Nezarmucujte Ducha svatého! (Ef 4,30)

• Ale máme ducha víry, o níž je psáno: ‚Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil‘ – i my věříme, a proto také mluvíme. (2K 4,13) 
• A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení. (Ef 4,30)

Když pak, milí přátelé v Kristu, apoštol napomíná Boží lid „Nezarmucujte Ducha svatého“, nerozumí tomu tak, abychom byli ve stálé úzkosti a strachu, abychom nějakým slovíčkem Ducha svatého nezarmoutili. Tak tomu nerozumí. To je ten milý Duch svatý, a kteří se mají s Duchem svatým rádi, jsou těmi nejšťastnějšími lidmi na světě. Ale tak tomu rozuměl apoštol, aby ti, kteří se mají s Duchem svatým rádi, měli tu uctivou bedlivost a starost, která mu patří. A kdybychom ho zarmucovali, jaké to bude s naší vírou? Co vám tak krásně pokvete, jak vám má kvést? Poslední naše věci budou horší než první.

Rád bych předkládal čtvero věcí.

I. O jaké víře apoštol mluví?

Když se v prvním textu mluví o víře, jakou rozuměl apoštol víru? To není jakákoliv víra. Apoštol zde myslel na víru v ukřižovaného Pána Ježíše a na to, co z té víry pro každého vykoupeného prýští. Pavel nebyl nikdy světák. Byl jako Nikodém. Ten přijde k Pánu Ježíši v noci, ale nevěří v Syna Božího, ale víru má. On má Slovo Boží rád, on má Ducha svatého a vidí v Pánu Ježíši proroka. A takový byl také Pavel, mladý Saul. Má Slovo Boží rád, ale jen mu řekněte, že všechny oběti jsou jen obrazem, který ukazuje na někoho jiného, na Mesiáše! On bude celý vzhůru. A řekněte mu, že Pán Ježíš je Synem Božím a v něm je vaše spasení! To mu nepůjde na rozum! Ale stala se s ním milost Boží a on vidí: Tohle je to, co on od věků zamýšlel. V plnosti času ten, který všecko stvořil, sám přišel na svět. Trpěl na světě, ten nevinný, vnesl náš hřích na dřevo kříže, a zahladil hřích. Tak ukázal, jak miluje hříšníka. O tuto víru zde jde.

A všechny tyto prameny vycházejí z Pána Ježíše. Ne, abyste začali mnoho povídat! Teď si sednete a necháte si ukázat, co všechno se změní. Celý váš život. Přejete si už být poctiví? „Přejeme si být poctiví.“ Pak se nebojte. Čeho necháte a čeho nenecháte? Otevřete si, prosím, Lukáše 14,33: „Tak ani žádný z vás, kdo se nerozloučí se vším, co má, nemůže být mým učedníkem.“ Nejen něčeho se zřeknete, jak jste si mysleli; všeho se zřeknete. A ke všemu na světě budete mít zcela jiný vztah. A čeho si budete hledět? Jeho. „Pojďte ke mně a zůstaňte ve mně!“ A jak dalece zůstáváme v něm, tak dalece dojde na všecko to vzácné ovoce Ducha svatého, jak jste to viděli na něm.

A náš text praví: Vy, kteří jste povolaní, budete mluvit. Nebudete všichni kazatelé. To je omyl, jestliže si myslíte, že všichni budou kazateli. Ale budete svědčit novým životem. A nikdo nebude pochybovat, že tu není Pán Ježíš, když tu bude ovoce Pána Ježíše. Vy jste i bez mluvení jeho svědkové. Ale on chce mít své kazatele a apoštoly a vy budete otvírat také svá ústa. Každý na svém místě, ve své rodině a jinde. Jak jste k tomu přišli? Z pouhé milosti.

A nyní to druhé:

II. Kde takovou víru vezmu?

Ano, taková víra se tu rozumí, ale kde bych ji vzal? „Ale máme ducha víry, o níž je psáno: ‚Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil‘ – i my věříme, a proto také mluvíme.“ Vy musíte mít ducha víry, a jestli toho ducha víry nemám, nemám žádnou víry, ale samou nevěru. On usoudil, abychom bez ducha víry byli všichni takoví, jací jsme. To je právě podstatné pro tělo, aby nevystihovalo těch Božích věcí. Nahlédněte, prosím, do 1. Korintským 2,14: „Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.“ Když jsem takový přirozený člověk a přitom poctivý, a vy přijdete s duchovními věcmi, já mohu jen poctivě říci: To odmítám, to není pro mě! Když jsem, jaký jsem, tak všechny duchovní věci odmítám. Neříkejte mi o nebeském Spasiteli, o nebeském Pánu Ježíši, který za mne umřel! A to se ještě všechno neukázalo, co se může ukázat, ale to nemůže a nemusí tak zůstat. Vždyť jsem toho plný! Myslíte si, že když mám srdce plné hříchu, že já dovedu jednoduše věřit? To mi všechno překáží a není na světě jediné výjimky. Ale jsou tu přece rozdíly v případných věcech. Tu je vybroušený rozum, a máte z toho společenské výhody, ale nemyslete si, že pro tyto vaše přirozené výhody budete mít výhody v duchovních věcech. Ať máte jakékoliv přirozené nadání, přesnost náramně širokou, v duchovních věcech nepořídíte nic.

Ale ten duch víry zde je a to je Duch svatý. Ten je přirovnáván k rose. To má jistou vnitřní souvislost. Představte si velmi tichý večer. Jdete spát, spíte a nic nevidíte, nic neslyšíte. A ráno je všecko pokryté rosou. Kde se to vzalo? Všichni učenci se dnes o to hádají a všelijak vykládají, ale nevědí nic.

A když to na tebe přijde, tak to máš. Ani jeden nenaříká, že to nemá. Tu vidíte to Boží vyvolení. A když se smiluje a pošle rosu, kam ji chce poslat, pak ta rosa tam je. A ona vám přinese ‚pokání k poznání pravdy‘. Pravda – to je on. On to způsobí, že se vidíte v celé své tělesnosti a ztracenosti a začnete ho potřebovat. Takového pomocníka, který vás učiní neskonale šťastnější, než jste si kdy dovedli představit!

A on vás připraví, abyste byli jeho svědkové. On nám to dal, i když jsme mlčeli. Jsme jeho svědkové. A když naříkáte, že nemáte Ducha svatého, tím také říkáte, že ho chcete mít. A když ho chcete mít více, to je jistě podle srdce Božího. To přání se jistě splní. Každý máme tolik Ducha svatého, kolik si přejeme a kolik potřebujeme. Dítě toho sní tolik, kolik potřebuje. A když bude chtít více, dáme mu více.

III. Ducha svatého můžeme zarmoutit

Ale teď ten druhý text, aby se vám něco nepřihodilo, co se nemůže žádnému světskému člověku přihodit: Že byste ho mohli zarmoutit! Kdybyste zarmucovali Ducha svatého, nemyslete si, že vaše víra zůstane taková jako předtím. Duch svatý je přirovnaný k rose. To je zvláštní: když v té nepokojné noci vypukla vichřice, bylo mnoho rosy? Téměř žádná. A Duch svatý je přirovnaný k holubici. To má jistě vnitřní souvislost. Holubice vám hned tak nesedne na vaši střechu, jestli je u vás mnoho hlomozu a hluku. Duch svatý vám na všecko nepřistoupí. Vždyť on přišel, aby vás z těch věcí vyvedl. Nepřistoupí na naše změny, ale ustoupí. Pak si nesmíme myslet, že to s naší vírou zůstane, jaké to bylo.

Co zarmucuje Ducha svatého? Každá zjevná ohavnost zarmucuje Ducha svatého. Otevřete si, prosím, evangelium svatého Jana (12,4–6). Co tam čteme? „Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl: ‚Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?‘ To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo.“ Tak. Teď si to představte: Jidáš věří, ale zapomene se. On krade. Vy si myslíte, že se mu to nebude kazit a že bude věřit jako ty ostatní děti, řekněte to, třeba hloupě? Ne, on bude zrádcem a oběsí se. 

Ale marnivost je právě takový hřích jako ostatní hříchy. Jaká marnivost? Já nemyslím na šaty. To nelze posuzovat. To záleží na poměrech a poměry jsou různé. Ale vy chcete něco znamenat u lidí. Minulou neděli jsme si připomínali to slovo z Jana 5,44: „Jak byste mohli uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale slávu od samého Boha nehledáte!“ Pánu Bohu se nechtějí líbit, ale lidem by se hrozně rádi zalíbili. Myslíte si, že jim víra krásně pokvete? Na venkově je to celkem takové jako v městě. Ale rozdíl je ten: Daleko více marnivosti je ve městě! Myslíte si, že ve městě bude tolik prostné víry jako na venkově?

A teď ta opatrnost! Kam si sedneš, na co se díváš? Pohleďte ještě do 1. Korintským 6,12: „‚Všechno je mi dovoleno‘ - ano, ale ne všechno prospívá. ‚Všechno je mi dovoleno‘ - ano, ale ničím se nedám zotročit.“ Tady to máte. „Všechno je mi dovoleno“, ale pokvete při tom tvá víra? A jinde čteme: „Netáhněte jha s takovými lidmi.“ Jestli zarmucuji Ducha svatého, nediv se, že to s tvou vírou nezůstává takové, jaká byla. Tak se to má s námi.

A nyní to čtvrté:

IV. Duch svatý je Duch lásky

Nemyslete si, když vás opustí ten Duch víry, že vám, jak si chcete namlouvat, zůstal Duch lásky. To je omyl. Začnou kázat evangelium ne Pána Ježíše, ale evangelium lásky. To není žádné ovoce Ducha svatého. Vy nemůžete dělat Ducha svatého. Duch víry je zároveň duchem lásky. On ve vás způsobí nejdříve pokání a víru. Víra je ten veliký kruh, kterým jste zavěšeni na nebeském háku. A když tu není duch víry, není tu ani duch lásky. Ta vaše láska je něco jiného. Je to filantropie. Ale Duch Boží nepřistoupí na toto stanovisko. Hleďte si toho jako mnozí světští lidé, kteří usilují o společenskou nápravu, ale sám si budu počínat docela jinak: Od těla a od krve nečekám nic, ale od Ducha svatého očekávám všechno.

Být veden Duchem svatým znamená být obrácen, a být obrácen znamená být nejšťastnějším člověkem na světě. To je to nejvzácnější štěstí, kterého se můžete na světě dobrat. On vykoná všechno, co si vzácného přeje, ale budete velice opatrní při své veliké důvěře a doufanlivosti, abyste ho nezarmucovali. Neboť jakmile odstoupí, podle toho se to má i s vaší vírou. „Ale máme ducha víry, o níž je psáno: ‚Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil‘ – i my věříme, a proto také mluvíme. A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení.“ Amen.

Závěrečná modlitba 

Panovníku Hospodine, Otče, Synu i Duchu svatý, veleslavný v radě a znamenitý v skutku, který všechno můžeš a všechno činíš tak předivně a ušlechtile ve svém čase, který otevíráš oči slepých a uši hluchých a nevěřící přivádíš k víře, aby jejich srdce byla naplněna radostí tvého spasení! Tebe chválíme za ty proměny, které jsi konal za dnů starodávných u našich předků. Tebe chválíme a srdečně děkujeme za každé to tvé Slovo, kteréž jsi ráčil mluvit k našim srdcím i v tuto chvíli. Dej nám to z milosti, abychom o sobě naprosto pochybovali a na tobě samém spočinuli se spasením našich duší. Ty věcná lásko, který jsi tak velice miloval člověka, učiň nás svými svědky, abychom i bez řeči svědčili o tobě a otvírali svá ústa, kde by to byla tvá svatá vůle, a rozlej tu opatrnost, abychom nezarmucovali tvého svatého Ducha, ale rostli v poznání a více rozuměli tvým věcem, vždy více se radovali nevýmluvnou a oslavenou radostí. Uveď nás do shromáždění svého, popřej nám den radostného a potěšeného přebývání s tebou, abychom se s tebou těšili a již zde na zemi začínali tu věčnou sobotu, abychom v nové síle šli do té práce, která nám je od tebe přikázaná.

Ty pak, který jsi mocen rozhojniti v nás všelikou svou milost, dokonej svou moc v naší bezmoci, až bys nás zase shromáždil kolem svého zákona, ano měl nás u sebe na věky věků. Nyní pak vztáhni své otcovské ruce a požehnej nám svým požehnáním. Ať Hospodin nám žehná a chrání nás, ať Hospodin obrátí k nám svou tváře a je nám milostiv, ať Hospodin nad námi rozjasní svou tvář a obdaří nás časným i věčným pokojem. Amen.

Kázáno 9. ledna 1910.