Jak se posvěcuje Boží jméno

• Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé. (Mt 6,9)

Že nikdo jiný než lid Boží nemůže v pravdě posvěcovat Otcovo jméno, plyne už z toho, že nikomu jinému není Otcovo jméno v pravdě a podstatě známé. Lidé sice také nazývají Boha Otcem,[1] ale Bůh se dává poznat, že je Otcem, jen tomu, kdo uvěřil celým srdcem, že Pán Ježíš ho smířil s Bohem. Takovým je učiněno Otcovo jméno známé. Pán Ježíš řekl: „Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali“ (J 17,6).

Co potom znamená posvětit jméno Otce? – Posvětit znamená oddělit od světa a hříchu a přidělit Bohu. Posvětit jméno Boží, nebo vůbec Boha samotného, znamená, poznat ho, tak jak chce být poznán, a chovat se k němu tak, jak chce, bychom se k němu chovali, vůbec dát mu místo všude a ve všem, které mu přísluší.

Jméno Otce tedy posvěcujeme, když ho poznáváme. Pán Ježíš řekl: „A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíš Krista (J 17,3). My musíme znát svého Otce, ale jak ho poznáme? Když s ním a s jeho Synem Ježíšem Kristem budeme mít společenství (1J 1,3).

Neboť jinak nepoznáme, kdo je náš Otec. A proto vyhledávejme víc a víc užšího a užšího obecenství s Bohem, aby tak vůbec o nás mohlo se říci, že náš život je skryt s Kristem v Bohu (Ko 3,3). Tak jedině budeme moci být posilněni podle bohatství slávy jeho mocí skrze jeho Ducha na vnitřním člověku, aby Kristus skrze víru přebýval v našich srdcích, abychom zakořeněni a upevněni v lásce mohli se všemi svatými pochopit, jaká je šířka a délka, hloubka i výška a poznat přenesmírnou Kristovu lásku a být naplněni veškerou Boží plností (Ef 3,16–19). Neboť čím hlouběji vnikneme do tajemství Boží lásky, čím více poznáme jeho velikost a velebnost, a čím jasnější nám bude Boží rada, tím více budeme posvěcovat a oslavovat jméno Otce s pochopením toho, jaký je a jak a co koná. Tu se nám otevřou hlubiny Božího poznání, takže budeme muset volat: „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty“ (Ř 11,33).

A tak co slouží k tomuto poznání Božímu, slouží též k posvěcování jeho jména. Cítíme však svou hlubokou porušenost a omezenost a vidíme, že sami ze sebe neumíme Otcovo jméno posvěcovat, protože v sobě nemáme tu pravou moc. Zde však přispěl Spasitel naší mdlobě a naučil nás volat k Otci, aby on sám posvětil své jméno.

Když tedy říkáme tuto  prosbu, modlíme se za vše, co slouží k posvěcení Božího jména. A tady v první řadě prosíme svého Otce, aby se nám zjevoval; prosíme Pána Ježíše, aby nám zjevil Otce (Mt 11,27), aby nám řekl (J 1,18) o Otci, abychom jej znali (J 14,7); prosíme, aby nám učinil známé Otcovo jméno, aby láska, kterou jej Otec miloval, byla v nás a i on v nás (J 17,26). Prosíme, aby nás uváděl do veškeré pravdy a v této pravdě nás posvěcoval, totiž oddělil nás od světa a přidělil úplně k sobě (J 17,17). Prosíme, aby nám otevřel mysl, abychom rozuměli písmům (Lk 24,45), dal nám radost v rozjímání, lásku k vroucímu čtení v Božím slově. Prosíme, aby nám dal lásku ke společným shromážděním, a naplnil Duchem svatým kazatele a pastýře, aby nás uváděli do pravd Božích. Prosíme, aby Den Páně byl oddělen pouze pro něho, a aby známost jeho jména kázáním, svědčením, zpěvem, rozšiřováním Písma sv., spisů a časopisů vedoucích ke Kristu byla rozšiřována po celém světě, aby každé koleno klekalo ve jménu Pána Ježíše, a každý jazyk ho vyznával, a každé srdce poznalo tu velikou lásku Boží.

V tom už je také obsaženo posvěcování jména Otcova, které se stává naším chováním, když se k němu chováme tak, jak chce. My musíme Boha posvěcovat nejen svým poznáním, ale také i svým životem. Nejen v srdci (1Pt 3,15), ale v celém svém chování, v jednání s lidmi (1Pt 1,15). Slovem Božím musíme posvěcovat všechno (1Tm 4,5). Totiž v každém ohledu se zaříditi podle slova Božího a jeho zjevení, jimiž nás v modlitbě ujišťuje. Celým svým životem, svými skutky musíme oslavovat Boha, jak praví Písmo: „A žijte vzorně mezi pohany; tak aby ti, kdo vás osočují jako zločince, prohlédli a za vaše dobré činy vzdali chválu Bohu ‚v den navštívení‘“ (1Pt 2,12). „Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích“ (Mt 5,16). Smysl celého našeho života nesmí být sláva naše, nýbrž sláva Boží. „Ne nás, Hospodine, ne nás, ale svoje jméno oslav!“ (Ž 115,1), má být prosba Božího lidu. A dobrými skutky musíme posvěcovat svého Boha, a ne z nich činit zlořečené prostředky k dosažení vlastní chvály a cti.

Žádáme Boha, abychom ho ctili svatým životem. Prosíme, aby náš Otec, když nás posvětil krví svého Syna (Žd 10,10) v Duchu svatém (Ř 15,16.), aby nás ráčil učinit hodné toho povolání, a mocně naplnil všechnu dobře libou vůli dobrotivosti i skutek víry, aby bylo oslaveno jméno našeho Pána Ježíše Krista v nás a my v něm podle milosti našeho Boha a Pána Ježíše Krista (2Te 1,11–12). Prosíme, abychom přemýšleli, smýšleli a cítili svatě, a mluvili svatě, a tak svého Pána oslavovali, životem, slovy i utrpením.

Hus říká: „... již věz, že ač jméno Boží, to jest sám Bůh, se nemůže posvětit, neboť je od věčnosti nesmírně svatý, ale může se posvětit v nás, tedy v našem smýšlení může být svatý, může být oslovován i dosvědčován jako svatý, tak abychom svatě o něm smýšleli, mluvili, a utvrzovali se v jeho víře, naději a lásce. A tak i jméno jeho, jímž ho označujeme (jako to slovo bůh napsané nebo vyslovené) posvěcuje se v nás, když čteme nebo slyšíme to jméno a očišťujeme se od hříchu a nebereme to jméno nadarmo. A svatý Jan Zlatoústý říká, že Boha v sobě posvěcujeme, když se ho při vědomí jeho svatosti bojíme a usilujeme o to, abychom v sobě jeho svatost zlými skutky neporušili.“

[1]  Je to veliký blud, který se velmi rozšířil, myslet si, že Bůh je otcem každého člověka. Bůh je Stvořitelem každého člověka, ale Otcem je pouze tomu, kdo ve víře došel smíření s Bohem skrze krev Ježíše. Pohříchu se tento blud šíří i z kazatelen, kde kazatelé nedělají žádný rozdíl mezi syny Božími a syny světa. Namnoze mluví se ke všem bez rozdílu tak, jako by byli obrácení a křesťané, už jen proto, že jsou pokřtěni a patří k církvi. To pak nejsou kazatelé, nýbrž kazitelé díla Páně, kteří uspávají lidi ve falešné jistotě.