Hle, mistr snů! (Gn 40,1–41,57)

Dneska máme před sebou docela dlouhý úsek Božího slova – celé dvě kapitoly, celkem osmdesát veršů. Jedná se o velmi zajímavý oddíl Písma, který přitahuje naši pozornost v mnoha ohledech. A z tohoto důvodu je to také oddíl, který je velmi důležitý, protože se na něm můžeme naučit spoustu věcí. Náš text nás přitahuje hned několika věcmi a my se dnes na čtyři z nich postupně podíváme v pořadí podle jejich důležitosti – od té nejméně důležité věci, která však přitahuje nejvíc naší pozornosti, přes věci mnohem důležitější, až po praktické věci, týkající se našich vlastních životů.

Především jsou zde čtyři sny a jejich trojí výklad. To je skutečně něco velmi zajímavého. Je to něco, co si dobře pamatujeme, ale jak si ukážeme, tak to vůbec není to nejdůležitější, co nám tu Boží slovo ukazuje. 

Mnohem důležitější je povýšení Josefa. Z řetězů v jámě na trůn slávy. Náš text začíná v Josefových dvaceti osmi letech, kdy je vězněm, je v řetězech, v jámě. Jeho vyhlídky do budoucnosti nejsou nijak růžové. Náš text končí o deset let později, kdy je Josef na vrcholu slávy a moci.

Ovšem ještě důležitější než příběh Josefa je příběh o Boží svrchovanosti. Křesťanská teologie tady tradičně používá slovo prozřetelnost. To je trochu zvláštní slovo a jistě si zaslouží, abychom si ho vysvětlili.

A nakonec uvidíme, že celý tento příběh je příběhem o Boží milosti, kterou můžeme v těchto dvou kapitolách vidět tak zřetelně. Vidíme Boha, který je plný milosti a slitování, který je věrný a dobrotivý.

Josef byl dán do vězení potom, co se manželce Potífara nepodařilo Josefa svést. Za svou věrnost Bohu, za úsilí uchovat si svou čistotu a nebýt jako hlupák nebo dobytek vedený na porážku, byl Josef odsouzen k tomu, aby zbytek života strávil ve vězení. Boží slovo nám v Ž 105 ukazuje, že Josef byl v okovech, takže přestože zastával místo jakéhosi správce všech vězňů (Gn 39,23), tak se to rozhodně ani v nejmenším nedalo srovnávat s místem, jaké měl jako správce všeho Potífarova majetku.

První verše obou kapitol, které jsou před námi, nám pomáhají určit časové souvislosti. Genesis 40,1 říká, že se stalo po těch událostech – nevíme, za jak dlouho se to stalo, takže nevíme, jak dlouhou dobu Josef strávil v žaláři. Genesis 41,1 zase říká, že po dvou letech… Vidíme, že mezi oběma kapitolami je rozestup dvou let. Takže to byly minimálně dva roky, které Josef strávil v řetězech, v jámě, jak sám říká v našem textu. Co se v té jámě dělo?

I. Prorocké snění

První věc, která každého čtenáře zcela jistě zaujme, jsou sny, o nichž v těchto kapitolách čteme. Již dříve jsme se setkali se zvláštními sny v životě Josefa, pamatujete? Sny, které vyprávěl svým bratrům a svému otci. Jeho bratři se mu potom posmívali slovy: „Hle, mistr snů přichází!“ To bylo tehdy, když se rozhodli ho zavraždit, ale následně na to, ho místo vraždy prodali do otroctví v Egyptě. V domě svého otce Josef jenom vyprávěl své sny, nyní je naopak jenom vykládá.

Sny od Boha

Nejprve jsou tady sny obou faraonových služebníků. Čteme, že se oba prohřešili proti faraonovi a on je vsadil do vazby. Oba měli jedné noci zvláštní sen – všimněte si v našem textu (v. 5) – šlo o sny, které volaly po výkladu. Podobně v následující kapitole čteme o dvou faraonových snech, které se nakonec ukázali být pouze opakováním téhož. I to byl sen, který byl skutečně zvláštní. Pokaždé se faraon probudil a viděl, že musí zjistit, co tyto sny mají znamenat. Svolal své věštce, ale nikdo nedovedl sny vyložit. Všimněte si, že ve všech případech bylo jasné, že se jedná o zvláštní sen. Nebyly to sny, které se jim zdály každý den. Byly to sny od Boha.

Bůh má přímý přístup ke každé lidské duši a každého člověka si může použít pro své plány, kdy a jak si přeje. A to bez ohledu na záměry těch, jichž se to týká. Před Bohem je otevřené každé lidské srdce. Moudrý Elíhú, který navštívil trpícího Joba, říká:

• Bůh přece promluví jednou i podruhé, a člověk to nepostřehne. Ve snu, ve vidění nočním, když na lidi padá mrákota, v dřímotě na lůžku, tehdy otvírá lidem ucho a zpečeťuje varování, jež jim dal, aby člověka odvedl od toho, co páchá, aby muže chránil před vypínavostí, aby jeho duši ušetřil před jámou a jeho život aby nezašel hubící střelou. (Jb 33,14–18)

Bůh promlouval ve snech nejenom ke svému lidu, ale i k lidem nevěřícím. Musíme si ale všimnout toho, že obvykle – a tak je tomu i v tomto případě – byla Boží řeč zahalená a nebyla úplně jasná. Bylo potřeba výkladu:

Výklad od Boha

Číšník i pekař byli v důsledku snu sklíčeni. Všimněte si, že důvodem sklíčenosti nebylo vězení, ale jejich sny. Tato sklíčenost byla od Boha. Bůh má řadu způsobů, jak dovést sklíčit duše lidí, a to zvláště takových, kteří jsou zatvrzelí vůči vnějším podmínkám, kterým čelí. Bůh obtíží jejich duši, dá jim břemeno, které je tlačí a bere jim pevnou půdu pod nohama. To vidíme jak u faraonových služebníků, tak u faraona.

Jejich sny volají po výkladu. A Bůh se nad nimi smiloval a poslal jim muže, který jim jejich sny vyložil. Nebyl to žádný z egyptských věštců, nebyli to astrologové nebo věštkyně. Číšník i pekař si přáli mít takového člověka ve vězení, faraon dal také zavolat, ale nikdo jim nemohl vyložit sny, které jimi tak otřásli. Byl tady ale jeden, kdo to udělat mohl: Boží muž – Josef. Josef také vede všechny k tomu, že to je Bůh, kdo vykládá sny:

• Josef jim nato řekl: „Což vykládat sny není věc Boží?“ (Gn 40,8)

• Faraónovi odpověděl: „Ne já, ale Bůh dá faraónovi uspokojivou odpověď.“ (Gn 41,16)

Sen od Boha potřeboval výklad od Boha. Ale také si musíme ujasnit, že se nejedná o nic samozřejmého. Když měl Daniel sdělit a vyložit sen daný králi Nebúkadnésarovi, tak i on říkal totéž, co Josef. A potom: 

• …prosil krále, aby mu dal určitou dobu, že králi ten výklad sdělí. (Dn 2,16)

Josef dostal odpověď na všechny sny, které měli lidé kolem něj, ale na vlastní sny odpověď nedostal. Jistě o nich přemýšlel a dost možná, že dva roky, kdy čekal, zda se královský číšník za něj přimluví, hledal útěchu a posilu právě v těchto svých snech, ale jejich odhalení a naplnění viděl až o řadu let později.

Naše sny

Když přemýšlíme o těchto věcech, tak se nám nabízí otázka – co naše sny? Mluví v nich Bůh také k nám? Podívejme se na čtyři věci:

1. Jsou různé druhy snů – jsou sny od Boha, jako je to tady, ale jsou také sny od ďábla, které mají falešní proroci:

• Toto praví Hospodin zástupů: „Neposlouchejte slova proroků, kteří vám prorokují, obluzují vás přeludy, ohlašují vám vidění svých srdcí, a ne to, co vyšlo z úst Hospodinových.“ Stále říkají těm, kteří mě znevažují: „Hospodin promluvil: Budete mít pokoj“, a každému, kdo chodí se zarputilým srdcem, slibují: „Nedolehne na vás nic zlého.“ … „Já jsem ty proroky neposlal, a přesto běží, nemluvil jsem k nim, a přesto prorokují.“ (Jr 23,16–17.21)

Jsou také normální sny – a těch je většina (Kaz 5,2). Musíme rozlišit sny.

2. Sny od Boha si žádají vysvětlení od Boha. A jak jsme viděli, to není nic samozřejmého. Kromě toho – pamatujme na slova Jeremjáše.

3. Boží slovo – dnes máme něco, co Josef neměl. Máme Boží slovo, které je dokonalé, naprosto dostatečné, dává odpověď na všechno, co potřebujeme. 

• … a činíte dobře, že se [prorockého slova] držíte. (2Pt 1,19)

• Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky. (Žd 1,1–2)

Na to musíme pamatovat především. Pokud chceme vědět, co máme dělat, jak máme žít, jak se máme rozhodovat – tak musíme jít do Božího slova.

• Je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu. (2Tm 3,16–17)

4. Pozor na honění se za prázdnými věcmi. Dnešní doba taková je, a mnozí křesťané se přizpůsobují této době více, než Božímu slovu. Když půjdete na internet, tak najdete řadu kázání o snech – jak snít své sny, jak věřit svým snům, jak uvést své sny do praxe … Ale podívejte se, co k tomu říká Písmo:

• Kde mnoho snů, tam samá pomíjivost, samá prázdná slova. Ty se však boj Boha! (Kaz 5,6)

Bůh chce, abychom byli věrní jeho Slovu, drželi se ho a nenechali se od něj odvést něčím jiným.

II. Překvapivý vzestup

Druhý bod, druhá rovina našeho příběhu – Josefův náhlý, překvapivý vzestup. Na začátku 40. kapitoly je Josef vězeň v okovech. Je ve vězení. Nemá žádné dobré vyhlídky na budoucnost. Zdá se, že byl uvězněn bez vyhlídky na změnu. Vězení nebylo dočasným trestem, jako je to dnes. Čekalo se tam na odsouzení, ale Potífar, měl na starosti vězení i popravy, a Josefa nechal ve vězení – pravděpodobně, aby tam časem zemřel. Bůh však bděl nad Josefem – jak to čteme dále v Genesis i na jiných místech Písma, a poslal Josefa před ostatními, aby celá Jákobova rodina, celý Izrael byl zachráněn v době velikého hladu.

Z otroka vězně se Josef stává otrokem vládcem. Nevíme, zda Josefovi zůstal status otroka i po jeho vysvobození z vězení, a je to celkem jedno. Na Josefův charakter taková věc neměla žádný vliv. Josef byl přes svůj mladý věk velmi zralým a skutečně zbožným člověkem. I ve vězení, když sloužil druhým lidem, tak měl na mysli věci svého Boha a nikoliv své vlastní. A to je známka opravdové zbožnosti. Kromě toho můžeme vidět také:

Josefa věrnost

Jako Josef pracoval v Potífarově domě, pracoval také ve vězení. To je známka zbožnosti. Náš charakter je to, čím jsme a jak se chováme, když jsme přesvědčeni o tom, že nás nikdo nevidí. A zbožnost se bude projevovat právě v takových chvílích.  Můžeme si položit otázku, zda bychom byli stejně věrní, pilní, pracovití, ochotní, citliví – všimněte si, jak Josef reaguje, když najde pekaře a číšníka sklíčené? Josef byl soucitný a připravený sloužit druhým. Nebylo to o tom – já mám nárok, ostatní by se měli chovat vůči mně tak nebo tak, já si to zasloužím … – to známe, protože sami právě takto čas od času reagujeme. Ale ne Josef.

I v těch nejtemnějších chvílích svého života je věrný. Když ho Potífarova žena chtěla svést, řekl, že kvůli Bohu to neudělá. Když má možnost dostat se do přízně dvou úředníků – je znovu věrný Bohu. Jednak tím, že je oba odkazuje ke Stvořiteli a jednak tím, že jim říká pravdu a nikoliv to, co by chtěli slyšet. Co by mu to udělalo, kdyby i pekařovi řekl něco hezkého? Vždyť měl před sebou poslední tři dny života! Ale Josef byl věrný pravdě.

Nejenom před královými služebníky, ale i před samotným faraonem. Kdo má odvahu říci druhým nepříjemné věci? Nikdy to není jednoduché. Ale skutečná láska znamená také mít odvahu říci druhým pravdu. A co takhle říci někomu velmi důležitému něco nepříjemného – možná někoho napomenout, nebo ukázat na hřích – to je skutečně velmi těžké. Ale Josef byl věrný a je nám v tom dobrým příkladem a povzbuzením.

Josefova trpělivost

S Josefovým překvapivým povýšením souvisí také jeho trpělivost. Josef čekal. Podobně jako před ním čekal Abraham na svého syna, na naplnění slibu, který mu dal Bůh, Izák čekal, Jákob čekal na Boží požehnání a bojoval o ně – právě tak nyní čeká Josef na Boží čas. Od svého mládí se Josef učí trpělivosti. V domě Potífarově se učí trpělivosti, ve vězení se učí trpělivosti, na dvoře faraona se učí trpělivosti. Zamysleme se na chvilku nad tím, jak to asi bylo, když Josef ohlásil sedm let hojnost a po nich sedm let hladu. Hm … sedm let hojnosti – tomu se dobře věří, ale co prokáže, že se jednalo o pravý výklad? To prokáže teprve chvíle, kdy po sedmi letech přijde hlad. A sedm let – to je docela dlouhá doba. Josef musel osvědčit velikou trpělivost.

Jenom taková trpělivost z něj mohla udělat skutečně dobrého správce Egypta. Kdyby zde nebyla škola dvaceti let trpělivosti (třináct let než stanul před faraonem a sedm let hojnosti k tomu), tak by z Josefa nebyl věrný správce. Asi by ani nebyl schopen trpělivě jednat se svými bratry, když se s nimi opět setkal. Další vlastnost, kterou musíme zdůraznit je:

Josefova pokora

Josef se učil pokoře. Od svého mládí – ještě v domě svého otce. Boží slovo nám říká jednu zajímavou věc:

• Synové Rúbena, prvorozeného syna Izraelova; byl sice prvorozený, ale když poskvrnil lože svého otce, bylo jeho prvorozenství přeneseno na syny Josefa, syna Izraelova, takže zůstal bez zápisu prvorozenství do rodového seznamu. Převahu mezi svými bratry měl Juda; z něho měl vzejít vévoda, ale prvorozenství náleželo Josefovi. (1Pa 5,1–2)

Josef obdržel prvorozenectví. Pravděpodobně tento text mluví až o událostech, které jsou teprve před námi v knize Genesis. Ale myslím, že o těchto věcech bylo jasno už tehdy, když byl ještě Josef doma. I to byl nejspíš jeden z důvodů, proč ho bratři neměli rádi. A dávali to Josefovi patřičně najevo. To ale byla jenom základní škola pokory. Vyšší vzdělání přišlo až v Egyptě. Jak v Potífarově domě, tak ve vězení, i na faraonově dvoře. Pokora musí být vždycky na začátku každého povýšení. Pokud někdo není pokorný, nemůže vést druhé.

• Bázeň před Hospodinem napomíná k moudrosti, slávu předchází pokora. (Př 15,33)

Žádná sláva se neobjede bez pokory a k pokoře vede bázeň Boží. Josef se naučil pokoře a to mu umožnilo stát se vládcem Egypta. Naučil se nosit vězeňské řetězy a to mu umožnilo nakonec nosit zlatý řetěz, který mu pověsil na krk faraon. Naučil se pokoře a to umožnilo odpovídat moudře, když stál před faraonem. Pokora také souvisí s odvahou a věrností, jak jsme si to již ukázali. Josef předložil králi moudrý návrh a Bůh jednal v jeho prospěch.

• Farao svým služebníkům tedy řekl: „Zda najdeme podobného muže, v němž je duch Boží?“ Josefovi pak řekl: „Když ti to vše dal Bůh poznat, nikdo nebude tak zkušený a moudrý jako ty.“ (Gn 41,38–39)

Josef se stal druhým po faraonovi a dostal jméno Safenat Paneach – to je Zachránce světa. Závěr 45 verše je úžasný:

• Tak vzešel Josef nad egyptskou zemí jako slunce. (Gn 41,45)

Bylo to jako blesk z čistého nebe, ale zároveň to bylo velmi pokojné a pokorné. Josef je tady jako služebník – je obrazem, který velmi připomíná Pána Ježíše Krista. Ve vězení jsou s ním dva lotři, kteří se provinili – jeden je zachráněn a druhý nikoliv. Ale zatímco lotr na kříži říkal, pamatuj na mě, Ježíši, a Ježíš na něj pamatoval, protože on vždy pamatuje na toho, kdo k němu volá, tak ve vězení to byl Josef, kdo říkal číšníkovi, aby na něho pamatoval. A číšník se tady tolik podobá nám v našem vztahu ke Kristu. Místo abychom pamatovali na ohromné věci, které pro nás Pán udělal, tak si žijeme, jako by se nic nedělo. Teprve když přijdou těžké chvíle, tak si vzpomeneme na Syna člověka na kříži, který vstal z mrtvých, a voláme k němu.

Josef pokorně a trpělivě čeká na povýšení a v tom je pro nás velkým vzorem a příkladem. Zatímco případ faraonových služebníků byl do tří dnů vyřešen, tak případ Božího dítěte se táhne nekonečně dlouho. Naše naděje je před námi. Naše naděje je v nebesích, odkud očekáváme příchod Božího syna. Víme, že to nebude hned a potřebujeme povzbuzení, abychom vytrvale, věrně, trpělivě a pokorně čekali, až se zjeví Pán slávy.

III. Prozřetelnost Boží

To je příběh Josefa. Viděli jsme sny, které nás tolik zajímají, viděli jsme také vyvýšení Josefa – to je zase příběh, který nás velmi přitahuje. Příběh velkého úspěchu – ale také velkého ponížení a pokory. Nezapomeňme na obě tyto stránky. Nyní se dostáváme k něčemu, co není na první pohled až tak patrné – a to je Boží role v celém tomto příběhu. To, co vidíme, je, jak Bůh řídí všechny události a vede ke svému cíli.

• Bůh všechno působí rozhodnutím své vůle. (Ef 1,11)

Musíme si připomenout, že Bůh náš i Bůh Josefův je:

Svrchovaný Bůh

Když se měl Daniel postavit před Nebúkadnésara, jak jsem už připomínal:

• Promlouval [k Bohu ve chvále] takto: „Požehnáno buď jméno Boží od věků až na věky. Jeho moudrost i bohatýrská síla. On mění časy i doby, krále sesazuje, krále ustanovuje, dává moudrost moudrým, poznání těm, kdo mají rozum. Odhaluje hlubiny a skryté věci, poznává to, co je ve tmě, a světlo s ním bydlí.“ (Dn 2,20–22)

Daniel všechno vkládal do rukou Božích. A přesně totéž vidíme také u Josefa. Ani jednou ho nevidíme, že by si nějak stěžoval nebo se ptal: Proč to, Bože, děláš? Ale vždycky chce oslavit Boha. To je jeho cíl. Josef dobře ví, že Bůh nade vším vládne a má všechno pevně ve své ruce. Možná na začátku – o třináct let dříve – vůbec nerozuměl tomu, co se děje. Přesto dělá věrně všechno, co je potřeba a co je správné. Ví, že Bůh je naprosto svrchovaný. Toto vědomí ho později dovedlo k vyznání:

• Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše potomstvo na zemi a aby vás zachoval při životě pro veliké vysvobození. (Gn 45,7)

Bůh dobře věděl, co dělá a to vedlo Josefa k tomu, že pevně spočinul v Boží ruce a v Boží vůli. Je to velká jistota pro křesťany, když víme, že náš neskonale dobrý Bůh je svrchovaný a nic se nevymyká jeho kontrole.

Boží prozřetelnost

Ale je tady ještě další rozměr Boží svrchovanosti – a to je Boží prozřetelnost. To je trochu zvláštní slovo a popisuje zvláštní projev nebo rozměr Boží svrchovanosti, který v sobě zahrnuje Boží dobrotu, moudrost, spojuje Boží plány s Božím zaopatřením, a to vše aktivně uvádí do lidských životů.  Jinými slovy to znamená, že Hospodin má vliv na všechny okolnosti, všechno působí. Když tomu rozumíme, vede nás to k tomu, abychom v trpělivosti a v pokoře (ale nikoliv pasivně!) čekali na Boha.

• Neříkej: „Odplatím za zlo!“ Čekej na Hospodina a on tě zachrání. (Gn Př 20,22)

Boží prozřetelnost je trvalá aktivita Stvořitele, který ve své hojné štědrosti udržuje, vede a řídí veškeré dění i okolnosti podle svého plánu a ke svému cíli, a to vše působí ke své slávě. Právě o tom jsou Josefova slova, která jsme před chvílí četli. „Bůh mě poslal před vámi!“ Právě takto potřebujeme znát Boha, protože jenom takové poznání Boha nás vede k pokoře a Boha vyvyšuje, nás vede k věrnosti a spoléhání se na Boží zaslíbení, takové poznání Boha ukazuje, jak je Bůh velký a jak my jsme malí.

• Pamatujte na to, co bylo na počátku od věků! Já jsem Bůh a jiného už není, jsem Bůh a nic není jako já. Od počátku oznamuji, co se v budoucnu stane, od pradávna, co se ještě nestalo. Pravím: Moje rozhodnutí platí a co se mi líbí, uskutečním. (Iz 46,9–10)

• Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná. (Ž 115,3)

Přesně o tom jsou kapitoly 40 a 41. Vidíme tady svrchovaného Boha, který ve své lásce jedná tak, aby zachránil nejen svůj vlastní lid před hladem, ale také celý národ, Egypťany, který Boha neznal, neuznával, neuctíval. Přesto také jim poslal Bůh Josefa, a přesto také pro ně byl Josef Safenat Paneach.

Boží prozřetelné jednání souvisí také s Božím načasováním všech věcí. Bůh je nad časem. A všechny věci mají svůj určený čas. Představte si, co by se např. stalo, kdyby královský číšník nezapomněl na Josefa, ale přimluvil se za něj u faraona, Josef by byl propuštěn a vrátil by se ke své rodině. Ušetřil by si dva roky v žaláři, ale nebyl by Safenat Paneach, Zachránce světa. Nebyl by žádný Safenat Paneach.

Pán Bůh skutečně udělal věci tím nejlepším způsobem, jakým mohly proběhnout. Někdy reptáme a myslíme si, že kdyby to nebo ono bylo nějak jinak, kdybychom měli lepší práci, kdybychom více vydělávali, kdyby se v naší zemi více dodržovaly zákony, kdybychom se narodili v jiné době, kdybychom žili v jiné zemi, kdybychom uvěřili o dvacet let dříve, kdyby … mohli bychom o tom mluvit do nekonečna – tak by všechno bylo jiné. Ale Bůh všechno vede tím nejlepším způsobem. On se nejvíc oslaví na věcech právě tak, jak jsou. A oslaví se nejvíce tím, že právě v těchto ‚kdyby‘ promění naše srdce a od reptání nás dovede k vděčnosti. To je:

IV. Práce Boží milosti

A to je to, co můžeme nejvíce vidět v našem textu. Pokračuje tady to, co začalo v předchozí kapitole. Tam jsme na začátku i na konci četli: S Josefem byl Hospodin. To je Boží milost. A tato milost Josefa provází neustále. Nic nás nemůže oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši. Nic nás nemůže oddělit o Boží milosti. Ve vězení se Josef setkává s královskými služebníky. To je projev Boží milosti. Bude muset ještě dva roky čekat, ale i tak je Bůh s ním. Josef vykládá těmto služebníkům jejich sny – to je dar Boží milosti a říká to Josef sám:

• Což vykládat sny není věc Boží? (Gn 40,8)

Číšník si vzpomněl na Josefa, když přišel čas vyložit faraonovi sen, i když na něj předtím zapomněl. To je Boží milost. Bůh mu dal rozpomenout se. Josef vyložil faraonovy sny – to je znovu Boží milost. A kromě toho dostal od Boha tolik moudrosti, že mohl předložit faraonovi dobrý plán, jak se má zachovat, aby zemi nepostihla bída a hladomor. Není to Boží milost? Samozřejmě je! Josef našel milost u faraona – také to je Boží milost. Faraon ho povýšil a dal mu úplně všechno – postavení, moc, titul, manželku. Ale byla to Boží milost, která tyto věci způsobila a otevřela srdce faraona. Bůh dal Josefovi syny – nebyli to synové Josefova stáří, jak to bylo u jeho otce – i to je Boží milost. Bůh dal Josefovi zapomenout a nakonec potvrdil Josefovo slovo, když nastal hlad. Vidíme tady, že Josef žil životem milosti – jedna milost přicházela za druhou, milost za milostí. A především v tomto smyslu byl Josef skutečně požehnaným Božím mužem. Nás to vede k tomu, abychom přemýšleli o Kristu, protože:

• Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. (J 1,17)

• Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal? (1K 4,7)

Křesťané, jste Hospodinovi požehnaní, dostáváte milost za milostí – a to i tehdy, když nemáte žádné sny ani výklady. Jste obdarováni Boží milostí a můžete ji poznávat přímo z Božího neomylného slova. Zapřísahám vás, držte se pevně Božího slova, spolehněte se na Boží charakter a na jeho vládu a buďte věrní. Prokažte svou věrnost a trpělivost na místě, které vám Bůh dal. Ve svůj čas vás Bůh povýší a povede vás dál.

Amen.