Lidé budou umírat, aby žili, a žít, aby umírali

Zlomek kázání Jana Želivského z r. 1419

Mluvím názorně z ohledu na vaši lidskou slabost: Jako jste se dříve propůjčovali k službě nečistotě a nepravosti k bezbožnému životu, tak se nyní dejte do služby spravedlnosti k posvěcení. Když jste byli služebníky hříchu, měli jste svobodu od spravedlnosti; jaký jste tehdy měli užitek z toho, zač se nyní stydíte? Konec toho všeho je přece smrt. Avšak nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími, máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný. Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 6,19–23)

Mluvím k vám názorně. Naše tělo bylo zajisté při počátku stvoření silné, zdravé, vyhovující a poslouchající duši, ale po hříšném pádu se stalo slabým, bezmocným a zatěžujícím duši i strhujícím ji. Tělo, které je porušené, zatěžuje duši (Mdr 9,15). Proto blažený Pavel, tajemník nebeského dvora, ježto byl vytržen až do třetího nebe a spatřil tam dvorskou službu, jako králův zplnomocněnec nás chce poučit, i praví: „Mluvím k vám názorně.“ Nováčkům zajisté nelze uložit těžší úkoly. Proto jako zkušený lékař své učení přizpůsobuje, aby zmírnil naši slabost. Takový je i přirozený běh věcí, že děti živíme zprvu pokrmy lehčími, později těžšími. Jakmile však ve víře poněkud zdomácněli, hned je ohnivě napomínal, řka: „Ó, pošetilí Galatští!“ I žalmista praví: „Odvracej mé oči, ať nehledí na šalebnost“ (119,37). Nezohavujte svou duši nečistotou. Svatí buďte, protože já jsem svatý (Lv 11,44). Augustin: „Tak jako nás k hříchu nepudila bázeň, nýbrž žádostivost, tak i ke spravedlivému životu nás nemá pobízet strach z trestu, nýbrž láska ke spravedlnosti.“ Jako by chtěl říci: Sluší se, abyste spravedlnosti dali to, co jste přáli nespravedlnosti. To je lidské, je to názorná věc. Lépe je tedy sloužit Bohu než ďáblu, neboť Boha neuzří, kdo není čistého srdce. „Blahoslavení čistého srdce“ (Mt 5,8). Čistotou srdce se mysl ubrání zločinu. Bůh shlíží jen na čisté a chrám Boží nemůže být jiný než čistý, jako zase chrám ďábla nemůže být čistý. Vydávejme tedy těla svá jako Maria Magdalská. Smilní-li tělo, všecky jeho údy přisluhují smilstvu. Jediný hřích přivodí všecky hříchy.

Když jste byli služebníky hříchu, tedy, když nad vámi panoval hřích, byli jste cizí spravedlnosti, nedostávalo se vám spravedlnosti Páně a otrocky jste sloužili nepravosti. Svobodní jste byli od Boží služby asi tak, jako je uprchlý otrok svobodný od služby svému pánu. Od koho kdo je přemožen, tomu je i v službu podroben (2Pt 2,19). Každý, kdo činí hřích, je služebník hříchu (J 8,34). Jak zhoubná služba, jak zlá otročina, kde panuje vina a spravedlnosti dán je výhost. Praví Augustin, že dobrý člověk, i když slouží, je svobodný, a zlý člověk, i když kraluje, je otrokem netoliko jednoho člověka, nýbrž, což je mnohem horší, tolika ďáblů, kolika neřestí. My, kteří jsme z této služby vysvobozeni skrze Ježíše Krista, nesmíme nadále sloužit neřestem.

Jaký jste měli tehdy užitek? Jako by říkal: Když jste dosáhli žádostivosti svých chtíčů jako prasata a šelmy, jaký jste z toho měli užitek? Vždyť nyní se za to svou zdravou myslí stydíte! Naše chlouba je svědectví našeho svědomí, že v prostotě a v upřímnosti Boží, ne v moudrosti tělesné, ale v milosti Boží jsme žili na tomto světě (2K 1,12). „Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj“ (Ř 8,5–6). Ambrož: „Kdo odstupuje od pokladu, má nouzi, kdo od pramene, žízní, kdo od ctnosti, chátrá, kdo od moudrosti, hloupne, sebe sama se vzdává, kdo se od Pána oddaluje.“ Hle, kam až svádějí tělesné rozkoše, až k smrti věčné tě zavedou! Dříve než poznali víru Kristovu, sloužili Římané všem neřestem, jež by bylo nechutné vyjmenovávat; když však se jim dostalo víry, styděli se nejenom za své skutky, nýbrž ještě i za své vzpomínky na ně. I my bychom se tak měli hanbit, opakujíce se žalmistou: „Neustále mám před sebou svoje zostuzení, tváře mi pokrývá hanba“ (Ž 44,16). Proti tobě, tobě samému zhřešil jsem, smiluj se nade mnou (Ž 50,6)!

Nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími. Stvoření zajisté tobě, učiniteli, posluhujíc, rozněcuje se k trápení proti nespravedlivým a ulevuje, aby činilo dobrodiní (Mdr 16,24). „Proto praví Hospodin: Ty jsi můj služebník, Izrael, v tobě se oslavím“ (Iz 49,3). To bych raději umřel hladem, než aby mne někdo zbavil této chlouby! Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium; nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal. Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal. Všecko to dělám pro evangelium, abych na něm měl podíl. (1K 9,15–16.19.23).

Nyní, když jste byli osvobozeni od hříchu a stali se služebníky Božími. Mluvil Hospodin k Abrahamovi: „Tvoji potomci se přestěhují do cizí země a budou tam bydlet; udělají z nich otroky a po čtyři sta let s nimi budou zle nakládat. Ale já budu soudit národ, který je zotročí (Sk 7,6–7). Když jsem přišel do Asie, sloužil jsem Pánu se vší pokorou i s mnohými slzami a pokušeními (Sk 20,18–19).

Máte z toho užitek, totiž posvěcení, a čeká vás život věčný. Mzdou hříchu je smrt. Duše, kteráž hřeší, zemře (Ez 18,4). Žádost, když počne, porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt (Jk 1,15). Svévolníku připraví smrt jeho zloba (Ž 34,22). Ženou se jak ovce do podsvětí, sama smrt je pase (Ž 49,15). Vždycky budou lidé umírat, aby žili, a žít, aby umírali.

V Kristu Ježíši, Pánu našem. Uzříte mne, neboť já jsem živ, i vy živi budete (J 14,19). Království jeho pak nebude konce.