Jak se máme modlit?

• Vy se modlete takto: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. Náš denní chléb dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.“ (Mt 6,9–13)

Nic nás nemůže lépe poučit o způsobu i obsahu modlitby než tato modlitba, kterou Pán Ježíš učil své učedníky. Podle ní se máme řídit ve svých modlitbách, a jestli nenaplňujeme své modlitby týmž obsahem, kterým je naplněn tento vznešený vzor modlitby, nepronikají naše modlitby do nebes. Tato modlitba je tak jednoduchá, že jí rozumí i dětské srdce, a zároveň je tak hluboká, že přemoudřelý klopýtá přes hluboké, vysoké a široké pravdy v ní obsažené. Je to skvostná perla, poklad, který nikdy neprozkoumáme; studnice prýštící se přímo z té živé skály, kterou nikdy nevyčerpáme.

Díváme-li se na modlitbu Páně, naplňuje nás obdivem její krátkost a její jednoduchost.

Máme-li se takto modlit, není možné se vymluvit na nedostatek času; není možné omlouvat či zastírat svou netečnost a lhostejnost vůči Bohu. Bůh nevyhledává mnoho slov. Spasitel řekl: „Při modlitbě pak nemluvte naprázdno jako pohané; oni si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov“ (Mt 6,7). Ať si nikdo nemyslí, že Boha získá množstvím slov; výsledek modlitby nezáleží na množství slov, nýbrž jedině a pouze na opravdové a živé víře. Kdo nenáleží celým svým srdcem Bohu, kdo se skrze Pána Ježíše znovuzrozením nestal Božím dítětem, marně volá k Bohu „Otče náš“, ba i když opakuje modlitbu, Bůh neslyší (Iz 1,15). Marné a pohanské mluvení a opakování má Pán v ohavnosti, a proto dal nám tuto modlitbu, bychom se naučili zcela prostě bez mnohých slov přednášet své prosby Otci, s vědomím, že náš nebeský Otec ví, co potřebujeme (Mt 6,8). Neboť pohané si myslí, že čím více toho namluví, tím dříve a snáz dojdou vyslyšení. A ač Pán Ježíš napomíná „nebuďte jako oni“, tisíce a tisíce lidí to zapomíná a připodobňují se pohanům, zneužívají i tohoto vzoru modlitby a opakují ho stále beze smyslu a rozumu, bez víry a bázně Boží. Neboť jaký to může mít smysl, opakuje-li někdo mnohokrát za sebou Otčenáš? Copak to není pohanská mnohomluvnost? A jaké je to pošlapání Ježíšových svatých naučení! Pán Ježíš odsuzuje mnohomluvnost jako pohanskou, a Otčenáš učí, aby se lidé této pohanské mnohomluvnosti odnaučili – lidé pak ustanovení Kristovo zašlapávají, a mnohomluvnost' při modlení prohlašují za křesťanskou. Učí, že čím více se Otčenáš opakuje, tím lépe! Avšak víme, že kdo se nestal učedníkem Páně, nenaučí se modlit v Duchu a v pravdě. A tak ti, kteří se neumí v Duchu a v pravdě modlit Otčenáš, nejsou praví učedníci Páně.

Když Luther přemýšlel o tomto zneužívání této modlitby Páně, nazval Otčenáš největším mučedníkem, neboť viděl pohanskou mnohomluvnost mezi těmi, kteří chtějí být nazýváni křesťany.

Někdo by ale mohl namítnout, že Pán Ježíš se často modlil celou noc. A neučil nás snad v podobenství o zoufalé vdově bez přestání se modlit a neochabovat? Ale ano! Pán Ježíš se někdy modlil dlouho, a Boží lid dělá totéž. Ovšem je veliký rozdíl mezi odříkáváním modliteb, bezúčelným opakováním a opravdovou modlitbou. Pán Ježíš varuje před mnohomluvností a zbytečným mluvením. Můžeš-li však mluvit se svým Otcem upřímně, modli se a vytrvej na modlitbě dnem i nocí, avšak nikdy nemluv pomocí marných slov, jejichž obsah necítíš v srdci, před tváří Boží, a neber tak jeho jméno nadarmo.

Máme-li takto se modlit, není možné se vymlouvat na nevzdělanost nebo na neschopnost, protože modlitba Páně je vzorem vší prostoty a jednoduchosti. Žádná zvučná a lesklá slova nejsou zapotřebí: smíme k tvůrci všehomíra přistupovat prostě, nepotřebujeme si ho naklonit krásnými tituly, ani mu nepotřebujeme vykreslovat svou situaci, jak to lidé dělají. Jak prostě a nelíčeně jde dítě k milujícímu otci, tak můžeme a máme přistupovat k Bohu my, pokud jsme se ovšem v Kristu stali jeho dětmi. Jaký je to rozdíl, díváme-li se na prostou a jednoduchou modlitbu Páně a na modlitby lidí, s jakými se setkáváme v agendách a modlitebních knížkách. Jak jednoduše nás Pán učí, a jak básnicky dovedně, široce a nabubřele vypadá to lidské skládání. Ach, modlitební knížky více, ba mnohem více uškodily, než prospěly. Modlitební knížky místo aby učily modlit se, odhánějí lidi od pravé modlitby, vštěpují lidu mylný pohled na modlitbu, a vedou lidi k lenosti a netečnosti ducha. Lid pak nejde k Bohu ve svých potřebách a má nejasný a popletený názor na to, jak a za co se modlit. Lid odříkává všelijaké „modleni“, ale odříkat modlitbu ještě neznamená modlit se. Proto se sluší zavrhnout vnucované liturgie a agendy.

A co žalmy v Písmu svatém? I žalmy v Písmu svatém jsou nám dány k tomu, aby nás spíše povzbuzovaly k modlitbě, a učily nás, jak se starozákonní svatí v různých nesnázích obraceli k Bohu, a jak bychom se i my měli k Bohu obracet. Situace jednoho každého je jiná, a má tudíž rozdílné potřeby, které má předkládat Pánu. David měl své těžkosti, Jákob měl své, a i já mám své; je tudíž nasnadě, že ta modlitba, kterou se modlil David, se v některých věcech lišila od modlitby Jákobovy, a liší se od modlitby mé. Může mi tedy být vzorem ale ne předpisem.

Podobně se to má i s modlitbou Páně. Je nám dána k tomu, abychom se podle ní učili modlit. Poněvadž je však vzorem dokonalým, zajisté, že nemůže uškodit, když svého Otce budeme vzývat těmi slovy, která nás naučil Pán Ježíš. Že však Spasitel nechtěl, abychom užívali jen tohoto vzoru, je zřejmé z toho, že nám evangelista Matouš podává Otčenáš jinak a v jiné souvislosti než evangelista Lukáš. Nejsme tedy vázáni na slova Otčenáše (jak se mnozí ve své nemoudrosti domnívají), ale jsme vázáni na Ducha Otčenáše. Litera zabíjí, ale Duch obživuje. Nepomůže nám Otčenáš, i když se ho naučíme zpaměti a budeme ho odříkávat, ale pomůže nám, když přijmeme ducha modlitby, který z Otčenáše vane.