Krásná církev
-
„Kdo je ta, jež jak Jitřenka shlíží, krásná jako Luna, čistá jako žhoucí Slunce, strašná jako vojsko pod praporci?“ Sestoupil jsem do zahrady ořechové podívat se na poupátka do údolí, podívat se, zda už pučí vinná réva, zda rozkvetly granátové stromy. Sám nevím, jak jsem se dostal do Amínádíbových vozů. „Obrať se, obrať se, Šulamítko, obrať se, obrať se, chceme tě vidět.“ Pis 6,10–7,1)
-
Všechen lid totiž plakal, když slyšel slova Zákona. (Neh 8,9)
Mezi těmito dvěma texty, milí přátelé v Kristu, leží asi 560–570 roků. To byl Šalomoun, král, který napsal Píseň Šalomounovu. Nastoupil na trůn roku 1016 před Kristem. To byl ideální král, to byl geniální člověk. O něm platilo slovo žalmu: „Hospodin je dárce milosti a slávy“. On vystavěl takový chrám, že to byl div světa. Světské národy začali psát svá léta tak, že říkali: „Událo se to tolik a tolik roků po vystavění jeruzalémského chrámu.“ A ten člověk při svých chybách má Ducha svatého a Pán Bůh pro něj připravuje něco vzácnějšího, než vykonal doposud. Když vidí ten vzácný, slavný chrám, přichází na myšlenku: „Ano, zde je vzácný chrám, ale kde najdu pro ten vzácný chrám tu vzácnou církev?“ To je skutečně něco, a když se začnete takto dívat na Píseň Šalomounovu, pak rozumíte, že Šalomouna vedl Duch svatý. Píseň Šalomounova je vypsání lásky toho nebeského Šalomouna k církvi: Jak má taková církev vypadat? „Krásná jsi, přítelkyně má, není na tobě poskvrny ani vrásky.“ Ano, to je něco, když člověk na trůnu začne toužit po něčem daleko vzácnějším!
Ten vzácný chrám stál čtyři sta roků. Nebúkadnesar všechno rozbil a vypálil. Padesát roků byl chrám v troskách. R. 588 př. Kristem byl chrám zbořen a r. 536 bylo dovoleno trosky vzkřísit. Ale všechno to, co vybudovali, bylo chatrné; ani srovnat se to nedalo s tou slávou, která tu byla kdysi. Staří lidé se dali do usedavého pláče. A trvalo to devadesát roků a pořád se to nenapravovalo. Tu vyšel Nehemjáš r. 435, milovaný číšník krále perského, který se nenarodil v zemi židovské, nýbrž perské, a ten si vyžádal dovolení od krále, aby mohl jít do vlasti na několik roků, kde by vše uvedl do pořádku. To je obsah knihy Nehemjáš. Obežene Jeruzalém zdí, aby se mohl bránit, a jde mu o to, aby se církev změnila. Začnou otvírat Písmo a tu se dají všichni do usedavého pláče. Všechna ta sláva je pryč, politické vyhlídky žádné! Ale pohleďte! Když začnete rozumět, tu se vám začne ukazovat, po čem ten ideální král toužil. Tu se začne ukazovat krásná církev, vzácnější církev, než byl ten vzácný chrám, který opěvovali světští lidé.
Rád bych ke společnému vzdělání předkládal trojí:
I. Svět je tu kvůli církvi
K čemu má Pán Bůh svět? Na to, aby se na něm ukazovala jeho krásná církev. Když jste světští lidé, tedy řeknete, že svět je tu proto, aby se z něho vytlouklo to, co se z něho dá vytlouct. Ale když vám Duch svatý otevře oči, vidíte, že tu nejste kvůli tomu, ale že jste tu proto, abyste tvořili krásnou církev. Ale vždyť je tu samá mrákota! Nu, když to vidíte, to znamená, že vám Duch svatý otevírá oči. Ten nebeský Pán řekl: „Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější, než synové světla“ To jsou jinačí mistři, a když si sednete mezi ně, nikdy to nedovedete tak jako oni. Světáci jsou opatrnější, chytřejší, dovednější. Ale když vidíte, že je tu mrákota, tu se vás již dotýká. Mrákota je na to, aby se ukázalo to nejkrásnější. Filozofie dějin vám ukazuje, že se všude objevují vzácné Boží myšlenky. Ale když vidíte mrákotu, znamená to, že vidíte černý rám. Černý rám není na to, aby tu byl černý rám, ale víte, že v něm má vyniknout nádherný obraz. Ve světě, který je v mrákotě, se má zjevit církev.
Jaká církev? Pohleďte do textu z Písně Šalomounovy. „‚Kdo je ta, jež jak Jitřenka shlíží, krásná jako Luna, čistá jako žhoucí Slunce, strašná jako vojsko pod praporci?‘ Sestoupil jsem do zahrady ořechové podívat se na poupátka do údolí, podívat se, zda už pučí vinná réva, zda rozkvetly granátové stromy. Sám nevím, jak jsem se dostal do Amínádíbových vozů. ‚Obrať se, obrať se, Šulamítko, obrať se, obrať se, chceme tě vidět.‘“ To je ona! Taková církev krásná jako Jitřenka, čistá jako Slunce, to jsou lidé reformovaní k obrazu Božímu, který je sám Pán Ježíš. Jaká je jeho mysl? Vyjmenujte ovoce Ducha svatého: Láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost, sebeovládání. To je obraz Boží v tom černém rámu, a každý z té jeho církve je plný tohoto ovoce, každý je plný té milosti Kristovy. To jste vy, ta církev Boží jste vy. Otevřete si, prosím, Přísloví 8,31. Co tam čteme? „Hraji si na jeho pevné zemi; mým potěšením je být s lidskými syny.“ Ten nebeský Pán si přeje takové lidi, s nimiž by měl potěšení. To si přál od věků. Jaké to bylo v ráji? Pohleďte do Genesis 3,8: „Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku.“ Ty dva řádky jsou exposice celé situace v ráji: Nebeský Pán se prochází mezi nimi, rozmlouvá s nimi jako přítel. Ale jestli mi řeknete, že se to všechno se s rájem ztratilo, pak nejste písmaři. Nahlédněte do Exodu 25,8 a 22: „Ať mi udělají svatyni a já budu bydlit uprostřed nich.“ – „Tam se budu s tebou setkávat a z místa nad příkrovem mezi oběma cheruby, kteří budou na schráně svědectví, budu s tebou mluvit o všem, co ti pro Izraelce přikážu.“ To nepřestalo po pádu, to tu bylo a je. To je povolání Božího lidu. Tu máte tu církev. Vždy něco z té své církve tu má: Čistou jako Slunce a krásnou jako ta hvězda jitřní. Ale že by byla hrozná jako vojsko s praporci, tomu nerozumíme! Když je čistá, tak je hrozná pro všecky ty, kteří nedovedou snést svit Slunce. Mravní čistota je síla, která nahání strach lidem, kteří mají třeba i sílu fyzickou.
Na to je svět, aby tu byla církev Boží. Šťastný ten, kdo to už vidí.
II. Šťastnější však jsou ti, kdo usilují o takovou církev
Jestli mi rozumíte, už je vám dáno. Tak si to Pán Bůh přeje, mít krásnou církev, i kdyby tu byli jen dva nebo tři, kteří by o to usilovali. Nemůžete se hnát po lepších věcech mimo to, abyste prosadili království Boží. A to vám dává sílu. Představte si veliký národ a vedle něho malý národ. Když jsou oba samé tělo, ten malý národ je ztracen. A představte si moře a krůpěj vody. Ta krůpěj je v moři ztracena. Ale kdyby ta krůpěj nebyla voda, ale olej, nebeský olej, co svede špinavé moře proti krůpěji oleje, která se bude pořád vznášet na povrchu?
A pohleďte! Pán Bůh to těm malým dal. On se dotkl našich otců a ono jim vzešlo světlo: My jsme na to, aby tu byla krásná církev. Jedou po celém světě, nehledají zlaté doly ani uhelné doly, aby vytloukli peníze, ale hledají Boží církev. Nenašli nic. „‚Kdo je ta, jež jak Jitřenka shlíží, krásná jako Luna, čistá jako žhoucí Slunce, strašná jako vojsko pod praporci?‘ Sestoupil jsem do zahrady ořechové podívat se na poupátka do údolí, podívat se, zda už pučí vinná réva, zda rozkvetly granátové stromy. Sám nevím, jak jsem se dostal do Amínádíbových vozů. ‚Obrať se, obrať se, Šulamítko, obrať se, obrať se, chceme tě vidět.‘“ Ta milá duše šla nejdříve na venkov. Vstoupila do upravené zahrady. Našla tam náramně mnoho přirozených, půvabných věcí, ale co hledala, to tam nenašla. Často jsem se díval na ty naše kraje a myslil: „Kdyby zde bylo království Boží, jak by tu bylo krásně! Ale ta krásná církev tu není, ta Šulamítka tu není. Tak půjdu do měst, kde jsou pokročilejší.“ Na vůz mezi panstvo, to je učenější, mají znamenité prostředky, velikou dovednost a mistrnost, ale i tu je to tak převrácené jako na venkově, jen větší domýšlivost a ctižádostivost!
Církev reformovaná! Vždyť to není ta, kterou si Pán Bůh přeje! Navrať se, Šulamítko, navrať! A to není jen dnes, to bylo vždycky. Všichni hledají své věci a ne to, co by bylo Pána Ježíše. A tak ta duše volá, jako naši otcové, když přišli z cest: „My jsme tu krásnou církev Pána Ježíše nenašli!“ To bylo zklamání!
Ale všecka ta zklamání neudusí touhu po Duchu svatém. Já jsem se mýlil ve dvojím: Já jsem si přál, aby to bylo teď. Na jaře venku bylo teplo. Vy myslíte, že bude jaro, a zatím se přisypaly takové spousty sněhu. Ale jaro bude. – A druhý omyl byl, že jsem si přál, abyste toho byli plni všichni a celý národ, kdežto on tomu rozuměl jinak, že když se sejdou dva nebo tři, že je to v podstatě úplně totéž. Abychom to byli my!
To je to druhé, aby se do toho vzácného chrámu našla vzácnější církev. A nyní to třetí:
III. Všechen lid plakal, když slyšeli slova zákona
Oni tam v těch svých poměrech čtou Slovo Boží a dají se do velikého pláče. To znamená, že ta krásná církev se začíná u vás již ukazovat. Tak to vždycky chodí, a jinak to nikde nejde. Nebudete nikdy tvořit krásnou církev, dokud nebudete plakat nad sebou a nad svou církví. Nemohu přesně říci, co četli, ale mohu se domnívat, že četli asi 20. kapitolu druhé knihy Mojžíšovy a tu kapitolu před tím verš 4–6: „Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě. Nyní tedy, budete-li mě skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým.“
To byl jejich advent. Copak to je advent? To jsou ty čtyři neděle před vánocemi, které znamenají 4000 roků před příchodem Pána Ježíše, toho nebeského Pána, který řekl: „Já a Otec jsme jedno.“ A jestli platí „já a Otec jsme jedno“, pak platí i „Já a Duch svatý jsme jedno.“ Duch svatý k nim přišel a oni měli svůj advent. Spadly jim šupiny z očí a viděli, jak se věci mají.
Kde my se dočkáme takových poměrů, jaké potřebujeme? Duch svatý ukáže. Pomoc je Pán Ježíš sám. To je to nejvzácnější, nač myslel od věků, že v plnosti času půjde on sám, aby všechno nesl a abychom zakoušeli, že krev Krista Ježíše, Syna Božího, nás očisťuje od každého hříchu. Když skrze víru přebývá v našich srdcích, je nemožné, aby se u nás neukázala jeho krásná mysl. Nu, pak tvoříte jeho církev. Světu se společensky nikdy nevyrovnáte, ale tohle vám z milosti dává, že z vás bude krásná církev. A tu ji máte, když začnete nad sebou plakat. A vy nebudete světáckou reformovanou církví, kde není vidět rozdíl mezi světem a duchovními věcmi, prosit o to, aby vám vysluhovala svatou večeři Páně, a nebudete se přít o to, jak se mají vysluhovat svátosti, ale půjdete si s plným vědomím za tím, co si přeje. To je jeho advent a kdekoliv se dali nad sebou do pláče, jako se dali ti za Nehemjáše, tam byl vždycky advent. A jen to byl advent. Jinak jsou to marné řeči.
Já jsem hotov. On si našel dva nebo tři a ti zalkali nad sebou a chytili se ho. A už tu byla jeho církev. Tak oni tenkrát a tak my dnes. Ó, kéž by se dotkl našich svědomí a přitáhl nás k sobě! Pak dojde vždy na volání: „Obrať se, obrať se, Šulamítko, obrať se, obrať se, chceme tě vidět.“ „Všechen lid totiž plakal, když slyšel slova Zákona.“ Amen.
Kázáno 29. listopadu 1909.
Přidat komentář