Otče náš – naše synovství

Kdo že smí nazývat Boha svým Otcem? Ten, kdo je učedníkem Pána Ježíše, jak apoštol Pavel říká v Římanům 8,14: „Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží.“ Ti mají Ducha synovství, který jim dává to slastné zvolání: Otče!

Co je synovství? Synovství je poměr, který vyžaduje lásku, očekává podporu, trpělivost. Je to poměr, kde dítě hledá pomoc a lásku u rodičů, od nichž má svůj původ, a kde rádo ukládá svou zemdlenou hlavu na matčino srdce, kde něžně vine své ruce kolem otcovy šíje, a v jeho náručí se cítí spokojené a bezpečné. Ví, že u svých rodičů vždy najde pochopení, ví, že když už je uštvané světem, a každý skrývá svou tvář před jeho skleslostí – dítě ví, že otcovské srdce, i když je trpce zkoušené, pro mne ještě bije, že ještě žije matka, které svého syna políbí a přijme.

Přátelé, to je zase obraz našeho postavení k nebeskému Otci. Jemu máme důvěřovat, ale nekonečně více, jej máme milovat, ale z celého srdce, a v každý čas se k němu smíme vrátit v té blahé jistotě, že nás neodmítne. Mnohý však se hlásí k Bohu jakožto k svému Otci a klame se, neboť není jeho syn. Jak se pozná syn? Syn se musí podobat Otci. Nemusí být zrovna jako otec, ale musí mu být podobný. Proto každý, kdo volá Otče v pravdě, má známky podoby Boží.

O této podobě mluví také Spasitel v kázání na hoře (Mt 5,44–48). První známka Božího dítěte je láska; neboť Bůh je láska. Spasitel klade důraz na lásku k těm, kdož nás nemilují a nenávidí nás... „abyste byli syny nebeského Otce.“ A i dál mluví o této lásce, když říká: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“

Jiná známka je obecenství s ním (1J 1,3). Jako děti s ním máme mít vztah, chodit v světle, jako on je v světle. V tomto obecenství s ním se naučíme vší podobnosti s ním. Neboť když spatřujeme slávu Páně v obecenství s Pánem, jsme proměňováni v týž obraz od slávy v slávu, a to od Ducha Páně (2K 3,18). Jaký, vy Boží dítky, máte vztah s Otcem? Podle toho, jaký máme vztah s Otcem, se učíme, podle toho se mu stáváme podobnými. Jak pilně se od něho učíme, podle toho odpouštíme (Mt 6,14–15), podle toho vyznáváme Pána (Mt 10,32–33), jsme milosrdní (Lk 6,36). Jak to s námi vypadá? Jsme podobni svému Otci? Jsme podobni Pánu Ježíši?

Ve Zjevení Jana 14,1 stojí, že Jan viděl vyvolené mající jméno Otcovo na svých čelech. To znamená, že bylo znát, že Bůh byl jejich Otec, a bylo na nich znát, že jsou jeho děti. Totéž praví Pán Ježíš: „Tak ať svítí světlo vaše před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích.“ Bratři, je na nás znát, že jsme dítky Boží? Jsou naše skutky tak dobré, že lidé chválí našeho Otce? Když hoch se chová slušně, hned se ptáme, čí je? A tak nás má označovat naše chování před lidmi, aby hned zpozorovali, že náš Otec je dobrotivý, láskyplný, požehnaný Bůh.

Voláme-li Otče náš k Bohu, nedělejme mu hanbu svou nevěrou, když ho o něco prosíme a přitom pochybujeme, že nám to dá. Nedělejme mu hanbu svým bídným životem. Buďme mu podobnější a podobnější, za což se též Spasitel modlil: „Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli v pravdě posvěceni. … aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás … Posvěť je pravdou“ (J 17,19.21.17).

Známkou dětí je také to, že dobře mluví o rodičích. Otec každého hodného dítěte je ten nejlepší a matka ta nejhodnější. To je také známkou Božích dětí, že zvěstují jeho cnosti (1Pt 2,9). Bůh je náš Otec, a proto každému zvěstujme jeho milost, jeho lásku, jeho dobrotu.

Otče náš, my jsme tvoje děti, dej, ať chodíme s tebou a učíme se od tebe a zvěstujeme tvou lásku!