Každodenní pomoc od Charlese Spurgeona

Krátká zamyšlení pro povzbuzení k chození s Bohem od knížete kazatelů Charlese H. Spurgeona.

Jedinečnost skromnosti

Obtěžkané větve visí nízko. Kopřiva se tyčí nad ostatními plevely, ale fialka leží zahalená pod svými listy a poznáte ji jen podle její vůně.

Když jsme se jednou procházeli kolem potoka, cítili jsme lahodnou vůni, a teprve potom jsme si všimli malých modrých očí, které k nám tak pokorně vzhlížely ze země, na níž jsme stáli. Ctnost je vždycky skromná a skromnost je sama o sobě ctností. Kdo se projevuje ve své skutečné jedinečnosti, a ne sebestředným vyzdvihováním vlastní dokonalosti, je člověk, kterého stojí za to znát.

Začátek nad konec

Nejdůležitějším okamžikem lidského života není jeho konec, ale jeho začátek. Den naší smrti je dítětem minulosti, ale naše první léta jsou otcem budoucnosti. V posledních hodinách pronášejí lidé vznešené myšlenky u našeho lůžka, které ovšem z hlediska praktického užitku přicházejí velmi pozdě. A podobně mlčenlivost, úcta a pohled do dáli, jež jsou tak časté v okamžicích rozloučení, by měly nastat mnohem dříve. Chválíme příklad izraelského krále Davida, jenž se postil a plakal tak dlouho, dokud dítě ještě žilo. Moudře považoval nářek za užitečný, dokud dítě neumřelo. „Což je mohu ještě přivést zpět?“ (2S 12,23), byla jedna z jeho nejvážnějších otázek.

Bláhové pochybnosti

Dobře bylo řečeno: „Není nic snazšího než pochybovat. Člověk průměrných schopností a znalostí dokáže pochybovat víc, než jak věří ti nejmoudřejší.“ Víra vyžaduje poznání, neboť je to inteligentní milost, schopná a toužící se ospravedlnit. Nevěra však nemusí uvádět důvody pro pochybnosti, které v ní jsou; vyzývavé chování a chvástavý tón odpovídají jejím potřebám. Vrcholem nevěry je nevědět nic. Co jiného to je než oslava nevědomosti?

Člověk může bezděčně sklouznout do agnosticismu a lenivě v něm setrvávat, ale věřit znamená být naživu. Ti, kdo si myslí, že víra je dětinská záležitost, budou muset hodně pokročit k dospělosti, než budou schopni ověřit své vlastní teorie.

Ustavičná modlitba

Modlitba nesmí být pouze naší náhodnou aktivitou, ale každodenní činností, naším zvykem a povoláním. Jako se umělci zasvěcují svým vzorům a básníci se věnují svým klasickým žánrům, tak se musíme odevzdat modlitbě. Musíme být ponořeni do modlitby jako do svého živlu, a tak se "modlit bez přestání" (1T 5,17). Pane, nauč nás modlit se, abychom se víc rozvíjeli v modlitbě. Společnou chybou většiny z nás je ochota podléhat rozptýlení. Naše myšlenky se toulají sem a tam a my jen málo směřujeme k vytouženému cíli. Naše mysl se jako rtuť neudrží pohromadě, ale kutálí se sem a tam. Jak velké je to zlo! Zraňuje nás to, a co je horší, uráží to našeho Boha.

Boží moudrost

Jednou z podivuhodností Bible je její jedinečná plnost. Není to kniha se zlatou ořízkou a jemným papírem, jak to většinou bývá  u knih pobízejících k přemýšlení, ale její věty jsou nabité čistou pravdou. Boží kniha je bohem mezi knihami pro svou bezmeznost. Německý autor to vystihl větou: „V této malé knize je obsažena všechna moudrost světa.“

Hledáme ve světě pravdu,

vybíráme dobré, čisté a krásné

z rytin na kamenech a popsaných svitků,

ze všech starých, květy posetých lučin duše;

a pak se jako znavení hledači toho nejlepšího

vracíme z pátrání domů, abychom zjistili,

že vše to, co moudří pronesli,

je v Knize, kterou čtou naše matky.

(John Greenleaf Whittier, 1807-1892)

Sebedůvěra

Sebedůvěra bývá pokládaná za ctnost a v jistém smyslu a za jistých okolností jí skutečně je. Pozorování i zkušenosti dokazují, že je ve světě významnou silou. Kdo pochybuje o svých vlastních silách a nezná svou vlastní mysl, váhá, chvěje se, klopýtá a selhává. Jeho rozpolcenost je původcem jeho zklamání. Kdo si věří, ten doufá, odvažuje se, plánuje, rozhoduje se, usiluje, vytrvá a uspěje. Jeho jistota ohledně vítězství je jednou z hlavních příčin jeho úspěchu. Člověk věří ve své schopnosti, a pokud jeho víra nestojí jenom na vodě, postupně přesvědčí i ostatní, že jeho odhad je správný.

Hnáni k modlitbě

Milovaný čtenáři, jak je to s tvou neutěšenou situací? Jakou závažnou záležitost řešíš dnes večer? Přines ji sem. Bůh proroků je živý a žije, aby pomohl svým svatým. Nedopustí, aby ti chybělo cokoli dobrého. Věř v Pána zástupů! Přistup k němu s prosbou ve jménu Ježíše. Uvidíš i ty, jak Boží prst koná zázraky pro svůj lid. „Staň se ti podle tvé víry“ (Mt 9,29). V hodinách našich tělesných bolestí a duševních úzkostí se přirozeně ocitáme ve stavu, kdy jsme hnáni k modlitbě, jako je trosečník hnán vlnami na břeh. V takových chvílích si za hlavní hnací sílu svého života zvolíme víru, a nikoliv pochybnosti.

Spolehnutí se na Stvořitele

Říká se, že Boha nelze poznat. Ti, kdo to tvrdí, prohlašují, že sami neznají nic jiného než to, co je zjevné.

Ten, kdo stvořil svět, byl zcela jistě inteligentní bytostí, ve skutečnosti nejvyšší inteligencí, neboť jeho díla nesčetnými způsoby prokazují přítomnost hlubokého myšlení a poznání. Lord Bacon řekl: „Raději bych věřil všem báchorkám Talmudu a Koránu, než tomu, že to, co existuje, vzniklo nezávisle na nějaké mysli.“ Protože Bůh stvořil tento svět, známe Boha právě v této věci natolik a v takové míře, že jsme připraveni mu důvěřovat. Ten, který stvořil všechny věci, je hoden daleko větší důvěry než všechny věci, které stvořil.

Důvěra v maličkostech

Nesmíme odmítat spoléhat se na Boha kvůli své bezvýznamnosti, protože není myslitelné, že by pro Boha mohlo být něco příliš malé. Zázraky mikroskopu jsou stejně pozoruhodné jako zázraky dalekohledu; ale ani v jednom směru nesmíme Pánu určovat hranici. On může a chce ukázat své božské schopnosti v životě člověka stejně jako v oběhu planety.

Existují svědkové, kteří mohou dosvědčit, že Pán vztahuje svou paži k těm, kdo mu důvěřují. (Viz Iz 52,10; 2Kr 16,9.) Každý člověk může tento princip vyzkoušet i ve svém vlastním životě a je třeba připomenout, že nikdo tak nikdy neučinil nadarmo.

Zjevení

Mezi Božím zjevením v jeho Slově a zjevením v Božích skutcích nemůže být žádný skutečný rozpor. Jedno může jít dál než druhé, ale samotné zjevení musí být v souladu. Mezi výkladem skutků a výkladem Slova mohou být velmi velké rozdíly. Je třeba připustit, že znalci Knihy se někdy míjejí s jejím významem. Ne, ba co víc – je jisté, že zbožní lidé v touze obhájit svou Bibli byli natolik nerozumní, že její slova překroutili. Kdyby se vždy snažili pochopit, co Bůh ve své Knize říká, a vytrvale se drželi jejího smyslu, byli by moudří.

Hvězdy skryté za mraky

Dobře se říká, že „louky mohou být občas zaplaveny, ale bažiny jsou pod vodou při každém přílivu“.

V tom všem je rozdíl mezi hříchy spravedlivých a bezbožných. Praví svatí, zaskočeni pokušením, jsou zaplaveni přechodným výbuchem hříchu, ale bezbožní si v přestupcích libují a žijí v nich jako ve svém živlu. Světec je ve svých chybách hvězdou skrytou za mrakem, ale hříšník je temnotou samotnou. Člověk v milosti může upadnout do nepravosti, ale člověk bez milosti do ní vbíhá, utápí se v ní a znovu a znovu se k ní vrací.

Řešení problému hříchu

Pokud jde o vědomí zla v minulosti našeho života a o sklon ke špatnému jednání v naší přirozenosti, Bible hovoří velmi jasně. Obdivuhodně jasně popisuje Boží způsob, jak tuto překážku našeho budoucího pokroku odstranit. V Písmu svatém vidíme nanejvýš moudrý a milostivý způsob, jak odstranit vinu, aniž by byla poškozena Boží spravedlnost. Usmíření, které nabízí Pán Ježíš, který je ztělesněním Božího zjevení, je mimořádně uspokojivým řešením nejtěžšího problému duše. Cítíme, že Bůh, univerzální Vládce, musí jednat správně a nesmí ani kvůli milosrdenství slevit z pravidla, že spáchané zlo přináší ve svém důsledku zase zlo.

Božský původ Písma

Jasný důkaz božského původu Písma je v tom, že nám přináší obraz dokonalého člověka. Ježíš je bez hříchu v myšlení, slovech i skutcích. Jeho nepřátelé na něm nedokážou najít chybu, nic navíc, ani žádný nedostatek. Nikde jinde na světě nemáme takový podobný obraz člověka. Bylo by zbytečné říkat, že ani nikde jinde nemůžeme najít takového dalšího člověka. Ježíš je jedinečný, je originální, se zvláštnostmi sobě vlastními, ale bez jakéhokoli vybočení z přímé linie mravních ctností. Není to samotář, který by měl málo vztahů, a tudíž i málo zkoušek, ale je to člověk, který žije mezi lidmi v jasném světle jako král, a vstupuje do vztahu se světem tisícerými způsoby.

Těšitelé bližních

Křesťan by měl být těšitelem s laskavými slovy na rtech a soucitem v srdci. Měl by nést sluneční světlo všude, kam jde, a šířit kolem sebe štěstí. Pokud se budete dívat na Ježíše a nepřetržitě setrvávat ve světle jeho tváře, vaše tvář, váš charakter a váš život se rozzáří, aniž byste o tom věděli. Jestliže nás navštívilo něžné Boží milosrdenství a udělalo pro nás mnohem víc, než mohu vyprávět já nebo než můžete slyšet vy, projevujme sami něžné milosrdenství v jednání s našimi bližními. Kdo je nástrojem předávání duchovního života druhým, ten žije nejvíce a nejlépe.

Nepřetržitý vztah s Bohem

Modlitba je žvatláním věřícího nemluvněte, jásotem bojujícího věřícího, rekviem umírajícího svatého, který usíná v Ježíši. Je to dech, ochrana, útěcha, síla a čest křesťana.

Duchovní milosti jsou dobré věci, a nejen dobré, ale ty nejlepší, takže o ně můžete dobře prosit. Neboť jestliže „žádné dobro neodepře“ (Ž 84,12), potom o to více nebude odepřena žádná z nejlepších věcí.

Chceš-li mít sílu v modlitbě, musíš mít čistotu v životě.

Má-li naše víra nesmírně růst, musíme mít nepřetržitý důvěrný vztah s Bohem.

Nebe na zemi

Nejlepší zjištění o Ježíšově podivuhodné lásce a milosti jsou věřícím nejcitlivěji dopřána ve chvílích zármutku. Tehdy je zvedá od svých nohou, u nichž, podobně jako Marie, s oblibou sedávají, a pozdvihuje je na místo oblíbeného Jana, tiskne je na svá prsa a vybízí je, aby se opřeli o jeho hruď.

Kristova láska ve své lahodnosti, plnosti, velikosti a věrnosti přesahuje veškeré lidské chápání.

Nebe na zemi – to je překypující láska k Ježíši. To je první a poslední skutečná rozkoš – milovat toho, který je „první i poslední“ ( Zj 22,13). Milovat Ježíše je jiné pojmenování pro ráj.

Jediné jméno

Zamysli se nad dějinami Vykupitelovy lásky a nabídne se ti tisíc okouzlujících projevů náklonnosti, které všechny měly za cíl prolnout srdce s Kristem a propojit myšlenky a city obnovené duše s Ježíšovou myslí. Blízkost života k Beránkovi bude nutně zahrnovat velikost lásky k němu. Jako blízkost slunce zvyšuje teplotu různých planet, tak blízké společenství s Ježíšem zvyšuje žár citů k němu. Jedině to je pravý život křesťana – jeho zdroj, jeho obživa, jeho oblečení, jeho cíl – to vše je obsaženo v jediném jménu: Ježíš Kristus.

Milost utrpení

Natolik jsme poctěni Pánem, nakolik nám dá milost trpět pro Krista a trpět s ním. Utrpení nás nemohou posvětit jinak než tak, že je Kristus použije jako své kladivo a dláto. Naše radosti a naše úsilí nás nemohou připravit na nebe jinak než rukou Ježíše, který správně upravuje naše srdce a připravuje nás na podíl na dědictví svatých ve světle. Naše zármutky nemohou zkalit melodii naší chvály; počítáme s nimi jako s basovou partiturou naší životní písně. Toto údolí slz je jen cestou do lepší země; tento svět utrpení je jen odrazovým můstkem do světa blaženosti.

Od víry k víře

Nikdy nežijeme tak dobře, jako když žijeme prostě pro Pána Ježíše, a ne pro své potěšení a povyražení. Víra nejvíc roste v dobách, které se pro ni zdají být nepříznivé. Když je zbavena zátěže spoléhání se na radosti, zážitky, nálady, pocity a podobně, stoupá vzhůru k nebi. Blahoslavená duše, spolehni se na sílu svého Vykupitele. Využívej víru, kterou máš, a časem se Pán nad tebou pozvedne s uzdravením pod svými křídly. Jdi od víry k víře a dostane se ti požehnání za požehnáním.

Uprostřed soužení

Je-li Kristus v jednu dobu znamenitější než v jinou, je to jistě „v den oblaku a mrákoty“ (Ez 34,12). Nikdy nemůžeme tak dobře vidět pravou barvu Kristovy lásky jako během proplakané noci. Kristus v žaláři, Kristus na lůžku nemocného, Kristus v chudobě je pro posvěceného člověka skutečně Kristem. Žádné vidění Ježíše Krista není tak plným zjevením jako to, z prostředku soužení na ostrově Patmos. Uprostřed soužení se Pán dává poznat svým milovaným ne pouhými slovy zaslíbení, ale skutečnými skutky lásky. Jak se rozhojňují naše utrpení, rozhojňuje se i útěcha.

Milujeme Ježíše

Milujeme Ježíše, když jsme z účasti s ním na velkém díle jeho vtělení pokročili v božském životě. Toužíme vidět své bližní obrácené od temnoty ke světlu a milujeme ho jako slunce spravedlnosti, které jediné je může osvítit. Nenávidíme hřích, a proto se z Ježíše radujeme jako z toho, který se zjevil, aby odstranil hřích. Toužíme po svatějších a šťastnějších časech, a proto ho uctíváme jako přicházejícího vládce celé země, který při svém příchodu nastolí tisícileté království. Milujte duši každého člověka z celé síly svého bytí.

Hledání Spasitele

Ještě se nenašla duše, která by upřímně hledala Spasitele a která by zahynula dříve, než ho nalezla. Ne, brány smrti se před tebou nikdy nezavřou, dokud se ti neotevřou brány milosti. Dokud Kristus nesmyje tvé hříchy, nikdy nebudeš pokřtěn v potoce Jordánu. Tvůj život je v bezpečí, neboť to je stálý Boží plán: Své vyvolené udržuje při životě až do dne své milosti a pak je vezme k sobě. A nakolik víš, že potřebuješ Spasitele, jsi jedním z jeho vyvolených a nikdy nezemřeš, dokud ho nenajdeš. Bůh posílá správného posla ke správnému člověku.

Boží přebývání ve svatých

Chcete-li najít Boha, přebývá na každém vrcholku kopce a v každém údolí; Bůh je všude ve stvoření. Chceš-li však, aby se ti zvlášť ukázal, chceš-li poznat tajné místo svatostánku Nejvyššího – vnitřní svatyni božství – musíš jít tam, kde najdeš církev opravdových věřících, neboť právě zde se dává poznat v trvalém přebývání v srdcích pokorných a zkroušených, kteří se chvějí před jeho Slovem. Každá církev je pro našeho Pána vznešenější věcí než souhvězdí na nebi. Tak jako je on vzácný pro své svaté, tak jsou oni vzácní pro něj.

Srdce plné lásky

Jen láska hledá lásku. Toužím-li po lásce druhého, může to být jistě jen proto, že sám k němu chovám lásku. Nestojíme o to, aby nás milovali ti, které nemilujeme. Přijímat lásku od těch, kterým bychom ji neopětovali, je spíše trapné než výhodné. Když Bůh žádá lidskou lásku, je to proto, že Bůh je láska. Ať už máme jakoukoli náladu nebo pocit, Ježíšovo srdce je plné lásky, takové lásky, která nebyla zapříčiněna naším dobrým chováním a není oslabena našimi hloupostmi, takové lásky, která je stejně jistá za temné noci jako za jasného dne radosti.

Obraz Boží lásky

Nejlepší zprávy, které kdy lidská mysl přijala, jsou ty, které přišly od velkého Otce. Řekni, ubohá duše, co dostáváš v Kristu, kdykoli k němu jdeš? Cožpak můžeš neříci: „Ach, dostávám od něho více lásky, než jsem kdy dosud dostával. Nikdy jsem se k němu nepřiblížil, bez toho abych obdržel velký doušek a vydatnou dávku Boží lásky.“ Z jeho plnosti dostáváme milost za milostí a lásku za láskou. Jedním slovem, skrze víru se na nás „zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu“ (2K 3,18), a obrazem Božím je láska. Žijte z Krista, který je každodenní manou, a budete žít dobře.

Láska živená láskou

Když se nebe usměje a vylije na nás spršku milosti, je to převzácné. Bez nebeského deště nemůžeme očekávat ani vodu z vyprahlé pustiny, natož skutečné požehnání, které by bylo k našemu užitku. Každý den věřící vyznává svému Pánu, že „všechna spása pramení mi z tebe“ (Ž 87,7) – je to vyznání, které až do smrti musí mít stále na rtech. Protože láska pochází z nebe, musí se živit nebeským chlebem. Nemůže existovat na poušti, pokud není živena manou z výsosti. Láska se musí živit láskou. Samotnou duší a životem naší lásky k Bohu je jeho láska k nám.

Přípravná škola

Někdy lze spatřit hvězdy dna hluboké studny, zatímco z vrcholu hory nejsou vidět. Stejně tak se v nepřízni osudu naučíme mnoho věcí, o kterých se úspěšnému člověku ani nezdá. Potřebujeme trápení, jako stromy potřebují zimu, abychom mohli nabírat mízu a výživu pro budoucí květy a plody. Smutek je pro duši stejně potřebný jako lék pro tělo:

Cesta smutku a jenom tato cesta,

vede do země, kde smutek není.

Dnešní těžkosti jsou přípravnou školou pro vyšší vzdělání.

Sláva kříže

Kristův kříž je Kristovou slávou. Člověk se snaží získat slávu obětováním druhých, Kristus obětovánim sebe sama. Lidé se snaží získat zlaté koruny, on hledal trnovou korunu. Lidé si myslí, že sláva spočívá v tom, že jsou vyvýšeni nad ostatní; Kristus si myslel, že jeho sláva spočívá v tom, že se stal „červem a potupou“ (Ž 22,6), posměchem a výčitkou mezi všemi, kdo ho viděli. Když vítězil, shýbal se a počítal s tím, že sláva spočívá stejně tak v tom, že se shýbá, jako v tom, že vítězí.

Náš Bůh učinil, že nás navštívil „vycházející z výsosti“ (Lk 1,78). Náš život je těmito návštěvami prozářen jako nebe hvězdami.

Potěšení v Kristově odstoupení

Často se říká, že po zármutku jsou naši pastýři nadanější slovy v pravý čas a jejich promluvy jsou plné chuti. To lze vysvětlit lahodným vlivem zármutku posvěceného Duchem svatým. Požehnaný Vykupiteli, těšíme se z tvé lásky a tvá přítomnost je světlem našich radostí. Jestliže nás však tvá kratičká odstoupení uschopňují k tomu, abychom tě oslavovali při potěšování tvých svatých, děkujeme ti za to, že nás opouštíš, když tě hledáme v noci. To nás totiž docela povzbuzuje, když nám žehnáš, zatímco nám odnímáš své nejvzácnější požehnání.

Bitevní vřava

Vojáku kříže, přichází hodina, kdy se po celém světě rozezní zvěst o vítězství. Bitevní hradby nepřítele musí brzy podlehnout; meče mocných musí být brzy vydány Pánu pánů. Cože! Vojáku kříže, chtěl bys, aby se v den vítězství říkalo, že ses v den bitvy obrátil zády? Copak si nepřeješ mít podíl na boji, abys měl podíl na vítězství? Ochabneš snad, když stát na místě nejprudšího boje? Pokud budeš v samotném ohni konfliktu, budeš mít nejvíce zjevný podíl na vítězství!