Když se Boží přítel modlí (Gn 18,16-33)

Dobré dopoledne, milovaní svatí. Možná si řeknete – co asi takové oslovení znamená, když vám říkám: milovaní svatí. Ale právě tak nazývá Boží slovo ty, kdo uvěřili v Ježíše Krista, ty, kdo ho milují a s láskou a radostí Ho poslouchají. Ti, kdo se narodili z Boha, ti, kdo mají nové srdce, které je naplněné Duchem svatým, tak to jsou skutečně milované Boží děti. Jsou svatí, protože Kristus se za ně posvětil:

• On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích. (Tt 2,14)

Haleluja! Jsme vykoupení ze všeho hříchu, jsme posvěcení Kristovou krví, tedy svatí a oddělení pro Pána, jsme Jeho lid, ovce, které pase, lid horlivý v dobrých skutcích. To jsou úžasné charakteristiky Božích dětí. Ale Duch svatý nás skrze Písmo vede ještě o něco dál – poslouchejte:

• Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. (J 15,15)

Moji milí, bratři a sestry. Nevím, jestli si to dost dobře uvědomujeme, ale Stvořitel vesmíru nás nazývá svými přáteli. Dříve jsme byli nepřátelé, ztroskotanci a odsouzenci na smrt. Nenáviděli jsme Boha a svým smýšlením i svými skutky jsme se stavěli proti Němu. Byli jsme otroky ďábla, jehož Písmo nazývá vládcem tohoto světa a to přes to, že jeho vláda již skončila a již brzy s ním bude skoncováno definitivně. Ale už nejsme nepřátelé – Pán nás nazval svými přáteli. A On sám se nazývá naším bratrem. Nemůže být pochyb o tom, že je také naším Pánem a svrchovaným vládcem, ale je také prvorozeným z bratří. A těmi bratry jsme my – vy i já.

Co to pro nás znamená? Co z toho vyplývá pro náš každodenní život s Bohem? A jak to souvisí s Abrahamem? Abraham byl nazván přítelem Božím stejně jako vy i já. A 18. kapitola Genesis nám ukazuje, co to znamenalo.

Minule jsme viděli, jak Abrahamova víra rostla ve zralosti. Viděli jsme Abrahama, jak slouží Bohu, jak ho uctívá, viděli jsme Abrahamovo hluboké duchovní rozpoznání, které mu umožnilo již zdálky spatřit Hospodina a poznat, že se jedná právě o Boha a nikoliv o nějaké obyčejné poutníky. Dnes uvidíme Abrahama jako přímluvce. Jeho víra ho vede před Boží tvář a Abraham se přimlouvá za spravedlivé. Jeho modlitba je vzorem pro každou přímluvu, kterou se modlíme za lidi kolem nás. Jeho příklad je burcující a Boží milost, která se zde zjevuje, je naprosto přemáhající.

I. Boží záměr (v. 16–19)

Bůh skončil rozmluvu s Abrahamem a Sárou. Odhalil jim v ní jak věci o sobě, tak také věci o nich samotných. Boží pronikavost jim umožnila nahlédnout do vlastního nitra a spatřit pošetilost a trapnost vlastní nevěry, když nedůvěřovali Bohu ohledně zaslíbení, které jim dal. Jak Abraham, tak Sára se ve skrytosti smáli Božím slovům, ale Bůh v obou případech jejich smích vynesl na povrch a znovu prohlásil, že všechno se stane právě tak, jak On to řekl.

• Muži se odtud zvedli a zamířili k Sodomě. Abraham šel s nimi, aby je doprovodil. (Gn 18,16)

Abraham usiluje o to, aby strávil s Pánem co nejvíce času. V doslovném slova smyslu zde Abraham chodí s Bohem stejně, jako to dělal jeho prapředek Henoch. Abraham se znovu prokazuje jako přítel Boží. Ale nejenom tím, že chodí s Bohem. Především tím, že Bůh sám ho rozpoznává jako svého přítele a jedná s ním jako se svým přítelem. Podívejte se do následujících veršů:

• Tu Hospodin řekl: „Mám Abrahamovi zamlčet, co hodlám učinit? Abraham se jistě stane velikým a zdatným národem a budou v něm požehnány všechny pronárody země. Důvěrně jsem se s ním sblížil, aby přikazoval svým synům a všem, kteří přijdou po něm: ‚Dbejte na Hospodinovu cestu a jednejte podle spravedlnosti a práva, ať Hospodin Abrahamovi splní, co mu přislíbil‘.“ (Gn 18,17-19)

Objevují se zde dvě zásadní otázky: Ta první: Může Bůh důvěřovat Abrahamovi? A druhá hned následuje: Může Abraham důvěřovat Bohu? Na obě tyto otázky nalézáme v tomto textu jasné ANO! Kromě toho zde nalézáme ještě několik dalších věcí, na které se musíme podívat:

Bůh se zná k Abrahamovi

První věcí, které si musíme všimnout, je, že Bůh sám hlásí k Abrahamovi. Už to udělal mnohokrát a nyní to dělá znovu. Nyní máme před sebou Boží řeč – Bůh promlouvá. Ke komu však promlouvá? Z textu to vypadá, že Bůh mluví sám k sobě a tak připravuje nás – čtenáře Božího slova – na to, co přijde za chvíli. Připravuje nás na to, že nám představí mocného přímluvce – svého přítele Abrahama.

Mám snad zamlčet Abrahamovi tak vážnou věc, kterou se chystám udělat? Abraham je tady jako důvěryhodný Boží partner, jako ten, komu Bůh svěřuje své plány. Přesně to řekl Pán svým učedníkům – nazval jsem vás přáteli, protože jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od Otce. Poznáváme celou radu Boží. Bůh nám sdělil svůj plán. Neznáme všechny detaily tohoto plánu, stejně jako Abraham neznal všechny detaily ohledně Sodomy a Gomory. Ale známe dost na to, abychom – stejně jako Abraham – podle toho zařídili své životy. A to je nakonec důkaz toho, že jsme skutečně Božími přáteli.

• Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. (Mt 7,21)

Nejde o to, zda říkáme, že známe Pána – skutečně jde o to, zda Pán zná nás!

• Hospodin se satana zeptal: Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? (Jb 1,8)

• Pán zná ty, kdo jsou jeho a ať se odvrátí od nespravedlnosti každý, kdo vyznává jméno Páně. (2Tm 2,19)

Jde tedy o to, zda jsme pouhými posluchači, nebo zda naplňujeme Boží vůli. Jde o naše srdce – je to srdce naplněné láskou k Pánu a k nebeským věcem? Nebo je to srdce, které je k Božím věcem lhostejné? Je to srdce, kterému Bůh raději zamlčí své věci, nebo je to srdce, u něhož si bude klást otázku – měl bych zamlčet tak vážnou věc svému služebníkovi? To celé je o jednom jediném – je to o:

Bůh se důvěrně sblížil s Abrahamem

Jde o důvěrný vztah s Bohem. Všimněte si, jak o tom mluví Bůh: Důvěrně jsem se sblížil s Abrahamem. Abraham byl cele oddělený pro Boha. Nikoliv pouze formálně nebo prohlášením z Boží strany – jako tomu bylo u jeho synovce Lota, který je sice nazýván spravedlivým, ale rád žije uprostřed bezbožníků. Abraham se odděloval pro Boha v praktickém každodenním životě. Dal Bohu sám sebe.

Před námi je závažná otázka – a je to jedna z nejzávažnějších otázek vůbec: jak se můžeme důvěrněji sblížit s Bohem? Jak máme budovat svůj vztah s Bohem? Je vůbec něco takového možného? Je možné poznat toho, který je nepoznatelný? Jak to můžeme udělat? Jak můžeme vůbec poznat Boha a jak to můžeme udělat důvěrně?

Kdykoliv mluví Boží slovo o poznání, tak má na mysli poznání, které daleko přesahuje naše běžné chápání slova poznání. Dnes většinou rozumíme slovu poznání v tom intelektuálním slova smyslu. Jde o informace, které nějak ovlivňují naše smýšlení. Ale v Písmu tomu tak není. Podívejte se do Gn 4:

• I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. (Gn 4,1)

Biblické poznání má co do činění s intimitou, se vztahem, se zkušeností, s porozuměním, se sblížením. České překlady Bible v 19. verši Gn 18 používají různá slova: vyvolil jsem si ho (B21, JB), důvěrně jsem se sblížil (E, ČSP), znám ho (K). V originále je tam stejné slovo, jaké je v Gn 4,1. Poznal jsem Abrahama – tedy důvěrně jsem se s ním sblížil, oblíbil jsem si ho, zamiloval jsem si ho. Také Abraham miloval Boha a my jsme to viděli v první polovině 18. kapitoly. A tady můžeme také najít odpovědi na to, jak se důvěrněji sblížit s Bohem.

1. Chozením s Bohem. Jedná se o život v Boží přítomnosti. Život před Boží tváří. Jistě si vzpomenete, co řekl Bůh Abrahamovi, když s ním uzavíral smlouvu:

• Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný! (Gn 17,1)

Žij tak, jako kdybych se na tebe neustále díval. Faktem je, že Bůh se na nás doopravdy neustále dívá. Jeho oči jsou stále otevřené, nedříme, nespí, neodcestoval, ale dívá se a chce vidět, jak chodíme po Jeho cestách.

2. Hledáním Boha – Abraham utíkal vstříc Bohu. Nechal všechno za sebou a běžel Bohu naproti. Jako slepý žebrák u bran Jericha, který zaslechl Pánův hlas, vyskočil, nechal za sebou všechno, co měl a nepřestával volat – Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou – dokud se Pán nesmiloval. Abrahamovo srdce bylo naplněné touhou po Bohu. A my potřebujeme prosit za takové srdce.

Hledání Boha znamená strávit čas na modlitbách a v Božím slově. Nemůžeme znát Boha důvěrně, jestliže s Ním důvěrně netrávíme čas. Znamená to oddělený čas při čtení Jeho slova, při rozjímání nad Slovem, při studiu Písma a při modlitbách. Při chvále a vzývání Jeho jméno, kdy se modlíme nebo zpíváme Pánu kvůli tomu, jaký je, kvůli tomu, jak s námi jedná, kvůli tomu, že jenom On je hoden chvály.

Významný kazatel první poloviny 18. století, Jonathan Edwards, říká, že tím nejdůležitějším znakem opravdového křesťana, je, že miluje Boha nikoliv kvůli tomu, co pro něj Bůh udělal, ale kvůli tomu, kdo Bůh je. To je výsledek hledání Boha. Toho dosáhneme, když poběžíme za Bohem, když ho budeme hledat ve svých životech, když mu poběžíme vstříc.

3. Službou Bohu. Abraham sloužil Bohu jako oddaný a pokorný služebník. Jako jeden z otroků nosil na stůl a obsluhoval u stolu, když ho Bůh navštívil. Sloužil ochotně a s radostí a neudělal jenom to, co bylo jeho povinností, ale šel mnohem dál – udělal mnohem víc – šel druhou míli, přidal nad to, co měl udělat ještě to, co chtěl udělat z lásky k Bohu.  

Toto je cesta, jak se můžeme důvěrně sblížit s Bohem. Není to cesta velkých vnějších věcí – je to přesně naopak cesta často velmi malých a skrytých věcí. Je to cesta číše vody podané žíznivému, cesta nasycení hladového, potěšení sklíčeného, povzbuzení unaveného – je to cesta následování Pána Ježíše Krista. Není to těžká cesta, je jednoduchá, ale není bez překážek. Každý po ní může jít – muž, žena i dítě, mladý i starý, moudrý i prosťáček, ale ne každý po ní chce jít. Je to úzká cesta a výsledky na ní nejsou vidět hned. Abraham se na toto místo dostal po dvaceti čtyřech letech chození s Bohem. Jestli po ní chcete jít, tak musíte počítat s tím, že i vy budete muset chodit dlouho.

Žádný opravdový vztah nelze vybudovat za pět minut – ani za den, ani za týden. Opravdový hluboký vztah roste a zraje – ale roste a zraje jenom v trvalé a nepřetržité interakci. Takže pokud aktivně nebudujeme svůj vztah s Bohem, tak musíme mít na paměti, že chátrá a rozpadá se.

Je tady ale ještě jedna věc, které si musíme všimnout v našem textu: Bůh se důvěrně sblížil s Abrahamem především kvůli sobě, ale také kvůli Abrahamovi. A ve druhé polovině 19. verše nám ukazuje, že to:

Bůh to udělal kvůli nám

Toto není poprvé, kdy Bůh mluví o Abrahamových potomcích. Ale je to poprvé a ve skutečnosti je to také jediné místo, kdy Bůh mluví o Abrahamových potomcích sám k sobě. Znovu je to potvrzením toho, co již řekl dříve. Bůh přísahal sám při sobě a On svou přísahu splní. Bůh se sblížil s Abrahamem, kvůli jeho potomstvu. Udělal to kvůli těm, kdo přijdou po Abrahamovi. Důvěrně se s ním sblížil, aby Abrahamovo potomstvo bylo potomstvem víry, aby je Abraham vyučoval a vedl k Bohu.

• Pochopte tedy, že syny Abrahamovými jsou lidé víry. (Ga 3,7)

Těmi potomky Abrahama jsme tedy my. Byli jsme vyučeni Duchem svatým, Bůh Otec nás přitáhl ke Kristu, Bůh Duch svatý nás usvědčil z nevěry a Bůh Syn nás vykoupil svou obětí a očistil svou prolitou krví.

• Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil. (Ga 3,29)

A všimněte si v našem textu, co má Abraham přikazovat těm, kdo přijdou po něm. Jedná se o totéž, o čem jsme před okamžikem mluvili jako o cestě důvěrného následování Boha. Mají dbát na Hospodinovu cestu a jednat podle spravedlnosti a práva. Poznávat Boha a činit jeho vůli. Takoví lidé neuslyší z Pánových úst slova:

• Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti. (Mt 7,23)

Když tedy Bůh jednal s Abrahamem, tak měl na srdci také nás. To je Boží láska. To je Boží milost a Boží zalíbení. Bůh nás vyvolil před stvořením světa, v dávné historii povolal Abrahama, aby se stal praotcem věřících a v určeném čase povolal také nás svou milostí a přivedl nás ke spasení. Vzdejme mu za to chválu!

Jenom z Boží milosti jsme nezůstali dětmi hněvu, vzbouřenci a Boží nepřátelé. Právě takoví lidé žili v Sodomě a v Gomoře. A to nás vede k další části našeho textu:

II. Boží zjišťování (v. 20–21)

Bůh dále promlouvá k sobě, ale pravděpodobně už i k Abrahamovi. Mluví o svých záměrech, mluví o tom, co má v plánu. Z dalších veršů vidíme, že Abrahamovi je vše jasné, proto můžeme usuzovat, že když nyní Bůh mluví, sdílí své plány s Abrahamem.

• Hospodin dále pravil: „Křik ze Sodomy a Gomory je tak silný a jejich hřích je tak těžký, že už musím sestoupit a podívat se. Jestliže si počínají tak, jak je patrno z křiku, který ke mně přichází, je po nich veta; zjistím si, jak tomu je.“ (Gn 18,20-21)

V souvislosti s těmito dvěma verši se před námi objevují nejméně dvě otázky, na které musíme hledat odpověď.

Byl Bůh plně informovaný o tom, co se děje v Sodomě?

Bůh se zde Abrahamovi zjevuje v lidském těle. A vypadá to, jako kdyby se také choval jako člověk. Tak by se nám to mohlo zdát při povrchním čtení tohoto textu. Vypadá to, že se Bůh potřebuje podívat do Sodomy, aby se přesvědčil, jak to tam doopravdy vypadá. Ale copak Bůh neví o tom, co se děje? Copak není vševědoucí? Musí Bůh někam sestoupit, aby se přesvědčil na vlastní oči, jak to vypadá?

Musíme si ujasnit, že Bůh je skutečně vševědoucí. Elíhú se ptá Joba:

• Víš něco o tom, jak plují oblaka, a vůbec něco o divech Vševědoucího? (Jb 37,16)

• Bůh je větší než naše srdce a zná všecko! (1J 3,20)

Bůh dokonale zná minulost, přítomnost i budoucnost. Bůh dokonale zná všechny vztahy mezi všemi věcmi a ví, jak spolu tyto věci působí. Boha nemůže nic překvapit ani se nemůže dozvědět něco, co by nevěděl. Jistě si vybavíte situaci z první části kapitoly, kdy Bůh ví, že se Sára smála, ačkoliv byla ve stanu. A žalmista říká:

• Ještě nemám slovo na jazyku, a ty, Hospodine, víš už všechno. (Ž 139,4)

Bůh dobře věděl, jak to vypadá se Sodomou a Gomorou. Ale jak už jsem řekl – tyto věci Bůh říkal také Abrahamovi a to byl ten hlavní důvod, proč je říkal právě takto. Ne proto, aby si Abraham myslel, že Bůh neví, jaká je situace, ale proto, aby Abrahama seznámil s tím, co zamýšlí. A v následujících verších vidíme, že to bylo přesně to, na co Abraham reagoval.

Jaký byl hřích Sodomy?

Tradičně se hřích Sodomy spojuje se sexuální zvráceností. A musíme říci, že na tomto názoru je trochu pravdy, jak uvidíme v následující kapitole. Dva andělé v lidské podobě přišli do Sodomy a chtěli nocovat na otevřeném prostranství uprostřed města. Lot jim to nedovolil. Vzal je do svého domu a pohostil je.

• Ale než ulehli, obklíčili dům obyvatelé města, sodomští muži od mladíků až po starce, všechen lid ze všech stran. „Kde jsou ti muži, co k tobě přišli na noc?“ volali na Lota. „Vyveď je k nám, ať si jich užijeme!“ (Gn 19,4-5 B21)

Znovu je tam sloveso yada – poznat. Ti lidé měli s Lotovými hosty zvrhlé úmysly. A z toho je také název jedné sexuální úchylky – to je sodomie. Ale to nebyl ten hlavní důvod Božího hněvu. Byl to jeden z mnoha projevů hříchu sodomských.

Všimněte si, co říká verš 20: Křik je tak silný a hřích tak těžký. Křik je v Písmu často spojen s násilím, s bezprávím, s útlakem. Když se Bible poprvé zmiňuje o křiku, tak je to v souvislosti s vraždou – Bůh říká Kainovi:

• Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. (Gn 4,10)

Podobně to čteme o Izraelcích na začátku knihy Exodus:

• Hospodin řekl: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti.“ (Ex 3,7)

Právě tak mluví také andělé s Lotem, když přišli do Sodomy:

• My přinášíme tomuto místu zkázu, protože křik z něho je před Hospodinem tak velký, že nás Hospodin poslal, abychom je zničili. (Gn 19,13)

Často se jedná o křik vdovy, která se nemůže dovolat práva, křik sirotka, který je odírán, je to křik nespravedlivě vydíraných a utlačovaných. U proroků to může být známkou arogance těch, kdo mají v rukou moc a vládu, může to být ale také obraz obyčejné lidské lhostejnosti k druhému, k bližnímu.

Ale hřích Sodomy je popsán ještě na jiném místě v Písmu, a to mnohem přesněji.

• Hle, toto byla nepravost tvé sestry Sodomy; pýcha, sytost chleba a sebejistý klid, který měla i se svými dcerami. Ale ruku utištěného ubožáka neposilovala. Povyšovaly se, páchaly přede mnou ohavnost, a tak jsem je odstranil, jak jsem uznal za vhodné. (Ez 16,49-50)

Proroku Ezechielovi zjevil Bůh důvod, proč zničil Sodomu a okolní města: pýcha, hojnost, sebejistota, arogance, povýšenost. To byly hlavní důvody a projevy těchto věcí vedly k tomu, že ohromný křik doléhal až k Bohu. Tyto věci ústily v násilí, tvrdost až zatvrzelost obyvatel, k odmítnutí základních pravidel slušnosti, morálky, cti. Ještě tyto věci uvidíme na Lotovi a jeho rodině v následující kapitole. Bůh se rozhodl odstranit tyto svévolníky, vyhladit je z povrchu zemského – tak, jak uznal za vhodné. Kromě Lota a jeho dvou dcer se nezachránil nikdo. A to nás přivádí k poslední části našeho textu – k Abrahamově přímluvě.

III. Boží zachování (v. 22–33)

Bůh se rozhodl, že vyhladí Sodomu a Gomoru, ale zcela záměrně a cíleně o tom mluví s Abrahamem. Ukazuje mu svůj plán a to má co do činění s budováním Abrahamovy víry, s jeho růstem ve zralosti. Charakteristickým znakem zralé křesťanské víry je modlitba, a zcela specificky – je to přímluvná modlitba.

Modlitebník Abraham

• Zatímco se muži odtud ubírali k Sodomě, Abraham zůstal stát před Hospodinem. I přistoupil Abraham a řekl… (Gn 18,22-23)

První věc, které si musíme v našem textu všimnout, je skutečnost, která se týká našeho vztahu s Bohem. Abraham věděl, že ho navštívil sám Bůh. Nyní doprovázel Boha, šel s ním, a když se dozvěděl o Božích záměrech se Sodomou, tak zůstal stát před Hospodinem. Také my se potřebujeme zastavit a zůstat stát před Bohem. Měli bychom si najít chvíle ve svém životě, kdy se zastavíme a strávíme čas jenom s Bohem. Budeme stát před Bohem. A věřím, že taková chvíle nás dovede i k tomu, co čteme dál v našem textu – totiž, když stál Abraham před Bohem, tak přistoupil ještě blíž. Tady je tajemství úspěšného modlitebního života. Být blízko Bohu a přiblížit se k Němu ještě víc. Padnout k Jeho nohám, pokořit se před Ním, zakusit velice intimní blízkost Boží. Moji milí, umíte se přiblížit k Bohu, když stojíte před Jeho tváří? Učte se od Abrahama!

1. Abraham se modlí naprosto bezprostředně.

• I přistoupil Abraham a řekl: „Vyhladíš snad se svévolníkem i spravedlivého? Možná, že je v tom městě padesát spravedlivých; vyhladíš snad i je a nepromineš tomu místu, přestože je v něm padesát spravedlivých? Přece bys neudělal něco takového a neusmrtil spolu se svévolníkem spravedlivého; pak by na tom byl spravedlivý stejně jako svévolník. To bys přece neudělal. Což Soudce vší země nejedná podle práva?“ (Gn 18,23-26)

Jakmile Bůh domluvil, tak Abraham přistoupil blíž k Bohu a modlil se. Dovolává se Boží spravedlnosti. Vyznává Boha jako Soudce vší země, ale zároveň se dovolává Jeho milosti a slitování. Všimněte si, že se Abraham modlí za celé to místo a prosí o odpuštění celému tomu místu kvůli padesáti spravedlivým, kteří by tam žili. A Bůh dává Abrahamovi za pravdu.

• Hospodin odvětil: „Najdu-li v Sodomě, v tom městě, padesát spravedlivých, prominu kvůli nim celému místu.“ (Gn 18,26)

Bůh přistupuje na argumentaci Abrahama. Abraham se dovolával Boží spravedlnosti a přimlouvá se za celé město. Ale tím, o koho jde Abrahamovi na prvním místě, je především jeho synovec Lot. Možná to tak úplně nevyplývá z našeho textu, ale můžeme si všimnout, že ačkoliv Bůh mluví s Abrahamem přinejmenším o Sodomě a Gomoře, tak Abraham mluví o jednom městě.

• Ale Bůh, když vyhlazoval města toho okrsku, pamatoval na Abrahama: poslal Lota pryč ze středu zkázy, když vyvracel města, v nichž se Lot usadil. (Gn 19,29)

Abraham měl na srdci svého příbuzného Lota a modlí se za záchranu všech spravedlivých ve městě. Všimněte si ještě jedné věci – Abrahama se nemodlí za svévolníky, ale za spravedlivé. Abraham se nemodlí za to, aby Bůh zachránil hříšníky, ale aby se slitoval nad spravedlivými a kvůli nim zachránil celé místo.

2. Abraham se modlí velmi pokorně. Podívejme se do dalších veršů:

• Abraham pokračoval: „Dovoluji si k Panovníkovi mluvit, ač jsem prach a popel: Možná, že bude do těch padesáti spravedlivých pět chybět. Zahladíš pro těch pět celé město?“ Odvětil: „Nezahladím, najdu-li jich tam čtyřicet pět.“ On však k němu mluvil ještě dále: „Možná, že se jich tam najde čtyřicet.“ Pravil: „Neudělám to kvůli těm čtyřiceti.“ (Gn 18,27-29)

Podívejte se, s jakým postojem se Abraham modlí. Abraham dobře ví, ke komu se modlí a velmi dobře rozumí tomu, kým je před Bohem on sám – prach a popel. Toto je základ skutečné pokory – vědomí toho, kdo je Bůh a vědomí toho, kdo jsem já před svatým Bohem.

Pokora jde ruku v ruce s odvahou, zatímco pýcha a nadutost navenek proklamovaná sebejistým jednáním často skrývá zbabělé srdce. Abraham při vědomí toho, kým je před Bohem, pokračuje ve své přímluvě za spravedlivé. Smlouvá jako obchodník a Bůh přistupuje na tuto jeho hru.

3. Abraham se modlí vytrvale. Další lekce pro nás – vytrvalost. Mnoho modliteb zůstává nevyslyšených, protože nejsou doprovázeny vytrvalostí. Jak často po něčem toužíme, ale modlíme se jednou, dvakrát, možná třikrát a pak na to zapomeneme. Jak málo náš modlitební život připomíná onu vdovu z Ježíšova příběhu, která chodila za vlivným soudcem tak vytrvale, že si myslel, že se z ní zblázní. Až řekl:

• „Dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit a nakonec mě umoří.“ Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? (Lk 18,5.7)

Podívejme se na Abrahama:

• I řekl: „Ať se Panovník nerozhněvá, když budu mluvit dále: Možná, že se jich tam najde třicet.“ Pravil: „Neučiním to, najdu-li jich tam třicet.“ Řekl pak: „Hle, dovoluji si promluvit k Panovníkovi znovu: Možná, že se jich tam najde dvacet.“ Pravil: „Nezahladím je kvůli těm dvaceti.“ Nato řekl: "Ať se Panovník nerozhněvá, promluvím-li ještě jednou: Možná, že se jich tam najde deset." Pravil: „Nezahladím je ani kvůli těm deseti.“ (Gn 18,30-32)

Abraham nepřestává a přimlouvá se dál a dál až dojde od 50 k 10. Na tomto místě se ale Abraham zastavuje a své přímluvy končí:

• Hospodin po skončení rozmluvy s Abrahamem odešel a Abraham se vrátil ke svému místu. (Gn 18,33)

Proč se Abraham přestal modlit? Existuje celá řada odpovědí, ale myslím, že dobrou odpověď nalezneme v samotném textu. Když andělé ohlašují Lotovi zkázu Sodomy, tak mu říkají:

• Máš-li zde ještě někoho, zetě, syny, dcery, všechny, kteří v tomto městě patří k tobě, vyveď je z tohoto místa. My přinášíme tomuto místu zkázu, protože křik z něho je před Hospodinem tak velký, že nás Hospodin poslal, abychom je zničili. (Gn 19,12-13)

Kromě zeťů, o nichž je řeč ještě dále, zmiňují také Lotovy syny a provdané dcery, které již nejsou v otcovském domě, a které v tom městě patří k Lotově rodině. Mám za to, že Abraham skončil na deseti spravedlivých, protože počítal s celou Lotovou rodinou. Kdyby to tak nebylo, tak jsem přesvědčený, že by se modlil dále.

Ale je zde ještě jedna věc, kterou se Abraham jistě naučil během této kratičké doby, kdy se přimlouval za Lota. Naučil se něco důležitého o Bohu:

Milosrdný Bůh

Abraham se pochopil, že Bůh je milosrdný, že neodepře spravedlnost spravedlivým a soud svévolníkům. Bůh se slitovává. Abraham uviděl, jak veliký je Bůh. Již předtím to věděl – chápal to, co mnozí dnes odmítají: totiž, že Bůh je spravedlivý Soudce celé země. A nyní se upevnil také v tom, že Bůh je plný milosti a slitování. Myslím, že pochopil, že se nemusí obávat o osud svého synovce Lota. Je-li Lot spravedlivý, potom bude zcela jistě zachráněn. Abraham poznal to, co později krásně napsal král David:

• … vždyť tvé milosrdenství nad nebe sahá, až do mraků tvoje věrnost. (Ž 108,5)

Znovu tak vidíme Boží velikost, slávu, vznešenost, spravedlnost a spolu s nimi také Boží milosrdenství, milost a slitování. Bůh je neskonale dobrý a dává to zakoušet také nám. Vzdejme mu za to chválu a radujme se z Jeho dobroty.

Budeme se modlit.