Oddaný syn a věrný správce (Gn 46,31-47,31)

Josefovi bratři i se svými rodinami a Josefův otec vstoupili do Egypta. Jákob se setkal se svým ztraceným a dávno oplakaným synem. Jejich setkání bylo velice dojemné – padli si kolem krku a plakali. Devětatřicetiletý Josef a jeho stotřicetiletý otec. Opustili jsme Jákoba a Josefa, když se po dlouhých dvaadvaceti letech setkali. Josef odpustil svým bratrům a postaral se o ně. Bůh naplnil Josefovy sny o tom, že se mu jeho bratři i jeho otec bude klanět. Josef byl po faraonovi druhý nejmocnější muž říše. Josef byl skoro na vrcholu, byl druhým mužem říše. Zároveň byl ale až druhým mužem – byl jenom správcem prvního muže – faraona. Josef byl skoro jako sám faraon, ale na druhé straně – ačkoliv před ním ležela celá země a s jejími obyvateli nakládal, jak sám uznal za vhodné, tak při tom všem byl Josef jenom správcem. Země, která ležela před ním, nebyla jeho – a na konci čtyřicáté sedmé kapitoly uvidíme, že díky Josefovi patřila celá faraonovi. V textu, který je před námi, prokazuje Josef tu nejdůležitější vlastnost, která musí být vlastní všem správcům – a to je věrnost:

• Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným. (1K 4,2)

Věrnost – to je něco, co dnes není příliš v kurzu. Je to vlastnost, která jde ruku v ruce se spolehlivostí, oddaností, vytrvalostí. Být věrný znamená uchovat si svůj počáteční postoj až do konce. O věrnosti můžeme mluvit v mnoha rovinách – dosud se nejčastěji věrnost vztahovala k manželství. Ale myslím, že už to tak dlouho nebude. Počet sňatků v naší zemi stále klesá – v posledních dvou letech jich bylo každý rok méně než v roce 1918. Vedle toho roste počet lidí, kteří spolu žijí tzv. na hromádce – v některých zemích je už dokonce takových párů více, než je párů manželských. Kromě toho máme v naší zemi skoro 50% rozvodovost. To je o věrnosti v manželství.

Dnes budeme mluvit ale také o věrnosti vůči dalším lidem – budeme mluvit o Josefovi, který byl správcem. Je to věrnost vůči „zaměstnavateli“. Mohli bychom mluvit o věrnosti vůči vlastní zemi – to je vlastenectví, o věrnosti v přátelství, atd. Ovšem každá tato zmíněná oblast vychází z jedné jediné věci – a tou je věrnost vůči Bohu. Kde není věrnost vůči Bohu, tak se rapidně snižuje pravděpodobnost věrnosti ve všech ostatních oblastech.

V dnešním textu máme před sebou jeden z nejkrásnějších příkladů věrnosti v celém Písmu – Josef je věrný vůči své rodině, kterou zachraňuje před hladem, je věrný vůči faraonovi, jehož je správcem a je věrný vůči svému umírajícímu otci.

I. Věrnost rodině (v. 46,31–47,10)

Celý faraonův dům se podle Josefova pláče dozvěděl, že za Josefem přišli jeho bratři (Gn 45,16). Tehdy také faraon Josefovi nařídil, aby zabezpečil své bratry, dal jim vozy, aby mohli přivézt své rodiny z Kenaánu do Egypta. Nyní tedy Josefovi bratři přišli a s nimi i jejich otec. Podobně jako to udělal předtím Jákob, když poslal před sebou Judu, aby oznámil Josefovi jejich příchod, tak jedná v tuto chvíli i Josef. Ačkoliv dostal od faraona příkaz přivést svou rodinu a usadit ji v Egyptě, tak nejedná nějak na vlastní pěst za jeho zády, ale nejprve přivádí svou rodinu přímo před egyptského vládce. Ale než své bratry před faraona přivedl, tak je na toto setkání důkladně:

Příprava na setkání s faraonem (v. 46,31–34)

Josef znal faraona velmi dobře. Četli jsme, že mu byl jako otec:

• Bůh mě učinil otcem faraónovým, pánem celého jeho domu… (Gn 45,8)

Josef věděl, na co se bude faraon jeho bratrů ptát, a proto jim vysvětluje, jak mají odpovídat, připravuje je na setkání s faraonem. Už zde je zjevné, že Josef je věrným správcem. Dostal od faraona důvěru – stal se vládcem celé země – a nechce tuto důvěru zklamat. Tady bylo sedmdesát lidé – celkem slušně velká rodina. Tato rodina se neměla usídlit v Egyptě potají nebo pokradmu. Josef přemýšlí o tom, jak se zachovat uctivě, poctivě a čestně ke svému vládci. Vedle toho také přemýšlí o tom, jak může co nejvíce prospět svým bratrům. Před dvaceti lety Josefovi bratři přemýšleli o tom, jak by mohli svému bratrovi co nejvíce uškodit – chtěli ho zabít, chtěli ho nechat zemřít hlady a žízní a nakonec ho prodali do Egypta. Nyní Josef přemýšlí o tom, jak to zařídit, aby se jeho bratrům vedlo co nejlépe. To je láska – to znamená odplácet dobrým za zlé. Co na to říká Písmo?

• Taková je přece Boží vůle, abyste dobrým jednáním umlčovali nevědomost nerozumných lidí. (1Pt 2,15)

Ale všimněte si v našem textu ještě dalších věcí:

1. Josef chce, aby žili odděleně od Egypťanů (v. 34). Josef chtěl, aby jeho rodina byla pohromadě a aby žila na místě, které nebylo příliš hustě zabydlené Egypťany. Jenom takto mohl z rodiny časem vyrůst veliký národ. Kdyby se rozptýlili mezi Egypťany, tak by s nimi časem úplně splynuli a kromě toho – když byli od nich odděleni, tak je to také určitým způsobem chránilo před egyptským modlářstvím. Víme, že se od něj neuchránili docela, ale znovu – kdyby žili uprostřed tohoto modlářství a nijak se od něj neoddělili, tak by byli za chvilku podobni těm, mezi nimiž žili.

I pro nás z toho plyne lekce, abychom dávali pozor na společnost, v níž trávíme čas. Někdy se možná nemůžeme oddělit fyzicky – např. od spolupracovníků v práci, od sousedů, od spolužáků ve škole, ale v takovém případě musíme o to více dbát na to, abychom střežili svou mysl i srdce.

2. Josef chtěl, aby jeho bratři byli i nadále pastýři (v. 34). Josef byl největším státním zaměstnavatelem v zemi – byl správcem faraonova domu a správcem celého Egypta. Pod ním byla armáda úředníků a písařů. Josef by mohl snadno své bratry dosadit do nejrůznějších pozic ve státní správě. Mohl by pro ně získat místa v armádě nebo u dvora. Co by to ale přineslo? Josef by ztratil svou věrnost a bezúhonnost, protože by svěřené postavení používal k vlastnímu prospěchu nebo k prospěchu svých blízkých. Egypťané by nenáviděli bratry Josefa, kteří by se dostali na nějaké místo z protekce. Josefovi bratři by snadno a rychle zapomněli, odkud vyšli.

• V čem byl kdo povolán, bratří, v tom ať před Bohem zůstane. (1K 7,24)

• Nepřísluší blahobyt hlupákovi, natož otroku vláda nad knížaty. (Př 19,10)

Země se chvěje před otrokem, který panuje (Př 30,22). Matthew Henry k tomu říká, že je lepší být ozdobou nižšího postavení než hanbou vysokého.

Josefovi bratři před faraonem (v. 47,1–6)

Josef připravil své bratry na setkání s faraonem a potom je před něj uvádí. I když si Josef faraona velmi vážil, tak si Josef přesto nedovolil usadit svou rodinu v zemi bez toho, aby je představil faraonovi. Můžeme tady vidět také Josefovu pokoru – jeho bratři byli pastýři. To nebylo v Egyptě nejoblíbenější povolání. Pastýři byli opovrhovanou, nečistou skupinou lidí. Ale Josef se k nim veřejně přiznal. Já patřím k nim a toto jsou moji bratři. Nebyl jako Petr na dvoře velekněze, který se zapřísahal, že nezná toho člověka – svého Mistra a Pána. Všimněte si, že faraon ptal na jejich práci. Zdá se, že už tehdy byli lidé, kteří by rádi využívali „sociální systém“ – příděly obilí, které mohli Egypťané mít. Ale faraon byl moudrý muž a nechtěl ve své zemi žádné vyžírky ani ty, kdo budou se založenýma rukama čekat, až se o ně někdo postará. Proto chce vědět, jaké je jejich zaměstnání. Bere to jako samozřejmost, že mají nějaké zaměstnání. Jinak by pro ně v Egyptě nebylo místo. To nás učí Bible:

• Kdo nechce pracovat, ať nejí! (2Te 3,10)

To je Boží způsob. Nečinnost není v Božím programu. Ani před čtyřmi tisíci lety nechtěli v Egyptě nikoho, kdo byl společnosti jenom na obtíž. Dneska není snadné najít práci, a je naopak snadné využívat různé podpory a dávky a práci se vyhýbat. Skutečný problém je však často v tom, že jen málokdo chce být obyčejným pastýřem dobytka jako Josefovo bratři, ale skoro každý by chtěl být vládcem Egypta jako Josef. Josef poučil bratry o tom, co mají říkat a faraon jim dal zemi Gošen, dal jim to nejlepší z Egyptské země, jak slíbil. A podívejte se, co jim k tomu nabídl:

• Máš-li za to, že jsou mezi nimi schopní muži, ustanov je správci nad mými stády. (Gn 47,6)

Běda těm, kdo se povyšují nebo hledají cestičky, jak dosáhnout povýšení nebo úspěchu rychlou a snadnou cestou. Takoví budou dříve či později poníženi, budou sníženi až do prachu země. Ale ti, kdo jsou věrní a hledají na prvním místě Boží království a jeho spravedlnost, ti budou povýšeni v pravý čas. A neplatí to jenom o těch duchovních věcech, ale i těch profesních:

• Viděls muže, který je zběhlý v svém díle? Před králi bude stávat; nebude stávat před bezvýznamnými. (Př 22,29)

Jákob před faraonem (v. 47,7–10)

Nakonec Josef přivádí před faraona také svého otce. A tady se musíme na chvíli zastavit, protože tady je celá řada zajímavých věcí.

1. Běžná otázka – zvláštní odpověď. Faraon se zeptal Jákoba na jeho věk. Je to normální otázka – ptáme se lidí, kteří jsou na první pohled velmi staří, a obdivujeme vysoký věk. Pro mnoho lidí je vysoký věk požehnáním (a skutečně jím může být). Boží slovo nás vede k tomu, abychom si vážili stáří:

• Před šedinami povstaň a starci vzdej poctu. Boj se svého Boha. Já jsem Hospodin. (Lv 19,32)

Na druhé straně je řada lidí, kteří mají pocit, že budou žít věčně a nechtějí si ani připustit myšlenku na to, že jednoho dne jejich život skončí. Otázka ohledně věku pak může být vhodnou připomínkou toho, že přijde den, kdy se budou muset postavit před svého Stvořitele. Ale poslechněte, co Boží slovo zaslibuje svatým:

• Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není! (Ž 92,14–16)

Farao se ptal na Jákobův věk a jistě nečekal odpověď, jakou dostal:

• Dnů mého putování je sto třicet let. (Gn 47,9)

Jákobův věk byl úctyhodný. Zdá se, že s každou generací, která byla dále od potopy, se věk lidí rychle snižoval a mezi okolními národy už dávno nebyli tak staří lidé, jako byl Jákob. Ale Jákobova slova byla překvapující ještě v jiném smyslu.

2. Jákob je cizincem na zemi, je poutníkem stejně jako jeho otcové.

• Léta mého života byla nečetná a zlá, nedosáhla let života mých otců za dnů jejich putování. (Gn 47,9)

Nazývá se poutníkem, který nemá pevné místo v tomto světě. Zdá se, že dobře rozumí tomu, že Abraham, Izák i on sám jsou jenom poutníci, kteří směřují k větším věcem. Jejich cílem nebyla fyzická země – i když i tu jim Bůh zaslíbil a také jim jí dal. Autor listu Židům o tom napsal:

• Ve víře zemřeli ti všichni, i když se splnění slibů nedožili, nýbrž jen zdálky je zahlédli a pozdravili, vyznávajíce, že jsou na zemi jen cizinci a přistěhovalci. Tím dávají najevo, že po pravé vlasti teprve touží. (Žd 11,13–14)

Jákob viděl, že je na této zemi jenom hostem. Jeho skutečný domov je u Hospodina, kterému sloužil. Jeho cílem nebyla půda v Kenaánu. Poslouchejte, jak to komentuje list Židům dále:

• Kdyby měli na mysli zemi, z níž vykročili, měli možnost se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem. Vždyť jim připravil své město. (Žd 11,15–16)

3. Jákob žehná faraonovi. Podívejte se do textu (v. 7 a 10). Jákob požehnal faraonovi hned dvakrát. Na začátku jejich rozmluvy a také na konci. Jákob tady vystupuje jako patriarcha a Hospodinův prorok. Ačkoliv byl faraon vládcem a měl mnohem větší bohatství a moc než Jákob, byl to Jákob, kdo měl požehnat faraonovi, protože v Boží přízni byl mnohem větší Jákob než faraon. Ukazuje to mimochodem i na faraonovu moudrost – požehnáním od patriarchy se nepohrdalo.

Josef věrně nakládá se svou rodinou. Instruoval bratry, představil je faraonovi, přivedl i svého starého otce, který faraonovi požehnal. Získal tak vážnost a úctu pro své bratry i svého otce v očích Egypťanů. Ale Josefova věrnost se neomezovala jenom na jeho rodinu. V dalších verších vidíme:

II. Věrnost faraonovi (v. 47,11–26)

Josef usadil svou rodinu v Gošenu. Byl druhý rok hladu a hladomor bude trvat ještě dalších pět let. Faraon slíbil Josefovi, že zajistí jeho rodinu a Josef:

Josef se stará o svou rodinu (v. 47,11–13)

• Josef pak svého otce a bratry usadil a dal jim trvalé vlastnictví v zemi egyptské, v nejlepší její části, v zemi Ramesesu, podle faraónova rozkazu. A opatřoval svého otce i bratry chlebem, celý dům svého otce až po ty nejmenší. V celé zemi nebyl chléb; hlad doléhal velmi těžce. Země egyptská i země kenaanská byly hladem vyčerpány. (Gn 47,11–13)

Josef dal své rodině zemi – zde je nazvaná jiným jménem – Rameses, ale jedná se o totéž místo, o němž je řeč dříve – Gošen. Podle starověkých židovských komentátorů (a také podle překladatelů E) se jednalo o jiné místo, než o jakém bude řeč později v knize Exodus, kde čteme, že zotročení museli stavět pro faraona města Pitom a Raamses (Ex 1,11).

Josef zaopatřoval celý dům svého otce chlebem. Pravděpodobně udělal z některých ze svých bratrů pastýře faraonových stád – a již za chvíli uvidíme, jak se faraonova stáda rozmnožila. Zajímavá je poznámka ve 13. verši, kde čteme, že hlad vyčerpal jak egyptskou, tak také kenaánskou zemi. Zdá se, že – asi i díky poloze Gošenu – byli Izraelci v kontaktu se zemí, odkud přišli. Přinejmenším odtud dostávali alespoň nějaké zprávy. Myslím si, že to Josefovým bratrům pomohlo v tom, aby si uvědomili, že bez Josefa, resp. bez Božího jednání s Josefem (Bůh poslal Josefa před nimi) by v Kenaánu bídně zahynuli hladem. Nyní se Josef o všechny postaral, takže neměli žádný nedostatek. A podle v. 27 to vypadá, že se jim dařilo opravdu velmi dobře. Ovšem jednání Josefa s domem svého otce tady ostře kontrastuje s tím, jak Josef jednal s Egypťany.

Josef se stará o Egypt (v. 47,14–26)

Josef tady jedná jako normální starověký vládce. Jeho jednání je pro nás ve 21. století možná trochu těžko pochopitelné, ale když se podíváme do textu, tak uvidíme, že všichni tomuto jednání dobře rozuměli. Na celou zemi přišel hlad. Stačilo málo a sedm let hojnosti se proměnilo v sedm let hladu. Faraon viděl, jak se naplňuje jeho sen – tučné krávy zmizely v útrobách hubených a šeredných krav a vůbec na nich nebylo vidět, že něco pozřely.

Někdy stačí tak málo a změní se velmi mnoho. Dnes žijeme v blahobytu – máme všechno, co potřebujeme a spoustu, skutečně spoustu věcí, které nepotřebujeme. Nehrozí nám hladomor, který by přišel z ničeho nic. Když krupobití pobije úrodu, tak naše obchody budou stále stejně plné. Přesto mohou přijít jiné věci – Bůh má vždy po ruce prostředky, jimiž uvádí celou zemi do kázně a do podřízenosti Jemu samotnému.

Vzpomínáte, jak to bylo, když před třemi lety vybuchla sopka na Islandu (2500 km daleko od nás), tak to ochromilo leteckou dopravu nad polovinou Evropy. A to zdaleka nebyla největší islandská sopka. Ta na svůj čas teprve čeká. A to je jenom jeden z prostředků, které Bůh může použít. Proto musíme stále děkovat Bohu za milost, kterou nás zahrnuje, za požehnání a pokoj, které máme. V Egyptě a v Kenaánu Bůh použil hladomor. Všimněme si, že:

1. Josef naprosto zotročil egyptské obyvatelstvo. Stříbro a zlato, koně, stáda bravu a skotu i oslů, půda a nakonec i vlastní životy – to všechno Egypťané postupně vyměnili za chléb. Ve 21. verši čteme zvláštní slova:

• A lid od jednoho konce egyptského pomezí až ke druhému uvedl pod správu měst. (Gn 47,21)

V hebrejštině je to trochu obtížný text na překlad. Někteří to podle starého řeckého překladu Starého zákona, Septuaginty, překládají tak, že Josef lid zotročil od jednoho konce Egypta k druhému. Jiní zde čtou, že přestěhoval obyvatelstvo z jednoho konce na druhý. Logické a smysluplné je jedno i druhé a nakonec i to třetí – co máme v textu my. Ať už to bylo tak, že potom, co Josef zotročil obyvatele Egypta, tak je přestěhoval – aby je dostal z půdy, která byla dříve jejich na jinou půdu, ke které už neměli takový vztah, nebo obyvatele uvedl pod správu měst, což by jinými slovy znamenalo, že je zotročil, tak Josef tady jedná jako starověký vládce. A zároveň jako správce Egypta.

Puritánský komentátor poznamenává, že kdyby se všichni v Egyptě zachovali tak, jak to Josef poradil faraonovi – tedy odložili během tučných let pětinu úrody stranou, tak by měli v době hladu vystaráno. Ale oni žili ze dne na den a nedbali na varování, kterého se jim dostalo. Proto se nyní stali otroky. A kdo z toho všeho měl prospěch? Faraon! Josef neodkláněl pro sebe nebo pro svou slávu, ale věrně a spolehlivě pracoval pro faraona, který ho ustanovil správcem celé země. Jedinou výjimku udělal Josef u kněží. Jejich půda jim zůstala a dostávali také pravidelné důchody od faraona.

2. Podívejte se také na to, s jakou moudrostí Josef jednal:

• Pětinu z úrody budete odevzdávat faraónovi a čtyři díly vám zůstanou k osetí pole a pro obživu vaši a vašich domů a pro obživu vašich dětí. (Gn 47,24)

To bylo v Egyptě, když bylo těch předchozích sedm tučných let!

• Nechť farao ustanoví v zemi dohlížitele a po sedm let hojnosti nechť vybírá pětinu výnosu egyptské země. … Tato potrava zabezpečí zemi na sedm let hladu, která přijdou na egyptskou zemi. A země nezajde hladem. (Gn 41,34.36)

Nyní, když se všichni stali otroky, tak dělali totéž, co předtím. Nesnažil se vyždímat z obyvatel, co se dalo, ale dal jim půdu, která patřila faraonovi, asi také zvířata, která jim byla pomocí při obdělávání půdy, a která také patřila faraonovi. Dal jim osivo a dal jim podmínky, které byly stejné, jako dříve. To byla obrovská milost. Vidíme tady ohromnou moudrost tohoto vládce. Vidíme jeho laskavost, s jakou zachází se zbídačeným lidem. Snaží se najít takové řešení, které bude přijatelné jak pro něj, jako pro vládce, tak také pro lidi, kterým vládne. Nám se takové jednání zdá docela tvrdé, ale musíme si uvědomit, že tváří tvář smrti hladem je i svoboda na prodej. A nemůžeme si nevšimnout toho, že tehdejším lidem to tak skutečně nepřipadalo:

3. Vděčnost lidu.

• Odpověděli: „Tys nás zachoval při životě! Jen když získáme přízeň svého pána! Budeme faraónovými otroky.“ (Gn 47,25)

Josef získal srdce jak faraona, tak také obyvatel Egypta. Byli mu vděční za to, že nezemřeli hlady. Zachránil jejich životy, takže mu říkají – nalož s námi, jak uznáš za vhodné. Jak je to příznačné! Jak divně potom zní, když někteří lidé tvrdí, že mohou být jako křesťané zachráněni, mohou přijmout Krista jako svého Spasitele, ale nemusí ho učinit svým Pánem. To je přece naprosto absurdní. On nás vykoupil, On za nás zaplatil, On nás vydobyl, přenesl nás ze smrti do života, z temnoty do světla – jak bychom se mohli pyšně postavit a říci – nemáš nárok na můj život. To by byla troufalá opovážlivost hodná jenom Kristových nepřátel.

Ale kdo je Kristův, ten má stejný postoj, jaký měli Egypťané – jen když získáme přízeň svého Pána. Jsme otroky Ježíše Krista. On je náš Pán. Jemu patří naše životy se vším všudy. Ne jenom naše vyznání víry, ne jenom naše srdce, ale všechno – naše zájmy, naše touhy, naše domy nebo byty, naše auta, naše peníze, náš čas – to všechno patří Kristu a my jsme správci toho, co On nám svěřil. Po správcích se žádá, aby byli věrní. Pamatujme na to, moji milí.

Josef je věrný. Byl věrný vůči své rodině – i přes to, že dlouhých dvacet let o ni neprojevil zájem. Když přišla chvíle, kdy mohl pomoci, tak to udělal. Byl také věrný faraonovi jako správce celého Egypta. Znovu tu vidíme pravdivost slov, která faraon vyřkl, když Josef vyložil jeho sny:

• Josefovi pak řekl: "Když ti to vše dal Bůh poznat, nikdo nebude tak zkušený a moudrý jako ty. (Gn 41,39)

V závěru této kapitoly vidíme, jak Josef znovu prokazuje věrnost – tentokrát je to znovu vůči svému otci.

III. Věrnost otci (v. 47,27–31)

Zatímco Egypťané přišli o všechno, tak Izraelci se rozmáhali. Zabydleli se v zemi Gošen a velmi se rozmnožili. Stal se z nich národ. Jákob viděl své pravnuky a dost možná i prapravnuky. Jákob se staral o Josefa do jeho sedmnácti let, kdy ho jeho bratři prodali jako otroka do Egypta. Nyní se posledních sedmnáct let Jákobova života stará Josef o svého otce. Ta nejlepší léta života čekala Jákoba v Egyptě.

Požehnání Izraele v Egyptě (v. 47,27–28)

Jákob strávil závěr svého života obklopen svými syny, vnuky, pravnuky. Žil v pohodlí a v pokoji. Josef se staral o všechno, co bylo potřeba zajistit. Jákob už nemusel řešit žádné těžké otázky, jako když byl v Kenaánu a musel se rozhodovat o tom, zda pošle svého nejmladšího syna Benjamína s ostatními bratry pro obilí do Egypta. Vypadá to, že si prostě užíval pokojného stáří. Bůh sám zabezpečil Jákobův život. Když už byl Jákob starý a nemohl nést břemeno každodenního zápasu, tak tento úkol převzal jeho syn Josef. Bůh se postaral o to, o co se Jákob nebyl schopen postarat. Ale i když Josef zabezpečoval každodenní chléb, tak nemohl zabránit tomu, že Jákob pomalu umíral. A tady byla jedna starost, která ho tížila.

Josefův slib (v. 47,29–31)

Každý člověk je poddán smrti. To je jistota, která se týká úplně všech, dokud nepřijde Pán Ježíš Kristus. Putování světem se nedá ukončit jiným způsobem, než smrtí nebo zmrtvýchvstváním při příchodu Krista. Jákob chce být pochovaný v Kenaánu. To nebyl nějaký rozmar. Jákob se spoléhal na Boží sliby a Bůh řekl, že Kenaán dostane za dědictví. Byla to zaslíbená země. Byla obrazem té lepší vlasti, po které tolik toužil. Proto si vyžádal slib od svého syna. Josef přísahal, že svého otce pochová v makpelské jeskyni, kde byla pohřbená i jeho žena Lea. Mimochodem, podobnou přísahou zavázal Josef také své potomky, takže když Izrael vycházel z Egypta, tak s sebou nesli také Josefovy kosti. Jákob může v pokoji zemřít, protože dostal ujištění od svého syna. Proto čteme, že se poklonil k hlavám svého lůžka. To nebylo žádné modlářství – Jákob tady vzdává čest Bohu a odevzdává se do jeho rukou. Jako kdyby znovu říkal slov, která již řekl při prvním setkání s Josefem:

• Teď už mohu zemřít, když jsem spatřil tvou tvář a vím, že jsi ještě živ. (Gn 46,30)

Jákob je smířený s Bohem a všechny věci s lidmi má uspořádány k nejlepší spokojenost. Nyní odevzdává Bohu svůj život, s vděčností se sklání před Bohem, který ho zahrnuje svým milosrdenstvím. A to musíme udělat také my. Amen.