Křesťané a autority – znovu po třech letech

V roce 2019 jsem do Evangelical Times poslal článek o našich povinnostech vůči vládnoucím orgánům. V tom článku jsem se snažil na základě Bible ukázat, že musíme mít postoj ochotné podřízenosti vůči vládě, ale také to, že existují situace, kdy musíme být připraveni neuposlechnout její příkazy. Od té doby jsem měl – a snad i my všichni – řadu důvodů se nad těmito principy a jejich praktickým uplatněním dále zamýšlet. Možná je tedy na čase se k tomuto tématu vrátit.

Nejprve ještě jednou zdůrazněme, jak důležité je podřídit se autoritám. Nejčastěji citovanou pasáží na toto téma je Římanům 13,1–7. Pokud ji neznáte, vytáhněte si Bibli a pozorně si ji přečtěte. Stejně jasný je však i verš Titovi 3,1: „Připomínej bratřím, ať jsou podřízeni těm, kdo mají vládu a moc, a ať je poslouchají.“ V tomto verši se píše, že je třeba podřizovat se vrchnostem a autoritám.

A zde je 1. Petrův 2,13–14: „Podřiďte se kvůli Pánu každému lidskému zřízení - ať už králi jako svrchovanému vládci, ať už místodržícím jako těm, které on posílá trestat zločince a odměňovat ty, kteří jednají dobře.“

Poselství těchto veršů je zcela jasné. Věřící a církve by měly usilovat o to, aby se podřídily jakékoli vládě.

Tento příkaz však není úplně jednoduché aplikovat. Bible totiž také jasně říká, že existují situace, kdy se nemusíme nebo dokonce nesmíme podřizovat lidem, kteří jsou u moci. Dovolte mi ukázat sedm scénářů, z nichž ve třech se nesmíme podřizovat vládě a v dalších čtyřech se vládě podřizovat nemusíme, pokud usoudíme, že je to tak nejlepší.

Nesmíme poslouchat vládu, pokud nám nařizuje dělat to, co nám Bůh zakazuje

Faraon nařídil porodním bábám, aby zabily každé dítě mužského pohlaví, které se narodí Izraelitům. „Avšak porodní báby se bály Boha a rozkazem egyptského krále se neřídily. Nechávaly hochy naživu. … Bůh pak těm porodním bábám prokazoval dobrodiní. (Ex 1,17–20)

Nebúkadnesar nařídil, aby se všichni klaněli se zlaté soše, kterou nechal postavit a uctívali ji (Da 3,8–10). Šadrak, Méšak a Abed-nego králi odpověděli: „Věz, králi, že tvé bohy uctívat nebudeme a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se nepokloníme.“ (Da 3,18)

Pokud vláda nařídí svým občanům, aby se rouhali, páchali kruté činy, vydávali nepravdivá prohlášení nebo uctívali modly, musí být křesťané připraveni neuposlechnout. Předpokládejme, že by porodní báby zabily chlapce a řekly: „My jsme jen plnily rozkazy.“ Přijal by to Pán jako omluvu pro vraždu? Určitě ne. Měly právo neuposlechnout vládce země.

Musíme odmítnout spolupráci s vládami, je-li jejich záměrem ublížit nevinným lidem, a zejména Božímu lidu

Mám na mysli situace, kdy nám vláda neříká, že my sami musíme páchat zlo na nevinných, ale požaduje, abychom jí její zlé plány usnadnili. V Bibli opět najdete mnoho příkladů.

Jónatan zjistil, že jeho otec, král, je odhodlán zabít Davida. Nejenže odmítl svému otci pomoci, ale aktivně pomohl Davidovi k útěku (1S 20).

Místodržitel Damašku postavil do městských bran stráže, aby zabránil Pavlovi opustit město. Věřící ve městě spustili Pavla v koši z okna ve zdi (Sk 9,23–25; 2K 11,32–33).

V Jerichu Rachab nespolupracovala s králem, ale ukryla zvědy, po kterých pátral (Joz 2).

Mudrci se neřídili Herodovými pokyny, aby mu podali zprávu; místo toho se vrátili do své země jinou cestou (Mt 2,12).

Když židovská rada vyslala stráže, aby Ježíše zatkli, ti muži se vrátili, aniž by uposlechli příkazu (J 7,43–48).

Když se v Německu dostala k moci nacistická strana, měli křesťanští policisté nebo vojáci spolupracovat při shromažďování Židů, kteří by pak byli deportováni a zavražděni? Nebo měli udělat to, co udělali mnozí křesťané, a ukrýt je?

Pokud by vláda vydala zákon, podle něhož by měl být ukončen život starých lidí, kteří se stali pro stát přítěží, měli by křesťanští majitelé domovů důchodců, policisté nebo úředníci s tímto zákonem spolupracovat, nebo udělat vše, co je v jejich silách, aby ho zmařili? Myslím, že odpověď Bible je jasná.

Nesmíme poslouchat vládu, pokud nám zakazuje dělat to, co nám Bůh přikazuje

Jasným příkladem je příkaz, který vydal král Darjaveš. Ten se nechal přesvědčit, aby vydal nařízení, že „každý, kdo by se v údobí třiceti dnů obracel v modlitbě na kteréhokoli boha nebo člověka kromě na tebe, králi, ať je vhozen do lví jámy“ (Da 6,8). Dekret se vztahoval na všechny, nejen na věřící.

A zahrnoval úplně všechno. Vztahoval se na každého obyvatele a na všechny druhy proseb. Nikdo nesměl vznést žádnou prosbu k nikomu jinému než ke králi. Nikdo nemohl jít za svým šéfem a požádat ho o zvýšení platu. Nikdo nemohl jít za úředníkem a žádat o povolení opustit zemi. Všechny žádosti jakéhokoli druhu musely být adresovány králi.

Není pochyb o tom, že uvedeným důvodem bylo utvrdit lidi v tom, že Darjaveš je skutečně nejvyšší. Úředníci, kteří Darjaveše přesvědčili, aby dekret vydal, mu jistě řekli, že je to nutné pro dobro země. A argumentovali tím, že je to jen dočasné: „Jen třicet dní, pak se život vrátí do normálu!“

Ale pro Daniela se nic nezměnilo. Věděl, že Bůh věřícím přikazuje, aby se modlili. Nemohl přestat dělat to, co mu Bůh přikázal, dokonce ani na omezenou dobu.

Ve skutečnosti odmítl svou modlitební praxi jakkoliv změnit: „Když se Daniel dověděl, že byl podepsán přípis, vešel do svého domu, kde měl v horní pokoji otevřená okna směrem k Jeruzalému. Třikrát za den klekal na kolena, modlil se a vzdával čest svému Bohu, jako to činíval dříve“ (Da 6,11).

V Novém zákoně si jeruzalémské úřady předvolaly apoštoly a „přikázali jim, aby jméno Ježíšovo vůbec nerozhlašovali a o něm neučili. Ale Petr a Jan jim odpověděli: ‚Posuďte sami, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás, a ne jeho. Neboť o tom, co jsme viděli a slyšeli, nemůžeme mlčet‘“ (Sk 4,16–20).

Vrátili se ke svému kázání a brzy byli zatčeni a znovu vyslýcháni, proč neuposlechli příkaz, který jim byl dán. „Petr a apoštolové odpověděli: „Boha je třeba poslouchat, ne lidi“ (Sk 5,27–29).

Důležitost této zásady pochopíte okamžitě. Počátkem roku 2020 se do Velké Británie dostal virus Covid-19 a my jsme se dostali do krizového stavu. Reakcí vlády na hrozbu Covidu bylo zavedení celé řady zákonů, nařízení a doporučení, která nám říkala, že nesmíme dělat nejrůznější věci.

Problém je v tom, že mnohé z toho byly věci, o kterých nám Bůh řekl, že je musíme dělat. Například během prvního „lockdownu“ nám bylo řečeno, že jsou zakázány všechny křty. Pán Ježíš nám však dal jasný příkaz: „Získávejte mi učedníky a křtěte je“ (Mt 28,19).

Po celé měsíce bylo lidem zakázáno navštěvovat starší příbuzné nebo se o ně starat, ať už byla jejich potřeba jakkoli velká nebo byla přijata jakákoli bezpečnostní opatření. Bůh nám však přikázal, abychom tak činili (1Tm 5,3–8).

Někteří křesťané říkali, že bychom se přes to vše měli řídit vládními nařízeními. A uváděli k tomu mnoho důvodů. „Tohle není pronásledování,“ argumentovali, „pravidla platí pro všechny.“

Ale to platilo i tehdy, když Darjaveš vydal svůj výnos. Daniel přesto věděl, že ho nemůže uposlechnout. „Vždyť je to jen na krátkou dobu.“ I to byla pravda, když Darjaveš vydal dekret. „Je to pro národní dobro.“ Ale to říká každá vláda o každém svém nařízení! Můžeme si být jisti, že Darjavešův výnos byl prosazen přesně na tomto základě.

Může se stát, že v případě nouze bychom – jako jednotlivci nebo církve – měli právo pozastavit některé Bohem přikázané činnosti, protože bychom usoudili, že je nelze prakticky vykonávat. Bůh přikázal, aby se církve pravidelně shromažďovaly. Pokud by však církev věděla, že teroristé hodlají zaútočit na její shromáždění, mohla by se rozhodnout, že není prakticky možné se scházet.

Stejně tak jsou chvíle, kdy musíme odložit jeden Boží příkaz, abychom dodrželi větší příkaz, který nám dal. Jako církve nebo jako jednotliví věřící se možná budeme muset rozhodnout, které přikázání má přednost. Je však na nás, abychom tato rozhodnutí učinili. Jak může světská vláda rozhodnout, který z Božích příkazů má v konkrétní situaci přednost?

Nemůžeme přijmout, že vláda má právo zakazovat nám dělat věci, které nám Bůh výslovně přikázal. Pokud nám Bůh něco přikázal, musíme to dělat bez ohledu na to, co říká vláda.

Nemusíme poslechnout vládu, pokud nám zakazuje dělat věci, které nám Bůh jako lidem dovolil

Žádná vláda nemá právo zakazovat nám dělat to, co nám Bůh již povolil. Některá z těchto „povolení“ byla vyslovena při stvoření ještě dříve, než byla ustanovena jakákoli vláda.

Vzpomeňte si na slova, která Bůh řekl Adamovi a Evě (Gn 1,28–30). Povolil lidem mít děti: „Ploďte se a množte se …“ Povolil jim stěhovat se z jednoho místa na druhé: „Naplňte zemi …“ Povolil jim pracovat: „a podmaňte si ji“. Povolil jim vládnout živočišnému stvoření a jíst rostliny. Bůh nám jako lidem dal svobodu, abychom tyto věci dělali – nebo se o to alespoň pokoušeli.

Při stvoření dal Bůh lidem právo uzavírat manželství: „Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem“ (Gn 2,24). Povolil nám, abychom jeden den ze sedmi přestali pracovat a vyhradili si tento den jako svatý: „Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo“ (Gn 2,3).

A existovaly i další svobody, které uděloval v jiných obdobích. Po potopě nám povolil jíst maso, stejně jako nám předtím dal svobodu jíst rostliny: „Každý pohybující se živočich vám bude za pokrm; jako zelenou bylinu vám dávám i toto všechno“ (Gn 9,3).

Jednotlivci se mohou rozhodnout, že těchto svobod nebudou využívat – například tím, že se rozhodnou nevstoupit do manželství. Řekl však někdy Bůh, že vláda – dokonce i demokratická vláda – může odebrat svým občanům právo dělat to, co jim Bůh již povolil?

Pokud vláda zakáže svým občanům uzavírat manželství nebo vyhradit jeden den ze sedmi jako svatý nebo nám všem nařídí, abychom přestali jíst maso, máme právo říci: „Bůh nám již řekl, že tyto věci můžeme dělat. Žádná vláda nemá právo nám v tom bránit.“

Je smutné, že se současná vláda ve Spojeném království rozhodla, že může zrušit to, co Bůh lidem povolil a vzít nám i ty základní svobody, které nám Bůh dal.

Připomeňme si: po většinu roku 2020 byly všechny svatby zakázány. Nešlo jen o to, že byl omezen počet hostů: muž nesměl ani opustit svůj domov, aby se mohl oženit se svou vyvolenou nevěstou. Žádná vláda nemá právo vydávat taková nařízení. Žádný křesťan nemá povinnost ho dodržovat.

Vládu nemusíme poslouchat, pokud vydává příkazy, které jsou v rozporu se zákony země nebo v nich nemají oporu

Když byl ve starozákonním Izraeli korunován král, musel se smířit s tím, že bude působit podle zákonů země a že on sám není nad zákonem.

„Když dosedne na svůj královský trůn, dá si napsat do knihy opis tohoto zákona, opatrovaného lévijskými kněžími. Bude jej mít u sebe a bude v něm číst po všechny dny svého života, aby se učil bát Hospodina, svého Boha, a bedlivě dodržoval všechna slova tohoto zákona a tato nařízení; aby se jeho srdce nevypínalo nad jeho bratry a neuchyloval se od příkazu napravo ani nalevo; aby byl dlouho živ ve svém království uprostřed Izraele on i jeho synové“ (Dt 17,18–20).

Musel si uvědomit, že není „nad svými bratry“, ale že podléhá zákonu stejně jako všichni ostatní. Princip byl jasný. Vláda je pod zákonem, nikoli nad ním.

Pokud úřady, ať už státní nebo místní, vydávají nařízení, která nemají oporu v zákonech země, musíme je poslouchat? Můžeme se pro to rozhodnout, pokud usoudíme, že je to moudré. Pokud se však domníváme, že taková nařízení jsou nemoudrá nebo zbytečná, můžeme se jim svobodně postavit na odpor.

Tak například, když Izraelci bojovali proti Pelištejcům, Saul „zavázal lid přísahou“ a proklel každého, kdo by před bitvou něco snědl (1S 14,24). Když jeho syn Jónatan snědl trochu medu, Saul ho odsoudil k smrti. Pro takovou přísahu ani pro takový rozsudek neexistoval žádný právní základ. Byl to prostě příklad královy narůstající zvůle.

Jeho vlastní lid mu nedovolil rozsudek vykonat. „Jakože je živ Hospodin, ani vlásek z hlavy mu nesmí spadnout na zem. S pomocí Boží jednal dnešního dne.“ Udělali chybu, když Saula neposlechli? Ne: jeho nařízení nemělo oporu v zákonech země.

Nebo si vezměme příklad z Nového zákona. Úřady ve Filipech porušily zákon, když nařídily Pavla a Silase zbičovat a uvěznit, aniž by zjistily, o koho jde nebo jim umožnily formální soud. Pak ale ještě přidaly k ponížení další urážku, když následujícího dne poslaly zprávu, že misionáři mohou být propuštěni na svobodu a pokračovat v cestě.

Měli se misionáři pokorně podrobit zacházení a neprodleně odejít? To nebyl Pavlův názor! „Nás, římské občany, veřejně a bez soudu zbili a zavřeli do vězení. A teď se nás chtějí ve vší tichosti zbavit? To ne! Ať sem sami přijdou a propustí nás!“ (Sk 16,37).

Pavel se nehodlal řídit pokyny úřadů, které neměly žádný právní základ. Bylo jeho právem a povinností dodržovat zákon, i když to znamenalo způsobit soudcům rozpaky a potíže.

Skutečnost, že autorita vlád je podřízena autoritě zákona, je ve Spojeném království uznávána. V posledních letech se mnohokrát stalo, že vláda přijala zákon nebo vydala nařízení, to bylo napadeno u soudu a soud shledal, že samotný příkaz vlády byl nezákonný.

V březnu 2021 skotské soudy rozhodly, že skotská vláda jednala protiprávně, když nařídila církvím, aby se přestaly scházet. Mnozí právní experti by nyní řekli, že westminsterská vláda jednala rovněž protiprávně, když zakázala církvím v Anglii scházet se.

Některé další aspekty nařízení, které vláda zavedla, byly pochybné z hlediska zákonnosti. V některých případech vláda prostě vydala své příkazy, ale legislativa, která by tyto příkazy podpořila, však ještě nebyla schválena parlamentem.

Jako křesťané jsme v první řadě zavázáni poslušností Bohu, v druhé řadě zákonům země, a teprve ve třetí řadě vládě. Pokud vláda vydává nařízení, která nemají žádný právní základ, nemusíme je – a někdy ani nesmíme – poslechnout.

Můžeme se vládě postavit na odpor – a pracovat na jejím svržení – pokud nemá žádný zákonný základ pro svou existenci.

Představte si, že žijete na obrovském sídlišti ve velkém městě. Už léta je to semeniště zločinu a násilí. A policie nakonec vzdala snahu sídliště chránit. Stáhla se a nechala místní obyvatele napospas osudu.

Co se stane? Oblast ovládne banda zločinců. Zabijí nebo zmlátí každého, kdo se jim postaví do cesty. Majitelé obchodů platí peníze za „ochranu“, jinak jsou jejich obchody vypáleny. Kdo neuposlechne rozkaz vůdců gangu, toho střelí do kolena.

Gangsteři se stali skutečnou vládou dané oblasti. Oni určují pravidla. Vyhánějí konkurenční drogové dealery. Trestají zloděje a zloděje aut. Ale sami se nikomu nezodpovídají.

Nezapomeňte, že existují místa, která jsou takto řízena. Například po podepsání Velkopáteční dohody se některých oblastí Severního Irska zmocnily polovojenské gangy a vládly jim silou. A v historii se vyskytlo mnoho případů, kdy gang zločinců ovládl nejen jedno sídliště, ale celou zemi.

Je tedy vaší povinností podřídit se takové „vládě“? Když Pavel řekl: „Každý ať se podřizuje vládní moci“, říkal tím, že křesťané na tomto sídlišti by se měli podřizovat této místní mafii? Odpověď zní ne. Bible rozlišuje mezi ústavními, legitimními vládami a samozvanými, nezákonnými vládami.

Jasným příkladem ve Starém zákoně byla vláda Atalji. Judský král Achazjáš byl zabit v bitvě. Jeho matka (dcera krále konkurenčního izraelského státu, která se provdala do judské královské rodiny) uviděla příležitost a chopila se moci. Zavraždila všechny členy královské rodiny, které mohla, a sama se stala královnou.

Jaká byla povinnost bohabojných lidí? Měli říci: „No, teď je královnou ona, ať už k tomuto postavení přišla jakkoli. Teď se jí musíme podřídit“? Ne. Zastávala postavení, na které neměla zákonné právo. Zákon země jasně říkal, že trůn měl přejít na jednoho z Achazjášových synů.

Zbožný velekněz Jojada věděl, že se musí této nezákonné vládě postavit na odpor. Aniž to Atalja věděla, ukryl Achazjášova nejmladšího syna Jóaše. O šest let později zahájil revoluci, dosadil Jóaše na trůn a Atalju popravil.

Přečtěte si knihu Soudců. Vypráví o řadě epizod, kdy cizí národy napadly izraelskou zemi a zmocnily se jí. Měli se Izraelci podřídit svým novým vládcům? Ne, ti získali moc nespravedlivým a nelegitimním způsobem. Izraelci měli právo vzdorovat jim.

Přečtěte si zejména 9. kapitolu. Vypráví příběh Gedeonova syna Abímeleka, který zavraždil svých sedmdesát bratrů, najal si bandu „lehkomyslných a bezohledných mužů“ a na tři roky se stal vládcem Izraele.

Měli Izraelci uznat jeho vládu a přijmout jeho autoritu? Měla být žena, která mu na hlavu hodila mlýnský kámen a zabila ho, stíhána za vzpouru a vraždu? Těžko. Abímelekovu vládu nebylo možné považovat za zákonnou. Každý Izraelec měl právo usilovat o její svržení.

Může se stát, že dokud je u moci nezákonná vláda, mohou věřící usoudit, že je správné uposlechnout nařízení, která vydává, pokud jsou tato nařízení sama o sobě dobrá. Pokud by tedy banda zločinců, kterou jsem si představil, jak řídí nějakou oblast, vynucovala na občanech své vlastní rychlostní limity, věřící by možná udělali dobře, kdyby je dodržovali.

Musíme si však vyhradit právo – a někdy i povinnost – podniknout kroky k odstranění nezákonné vlády, a v případě potřeby i silou.

Můžeme sami posoudit, zda se podřídíme přáním vlády, když nám nabízí spíše rady než právní příkazy

Když mi vláda řekne, že si musím zapnout bezpečnostní pás, musím ji poslechnout. Když mi řekne, že nesmím používat kamna na dřevo v zóně, kde se nesmí topit fosilními palivy, musím poslechnout. To jsou právně závazné příkazy.

Kromě příkazů však vlády vydávají i rady týkající se nejrůznějších témat. Jezte každý den pět porcí ovoce nebo zeleniny. Než vejdete na silnici, rozhlédněte se. Přestaňte kouřit! Instalujte hlásiče požáru a pravidelně je testujte! Pokud jste v horkém letním dni venku, používejte opalovací krém!

To všechno mohou být dobré rady. Ale nic víc to není. Nejsou pro nás právně závazné. Po sobě jdoucí vlády, včetně té současné, naslouchaly svým poradcům, zvažovaly pro a proti v těchto otázkách a vydávaly tyto směrnice.

Ale tyto směrnice zůstaly nepovinné. Ve všech těchto záležitostech nám byla ponechána volnost vlastního názoru. A ten si musíme udělat. Bible nikdy nenaznačuje, že bychom se měli řídit každou radou, kterou úřady vydají. V mnoha otázkách nejsou lidé na úřadech o nic lépe kvalifikovaní, aby nám radili, než kdokoli jiný.

Pán nedal moudrost pouze vládním odborníkům a poradcům. Důvěřovali byste vládním odborníkům, když by vám radili, jak vychovávat své děti? Důvěřovali byste jim, když by vám radili, jak si zachovat „sexuální zdraví“ a vyhnout se pohlavním chorobám? Jejich rady v těchto záležitostech vycházejí z toho, o čem víme, že jsou to zcela falešné předpoklady.

Ve skutečnosti jsou naše vláda a její poradci v mnoha otázkách naprosto nekvalifikovaní k tomu, aby poskytovali rozumné rady. Zvláště to platí v případě, kdy se snaží radit církvím. Co vědí o bohoslužbě a o tom, jakou roli hraje v životě věřícího člověka? Co vědí o významu večeře Páně nebo křtu? Co vědí o tom, jak je Kristus přítomen, když se věřící scházejí?

Když nám Nový zákon říká, že se máme podřizovat autoritám, neznamená to, že bychom se měli řídit všemi radami, které nám autority dávají, zvlášť pokud jsou nerozumné nebo chybné. Jsou chvíle, kdy bychom měli říci: „Děkujeme vám za radu. Pečlivě jsme ji zvážili. Ale rozhodli jsme se jednat jinak.“

Tak toto je sedm situací, ve kterých se jako křesťané věřící Bibli můžeme nebo musíme vzepřít vůli autorit. Žádná z nich nám nedává omluvu pro sobeckou, svévolnou neposlušnost. Nemohu neposlechnout vládu jen pro své pohodlí nebo potěšení. Po promýšlení všech těchto scénářů vím, že musím stále dodržovat rychlostní limity. Vím, že musím platit daně. Vím, že nesmím pouštět draka na letištní dráze. To jsou pravidla, která stanovila vláda Spojeného království a má právo je stanovit.

Nemohu však slíbit, že budu dodržovat všechna nařízení, která může jakákoli vláda vydat. Kdybych to udělal, znamenalo by to vyjadřovat vůči vládě takovou poslušnost, která náleží pouze Bohu. „Odevzdejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží“ (Mk 12,17).

Jak důležité je, abychom jako jednotlivci i jako církve měli tyto věci jasně na paměti! Prožili jsme dva těžké roky, v nichž jsme čelili mnoha dilematům. Rozhodnutí, která budeme muset učinit v následujících měsících a letech, mohou být ještě obtížnější.

Kéž Pán obdaří moudrostí každého věřícího a každou církev.

Tento článek byl publikován nejprve v měsíčníku sboru Grace Baptist Church ve Stockportu a následně v letošním únorovém (2022) čísle měsíčníku Evangelical Times, odkud je se souhlasem redakci i autora převzatý.

Stephen Rees je pastor sboru Grace Baptist Church ve Stockportu.