Spravedlivý a svévolník

• Hospodin zná cestu spravedlivých, ale cesta svévolníků vede do záhuby. (Ž 1,6)

Zbožný člověk přichází denně ke Kristu jako hříšník, který se sám zničil, a vzhlíží k němu jako k ustanovenému Spasiteli hříšníků. Snaží se být obmyt Kristovou krví ze všech svých hříchů a obnoven jeho Duchem podle Božího obrazu. Jedním slovem, jeho každodenní útěchou je: „Jenom v Hospodinu … je spravedlnost i moc“ (Iz 45,24).

Cílem jeho duše je „žít, jako žil Kristus“, a pěstovat „takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši“, a tak se v celém svém jednání osvědčit před Bohem, aby mu v poslední den bylo vydáno svědectví z úst jeho spravedlivého Soudce: „Správně, služebníku dobrý a věrný; vejdi a raduj se u svého pána.“

Naopak svévolník takové myšlenky a touhy nemá. Zachraňující zájem o Spasitele v jeho očích nemá velký význam, protože nepociťuje jeho potřebu; usuzuje, že již má vše, co je nezbytné pro jeho přijetí u Boha. Co se týče „umrtvování svých pozemských sklonů“ a „ukřižování sebe sama se svými vášněmi a sklony“ – to je dílo, ke kterému má naprostý odpor! Spíše se snaží uspokojit sám sebe a řídit se žádostmi svého těla. Nemusí se sice oddávat hrubým hříchům, ale jeho mysl a život jsou zcela pozemské. A ať už má z náboženství cokoli – je to pouhá forma, která se nedotkne jeho srdce. Jeho duše nenalézá žádné potěšení v opravdové zbožnosti.

Zkrátka spravedlivý člověk se těší na budoucí sklizeň a seje s ohledem na ni. Zatímco svévolník se dívá jen na tento svět a všechny jeho touhy jsou omezeny časem a smysly.

• Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. (Ř 8,5–8)