Hříchem obtížené svědomí

• Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. (Mt 11,28)

Zde je povzbuzení, které Kristus k této povinnosti přijít k němu přidává: „Já vám dám odpočinout. Já vás občerstvím. Dám vám odpočinout od vaší práce. Vaše svědomí se uklidní, vaše srdce si odpočinou a ztiší se v tom odpuštění, pokoji a v Boží přízni, jež vám zajistím svou smrtí...“ I když má totiž člověk zlomené srdce kvůli hříchu, i kdyby si vyplakal oči, i kdyby truchlil jako holubice a prolil tolik slz kvůli hříchu (kdyby to bylo možné), kolik kdy spadlo kapek deště na zem, přesto, nepřijde-li ve víře ke Kristu, jeho pokání ho nezachrání a ani všechen jeho zármutek ho nepřivede k pravému odpočinku. Proto si všimněte, že:

Některé duše jsou těžce obtížené břemenem hříchu. Neříkám, že všechny, protože „oběť za vinu je pošetilcům směšná“ (Př 14,9). Někteří lidé jsou natolik vzdáleni jeho tíživosti, že je pro ně dokonce zábavou (Př 10,23). Když se však člověku otevřou oči, aby viděl zlo, které je v hříchu, a věčnou bídu, která z něj plyne (hřích a peklo jsou spojené tak pevnými pouty, že je nemůže rozvázat nic jiného než Kristova krev), pak žádné břemeno není takové jako břemeno hříchu: „Ducha ubitého kdo unese?“ (Př 18,14). Považme jen, jaký účinek má Boží zákon na svědomí lidí, když přijde v té duchovní síle a moci, aby usvědčil a pokořil duši hříšníka. Tedy:

1. Svědomí oživuje a připomíná spáchaný hřích

Vzpomínka na dávno spáchaný hřích je osvěžena a oživena, jako by to bylo teprve včera. Dochází k novému poznání hříchu, který se dávno stal a byl zapomenut, jako by nikdy nebyl. To, co jsme udělali v mládí, se znovu vrací a nový dojem strachu a hrůzy se vrací do rozechvělého svědomí. „Věru, znamenáš si na mě trpké věci, přičítáš mi nepravosti mého mládí“ (Job 13,26). Svědomí může opět připomenout dny minulé a vznést nové obvinění ohledně starých hříchů (Gn 42,21). Vše, co jsme kdy udělali, je zaznamenáno a zapsáno v knize svědomí a když Pán usvědčí a probudí hříšníky, je čas tuto knihu otevřít. V Jóbovi 14,17 čteme o zapečetění nevěrností do uzlíku, což je narážka na soudního úředníka, který bere všechna obvinění, jež jsou vznesena proti osobám při soudním přelíčení, a zapečetí je do uzlíku pro soud. To je první místo a působení svědomí.

2. Svědomí obviňuje z konkrétního hříchu

Toto obvinění je zcela závislé na oživení a připomínání hříchu. A je skutečně strašlivé. Kdo před ním obstojí? Je plné, jasné a cele odkazuje na blížící se soud od velkého a strašného Boha.

Svědomí se noří do všech hříchů, tajných i zjevných, a do všech okolností a přitěžujících skutečností hříchu, které byly spáchány proti světlu, proti milosrdenství, proti naléhání, varování a výčitkám svědomí. Tak můžeme o účinnosti svědomí říci, jako se říká o vlivu slunce: „Nic se neskryje před jeho žárem“ (Ž 19,6). „Pojďte,“ říká samařská žena, „podívejte se na člověka, který mi řekl všechno, co jsem dělala“ (J 4,29). Kristus ji svou řečí usvědčil pouze z jednoho hříchu, ale svědomí ji díky tomuto jedinému hříchu obvinilo ze všech ostatních. A jak jsou obvinění svědomí plná, tak jsou jasná a nepopiratelná. Člověk se sám přesvědčí a nezbývá mu už žádné východisko, žádná výmluva nebo obhajoba, aby se mohl bránit. Tisíc svědků nemůže dokázat žádný bod jasněji než jedno svědectví svědomí. „Nezmohl se ani na slovo“ (Mt 22,12), oněměl – byl umlčen (což toto slovo znamená) jasným svědectvím vlastního svědomí. Tato obvinění jsou druhým působením svědomí a uvolňují cestu třetímu.

3. Svědomí vynáší odsuzující rozsudek

Jedná se skutečně o neúnosné břemeno. Odsouzení ze strany svědomí není nic jiného než jeho aplikace odsuzujícího rozsudku zákona na osobu člověka. Zákon proklíná každého, kdo jej přestupuje (Gal 3,10). Svědomí toto prokletí vztahuje na provinilého hříšníka, takže ho odsuzuje Božím jménem a autoritou, proti čemuž není odvolání. Hlas svědomí je hlasem Božím, a co vyřkne ve jménu a autoritě Boží, to Bůh potvrdí a ratifikuje: „Ať nás srdce [tj. naše svědomí] obviňuje z čehokoliv … Bůh je větší než naše srdce a zná všecko“ (1J 3,20). To jsou muka, která žádný člověk nevydrží. Podívejte se na jeho účinky u Kaina, Jidáše a Spiry[1]; je to skutečná předzvěst pekelných muk! To je ten červ, který nikdy neumírá (Mk 9,44). Neboť hle, jako se červ v těle rodí z rozkladu, který tam je, tak se obvinění a odsouzení svědomí rodí v duši z rozkladu a viny, které tam jsou. Jako červ v těle loví a kouše jemné, smyslové, vnitřní části, tak se svědomí dotýká samotného nitra. To je třetí účinek nebo působení k odsouzení a zavržení; a to také uvolňuje cestu čtvrtému.

4. Svědomí napomíná hříšníka a odsuzuje ho v jeho ubohosti 

Díky tomu se člověk sám sobě stává postrachem. Být litován v ubohosti je určitá útěcha, ale kárání a výčitky zdvojnásobují naše trápení. Dobře víte, že jednou z nejtěžších věcí Kristova utrpení byl výsměch jeho nepřátel, když visel v mukách na prokletém dřevě; ale všechny posměšky a urážky, hořký výsměch a sarkasmy na světě nejsou ničím proti tomu, co člověku způsobí jeho vlastní svědomí, které pronikne až do morku kostí.

Ach! Když člověku v den soužení řekne svědomí jako Ruben svým souženým bratrům: „Cožpak jsem vám neříkal, abyste se na tom hochovi neprohřešovali? Neposlechli jste, a teď jsme voláni za jeho krev k odpovědnosti“ (Gn 42,22). Svědomí tedy říká: „Copak jsem tě nevarovalo, nehrozilo ti, a zavčas tě nepřemlouvalo kvůli těmto špatnostem? Ale ty jsi mě nechtěl poslechnout; proto, hle, nyní za to musíš trpět až na věky. Boží hněv se kvůli tomu vznítil proti tvé duši. To je plod tvého vlastního svévolného šílenství a tvrdohlavosti. Nyní poznáš, jaká je cena za hřích proti Bohu, proti světlu a svědomí!“ To je hrozné! Každé hryznutí svědomí způsobuje, že se ubohá duše lekne a ve strašlivém úděsu vykřikne: „Ach, ten červ! Ach, ta hořká předtucha pekla! Zraněný duch, kdo ho unese?“ To je čtvrtá rána svědomí, která uvolňuje cestu páté, neboť zde je to jako vylévání nádob a troubení oněch polnic utrpení ve Zjevení: „První ‚běda‘ pominulo,“ a už je tu další (Zj 9,12). Po všech těchto smrtelných ranách svědomí na samotné srdce hříšníka přichází další, stejně strašná jako všechny dosavadní: 

5. Svědomí ukazuje na Boží soud

Svědomí vyvolává v duši provinilého hříšníka strašné očekávání budoucího hněvu. Čteme o „hrozném soudu a žáru ohně“ (Žd 10,27). A to způsobuje, že i ten nejpevnější hříšník umdlévá a klesá pod tíhou hříchu. Vždyť lidskými slovy nelze vypovědět, co to znamená uléhat a vstávat s tímto děsivým očekáváním. Případ takových hříšníků se poněkud podobá tomu, který je popsán v Deuteronomiu 28,65-67: „Hospodin ti tam dá chvějící se srdce, pohaslé oči a zoufalou duši. Tvůj život bude viset na vlásku, v noci i ve dne se budeš chvět strachem a nebudeš jist svým životem. Ráno budeš říkat: ‚Kéž by byl večer!‘ a večer budeš říkat: ‚Kéž by bylo ráno!‘ pro strach svého srdce, kterým se budeš chvět, a pro podívanou, na kterou se budeš muset dívat.“ Liší se jen v tom, že v Písmu je popsána hrůza těch, jejichž časný život zůstává v nejistotě, ale u osob, o nichž mluvím, je to chvění z obav a očekávání pomsty věčného ohně.

Věřte, přátelé, že slovy nelze vyjádřit, co cítí tato ubohá stvoření, která uléhají a vstávají pod tíhou těchto obav a útrap svědomí. „Pane, co se mnou bude! Jsem propuštěn mezi mrtvé, ano, mezi zatracené. Visím na křehkém vlákně dočasného života, které se brzy přetrhne a musí se přetrhnout; a v příštím okamžiku se může přetrhnout nad věčným plamenem.“ V takových dnech není k jídlu žádný lahodný chléb, nýbrž jen to, co se podobá chlebu odsouzenců.

Vidíte tedy, jaké je břemeno hříchu, když ho Bůh naloží na svědomí lidí. Žádné břemeno utrpení se mu nevyrovná! Ztráty nejdražších příbuzných, zármutek nad jediným synem nejsou tak trpké a palčivé jako tyto. 

Pod vlivem těchto vnitřních strastí není příjemně žádnému stvoření. U jiných strastí snad může být pro člověka nějaká úleva, ale tady není žádná úleva. Rána je příliš hluboká, než aby ji mohlo zacelit cokoli jiného než krev Ježíše Krista! Svědomí vyžaduje tolik, aby bylo uspokojeno, kolik vyžaduje Bůh, aby byl uspokojen. „Až budeš mít pokoj s Bohem,“ říká svědomí, „pak s tebou budu v pokoji i já. Do té doby však ode mne nečekej žádnou úlevu ani pokoj. Ani všechna potěšení a rozptýlení světa mi nezavřou ústa! Jdi, kam chceš, já půjdu za tebou jako tvůj stín. Ať je tvůj úděl na světě jakkoli lahodný, kápnu ti do poháru žluč a pelyněk, abys neokusil žádnou dobrotu v ničem, dokud nedosáhneš svého odpuštění!“

Tyto vnitřní strasti kvůli hříchu vzdalují mysl všem dřívějším radostem a potěšením. Není v nich více chuti a vůně než ve vaječném bílku. Hudba neladí. Všechny nástroje drnčí a sténají. Ozdoby nemají žádnou krásu. Jaké srdce musí mít to ubohé stvoření, aby zdobilo tělo, v němž přebývá tak zoufalá duše! Nemá to srdce krmit a hýčkat takovou mršinu, která přiměla duši k hříchu a stala se jejím nástrojem a nyní s ní musí být ve věčné bídě!

Jestliže se nakonec ptáme, proč Bůh tak silně zatěžuje srdce ubohých hříšníků břemenem hříchu? Odpovídáme,

Za prvé, činí to proto, aby jejich srdce od hříchu odvrátil tím, že jim dá zakusit hořkost a zlo, které v hříchu je. Lidská srdce jsou ze své přirozenosti přilepena k hříšnému jednání; všechna přesvědčování a argumenty světa jsou příliš slabé na to, aby je oddělily od jejich milovaných choutek. Sousta hříchu jim chutnají příjemně a slastně, s velkou chutí je převalují na jazyku a právě proto je potřeba, aby jim byly podávány tak hořké lektvary, „aby se jim kvůli hříchu zvedl žaludek“. [Právě tento význam má] slovo, které apoštol použil ve 2. Korintským 7,11: „… k čemu vás vedl tento zármutek podle Boží vůle.“ Poukazuje na zvednutí žaludku z hněvu, na rozčilení až k nemoci; a to je způsob, nejlepší a nejúčinnější způsob, jak oddělit duši hříšníka od jeho choutek. V těchto úzkostech totiž svědomí říká, jak se píše v Jeremiášovi 4,18: „Způsobí ti to tvá cesta a tvé skutky. Je to plod tvé zloby, zhořkne ti a zasáhne tvé srdce!“

Za druhé, Pán to dělá proto, aby byl Ježíš Kristus pro duši co nejžádanější a nejpotřebnější. Kristus není lahodný, dokud nám hřích nezhořkne. „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní“ (Mt 9,12). Jestliže Bůh jednou zraní srdce hříšníka palčivým pocitem hříchu, pak nic na světě není tak vzácné, tak potřebné, tak vehementně žádané a toužebně očekávané jako Ježíš Kristus! „Ó, kéž bych měl Krista, i kdybych měl chodit v hadrech, i kdybych se po všechny své dny neměl živit jiným pokrmem než chlebem a vodou trápení!“ To je řeč duše naplněné poznáním zhoubnosti hříchu.

Za třetí, Pán to dělá proto, aby v očích hříšníků vyzdvihl bohatství své milosti. Milost se nikdy neukáže jako milost, dokud se hřích neukáže jako hřích. Čím hlubší je náš smysl pro zhoubnost hříchu, tím hlubší bude naše porozumění Boží milosti darované v Kristu.

Takže to byl stručný výklad toho, co je břemeno hříchu, jakou oporu mají duše pod tímto břemenem a proč Pán způsobuje, aby hřích tak těžce doléhal na duše některých hříšníků.

[1] Francis Spira nebo Francesco Spiera (1502-1548) - slavný italský protestantský právník; umíral v hrozných mukách svědomí, protože se ze strachu před inkvizicí zřekl protestantské víry. Zemřel tak v děsivém zoufalství. Charles Spurgeon řekl, že Spiraův případ byl "snad kromě Jidášova případu tím nejstrašnějším, který je v lidské historii zaznamenán". Někteří se domnívají, že Spira byl předlohou pro Bunyanova "muže v železné kleci" ve Vykladačově domě (Cesta poutníka). Jeho příběh je vylíčen v puritánům dobře známém díle Nathaniela Bacona Zpráva o strašlivém osudu Francise Spiry (A Relation of the Fearful Estate of Francis Spira).