Kristovo pozvání

• Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží. (Mt 11,28-30)

Vyznávající křesťané sice znají tato slova dobře, přesto však je zde naléhavá potřeba je pečlivě prozkoumat. Jen několika málo textům Božího slova se dostává takového povrchního zacházení. Někteří sice připouštějí, že tyto verše volají po ztišení plném modliteb, ale jen málokdo si uvědomuje, že takový „jednoduchý text“ vyžaduje podrobné studium. Mnozí pokládají za samozřejmé, že již rozumí jeho významu, a proto neusilují o řádné prozkoumání jeho výrazů. Pouhá skutečnost, že je tento verš tak často citován, není důkazem, že skutečně chápeme jeho význam. Takový způsob obeznámenosti spíše brání pečlivému studiu a zvyšuje pravděpodobnost, že pravdy tohoto textu neuchopíme správně.

Je obrovský rozdíl mezi tím, když člověk zná obsah verše svatého Písma a když chápe jeho smysl. Naše doba je poznamenaná pracovní nekázní a mentální leností. Lidé nedokážou práci vystát a zajímá je jen, jak rychle lze mít ten a ten úkol z krku, namísto toho, abychom se ptali, jak dobře ho lze vykonat. Stejný liknavý duch čiší z výplodů kazatelny i tištěných prací, a proto se obvykle s tímto textem zachází povrchně. Nehledí se na jeho kontext ani se neusiluje o zjištění jeho návaznosti (vztahu jedné věty ke druhé). Žádné důkladné zkoumání a výklad jeho výrazů.

Jestli byla někdy nějaká pasáž Písma zohavena a její význam překroucen, pak je to tato. Obvykle je citována jen část, a přitom je vynechána část pro tělo nejhůře přijatelná. Konkrétní výzva je překroucena do promiskuitního pozvání, a přitom se úmyslně ignorují kvalifikační podmínky, které zde Spasitel vyřkl. Dokonce i při citaci úvodní věty se nikdo nenamáhá ukázat, co vlastně zahrnuje to „Pojďte ke Kristu“, takže posluchač je ponechán v domnění, že již rozumí významu tohoto pozvání. Zvláštní úřady, ve kterých zde Boží syn vystupuje, totiž jako Pán a Mistr, jako Vládce a Prorok, jsou pomíjeny a jiné nahrazeny. Podmíněný příslib, který Kristus učinil, je falšován přepisováním na bezpodmínečný, jako kdybychom jeho „odpočinutí“ mohli získat, aniž bychom převzali jeho „jho“ a aniž bychom se od něho „učili“.

Velký počet návštěvníků bohoslužeb, kteří si nepřejí slyšet kritiku kohokoliv, takové námitky s hořkostí odmítne. Ale pokud jsou připraveni zůstat „bezstarostní na Sijónu“, pokud jsou spokojení, ať jsou podváděni či nikoliv, pokud mají takovou důvěru v lidi, že jsou ochotní dostávat věci nejvyšší hodnoty z druhé ruky, pokud odmítají zkoumat své základy a svá srdce, pak je musíme „nechat“ (Mt 15,14). Existují však lidé, kteří si cení svých duší tak vysoko, že žádné úsilí nepovažují za příliš velké na to, aby se ujistili, zda mají či nemají spasitelné poznání Boží pravdy, zda skutečně rozumí či nerozumí podmínkám Boží spásy, zda staví nebo nestaví na neotřesitelném základě.

Pohleďte hlouběji do našeho textu. Začíná: „Pojďte ke mně… a já vám dám odpočinout“ a končí: „a naleznete odpočinutí svým duším.“ Nemluví se zde (jak se někteří domnívají) o dvou rozličných odpočinutích, ale v obou případech jen o jednom, totiž duchovním odpočinutí, spásném odpočinutí. A také zde nejsou popsány dva odlišné aspekty tohoto odpočinutí. Naopak, na jedno odpočinutí se zde nahlíží ze dvou různých pohledů. V prvním se hovoří o Boží svrchovanosti – „a já dám“, ve druhém je zdůrazněna lidská zodpovědnost – „naleznete.“ V úvodní větě Kristus ujišťuje, že je dárcem odpočinutí, a v tom, co následuje, upřesňuje podmínky, za kterých odpočinutí rozděluje, nebo jinými slovy, podmínky, které musíme splnit, aby se nám dostalo odpočinutí. Odpočinutí je zdarma, avšak jen pro ty, kdo vyhovují vyřčeným požadavkům jejich zadavatele.

„Pojďte ke mně.“ Kdo to volá? Kristus, odpovíte. Pravda, ale Kristus v jakém konkrétním charakteru? Řekl to Kristus jako král přikazující svým podřízeným, jako stvořitel oslovující své stvoření, jako lékař zvoucí nemocné, nebo jako Pán pověřující své služebníky? Oddělujete vůbec ve své mysli Kristovu osobu od Kristova úřadu? Nerozlišujete přísně jeho úřady Proroka, Kněze a Krále? Shledali jste taková rozlišování jako nezbytná a užitečná? Tak proč si lidé stěžují, když vyzýváme k pozornosti vůči těmto různým vztahům, které náš Pán udržuje, a k povšimnutí toho, ve kterém z těchto vztahů v daném okamžiku jedná? Pozornost k takovým detailům často tvoří rozdíl mezi správným a špatným chápáním textu.

Abychom zodpověděli naši otázku, v jakém konkrétním charakteru Kristus vyřkl toto pozvání, musíme se podívat na předchozí verše. Věnovat pozornost kontextu by mělo být jedním z prvních zájmů těch, kdo pečlivě uvažují nad jakýmkoliv textem. Matouš 11 začíná uvržením Jana Křtitele do vězení, ze kterého vysílá ke Kristu posly, aby ho obeznámili s jeho zmateností (v. 2-3). Náš Pán veřejně ospravedlňuje svého předchůdce a vyvyšuje jeho jedinečné postavení (v. 14-15). Po chvále Křtitele a jeho služby pokračuje napomenutím těch, kteří měli výsadu těšit se z ní i té jeho vlastní, za to, že z nich nevzali užitek, ale oběma opovrhli a odmítli je. Lidé té doby byli tak zkažení, že Jana obvinili z toho, že je posedlý démonem, a Krista z toho, že je žrout a pijan vína (v. 16-19).

Mezi nejzávažnější texty svatého Písma patří ten (v. 20-24), kde jsou zaznamenány jedny z těch nejstrašnějších slov, která kdy vyplynula z úst Božího syna. Vyčetl městům, kde byla vykonána většina jeho mocných činů, že „nečinili pokání“ (v. 20). Všimněte si, že Kristus odmítl přehlédnout zvrácenost těchto lidí, a místo toho je obvinil z jejich hříchů. Ať to vidí antinomiáni, že Boží Kristus byl dalek toho, aby ignoroval lidskou zodpovědnost nebo omlouval lidskou duchovní nemohoucnost, a to tak, že je se vší přísností činil zodpovědné a vinil je za jejich nekajícnost.

„Svévolná nekajícnost je velký usvědčující hřích zástupů těšících se z evangelia, za který (více než za jiné) budou hříšníci káráni na věčnosti. Veliké učení, které kázali Jan Křtitel, sám Kristus i apoštolové, bylo pokání – veliká věc určená k tomu, aby jak při „hlásání“, tak při „truchlení“ prosadila u lidí změnu jejich myšlení i jednání, aby opustili svůj hřích a obrátili se k Bohu – ale k tomu nedošli. Neříká, že se to nestalo, protože neuvěřili, neboť mnozí z nich měli určitou míru víry, že Kristus je „učitel, který přišel od Boha“, ale protože „nečinili pokání“ – jejich víra je nepřivedla k proměně jejich srdcí a přetvoření jejich životů. Kristus je napomenul za jejich další hříchy, aby je přivedl k pokání, ale když pokání nečinili, pokáral je, aby se uzdravili ze svého odmítnutí. Pokáral je, aby mohli pokárat sami sebe a uviděli šíři své bláhovosti, jako to, co činí jejich smutný případ zoufalým a zranění nevyléčitelným.“ (Matthew Henry)

Konkrétní hřích, za který je Kristus pokáral, byla jejich nekajícnost. Zvláštní přitěžující okolností jejich hříchu bylo, že byli svědky většiny Kristových zázračných skutků, neboť v těchto městech Pán nějaký čas přebýval a vykonal v nich mnoho svých zázraků uzdravení. Některá místa se radují z prostředků milosti více než jiná. Stejně jako se jistým částem země dostává prudších lijáků než jiným, jistým zemím a městečkům se dostalo výsady jasnějšího kázání evangelia a hojnějšího vylití Ducha než jiným. Bůh je svrchovaný v rozdělování svých darů, těch přirozených i těch duchovních, a „… komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává…“ (Lk 12,48). Čím větší jsou naše příležitosti, tím větší jsou naše závazky. A čím větší je motiv k našemu pokání, tím odpornější je nekajícnost a tím těžší bude zúčtování. Kristus registruje své „mocné skutky“ mezi námi a bude od nás vyžadovat výsledky.

„Běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido!“ (Mt 11,21)

Kristus přišel na svět, aby rozdělil požehnání. Ale pokud lidé jeho osobou pohrdají, odmítají jeho autoritu a zlehčují jeho milosti, pak má pro ně strašlivá běda. Avšak kolik návštěvníků církví někdy něco takového slyšelo? Ten, kdo káže, se často úmyslně ubírá cestou nejmenšího odporu a snaží se sedící v lavicích pouze potěšit, přičemž zamlčuje to nepříjemné a neoblíbené. Když je Kristus Písma nahrazen sentimentálním Kristem, když jsou jeho „blahoslavenství“ (Mt 5) zdůrazňována, zatímco jeho „běda“ (Mt 23) jsou pomíjena, dochází k oklamávání duší.

Jejich hřích nekajícnosti se stále zhoršoval a náš Pán potvrdil, že obyvatelé Chorazin a Betsaidy byli v jádru horší než pohané, kterými opovrhovali. Prohlásil, že kdyby se Týru a Sidónu dostalo takových výsad jako jim, „dávno by byli oblékli žíněný šat, sypali se popelem“. Některá požehnání, kterými křesťanstvo pohrdá, by mnohé části pohanstva přivítaly.

„Nejsme kompetentní k tomu, abychom řešili každou těžkost nebo plně chápali celý tento předmět. Postačí nám, že Kristus znal srdce nekajícných Židů, že jsou zatvrzelá ve vzpouře a nepřátelství a méně ovlivnitelná jeho učením a zázraky, než by byli obyvatelé Týru a Sidónu. A proto jejich definitivní odsouzení bude úměrně tomu méně únosné. (Thomas Scott)

Na jedné straně není tento text jediný (viz Ez 3,6-7), na druhé straně pokání, o kterém mluvil Kristus, není nezbytně tím, které vede k věčnému spasení. Ještě závažnější jsou strašlivá Kristova slova (Mt 11,23-24), jimiž oznámil osud vysoce zvýhodňovaného Kafarnaum. Kvůli nepopsatelným výsadám, které požívali jeho obyvatelé, bylo vyvýšeno až do nebe. Ale oni tato požehnání odmítli, protože jejich srdce byla velmi spjata se zemí. Proto „klesne až do propasti“. Čím větší jsou požívané výhody, tím strašlivější osud těch, kdo s nimi špatně nakládali. Čím vyšší vyvýšení, tím smrtelnější pád z té výšky. Úctyhodné Kafarnaum je poté přirovnáno k hanebné Sodomě, kterou kvůli jejím obludnostem Bůh zničil ohněm a sírou. Právě v Kafarnaum Pán Ježíš přebýval většinu času po vstupu do veřejné služby a právě tam vykonal tolik svých zázraků uzdravení. Avšak jeho obyvatelé byli tak zatvrzelí, tak oddaní svým hříchům, že se odmítli u něj ucházet o uzdravení svých duší. Kdyby tyto mocné činy vykonal v Sodomě, její obyvatelé by jimi byli zasaženi a jejich město by zůstalo jako trvalá připomínka Božího milosrdenství. „Ale pravím vám: Zemi sodomské bude lehčeji v den soudu nežli tobě.“ (v. 24)

Ano, můj čtenáři, ačkoliv jsi o tom možná z kazatelny neslyšel, svět je v očekávání „dne soudu“. Ten „den hněvu, kdy se zjeví spravedlivý Boží soud a kdy Bůh odplatí každému podle jeho skutků‘, je dnem „kdy Bůh skrze Ježíše Krista bude soudit podle mého evangelia, co je v lidech skryto.“ (Ř 2,5 a 16). „Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé“ (Kaz 12,14). „Pán však dovede vytrhnout zbožné ze zkoušky, ale nespravedlivé uchovat pro trest v den soudu“ (2Pt 2,9).

Trest v ten den vyměřený bude úměrný nabízeným a odmítnutým příležitostem, výsadám laskavě poskytnutým a těm, jimiž bylo pohrdnuto, světlu darovanému a uhašenému. Nanejvýš neúnosný bude osud těch, kdo byli nejvíce vyvýšeni k nebi a špatně s tím naložili. „V oné době řekl Ježíš v odpověď: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci ukryl před moudrými a chápavými a odhalil je nedospělým.“ (Mt 11,25 Pavlík)

Spojení mezi tímto a předchozím veršem je nanejvýš poučné. Zde Pán Ježíš sděluje, že většina jeho mocných činů neměla žádný blahodárný vliv na ty, kdo byli jejich svědky, že totiž tito pozorovatelé zůstali bez pokání. Tak malý vliv měla jeho laskavá přítomnost na Kafarnaum, kde strávil tolik ze svého času, že jeho osud bude horší než osud Sodomy. Kristus odhlíží od země k nebi a nachází útěchu v Boží svrchovanosti a absolutní jistotě jeho smlouvy. Od kárání nekajícnosti lidí se Kristus obrací, aby vzdal díky Otci. Ohledně slov „v odpověď“ Matthew Henry poznamenal: „Je to nazváno odpovědí, i když nenacházíme jiná slova než ta jeho, protože je to útěšná reakce na smutné myšlenky, které jí předcházejí a které dobře vyvažuje.“

Zde je třeba slova varování, neboť jsme tvorové extrémů. V předchozích odstavcích jsme zmínili ty, kdo nahradili pravého Krista tím sentimentálním. Avšak čtenář z toho nesmí vyvodit, že věříme ve stoického Krista, tvrdého, chladného, zcela bez citů. To ne. Kristus Písma je dokonalý člověk stejně jako Boží syn a má lidskou vnímavost. Ano, je schopen daleko hlubšího citu než my všichni, jejichž schopnosti otupil hřích. Pán Ježíš nebyl nezasažen smutkem, když oznamoval osud těchto měst, ani na ně nehleděl s osudu odevzdanou lhostejností, když hledal útěchu v Boží svrchovanosti. Písmo musíme porovnávat s Písmem – ten, kdo plakal nad Jeruzalémem (Lk 19,41), nezůstal bez pohnutí, když předpovídal nesnesitelný osud očekávající Kafarnaum. Skutečnost, že byl „mužem plným bolesti“, takovou představu vylučuje.

Podobné varování potřebují hyperkalvinisté s fatalistickým stoicismem – zdá se jasné, že ti, kdo jsou lhostejní k evangeliu, kdo se spokojují s myšlenkou, že vyvolení budou zachráněni, a nepociťují žádnou obavu o neprobuzené hříšníky, vyvozují z pravé doktríny špatný závěr a nevědí, jakého jsou ducha. Ježíš plakal pro ty, kdo umírali ve svém hříchu. Pavel měl srdce plné smutku a bolesti kvůli Židům, i když jim připsal takový charakter, že se: „nelíbí … Bohu a jsou v nepřátelství se všemi lidmi.“ Je třeba, aby nás obdiv k rozlišující milosti vůči nám samotným vedl ke smutku nad ostatními. A jelikož skryté věci patří Hospodinu – a my z nich známe jen některé a máme o nich v současnosti jen malé povědomí – a mohou být nakonec přivedeny k vyjevení pravdy, měli bychom být trpěliví a vytrvalí podle vzoru našeho nebeského Otce a snažit se je všemi řádnými a rozumnými prostředky podněcovat k pokání, a pamatovat na to, že nemohou být dál od Boha, než jsme ve své přirozenosti byli my. (John Newton)

Jako dokonalý člověk a jako „služebník židů“ (Ř 15,8) pociťoval Pán Ježíš intenzivně každý nedostatek odpovědí na Jeho namáhavé úsilí. To je zřejmé z jeho stížnosti: „Nadarmo jsem se namáhal, svou sílu jsem vydal pro nicotný přelud“ (Iz 49,4). Sledujte však, jak se utěšil: „A přece: U Hospodina je mé právo, můj výdělek u mého Boha“ (Iz 49,4). A tak jak v proroctví, tak zde v Matouši 11,25-26 hledal Pán Ježíš úlevu od skutečnosti, že lidé nereagovali na evangelium, v  Boží svrchovanosti.

„Ve chvílích, kdy kolem sebe nevidíme nic než to, co nám bere odvahu, nás může velmi povzbudit, když upřeme svůj pohled na Boha. Je smutné vidět, jak většina lidí nedbá na své vlastní štěstí, ale myšlenka na to, že moudrý a věrný Bůh se přesto postará o zájmy své vlastní slávy, je plná útěchy.“ (Matthew Henry).

Kristus zde nepřímo poukázal na Boží svrchovanost ve třech detailech. Zaprvé tím, že připsal svému Otci titul „Pána nebe a země“, to znamená titul jediného vlastníka zmíněného. Je dobré si připomenout, obzvláště když se zdá, že Satan je pánem této nižší sféry, že Bůh „podle své vůle nakládá“ nejen „s nebeským vojskem“, ale „i s obyvateli země“, takže nikdo „nemůže zabraňovat jeho ruce“ (Da 4,32). Zadruhé ujištěním, že „jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými.“ Věci týkající se spasení jsou skryté před lidmi soběstačnými a se sebou spokojenými, což je ponechává v přirozené temnotě. Zatřetí prohlášením: „odhalil je nedospělým“. Skrze účinné působení Ducha svatého učiní tento božský objev ti, kdo jsou ve svém vlastním pohledu bezmocní. „Ano, Otče: tak se ti zalíbilo.“ – tak Spasitel vyjádřil svůj dokonalý souhlas.

„Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.“ (Mt 11,27)

Tento verš poskytuje okamžitý spojovací článek mezi svrchovaností zmíněné Boží milosti (v. 25 – 26) a zprostředkováním této milosti Kristem (v. 28 – 30). Záležitosti božské milosti byly ustanoveny a zajištěny ve věčné smlouvě. Její zprostředkování se děje skrze Krista coby prostředníka té smlouvy. Zaprvé, je zde veliké pověření, které prostředník obdržel od Otce – všechno nezbytné ke správě té smlouvy bylo svěřeno Kristu (srovnej Mt 28,18, J 5,22 a 17,2). Zadruhé, je zde nepředstavitelná důstojnost Syna – pro případ vyvození špatného závěru z předchozí věty je potvrzeno nezbytné a absolutní Kristovo božství. Přes podřízené postavení je Kristova podstata a důstojnost stejná jako Otcova. Jako prostředník přijímá Kristus vše od Otce, ale jako Bůh syn je v každém směru roven Otci ve své nepochopitelné osobě. Zatřetí, dílo prostředníka je zde shrnuto v jediném velikém bodu, a to ve zjevení Otce těm, kteří mu byli dáni.

A tak kontext Matouše 11 odhaluje následující charakter Krista – jako karatele nekajícných, jako vyhlašovatele závažných „běda“ těm, kteří nebyli ovlivněni jeho mocnými skutky, jako oznamovatele soudného dne, jenž prohlašuje, že ty, kdo pohrdli milosrdenstvími evangelia, očekává trest méně snesitelný, než ten, který je vyměřen Sodomě. Jako toho, kdo ujišťuje o vysoké svrchovanosti Boha, který zakrývá a odhaluje věci související se spasením, jako prostředníka smlouvy, jako Syna rovného Otci a jako toho, skrze něhož se zjevuje Otec.

„Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.“ (Mt 11,28)

Když jsme prozkoumali kontext těchto slov, abychom lépe viděli jejich spojení a konkrétní charakter, v jakém zde Kristus vystupuje, zamyslete se nad adresáty, nad těmi, kdo byli pozváni k dárci odpočinku. V tomto bodu se komentátoři liší. Někteří přikládají tomuto Kristovu pozvání úzký záběr a někteří širší. Všimněte si však, že všichni dřívější významní vykladači omezili toto pozvání na zvláštní skupinu:

„Zve k sobě laskavě ty, které považuje za připravené k tomu, aby se z nich stali učedníci. I když je připraven odhalit Otce všem, veliká část z nich nemá zájem k němu jít, protože nejsou usvědčeni ze svých potřeb. Pokrytci si s Kristem nedělají starosti, protože jsou opojeni svou vlastní spravedlností a nehladoví ani nežízní po jeho milosti. Ti, kdo jsou oddáni světu, nepřikládají nebeskému životu žádnou hodnotu. A tak by bylo k ničemu, kdyby Kristus zval některou z těchto skupin, a proto se obrací ke ztroskotancům a ztrápeným. Mluví k nim o „námaze“ a „břemenu“ a nemá na mysli obecně ty, jež tíží zármutek a potíže, ale ty, kdo jsou přemoženi svými hříchy, kdo jsou naplněni strachem z Božího hněvu a jsou připraveni pod takovým těžkým břemenem klesnout.“ (Jan Kalvín)

„Charakter pozvaných osob – všichni ti, kdo se namáhají a jsou obtíženi. To je rada v pravý čas pro zemdleného (Iz 50,4). Pro ty, kdo si stěžují na břemeno obřadného zákona, což bylo nesnesitelné břemeno, a kvůli tradici starších bylo ještě nesnesitelnější (Lk 11,46). Ať jdou ke Kristu a jejich břemeno se stane lehkým… Ale je třeba pod tím chápat břemeno hříchu - jak vinu, tak i jeho moc. Všichni ti, a jen ti, jsou zváni, aby spočinuli v Kristu, kdo jsou si vědomi hříchu coby břemene a sténají pod ním, ti, kdo jsou usvědčeni nejen ze zla hříchu – svého vlastního hříchu –, ale v duši se kvůli němu rmoutí, ti, komu je skutečně z hříchu zle, jsou unavení ze služby světu a tělu, kdo vidí svůj stav z důvodu hříchu jako smutný a nebezpečný a jsou v bolestech a strachu z něj – jako Efraim (Jr 31,18-20), marnotratný syn (Lk 15,17), celník (Lk 18,13), Petrovo posluchači (Sk 2,37), Pavel (Sk 9), žalářník (Sk 16,29-30). To je nezbytná příprava na milost a pokoj.“ (Matthew Henry)

Kdo jsou lidé zde zvaní? Jsou to ti, kdo se „namáhají“ (řečtina vyjadřuje dřinu provázenou únavou) a jsou „obtíženi“. To je třeba omezit na duchovní zájmy, jinak by to zahrnovalo celé lidstvo a i ty nejzatvrzelejší a nejtvrdošíjnější protivníky Krista a evangelia. Na téma sebespravedlivých věrouků následující pisatel napsal:

„Opomíjíte veliké hříchy, i když možná máte formu zbožnosti. To nejhorší, co si myslíte, že o vás lze prohlásit, je, že každou svou myšlenku a každý prostředek, které vás nepřivedou pod bič zákona, používáte k hromadění peněz, přikupování domu k domu a pole k poli. Nebo že trávíte své dny v úplné lhostejnosti, chodíte podle svého srdce a nedíváte se nikam dál – a v tom, říkáte, že nacházíte potěšení, a trváte na tom, že se ani nenamáháte ani nejste obtíženi… pak je jasné, že nejste osoby, které Kristus zve, aby sdíleli jeho odpočinutí.“ (John Newton)

„Osoby zde zvané nejsou ‚všichni‘ lidé – je zde omezení: ‚všichni, kdo se namáháte a jste obtížení‘, což neznamená ty, kdo se namáhají ve službě hříchu a Satanu, jsou obtíženi nepravostí a nejsou si toho vědomi – ti nejsou unaveni z hříchu ani jím obtíženi, nechtějí ani netouží po odpočinutí pro své duše. Jsou jimi ti, kdo sténají pod břemenem viny z hříchu na svém svědomí, jsou sklíčeni nesnesitelným břemenem zákona a jeho mnohonásobným porušováním, a kdo se namáhali až do vyčerpání, aby došli pokojného svědomí a odpočinutí svým duším dodržováním těchto věcí, ale marně. Těmto patří povzbuzení, aby přišli k němu, složili svá břemena u jeho nohou, vzhlédli k němu a zmocnili se vírou jeho osoby, krve a spravedlnosti.“ (John Gill)

V posledních časech mnozí kazatelé nakládají s tímto textem (Mt 11,28), jako kdyby Pán Ježíš vyslovil neurčité pozvání a zmínil přitom své podmínky jako dostatečně obecné a širokého záběru, aby zahrnovaly hříšníky všeho druhu. Domnívají se, že slova „kdo se namáháte a jste obtíženi“ se vztahují na strádání a otroctví, které přivedl na lidskou rasu pád a v němž jeho nešťastní porobení marně hledají uspokojení ve věcech času a smyslů a usilují o nalezení štěstí v hříšných potěšeních.

„Všeobecná bída člověka je viditelná na obou jejích stranách – na její aktivní i pasivní formě.“ (Fausset a Brown)

Namáhají se, aby ukojili své chtíče, jen aby přidali ke své bídě a stali se ještě obtíženějšími otroky hříchu. Je pravda, že neznovuzrození „se lopotí a pozře to oheň“ a „lopotí se pro nic za nic“ (Abk 2,13). Platí, že se „namáhají … pro nic za nic“ (Jr 51,58) a „jaký užitek má z toho, že se pachtil a honil vítr?“ (Kaz 5,15). Je pravda, že utrácejí peníze, „ale ne za chléb“ a „svůj výdělek za to, co nenasytí“ (Iz 55,2), vždyť „nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením“ (Kaz 1,8). Rovněž platí, že neznovuzrození jsou lid vinou obtížený (Iz 1,4), avšak vůbec svůj strašlivý stav nevnímají. „Hlupáci se unavují pachtěním, nevědí ani, kudy jít do města.“ (Kaz 10,15)

Navíc, „svévolní budou jak vzedmuté moře, které se nemůže uklidnit, jehož vody vyvrhují špínu a kal. Nemají pokoj svévolníci,“ praví můj Bůh.“ (Iz 57,20-21). Nemají čisté svědomí ani pokoj v srdci. Tvrdit však, že takové osoby Kristus zve, aby si k němu přišly odpočinout, je něco docela jiného.

Dáváme přednost názoru, který zastávali starší pisatelé. Před více než sto lety se do církve začal vkrádat latitudinariánský duch a i ti nejortodoxnější jím byli často nevědomky ovlivněni. Ti v církevních lavicích měli větší tendenci se čílit proti tomu, co považovali za „přísnost“ a „úzkoprsost“ svých otců, a ti za kazatelnou, pokud si chtěli zachovat svou popularitu, museli tišit ty rysy pravdy, které byly tělesné mysli nejnepříjemnější. Bok po boku moderním vynálezům, vzrůstajícímu počtu dopravních prostředků a rychlejšímu šíření zpráv přišlo to, co bylo nazváno „širším pohledem“ a „laskavějším duchem“. V přestrojení za anděla světla se Satanovi podařilo arminianizovat mnohá místa pravdy, a i tam, kde se to nepodařilo, byl striktní kalvinizmus ořezán na mírný kalvinizmus.

To jsou závažné skutečnosti, které nemůže popřít žádný student církevní historie. Křesťanstvo se neocitlo v současném stavu z ničeho nic. Jeho současný stav je výsledkem dlouhého a vytrvalého upadání. Smrtelný jed omylu byl přijat tu trochu, tam trochu a jeho kvantita stoupala tím více, čím méně opozice se proti němu pozvedalo. Jak získávání „nových obrácených“ pohlcovalo více a více pozornosti a síly církve, snižovala se norma doktríny, sentiment nahradil přesvědčení a byly přijaty tělesné metody. V poměrně krátké době tvořili velkou část těch, kdo byli vysláni na „cizí pole“, řadoví arminiáni kázající „jiné evangelium“. To mělo vliv i na domovinu a brzy výklady Písma podávané z kazatelen táhly za jeden provaz s „novým duchem“, který zachvátil křesťanstvo.

I když netvrdíme, že všechno moderní je zlo nebo že vše staré bylo výtečné, není pochyb, že větší část tolik vychvalovaného „pokroku“ v křesťanstvu 19. a 20. století byla pokrokem směrem dolů, a ne nahoru, pryč od Boha, a ne k němu, do tmy a ne do světla. Proto musíme zkoumat s dvakrát tak velkou pečlivostí všechny náboženské pohledy, které se odchylují od obecného vyučování zbožných reformátorů a puritánů. Nemusíme uctívat starobylost jako takovou, ale potřebujeme s podezřením hledět na ty „širší“ výklady Božího slova, které se v současnosti staly populárními.

Měli bychom vysvětlit některé důvody, proč nevěříme, že Kristus šířil pozvání určené směsici všech lehkovážných, rozveselených lidí a za potěšením se ženoucích mas, co neměli ani trochu hlad po evangeliu a nedělali si starosti o věčné záležitosti. Toto pozvání nebylo určeno bezbožným, lhostejným, euforickým a světským zástupům, ale spíše těm, kdo klesali pod tíhou vědomí hříchu a toužili po úlevě svědomí.

Zaprvé, Pán Ježíš neobdržel z nebe pověření, aby udělil odpočinutí duše všem, ale jen Božím vyvoleným: „neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal; a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den.“ (J 6,38-39). Tím se nutně řídila celá jeho služba.

Zadruhé, Pán Ježíš vždy praktikoval to, co kázal. Svým učedníkům řekl: „Nedávejte psům, co je svaté. Neházejte perly před svině, nebo je nohama zašlapou, otočí se a roztrhají vás.“ (Mt 7,6). Umíme si tedy představit našeho svatého Pána, jak zve lidi bez zájmu, aby k němu přišli pro to, co si jejich srdce ošklivila? Dal svým služebníkům takový příklad? Jistě by chtěl, aby zdůrazňovali chtíčem otráveným členům naší generace toto:

„Raduj se, jinochu, ze svého mládí, užívej pohody ve svém jinošství a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí. Věz však, že tě za to všechno Bůh postaví před soud.“ (Kaz 11,9).

Zatřetí, přímý kontext absolutně nesouhlasí s širším výkladem. Kristus vyslovil nejzávažnější „běda“ vůči těm, kdo jím pohrdali a odmítali ho (Mt 11,20-24). Nalezl útěchu v Boží svrchovanosti a děkoval mu, protože tyto věci, které náležely k věčnému pokoji, skryl před moudrými a rozumnými a zjevil je maličkým (v. 25 – 26). Právě tyto „maličké“ zve k sobě. A my ho zde nalézáme, jako toho, kdo byl pověřen svým Otcem, aby ho zjevil (v. 27).

Nelze z toho vyvozovat, že nevěříme v neomezené evangelium nebo že se stavíme proti obecné Kristově výzvě všem, kdo ji slyší. To ne. Jeho rozkazy jsou tak jasné, že nemůže dojít k nedorozumění. Pán nás vybídl: „Kažte evangelium všemu stvoření“, tak dalece, jak Boží prozřetelnost dovoluje, a základ poselství evangelia je, že Kristus zemřel za hříšníky a je připraven přivítat každého hříšníka, který je ochoten ho přijmout za jeho podmínek. Pán Ježíš oznámil plán svého vtělení za dostatečně všeobecných podmínek, aby zajistil, že každý člověk, který opravdově touží po spasení, v něho uvěří. „Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Mt 9,13). Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán (Mt 22,14). Způsob, jak zviditelňujeme své vyvolení, je ten, že přicházíme ke Kristu jako ztracení hříšníci s důvěrou, že se nám skrze jeho krev dostane omilostnění a přijetí u Boha.

Ve svém skvělém kázání na tento text John Newton zdůraznil, že když Saulovo běsnění vyhnalo Davida do pustiny, shromáždili se kolem něho „všichni utlačovaní, všichni stíhaní věřitelem a všichni, jejichž život byl plný hořkosti. Stal se jejich velitelem…“ (1S 22,2). Avšak ti, kdo si žili dobře jako Nábal, Davidem opovrhovali (1S 25,10). Nevěřili, že by měl kralovat nad Izraelem, proto dávali přednost Saulovi, kterého Bůh odmítl. Stejné je to s Pánem Ježíšem. I když jde o Boží osobu obdařenou veškerou autoritou, milostí a požehnáními – a prohlašuje, že bude Králem všech, kdo poslechnou jeho hlas – přesto na něm většina neviděla nic, proč by po něm měli zatoužit, nepociťovali, že by ho potřebovali, a tak ho odmítli. Jen pár těch, kdo si uvědomovali své břímě, uvěřili jeho Slovu a přišli k němu, aby si odpočinuli.

Co tím náš Pán myslel, když pobídl všechny, kdo se namáhají a jsou obtíženi, slovy: „Pojďte ke mně?“

Zaprvé, je evidentní, že měl na mysli něco většího než pouhý fyzický skutek nebo příchod k němu, aby si poslechli jeho kázání. Tato slova byla na prvním místě určena těm, kdo už v jeho přítomnosti byli. Mnozí, kteří se účastnili jeho služby a byli svědky jeho zázraků, k němu v zamýšleném smyslu nikdy nepřišli. To platí i dnes. V příchodu ke Kristu je něco víc než holý přístup skrze obřady – naslouchání kázání, absolvování křtu, účast na Večeři Páně. Přijít ke Kristu, tak jak to měl na mysli on, znamená opustit svou duši a následovat ho, toužit po něm, vyhledávat ho a osobně ho přijímat a důvěřovat mu.

Přijít ke Kristu znamená zaprvé, negativně řečeno, něco opustit, vždyť příslib shůry zní: „Kdo kryje svá přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování.“ (Př 28,13). Přijít ke Kristu tedy znamená ukázat světu záda a obrátit své srdce k němu jako k naší jediné naději. Znamená to odvrhnout každou modlu a poddat své životy jeho vládě. Znamená to zavrhnout svou vlastní spravedlnost a závislost a mít srdce, které mu vychází vstříc v láskyplné poddanosti a důvěřivé jistotě. Znamená to zcela vyjít ze sebe sama a všech svých předsevzetí a spolehnout se na jeho milost. Je to vůle, která se poddává jeho autoritě, dává se jím ovládat a následuje ho, kam ji vede. Zkrátka, znamená to úplné obrácení celé duše sebou samým odsouzeného hříšníka ke Kristu za uplatnění všech našich schopností, znamená to odpovědět na jeho požadavky a být připraven bezvýhradně důvěřovat, nepředstíraně milovat a oddaně mu sloužit.

Přijít ke Kristu tedy znamená obrátit celou svou duši k němu. To asi volá po zdůraznění. V duši se nacházejí tři základní složky: rozum, city a vůle. Protože každá z nich byla ovlivněná naším původním odchodem od Boha, proto jsou a musí být aktivní při našem návratu ke Kristu. O Evě je zapsáno:

„Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů…“ (Gn 3,6)

Zaprvé, „viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu“, uchopila tuto skutečnost intelektem a vyvodila závěr svým rozumem.

Zadruhé, „lákavý pro oči“. To byla reakce jejích citů.

Zatřetí, „strom slibující vševědoucnost“. Zde zapracovala její vůle. „Vzala tedy z jeho plodů a jedla“ – to byl dokonaný skutek.

Stejné je to s příchodem hříšníka ke Kristu. Nejprve dochází ke zhodnocení rozumem. Mysl je osvícena a přizpůsobena, aby si uvědomila svou hlubokou potřebu Krista a jeho způsobilost dostát těmto potřebám. Inteligence vidí, že je „dobrý k jídlu“, Chléb života k nasycení našich duší. Zadruhé, zaktivují se city. Předtím jsme v Kristu neviděli žádnou krásu, pro kterou bychom po něm měli toužit, ale nyní je „lákavý pro oči“ našich duší. Je to srdce odvracející se od milování hříchu k lásce ke svatosti, od sebe ke Spasiteli. Zatřetí, v příchodu ke Kristu se uplatňuje vůle, neboť těm, kdo by Ho nepřijali, řekl: „Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život.“ (J 5,40). Toto uplatnění vůle nás poddává jeho autoritě.

Nikdo nepřijde ke Kristu, pokud ho nezná. Rozum musí přijmout jeho způsobilost, než se k němu může mysl obrátit intelektem tak, jak je zjeven v evangeliu. Ani srdce nemůže přijít ke Kristu, když ho nenávidí či je svázané s věcmi časnosti a vesmíru. City musí být nasměrovány vůči němu.

„Kdo nemiluje Pána, ať je proklet! Maranatha!“ (1K 16,22)

Stejně zřejmé je to, že nikdo nepřijde ke Kristu, když bude svou vůlí odporovat té jeho – osvícení porozumění a zapálení jeho citů je tím, co přemůže jeho nepřátelství a učiní hříšníka ochotným v den Boží vojenské síly (Ž 110,3 Pavlík). Pozorujte, že uplatnění těchto tří složek duše odpovídá povahou trojímu úřadu Krista: rozum osvícený jím coby Prorokem, city zapálené jeho dílem coby Kněze a vůle klanící se jeho autoritě coby Krále.

Ve dnech strávených na zemi se Pán Ježíš hrbil ve službě potřebám těl lidí, a ne málo jich k němu přišlo a byli uzdraveni. V tom můžeme vidět jeho charakter velikého lékaře duší a také to, co se žádá od hříšníků, pokud se jim má dostat duchovního uzdravení z jeho ruky. Ti, kdo vyhledali Krista, aby došli tělesné úlevy, byli přesvědčeni o jeho veliké moci, jeho laskavé ochotě a o své vlastní zoufalé potřebě. Ale také si všimněte, že tehdy stejně jako nyní se přesvědčení o Pánově způsobilosti a jeho ochota naplnit očekávání v různých případech lišily. Setník promluvil s plným ujištěním: „… řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven“ (Mt 8,8).

Malomocný se vyjádřil s většími pochybami: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit“ (Mt 8,2). Jiný promluvil ještě slaběji: „… Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám“ (Mk 9,22). Avšak ani zde Vykupitel nedolomil nalomenou třtinu ani neuhasil doutnající knot, ale laskavě kvůli němu způsobil zázrak.

Všimněte si však, že v každém z těchto případů se objevuje osobní, akutní prosba na Krista. A právě tato prosba prokázala jejich víru, i když byla malá jako hořčičné zrno. Nespokojili se s pouhým doslechem o jeho slávě, ale šli dál. Sami od sebe ho vyhledali, seznámili ho se svým případem a požádali o jeho soucit. Tak to musejí udělat ti, kdo se trápí kvůli své duši. Spásná víra není pasivní, ale aktivní. A co víc, víra těch, kdo vyhledali Krista kvůli tělesné úlevě, odmítla nechat se odradit těžkostmi. Marně vybízely zástupy slepého muže, aby byl zticha (Mk 10,48). Věděl, že Kristus je schopen darovat zrak, a tak volal o to víc. I ve chvílích, kdy se zdálo, že si Kristus udržuje veliký odstup, žena odmítla odejít, dokud nebyla její žádost vyslyšena (Mt 15,27).

Přeložila Julie Petrecká.