. Ale už v prvním verši jsou nějaká vymezení, k nimž se za chvíli dostaneme – starším církve může být jenom ten, kdo to chce dělat a kdo po tom touží. To není místo pro ty, na které to zbylo, nebo pro ty, kteří se dostatečně nebránili, jak to často dneska bývá – „potřebujeme mít starší, tak to dáme někomu, kdo bude nejméně vzdorovat“. Vedení církve je vymezené povolání. A s tímto vymezením jsme se setkali už v předchozích verších.
Existují dobré křesťanské církve a existují špatné křesťanské církve. Ale jaké důvody by byly dostatečné pro opuštění jedné církve a přechod do jiné? Kromě otázek jako je lokalita, lavice nebo židle, hymny nebo chvalozpěvy atd. existují i jiné platné důvody pro odchod. Mnohé z nich jsem zde seřadil podle témat. Ale mějte na paměti, že je třeba chodit do církve (Židům 10:25). Nedoporučuji vám, abyste přestali chodit do církve.
Nejdříve všimněme si čtyř důležitých pravd: 1. Nemohu být nikdy tím, čím Bůh chce, abych byl, dokud se plně neodevzdám Pánu. 2. Nemohu nikdy dokonale a jasně znát vůli Boží, dokud se mu plně neodevzdám. 3. Můj křesťanský život bude omylem a zklamáním pro Boha i pro mne, když se mu plně neodevzdám. 4. Budu tím, který ztrácí před trůnem Kristovým, když se mu plně neodevzdám. V tom právě mnozí věřící ztroskotají.
Sešel jsem se s bratrem Stewartem v létě r. 1936 ve Varšavě, když jsem se vracel s cesty po baltických státech. Viděl jsem požehnaný vliv evangelické reformace ve Finsku, Estonsku a Lotyšsku, a toužil jsem velice po tom, aby i v našem národě vliv evangelia byl rozhojněn. A tak se mi zdálo, jako by Bůh v osobě tohoto mladého evangelisty posílal odpověď na mé modlitby po rozvlažení. Pozval jsem ho tedy k nám do Kutné Hory, kde náš sbor je bez kazatele. Přijal mé pozvání a výsledky jeho kázání u nás i v jiných místech splnily mé naděje.
K bohoslužbám se scházeli presbyteři. Zpívalo se, modlilo se a četl se Zákon a Proroci, stejně jako my. Po bohoslužbě vystoupil jeden presbyter a řekl: „Pokud chce někdo promluvit k lidu, může tak učinit.“ A Pán Ježíš vstal. Poté se říká: „Podali mu knihu proroka Izajáše.“ Proč? Protože požádal, aby mu přinesli proroka Izajáše, a to proto, že měl v mysli celé kázání a k němu si připravil text z Izajáše.
Při naplňování svého poslání Kristus neuhasí doutnající len neboli knot, ale bude na něj foukat, dokud nevzplane. Doutnající knot vydává jen nepatrné světlo, které je tak slabé, že není schopné vzplanout, a ještě k tomu hodně čadí. Z toho vyplývá, že v Božích dětech, zejména po jejich obrácení, je jen málo milosti, a to málo je smíšeno s velkou zkažeností, která je nepříjemná stejně jako kouř; ale Kristus tento doutnající knot neuhasí.
Milost je často vnímána hlavně v souvislosti s naším ospravedlněním. Jsme spaseni milostí. Naše hříchy a hříšná přirozenost jsou ospravedlněny pouze milostí. Výsledkem je, že křesťan se nyní nachází v souladu s Bohem. Hrozí nebezpečí, že o milosti uvažujeme pouze v souvislosti s naším ospravedlněním, a nikoli s naším posvěcením. Ne málo lidí se domnívá, že do církve vstupujeme milostí a zůstáváme v ní díky svým snahám. To však není to, co učí Písmo.
Ale to, čemu říkáme naděje, se vztahuje k budoucím věčným věcem, tedy ke spasení nebo věčné odplatě od Boha, na které musíme čekat. Musíme přitom mít živou víru, neboť bez ní nemůže být člověk spasen. Kdo nemá víru, nemá základ všech dobrých věcí, a proto neví, jaký je cíl spravedlivého života a práce. Pokud to však ví skrze víru a nemá naději, že by tohoto dobra dosáhl, je to marné jako sen, o kterém se ráno vypráví. Mít v sobě takovéto mrtvé a nevážné očekávání nepřináší žádný užitek.
Boží požehnání i Boží milost jsou páteří tohoto čísla časopisu Soli Deo Gloria. Ze starších českých autorů jsme kromě tradičního Karafiáta (Proč přišel Ježíš) sáhli k Petrovi Chelčickému, který (na následující stránce) kratičce vysvětluje důležitost a význam křesťanské naděje. Na poslední textové stránce časopisu je potom krátké zamyšlení Jana Amose Komenského, které se týká jednoty církve.
Znal jsem jednoho kazatele evangelia, který se obrátil v divadle. Sledoval staromódní hru, která končila tím, že námořník, než byl pověšen, vypil sklenici ginu a řekl: „Na prosperitu britského národa a spasení mé nesmrtelné duše!“ Pak spadla opona a můj přítel také, protože utíkal domů, jak nejrychleji mohl. Ta slova „spasení mé nesmrtelné duše“ ho zasáhla až do morku kostí a on hledal Pána Ježíše ve své komůrce. Hledal ho mnoho dní a nakonec ho našel, k jeho radosti a jistotě.
