Oslava Ježíše v Janově evangeliu

V letošním roce (r. 2023) budeme přemýšlet nad vybranými texty z Janova evangelia. Cílem je oslava Pána Ježíše Krista. Chceme si ho neustále stavět před oči, což mimo jiné znamená zabývat se jeho Slovem. Chtěl bych vás, milí čtenáři, povzbudit k tomu, abyste se v tomto roce, kromě svého pravidelného čtení Písma ještě více změřili na Janovo evangelium. Jeden z mých návrhů je přečíst každý den jednu kapitolu Janova evangelia, a když dojdete na konec, začněte zase od začátku, a pořád dokola. Na konci roku bude Janovo evangelium vyryté do vaší mysli a budete z něj moci vytěžit mnohé poklady, které vám dosud zůstávaly skryté. Jiný návrh souvisí s tímto zamyšlením. Chtěl bych vás vybídnout k tomu, abyste nezůstali jenom u zamyšlení, které si přečtete, ale abyste ho použili jako odrazový můstek pro své vlastní rozjímání nad veršem, jehož se dané zamyšlení týká. Vryjte si ho do srdce, vracejte se k němu v průběhu celého dne, přemýšlejte nad ním, snažte se ho prozkoumat ze všech stran. Klaďte si všechny možné otázky, které by mohly s daným veršem souviset, jako např. čeho se ten verš týká, o kom se tam mluví, kdo to říká, proč to říká, komu to říká, proč právě toto nechal Bůh zapsat do svého Slova, jak to souvisí s mým životem, na co se mohu ve víře postavit apod. To je obnova mysli Božím slovem, to je naplňovaní srdce a sycení duše. 

V těchto krátkých zamyšleních neprocházím důsledně každým veršem Janova evangelia, ale postupně se zabývám skoro polovinou z 879 veršů. Rád bych vás povzbudil, abyste si našli každý den chvilku času a podívali ještě na okolní verše, vedle toho, k němuž se vztahuje dané zamyšlení. Kromě výše uvedeného rozjímání je to další způsob, jak si vrýt do srdce Boží slovo v jeho šířce i délce, výšce i hloubce a jak poznat více z Boží lásky, která se nám v Písmu odhaluje. 

Leden

1. ledna 

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. (J 1,1)

Co bylo na počátku? A co je vlastně ten počátek, o němž je tady řeč? Je to počátek stvoření? Ale o stvoření se mluví až o dva verše dál – všechno povstalo skrze to slovo (J 1,3). Mělo tedy to Slovo nějaký počátek? Ani o tom zde není řeč. To Slovo bylo na samotném počátku. Tím Slovem se počíná všechno, co je. Toto samotné Slovo je tímto počátkem, je samotnou prvotní příčinou všech věcí, prapůvodcem všeho. Je to věčné Slovo bez jakéhokoliv počátku, Slovo věčně vycházející z Božích úst, trvale plozené Otcem. Tímto Slovem začíná celé stvoření, tímto Slovem začíná evangelium Ježíše Krista. On sám je to Slovo, které se stalo tělem a jemuž patří chvála veškerého stvoření.

2. ledna 

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. (J 1,1)

Na samotném počátku bylo Slovo. Bůh promluvil. Z Boha vyšlo Slovo. Bůh, který je láska přetékal hojností dobroty a to první, co z něho vždycky vycházelo, bylo Slovo – živé Slovo, které věrně a pravdivě ukazovalo na Boha samotného. Bylo z něj a bylo u něj a bylo jím samotným. Ani zapsané Slovo, Bibli, nemůžeme oddělit od samotného Boha – je to Boží slovo, Boží promluva, živé slovo, které věrně a pravdivě ukazuje na to, kdo je Bůh, jaký je a co dělá. A co teprve toto věčné Slovo, logos, které nám bylo zjeveno. Je září Boží slávy a výrazem Boží podstaty (Žd 1,3). Stačí se podívat na něj, na Pána Ježíše Krista, a vidíme Otce v celé jeho plnosti. 

3. ledna 

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. (J 1,1)

Nejlepší překlad poslední části tohoto verše je „Bůh byl to slovo“. Není pochyb o tom, kdo je toto Slovo! Toto Slovo, které se stalo tělem, Pán Ježíš Kristus, byl, je a vždycky bude Bůh. Bůh sám ve své milosti a slávě vstoupil do našeho světa, do světa, který leží ve zlém, do tělesného, hmotného světa, stal se člověkem, aby nám ukázal pravdu o Bohu. To Slovo, které bylo Bohem, které se nám dávalo poznat v mnoha zjeveních v době Starého zákona, se nyní stalo jedinečným tělem. Vešlo do světa v podobě člověka, aby přebývalo mezi námi. Ve své nekonečné lásce se nám Bůh dává poznat způsobem, který je pro nás naprosto přirozený – Slovo se stává tělem, člověkem a přebývá uprostřed lidí. 

4. ledna 

To bylo na počátku u Boha. (J 1,2)

První dva verše Janova evangelia jasně vyhlašují, že Ježíš je věčný Bůh. Byl na počátku, Bůh bylo to Slovo, Ježíš, a bylo na počátku u Boha. Toto Slovo bylo věčně s Bohem a u Boha. Je tu nerozlučný a trvalý vztah Otce a Syna. Od počátku byli vždy spolu, v jednotě, v obecenství lásky, v radosti, v plnosti a v pokoji. Toto Slovo věčně vychází z Božích úst – proto Ježíš nikdy nemluvil sám za sebe, ale říkal to, co slyšel od Otce. Proto může tak jasně prohlásit, že „já a Otec jsme jedno“ (J 10,30). Proto může říci, že je v náruči Otce, proto také, kdo vidí Syna, vidí i Otce a kdo má Syna, má i Otce.

5. ledna 

Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. (J 1,3)

Když Bůh stvořil viditelný i neviditelný svět, bylo zde jeho Slovo, které bylo u něj a s ním. Bůh řekl, a stalo se. Slovo je vstupní branou, skrze kterou vstoupilo všechno do své existence. Bez něho nepovstalo nic, co je – veškerý stvořený svět má svůj původ v Pánu Ježíši Kristu, v Božském Slovu. Proto Pán všechno předchází a má ve všem prvenství. Proto je větší než cokoliv stvořeného, protože on sám je nestvořený, ale všechno stvořené vzešlo skrze něj, a všechno bylo stvořeno pro něj – pro jeho lásku, pro jeho radost, pro jeho potěšení, pro jeho užitek a k jeho slávě. Proto musí celé stvoření chválit Pána Ježíše Krista, sklánět se před ním a vyznávat, že jenom on je Pán.

6. ledna 

V něm byl život a život byl světlo lidí. (J 1,4)

To Slovo bylo živé! Byl v něm život sám o sobě, božský život, věčný život. To Slovo je ten, který později řekne: „Já jsem vzkříšení i život!“ On sám je zdrojem života – nepotřebuje ho odnikud čerpat nebo brát, nikdo mu ho nemůže vzít, protože je původcem života (Sk 3,15) a všem život dává. Stejně jako všechno povstalo skrze to Slovo, tak z něj také má všechno živé svůj život. Toto Slovo, které je živé a v němž je život, je světlem. Protože je životem, je světlem. Pán Ježíš, vtělené Slovo, o sobě řekl, že on je světlo světa. Je nejenom světlem svět, ale také světlem lidí, zdrojem života každého člověka, a tedy také jeho pravým světlem. 

7. ledna 

To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. (J 1,5)

To světlo má svůj zdroj samo v sobě, je plné života a pravdy. Ve skutečnosti je světlem, je životem, je pravdou! Žádná tma nemůže přemoci světlo nebo ho pohltit. To platí o světle obecně, protože kamkoliv přijde světlo, musí tma ustoupit. A platí to zcela specificky o tomto světle. V úvodních slovech svého prvního listu Jan napsal, že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy (1J 1,5). Takže svým vyjádřením, že Ježíš, Slovo, je světlem, znovu odkazuje na jeho  Božství. Toto světlo úzce souvisí s pravdou, která vysvobozuje z hříchu a z temnoty lži, která vede ke společenství s Pánem Ježíšem Kristem, k životu v jeho světle a následně také k životu ve společenství s Božím lidem.

8. ledna 

Od Boha byl poslán člověk, jménem Jan. (J 1,6)

To Slovo bylo Bůh, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo život a světlo. To Slovo se stalo tělem, člověkem, jako jsme my, ale bylo a je mnohem vznešenější, než jsme my a nekonečně nás přesahuje. Od Boha byl poslán také člověk jménem Jan. Bůh posílá člověka, aby připravil cestu Božímu synu. Poslal Jana, aby byl „hlasem volajícím na poušti“, aby volal lidi k pokání a připravoval je na příchod Mesiáše. I dnes posílá své služebníky, aby volali lidi k pokání a k víře v Božího syna a připravovali je na jeho druhý příchod, kdy přijde jako Vládce a Soudce vší země. V každé generaci posílá Bůh své služebníky, aby svědčili o jeho milovaném Synu, Ježíši Kristu. 

9. ledna 

Ten přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. (J 1,7)

Jak důležité je rozumět tomu, kdo je kdo a kým jsem já. Potřebuji vědět, co je můj úkol a co nikoliv! Od Boha byl poslán člověk … Ta slova se týkají každého z nás – nikdo z lidí není na světě jen tak, jen z nějakého rozmaru nebo z pouhé náhody. Každý člověk – bez ohledu na to, zda je věřící nebo ne – má své místo v Božím plánu a má svůj úkol. Úkolem Jana bylo vydat svědectví o Pánu Ježíši Kristu, o Slovu, které se stalo tělem, o světle lidí, o pravém životě. Když splnil tento úkol a ukázal na „Beránka, který snímá hříchy světa“, mohl být zatčen, uvězněn a nakonec popraven – oslavil Boha a odešel v pokoji do jeho slávy.

10. ledna 

Jan sám nebyl tím světlem, ale přišel, aby o tom světle vydal svědectví. (J 1,8)

Jan byl světlem, které přišlo vydat svědectví o Mesiášovi. Jan zazářil v Izraeli jako veliký prorok, ale jeho pravá velikost spočívala v tom, že ukázal na Pána Ježíše Krista. Při jeho křtu mu Bůh ukázal, že právě Ježíš je zaslíbený Mesiáš, Beránek Boží, který snímá hříchy. Jan o tom vydal svědectví celému Izraeli – to byl úkol, kvůli kterému přišel. Připravil cestu svému Pánu, volal lidi k pokání a zval je k Ježíši. A jeho největší touhou bylo, aby Pán Ježíš rostl a on sám se zmenšoval. Ale nebyl tím světlem, nebyl Božím Slovem ani Boží moudrostí, nebyl nestvořeným světlem, které zde bylo od věčnosti, v němž byl život, milost, pravda i sláva. Tím je Boží Syn, Ježíš. 

11. ledna 

Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. (J 1,9)

Pán Ježíš Kristus je pravé světlo, které přišlo do temnoty světa a přebývalo mezi námi. Je to Božské světle, které svítí samo od sebe, má svůj zdroj samo v sobě, je to čistá pravda a život. Každého člověka, který přichází na svět, toto světlo osvěcuje tím, že mu dává svědomí, které je odpovědné Bohu a svědčí každému člověku o Bohu, o pravdě a o spravedlnosti. Proto před Bohem nebude mít nikdo výmluvu – jeho moc i Božství lze vidět, když člověk přemýšlí o jeho díle, když se zahledí na nádheru stvoření, když použije svůj rozum a s pokorou začne hledat pravdu. Kristovo světlo, které přišlo do světa, pak zazáří v celé své slávě a dovede člověka ke spasení. 

12. ledna 

Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. (J 1,10)

Tři světy v jediném verši – svět třikrát jinak. Svět první mluví o tom, že Pán byl mezi námi, že přišel mezi lidi. Po druhé je to celé stvoření, které povstalo skrze něj – svět viditelný i neviditelný, všechno, co bylo stvořeno. Ale svět ho nepoznal – svět v tom negativním slova smyslu, vše, co je nepřátelské vůči Bohu a jeho Synu, co ho odmítá a nemá s ním společenství. Tento svět jsou ti, kteří nebyli vyvoleni ke spasení (protože ti druzí ho poznali, jako např. Simeon nebo Anna – viz Lk 2,25-38), kteří setrvávají ve svém vzdoru proti němu a proti jeho Slovu. Ti Pána Ježíše Krista nepoznali, ačkoliv svítí jako světlo světa a je zdrojem veškerého života. 

13. ledna 

Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. (J 1,11)

Svět, který byl stvořený skrze něho a pro něho, ho nepřijal. Jeho vlastní národ, který si pro sebe oddělil jako tělesné vlastnictví a jako nevěřící obraz skutečného Božího lidu, ho nepřijal. Od první chvíle v tomto světě musel čelit protivenství, nepřátelství, nepřízni, snahám o zabití. A když zahájil svou pozemskou službu, nebylo to o nic lepší. Ti, kteří měli autoritu a moc, ho pronásledovali, protože ohrožoval jejich postavení. Ti, kteří se považovali za spravedlivé, jím opovrhovali, protože se přátelil s celníky a hříšníky. Ti, kteří v jednu chvíli volali: „Hosana!“, o pár dní později křičeli: „Ukřižovat!“ Ale ti, kteří poznali svou bídu před Bohem a svůj hřích, mu myli nohy a uctívali ho jako Pána a Boha. 

14. ledna 

Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. (J 1,12)

 Stát se Božím dítětem je skutečné požehnání a nádherná výsada. Je to dílo Boží milosti v člověku a toto dílo se neobejde bez Pána Ježíše Krista. Musel být zjeven, musel se stát tělem a přijít mezi nás, abychom v něj mohli uvěřit a přijmout ho. Jenom skrze víru získáváme moc stát se Božími dětmi. Je to moc darovaná Bohem, je to Boží svrchované dílo, jímž Bůh přenáší člověka z temnoty do svého podivuhodného světla, ze smrti do života, z moci hříchu do svobody svatosti, z otroctví satana k rodinnému stolu samotného Boha. Každý, kdo vyzná Ježíše jako Pána a uvěří ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, se mění z Božího nepřítele na milované Boží dítě.

15. ledna 

Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. (J 1,13)

Kdo se narodil z Boha, dostal právo Božího dítěte, takže přijal Pána Ježíše Krista a uvěřil v něj. Toto nové narození je dílem Ducha svatého, není to dílo člověka ani žádný skutek těla. Do Boží rodiny se člověk nemůže dostat tělesným narozením ani skrze nějaké skutky nebo zásluhy, ale musí se znovu narodit shůry. Duch svatý musí nejprve dát člověku nové srdce, což je ono narození z Boha, znovuzrození, aby člověk mohl přijmout Pána Ježíše a uvěřit v něj. Do tvrdého, kamenného srdce přirozeného člověka žádné semínko Božího slova nepronikne. Nejprve musí být zkypřeno, proměněno, obmyto Duchem a teprve potom je schopné se pokořit před Bohem a milovat ho láskou, kterou si Bůh zamiloval nás.

16. ledna 

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (J 1,14)

Hle, kolik slávy je nashromážděno v jediném verši: Slovo se stalo tělem – zástupy andělů zpívaly k oslavě Boha, když tuto zprávu oznamovaly pastýřům. Jaký je to zázrak, že Pán se stal člověkem, že se narodil z panny! A to Slovo přebývalo mezi námi! Bůh Syn se stal jedním z lidí a přebýval mezi nimi jako každý jiný člověk – od novorozence, přes všechny útrapy života až po poddání se smrti. A co víc – dal svým učedníkům spatřit svou slávu. Jan měl tu jedinečnou příležitost vidět ho v zářícím rouchu zahaleného oblakem na hoře proměnění. To byla větší sláva, než s jakou se setkal Izrael na hoře Sinaj. Jedinečný Boží Syn přesně zrcadlil Otcovu slávu v plnosti milosti a pravdy. 

17. ledna 

Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já.“ (J 1,15)

Jan nebyl tím světlem, ale svědčil o něm – tak byl stejným světlem světa, jako všichni Pánovi učedníci. Nesvítil sám ze sebe, ale zdrojem jeho světla byl sám Pán. Doslova fyzicky na něj ukázal  a zvolal: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa!“ Ani my neděláme nic jiného. Je jen v moci Boží přitáhnout člověka k Pánu Ježíši Kristu, proměnit jeho srdce a vložit do něj víru v Krista a spolu s ní také spasení. My můžeme „jen“ svědčit stejně, jako svědčil Jan – o Pánově velikosti, o jeho slávě, o jeho věčnosti, o jeho Božství i lidství, o jeho díle. A zde je i ten nejmenší učedník Pána Ježíše větší než Jan, protože na rozdíl od Jana káže Krista ukřižovaného a vzkříšeného z mrtvých.

18. ledna 

Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. (J 1,16)

My všichni, kteří jsme se nenarodili, jako se rodí lidé, my všichni, kteří jsme ho přijali a stali jsme Božími dětmi, my všichni, kteří jsme skrze znovuzrození spatřili jeho slávu, jsme přijali z jeho plnosti. Přijali jsme hojnost milosti, milost za milostí, všechno duchovní požehnání nebeských darů. Byli jsme obdarováni světlem a životem, byli jsme zahrnuti pokojem skrze smíření s Bohem, byla nám odňata vina, protože naše hříchy byly odpuštěny, dostali jsme hojnost bratrů a sester v těle Kristově, stali jsme se součástí Boží rodiny a bylo nám zaslíbeno věčné dědictví. Nemůžeme nic jiného než žasnout, chválit Boha za Pána Ježíše Krista a za jeho kříž, odkud vyvěrá všechna hojnost této milosti a radovat se z jeho dobroty.

19. ledna 

Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. (J 1,17)

S velikou slávou, s ohromující mocí, s velkými znameními sestoupil Bůh na horu Sinaj a skrze Mojžíše dal Izraeli zákon. Zákon pro Izrael, zákon pro život v zaslíbené zemi, zákon, který je měl vést blíž k Bohu, když pochopili, že tento zákon nemohou nikdy z vlastní síly naplnit. Ale měli roztrhnout své srdce a prosit Boha a smilování, vzývat jeho jméno a byli by zachráněni. Nyní však přichází někdo větší než Mojžíš – přichází sám Boží syn a v něm se zjevuje milost a pravda. Milost ke spasení pro každého, kdo věří a pravda o tom, že on je tou jedinou cestou k Bohu – nikdo nemůže přijít k Otci jinak, než skrze spolehnutí se na jeho dokonané dílo na kříži Golgoty.

20. ledna 

Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl. (J 1,18)

Bůh Otec je duch a přebývá v nepřístupném světle. Není možné ho spatřit fyzickýma očima, není možné se dostat do jeho blízkosti, protože ho obklopuje neproniknutelné světlo jeho slávy. A přece je jeden, který nám o něm mohl říci, protože přebývá v jeho náruči – je to Boží syn. On je odleskem a září Boží slávy, dokonale vyzařuje Otce, přesně zrcadlí, kým Otec je, jaký je, jaký je jeho charakter, jaká je jeho láska i sláva. Nikdo se nemůže dostat k Otci, než skrze Syna. Bez Syna jsme ztraceni a ponecháni napospas svým hříchem zvráceným představám o tom, jaký by podle nás mohl Bůh být. Ale Syn nám o něm řekl! Syn nám ho ukázal, když se sám stal jedním z nás a přebýval mezi námi. 

21. ledna 

Řekl: „Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně – jak řekl prorok Izaiáš.“ (J 1,23)

Jan byl pouhým hlasem. To byl jeho vlastní pohled na sebe a právě tak se na něj díval i Bůh sám. Jeho vnímání sebe sama byla cele v souladu s tím, jak se na něj díval Bůh. Jan stavěl na Pásmu a dovolával se na něj dokonce i takové věci, jako je porozumění sobě samému. Ale Janovi nikdy nešlo o sebe – byl hlasem, který oznamoval slavný příchod Pána Ježíše Krista. Byl hlasem, který mu připravoval cestu, protože volal lidi k pokání, k tomu, aby před Bohem narovnali svou cestu. K tomu samému jsou povoláni všichni učedníci Pána Ježíše Krista – voláme lidi k pokání a k víře v Pána Ježíše, který přijde jako mocný král a spravedlivý soudce.

22. ledna 

Jan jim odpověděl: „Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte – ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi.“ (J 1,26–27)

Jan přišel, aby byl svědectvím pro Izrael, aby ukázal na Pána Ježíše Krista a dosvědčil, že on je ten beránek, který snímá hříchy světa. Jan křtil vodou a jeho křest měl ukazovat k tomu, který byl větší než on, k tomu, který křtí Duchem svatým. Jan o něm mluví jako o někom, kdo je neskonale větší než on sám. Jan ho poznal, ale lidé ho nepoznali. Jan rozuměl jeho velikosti a slávě – že není hoden ani rozvázat řemínek jeho obuvi. Věděl, že za ním přichází ten, který je naprosto svatý, kterému se klaní i andělé. Proto se zdráhal ho pokřtít a proto mluvil o tom, že on, Ježíš, musí růst a Jan se musí zmenšovat. 

23. ledna 

Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. (J 1,29)

Skrze Abrahama Bůh zaslíbil, že si sám vyhlédne beránka k oběti zápalné. Skrze Jana Křtitele Bůh oznámil Izraeli a celému světu, že Pán Ježíš je tímto beránkem. Jan naplnil tento úkol, když za ním Pán Ježíš přišel, aby se nechal pokřtít v Jordánu. Bůh Janovi zjevil, co má očekávat a jaká znamení má hledat. A i když později Jan poslal své učedníky za Ježíšem, zda je skutečně tím, koho mají čekat, nic to nemění na skutečnosti, že Jan byl tím, kdo označil Ježíše za Božího beránka, který snímá hříchy světa. Každý, kdo v něho uvěří, bude zachráněn. Ježíš přijme každého, kdo k němu přijde, nikoho neodmítne, nikoho se nevzdá, za koho jednou zaplatil, ten mu zůstane už navěky.

24. ledna 

To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve než já. (J 1,30)

 Jan ukázal na Pána Ježíše a označil ho jako toho, který přišel vykoupit Boží lid. Jan slyšel Boží hlas, viděl holubici, která sestupovala z nebe na Pána Ježíše Krista, a měl před sebou skutečného Beránka Božího, který snímá hříchy věci. A jeho první vysvětlení je, že byl dříve než on, Jan. Co tím chtěl říct? Janova matka, Alžběta, byla příbuzná Pánovy matky, Marie, takže Jan musel dobře vědět, že se narodil dříve než Pán Ježíš Kristus. Co tedy chtěl říct tím, že Pán tu byl dřív než on? Nechtěl říct nic jiného, než co apoštol Jan zopakoval v prvním verši svého evangelia – že Pán tu byl od počátku, že byl u Boha a byl Bůh sám.

25. ledna 

Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží. (J 1,34)

Jan Křtitel byl poslán před Pánem, aby mu připravil cestu, aby dosvědčil, že Ježíš je tím zaslíbeným Pomazaným, že je beránkem, který snímá hříchy světa. Jan viděl sestupovat Ducha na Pána Ježíše a dosvědčil to před Izraelem. Ukázal na Pána Ježíše a jeho služba byla završena. Nyní měl Pán růst a Jan se menšit. A skutečně to netrvalo příliš dlouho a Jan byl zatčen a dán do vězení, protože veřejně káral hřích vládce Heroda a následně byl také popraven. Nicméně svůj úkol splnil – vydal svědectví o Božím synu, vedl lidi k němu, nikoliv k sobě, do jeho náruče a k tomu, aby následovali Ježíše – tak oslavil toho, který ho poslal i toho, který přicházel za ním. 

26. ledna 

Vyhledal nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše (což je v překladu: Kristus).“ (J 1,41)

Ondřej nešel s dobrou zprávou nikam daleko, ale zamířil k tomu nejbližšímu – ke svému bratrovi. Sdílí s ním evangelium Pána Ježíše Krista. Ondřej se přiznal k Pánu před svým bratrem a Pán se přiznal ke svému Slovu v životě jeho bratra. Šimon se stává Petrem, pilířem církve a jeho vyznání je skálou, na níž Pán staví svou církev. Nikdo z nás nemá ani potuchy o tom, zda není náhodou takovým Ondřejem, který přinese evangelium Petrovi. Proto musíme být odvážní a věrní ve sdílení dobré zprávy a šířit ji „vhod i nevhod“ těm, kteří jsou blízko i daleko, jak je to jen v našich silách. Našli jsme Spasitele, Pomazaného, Beránka, který snímá hříchy světa, a on se stal naší chloubou!

27. ledna 

Druhého dne se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: „Následuj mě!“ (J 1,43)

Ježíš se rozhodl, vyhledal a přikázal Filipovi, aby ho následoval. To je ve zkratce cesta spasení – Ježíš se rozhodl před stvořením světa, přišel, když se naplnil čas, šel na kříž, aby nás zachránil a poslal svého Ducha, aby nás vyhledal a dovedl k následování. Slova, která řekl Filipovi, platí pro každého křesťana bez výjimky: „Následuj mě!“ Křesťan je kristovec, tedy ten, kdo je Kristův, kdo mu patří, kdo je jeho služebníkem, otrokem, a také jeho následovníkem. Kdo nenásleduje Krista, nemá právo o sobě tvrdit, že je Kristův, protože tento Pánův příkaz je absolutní. Jemu patří naše životy, jemu patří naše vůle, naše síla, naše mysl a především naše láska – a proto ho následujeme s radostí.

28. ledna 

Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ Filip mu odpoví: „Pojď a přesvědč se!“ (J 1,46)

Hle, jak jednoduché může být pozvání k Pánu Ježíši Kristu: „Pojď a přesvědč se!“ To jsou slova přítele příteli. „Poznal jsem Mesiáše, zachránce a utěšitele duší.“ Reakce na taková slova se obvykle příliš neliší od reakce Natanaela – jenom bývá zasazená do dnešního kontextu: „Ty ses zbláznil! Co ti může nějaká víra přinést? Vymyli ti mozek?“ A podobně. Odpověď může znít právě tak jednoduše jako ta Filipova: „Pojď a přesvědč se!“ Není nic jednoduššího: „Podívej se na vlastní oči, poslechni si na vlastní uši, pojď okusit pokoj, který dává jenom Ježíš Nazaretský!“ Díky, Pane Ježíši, že neodmítáš nikoho, kdo k tobě přichází s upřímným srdcem a s touhou přesvědčit se o tvé dobrotě, o tvé pravdě, o tvé spravedlnosti i milosti.

29. ledna 

„Mistře,“ řekl mu Natanael, „ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“ (J 1,49)

Tady vidíme úžasný důsledek toho jednoduchého pozvání k Pánu Ježíši Kristu. Natanael uslyšel, že se má jít přesvědčit a jednoduchá slova Pána Ježíše překonala jeho skepsi a nevěru. Nyní vyznává, že Ježíš je Syn Boží a král Izraele. Sklání se před ním jako před svrchovaným vládcem. Ježíš se stává jeho mistrem a Natanael je jeho učedníkem. Není učedníkem Filipa, který ho k Pánu přivedl, ale jeho mistrem, Pánem, Králem a Bohem je Pán Ježíš Kristus. Od této chvíle ho bude věrně následovat, bude se učit být tichý a pokorného srdce, jako je jeho vzor, jako je jeho učitel Ježíš. Tady je vyznání úst, které je odrazem víry srdce a jehož důsledkem je spasení z milosti skrze víru (Ř 10,9).

30. ledna 

A dodal: „Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“ (J 1,51)

Žasnete nad Synem člověka? Co až uvidíte ještě větší věci? Otevřená nebesa a anděly, kteří slouží našemu Pánu? Pána Ježíše ve slávě, který sestupuje na oblacích doprovázený nespočetnými zástupy svatých andělů? Co až uvidíte jeho veliké a strašlivé soudy? Kéž bychom žasli nad těmi nejmenšími věcmi, které Pán v našem životě koná, abychom mohli být o to víc ohromeni jeho dokonalou nádherou, až přijde pro svou církev nebo až navštíví svůj lid svou mocí a slávou a dá nám probuzení. Kéž by naše srdce byla neustále naplněná vděčností za všechno dobrodiní, které nám Pán každý den prokazuje a naše mysl byla uchvácená jeho velikostí a dobrotou. Pán zaslíbil, že uvidíme veliké věci, proto ho musíme vyhlížet a radovat se z jeho jednání s námi.

31. ledna 

Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ (J 2,5)

Od prvního setkání s andělem, který Marii oznámil, že bude matkou Božího syna, Marie všechno ukládala ve svém srdci a přemýšlela o věcech, které slyšela a jichž byla součástí. Ještě neviděla žádný zázrak Pána Ježíše (J 2,11 – v Káně Ježíš učinil první své znamení), ale zdá se, že dobře rozuměla tomu, kým její syn je. Proto s velikou důvěrou říká služebníkům, aby udělali všechno, co jim Ježíš nařídí. Kéž bychom i my jednali stejně, se stejnou důvěrou a se stejnou ochotou, jako tito služebníci. Možná bychom byli mnohem častěji svědky Pánova díla ve svých vlastních životech a zázraků v životech našich bližních, možná bychom viděli mnohem víc z jeho slávy a naše víra by se upevňovala jako víra učedníků (J 2,11).

Únor

1. února 

Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili. (J 2,11)

Na počátku bylo Slovo, to Slovo se stalo tělem a zjevilo svou slávu. Ježíš učinil na svatbě v Káně počátek svých znamení. Písmo jasně říká, že teprve nyní, až po křtu v Jordánu, až po pokušení na poušti, až poté, co se Pán vrátil z pouště v moci Ducha svatého (Lk 4,14), učinil první ze svých zázraků, počátek jeho znamení. Jan Křtitel ukázal na Ježíše a označil ho jako zaslíbeného Mesiáše a toho, kdo bude křtít Duchem svatým. Satan se ho pokusil svést a odvést od jeho cesty, která směřovala ke kříži, ale musel utéct před Božím slovem, které bylo mečem v Pánových ústech. A nyní zjevil svou slávu lidem na svatbě – a jeho učedníci v něj uvěřili. 

2. února 

Udělal si z provazů bič a všecky z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: „Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“ (J 2,15–16)

Ačkoliv je náš Pán tichý a pokorného srdce, neznamená to, že by byl slabý, zakřiknutý, neschopný nebo dokonce zbabělý. Zahájil svou veřejnou službu veřejným skandálem. Vztáhl ruku na byznys velekněžské rodiny, aby se postavil za dům svého Otce. Hned na začátku své služby ukázal, že mu jde o Boží dům, i když to nakonec neměla být ona budova v Jeruzalémě – tím skutečným chrámem je jeho tělo. To je ten pravý dům jeho Otce, dům, který měl být postaven synem Davidovým, dům, v němž bude Bůh přebývat navěky. Tím domem je Kristova církev, jeho tělo, jehož on je hlavou, jeho nevěsta, kterou vykoupil a posvětil svou obětí na kříži Golgoty. A i dnes je připravený vyhnat z domu svého Otce každé pohoršení a nepravost.

3. února 

Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‚Horlivost pro tvůj dům mne stráví.‘ (J 2,17)

Chvála Pánu za jeho milostivý dar, za Ducha svatého, kterého na nás vylil, jímž svůj lid zapečetil a který v nás, kteří jsme přijali Pána Ježíše Krista, nyní přebývá. On nám připomíná všechno, co Pán řekl. Uvádí nás do pravdy Božího slova. Učedníci si díky jeho práci vzpomněli na to, jak Pán očistil chrám od kupců a penězoměnců a Duch svatý je uvedl do pravdy Žalmu 69,10, který spojit se skutky Pána Ježíše Krista. Pánův duch v nás působí, že můžeme rozumět Písmům ve světle jeho vtělení, ve světle jeho dokonaného díla, že můžeme spolu s Pánem vyznat, že Písma svědčí o něm. Duch Boží otevírá oči slepých a dává nové srdce těm, kteří byli mrtví ve svých vinách a hříších. 

4. února 

Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“ (J 2,19)

„Kdo ti dal právo vyhánět prodejce a penězoměnce z chrámu?“ – to byla otázka, s níž zákoníci a farizeové zaútočili na Pána.  A co jim na to řekl Ježíš? Řekl jim, že chce být korunním důkazem v této kauze, že chce sám na sobě ukázat, že má pravomoc takové věci dělat. Mají zbořit chrám jeho těla, tedy přibít jeho na kříž a nechat ho zemřít. To je důvod, proč Pán Ježíš přišel – aby byl smírnou obětí mezi námi a Bohem. Ve třech dnech byl tento chrám znovu postavený, třetího dne vstal z mrtvých a žije. Svým vzkříšení položil základní kámen toho skutečného chrámu, v němž je Bůh opravdově ctěn ve dne v noci – to je Kristova církev, jeho tělo. 

5. února 

Tu řekli Židé: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?“ (J 2,20)

Jak jednoduché je neporozumění. Je nemožné vysvětlit duchovní věci tělesnému člověku. Náboženská chlouba se zaměřuje na vnější věci. Ani učedníci na tom nebyli po třech letech chození s Pánem lépe – těsně před ukřižováním Pána stále ještě obdivovali velkolepost chrámových staveb (Mt 24,1). Až poté, co byl vzkříšen a otevřel jim mysl, aby rozuměli Písmům (Lk 24,45) začali chápat duchovní věci. Bůh se musí dotknout člověka a změnit jeho srdce, dát mu nové srdce, aby mohl porozumět duchovním věcem, aby mohl jít k podstatě věci a nezůstávat jen na povrchu. Kéž se nad námi Pán smiluje a odhaluje nám, kde jsme stále ještě tělesní, kde lpíme na vnějších náboženských věcech, kéž nás naplní svým Duchem, abychom ho uctívali v Duchu a v pravdě. 

6. února 

On však mluvil o chrámu svého těla. (J 2,21)

Oni mluvili o kamenech a budovách, pokladnicích a oltářích, o obětech a chrámovém pokladu a o všem, co vztahovalo k tomu domu, z jehož nádvoří Pán vyhnal prodavače a směnárníky. Tento dům však byl duchovně i fyzicky prázdný – za oponou ve svatyni svatých nebyla schrána smlouvy ani její víko, slitovnice a v celém chrámu nebyla žádná Boží přítomnost. Roztržení opony při ukřižování Pána odhalilo tuto prázdnotu vnějšího náboženství. Ale Ježíš mluvil o chrámu svého těla. „Proto Kristus říká, když přichází na svět: ‚Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo‘“ (Žd 10,5). Ježíš má tělo, které přináší jako oběť svatou, Bohu milou a dokonalou. Jeho tělo je chrámem, v němž Bůh věčně přebývá ve své plnosti.

7. února 

Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnozí uvěřili v jeho jméno, protože viděli znamení, která činil. (J 2,23)

Hned první návštěva Jeruzaléma po křtu v Jordánu znamenala, že mnozí uvěřili v jeho jméno. Uvěřili, protože viděli znamení. Jan mluví jen o proměnění vody ve víno v Káně a vyhnání prodavačů z chrámu. Bylo to dost na to, aby mohli uvěřit? Nepochybně! Víra totiž není o vidění, ale o zjevení od Boha, není o lidské dispozici, ale o Boží milosti a moci. Viděli a uvěřili, ale bylo to proto, že byli z jeho ovcí, zatímco farizeové o necelé tři roky později, viděli mnohem více, ale nevěřili – protože nebyli z jeho ovcí (J 10,26). Vidíme skutky Pána Ježíše zapsané v Písmu, i ty, které koná v našich životech a spoléháme na něj, protože nás zahrnul svou milostí a dal nám víru ke spasení.

8. února 

Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal; nepotřeboval, aby mu někdo o někom říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku. (J 2,24–25)

Lidé uvěřili v Ježíše, ale Ježíš neuvěřil v lidi (ve verších 23 a 24 je stejné sloveso – věřit). Oni do něj vložili svou důvěru, ale on jim sám sebe nevydal. Znal všechny! Věděl, co od nich může čekat. Od počátku věděl, že jeden ho zradí, druhý ho zapře, ostatní se rozutečou a budou se schovávat ze strachu před Židy. Pán Ježíš dobře zná lidské srdce, nepotřebuje slyšet, co si kdo myslí o druhých lidech, není závislý na omylných a omezených lidských soudech. Je prodchnut bázní Hospodinovou (Iz 11,3), umí rozpoznat dobré a zlé, nesoudí podle toho, co vidí oči nebo slyší uši, ale dívá se k srdci a jako soudce celé země soudí spravedlivým soudem.

9. února 

Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ (J 3,2)

Nikodém, který byl ve své době něco jako vrchní rabín v Izraeli, přišel za Pánem Ježíšem v noci. Jak symbolické! Noc pro Jana není jen otázkou denní doby, ale má v sobě i morální náboj (J 9,4). Ačkoliv byl Nikodém učitel, zůstával v temnotě, a to navzdory tomu, co o Pánu říká a o čem je alespoň do jisté míry přesvědčen. Jeho slova jsou pravdivá, jsou světlem, ale on sám zůstává ještě ve tmě, i když úsvit už se nezadržitelně blíží. Učitel Izraele vyznává, že Ježíš musí být učitel od Boha. To je první záblesk duchovního svítání, který odhaluje dvě následující pravdy: „Musíš se znovu narodit“ a „Syn člověka musí být vyvýšen, aby každý, kdo v něho věří, byl zachráněn!“

10. února 

Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ (J 3,3)

Tělo a krev nemůže být dědicem Božího království (1K 15,50 ČSP). Bez nového narození to prostě nejde. Bez nového narození, bez narození z Ducha svatého, nelze Boží království spatřit, nelze ho zdědit, nelze na něm mít podít. Pánovo království není z tohoto světa, proto také ti, kdo do něj vcházejí, musí být „narozeni shůry“, musí mít přirozenost, která je ze světa Pánova království. To jsou ti, kdo jsou zrozeni z Boha, jimž byla dána pravomoc Božích dětí, kteří se smějí nazývat syny Božími a skutečně jimi jsou. Jednoho dne budou proměněni do podoby Pána Ježíše Krista, budou mít nová těla a budou plně očištěni, posvěceni a oslaveni a budou s Pánem Ježíšem v jeho království na věky věků. 

11. února 

Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ (J 3,4)

Tohle je skutečně klíčová otázka!  Každému, kdo se narodil z Ducha, může tato otázka připadat hloupá nebo přinejmenším dětinský, ale pro každého, kdo je na cestě ke znovuzrození, je to otázka naprosto zásadní, otázka života a smrti. Odpověď je právě tak prostá, jako byla odpověď Pánova o pár veršů dál: Musíte vyvýšit Syna člověka, jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti. Nebo jinak: Pohlédněte na mne a budete spaseni. Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte …  Kdo mě jí jako chléb života … Kdo skrze mne vchází jako dveřmi … Kdo se spolehl na to, že „já jsem“ … Kdo ústy vyzná, že Ježíš je Pán a uvěří, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, bude spasen (Ř 10,9)!

12. února 

Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. (J 3,5)

Nemůže vejít! Není to možné. Bez nového narození z vody a z Ducha, ze Slova Božího a z Ducha Božího, je nemožné vejít do království. Tohle je jednoduchá odpověď na všechny lidské spekulace o dočasném, tělesném, fyzickém království Božím na tomto světě, jehož součástí by měli být také lidé, kteří nejsou a nebudou znovuzrození. Nic neznovuzrozeného do něj nemůže vejít. Nelze ho ani spatřit, ani na něm mít podíl. Kdokoliv do něj chce vejít, musí v tichosti, tedy v pokoře přijmout zaseté Slovo, Boží slovo zapsané v Bibli, spolehnout se na to Slovo a důvěřovat mu. Jenom toto Slovo dává moudrost ke spasení, které je skrze víru v P8na Ježíše Krista. A Duch Boží dokoná to, co je pro člověka nemožné!

13. února 

Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. (J 3,6)

Je to skutečně takto jednoduché – ve vztahu k živému Bohu duchovně mrtvý člověk, tedy každý člověk, který přichází na tento svět, může dosáhnout jenom toho, čím sám je, tedy jenom tělesnosti. Stejně jako z neživé hmoty nemůže vzniknout život, nemůže ani z tělesného člověka žádným způsobem vzniknout člověk duchovní. Musí dojít k novému narození, musí dojít k zásahu od Boha, Duch svatý oživí símě zasetého Božího slova a v tělesném člověku se rodí nový život, život z Ducha. Nyní je tu nové srdce – místo kamenného masité, je tu nová přirozenost, nový vztah s Bohem – místo nepřátelství láska a synovství. Kde byla nevěra a vzdor je nyní víra a oddanost Pánu. To je svrchované dílo Boží milosti v člověku.

14. února 

Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. (J 3,7)

Nediv se tak jednoduché věci, jako je nové narození. Nediv se tak přirozené věci, jako je nové narození. Bez nového narození není žádný nový život. Bez nového narození není žádné nové stvoření. Bez nového narození není Boží království, není věčný život, není žádná sláva, žádný pokoj, žádná radost, žádné odpuštění hříchů, ani láska Boží a moc Ducha svatého. Není větší imperativ, než je tento: „Musíte se narodit znovu!“ Proto voláme každého člověka k tomu, aby činil pokání, aby litoval své bezbožnosti, svého života ve vzpouře proti Bohu, a pokořil se pod mocnou ruku Boží, aby uvěřil v Pána Ježíše Krista, aby se spolehl na to, že Kristovo dílo na kříži Golgoty je naprosto dostatečné pro naše spasení. 

15. února 

Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. (J 3,8)

Dílo Ducha svatého není exaktně popsané v Božím slově ani není zjevně popsatelné v životě člověka. Ale to neznamená, že není vidět, že ho nemůžeme zachytit nebo vidět jeho důsledky. Je to jako s vanutím větru – nemůžeme ho vidět, ani nejsme schopni popsat jeho cestu a jeho zjevné kroky, ale vidíme, co působí. Vidíme, že Duch svatý působí proměnu života hříšníka, dává nové srdce, z něhož vychází nové ovoce, ovoce Ducha: Láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. To je – doslova podle Písma – plod Ducha. Duchovní „mandarinka“ s mnoha dílky, které patří k sobě a žádný z nich nemůže chybět. Bůh působí celkovou proměnu života a skutečný křesťan v celém svém způsobu životu připodobňuje Ježíši Kristu.

16. února 

Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka. (J 3,13)

Pán Ježíš jednoduše vysvětluje, kým je. Dělá to na pozadí logiky, když mluví o tom, že nikdo nevystoupil na nebesa, než ten, kdo předtím sestoupil. Na zemi nikdy nebyl takový člověk, který by byl schopen sám od sebe vystoupit na nebesa. I ti dva, o nichž víme, že byli vzati k Bohu v těle, Henoch a Elijáš, byli „pouze“ vzati, nevystoupili na nebesa, ale Bůh je vzal. Nyní je tady někdo, kdo sám vystoupí vzhůru, a je tím, kdo předtím sestoupil. Ježíš to vysvětluje v kontextu „syna člověka“, který vede posluchače do knihy Daniel, k tomu, který přichází s oblaky nebeskými, komu je dána veškerá moc a jemuž se lidské čeledi budou klanět. Přesně to je náš Pán!

17. února 

Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. (J 3,14–15)

Syn musí být vyvýšen. To slovo musí je v Písmu velmi silné – bez toho to prostě nepůjde. Ježíš musí být vyvýšen. Na poušti byl vyvýšen bronzový had a jed hadů, jejichž kousnutí rozsévalo mezi Izraelci zkázu, mohlo být neutralizováno „pouhým“ pohledem na vyvýšeného hada. Syn člověka musí být vyvýšen, aby hřích, který přináší zkázu každému člověku, mohl být jednou provždy očištěn pohledem pouhé víry na Spasitele, který se stal hříchem místo nás a na svém těle nesl Boží hněv namířený proti našim hříchům. Syn člověka byl „vyvýšen“ na kříž, což symbolicky i vizuálně připomíná vyvýšeného bronzového hada přibitého na dřevo. Kdokoliv na něj pohlédne a složí svou důvěru v něj a jeho dílo, bude zachráněn!

18. února 

Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16)

To jediné malé slovíčko „tak“ nám ukazuje velikost Boží lásky. Jeho láska byla tak veliká, že neváhal a dal to nejvzácnější, co měl – svého milovaného Syna. Toho Syna, v němž nalezl zalíbení! Toho Syna, o němž řekl, že ho máme poslouchat. Toho Syna, skrze něhož a pro něhož stvořil všechno, co je. Jeho láska k nám, k těm, kteří se vzbouřili proti němu, se zjevila v tom, že se rozhodl dát tohoto milovaného Syna jako oběť smíření za naše hříchy. Vylil na něj všechen svůj hněv namířený proti našim hříchům a odsoudil ho ke smrti. Proč? Aby nám ukázal velikost své lásky k nám a aby žádný, kdo uvěří v Syna, nezahynul, ale měl život věčný. 

19. února 

Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. (J 3,17)

Bůh tak miloval svět, že poslal svého Syna, aby svět spasil. Ježíš Kristus přišel, aby zachránil hříšníky. Nepřišel k soudu, ale ke spasení. Nicméně mluvíme o jeho prvním příchodu – přišel jako Syn člověka, žil jako Syn člověka a zemřel jako Syn člověka, aby člověk mohl žít, aby člověk ve víře v něj měl život věčný. V tuto chvíli nikoho nesoudí, ale dává svou milost každému, kdo k němu chce přijít, aby přišel, uvěřil a byl zachráněn. Ale přijde znovu – a přijde jako Pán slávy, přijde v moci Božího syna, přijde jako ten, kdo bude soudit svět, kdo bude pást národy železnou berlou. Přijde jako slavný a mocný válečník a spravedlivý soudce. Před jeho soudem neobstojí nic hříšného ani nečistého. 

20. února 

Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, již je odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. (J 3,18)

Pán Ježíš Kristus je úhelným kamenem – buď na něm někdo staví, nebo se o něj roztříští. Buď v něj věří – a potom má životě věčný, nebo v něj nevěří – a potom už je odsouzen kvůli své nevěře. Nevěra je podstatou a základem lidského hříchu, je to ten nejhlubší projev lidské vzpoury proti Bohu. Znamená označení Boha za lháře, odmítnutí jeho dobroty a lásky, opovržení jeho milosrdenstvím a slitováním. Proto si nevěra nezaslouží nic jiného, než odsouzení. Proto každý, kdo setrvává ve své nevěře, už je odsouzen – svou nevěrou vynesl soud sám nad sebou. Ale kdokoliv uvěřil ve jméno Božího syna, v to jediné jméno pod nebem, v němž mohou být lidé spaseni, ve jméno Ježíše Krista, už na soud nepřijde. 

21. února 

Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. (J 3,19)

Pohleďte na ty kontrasty: světlo a tma, dobro a zlo, spasení a soud. Nikodém přišel za Ježíšem v noci a Pán s ním mluvil o temnotě, kterou si lidé zamilovali. Tento učitel Izraele přišel za světlem a chtěl vědět, jak může být zachráněn, nicméně přišel pod rouškou tmy. Tím jen potvrzuje slova Božího syna, která mluví o lidské zkaženosti, o temnotě lidského srdce, které nechce být vystaveno světlu, protože by vyšlo najevo, jak temné věci se skrývají uvnitř, kolik pýchy a vzdoru proti Bohu je skryto v zákoutích duše. Člověk miluje tmu víc než světlo. Jeho srdce je zkažené, zatvrzelé, kamenné. Proto musí přijít Boží zásah, kdy Bůh do člověka vloží nové srdce, nový zdroj, život, světlo, lásku a pravdu. 

22. února 

Kdo však činí pravdu, přichází k světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu. (J 3,21)

Navzdory všem tvrzením a přáním světa (a toho současného obzvláště) je pravda absolutní. Pravda začíná u Boha, Bůh sám je zdrojem veškeré pravdy a cokoliv nesouhlasí s Bohem je lež. K poznání pravdy nám Bůh dal své Slovo, v němž to hlavní je pravda (Ž 119,160). A cokoliv je v rozporu s Písmem, je lež. Kdo činí pravdu, tedy kdo jedná podle Božího slova, přichází ke světlu, protože jeho jednání je v souladu s Bohem a vede k Bohu. Je to důkaz toho, že Bůh sám začal dílo své milosti v životě takového člověka, osvěcuje jeho nitro a svou mocí ho neodolatelně přitahuje ke kříži Pána Ježíše Krista, k poznání a vyznání vlastního hříchu a tedy ke spasení. 

23. února 

Jan odpověděl: „Člověk si nemůže nic přisvojit, není-li mu to dáno z nebe.“ (J 3,27)

Jan reaguje na poznámku svých učedníků, že ten, o němž vydal svědectví, křtí na druhém břehu Jordánu. A ačkoliv mluví o Ježíši, jeho slova můžeme vztáhnout na každého křesťana, a dokonce i na každého člověka. Nikdo si nemůže přisvojit nic, pokud mu to není dáno z nebe. I bezbožný Pilát, který říkal Ježíši, že má moc ho propustit, od něj uslyšel: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry“ (J 19,11). Nemáme nic, co bychom nebyli dostali od Boha. Proto se nikdo nemůže chlubit ani vyvyšovat nad druhé, ale každý by měl vzdát Bohu chválu a děkovat mu za všechny milosti, dobrodiní a dary, jimiž ho Bůh zahrnuje a užívat je k Boží slávě a ke spasení lidí. 

24. února 

Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův přítel, který u něho stojí a čeká na jeho rozkaz, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas. A tak je má radost dovršena. (J 3,29)

Jan se upřímně radoval ze ženicha. A to ještě nic nevěděl o nevěstě! Jako ženichův přítel čekal na jeho rozkaz a radoval se z toho, že uslyšel jeho hlas. Jeho radost tím byla dovršena. Pohlédl na Beránka Božího, který snímá hříchy světa, a jako Pánova ovečka uslyšel hlas svého Pastýře. To bylo naprosto dostatečné, aby jeho srdce bylo utišeno, aby nalezl pokoj, který převyšuje každé pomyšlení. Ačkoliv on sám byl hlasem volajícím na poušti, byl zde mnohem lepší a mocnější hlas – hlas toho, kdo má nevěstu! Pán Ježíš volá všechny ztracené, zbloudilé a rozptýlené ovce, volá je k sobě, snímá z nich břemeno jejich hříchu a nepokoje a jako svou milovanou nevěstu je vede domů.

25. února 

On musí růst, já však se menšit. (J 3,30)

Zde je v sedmi slovech popsaný celý křesťanský život. Neexistuje lepší program a kéž by neexistoval ani jiný. Kéž by Pán Ježíš jenom rostl v našich životech. Kéž bychom během svého křesťanského života nezakusili nic jiného. Ale přestože je to imperativ našich životů (vyjádřený oním slovem musí), každodenní realitou možná není ani zápas o to, tento příkaz naplnit, jako spíš snaha alespoň si ho připomenout. Jak málo známe Pána Ježíše Krista! Čím více rozumíme tomu, že on sám je tou nejvzácnější perlou na poli tohoto světa a našeho života, tím častěji si budeme tento příkaz připomínat a tím více skutečně porosteme v poznání jeho samotného, v každodenním zapírání sebe sama a v nesení jeho kříže.

26. února 

Kdo přichází shůry, je nade všecky. Kdo pochází ze země, náleží zemi a mluví o pozemských věcech. Kdo přichází z nebe, je nade všecky. (J 3,31)

Jan ukazuje na nadřazenost duchovních věcí nad tělesnými, nebeských nad pozemskými. Není to gnostická filozofie, která říkala, že tělo je špatné a duch dobrý, ale je to prosté srovnání hodnot, kde nebeské je větší než pozemské. Kdo přichází z nebe je nade všechny. Z nebe nepřišel nikdo jiný než náš Pán. Přišel shůry, ale stal se tělem, které pochází ze země. Ale je víc než tělo, protože nenáleží zemi, ačkoliv mluví i o pozemských věcech (J 3,12), ale náleží nebi, takže se vrátil do své slávy, kterou měl u Otce dříve, než byl svět a mluvil o nebeských věcech. On je nade všechny a ve svém zmrtvýchvstání byl ustanoven jak hlavou církve tak také hlavou všech mocností a sil. 

27. února 

Otec miluje Syna a všecku moc dal do jeho rukou. (J 3,35)

Otec vždycky miloval Syna. Miloval ho před založením světa, miloval ho, když  ho poslal na tento svět, aby zaplatil za všechny hříchy Božího lidu, miloval ho, když Syn visel na kříži, takže nechal na tři hodiny Synovy nejhorší agónie zahalit všechno do temnoty. Miloval Syna dokonce i v té chvíli, kdy na něho vyléval svůj kalich hněvu, který Syn vypil až do dna kvůli našim hříchům. Miloval Syna, takže ho neponechal v temnotě smrti, ale vzkřísil ho z mrtvých a vyvýšil ho nade vše – nad každou vládu i moc, nad každé jméno, nad celý svět, a učinil ho svrchovanou hlavou církve. Božímu Synu patří veškerá moc na nebi i na zemi, proto o něm svědčíme lidem ze všech národů. 

28. února 

Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává. (J 3,36)

Boží slovo velmi jasně prohlašuje, že Bůh je láska (1J 4,8). Takže nemáme velký problém věřit tomu, že kdo věří v Syna, kterého Bůh poslal, aby byl smírnou obětí za naše hříchy, má život věčný. Vždyť Bůh miluje hříšníky. Co však s Božím hněvem, o němž mluví druhá polovina tohoto verše? Můžeme ho srovnat s Boží láskou? Láska nejedná nečestně a vždycky se raduje z pravdy (1K 13,5–6). Skutečná láska je plná spravedlnosti, čistoty a svatosti, proto nemůže snést nikoho, kdo odmítá Syna, doslova kdo „neposlouchá“ Syna! Kdo nevěří v Syna je už odsouzen kvůli své nevěře. Kdo nevěří v Syna, neposlouchá ho a vzdoruje mu, proto na něm spočívá Boží hněv, takže neuzří život, ale zakusí trest.

Březen

1. března 

Musel však projít Samařskem. (J 4,4)

Musel? Proč musel? Co ho nutilo? I jen trochu nábožensky založený Žid se Samařsku, pokud to jen trochu šlo, vyhnul, natož potom židovský rabbi. Ale Ježíš musel do Samařska. Své učedníky za svého života posílal jenom k ovcím z domu Izraele, ale sám šel vyhledat ztracené i do Samařska. Ta žena, která měla šest mužů a s posledním z nich žila na hromádce, která chodila ke studni pro vodu uprostřed horkého dne, aby se nepotkala s žádnou jinou ženou, tato žena potřebovala slyšet dobrou zprávu o Mesiáši. A slyšela ji z úst samotného Mesiáše. Proto musel projít Samařskem. I kvůli těm mnoha dalším, kteří uvěřili svědectví té ženy a potom i svědectví a skutkům samotného Pána Ježíše Krista. 

2. března 

Ježíš jí odpověděl: „Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ (J 4,10)

Kdybys, člověče, znal, co dává Bůh, kdybys věděl, na koho se máš obrátit, kdybys neměl oči zaslepené hříchem a srdce zatvrzelé nevěrou, kdybys nebyl mrtvý ve svých vinách a přestoupeních, utíkal bys ke Kristu a prosil ho, aby ti živou vodu. Poslouchej tedy dobře! Slova evangelia jsou klíčem, který otevírá zamčené lidské srdce, jsou zvonem, který probouzí duchovně mrtvé a vyvádí je z jejich hrobu – Ježíš přišel pro to, aby hledal a spasil, co zahynulo. Přišel kvůli hříšníkům, aby nemuseli dál žít v temnotě hříchu, ale aby měli světlo života. Svou smrtí zaplatil za všechny hříchy těch, kdo v něj věří a svým vzkříšením potvrdil, že Bůh jeho oběť přijal. On je tou živou vodou. Kdo v něho věří, nezemře navěky.

3. března 

Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému. (J 4,14)

Člověk ze své přirozenosti usiluje o to najít a udržet vodu ve svém životě. Snaží se vykopat si cisterny a nádrže, ale všechny jsou rozpukané a vodu neudrží. A i kdyby ji udržely, bude to voda kalná, špinavá, otrávená, která nepřináší nic jiného než smrt. Žádnou jinou „duchovní“ vodu nejsme do svého života sami dostat. Jenom voda, kterou dává Ježíš, je vodou, která je živá. A nejen to – má mnohem větší moc. Kdo se jí jednou napije, v tom se stane pramenem, který vyvěrá k věčnému životu. Nepotřebuje špatnou cisternu, protože sama tryská a oživuje jak toho, kdo jí přijal, tak také všechny široko daleko. Pane, dej i mě tu vodu, abych už nemusel žíznit navěky.

4. března 

Ježíš jí odpoví: „Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě. (J 4,21)

Velmi hříšné (měla pět mužů a ten, s nímž byla aktuálně, nebyl její muž) a nechvalně proslulé (šla pro vodu ke studni v poledním žáru, kdy všichni byli doma) Pán Ježíš říká, aby mu věřila: „Ženo, věř mi!“ Chtěl se Pán snad nějak vlichotit do její přízně? Rozhodně ne! Jenom reagoval na zničenou duši, kterou měl před sebou. Ježíš rozumí každému, kdo s ním mluví, a dobře ví, co kdo potřebuje slyšet. Nejedná jako podle šablony, ale jedná přesně tak, jak je to potřeba. Každého, kdo se s ním setkává, vede svým slovem nebo svým skutkem ke slávě svého nebeského Otce. S hříšnou ženou mluví o skutečném uctívání, které se neděje tělesným způsobem, ale jenom duchovním.

5. března 

Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů. (J 4,22)

Spása je ze Židů a uctívání je o zjevené pravdě. Samařané uctívali Boha, kterého neznali. Byli jako pohané, kteří měli oltář „neznámému“ bohu. I když měli postavený vlastní chrám na hoře Gerizím, nevěděli, koho doopravdy uctívají, protože neměli vztah s živým Bohem. Židé věděli, koho uctívají, ale se vztahem na tom nebyli o moc lépe. Bůh je zahrnul vším svým požehnáním a veškerou svou milostí, přesto jejich srdce bylo zatvrzelé. Spasení nepochází z množství informací ani z dobrého poznání (i když bez pravdy nemůže být o spasení ani řeči), ale je z Boží milosti skrze víru. Spasení je o Ježíši Kristu, který je původem z rodu Davidova – to je evangelium, které je Boží mocí ke spasení předně pro Žida, ale také pro pohana.

6. března 

Ale přichází hodina, ano, již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili. (J 4,23)

Vždycky si Bůh přál, aby ho lidé uctívali v Duchu a v pravdě. To byl od počátku jeho záměr. A jeho vyvolení svatí to nakonec vždycky takto dělali. Ať již s vědomím toho, že to tak je, nebo i bez plného vědomí – tak to bylo v době před příchodem Pána Ježíše Krista. Věřící uctívali Boha podle toho, v jaké míře se jim dal poznat, a používali prostředky, které jim Bůh svěřil – jako byly např. oběti nebo chrámová bohoslužba. Nicméně skutečné uctívání vždycky bylo v pravdě a nikdy nebylo a nebude ve lži a vždycky bylo v Duchu svatém a nikdy nebylo a nemůže být skrze nějakého nesvatého ducha. Kde není Slovo pravdy a Duch svatosti, nemůže být opravdové uctívání Boha. 

7. března 

Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě. (J 4,24)

Bůh je duch! Bůh Otec je svou podstatou duchovní a přebývá v nepřístupném světle, takže ho žádné smrtelné oko nemůže spatřit ani se ho dotknout. Ale poslal svého milovaného Syna, v němž zjevil všechno o sobě, o tom kým je Bůh, jaký je Bůh, jak Bůh jedná a jaké je jeho srdce. Bůh je Duch a jeho království je duchovní, nevejde do něj „tělo a krev“, tedy nic tělesného, nic neduchovního. Ačkoliv po omezenou dobu přijímal i tělesné uctívání (skrze tělesné věci, jako byly oběti, chrám, kněžstvo, pozouny, tanec apod.), nyní vyhlašuje všem, že touží duchovním uctívání, že jediné uctívání, které přijímá, je v Duchu svatém a v pravdě. Žádné jiné uctívání není přijatelné ani žádoucí.

8. března 

Ježíš jim řekl: „Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo.“ (J 4,34)

Náš Spasitel zde na zemi nebyl živ z nebeské many, protože on sám je chlebem, který sestoupil z nebe. Ale sytil se činěním vůle toho, který ho poslal, svého nebeského Otce. Jeho pokrmem bylo dokonat jeho vůli, jít na kříž a zaplatit za hříchy svého lidu. Přišel, aby se stal obětí smíření za naše hříchy, aby na sebe vzal strašlivý Otcův hněv namířený proti našim hříchům, aby se místo nás poddal smrti. Nebyl to pokrm, kterým by mu vždy přinášel potěšení – jeho úporný boj v zahradě Getsemane nám ukazuje, že i on musel zapřít sám sebe, aby mohl vyznat: „Ne, jak já chci, ale jak ty chceš!“ Přesto bylo jeho radostí dokonat své dílo, vykoupit ztracené a oslavit Otce.

9. března 

Já jsem vás poslal, abyste žali tam, kde jste nepracovali. Jiní pracovali a vy v jejich práci pokračujete. (J 4,38)

Jeden rozsévá a druhý žne. To je práce na díle evangelia. Není to o zásluhách toho, kdo rozsévá ani to, kdo žne, ale je to o velikosti toho, kdo dává vzrůst, Boha samotného. Ježíš posílá své učedníky, aby byli dělníky na jeho žni, aby sklízeli, kde nezaseli. Rozsévač je Syn člověka (Mt 13,37) a zrno, které rozsévá, je Boží slovo (Mk 4,14). Pán hýbe lidským srdcem, on ho probouzí, on ho kypří, aby mohlo přinést nějakou úrodu, dělá ze srdce kamenného úrodnou půdu, do níž on sám zasévá Slovo – slovo pravdy, slovo evangelia, živé Slovo, které má moc spasit lidské duše. Dělník na žni volá k pokání. A tam, kde Pánovo slovo nazrálo ke žni, dochází ke sklizni – lidé činí pokání a věří v evangelium. 

10. března 

A ještě mnohem víc jich uvěřilo pro jeho slovo. (J 4,41)

Svědectví ženy, se kterou Ježíš mluvil u Jákobovy studny, bylo prosté: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem dělala.“ (J 4,29). To je nejjednodušší svědectví Kristových učedníků, kteří zvou druhé, aby se sami přesvědčili o Kristu, s nímž se učedníci setkali. Už takové svědectví má velkou moc a mnozí takto přišli k Pánu. Takto přišel k Pánu také Petr, kterého pozval jeho bratr Ondřej (J 1,41). Ale mnohem více jich vždycky uvěří, když slyší Pánovo Slovo, evangelium, které je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří. Kéž by Boží slovo znělo z kazatelen v českých církvích, kéž by se rozléhalo po ulicích našich měst, kéž by naplňovalo životy Božích dětí a proměnilo celý národ!

11. března 

Oné ženě pak říkali: „Teď už věříme ne pro to, cos nám ty o něm řekla; sami jsme ho slyšeli a víme, že toto je opravdu Spasitel světa.“ (J 4,42)

Ta žena je velmi jednoduše svými prostými slovy pozvala k Ježíši. Chtěla, aby se šli podívat na toho, který jí o ní řekl všechno. A mluvil a o něm jako o Mesiášovi. A potom přišel on sám, potom přišlo jeho Slovo, potom uslyšeli jeho samotného a jejich srdce byla z Boží milosti proměněna mocí Ducha svatého. Nyní vyznávají, že už věří – ne jenom kvůli tomu, co jim ta žena řekla, ale proto, že sami slyšeli, nyní už sami mají osobní vztah, takže vědí, že Ježíš je Spasitel světa. Přesvědčili se na vlastní uši, podívali se na vlastní oči a ve svém nitru zakusili jistotu poznání, že Ježíš je zaslíbený Spasitel, ten Pomazaný, tedy Kristus, Mesiáš, který snímá hříchy světa.

12. března 

Tu otec poznal, že to bylo právě v tu chvíli, kdy mu Ježíš řekl: „Tvůj syn je živ.“ A uvěřil on i všichni v jeho domě.  (J 4,53)

Setníkův syn byl uzdraven. Pán řekl slovo a stalo se. Nemusel vejít k nemocnému, nemusel se za něj nějak speciálně modlit, nemusel se ho ani dotknout! Stačilo říci slovo. Pán řekl, a stalo se. A stalo se to přesně v tu chvíli, kdy Pán řekl. Když on řekne, není moci, která by to mohla zvrátit. Když Pán promluví od života člověka, člověk se obrací k němu a věří v něj. Setník se pokořil před Pánem, spolehl se na jeho slovo a šel domů s vírou, že jeho syn bude zdráv. A jeho syn byl uzdraven přesně v tu chvíli, kdy se spolehl na Pánovo slovo. Tehdy i setník uvěřil tomu, že Ježíš je Božím synem, je Spasitelem, je zaslíbeným Králem a vysvoboditelem. 

13. března 

Když Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen, řekl mu: „Chceš být zdráv?“ (J 5,6)

U rybníku Bethesda leželo mnoho nemocných, ale Ježíš se rozhodl jednat pouze s jedním. Poznal, že je už dlouho nemocen, déle, než jakou dobu byl Pán Ježíš v těle mezi lidmi! Chce být i po tak dlouhé době stále ještě uzdraven? A jak to bude s člověkem, který je duchovně chromý, sice znovuzrozený, ale s údy zničenými prázdným nebo nebiblickým náboženstvím? Za ty roky už si zvykl, že náboženství ho na nohy nepostaví – ale půjde ke Kristu? Chce být uzdraven? Chce, aby proudy živé plynuly z jeho nitra, jak to Pán zaslíbil těm, kdo v něho uvěří? Chceš být živý pro Pána? Nebo budeš dál ležet u rybníka svého náboženství a čekat až sestoupí anděl a zvíří kalné vody? Pojď ke Kristu!

14. března 

On však jim odpověděl: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“ (J 5,17)

Ježíš je synem svého Otce. A ačkoliv jeho Otec šestého stvoření odpočinul od všeho svého stvořitelského díla, přece pracovat nepřestal. Jeho mocí drží tento svět pohromadě, jeho úsilím se elektrony každého atomu pohybují po svých určených drahách, jeho ruka drží nebeská tělesa na jejich místech. Kdyby k sobě stáhl svůj dech, „všechno tvorstvo by rázem vyhynulo a člověk by se obrátil v prach“ (Jb 34,14–25). Proto i Boží syn pracuje bez přestání – i dnes vztahuje svou ruku k uzdravení, každého dne otevírá dveře své milosti hříšníkům, kteří činí pokání, svou převzácnou krví očišťuje každého, kdo k němu přichází a vyznává své hříchy, a bez přestání se před Otcovou tváří přimlouvá za své vyvolené. 

15. března 

Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám: Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn.“ (J 5,19)

Otec a Syn jsou jedno, a kdo vidí Syna, vidí i Otce. Pán Ježíš nepřetržitě vychází z Otce a je v jeho náruči, proto může říci takto silná prohlášení, která nemůže říct žádný jiný otec ani žádný jiný syn. Je přirozeností synů dívat se na své otce a jednat podle toho, jak jednají, ale je to jen nedokonalý obraz toho, co vidíme u Božího syna. On je obraz Boha neviditelného, v něm přebývá všechna plnost Božství. Proto se nebrání, když ho lidé uctívají, když před ním padají na tvář jako před Bohem, když vzývají jeho jméno, aby byli zachráněni. Je natolik podřízen vůli Otce a natolik je jí oddán, že sám od sebe nemůže činit nic.

16. března 

Vždyť Otec miluje Syna a ukazuje mu všecko, co sám činí; a ukáže mu ještě větší skutky, takže užasnete. (J 5,20)

Mohli bychom zůstat jenom u prvních čtyř slov tohoto textu: „Vždyť Otec miluje Syna“ a dokonce bychom se mohli krok za krokem zamýšlet jenom nad každým jedním slovem z této čtveřice. Otec miluje Syna. To je velmi silné prohlášení. Z hlediska Božího slova nenajdeme větší lásku, než je láska Otce k Synovi. Tato láska je poutem, které zde bylo od věčnosti a které se ukázalo na každodenním životě Pána Ježíše Krista. Nebylo nic, v čem by ho Otec odmítl. A nebylo nic, v čem by se Syn nepoddal Otcově vůli. Otec dal všechno Synovi a Syn vydal sám sebe cele Otci a jeho slávě. Kéž by i naše životy byly takto odevzdané Boží vůli a následování Pána Ježíše Krista. 

17. března 

Jako Otec mrtvé křísí a probouzí k životu, tak i Syn probouzí k životu ty, které chce. (J 5,21)

Otec a Syn jednají v božské jednotě. Otec křísí a oživuje a úplně stejně Syn oživuje. A ačkoliv Syn dělá všechno, jak chce Otec, není jenom prodlouženou rukou Otce, ale je samostatnou osobou, protože probouzí k životu ty, které chce. Je to na něm samotném. On probudil k životu mrtvého syna vdovy z Naim. On vzkřísil Jairovu dceru. On zvolal mocným hlasem: „Lazare, vstaň!“ A Lazar vstal z mrtvých, ačkoliv byl již čtvrtý den v hrobě a jeho tělo se už začalo rozkládat. On prokázal svou moc. On je zaslíbením budoucího vzkříšení, je prvorozeným z mrtvých! Jednoho dne svým mocným hlasem povolá všechny své svaté, aby vstali z hrobu, a dá jim nové tělo, které tu bude už navěky!

18. března 

Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nemá v úctě Syna, nemá v úctě ani Otce, který ho poslal. (J 5,22–23)

Syn dělá všechno, co vidí u Otce. Otec ukazuje Synovi všechno, co má dělat a jak to má dělat, takže Syn křísí mrtvé, stejně jako Otec. Ovšem Syn dává život, komu chce – má od Otce tuto moc a užívá ji podle své vůle. A Syn dokonce dělá i to, co nevidí u Otce – soudí. Soud je věcí budoucnosti a Otec vložil soud do rukou Syna a Syn bude soudit přesně tak, jak by soudil Otec. Otec to udělal proto, aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce. Kdo nectí Syna, nectí ani Otce. Kdo nerozpoznává, že Syn je poslaný od Otce, nechápe, kdo je Otec. Kdo nemá Syna, nemá ani Otce. Nelze uctívat Otce bez uctívání Syna. 

19. března 

Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. (J 5,24)

Má život věčný! Už nyní je to skutečnost. Už nyní to platí pro každého, kdo věří. A aby to Pán zdůraznil, dvakrát použije slovo „amen“, tak jest – prostě to platí a nikdo s tím nemůže hnout. Kdo slyší a věří, už má … Už nepodléhá soudu, už přešel ze smrti do života. Kdo se spoléhá na Pánovo dílo, na něj samotného, na to, co o sobě tvrdí, kým je a co udělal, už má to všechno. Už má Krista, je v něm a Pán žije svým životem v životě věřícího. Už za něj bylo zaplaceno, už byl odsouzen ke smrti a už vstal spolu s Kristem z mrtvých. Smrt už ho nemá ve své moci, soud už na něj nedosáhne a věčný život je pro něj každodenní zkušeností. 

20. března 

Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší, budou žít. (J 5,25)

Od chvíle Ježíšova příchodu, tedy jeho vtělení, zní jeho hlas zesilovaný Duchem svatým, který přitahuje vyvolené k Pánu. Ježíš říká, že ten čas už je tady, je čas na to, aby duchovně mrtví lidé, kteří byli vyvoleni k věčnému životy nyní zaslechli Pánův hlas a vstali z mrtvých. Nejedná se o vzkříšení těla, ale duchovní vzkříšení, obnovení vnitřního člověka, znovuzrození. To se děje od Pánova prvního příchodu a bude se dít až do jeho druhého příchodu. Byli jsme mrtví ve svých vinách a přestoupeních, ale Bůh nás probudil k životu spolu s Kristem a dal nám moc stát se Božími dětmi, věřit v Pána Ježíše Krista a tak z Boží milosti dojít spásy.

21. března 

Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. (J 5,26)

Syn je v náruči Otce, syn je plozen Otcem, Syn je věrným obrazem Otce – jako má Otec život, má ho i Syn. A má ho sám v sobě. Je darovaný Otcem, ale je uložený v Synu, takže Syn dává život, komu chce. Nejedná proti vůli Otce, nejedná ani nezávisle na Otci, jedná v dokonalém souladu s ním, nicméně dává život, který vychází z něj samotného. Syn a Otec jsou jedno. Přesto není Otec Synem ani Syn Otcem – ale Syn je Syn a Otec je Otec. Otec dává poznat svého Syna těm, které si vyvolil před stvořením světa a Syn se dává poznat těm, které mu Otec daroval – je to jedna a tatáž skupina, maličcí, kteří jsou blahoslavení!

22. března 

Sám od sebe nemohu dělat nic; jak mi Bůh přikazuje, tak soudím, a můj soud je spravedlivý, neboť nehledám vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal. (J 5,30)

Skutečně Ježíš nemůže? Znamená to, že není schopen? Nebo to spíš znamená, jak napovídá druhá polovina verše, že nechce, a proto nemůže? Copak mu nebyla dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28,18)? Copak neměl u Otce slávu dříve, než byl tento svět (J 17,5)? Největší touhou Syna vždycky bylo oslavit Otce – nikdy nehledal svou vlastní vůli, ale nikoliv proto, že by svou vlastní vůli neměl, ale proto, že tak miloval Otce, že se chtěl vždycky sytit jenom plněním jeho vůle. Proto je jeho soud spravedlivý, proto je objektivní a dokonalý. Proto může Boží syn říci, že kdo vidí jeho, vidí Otce (J 14,9). Proto nikdo nemůže přijít k Otci, než skrze Syna! 

23. března 

Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. (J 5,39)

Pán Ježíš je úhelný kámen, na něm se láme všechno – lidské náboženství a živá víra, živý vztah s Bohem. Náboženství, které zkoumá Písma, které si ze zkoumání Písem udělá svůj život, ale nikdy nespěje k nějakému závěru, protože „Písma jsou tak hluboká, nebo tak nejasná, nebo tak duchovní, nebo tak složitá …“ a hlavně nikdy nevedou k prostému spasení z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. A vedle toho je živá víra, která otevře Písmo a dostává jasné svědectví o Pánu Ježíši Kristu. Je tu jasné svědectví o Pánu a o jeho zachraňujícím díle, o cestě spasení, která je natolik jednoduchá, že i když po ní půjde prostoduchý, nezbloudí (Iz 35,8).

24. března 

Jak byste mohli uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale slávu od samého Boha nehledáte! (J 5,44)

Hledání vlastní slávy stojí v příkrém protikladu k hledání Boží slávy a k hledání slávy od samotného Boha. Ježíš volá své učedníky k tomu, aby hledali na prvním místě Boží království a jeho spravedlnost, což znamená především zapřít sebe sama. V tom je totiž sláva od Boha, v tom je připodobnění se Pánu Ježíši Kristu, to je znakem pokorné víry a ochotného následování Ježíše. Ale oslavovat sebe navzájem? Oslavovat člověka? I kdyby to mělo být z těch nejlepších důvodů a z nejhlubší úcty, je to vždycky modlářství a nevěra vůči Bohu. Proto se Pán ptá: „Jak byste mohli věřit?“ Jestliže někdo uctívá člověka, nemůže věřit v Boha – jsou to dvě věci, které se naprosto vylučují. 

25. března 

Nedomnívejte se, že já budu na vás u Otce žalovat; vaším žalobcem je Mojžíš, v něhož jste složili svou naději. (J 5,45)

Ježíš není žalobce. Žalobce je Mojžíš – ale nikoliv ve své osobě, ale ve Slově, které Bůh skrze něj dal. Když si boháč po smrti dělal starosti, co bude s jeho dosud živými bratry a jak to zařídit, aby se nedostali na stejné místo, kam přišel on sám, slyšel od Abrahama jasnou odpověď: „Mají Mojžíše a proroky, ať je poslouchají!“ (Lk 16,29). Mají Boží slovo, které dává moudrost ke spasení, a to vírou v Pána Ježíše Krista. Boží slovo bude žalovat před Boží tváří, Boží slovo je kladivem, které tříští na padrť lidskou tvrdost a vzdor. A Pán Ježíš je Spasitel i Soudce v jedné osobě. Ty, kdo v něj věří, zachraňuje, ale ti, kdo mu vzdorují, rozdrtí Slovem, které vychází z jeho úst. 

26. března 

Pak vzal Ježíš chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. (J 6,11)

Pán Ježíš rozdává. Dokud trvá čas milosti, Pán Ježíš vylévá své požehnání a bohatství své dobroty na lidi. Jsou svědectvím o jeho přetékající lásce a nezměrné dobrotě. Jeho dávání není omezené, protože má všechny zdroje v neomezené míře, není skoupé, protože je neskonale dobrý, není neochotné, protože on sám je vzorem pro naše dávání a jedná se vší pohotovostí a rozhodností. Nasytil shromážděný zástup duchovním pokrmem, když je vyučoval o Božím království a potom je zaopatřil potřebným fyzickým pokrmem, když jim poskytl hojnost chleba a ryb. Nikdo nestrádal, protože každému dal, kolik chtěl. Kéž bychom toužili po duchovním pokrmu alespoň tolik, jako po tom duchovním a nechali se duchovně sytit a nasytit od samotného Pána Ježíše Krista.

27. března 

Když Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho provolali králem, odešel opět na horu, zcela sám. (J 6,15)

Když král poznal, že se ho chtějí zmocnit a provolat ho králem … – tak nějak bychom mohli parafrázovat náš text. Ten, který byl králem od svého narození (na rozdíl ode všech ostatních králů tohoto světa, kteří se jimi stávají až svou korunovací), nedovolil zástupu, aby se ho zmocnil a aby ho provolali králem. Ještě nepřišel jeho čas. Ještě se nepřiblížil čas jeho první korunovace, kdy mu na hlavu narazili trnovou korunu a místo posazení na trůn ho potupně pověsili na kříž. Odešel od zástupu na horu, aby byl sám a mohl strávit čas se svým nebeským Otcem. Nenechal se korunovat podle vůle lidí, ale sytil se vůlí svého Otce a dokonal úkol, který mu Otec svěřil.

28. března 

On však jim řekl: „Já jsem to, nebojte se!“ (J 6,20)

Hle, jak lahodný je to refrén, který tak často zazníval z Pánových úst na adresu učedníků! Ježíš k nim šel k ránu po vodě, zatímco oni se proti silnému větru zoufale snažili dostat se s loďkou ke břehu. Když ho v šeru uviděli, křičeli hrůzou, protože si mysleli, že je to přízrak. Ale ozvalo se ono pokojné „nebojte se“. Dodnes zní k jeho učedníkům stejný Pánův refrén. Kdo je Kristův, nemusí se bát, ať už jsou okolnosti, v nichž se ocitl sebehorší. Pán je blízko, on slyší naše volání, přináší pokoj do našeho srdce a často utišuje bouři okolností, se kterou zápasíme. Nikdy se nás nevzdá a nikdy se nás nezřekne. Kdo k němu přijde, toho nevyžene ven!

29. března 

Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se. (J 6,26)

Ježíš se znovu prokazuje jako ten, kdo zná lidská srdce, kdo vidí do hloubi duše a nitra člověka. A co se týče odhalení těchto motivů lidem, kterých se to týká, nebere si žádné servítky – prostě je konfrontuje s pravdou. Nejde vám o to, co je duchovní, ale jenom o to, co je tělesné. Jde vám jen o to, že jste si naplnili břicha. Ale Ježíš přišel proto, aby nasytil na smrt vyhladovělou duši, aby svým slovem probudil duchovně mrtvého člověka. Pokud by mělo být evangelium užitečné jenom pro tento život, potom jsme my, kteří jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista nejubožejšími lidmi pod sluncem, protože jsme se spolehli na falešnou naději ohledně budoucnosti a pouhé tělesné nasycení v přítomnosti. 

30. března 

Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť.“ (J 6,27)

Neusiluj o pomíjející pokrm. Takový pokrm je jenom pro tělo a obojí – pokrm i tělo – jednoho dne vezme za své a vrátí se do prachu, odkud obojí povstalo. Usiluj o věčný pokrm, jímž nasytíš svou duši. Takový pokrm, který dá tvé duši život, radost, smíření s Bohem i věčnou spásu. Takový pokrm je k nalezení jenom u Pána Ježíše Krista a v něm samotném. On je zdrojem života a stal se Synem člověka, aby na lidském těle zaplatil za naše hříchy a doširoka nám otevřel přístup do věčného života, do náruče nebeského Otce, do jeho svaté přítomnosti a slávy. Jenom takový pokrm může uspokojit duši a přinést záchranu také tělu. Proto usiluj o to, abys byl nalezen v něm!

31. března 

Ježíš jim odpověděl: „Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.“ (J 6,29)

Co máme dělat, abychom byli spaseni? To je otázka každé duše, která je probuzená Bohem a která je přitahovaná Duchem svatým k Pánu Ježíši Kristu. Současně je to také otázka každého nábožensky založeného člověka, což znamená každého člověka pod sluncem. Jaký skutek musím udělat, abych dosáhl spasení. Odpověď Pána Ježíše je velmi jednoduchá, jasná a odzbrojující. Ten jediný skutek, který člověk může udělat pro svou záchranu, je spolehnout se na toho, kterého Bůh poslal, aby byl Spasitelem světa. Jediný skutek, který přináší spasení, je víra! „Věř v Pána Ježíše a budeš spasen ty i tvůj dům“ – to jsou slova, která slyšel filipský žalářník od apoštolů. A žádná jiná slova nemohou přinést jinou pravdu – jsme spaseni z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. 

Duben

1. dubna 

Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ (J 6,33)

Je jenom chléb, který může uspokojit hlad duše – Pán Ježíš Kristus. On je chléb života, on je tou pravou nebeskou manou, která padá každý den shůry a je jí přesně tolik, aby nasytila vyhladovělou duši. Sestoupil z nebe, sestoupil ze své slávy a stal se jedním z lidí, vzal na sebe způsob otroka – nechal se rozlámat jako ten chléb, který lámal zástupům, aby je nasytil. Dokonce se poddal smrti, aby ji přemohl a slavně nad ní zvítězil ve svém zmrtvýchvstání. Vystoupil zpět do své slávy a vylil svého Ducha, aby jím naplnil životy svých učedníků a aby z něj učinil ten oblak, z něhož bude neustále padat nebeská mana. Duch svědčí o něm, ukazuje na něj, vede k němu a oslavuje ho.

2. dubna 

Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. (J 6,35)

Jenom Ježíš může uspokojit vnitřní, duchovní hlad a žízeň. Je chlebem života a kdo má hlad, je zván, aby se jím sytil. Jak? Skrze víru spoléhat na jeho dílo, na jeho slova, na jeho sliby, na to, co o sobě prohlašuje, na něj samotného, připomínat si ho, vyznávat ho, číst o něm, zpívat mu, mluvit s ním – to je duchovní sycení se chlebem života, Kristem. Kdo takto jedná, i kdyby neměl ani kůrku chleba, nikdy nebude hladovět, protože ve své duši bude nasycen Pánem a bude vědět, že tento svět není jeho domovem, že je tu jen hostem a může v pokoji a s radostí tento svět i opustit. Kdo v něm věří, nebude žíznit, ale bude mít život věčný. 

3. dubna 

Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, (J 6,37)

Pohleďte, jak silná je tady výzva, jak mocná slova, jak neodolatelné pozvání! Jsou tu skutečně všichni, které Otec daroval Synovi. Ani jeden nechybí, žádný z nich se nemusí někde skrývat, chodit okolo nebo se dokonce bát, že zůstane mimo Krista. Pán Ježíš není slabý, ani neschopný nebo neúspěšný – cokoliv slíbil, to také splní. Nikoho z těch, kdo k němu přijde, nevyžene, od nikoho takového se neodvrátí. Tady je jistota křesťanské víry, která nestaví na ničem menším, než na samotném Pánu Ježíši Kristu. On je věrný a všechno, co chce, naplní. Je pravdivý, takže žádné z jeho slov nepadne na zem, nezůstane prázdné. Kdokoliv by přišel k němu a vzýval jeho jméno, bude spasen a bude mít život věčný.

4. dubna 

… neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal. (J 6,38)

Proč může Pán Ježíš tak jasně prohlásit, že on a Otec jsou jedno (J 10,30)? Protože jeho dílo, jeho poslání, jeho skutky i jeho slova cele odpovídají tomu, co chce jeho Otec. Jeho vůle se nikdy nelišila od vůle Otce! On je obraz Boha neviditelného (Ko 1,15), on je zářivým světlem jeho slávy. Vůle Boha Syna se nikdy nelišila od vůle Boha Otce ani od vůle Boha Ducha svatého – Bůh je jednotný ve svých záměrech, ve svých plánech, ve svých činech a ve své vůli. Proto může Pán Ježíš vyznat, že činit vůli Otce je jeho pokrmem. A i když pro slabost těla musí zápasit až do krve, nakonec stejně vyzná: „Ne má, ale tvá vůle se staň!“

5. dubna 

… a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. (J 6,39)

Pán přišel proto, aby naplnil vůli svého nebeského Otce. Jeho posláním je, aby neztratil nikoho z těch, které mu Otec dal. V den slávy nebude chybět ani jediný. I jediná ztracená duše by znamenala fatální selhání Božího syna. Jediný vzbouřenec mezi těmi, kteří byli Synovi darováni Otcem, by znamenal nedokonané dílo Ježíše a jeho slabost, v níž by nebyl schopen zkrotit převrácené lidské srdce. Otec před stvořením světa vybral pro Syna nevěstu, a Syn přišel, aby ji vykoupil a celou – se všemi jejími údy – ji ochránil a zachoval až do dne vzkříšení. Jeho slavné „je dokonáno“ mluví o tom, že nepřijde ani jediného z těch maličkých, které mu Otec dal, ale své dílo v nich dovede až slavného konce, vzkříšení z mrtvých.

6. dubna 

Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den.“ (J 6,40)

Pán Ježíš se přišel sytit Otcovou vůlí. Nedělal nic jiného, než co viděl u svého Otce, neříkal nic jiného, než co dostal od Otce. A Otcovou vůlí bylo a stále je, aby každý, kdo „vidí“ Syna a věří v něj, měl život věčný. Jak může někdo vidět Božího syna, Pána Ježíše Krista? Jenom očima víry! Boží slovo nám ho vykresluje před našima očima v celé jeho slávě, ve všem jeho pokoření, v jeho potupném ponížení, v jeho bolesti a utrpení, v jeho smrti a vzkříšení. A žádný, kdo v něho věří, nezahyne, ale bude žít s Bohem navěky, protože Ježíš ho vzkřísí v poslední den. To je Otcova vůle, kterou Syn přišel naplnit. „Je dokonáno!“ 

7. dubna 

Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. (J 6,44)

Otec poslal Syna, aby Pán Ježíš přitahoval všechny, které k němu Otec posílá, které mu dává. Tentýž Otec, který poslal Pána, aby se stal člověkem a žil mezi ostatními lidmi, nyní přitahuje ostatní lidi ke svému Synu. A jestliže on nepřitáhne, není tu žádné moci, která by mohla člověka k Synovi přitáhnout. Doslova říká, že nikdo k němu nemůže přijít. Ze své vlastní vůle, ze svého vlastního chtějí, ze své vlastní moci nebo síly k Pánu Ježíši nemůže přijít vůbec nikdo. A ve skutečnosti k němu ani nikdo přijít nechce. On je kamenem úhelným, na němž se všechno láme. Pro vyvolené je skálou spásy, na kterou se spoléhají, je mocí, která je vzkřísí v den svého druhého příchodu. 

8. dubna 

Je psáno v prorocích: ‚Všichni budou vyučeni od Boha.‘ Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně. (J 6,45)

Boží lid budou jenom ti, kdo budou vyučeni od Boha. Budou znát Boha, vyučí se u Otce a přijdou k Pánu Ježíši Kristu. Bez tohoto vyučení nemohou přijít k Pánu, nemohou ho poznat v pravdě, nemohou s ním mít osobní vztah. Být vyučen od Otce znamená mít nové srdce – místo srdce kamenného a zatvrzelého mít srdce masité a poslušné. Znamená to narodit se z Ducha svatého, protože to je právě on, kdo nás uvádí do veškeré pravdy, kdo dává uši ke slyšení a oči k vidění, srdce k víře a vůli k poslušnosti. Kdo je vyučen od Boha, přichází k Pánu Ježíši Kristu a věří v něj, protože v tu chvíli vidí to a rozumí tomu, že nemá, kam jinam by šel. 

9. dubna 

Amen, amen, pravím vám, kdo věří, má život věčný. (J 6,47)

Tolik důrazů v jedné krátké větě! Ježíšovo „amen, amen“ je silným vyjádřením pravdivé skutečnosti, která následuje. Je to skutečně tak, jak říká a nikdo s tím nic nenadělá ani s tím nemůže nijak hnout: Kdo v něho věří, má život věčný. Není to zaslíbení, je to vyhlášení toho, co už tady je. Jestli je tady skutečná víra v Pána Ježíše Krista, je tady opravdu věčný život. Je to jednoduchá rovnice – kde je víra, tam je věčnost, kdo věří, má život. Kdo věří, patří k těm, které dal Otec Synovi. Je tím, kdo přišel k Synovi a může si být stoprocentně jistý tím, že Syn ho nikdy nevyžene ven, a že ho vzkřísí v poslední den. 

10. dubna 

Já jsem chléb života. (J 6,48)

Ježíš je chléb, on je ten pravý pokrm, jen on sám. Izraelci se sytili manou, ale ta měla ukazovat jenom na Pána Ježíše Krista. Podobně jako mana i on sestoupil shůry, aby byl pokrmem pro Boží lid na cestě jejich putování tímto světem. Podobně jako bylo potřeba sbírat manu každý den, i tento duchovní pokrm, jímž je Pán sám, je třeba získávat každý den. Je každý čerstvý, každý den občerstvující a posiluje každého křesťana na jeho cestě za Pánem, za jeho královstvím a jeho spravedlností. Sytit se Ježíšem znamená mít chléb života, mít život sám a být živ na věky věků. Žádný jiný pokrm kromě Ježíše samotného nemůže skutečně nasytit vyprahlou a hladovou duši.

11. dubna 

Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z tohoto chleba, živ bude navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.“ (J 6,51)

Pán Ježíš je chlebem života a je současně i živým chlebem. On přináší život každému, kdo s ním má společenství, každému, kdo se jím sytí. Sestoupil z nebe, aby nám ukázal, kde je život, aby nás nasytil pravou duchovní manou, aby nám dal život. Každý, kdo se sytí jím samotným má život věčný. A sytit se Pánem Ježíšem není nic jiného, než věřit v něj, spolehnout se na jeho zástupnou oběť na kříži Golgoty, kdy zemřel na našem místě a nesl plnost Božího hněvu místo nás. Znamená to spoléhat se na to, kým je, za koho prohlašuje, spolehnout se na jeho Slovo a přijímat ho takové, jaké skutečně je – jako Slovo Boží. 

12. dubna 

Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. (J 6,53)

Pán Ježíš se všemi způsoby snaží vysvětlit jednoduchou věc – že bez něj to nepůjde. Vysvětloval to pozitivně – kdo jí z toho chleba, který sestoupil z nebe, tedy z něj samotného, bude mít život. A nyní totéž vysvětluje negativně – jestliže nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít život. On je chléb života. On je tím, kdo dává život. Věřit v něj, znamená mít život, spolehnout se na něj, znamená přejít ze smrti do života. On je to branou k novému narození, k novému životu, k nové přirozenosti, která není z tohoto světa, ale je z Boha. Bez něj to nejde. To není o lidských skutcích, o lidském úsilí, ale je to o něm samotném. 

13. dubna 

Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. (J 6,54)

Jíst Krista, jíst jeho tělo a pít jeho krev – to znamená sytit se jím samotným. Ne jeho fyzickým tělem a fyzickou krví, ani připomínkou jeho těla a krve, tedy chlebem a vínem při Památce Páně, ale znamená to sytit se jím samotným duchovně skrze víru. On sám nám otevřel duchovní oči, abychom viděli jeho dokonalé vykoupení na kříži, otevřel nám duchovní uši, abychom slyšeli pravdu z jeho Slova, dal nám duchovní chuť, abychom se jím sytili. Abychom skrze víru přijímali jeho oběť, abychom se neustále spoléhali na to, že nás smířil s Bohem a jeho krev očišťuje každý náš hřích. Kdo takto věří, má život věčný a Pán ho vzkřísí v poslední den. 

14. dubna 

Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. (J 6,56)

Sytit se Pánem Ježíšem Kristem znamená zůstávat v něm. Držet se ve víře jeho samotného, spočívat v něm samotném, spoléhat na jeho dílo na kříži Golgoty – to je sycení se jím samotným. Znamená to předkládat mu každé své rozhodnutí, vydávat mu každý další krok, obracet se k němu ve všem a se vším: „Pane Ježíši, vezmi to, prosím, do svých rukou a naplň toto dílo svou milostí, svým životem, svou přítomností. Oslav se, Pane, v mém životě!“ To je touha každého Božího dítěte, aby Pán rostl, a my jsme se umenšovali, aby on sám prostupoval naším životem, aby se naše zaměření na sebe sama měnilo v zaměření na něj samotného. Jenom tak může zůstávat v nás a my v něm.

15. dubna 

Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. (J 6,57)

Ježíš přišel, aby naplnil vůli Otce a aby ho oslavil. Živý Otec ho poslal a dal mu, aby měl život v sobě. Proto jako Otec křísí mrtvé, i Syn křísí mrtvé. Jedině Boží Syn je cestou k Bohu Otci, proto jenom skrze něj můžeme dojít k životu. Kdo se sytí Synem, bude mít život ze Syna. Sytit se Ježíšem, tedy věřit v něj, spoléhat se na něj, je právě tak jednoduché a prosté jako jíst chléb, jako přijímat jakýkoliv fyzický pokrm. Z fyzického pokrmu máme fyzický život – Izraelci jedli při svém putování pouští čtyřicet let manu, chléb z nebe, který jim umožnil na poušti přežít. V duchovní poušti tohoto světa se potřebujeme sytit duchovním pokrmem, Ježíšem Kristem, abychom z něj měli život.

16. dubna 

To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ (J 6,58)

Ježíš je chléb z nebe. Ale jíst ho neznamená kousat do něj. Znamená to věřit v něj, spolehnout se na něj, přijmout ho do svého nitra, do svého srdce, udělat z něj základ a východisko svého vlastního života. Znamená to zemřít sobě a nechat v sobě žít Krista. Ti, kdo jedli manu z nebe, zemřeli, ale ti, kdo jsou v Kristu, v nichž tedy Kristus přebývá, budou žít navěky, už přešli ze smrti do života. Jedinou podmínkou je vytrvat až do konce. A Bůh ve své milosti zaručuje, že každé jeho dítě, každý, kdo přijde k Pánu Ježíši, kdo se skutečně narodí z Ducha svatého, vytrvá až do konce. Kde Bůh začal své dobré dílo, tam ho i dokončí.

17. dubna 

Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. (J 6,63)

Samotná podstata života je duchovní, nikoliv tělesná. Tělo samo nic neznamená – je prach a v prach se obrátí. Ježíšova slova jsou Duch – tedy vedou k životu, jsou životem. Boží slovo je živé a ostré jako dvousečný meč. Veškeré zapsané Písmo je vdechnuté Duchem svatým a je živé, je v něm život, který k nám přichází skrze víru v Pána Ježíše Krista. Ale Duch svatý je tím, kdo ho zprostředkuje. On dává nové srdce, on obnovuje mysl, on zapečeťuje, on nás vekřtil do těla Kristova, on přebývá v Božích dětech navěky a posvěcuje je – v něm je život! A kdo chce být živý navěky, musí žít v Duchu svatém, tedy s pohledem upřeným na Krista a ve víře v něj.

18. dubna 

„Ale někteří z vás nevěří.“ Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří a kdo je ten, který ho zradí. (J 6,64)

Pán Ježíš věděl, jak se věci mají. Od samotného začátku věděl, kdo je Jidáš, a že ve skutečnosti nevěří. Přesto mu svěřil moc vyhánět démony a uzdravovat nemocné, přesto mu dal důvěru, jako všem ostatním. Lidské pokrytectví na prvním místě obelhává sebe sama a je ochotné jít stejně daleko jako Jidáš – až k polibku, který je znamením zrady. Jidáš, Bileám nebo král Saul jsou typickými příklady náboženského pokrytectví – viz Saulovo „řídil jsem se Hospodinovým slovem“ (1S 15,13). Musíme neustále volat k Bohu, aby nám ukazoval pravdu o našem vlastním srdci, aby nás svým Duchem ujišťoval o tom, že jsme Božími dětmi a aby nás posiloval ve víře a dával nám vytrvalost až do úplného konce. 

19. dubna 

Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. (J 6,68)

Stejně jako všichni ostatní, kteří Ježíše opustili, i oni mohli říct, že Ježíšova slova jsou tvrdá a hrozná a nebudou je poslouchat. Ale ti, kdo jsou narozeni z Boha, slyší Boží slovo, znají Pánův hlas, jdou za ním a chtějí se tím slovem sytit. Duše, která zakouší skutečný duchovní hlad, nenajde uspokojení nikde jinde, než u Pána Ježíše Krista. Jenom on uspokojit nitro, jenom on může dát nové srdce, jenom on dává svého Ducha, který se v Božích dětech stává pramenem, který chrlí proudy živé vody, občerstvuje pusté okolí a pomalu proměňuje vyprahlou duši v nádhernou zahradu naplněnou ovocem lákavým napohled a chutným k jídlu. Ovoce Ducha svatého je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. 

20. dubna 

A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ (J 6,69)

Ti, kteří zůstali věrní Pánu, kteří si ho zamilovali, vyznali, že on má slova věčného života a že oni v něj uvěřili a poznali, kdo je. Je to silné a odvážné vyznání, které bylo učiněné tváří tvář velkému odpadnutí – dokonce i jich samotných se Pán ptal, zda ho chtějí opustit! Tady máme jasnou odpověď Božích vyvolených – my jsme uvěřili, že jsi tím, za koho se prohlašuješ. To něco, co člověku nemůže zjevit tělo a krev, k čemu nemůže dospět svým rozumem, ale musí mu to být zjeveno. Aby mohl uvěřit, musí dostat nové srdce, které miluje Boha, které v něj hned radostně uvěří a které vidí jeho svatost a svou hříšnost. Proto také tolik touží po Pánu Ježíši Kristu a jeho svatosti. 

21. dubna 

Ježíš jim odpověděl: „Mé učení není mé, ale toho, kdo mě poslal. (J 7,16)

Ježíš nepřišel do tohoto světa v podobě člověka kvůli sobě a nepřišel ani kvůli nám. Přišel kvůli svému nebeskému Otci. Přišel proto, aby naplnil jeho vůli – a jeho vůle je, aby neztratil ani jediného z těch, které mu Otec dal. V té vůli jsme zahrnuti a jsme ujištěni o tom, že se tato vůle naplní. Pán Ježíš dělal to, co se naučil od svého nebeského Otce, říkal to, co slyšel od Otce a učil to, co učil Otec. Boží syn není ničím víc ani ničím méně než dokonalým obrazem svého Otce – Bůh Syn dokonale zrcadlí Boha Otce, proto může s takovou jistotou a jednoduchostí říci: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ Proto nelze oslavovat Otce jinak, než skrze Syna!

22. dubna 

Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe. (J 7,17)

Boží syn přišel, aby naplnil vůli svého nebeského Otce, aby svého Otce oslavil., aby se mu Bůh dal pozvat ve své velikosti a slávě. A Bůh sám nám skutečně v Pánu Ježíši dává jednoduchý nástroj rozlišování – a tento nástroj je přímo pro nás samotné. Jednání podle Ježíšových slov je tím rozlišovacím znamením. Kdo jedná podle toho, co Ježíš říká, poznává, že Ježíš nemluví jenom sám za sebe, ale že všechna jeho slova jsou Boží slova. Kdo chce znát Boha, jedná podle slov Pána Ježíše Krista. A jakmile podle nich jedná, Bůh mu dává ujištění ohledně sebe sama a ohledně Pána Ježíše Krista – takový člověk rozpoznává, že Ježíš je Pán a Bůh, který přišel proto, aby hledal a spasil, co zahynulo. 

23. dubna 

Kdo mluví sám za sebe, hledá svou vlastní slávu; kdo však hledá slávu toho, který ho poslal, ten je pravdivý a není v něm nepravosti. (J 7,18)

Pohleďte na ten kontrast – kdo hledá svou slávu proti tomu, kdo hledá slávu toho, kdo ho poslal. Jak to můžeme rozlišit? Na první pohled je to docela těžké. Jak můžeme poznat, čí slávu člověk hledá? Ale stačí se jen chvíli dívat a je to naprosto jasné. O kom ten člověk mluví? Kdo je nejdůležitější v jeho projevech? Ke komu vede ostatní lidi? Co nebo spíš koho jim nabízí? Kdo hledá svou slávu, vždycky nabízí především sebe, mluví o sobě, ukazuje na sebe, a vidí sebe jako řešení problémů druhých lidí. Ale kdo oslavuje toho, kdo ho poslal, vyvyšuje jeho – mluví o jeho skutcích, mluví o jeho díle, mluví o jeho slávě, mluví jeho slova, vede druhé k němu samotnému – jen takový je pravdivý!

24. dubna 

Nesuďte podle zdání, ale suďte spravedlivým soudem!“ (J 7,24)

Na jedné straně nás Pán Ježíš učí, abychom nesoudili, protože jakým soudem soudíme, takovým budeme souzeni (Mt 7,1–2). Ale na druhé straně je naprosto jasné, že se bez soudu, bez rozsuzování v tomto světě neobejdeme. Musíme soudit, a proto Pánův příkaz zní, abychom soudili spravedlivým soudem. Každá nespravedlnost je pro Boha ohavností, proti které se pozvedá jeho hněv. Proto nesuďte povrchním soudem, ne podle zdání, ne podle dojmu nebo podle toho, co říkají druzí, ale suďte spravedlivým soudem. Rozsuzujte podle pravdy, práva a spravedlnosti – k takovým soudům je křesťan povolán. Ale běda tomu, kdo prohlašuje spravedlivého za svévolníka a svévolníka za spravedlivého – ten u Boha přízeň nenalezne.

25. dubna 

Tu Ježíš, když učil v chrámě, hlasitě zvolal: „Znáte mě a víte také, odkud jsem. A přece jsem nepřišel sám od sebe, ale poslal mě ten, který je pravdivý; toho vy neznáte. (J 7,28)

Ježíš je v domě svého Otce. Zná svého Otce, stejně jako Otec zná svého Syna. Je tam, protože ho tam Otec poslal. A oslovuje shromážděný zástup, který zná Ježíše podle těla. Vědí dobře, že je z Nazaretu. Znají jeho bratry i jeho sestry. Ale nevědí, proč přišel. Netuší, kdo ho poslal. A je to proto, že zůstávají jenom u těla, jenom na povrchu, jenom u toho, co vidí. Myslí si, že znají Boha, ale kdyby ho znali, poznali by jeho Syna. Kdyby znali pravdu, milovali by pravdu a toužili by po tom, který o sobě prohlásil, že on je ta cesta, pravda i život. Kdyby se spolehli na jeho slova, měli by život z Otce a znali by ho.

26. dubna 

V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! (J 7,37)

Pojď ke Kristu. On sám volá. Tehdy volal uprostřed zástupů v poslední veliký den svátků – byl mezi nimi fyzicky přítomný a volal na ně, aby přišli k němu a pili vodu života. Dneska stále ještě volá – volá ve zvěsti evangelia, volá skrze životy křesťanů, kteří se mu odevzdali, volá skrze církev, která se shromažďuje k jeho uctívání, volá skrze své Slovo, Bibli. Jeho volání je stále stejné: „Kdo má žízeň, kdo touží po vodě, která cele uspokojí jeho niternou prázdnotu, která má moc naplnit nitro člověka a stát se pramenem vyvěrajícím ze srdce člověka, ať přijde k Pánu Ježíši Kristu, a věří v něj, tedy pije. On sám je tím životem, o sám je tou živou vodou a mocí ke spasení.

27. dubna 

Kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra,‘ jak praví Písmo.“ (J 7,38)

Přijít ke Kristu a pít znamená věřit v něj, spolehnout se na jeho Slovo, spolehnout se na jeho dílo, na jeho poslední zvolání: „Je dokonáno!“ Znamená to spolehnout se na to, že kromě víry v něj už není nic, co bychom mohli přidat k jeho dílu. Udělal všechno, co bylo potřeba k našemu spasení, k našemu posvěcení i našemu oslavení. Jeho prolitá krev nás očišťuje od každého hříchu. Jeho probodené tělo nám otevírá přímý přístup před tvář Boha Otce. Víra v něj je důkazem Božího synovství, které je zapečetěné Duchem svatým, který je vylit do srdce věřícího a nyní v něm přebývá. Právě on je tím mocným proudem, který vyvěrá z nitra křesťanů, proměňuje jejich životy a svědčí o Pánu Ježíši Kristu. 

28. dubna 

Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ (J 8,7)

Hle, jak zpupné je lidské srdce, jak rychlé je k odsouzení druhého hříšníka. Jen ho přiveďte, jen ho postavte doprostřed – všichni na něj ukážeme prstem, jako tito žalovali na ženu přistiženou při cizoložství (zatímco cizoložného muže asi ztratili někde po cestě). Ježíš svému prstu uložil jinou činnost – psal jím cosi do prachu země. A když na něj tolik naléhali, jak jen to naše vzpurná hříšná povaha dokáže, řekl jen: „Kdo z vás je bez hříchu …“ Ó, jak silná slova! Jen on sám jediný je tady bez viny. Ale místo toho, aby vzal do ruky kámen, míří prstem do prachu země, z něhož každý z nás povstal. A místo odsouzení oné hříšnice, usvědčuje každého z nás. Kdo z nás je bez hříchu?

29. dubna 

Ježíš se zvedl a řekl jí: „Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?“ Ona řekla: „Nikdo, Pane.“ Ježíš řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ (J 8,10–11)

Jak dlouho asi Pán Ježíš čekal, než se všichni tiše vytratili? Přítomnost svatého Pána, jemuž ani falešní svědkové nemohli dokázat nic špatného, jistě mnohé popohnala, aby svůj odchod urychlili. Jak dlouhé asi byly ty chvíle pro onu ženu? Skutečně se provinila? Nebo byla jen další nastrčenou loutkou, skrze kterou chtěli farizeové chytit Ježíše za slovo? V obou případech se i ona se provinila. Co asi čekala, že se bude dít? Jaký šok musela zažít, když slyšela Pánova slova: „Ani já tě neodsuzuji.“ Je to stejný šok, který zažívá každý, kdo poznal hloubku své nevěry vůči Bohu a vyslechl stejná slova od Pána. On už zaplatil a já mu uvěřil. Je dokonáno! Jeho milost mě zachránila. Nyní tu je: „Jdi a už nehřeš!“

30. dubna 

Ježíš k nim opět promluvil a řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“ (J 8,12)

Ježíš je světlo! On je světlo světa. On osvěcuje celý svět, každého člověka, který přichází do světa. Kdo chce mít světlo, musí mít Ježíše. Jeho Slovo je také světlem – je světlem, které osvěcuje každý krok toho, kdo věří, ale Ježíš prosvěcuje celý život člověk a svítí celému světu. On sám je zdrojem světla. Kdyby jeho nebylo, leželo by všechno v temnotě. A toto světlo je světlem života. Kdo ho má, nechodí ve tmě, ale má světlo života. Jeho život není prázdný, marný, není hloupý ani nesmyslný, ale je plný světla, plný smyslu, plný života. Bez Ježíše se utápíme v temnotě, tápeme a nemáme nic, čeho bychom se mohli pořádně chytit. Ale Ježíš prosvítí celý život člověka a člověk sám se stává světlem v tomto světě. 

Květen

1. května 

Zeptali se ho: „Kde je tvůj otec?“ Ježíš odpověděl: „Neznáte ani mě ani mého Otce. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce.“ (J 8,19)

Ježíš dobře věděl, odkud přišel a kam jde. Ale žádný z jeho odpůrců o tom nevěděl vůbec nic. Vyzvídají a zkouší se něco zjistit o Otci, ale Ježíš je vykazuje do patřičných mezí – nic nevíte, nic nechápete, a jediný důvod, proč chcete tuto informaci, je, abyste mě odmítli. Ale nic o mně nevíte. Kdybyste znali Syna, bylo by vám všechno jasné i o Otci. Ale vy odmítáte Syna, proto nemůžete nic vědět ani o Otci. Kdo nemá Syna, nemá ani Otce. A pokud si někdo myslí, že má, žije jenom v trapném sebeklamu. Nelze mít Otce, který přebývá v nepřístupném světle, a přitom odmítat Syna, který je dokonalým obrazem Otce a září jeho slávy. 

2. května 

I řekl jim: „Vy jste zdola, já jsem shůry. Vy jste z tohoto světa, já nejsem z tohoto světa. (J 8,23)

Kdo je Pán Ježíš Kristus? On sám tvrdí, že není z tohoto světa. Ale kde vzal své tělo? Nebylo snad odtud? Nesestoupil snad ze slávy, aby se právě zde v tomto světě stal tělem a přebýval mezi námi? Je to přesně tak. Ale přesto jeho tělesný původ není základem jeho identity. Sestoupil shůry, přišel ze slávy svého nebeského Otce. Není jako my, protože je světlem světa, zdrojem života, přebývá v něm veškerá plnost Božství. V nás nepřebývá nic z toho. My jsme z tohoto světa, proto nechceme přijmout pravdu o Kristu a jeho původu. Dokud nás Duch svatý „nepřesvědčí“, tedy neobrátí, neobnoví, nedá nám život, vzdorujeme mu a bráníme se uznat jeho slávu a sklonit se před ním. 

3. května 

Proto jsem vám řekl, že zemřete ve svých hříších. Jestliže neuvěříte, že já to jsem, zemřete ve svých hříších.“ (J 8,24)

Jaká vážnost! Jaká hrůza! Jak zarmucující a mrazivá skutečnost … Zemřete ve svých hříších. Není tu nikdo, kromě Krista samotného, kdo by je mohl sejmout. Není tu nic, kromě Kristovy prolité krve, která by moha o hříchu očistit. Jestliže neuvěříte Kristu samotnému, jestliže neuvěříte jeho slovu ohledně toho, kým je a co udělal, zemřete ve svých hříších. Jenom Kristus, plně člověka a plně Bůh, mohl přinést dostatečnou oběť za můj hřích. Jenom nekonečná hodnota jeho oběti mohla být dostatečným zadostiučiněním za nekonečnou urážku Boha, které jsem se dopustil každým svým hříchem. Jenom na lidském těle mohly být potrestány mé hřích. Jedině Ježíš je beránkem, který snímá hříchy světa, a tedy i mé vlastní a jenom skrze víru v něj mohu tohoto smíření dosáhnout. 

4. května 

Ježíš jim řekl: „Teprve až vyvýšíte Syna člověka, poznáte, že já jsem to a že sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil Otec. (J 8,28)

Bez vyvýšení Pána Ježíše Krista to nejde. Bez toho, že se člověk skloní před Králem, nemůže doopravdy poznat, o koho se doopravdy jedná. Jenom pokorný přístup otevírá dveře k tomuto poznání. Moudrost začíná u bázně před Pánem. Když se člověk pokoří, Bůh sám mu otevře oči, aby viděl a uši, aby slyšel a srdce, aby věřil. Každý, kdo vyzná, že Ježíš je Pán a že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, bude zachráněn. Bůh se mu dá poznat v osobě Pána Ježíše Krista, svého milovaného Syna, kterého poslal, aby se stal tělem, aby byl Synem člověka a na lidském těle zaplatil za naše hříchy. Bůh zjevuje Kristovu slávu, Pánovu poslušnost Božímu plánu a jeho odhodlání naplnit Boží vůli.

5. května 

Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. (J 8,31)

Ti, kdo Pánu uvěřili, mají zůstat v jeho Slovu. Kdo chce následovat Pána Ježíše Krista, kdo chce být jeho učedníkem, tady růst do jeho podoby a být proměňován do jeho charakteru, musí zůstávat v jeho Slovu, v Bibli. Bez Božího slova nelze mluvit o žádném učednictví, nelze mluvit o pravdě, není tu žádné následování Pána Ježíše Krista a nemůže ani řeč o skutečné lásce. Bez Písma nám chybí pevný bod v tomto světě, měřítko, norma, o kterou bychom se mohli opřít, kterou bychom mohli poměřovat svůj život i všechno, co se děje kolem nás. Žádný člověk, žádná tradice, žádná pravidla lidského náboženství z nás nemohou udělat učedníky Pána Ježíše Krista – to je dílo Ducha svatého a moc jím inspirovaného Slova. 

6. května 

Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými. (J 8,32)

Pravda osvobozuje! Pravda samotná, vtělená v Pánu Ježíši Kristu, je mocí ke spasení, mocí, která láme okovy každého hříchu, mocí, dává sílu žít ve svobodě Božího dítěte, kterou nám Kristus vydobyl. Kristova pravda je vepsaná do Božího slova – proto bez něj nemůže být žádná svoboda. Proto je Písmo nazývané Slovem pravdy, proto to hlavní v Bibli je pravda (Ž 119,160). Ale nakonec každá pravda je Boží pravdou a má svůj původ v Kristu a přispívá svou mocí k vysvobození člověka z pout lži, z otroctví nespravedlnosti. Každá pravda v tomto světě je svědectvím o Kristu, vede k němu a ukazuje na něj. Jde jen o to poznat ji a postavit na ní svůj život – a učiní vás svobodnými. 

7. května 

Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. (J 8,34)

Člověk nemusí být otrokem lidí, aby byl zotročen. Je tady otroctví, které jde mnohem hlouběji, které je mnohem silnější, než je zotročení lidmi. Je tu otroctví hříchu. To zasahuje naše nejhlubší nitro. Pokud člověk není vysvobozen Pánem Ježíšem Kristem, je otrokem hříchu. Pozná se to jednoduše podle ovoce hříchu, podle mzdy hříchu, a tou je smrt. Kdyby člověk nebyl otrokem hříchu, nikdy by nezemřel. Smrt je důkazem, že všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy a potřebují Vykupitele, potřebují někoho, kdo je vysvobodí z těchto pout hříchu, z jeho otroctví. Jenom evangelium Kristovo je takovou mocí – to je slovo pravdy, které vysvobozuje. Jenom Ježíš může člověka uvést do svobody od hříchu, do svobody Božího dítěte.

8. května 

Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni. (J 8,36)

Jediná skutečná svoboda je ta, která je od Božího syna, tedy svoboda od hříchu. Je to svoboda, kterou přináší pravda Božího slova, svoboda, která je v Pánu Ježíši Kristu. Všechny ostatní druhy svobody, jakkoliv jsou žádoucí a dobré, nemají vliv na lidskou duši, nemají dosah na věčnost. Jenom pravda tento dosah má. Svoboda od hříchu, svoboda ke spravedlnosti, je jedinou svobodou, která se projeví v celém způsobu lidského života a přináší takové důsledky, které jsou opravdu věčné. Je to dílo Božího syna, který na sebe vzal naše hříchy a vynesl je na kříž, kde za ně zaplatil svým životem. Podstoupil smrt, která je mzdou hříchu, abychom toto věčné oddělení od Boha nemuseli snášet my, kteří jsme v něho uvěřili. 

9. května 

Já mluvím o tom, co jsem viděl u Otce; a vy děláte, co jste slyšeli od vašeho otce.“ (J 8,38)

Každý jedná podle svých duchovních kořenů. Pán Ježíš mluví o tom, co viděl u svého Otce, činí skutky, které mu Otec dal, jeho pokrmem je činit vůli svého Otce a oslavit ho vším svým jednáním i mluvením. Židům, kteří ho chtěli zabít, vysvětluje, že i oni jednají podle toho, co slyšeli od svého otce a neostýchá se jim přímo říci, že jejich otec je ďábel (J 8,44), který je vrah od počátku, a přišel proto, aby zabíjel, kradl a ničil (J 10,10). Oni ho „jenom“ následují v tom, co se od něj naučili. A nejsou v tom sami – my všichni jsme takoví byli, dokud jsme se nedali obmýt Kristovou krví, dokud jsme se nenarodili shůry a nestali se dětmi Božími.

10. května 

Ježíš jim řekl: „Kdyby Bůh byl váš Otec, milovali byste mě, neboť jsem od Boha vyšel a od něho přicházím. Nepřišel jsem sám od sebe, ale on mě poslal. (J 8,42)

Jak je to jednoduché! Co je stejného původu, půjde spolu ruku v ruce. „Jestliže je Bůh Otec vaším skutečným Otcem, budete mě milovat“, říká Pán Ježíš Kristus. Jak aktuální! Lidé se dnes hlásí k víře v jediného Boha, ale odmítají přijmout Pána Ježíše Krista jako tu jedinou cestu, která by je mohla přivést k Otci, jako tu jedinou pravdu, která je zjevená, jako jediný život, který je lidem dán. Chtějí mít mnoho cest, mnoho nejrůznějších pravd a mnoho způsobů, jak se projevuje život od Boha. Nic není vzdálenější tomu, co říká Pán Ježíš Kristus. Buď můžete věřit v něj samotného a milovat ho nebo jste proti němu a bez Boha, bez pravdy, bez života.

11. května 

Proč mou řeč nechápete? Proto, že nemůžete snést mé slovo. (J 8,43)

Porozumění a pochopení souvisí s postojem srdce. Pán Ježíš je úhelným kamenem pro jedny, ale kamenem úrazu a skálou pádu pro druhé – svým vzdorem proti Slovu přicházejí ke svému vlastnímu pádu. Svou nesnášenlivostí vůči všemu, co pochází od Boha, zatvrzují své srdce, nafukují svou pýchu, zesilují zeď svého ignorantství a propadají se do stále větší temnoty. Nejsou negramotní ani nevzdělaní – často je to právě naopak! – ale jsou nesnášenlivý, vzdorovití, zatvrzelí. Mají zavřené oči, zacpané uši a nevěřící srdce – a jsou s tím naprosto spokojení a dokonce si v tom libují. Prohlašují, že znají Boha, ale svým jednáním to popírají. Ale jenom Boží slovo dává moudrost ke spasení, a to vírou v Pána Ježíše Krista.

12. května 

Váš otec je ďábel a vy chcete dělat, co on žádá. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, poněvadž v něm pravda není. Když mluví, nemůže jinak než lhát, protože je lhář a otec lži. (J 8,44)

Pán Ježíš umí promluvit velice otevřeně, přímo a také tvrdě. Jeho slova nejsou nikdy nijak lichotivá, a v některých případech zní dokonce přímo urážlivě. To nic nemění na tom, že jsou naprosto pravdivá a nejsou řečená urážlivým ani přezíravým nebo jakkoliv jinak pohoršlivým tónem, ale jsou vždycky vyřčena v lásce. Zde označuje své protivníky za lháře a vrahy, kteří netouží po ničem jiném, než se zbavit jeho samotného. Jsou to děti ďábla. A ve skutečnosti nejsou jiné děti, než děti Boží a děti ďábla. Není žádná další kategorie. Buď je člověk v Kristu a potom je dítětem Božím a chce plnit Boží vůli, nebo je dítětem ďábla a jedná podle jeho vzoru, takže vzdoruje Pánu Ježíši a jeho Slovu. 

13. května 

Já mluvím pravdu, a proto mi nevěříte. (J 8,45)

Nevěříte mi, protože vám říkám pravdu! To jsou opravdu silná slova. Taková moc, taková odvaha, tak jednoduše ostrá slova, která směřují přímo do srdce, která jdou k jádru věci, k podstatě problému. Ve vší své milosti, lásce, dobrotě, jemnosti a laskavosti je Pán Ježíš také velmi přímý, drsný, neústupný a „bezohledně“ pravdivý. Jeho slova nelechtají uši podle toho, co chtějí slyšet, ale odhalují nitro a nechávají nás nahé a vystavené Božímu světlu, Boží svatosti a slávě, nastavují nám zrcadlo, do něhož se nechceme podívat. Ale jenom slova pravdy nás mohou osvobodit z otroctví hříchu, zachránit před věčným odsouzením a vytáhnout z bažiny zmaru. Jenom Pánova pravda nás může oživit, zbudovat, posvětit, proměnit a dovést do věčných příbytků, které nám Ježíš připravil. 

14. května 

Kdo je z Boha, slyší Boží řeč. Vy proto neslyšíte, že z Boha nejste.“ (J 8,47)

Kdo může slyšet Boží slovo, rozumět mu a přijímat ho? U koho nebude narážet na neprotesané uši, na zatvrzelé srdce a vzdorovitou mysl? Pán Ježíš vysvětluje, že ti, kdo nejsou z Boha, neuslyší, i kdyby poslouchali a poslouchali stále znovu a dokola. Nejsou z Boha, proto není jejich srdce dobrou půdou, kam by mohlo padnout zrno Božího slova a přinést hojnou úrodu. Jenom tam, kde Bůh učinil dobrou půdu, je možné slyšet Boží slovo a jednat podle něj. Přesto je každý volán, aby poslechl, a každý může volat k Bohu, aby se nad ním smiloval a dal mu uši k slyšení, oči k vidění a srdce k věření. Volej, pros, tluč! Bůh slíbil, že odpoví. 

15. května 

Já sám nehledám svou slávu. Jest, kdo ji pro mne hledá, a ten soudí. (J 8,50)

Ježíš nepřišel proto, aby hledal svou slávu, aby sám sebe vyvýšil a oslavil. Ale i on byl vyvýšen – na dřevo kříže. Byl vyzdvižen vzhůru jako had na poušti, aby každý, kdo na něj pohlédne ve víře v jeho moc, byl uzdraven ze smrtelného uštknutí hříchu a smrti. Byl vyvýšen nad dřevo kříže, vysoko nad každou mocnost a slávu, vysoko nad všechny vlády i všechna jména a byl ustanoven hlavou – hlavou církve i hlavou všech mocností a sil. A přece nepřišel oslavit sám sebe, ale ve všem chtěl oslavit svého nebeského Otce, kterému se ve všem podřizoval. Otec ve své lásce k Synovi hledal slávu pro svého jednorozeného a je to také on, kdo odsoudí všechno, co se pozdvihuje proti Synovi. 

16. května 

Amen, amen, pravím vám, kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky. (J 8,51)

S velkým důrazem Pán Ježíš vysvětluje tu jednoduchou věc – jak mít věčný život. Stačí jen … zachovávat jeho slovo. Ale copak je toho někdo schopen? Copak někdo může říct, že v každém okamžiku svého života miluje Boha celým svým srdcem, celou svou silou, celou svou duší a celou svou myslí? A to je jen jedno jediné přikázání! A tak se musíme spolehnout na to, že Pán Ježíš to udělal a dělá na našem místě a potom udělat ten jediný skutek, který se může Otci líbit, tady věřit v něj, v Božího syna samotného, v jeho dokonané dílo, v jeho dokonalé spasení. Kdo v něho věří, má život věčný a přešel už ze smrti do života. 

17. května 

Ježíš odpověděl: „Kdybych oslavoval sám sebe, má sláva by nic nebyla. Mne oslavuje můj Otec, o němž vy říkáte, že je to váš Bůh.“ (J 8,54)

Kdo vydává svědectví sám o sobě, kdo oslavuje sám sebe, nic není, jeho sláva je prázdná, jeho svědectví je ve skutečnosti pokrytectvím a nicotou. Ježíš neoslavoval sám sebe. Židé mu položili otázku, co ze sebe dělá, ale on je odkázal na svého Otce, o němž oni tvrdili, že je jejich Bůh. A když je vedl k Otci, vedl je do jeho Slova, které jasně dosvědčuje, kdo je Pán Ježíš Kristus. Stačí se na něj spolehnout, stačí ho číst očima víry a hledat Boží slávu, nikoliv svou vlastní – a tedy Pán Ježíš začne zářit z Písem a jeho světlo najdeme skutečně na každé stránce, za každým příběhem, vyučováním i příkazem. Otec oslavuje Syna, který přišel na svět proto, aby oslavil Otce. 

18. května 

Vy jste ho nepoznali, ale já ho znám. Kdybych řekl, že ho neznám, budu lhář jako vy. Ale znám ho a jeho slovo zachovávám. (J 8,55)

Ti Židé, kteří znali Písma a byli na to tak hrdí, kteří se oháněli svým otcem Abrahamem, že neznali Boha? Jejich skutky a jejich postoj vůči Pánu Ježíši Kristu o tom mluvily více než jasně. Svými ústy prohlašovali, že znají Boha, ale podle Pána Ježíše to byli obyčejní lháři. Ale on není jako oni. On zná Otce. Kdyby tvrdil cokoliv jiného, byl by lhářem, ale on jediný byl v náruči Otce a on jediný nám může říci, jak se k němu dostaneme – že tou jedinou cestou k Otci je Syn a nikdo k Otci nemůže přijít jinak, než skrze Syna, skrze víru v něj. A jaký důkaz může Ježíš předložit o pravdivosti svých prohlášení – zachovává Otcovo slova a koná jeho skutky. 

19. května 

Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se.“ (J 8,56)

Abraham se díval daleko dopředu, k zaslíbením, která mu Bůh dal. Objekt jeho radosti byl také cílem této radosti a zároveň byl jejím zdrojem. Radost, o které mluví Pán Ježíš v souvislosti s Abrahamem je podobná svatebnímu veselí. Je to veliká radost – jako když skončí válka a lidé jsou nadšeni a rozjařeni. Jako když přijde vysvobození národu, který byl dlouhá léta utlačován. Jako když je člověk vykoupen z otroctví. Abraham ve víře zahlédl vykoupení z hříchu a ze smrti, spatřil Kristův den, den milosti, den spasení, den soudu, kdy na dřevo kříže byly vneseny všechny jeho hříchy a Bůh s nimi jednou provždy skoncoval, když kvůli nim vylil svůj hněv na svého Syna. Spatřil tuto milost a zaradoval se.

20. května 

Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.“ (J 8,58)

Co je tohle za odpověď? Kdo může něco takového říci skoro dvě tisíciletí poté, co se Abraham narodil? Kdo může použít to mocné a významem naplněné „já jsem“? Ježíš odpovídá farizeům, ale ne podle jejich představ, ne podle toho, co by chtěli slyšet, ale odpovídá jim podle pravdy a v lásce. Jeho odpověď je šokující a plná moci. Jeho odpověď vzbuzuje tolik otázek! Současně však mají tato jeho slova jednoduchou odpověď – vedou ke Kristu a odpovídají pravdou o něm. Je to naprosto jisté – to je ono použití dvojitého „amen“ – že Ježíš je víc než Abraham, kterého jeho posluchači považovali za svého praotce. Je dokonce víc než člověk, protože zatímco Abraham se narodil, Ježíš prostě je.

21. května 

Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. (J 9,3)

Kdo za to může? – To je skutečně velmi častá otázka, kterou si mnohdy kladou i křesťané. Kdo může za to, je někdo od narození slepý? Učedníci měli jasno v tom, že to je problém hříchu, ale špatně rozuměli, v jakém slova smyslu. Snažili se najít viníka. Provinilo se snad dítě předtím nebo tím, že se narodilo? Provinili se jeho rodiče? Nebo bychom měli jít až k dalším generacím? Pán Ježíš vnáší do jejich otázky světlo. Ano, je to problém hříchu, je to problém hříšného světa, do něhož se rodíme, ale není potřeba hledat vinu – je potřeba vidět příležitost, v níž se může zjevit Boží sláva a člověka, na němž se mohou zjevit skutky Boží. K Bohu je třeba hledět, ne k člověku. 

22. května 

Pokud jsem na světě, jsem světlo světa. (J 9,5)

Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. Ježíš je světlo světa. Musí konat skutky svého Otce, dokud je v tomto světě. Ale i když bude vzat z tohoto světa a vystoupí zpátky do slávy k Otci, nepřestane být světlem. Dosud byl světlem pro všechny, s nimiž se v tomto světě setkal a kteří byli ochotní naslouchat a nechat se jím vést. Nyní je světlem jenom pro učedníky, kteří mohou spolu s Davidem vyznávat, že když On je nám světlem, spatřujeme světlo. Svítí nám jako světlo ze svého Slova, které od začátku do konce svědčí o něm, svítí nám jako Jitřenka na obloze – stačí jen pozvednout hlavu a hledat jeho trůn u Otce v nebesích. 

23. května 

Odpověděl: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, potřel mi oči a řekl mi: Jdi k Siloe a umyj se! Šel jsem tedy, umyl jsem se a vidím.“ (J 9,11)

„Jak se otevřely tvé od narození slepé oči?“ „Poslechl jsem člověka jménem Ježíš. Zmazal mě blátem a poslal mě se umýt, a když jsem se umyl, viděl jsem.“ Nehledal uzdravení. Ježíš mu neřekl, že bude uzdraven. Ježíš mu neřekl ani to, kdo je – ten muž věděl jenom to, jak se jmenuje. Ale poslechl Ježíše. To je prostá poslušnost víry. Poslechl Ježíše a viděl. A když poznal Ježíše, uvěřil. Ježíš otevřel jeho oči, aby mohl spatřit Syna člověka a poklonit se před ním (J 9,38). Stačí poslechnout Ježíše, když nás zve k sobě, když ho máme vyvýšit, když jím máme projít jako dveřmi, když ho máme jíst jako chléb života – stačí poslechnout a on sám dokoná to dílo spásy v nás.

24. května 

Víme, že hříšníky Bůh neslyší; slyší však toho, kdo ho ctí a činí jeho vůli. (J 9,31)

Hospodinova ruka není krátká na spasení, takže když hříšník volá k Bohu a prosí ho o milost, Bůh odpovídá, když tluče, Bůh otevírá, a když hledá, Bůh se dává nalézt. Bůh není džin z láhve, který by tu byl na plnění lidských přání – rozhodně ne na přání hříšníků, ale ani kvůli přáním těch, kteří byli ospravedlněni z milosti skrze víru. Přesto nás Bůh volá k tomu, abychom se modlili, ospravedlněné i ty, kteří jsou ještě ve svých hříších, protože modlitba je Božím nástrojem, jímž Bůh naplňuje svou vůli v tomto světě. Ve své milosti a moudrosti používá naše ubohé a neumělé prosby, aby se oslavil, aby zachránil hříšníky a nalezl ztracené a aby skrze ně naplnil svou vůli v tomto světě. 

25. května 

Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ (J 9,39)

Ježíš uzdravil slepého od narození, který nyní před ním klečí a vyznává ho jako Syna člověka. Jemu říká, že přišel proto, aby ti, kdo nevidí, viděli. Ježíš přišel uzdravit nemocné, najít ztracené, zachránit ty, kteří zahynuli a jsou mrtví ve svých vinách a přestoupeních, přišel zachránit hříšníky. Ti před ním klečí a volají stejně jako onen uzdravený muž: „Věřím, Pane!“ (J 9,38). Farizeové stojí okolo, pozorují tu scénu a ptají se Ježíše: „Jsme snad i my slepí?“ (J 9,40). Dobře pochopili slova Pána Ježíše, že přišel k soudu, aby ti, kdo vidí, byli slepí, aby ti, kdo si myslí, že nepotřebují Spasitele, byli díky jeho oslňující záři v ještě větší temnotě a zůstali ve své zatvrzelosti. 

26. května 

Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ (J 9,41)

Kdybyste byli ochotní přiznat, že nevidíte, že jste duchovně slepí, duchovně hluší, duchovně mrtví, neměli byste hřích, protože já bych vás uzdravil. Ze své milosti bych otevřel vaše oči, uši i srdce. Ale vy říkáte, že vidíte, ačkoliv všechno ve vašem životě ukazuje, jak jste slepí. Obelháváte především sami sebe – tohle je ten největší problém hříšníka, sebeklam. Je to problém, protože hříšník chce zůstat ve své bezbožnosti a zaslepenosti. Teprve když se Bůh dotkne jeho srdce, když mu Duch svatý dá srdce nové, poslušné a věřící a je mu před oči představen Pán Ježíš Kristus, tehdy chápe, že je ubohý, slepý, nahý a potřebuje Pána Ježíše Krista, Spasitele, který otevírá oči slepým a zachraňuje hříšné. 

27. května 

„Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. (J 10,1)

Podívejte se, jak je to jednoduché rozpoznat, kdo je kdo. Stačí se podívat na to, kudy kdo chodí. Pastýř vchází dveřmi, zloděj leze přes plot. Kdo nevchází dveřmi, tedy kdo nejde způsobem, který stanovuje Boží slovo, je zloděj a lupič. Kdo si v Božím lidu přivlastňuje to, co není jeho, kdo si nárokuje autoritu, která patří jen Pánu, kdo chce dělat druhým prostředníka, místo toho jediného Prostředníka, Pána Ježíše Krista, kdo překrucuje Boží slovo podle toho, jak se mu to hodí a používá ho na druhé jako hůl pro svůj vlastní prospěch – to je člověk, který nevchází dveřmi, ale přelézá plot. Je to zloděj a lupič, který přichází do Božího lidu, aby kradl a vraždil. 

28. května 

Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. (J 10,2)

Skutečný se vykazuje jistou jednoduchostí, prostotou. Chodí dveřmi. Nepotřebuje lézt oknem, nemusí přelézat ohradu nebo se vydávat za někoho jiného. Přichází dveřmi, protože je pastýř. Ten nejvyšší pastýř, Pán Ježíš Kristus je sám také oněmi dveřmi – střeží své stádo a obklopuje ho jako neprostupná hradba. Pastýř Pánových oveček vchází vždycky jenom Pánovými dveřmi, tedy skrze samotného Pána Ježíše Krista. On sám je Pánovým beránkem, jemuž dobrý pastýř svěřil péči o stádo jako věrnému správci. Proto vede svěřené ovečky k němu, ukazuje na něj, z jeho moci a síly jedná, od něj čerpá všechnu moudrost potřebnou k péči o Pánovy ovečky. V Pánu samotném, nikoliv v Pánově stádu, nachází svou útěchu, radost i uspokojení. A k jeho slávě všechno koná.

29. května 

Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. (J 10,3–4)

Vrátný dobře ví, kdo je pastýř a kdo není. Zná pastýře a otevírá mu. Nikdy nezakrývá pohled na pastýře, nikdy nebrání v přístupu k pastýři ovcí, k Pánu Ježíši Kristu. Kdokoliv mu však brání, kdokoliv se staví proti poznání pravého Pastýře, Pána Ježíše Krista, je hltavý vlk, který chce ovce jen pro sebe a není tu kvůli ovcím ani není ve službách nejvyššího Pastýře. Kdo nabízí jako řešení sám sebe, je falešným pastýřem, nájemcem, vlkem v rouchu beránčím. Jeho ovce znají jeho hlas! Jeho ovce poznají, co je jeho Slovo a co není. Jeho ovce ho následují. Nepůjdou za cizím, nebudou sedávat u nohou těch, kteří lechtají jejich uši falešným učením, ale budou vždycky naslouchat pravdě Písma.

30. května 

Řekl jim tedy Ježíš znovu: „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. (J 10,7)

Pán Ježíš se nebál opakovat důležité věci. On je dobrý pastýř, který vodí stádo na dobrou pastvu, on je pravý pastýř, který vchází dveřmi a jde před ovcemi, protože ony znají jeho hlas, on je také oněmi dveřmi, skrze které se vchází. A tuto pravdu říká s dvojitým důrazem (amen, amen) a o verš dál ji ještě jednou opakuje. Mimo něj nejsou žádné jiné dveře pro ovce. Není možné vejít do ovčince nějakým jiným způsobem, než skrze Pána Ježíše Krista. A to platí jak pro ty, kteří chtějí pást Pánovy ovečky, tak pro ony ovečky samotné. Bez Ježíše není možné spasení, bez něj není žádný přístup k živému Bohu, bez něj není pověření ke službě ani služba samotná. 

31. května 

Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. (J 10,9)

Spasení je stejně složité, jako projít dveřmi. Kdokoliv projde skrze Pána Ježíše Krista, kdokoliv v něj uvěří, kdokoliv se na něj spolehne, bude zachráněn. Jako je prosté a jednoduché projít dveřmi, je prosté a jednoduché spolehnout se Pána Ježíše Krista a jeho dílo. On dal svůj život za ten můj, prolil svou krev na mém místě, na něj dopadl všechen Boží hněv namířený proti mé bezbožnosti a mým hříchům. Bůh ho určil jako oběť smíření za mé hříchy  a za hříchy každého, kdo v něj věří. Kdokoliv se na něj spolehne, bude žít, bude vcházet i vycházet, tedy bude mít plnost života nyní i navěky, nalezne pastvu, která nasytí jeho duši a uhasí žízeň po věčnosti.

Červen

1. června 

Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. (J 10,10)

Pán Ježíš nepřichází ke svým ovečkám nějak potajmu, pokradmu, nezákonným způsobem a se zlými úmysly – tak přichází zloděj. Je jedno jestli mluvíme o zloději z řad lidí, který se chce obohatit skrze Pánovo stádo, vyvýšit nebo ukázat na sebe, nebo mluvíme o ďáblovi, který je zloděj a vrah od počátku a jeho největší touhou je zničit Boží lid. Ježíš není zloděj. Přichází do svého a přichází s milostí a požehnáním. Přichází ke svým, kteří jsou mrtví ve svých vinách a hříších, a dává jim život skrze svou prolitou krev. Vylévá na ně svého Ducha, aby překypovali jeho životem, radostí i pokojem a zapečeťuje je Duchem, aby je už nic nemohlo oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši. 

2. června 

Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. (J 10,11)

Další z oněch sedmi velkých Ježíš prohlášení: „Já jsem…“ On je dobrý pastýř. Žádný jiný pastýř není jako on. On je skutečně dobrý v každém ohledu a miluje své ovce. Miluje je natolik, že přišel, aby za ně položil svůj život. Dal svůj život jako výkupné za mnohé, za všechny, kdo v něj uvěří, za všechny, které mu Otec daroval již před stvořením světa. Dobrý pastýř položil svůj život, aby jeho ovce mohly žít, aby na nich nespočíval Boží hněv kvůli jejich hříchům. Dal svůj život a kvůli nám se stal hříchem, aby na jeho těle byl odsouzen náš hřích, a my jsme skrze víru v něj měli život věčný v jeho jménu. Věříš v něj?

3. června 

Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. (J 10,12)

Špatný pastýř ve skutečnosti není pastýř. Je to člověk, který pracuje jen kvůli mzdě. Kdyby mzdu nedostal, nebo měl pracovat za nižší, opustil by ovce. I dobrý pastýř pracuje za mzdu, ale ta není tím důvodem, proč pracuje. Ovšem pro špatného pastýře to je cíl. Ovce jsou jenom prostředkem, jak se k tomuto cíli dostat. Špatný pastýř je zbabělec, který se utíká schovat, když se blíží nebezpečí. Opouští ovce, když vidí, že se blíží vlk. Dovolí vlkům trhat a rozhánět ovce a uvádět je do zmatku. Dovolí vlkům vetřít se do stáda. Nezáleží mu na ovcích a nezná je. Ale dobrý pastýř se postaví  proti nebezpečí, brání své ovce, i když to znamená jeho vlastní újmu, zranění a bolest. 

4. června 

Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. (J 10,14–15)

Je tak lahodné slyšet tato slova z úst našeho Spasitele. Je to slovo ujištění, které nám říká, že on je dobrý pastýř, je to slovo jistoty, protože on zná své ovce a jeho ovce znají jeho. Zná je naprosto dokonale, protože právě tak zná Otec jeho a on Otce. Zná každou svou ovečku, i kdyby měla pocit, že je tou nejzapomenutější v tomto světě – Pán o ní nejenom ví, ale dobře jí zná, zná její situaci i její srdce a posiluje ji svým Duchem. Pánovi učedníci znají svého Mistra, znají ho osobně, mají s ním vztah – jako on zná, důvěrně, niterně, tak také i oni znají jeho, znají jeho srdce, jeho lásku, jeho věrnost i jeho dobrotu. Vždyť za ně položil svůj život!

5. června 

Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř. (J 10,16)

Pán Ježíš, náš dobrý pastýř, má své ovečky v různých stádech, ale jeho stádo je jenom jedno. Vyvádí své ovečky z nejrůznějších ovčinců a přivádí je k sobě. V sobě spojuje to, co bylo dosud neslučitelné, z těch dvou, z Žida a pohana, činí jednoho nového člověka. Nakonec nebude chybět ani jedna ovečka, která mu náleží, všechny shromáždí do svého ovčince. Jeho ovce slyší jeho hlas a shromažďují se kolem něj samotného, kolem jeho Slova. Boží slovo je tím místem, kde Pán hlasitě, jasně a pravdivě promlouvá a jeho ovce zde poznávají hlas svého Pána. Boží děti se staví na Boží slovo, přijímají ho jako Slovo Boží, jímž skutečně je a jednají podle tohoto Slova.

6. června 

Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. (J 10,17)

Pán Ježíš Kristus je objektem Otcovy věčné lásky v mnoha směrech a mnohými způsoby. Láska mezi Synem a Otcem nemá hranice, je věčně a trvale nepřetržitá. Jako božský prostředník se Syn ponížil a stal se tělem, vzal na sebe podobu člověka a ponížil se až k smrti. Šel tak daleko ve své lásce k svým ovcím, že za ně dal svůj vlastní život. Původce života dal sám sebe, aby jeho ovce mohly žít. Udělal to z poslušnosti Otci a je to jeden z důvodů, proč ho Otec miluje – naplnil jeho vůli až do samotného konce. A z druhé strany – prokázal svou lásku ke svým ovcím, až do samotného konce – položil za nás život, abychom my mohli žít ve víře v jeho jméno. 

7. června 

Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce.“ (J 10,18)

Pán Ježíš Kristus přišel proto, aby dal svůj život za své ovce. Bylo to jeho vlastní rozhodnutí. Nikdo mu život nevzal, ale dal ho sám a dobrovolně. Nikdo mu ho ani nemohl vzít, protože on je vládcem nad životem a původcem života. On sám vládne nad životem a dobrovolně ho poddal Božímu nepříteli, smrti. Dal svůj život za naše hříchy, ale smrt ho nemohla udržet ve své moci, protože byl dokonale spravedlivý. Měl moc vzít si svůj život zpět a to také třetího dne udělal a slavně vstal z mrtvých. Takový byl příkaz jeho Otce, to bylo jeho zmocnění. Proto ho nikdo nemohl zastavit a nic mu nemohlo zabránit vzít si svůj život zpět.

8. června 

Ale vy nevěříte, protože nejste z mých ovcí. (J 10,26)

Hle, jak důležité je rozumět příčině a důsledku. Ježíš neříká, že nejsou z jeho ovcí, protože nevěří, ale říká, že nevěří, protože nejsou z jeho ovcí. Nepatří do jeho stáda, proto nevěří. Nepatří mezi ty, které mu Otec daroval před stvořením světa. Nepatří mezi ty, kteří byli zapsáni do knihy života. Nepatří mezi ty, které Otec přivedl k Synovi, aby je vzkřísil v poslední den. Proto nevěří! Nemohou věřit, protože nebyli přivedeni ke Kristu. Nemohou věřit, protože neposlechli Boží slovo a nepohlédli na něj ve víře. To je velká rána pro náboženskou pýchu padlého člověka. Musí být cele závislý na Bohu, který se slitovává a volat: „Bože, smiluje se nade mnou hříšným.“ Na takové volání Bůh odpovídá svou milostí a svým povoláním.

9. června 

Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou (J 10,27)

To je jeden z mocných a nádherných důsledků nové smlouvy, která byla zpečetěna Kristovou krví. Součástí a požehnaným důsledkem nové smlouvy je poslušnost Bohu, což neznamená nic menšího, než poslušnost jeho Slovu. Bez této důvěry, bez tohoto poznání, které musí pocházet přímo od Boha, bychom nebyli schopní poznat Pána Ježíše Krista nebo bychom věřili v jiného Ježíše, v někoho podle svých představ. Ale my ho známe! A známe jeho hlas, který k nám promlouvá z jeho Slova. Proto můžeme jít za ním, proto ho následujeme, proto ho milujeme a toužíme po tom být s ním, v jeho blízkosti, přebývat v jeho Slově. Jdeme do Písma a žijeme podle něj, protože právě tady poznáváme jeho hlas, právě tady se nám dává poznat on sám.

10. června 

A já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. (J 10,28)

V jediném verši je hned trojí ujištění pro Boží děti. Je to Pán sám, kdo jim dává věčný život – to je první ujištění. Ten život není z nás, není ani kvůli nám, není z našich skutků ani z našich rozhodnutí, není tu kvůli tomu, že by se někdo modlil nebo proto, že by něco udělal. Je tu kvůli Kristu, který ho dal. A když ho on dává, potom jeho ovečky nezahynou navěky. Kdyby měla některá z nich zahynout, mohlo by znamenat jedině to, že Ježíš je špatný pastýř, nebo dává špatný dar, nebo tento dar dává špatně. Ale třetí ujištění zní, že je nikdo nevyrve z jeho ruky. On dává život, dává dokonalý, věčný život a je také věčným ochráncem tohoto života. 

11. června 

Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. (J 10,29)

Po jednom ujištění hned následuje druhé. Nikdo nemůže děti vyrvat z ruky Božího syna a nikdo nemůže Boží děti vyrvat z ruky nebeského Otce. Proč potřebujeme tak silné ujištění? Protože naše víra je tak slabá a otřese jí i ten nejmenší záchvěv pochybnosti. Jsme natolik zaměření na sebe sama, že si vůbec neuvědomujeme, kdo je Bůh, jak je velký, jak je mocný, co pro nás udělal a stále dělá. Otec je větší nade všechny! S Bohem nelze nikoho srovnávat. Kdokoliv něco podobného dělá, dopouští se rouhání. Bůh je nestvořený, nekonečný, jedinečný a dokonalý. Nikdo není jako on. Proto můžeme být v pokoji, když nás Boží syn ujišťuje, že Bůh se o nás postará, Bůh naši víru dovede až do vítězného konce, Bůh nás spasí!

12. června 

Já a Otec jsme jedno. (J 10,30)

Otec a Syn jsou v dokonalé jednotě. Ježíš neříká, že on a Otec jsou jeden, nejsou jednou osobou, ale jsou jedno, jsou v jednotě záměrů, cílů, motivů, skutků. Cokoliv chce Otec, chce i Syn, Syn dělá a říká všechno, co vidí u svého Otce. Mezi Synem a Otcem není žádný rozpor, proto jsou všichni, které Otec daroval Synovi v dokonalém bezpečí. Koho drží v ruce Syn, toho drží v ruce Otec – a nikdo je nemůže vyrvat z jejich rukou. Proto může Ježíš později říci, že kdo vidí Syna, vidí Otce (J 14,9). Otec zjevuje pravdu o Synu všem, které pro Syna vyhlédl před stvořením světa a Syn zjevuje pravdu o Otci všem, které mu Otec daroval a Duch svatý zprostředkovatelem toto zjevení.

13. června 

Ježíš jim řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Pro který z nich mě chcete kamenovat?“ (J 10,32)

Úplně stejnou otázku můžeme klást lidem, kteří vzdorují Pánu Ježíši Kristu, také dneska. Kvůli které dobré věci vzdorují Kristu? Co je hlavním důvodem jejich vzpoury proti Pánu? V tom nejlepším případě bude jejich odpověď stejná, jako byla odpověď Židů – je to kvůli tomu, co Ježíš říká sám o sobě. Kde se bere tento vzdor proti někomu, kdo je tak neskonale dobrý? Lidé na to odpovědět nechtějí, ale Písmo má jasnou odpověď – je to kvůli tomu, že člověk je ve své nejvnitřnější podstatě zkažený, nepřebývá v něm žádné dobro. To je ten hlavní důvod, proč lidé odmítají Krista. Jejich srdce je zatvrzelé, zlé, kamenné – proto k němu nechtějí přijít, proto mu tolik vzdorují. Proto tolik potřebujeme Boží milost a proměňující moc Ducha svatého.

14. června 

Židé mu odpověděli: „Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh.“ (J 10,33)

Židé velmi dobře pochopili, za koho se Ježíš prohlašuje, když říká, že on a Otec jsou jedno. Nepopřeli žádný z jeho dobrých skutků, ale nechtěli ani slyšet o jeho původu. Ačkoliv to jejich vlastní Písma říkala, odmítali to. Abraham na něj ukazoval, Mojžíš o něm svědčil, všichni proroci dosvědčovali, že Mesiáš bude nejenom synem Davidovým, ale také Božím synem, že přijde v těle jako člověk, že bude trpět, zemře a vstane z mrtvých. Ale když přišel, nechtěli o něm ani slyšet – viděli jeho skutky, ale odmítli ho, slyšeli jeho slova, ale nepřijali je. Jejich srdce obrostlo tukem, stejně jako srdce dnešního pokolení. Svým vzdorem proti němu na sebe přivádějí Boží hněv a odsuzují sami sebe k věčné záhubě.

15. června 

Nečiním-li skutky svého Otce, nevěřte mi! (J 10,37)

Ve skutečnosti je to přesně takhle jednoduché – to je praktické použití slov „poznáte je podle jejich ovoce“. Ovoce skutků není jediné ovoce, podle něhož máme rozlišovat, ale je to nejzjevnější ovoce. Pán Ježíš vyzývá své odpůrce, aby prozkoumali jeho skutky, a pokud nečiní skutky svého Otce, nemají mu věřit. Pokud je ale činí, nemají mu nevěřit. Jestliže činí skutky svého Otce, potom je tím, koho Otec poslal, kdo ukazuje na Otce, potom je tím, o kom on sám tvrdí, že je. Potom je nevěra jenom důkazem zatvrzelosti, vzdoru a vzpoury proti Bohu i proti jeho Synu. Ve skutečnosti není ani jeden skutek, který by Pán neudělal podle svého Otce, pro svého Otce a ke slávě svého Otce. 

16. června 

Mnozí k němu přicházeli a říkali: „Jan sice neučinil žádné znamení, ale vše, co o něm řekl, je pravda.“ A mnoho lidí tam v Ježíše uvěřilo. (J 10,41–42)

Jan měl dosvědčit pravdu o Ježíši. Nebyl povolán k tomu, aby dělal zázraky, nebyl povolán k tomu, aby vychovával učedníky, přestože ho mnozí následovali – Bůh ho povolal k tomu, aby byl hlasem volajícího na poušti, aby byl družbou ženicha, aby byl prstem, který ukáže na Božího beránka, který snímá hříchy světa, na Ježíše. A Jan byl věrný. Udělal přesně to, k čemu ho Bůh povolal. Nyní mnozí přicházejí ke Kristu, protože Jan o něm pravdivě svědčil. Nyní docházejí věčného života ti, kdo poslechli Janova slova a obrátili se k živému Spasiteli. Jan kázal pravdu a pravda udělala svou práci. Není potřeba se snažit zalíbit lidem, stačí prostě říkat pravdu – vzít Boží slovo a zvěstovat ho. A Bůh sám ho dovede k cíli, který mu určil.

17. června 

Když to Ježíš uslyšel, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ (J 11,4)

Již dříve se učedníci ptali, zda muž, slepý od narození, trpí kvůli svému hříchu nebo kvůli hříchu svých rodičů. Ježíš nesouhlasil ani s jednou možností a přinesl další: Mají se na něm ukázat skutky Boží (J 9,2–3). Nyní vzkazují Ježíšovi sestry na smrt nemocného Lazara. On však neběží Lazara uzdravit, ale počká ještě čtyři dny, aby bylo jasné, že Lazar už je mrtvý. Boží syn bude oslaven skrze tuto nemoc, která dovedla Lazara až rozkladu těla, ale nemohl zasáhnout jeho duši. Lazar je živou ilustrací lidské neschopnosti zachránit sebe sama a ukázkou Pánovy moci, se kterou povolal Lazara zpět do života. Ježíš přišel dát svůj život za své ovce, dal ho dobrovolně a zase si ho vzal zpět.

18. června 

Ježíš Martu, její sestru i Lazara miloval. (J 11,5)

Jak lahodná jsou to slova. V temném kontextu příběhu o smrti Lazara, zní jako hojivý balzám na duši. Ježíš miluje své ovečky zvláštní láskou, která je určená jenom jim. Je to láska ženicha ke své nevěstě. Tato láska není určena žádným jiným lidem. Přesně tak, jako Ježíš miloval Marii, Martu a Lazara, miluje i nás, kteří v něj věříme. Kvůli nám přišel na tento svět, za nás zaplatil svým životem, pro nás snášel děsivý Otcův hněv namířený proti našim hříchům, sám sebe za nás vydal, abychom v něm měli život a měli ho v hojnosti. Ježíš miluje ty, které mu Otec daroval před stvořením světa. Otázka je, zda k nim patříš i ty, čtenáři. Věříš v Pána Ježíše Krista?

19. června 

Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. (J 11,25)

Kdo může říct taková slova? Kdo se může prohlásit za vzkříšení? Kdo může říct, že je život? Jen Bůh sám a nikdo jiný. V nikom jiném není život, není pod nebem jiného jméno, než je jméno Ježíš, v němž by lidé mohli mít život a být zachráněni pro věčnost. Kdo v něj věří, bude žít – i když svůj život ztratí, má ho v Kristu samotném. Pouze šílenec nebo Bůh sám může říct taková slova. Ježíš je přesně tím, za koho se prohlašoval – je cestou i pravdou, je chlebem života i vodou života, je vzkříšením i životem. Jediná otázka, která zůstává, je, zda v něj věříš i ty, čtenáři, zda se cele spoléháš na jeho dílo? 

20. června 

A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ (J 11,26)

Jenom Ježíš může dát takový slib. Nikdo jiný není schopen něco takového nejenom slíbit, ale především dodržet. On je vzkříšení a život. On je schopen dát svůj život a zase si ho vzít zpět. Jenom on má svůj život plně ve své moci, protože on sám je život, on je původce života, on je sám živý a svatý Bůh, který na sebe vzal tělo člověka a přebýval mezi námi. Ale Pán slíbil věčný život a je také schopen garantovat tento život. Jaká je ta jeho garance? Slavně vstal z mrtvých. Nezůstal v říši smrti, i když se smrti poddal a dovolil jí na chvíli přijmout vládu nad ním samotným, ale vzal si svůj život zpět a vstal z mrtvých. Věříš tomu?

21. června 

Řekla mu: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ (J 11,27)

To je vyznání víry starostlivé Marty. Je to její odpověď na Pánova slova, že on je vzkříšení a život. Ano, Pane, věřím! To jsou silná slova a jejich vyznávání posiluje srdce věřících dokonce i v nejhlubším zármutku. Marta poznala, že Ježíš je zaslíbený Mesiáš a na rozdíl od mnoha jiných jasně pochopila, že tento Mesiáš musí být Božím synem. Nečekala od něj vysvobození z moci Říma, ale věřila, že přináší vzkříšení a život věčný. Toužila po uzdravení a následně po vzkříšení svého bratra Lazara, nicméně její víra nesměřovala k pozemským věcem, ale nebeskému Pánu, k samotné podstatě toho, kdo Ježíš je. To je víra, která zachraňuje, proměňuje lidské životy a dostává od Boha odpověď v podobě mocných činů. 

22. června 

Ježíšovi vstoupily do očí slzy. (J 11,35)

Plné lidství Pána Ježíše Krista vystupuje na povrch. Je u hrobu svého přítele Lazara, muže, kterého opravdu miloval. Je tu množství Židů, kteří přišli potěšit Marii a Martu v jejich zármutku, jsou tu obě sestry, které pláčou. I Pánu vstoupily do očí slzy. Pláče. Věděl, co bude, věděl, že Lazar zemřel, věděl i to, že ho vzkřísí, přesto ho přemohl soucit, zármutek, bolest ze ztráty a Boží syn, který se stal člověkem, zaplakal. Jak soucitné je jeho srdce. Jak moc nám rozumí v našich bolestech, ztrátách, zármutcích. Když se svět kolem nás hroutí, když procházíme těžkými věcmi, má pro  nás svou pohotovou pomoc, své soucitné srdce, svou milosrdnou náruč. Spěchej k němu, milá duši a setrvej v jeho blízkosti.

23. června 

Ježíš jí odpověděl: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“ (J 11,40)

Praktická Marta přichází s oprávněnou připomínkou – Lazar už se rozkládá, proto není dobré odvalovat kámen od hrobu a otevírat hrob. Zdá se, že dobře rozumí biologii a fyzice. Čtvrtý den po smrti už se člověk rozkládá. Ježíš její pochopení nevyvrací, protože je pravdivé, ale přesto ho překonává svým poukazem na Boží slávu. Uvidíš víc! Spatříš Boží slávu, když mi budeš věřit. Prostě se spolehni na Pánovo slovo a uvidíš, než je lidský rozum schopen pochopit – spatříš Boží slávu. Spatříš vzkříšení z mrtvých, spatříš nebeského Pána, jak znovu sestupuje na tuto zem, spatříš zástupy nebeských andělů, kteří ho budou obklopovat, spatříš velikost a nádheru Boží moci a budeš ji zakoušet na vlastním těle. Prostě se spolehni na jeho Slovo!

24. června 

Když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ (J 11,43)

A Lazar vyšel ven. Jak Pán řekl, tak se stalo. Všechno, co chce, dělá. On je Pán. Je Pánem nad smrtí i peklem. Povolává mrtvé životu právě tak, jako povolal Lazara. I dnes volá každou ubohou a kvůli hříchu duchovně mrtvou duši, aby přišla k němu, aby vyšla ven ze svého hrobu, aby opustila sídlo smrti a přišla k tomu, který jediný je vzkříšením a životem. A kdokoliv zaslechne jeho hlas a poslechne ho, má život věčný. Ježíš vyprázdnil Lazarův hrob, aby ukázal na své dílo – on vyprázdnil hrob smrti. Smrt padla skrze smrt Kristovu. Vstoupil do jejího sídla jako ten, kdo se jí pokorně poddal, ale nemohla ho udržet ve své moci, protože on je Původce života, život sám. 

25. června 

Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš učinil, uvěřili v něho. Ale někteří z nich šli k farizeům a oznámili jim, co učinil. (J 11,45–46)

Pro mnohé bylo vzkříšení Lazara naprosto dostatečným důkazem o tom, kým Pán Ježíš je, takže v něho uvěřili. Viděli jeho moc, slyšeli jeho Slovo, byli přítomni jeho slzám i jeho slávě a vyzvali, že Ježíš je tím zaslíbeným Mesiášem. Ale všichni přesvědčeni nebyli. Někteří z nich šli naopak k farizeům, aby na něj žalovali. Našli bychom mezi nimi i jeho zrádce, Jidáše. Místo aby se pokořili pod jeho mocnou ruku, aby mu vzdali chválu a poklekli před ním, záviděli a chtěli mít sami tu slávu, kterou Bůh zahrnul svého Syna. Žalovali na něj, aby odstranili toho, který byl pro ně v tu chvíli konkurencí. Pokořte se před Pánem a dojdete spásy!

26. června 

Velekněží a farizeové svolali radu a řekli: „Co si počneme? Ten člověk činí mnohá znamení. Když proti němu nezakročíme, všichni v něj uvěří, a přijdou Římané a odejmou nám toto svaté místo i národ.“ (J 11,47–48)

Co si počneme? Skutečně? Ten člověk činí taková znamení, že musí být od Boha … Co si s ním počneme? Musíme se ho zbavit! To jsou slova, která by člověk čekal od bezbožných a zlých lidí, ale tady jsou velekněží a farizeové, tedy lidé, kteří si zakládali na tom, jak jsou náboženští. V čem však viděli podstatu problému? V tom, že v něj všichni uvěří, že už dál nebudou moci ovládat masy, že přijdou Římané a vezmou jim jejich svaté místo. Jde jim o jejich moc, o jejich náboženský byznys, o jejich pýchu. Tím vším jenom dokazují, jací doopravdy a jaké je jejich srdce – mají vnější podobu zbožnosti, ale nemají nic z její proměňující moci. 

27. června 

Jeden z nich, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: „Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.“ (J 11,49–50)

Jeden z nich … – to může znamenat „kdokoliv“ – a skutečně kohokoliv si může náš Bůh použít k tomu, aby pro onen rok nebo den řekl proroctví. Může být stejně bezbožný jako Kaifáš, může být stejně zvrácený jako Bileám, může být podobně zatvrzelý jako Jidáš – každého z nich Bůh použil ve své svrchované moci k tomu, aby se skrze ně děly veliké věci Boží. A přece nikdo z nich nevstoupí do Božího království. Je lépe, aby jeden člověk zemřel za lid – to je evangelium o Pánu Ježíši Kristu, který zemřel za svůj lid a slavně vstal z mrtvých. On jediný mohl zemřít za svůj lid, protože byl bez viny a jako Boží syn mohl nabídnout oběť, která by plně uspokojila Boží hněv.

28. června 

To však neřekl sám ze sebe, ale jako velekněz toho roku vyřkl proroctví, že Ježíš má zemřít za národ, a nejenom za národ, ale také proto, aby rozptýlené děti Boží shromáždil vjedno. (J 11,51–52)

Bůh ze své svrchované moci použil jako nástroj ve své ruce velekněze, který chce dát Ježíše zabít, aby skrze něj bylo vyřčeno proroctví právě o tomto Ježíši. Má zemřít za národ a nejenom za něj, ale za všechny své ovečky, za všechny Boží děti. Svou obětí totiž zboří zeď, která odděluje Žida a pohana, tedy zákon nařízení a předpisů, takže tady bude mocí být jeden nový člověk, křesťan, vykoupený z hříchu a ze smrti, vysvobozený z prokletí zákona. Nový člověk, který je v jednotě se všemi ostatními Božími dětmi bez ohledu na to, zda se jedná o Židy nebo pohany nebo o kohokoliv jiného. Je jenom jedna církev, jeden lid, jeden svatý národ náležející Bohu – vykoupení děti Boží. 

29. června 

Hledali Ježíše, a jak stáli v chrámě, říkali si mezi sebou: „Co myslíte? Přijde na svátky?“ (J 11,56)

Hledali Ježíše! To zní dost dobře. Dívali se kolem sebe, a snažili se zjistit, jestli Ježíš přijde nebo ne. Chtěli by vědět, jestli navštíví chrám v době svátků. Proč ho ale hledali? O něco dříve řekl zástupům, že ho hledají proto, že jim dal chleba – to byl důvod, proč ho chtěli provolat králem. Tito lidé v chrámě chtěli ukojit svou zvědavost a možná zakusit také něco z náboženského vzrušení, protože neustále konfrontoval jejich náboženské představitele. Ale kdo ho hledal, aby utišil hlad své duše? Kdo chtěl zahnat palčivou žízeň vyprahlého nitra? Malý Zacheus v Jerichu, nevěstka v domě farizea, která omývala Pánu nohy svými slzami. Proč hledáš Ježíše? Kvůli němu samotnému? Kvůli tomu, kým je? Hledej ho, a dá se ti nalézt!

30. června 

Tu vzala Marie libru drahého oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti. (J 12,3)

Bůh hledá ty, kteří ho budou uctívat v Duchu a v pravdě. Marii z Betanie nacházíme v Písmu třikrát u nohou Pána Ježíše Krista. Marie vzala to nejvzácnější, co měla, a vylila to na Ježíše. Nejspíš se jednalo o její věno – libra oleje z pravého nardu – a pomazala tím nohy Pána Ježíše a otřela je svými vlasy. To je dokonalý obraz skutečné poddanosti, lásky, služby. Je to služba samotnému Ježíši, vydání svého života tomu, kterého tolik milovala. Bylo to jediné pomazání, kterého se Ježíšovi dostalo k jeho pohřbu. Jiné ženy, které to chtěly udělat později, už tu možnost neměly. Jestliže můžeš uctívat Ježíše nyní, vylej na něj to nejvzácnější, co máš, ať se celý dům naplní vůní tvé chvály. 

Červenec

1. července 

Ježíš řekl: „Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu! Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“ (J 12,7–8)

Pán si velmi cení služby chudým. Kdo se smilovává nad chudým, půjčuje Hospodinu (Př 19,17). A přesto je tady ještě něco většího – a to je služba samotnému Pánu. Marie vylila to nejvzácnější, co měla, na Pánovy nohy a Jidáš byl pohoršen jejím jednáním. To je perspektiva světa. Svět nikdy nemůže porozumět lásce ke Kristu ani uctívání Pána vším, co křesťan má a čím je. Takové věci jsou pro svět bláznovstvím. Tělesná mysl myslí na chudé, ale duchovní mysl myslí na Krista a díky tomu může správně sloužit i chudým, protože v nich vidí Ježíše samotného, který se pro nás stal chudým, abychom jeho chudobou, tedy jeho smrtí na kříži, zbohatli navěky.

2. července 

Proto se velekněží uradili, že zabijí i Lazara; neboť mnozí Židé kvůli němu odcházeli a věřili v Ježíše. (J 12,10–11)

Nestačí zabít Ježíše, je potřeba se zbavit také zjevného důkazu jeho milosti a moci, který jasně ukazuje na to, kým Ježíš skutečně je – slovy Tomáše: „Můj Pán a můj Bůh“ (J 20,28). To je trvalý postoj světa a každého lidského náboženství ke Kristu, jehož zjevuje Boží slovo, který je jedinou cestou k Otci. Nestačí se zbavit Krista, ale je nutné zničit také jeho církev, která je jeho tělem, odstranit všechny údy tohoto těla, tedy jednotlivé křesťany. Dokud Pán Ježíš nepřijde pro svůj lid, bude tu pořád tento tlak, tato touha, která je zesilovaná ďáblovou zuřivostí směřující proti Božím dětem. Proto žádný svědek Ježíše Krista nebude v bezpečí, dokud nespočine v náruči svého Pána a nevejde do jeho slávy. 

3. července 

Ježíš nalezl oslátko a vsedl na ně, jak je psáno: ‚Neboj se, dcero Siónská, hle, král tvůj přichází, sedě na oslátku.‘ (J 12,14–15)

Pokorný, spravedlivý král, zachránce, který přichází k dceři Siónské. Ježíš naplňuje slova proroka Zachariáše (Zach 9,9) a Židé, kteří ho vítali před Jeruzalémem s palmovými ratolestmi v rukou, velmi dobře porozuměli tomuto výjevu. Viděli naplnění slov proroka. Oslavovali krále, který pokorně vjíždí do svého města. Král přichází do svého vlastního a v tuto chvíli ho vítají a oslavují, radují se z něj a vzdávají mu chválu. O pár dní později budou křičet: „Ukřižuj ho!“ Jak vrtkavé je lidské srdce. Jak nepohnutelný je náš král, který přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Šel do Jeruzaléma a věděl, že ho tu čeká kříž – potupná smrt, výsměch lidí, Otcův hněv. Svou krví nás smířil s Bohem a vykoupil svůj lid horlivý v dobrých skutcích.

4. července 

Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. (J 12,24)

Pán Ježíš je to zrno. Musel padnout do země a zemřít, byl ukřižován a pohřben. Ale protože zemřel, vydal mnohý užitek – na kříži porazil hřích, porazil smrt, porazil všechny duchovní mocnosti, rozdrtil hlavu ďáblu, na kříži slavil vítězství. Jako zástupná oběť prolil svou krev za hříchy svého lidu a vykoupil nás moci ďábla, z moci světa, z moci hříchu, z moci smrti. Své vítězství potvrdil, když třetího dne vstal z mrtvých. A právě tak jako tato slova platila pro našeho Pána, platí i pro nás – i my musíme zemřít, abychom mohli vydat nějaký užitek. S Kristem jsme zemřeli a spolu s ním jsme byli vzkříšeni k životu. Každý den skrze víru vstupujeme do života s Pánem, který žije v nás.

5. července 

Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. (J 12,25)

Když Pán Ježíš povolal učedníky (Petra, Ondřeje, Jakuba, Jana i další) všechno nechali a šli za ním. V tomto světě, v tomto životě nebylo nic tak vzácného, že by se toho nemohli vzdát. Nemilovali svůj život, nemilovali tento svět ani to, co je ve světě, ale opustili „svůj život“ a dali ho cele do Pánových rukou. To je ona nenávist k vlastnímu životu. Jen takto může být život uchráněn na věky. Co jiného než toto znamená zemřít spolu s Kristem? Co jiného znamená, že nežiju už já, ale žije ve mně Kristus? On je ten věčný život, a jestliže začal své dílo v životě člověka, dovede toto dílo až do úplného konce a nikdo mu v tom nezabrání. 

6. července 

Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce. (J 12,26)

Pánu Ježíši Kristu nelze sloužit podle svého. On přijímá jenom jeden druh služby a jenom v něm má zalíbení – a to je služba podle něj, služba následování. Kdo mu chce sloužit, musí ho následovat, musí jít za ním a být tam, kde je jeho Pán, musí dělat to, co dělá jeho Pán a mluvit to, co říká jeho Pán. Kde najdeme služebníky Pána Ježíše Krista? Tam, kde jde o jeho věc, tam, kde se on sám angažuje. Nemá smysl je hledat někde jinde – i kdybychom někoho našli, jestli nejsou na místě, kde je Ježíš, nejsou to jeho služebníci, ale jsou to služebníci vlastního náboženství, vlastních představ, služebníci nespravedlnosti, o kterých Pán říká, že je nikdy neznal. 

7. července 

Nyní je má duše sevřena úzkostí. Mám snad říci: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť pro tuto hodinu jsem přišel. (J 12,27)

Pánova duše je sevřena úzkostí. Co by mohlo ještě více ukázat na jeho dokonalé a plné lidství. Je to člověk stejně, jako jsme my. Má duši stejně, jako ji máme my. Prožívá těžkosti a úzkosti stejně, jako je prožíváme my. Současně se ale projevuje také plnost jeho Božství. Ví, proč přišel na tento svět, ví, co je jeho úkolem a kam směřuje, dobře ví, co má udělat. Proč je jeho duše tolik sevřená úzkostí? Protože dobře ví, co ho čeká! Vezme na sebe hříchy svého lidu a ponese plnost Božího hněvu proti těmto hříchům. Bude oddělen od společenství s Otcem, které jako člověk vždy měl, bude poddán moci smrti, kterou neměl zakusit, protože byl svatý a naprosto spravedlivý. 

8. července 

„Otče, oslav své jméno!“ Z nebe zazněl hlas: „Oslavil jsem a ještě oslavím.“ (J 12,28)

Pán nás učil modlit se, aby se posvětilo Otcovo jméno. On sám volá po tom, aby Otec své jméno oslavil. A Bůh Otec z nebe odpovídá – už to udělal a ještě to udělá. Otec dal svému Synu jméno nad každé jméno a v tomto jménu, ve jménu Ježíš, je Otec oslaven. Syn svým dílem, svou dokonalou láskou a z ní plynoucí poslušností oslavuje Otce, takže Otec je cele oslaven ve svém Synu. Ježíš může s plnou důvěrou a s veškerým přesvědčením volat k Otci, aby oslavil své jméno, protože on sám vždy dělal jenom to, co viděl u Otce a říkal jenom to, co od Otce slyšel. Ve všem dokonale naplnil vůli svého Otce, proto je v něm Otec oslaven.

9. července 

Nyní je soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vyvržen ven. (J 12,31)

Pán Ježíš Kristus nepřišel k soudu, ale ke spasení. Přesto jeho první příchod znamenal také soud – nad tímto světem, nad ďáblem i nade všemi, kteří ho odmítají – ti už jsou odsouzeni kvůli své nevěře. Svou smrtí na kříži Pán Ježíš porazil smrt a „odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost a sílu a slavil nad nimi vítězství“ (Ko 2,15). Nyní už není v tomto světě síla, která by mohla svaté odsuzovat. Dokonce sám ďábel byl vyvržen ven – byl sražen z nebeských výšin na zem a nyní je plný zuřivosti a hněvu, protože ví, jak málo času mu zbývá. I když stále ještě žaluje na bratry, jeho obžaloba je prázdná a neúčinná, protože svatí mají před Bohem obhájce, Ježíše Krista spravedlivého. 

10. července 

A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“ (J 12,32)

Náš Pán byl „vyvýšen“ na dřevo kříže jako ohnivý had na poušti. Toto jeho „vyvýšení“ znamenalo ponížení všech mocností a sil, znamenalo porážku všeho, co se vypíná proti Bohu a jeho moci. Na kříži porazil hřích a smrt, ďábla i všechnu jeho moc. Náš Pán byl vyvýšen ve svém zmrtvýchvstání, které bylo potvrzením jeho vítězství, které přináší život všem, kteří v něj věří. Náš Pán byl vyvýšen, když vystoupil vzhůru ke svému Otci na místo, které mu bylo jeho od věčnosti. To je ono vyvýšení ze země. Všechny, kteří jsou v něm, přitáhl vzhůru, takže můžeme směle vyznávat, že jsme spolu s ním posazeni na nebeských místech. Každý, kdo v něj věří, přitáhl k sobě a dal mu věčný život ve svém jménu. 

11. července 

Ježíš jim řekl: „Ještě jen na malou chvíli je světlo mezi vámi. Dokud máte světlo, neustávejte v cestě, aby vás nepřekvapila tma; kdo chodí ve tmě, neví, kam jde. (J 12,35)

To je opravdu zvláštní odpověď na otázku, kdo je Syn člověka. Ježíš svými slovy poukazuje na jejich ignoranci, zatvrzelost, neochotu podřídit se jemu samotnému a jeho slovu. On je tím světlem, které lidé odmítají. Kdokoliv chce jít po cestě, potřebuje světlo. Bez světla se není možné na cestě udržet, když přijde tma. I ta sebepohodlnější cesta je ztracená v okamžiku, kdy se snese tma. Jestliže k vám přišlo světlo, držte se ho, věřte v něj, následujte ho. Bez světla nebudete moci jít dál, budete bloudit jako člověk, který je v temnotě. Takový není schopen ani vidět, ani jít po cestě, nerozumí tomu, kam jde, proč tu je, kde se nachází. Temnota se stává součástí každého aspektu jeho života. 

12. července 

„Dokud máte světlo, věřte ve světlo, abyste se stali syny světla.“ Tak promluvil Ježíš; potom odešel a skryl se před nimi. (J 12,36)

Bez víry ve světlo není možné se stát synem světla. Ježíš je to světlo světa, světlo, které svítí a není v něm nejmenší tmy. Jenom skrze víru v něj se člověk může stát Božím dítětem, tedy dítětem světla. Jenom skrze víru v Ježíše se člověk může sám stát světlem tomuto světu. To světlo není z nás, ale je Kristovo, který v nás skrze víru přebývá. Ovšem před Židy, kterým Pán tato slova řekl, se skryl. Jak symbolické! Jak mocné! Dokud máte světlo, věřte v něj, protože může snadno přijít chvíle, když světlo mít nebudete, kdy se světlo skryje, kde ho nebude možné najít. Proto ještě dnes čiňte pokání a věřte ve jméno Pána Ježíše Krista, abyste byli spaseni a měli věčný život. 

13. července 

Proto nemohli věřit, neboť Izaiáš také řekl: ‚Oslepil jim oči a zatvrdil jim srdce, takže neuvidí očima a srdcem nepochopí, neobrátí se a já je neuzdravím.‘ (J 12,39–40)

Bůh se rozhodl ponechat je slepé a se zatvrzelým srdcem. Spasení je od Hospodina – on rozhoduje kdo, kdy a jak bude zachráněn. Dílem jeho svrchované milosti je nové srdce, které je nejenom věřící, ale také poslušné a pokorné. Přesto ty, kteří nejsou z jeho ovcí, ponechává v jejich zatvrzelosti s nechápavou myslí, neobráceným srdcem, neuzdravenou duší. To je přirozený stav každého člověka, který se rodí do tohoto světa – je Božím nepřítelem a jeho srdce je kamenné, jeho mysl je nechápavá, jeho duchovní zrak je úplně zaslepený. Jenom Bůh to může změnit a nad kým se slituje, ten dochází spasení z jeho milosti, nad kým se neslituje, toho ponechává v jeho slepotě, temnotě, prázdnotě a chladu. 

14. července 

Tak řekl Izaiáš, neboť viděl jeho slávu a mluvil o něm. (J 12,41)

Izajáš viděl Pánovu slávu a mluvil o něm. Izajášovo proroctví je plné evangelia, plné Pána Ježíše Krista. Ostatně celé Písmo svědčí o něm. A Jan dokazuje, že o něm svědčí také konkrétní texty z proroka Izajáše. Ježíš měl slávu před založením světa a Izajáš viděl tuto jeho slávu, viděl ho jako Krále sedícího na trůnu v chrámu, viděl ho jako Panovníka Hospodina zástupů. Pánova sláva naplňovala chrám a bázeň před Pánem naplňovala Izajáše. Kéž by i nám Pán dal spatřit takto živě něco málo z jeho slávy, abychom v plnosti Ducha svatého, odvážně a odhodlaně mluvili o něm, o Kristu, o jeho kříži a jeho veliké milosti a byli naplněni stejnou bázní jako Izajáš. 

15. července 

Přesto v něho uvěřili i mnozí z předních mužů, ale kvůli farizeům se k němu nepřiznávali, aby nebyli vyloučeni ze synagógy. (J 12,42)

Mnozí uvěřili, že je tím, za koho se prohlašuje – zaslíbeným Mesiášem a Synem Božím. Přesto v něj nevěřili v duchovním slova smyslu, nepřiznávali se k němu jako ke svému Spasiteli a Pánu, ale zapírali ho před lidmi. Takové Pán zapře před svým nebeským Otcem i před nebeskými anděly, takoví nevejdou do jeho království. Nestačí věřit Kristu, že je Spasitel, ale je nutné se cele spolehnout na to, že mým Spasitelem, že zaplatil za mé hříchy, že udělal všechno, pro mé spasení, vykoupil mě z hříchu a ze smrti a stal se mým Pánem. To je cesta k novému životu, k novému srdce, které miluje Pána Ježíše a nedá se odradit strachem z lidí nebo strachem z vyloučení z náboženské či společenské komunity.

16. července 

Zamilovali si lidskou slávu víc než slávu Boží. (J 12,43)

To je ten důvod, proč je Pán Ježíš tak radikální, když říká, že kdo se k němu nepřizná před lidmi, k tomu se ani on nepřizná před svým nebeským Otcem. Láska k lidské slávě je odporná Bohu, jemuž patří všechna sláva, kterému náleží všechno uctívání a veškerá láska, kterou je každá bytost schopná vyjádřit. Není-li Bůh centrem a předmětem lásky a úcty, je taková láska hříchem, modlářstvím, uctíváním něčeho jiného, než je jediný pravý a živý Bůh. Přestože tito lidé poznali pravdu o Pánu Ježíši, člověk jim byl přednější než Bůh a hříšný svět byl hoden větší lásky než samotný Stvořitel a Vládce tohoto světa. To ukazuje, jak zvrácené je lidské srdce a jak moc potřebujeme, aby se nad námi Bůh smiloval. 

17. července 

Ježíš hlasitě zvolal: „Kdo věří ve mne, ne ve mne věří, ale v toho, který mě poslal. (J 12,44)

Hle, jak je to prosté! Ježíš je jediná cesta k Otci a nikdo k Otci nemůže přijít než skrze Syna. Kdo věří v Syna, věří v Otce, kdo má Syna, má i Otce. Kdo nemá Syna, nemá ani Otce. Proto může Pán Ježíš říct, že on a Otec jsou jedno, proto mohl Filipovi odpovědět, že kdo vidí jej, vidí Otce. Proto nepotřebujeme, aby nám ukázal Otce (J 14,9) – naprosto stačí, když máme Syna. Potřebujeme poznat Syna v pravdě, Syna Božího slova, ne jiného Ježíše, Ježíše lidských výmyslů nebo démonických nauk, ale Syna, jehož pravdivě popsali apoštolové a proroci v Písmu a kterého nám zjevuje Duch svatý. To je Syn, který je pravý Bůh a věčný život (1J 5,20).

18. července 

A kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal. (J 12,45)

Jak bychom mohli vidět Otce? Stačí se podívat na Ježíše! Jak můžeme vidět Pána Ježíše? To není možné našima tělesnýma očima a nebylo to tak ani pro ty, kteří ho zde na zemi tělesnýma očima viděli. Mnozí ho totiž viděli a někteří dokonce rozpoznali, že je skutečně tím, za koho se prohlašuje, přesto však dál setrvávali ve své slepotě a v duchovní temnotě. Ale když Bůh otevře člověku duchovní zrak, najednou člověk vidí Pána Ježíše, Krista ukřižovaného a vzkříšeného, vidí jeho dílo kříže, začíná chápat odpuštění hříchů a nad to vše vidí nesmírnou Otcovu lásku, s níž poslal svého Syna, aby byl Spasitelem hříšníků, v níž přijímá všechny, kteří uviděli, kterou zahrnuje všechny, kteří věří v Ježíšovo jméno.

19. července 

Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě. (J 12,46)

Pán Ježíš je světlem pro každého, kdo v něj věří. Je chlebem života, aby ten, kdo se jím sytí, nezůstal o hladu, je vodou života, aby žádné z jeho dětí netrpělo žízní, je dveřmi, aby nikdo z těch, kdo se na něj spoléhají, nevešel někam jinam, je cestou, z níž žádné Boží dítě nesejde. Pán Ježíš je světlem, aby žádné Boží dítě nezůstalo ve tmě. Dokonce je takovým světlem, že z každého křesťana činí světlo světa. Žádný jeho učedník nezůstane ve tmě, ale má světlo života. Pán Ježíš je pravdou, takže ani jeden z těch, kdo ho následují, nebude žít ve lži. Jeho milost a jeho láska přenáší každého, kdo se ho drží, ze smrti do života. 

20. července 

Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím. Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil. (J 12,47)

 Člověk může slyšet evangelium a nemusí mu vůbec rozumět – jeho srdce je zatvrzelé a přichází ďábel a bere to slovo, takže nezůstává vůbec nic. Jiný může slyšet a dokonce i rozumět tomu, co slyší, ale dokud tomu neuvěří, dokud se na to Slovo  nespolehne, nebude podle něj jednat, nebude ho zachovávat. Mnozí lidé nemají žádný užitek z Božího slova prostě proto, že mu nevěří. Mohou ho znát, mohou mu rozumět v doslovném slova smyslu, přesto není v jejich srdci, neproměňuje jejich mysl a nebuduje jejich víru, takže ho nezachovávají. A Ježíš je nesoudí – nyní! Nepřišel k soudu, ale ke spasení. Ale při svém druhém příchodu přijde jako válečník, který rozdrtí své nepřátele a soudce, který je uvrhne do ohnivého pekla.

21. července 

Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den. (J 12,48)

Odmítat Pána Ježíše a vzdorovat jeho Slovu znamená uvádět na sebe soud. Kdo v Ježíše nevěří, už je odsouzen pro svou nevěru (J 3,18), a v poslední den bude vystaven světlu Božího slova – Pánovo slovo, které jako dvousečný meč vychází z jeho úst, ho bude soudit, dopadne na něj jako kladivo, které tříští skálu a bude působit jako věčně spalující oheň (Jr23,29). Ti, kdo vzdorují jeho Slovu, budou rozdrceni živým kamenem, Ježíšem Kristem, který na ně dopadne se vší svou silou. Ale pro ty, kdo ho přijímají, je Ježíš kamenem úhelným a jeho Slovo pokrmem, který sytí jejich duši. Už přešli ze smrti do života a není už pro ně žádného odsouzení nyní ani navěky. 

22. července 

Neboť jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, přikázal mi, jak mám mluvit a co říci. (J 12,49)

Pán Ježíš znovu vysvětluje, kdo je a proč přišel. Ze své nebeské slávy a věčného duchovního přebývání se ponížil a stal se člověkem – trvale na sebe vzal lidské tělo. A nepřišel proto, aby soudil, ale aby zachránil. Nepřišel sám od sebe, ale přišel naplnit vůli svého nebeského Otce. Všechno, co dělal a mluvil, dělal a mluvil podle toho, jak mu přikázal Otec – proto je věrným a dokonalým obrazem nebeského Otce. Kdokoliv chce vědět, jaký je Otec, musí přijít k Synu, aby to zjistil, kdokoliv chce slyšet slovo nebeského Otce, musí poslouchat Syna, kdokoliv chce být v blízkosti nebeského Otce, musí být v Synu – bez něho nemáme nic, ani nemůžeme dělat nic. Ale kdo má Syna, má i Otce a je v Otcově přítomnosti. 

23. července 

A vím, že jeho přikázání je věčný život. Co tedy mluvím, mluvím tak, jak mi pověděl Otec. (J 12,50)

Cokoliv Ježíš mluvil i dělal, bylo podle přikázání, které mu dal Otec. Nebyla to série příkazů ve smyslu zákona, nebyly to příkazy pro každý jednotlivý krok jeho pozemského života, ale tím přikázáním byl věčný život. Pán Ježíš Kristus měl přinést, zajistit a vyhlásit věčný život a to dělal vším, čím byl, každým svým skutkem a každým svým slovem. Otec ho poslal, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný (J 3,16). To byl způsob, jak byl Pán Ježíš podřízen Otci, jak plnil jeho Slovo, jak ukazoval na Otcovu lásku i spravedlnost. Nedělal nic jiného, než co mu Otec přikázal a to přikázání bylo věčný život. Tentýž život a totéž přikázání, které je nyní v Božích dětech, v každém, kdo uvěřil v Pána Ježíše Krista. 

24. července 

Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce. (J 13,1)

Nyní přišla hodina, kdy bude Ježíš oslaven. Ježíš to ví a podle toho také jedná. Zbývá jen krátký čas a Ježíš ho využívá k tomu, aby předal svým učedníkům to nejdůležitější. A začíná velice praktickou lekcí – projevem lásky. To je základní znak křesťanů. To je vrchol služby:  prokazování křesťanské lásky. Tato láska má svůj původ a svůj zdroj v samotném Bohu. Je to něco velmi nadpřirozeného a zároveň něco běžného, čím můžeme posloužit druhým lidem každý den. Podle lásky se poznají Pánovi učedníci (J 13,35) – podle lásky, která se projevuje praktickým způsobem: sytí hladové, šatí nahé, stará se o nemocné, navštěvuje vězně, sklání se k bratrovi nebo sestře a nese spolu s nimi jejich břemeno.

25. července 

Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se. (J 13,3–4)

Všechno, co Pán Ježíš dělal, dělal s vědomím toho, kým je, odkud pochází a kam směřuje, s vědomím toho, proč tu je a co je jeho úkolem. Věděl, že vyšel od Otce a že se zase vrátí do slávy, kterou měl před stvořením světa. Dobře rozuměl své velikosti, svému majestátu i svému ponížení a vyprázdnění, když na sebe vzal podobu člověka. Věděl, že mu dal Otec všechno do rukou – věčný život, spasení vyvolených, požehnání a milost pro ně, moc a autoritu nad každou osobou i mocností, nad každou okolností i nade vším stvořením. Přišel jako tem, kdo měl své poslání a toto poslání naplnil do posledního puntíku – ukázal nám, co znamená milovat Otce a milovat ty, které mu Otec dal.

26. července 

Pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán. (J 13,5)

Ty nejprostší věci Pán Ježíš proměňuje ve skutky lásky, uctívání a služby. Až do krajnosti ukazuje význam své lásky ke svým učedníkům. Myje novy všem svým učedníkům, všem, které si vyvolil k tomu, aby byli s ním, aby kázali jeho Slovo a dělali jeho skutky. Myje nohy také tomu, o němž věděl, že jeho místo v duchovním slova smyslu není mezi učedníky, protože ho zradí, Jidášovi. Ježíš prokazuje svou lásku svým nepřátelům. Je to skutek nejhlubšího ponížení a pokoření srovnatelný se samotným vtělením. Jeho láska jde skutečně až do krajnosti a její vyvrcholení je na kříži, kde Pán volá: „Je dokonáno!“ Proto se můžeme ve víře spolehnout na to, že nás miluje a nic nás nemůže oddělit od jeho lásky k nám. 

27. července 

Petr mu řekl: „Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ Ježíš odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ (J 13,8)

Podívejte se na to, jak to nejlepší v člověku, je vlastně současně to nejhorší. Ta tělesná snaha uctít a vyvýšit Pána Ježíše naprosto nechápe jeho duchovnímu počínání. Jeho úporná snaha vzdát chválu Pánu, se stává překážkou spasení. Skutky Pána Ježíše, jakkoliv jsou prokazované na úrovni těla, mají svou duchovní podstatu a nelze je chápat pouze v tělesné rovině. Tělo samo o sobě nemůže rozumět duchovním věcem. Proto se Petr vzpouzí Pánovu jednání, proto mu vzdoruje. Ačkoliv už byl očištěn a potřebuje jenom „umýt nohy“, jeho mysl je stále tělesná a nemůže pochopit Pánovo jednání. Teprve Duch svatý, který na něj sestoupí v den letnic, mu otevře mysl i duchovní zrak a srdce, aby mohl rozumět, věřit i kázat.

28. července 

Ježíš mu řekl: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čisti, ale ne všichni.“ (J 13,10)

Jestliže je někdo v tomto světě očištěný Pánem Ježíšem, je čistý. To znamená, že za všechny jeho hříchy bylo zaplaceno, byl očištěn ode vší nečistoty, všechna jeho nepravost byla přikryta Kristovou očišťující krví. Přesto potřebuje „umýt nohy“. Jeho život v těle, které je propadlé hříchu a ve světě, který leží ve zlém, se neobejde bez poskvrnění, znečištění, bez hříšné slabosti, bez znečišťujících pádů – a ačkoliv to všechno Kristova krev již obmyla, přesto je potřeba jít zase k němu, k tomu, který nám „myje nohy“, vyznat svůj hřích a přijmout z jeho milostivé ruky odpuštění. Kdo však nebyl jednou provždy očištěn, kdo nepřijal odpuštění z milosti skrze víru, zůstává ve své nečistotě a míří vstříc k věčnému odsouzení.

29. července 

Když jim umyl nohy a oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil? (J 13,12)

Pán Ježíš jednal tiše a pokorně, trpělivě a laskavě. Věděl, co chce udělat, udělal to a nenechal se nijak znejistit reakcí učedníků. A následně je vede k porozumění tomu, co se před jejich očima odehrálo. I když Petrova předchozí reakce byla jasným důkazem toho, že vůbec nechápali, co Pán Ježíš udělal. Jejich mysl byla stále tělesná. Teprve po svém vzkříšení jim Pán Ježíše otevřel mysl, aby rozuměli Písmům (Lk 24,45) a až když je naplnil zaslíbený Duch svatý, skutečně porozuměli a všechno se složilo dohromady. Ale i když byli v tuto chvíli nechápaví, Pán Ježíš jim trpělivě vysvětluje, že jim dal příklad jednání v lásce, aby i oni sami jednali v lásce, jak jim přikázal.

30. července 

Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. (J 13,13)

Ježíš je skutečně tím, za koho se prohlašuje. Lidé ho nazývají různě – někteří ho mají doslova za učitele (mistra), ale nezdá se, že by se od něj chtěli učit, zvlášť když Ježíš mluví o tom, že je Syn živého Boha, tedy sám živý Bůh a Pán, jak ho nazval Tomáš (J 20,28). Jiní ho nazývají Pánem a on jím skutečně je – je vládcem všeho stvořeného, všechno bylo dokonce stvořeno skrze něho a pro něho (Ko 1,16). Každý, kdo ho nazývá Pánem, se mu má také jako Pánu podřizovat a poslouchat ho. Pokud to však nedělá, potom svým životem popírá to, co svými ústy vyznává a jednoho dne uslyší z Pánových úst ta strašná slova: „Jdi ode mě, nikdy jsem tě neznal!“

31. července 

Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. (J 13,14)

„Jsem přesně tím, za koho se prohlašuji a protože jsem, kým jsem, tedy Pán a Mistr (Učitel), máte jednat podle mého příkladu.“ Takto bychom mohli parafrázovat slova Pána Ježíše. Snížil se z nebeské slávy, a přišel do lidské bídy, vzal na sebe omezení lidského těla a k tomu přidal pokornou poddanost, takže sloužil svým učedníkům jako poslední otrok v domě. Tím nám ukazuje, jak i my máme sloužit jedni druhým. Ale nezůstal ani u toho, a naplnil to, kvůli čemu přišel – na svém těle zaplatil za hříchy svého lidu, vynesl je na kříž, kde se vystavil Otcovu hněvu, který byl namířený proti našim hříchům. Zemřel kvůli nim a byl pohřben, ale třetího dne vstal z mrtvých a žije!

Srpen

1. srpna 

Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. (J 13,15)

Pán Ježíš nám svým jednáním ukázal, co to znamená milovat a prokazovat lásku až do konce nebo do krajnosti (J 13,1). Je to láska, která se projevuje praktickým jednáním, mytím nohou učedníků, dokonce i toho, o němž Pán dobře věděl, že ho za okamžik půjde zradit a vydá ho do rukou židovských vedoucích. Jeho láska je plná milosti, slitování, pokory, trpělivosti – na tomto jediném příkladu můžeme vidět všechny vlastnosti lásky popsané v 1. Korintským 13. Ale to nejdůležitější zde leží ve slovech „abyste i vy jednali …“ Takto má vypadat následování Pána Ježíše Krista, tedy jednání podle jeho příkladu. Láska ke Kristu se projevuje službou lásky k bližním a na prvním místě k Pánovým učedníkům. 

2. srpna 

Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. (J 13,16)

Opakováním slov „amen, amen“ Ježíš zdůrazňuje něco, co je velmi důležité. Dává učedníkům příklad, a ačkoliv jedná jako sluha, dokonce jako poslední otrok, není ani sluha ani otrok, je Pán a Mistr (učitel). Jeho učedníci jsou těmi, kteří mu slouží, které on sám posílá jako své posly, vyslance. Každý z jeho učedníků stojí sice na místě Kristově, ale ani jeden z nich není Kristus sám – jenom on je Pán, jenom on je posílá, jenom on je pastýř lidských duší, jenom on je vykupitel. Bez něj by byl každý z jeho služebníků jenom prach a popel. Kdyby nám on sám neukázal, jak máme jednat, byli bychom ztraceni v tomto světě, kdyby nás on sám nevyvedl ze smrti do života, byli bychom stále ještě v temnotě a pod vládou ďábla. 

3. srpna 

Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte. (J 13,17)

Podívejte se, jak je to jednoduché!  Celé to chození s Bohem, celé následování Pána Ježíše Krista, celé učednictví – stačí jedna jediná jednoduchá věc – jednat podle toho, co jsme slyšeli, co nám bylo řečeno, co jsme se dozvěděli. A nejenom, že je to takto prosté, je to dokonce blažené. Jedná se o souhrn toho, co můžeme očekávat ve svém vlastním křesťanském životě – prostě budeme jednat podle Pánova příkladu. A jak se jedna kapička přidává ke druhé a spojuje s ostatními, stává se i z našeho jednání, krok za krokem, jeden skutek lásky za druhým, náš život oceánem Boží lásky, která se vylévá na naše bližní. Blaze nám, když se vším porozuměním jednáme podle Pánova příkladu.

4. srpna 

Nemluvím o vás všech. Já vím, které jsem vyvolil. Ale má se naplnit slovo Písma: ‚Ten, který se mnou jí chléb, zvedl proti mně patu.‘ (J 13,18)

Nebyli jsme to my, kdo si vyvolil Pána Ježíše Krista, ale byl to on, kdo si vyvolil nás. Vyvolil si nás před založením světa a dobře ví, koho si vyvolil. I Jidáše si vybral mezi svých dvanáct, ačkoliv od počátku věděl, že ho zradí a že nepatří mezi vyvolené k věčnému životu. Přesto i jemu spolu s ostatními dal moc vymítat démony, uzdravovat a kázat. Dal mu možnost, jaké se nedostalo mnohým – být s ním u stolu a jíst s ním chléb, namáčet s Pánem ruku do stejné místy. Přesto proti němu zvedl svou patu, zradil ho a vydal na smrt. To jsou děsivá fakta, která námi musí otřásat. Ale je tu také ta utěšující pravda: Pán zná ty, kdo jsou jeho.

5. srpna 

Amen, amen, pravím vám, kdo přijímá toho, koho pošlu, mne přijímá. A kdo přijímá mne, přijímá toho, který mě poslal.“ (J 13,20)

Sluha, který stojí v pozici vyslance – a v tokové pozici jsou všichni učedníci Pána Ježíše Krista, protože všichni stojí na místě Kristově a volají druhé k tomu, aby se smířili s Bohem – je vždycky „prodlouženou rukou“ svého pána, tedy toho, kdo jej poslal. Pán Ježíš Kristus není totožný s Otcem, protože je Syn, přesto může říci, že kdo vidí jej, vidí Otce, a kdo jeho přijímá, přijímá toho, který ho poslal. Ani žádný z jeho učedníků není samotným Synem, není Bohem a Pánem, přesto platí, že kdo přijímá Pánovy učedníky, jakoby přijímal samotného Pána Ježíše Krista. Jako jednotlivci jsme jeho vyslanci, jako společenství jsme jeho Tělem a kdo by se chtěl dotknout těla, dotýká se samotného Pána Ježíše. 

6. srpna 

Když Jidáš vyšel ven, Ježíš řekl: „Nyní byl oslaven Syn člověka a Bůh byl oslaven v něm; Bůh jej také oslaví v sobě a oslaví jej hned. (J 13,31–32)

Služba je naprosté poddání se Otcovu dílu v nás. Ježíš, Syn člověka, tedy Mesiáš, plně člověk a plně Bůh se poddává vůli svého Otce a nechává zrádce odejít pro vojáky, kteří ho zatknou, budou ho vyslýchat, mučit a nakonec ho zabijí. Syn člověka je oslaven, protože se pokorně poddává tomuto Božímu plánu, a Bůh je v něm oslaven, protože na Ježíšově oddanosti Božímu plánu spasení hříšníků můžeme vidět Otcovu lásku. Vrchol této slávy je kříž, kde Pán zvítězil nad hříchem i nad smrti, kde porazil všechny duchovní mocnosti a slavil nad nimi vítězství, kde dal svůj život za nás, abychom nyní my, kdo v něj věříme, mohli žít v něm a s ním a pro něj na věky věků.

7. srpna 

Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. (J 13,34)

Pán Ježíš dává svým učedníkům nové přikázání. Je to nové přikázání, ale nikoliv proto, že by zde nebylo dříve – i dříve měli Izraelci milovat bližního jako sebe samého. Jeho novota je v tom, že nyní je naprostým základem pro život učedníků, je základem nové smlouvy, která byla zpečetěna Kristovou krví. Je to přikázání dané učedníkům, protože jenom oni mohou milovat tak, jako je si zamiloval Pán. Svou lásku prokázal na kříži, když za své učedníky položil svůj život, když zaplatil za všechny hříchy všech vyvolených. Jenom ten, kdo sám poznal velikost a hloubku jeho lásky, nyní může předávat tuto lásku dál a v hojnosti ji vylévat ze srdce, které bylo obnovené, proměněné a naplněné Duchem svatým. 

8. srpna 

Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (J 13,35)

Vzájemná láska mezi učedníky bude poznávacím znamením pro svět, aby mohl pochopit, kdo je a není učedník. Kristova láska, která v učednících pracuje a která se z nich vylévá, není bezbřehá a všeobjímající, ale směřuje na prvním místě k ostatním učedníkům. Právě tak jako Otce spojuje s dětmi jeho výlučná láska  k nim – a odlišuje je od těch, kteří dětmi Božími nejsou – tak také děti spojuje tato láska do jednoho těla, do jednoho společenství a ukazuje všem okolo, kde je a kdo není Božím dítětem. Děti Boží poznávají lásku Pána Ježíše Krista ve svých vlastních životech a předávají tuto lásku dál do celého Kristova těla. 

9. srpna 

Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. (J 14,1)

Ó, jak slabé a zbabělé je naše srdce. Snad jenom hlupák může v tomto světě říct, že se jeho srdce občas nechvěje úzkostí. Kolik takových úzkostí na nás přichází každý den! A v kolika z nich se naše srdce nechvěje? Máme starosti o své živobytí, o své zdraví, o své děti, o své vztahy, někdy i o své společenství církve … Není den, kdy bychom se nestrachovali a nechvěli. Ale Pánova slova jsou jako uzdravující mast, kterou můžeme nanést na otevřenou ránu a která má okamžitý účinek! Nicméně je tu podmínka – a tou je víra. Musíme se spolehnout na Pána Ježíše Krista, na jeho Slovo, na jeho sliby. A když to uděláme, můžeme s důvěrou vyhlížet všechno, co přichází, protože víme, že máme mocného vykupitele. 

10. srpna 

V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. (J 14,2)

Jak nádherné je to ujištění z úst samotného Pána Ježíše Krista. Musí odejít, ale nedělá to kvůli sobě, navzdory tomu, že v tomto světě byl mezi cizími, svatý mezi hříšníky, neposkvrněný v poskvrněném světě, vládce andělů mezi padlými démony. Odchází kvůli nám, aby nám připravil příbytky. Nemusíme se bát, že se na nás nedostane, protože v domě jeho Otce (a našeho Otce) je mnoho příbytků a Boží Syn jde, aby nám připravil místo. Nebe je místo, které Otec připravil pro ty, které od počátku vyvolil, kde budou přebývat v přítomnosti a blízkosti Pána Ježíše Krista, který na tomto světě dokonal dílo spásy, zaplatil za hříchy svého lidu a svou krví očistil Boží vyvolené, aby byli svatí a bez poskvrny. 

11. srpna 

A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. (J 14,3)

Bylo potřeba, aby Pán Ježíš odešel k Otci – musel připravit příbytky pro lid, který získal svou smrtí na kříži, musel seslat Ducha svatého, kterého přijal od Otce, aby zapečetil jeho lid pro den vykoupení. Kdyby neodešel, nikdy by nemohl znovu přijít pro svůj lid. Kdyby neodešel, neměli bychom tu slavnou a převzácnou naději, ke které se upínáme a která nám pomáhá žít v tomto světě k jeho slávě – vyhlížíme jeho slavný příchod. Slíbil, že přijde a my se naprosto spoléháme na to, že své slovo splní. Splnil všechno, co slíbil ohledně svého prvního příchodu, proto máme jistotu, že splní také všechno, co slíbil ohledně svého druhého příchodu.  Vezme nás k sobě, abychom už navždy byli s ním. 

12. srpna 

Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (J 14,6)

Křesťanství je naprosto exkluzívní. Vylučuje všechna ostatní náboženství. Ježíšův nárok je absolutní – buď půjdete k Otci skrze mne, nebo nepůjdete k Otci. Není jiná cesta. Ježíš je buď šílenec nebo megaloman nebo je přesně tím, za koho se prohlašuje. Ježíšův nárok označuje všechny ostatní cesty za falešné, nepravdivé, a každé náboženství za cestu do pekel. Bez Syna se není možné dostat k Otci! Jenom skrze Syna, ve víře v něj, v poznání jeho samotného, jeho plného Božství i jeho dokonalého lidství, v přijetí jeho zástupné oběti a spolehnutí se na něj je možné vstoupit na cestu života, poznat pravdu, která osvobozuje a nalézt život, který je v něm. Každý, kdo v něho věří, má život věčný a přešel už ze smrti do života. 

13. srpna 

Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!“ (J 14,8)

Filip přichází s tím úplně nejdůležitějším – stačí jen poznat Otce, nic víc není potřeba. V životě neexistuje nic důležitějšího, než je poznání Boha. A v poznávání Boha tkví celá podstata věčného života (J 17,3), takže pokud poznáme Otce, skutečně už nic jiného nepotřebujeme. Filip věděl, kde má hledat a reagoval na Pánova slova, že on, Ježíš, je tou jedinou cestou k Otci. Co však ještě nevěděl v plnosti, bylo, že Ježíš je dokonalým obrazem Otce, takže je nejenom cestou k Otci, ale je také tím jediným způsobem, jak můžeme Otce poznat, jak můžeme poznat jeho lásku, jeho dobrotu, jeho charakter, jeho svatost, milosrdenství i soud. Proto pojďte k Ježíši, abyste mohli uvidět Otce – a víc už nebudete potřebovat.

14. srpna 

Ježíš mu odpověděl: „Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? (J 14,9)

Tři a půl roku strávil Filip i ostatní učedníci s Ježíšem. Přesto za celou tu dobu nepochopili, kdo je s nimi. Jejich tělesná mysl a tělesný pohled jim nedovolovaly jít za to, co bylo hmatatelně zjevné. Vypadá to, že mnozí zákoníci a farizeové měli ohledně Pánovy identity větší jistotu než Pánovi učedníci – proto se ho každou cenu chtějí zbavit. Nevidí tuto slávu, kterou sám Pán zjevuje svým učedníkům, že kdo vidí jej, vidí Otce, kdo přichází k němu, vstupuje na cestu k Otci. Nikdo nemůže poznat Otce než ten, komu by to Syn zjevil. Taková je moc evangelia, díky níž máme v Kristu Ježíši doširoka otevřený přístup k Otci a přistupujeme k němu skrze víru v Duchu a v pravdě. 

15. srpna 

Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky! (J 14,11)

Duch svatý dává člověku při jeho znovuzrození nadpřirozenou schopnost důvěřovat Písmu, spolehnout se na Boží slovo. Je to Slovo pravdy, které svědčí o Pravdě, o Pánu Ježíši Kristu. Bez Písma by naše víra stála jenom na našich subjektivních pocitech, ale Bible nám zjevuje objektivní pravdu o Kristu, o nás samotných, o cestě spasení, o přirozenosti a charakteru Boha atd. Učedníci ještě nepřijali Ducha svatého, ale na vlastní oči viděli skutky, které Pán Ježíš dělal. Proto mohou věřit – když ne jenom na základě toho, kým je Pán, potom na základě skutků, které dělá. I dnes může takto člověk uvěřit, když uslyší o velikých věcech, které v životech Kristových učedníků Ježíš udělal. A Duch pravdy je následně povede do Slova pravdy a k Pravdě samotné. 

16. srpna 

Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i on bude činit skutky, které já činím, a ještě větší, neboť já jdu k Otci. (J 14,12)

Skutečně kdokoliv věří v Pána Ježíše Krista, bude dělat větší skutky než Pán sám? Co tím chtěl Ježíš říct? Jak to myslel? Měli by snad učedníci sytit více hladových z pěti chlebů a dvou ryb než Pán? Měli by snad uzdravovat na větší dálku než Pán Ježíš? Chodit po vodě nebo vstát z mrtvých? Nezdá se, že by toto měl Pán na mysli, protože ani apoštolové po letnicích takové věci nedělali. Co dělali jinak a více než Pán? Nesli evangelium celému světu! Přinášeli dobrou zprávu pohanům. Zvěstovali Krista, kamkoliv přišli a činili učedníky ze všech národů, křtili je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a vyučovali je, aby zachovávali všechno, co Pán přikázal. A totéž máme dělat také my. 

17. srpna 

A začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu. (J 14,13)

Ježíš vede neustále své učedníky k sobě a současně je vyučuje o své jednotě s nebeským Otcem. Otec bude oslaven v Synu. Jak? Tím, že Syn sám bude jednat, že bude příjemcem našich proseb a bude také jejich vykonavatelem. On sám na naše prosby odpoví. Nebude to v rozporu s Otcem, ale v dokonalém souladu s ním, přesto to bude samostatně. Když k Pánu voláme v jeho jménu, tady v jeho autoritě a moci, neodmítne nás, ale přijme naše prosby, vyslyší je a naplní. Jsou to prosby v jeho jménu, tedy k jeho slávě, k jeho vyvýšení a k budování jeho království. Takové mají skutečně zelenou a jsou tím nejlepším důkazem, že Syn je v Otci a Otec v Synu. 

18. srpna 

Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním. (J 14,14)

Co to znamená „ve jménu Ježíše“? Musíme použít tato slova jako kouzelnou formulku na konci každé modlitby? Rozhodně ne! Ale znamená to „v jeho autoritě“, nebo „s jeho autoritou“, tedy jako „ti, kdo jsou zakryti jím samotným“, takže volají „v jeho jménu“. Je to jako když policista vyzývá zločince „ve jménu zákona“. On není tím zákonem, ale jedná v jeho autoritě, má zákon na své straně a jedná v jeho jménu. Právě tak křesťané mají na své straně Pána Ježíše Krista, který se za ně obětoval a vykoupil je svou vlastní smrtí. Věří v něj, jsou v něm, jsou velvyslanci na místě Kristově, proto k němu volají v jeho jménu. A Pán odpovídá na jejich prosby!

19. srpna 

Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; (J 14,15)

Jak je to jasné a jednoduché! Je tady příčina a je tu důsledek. Je tu srdce, které miluje Boha, což je Boží dílo znovuzrození a je tady důsledek tohoto díla – jednání podle Božího slova. Bůh slíbil, že těm, jimž dá nové srdce, dá spolu s ním také poslušnost jeho Slovu a lásku k jeho přikázáním. To je nová smlouva, kterou Bůh zpečetil v Kristově krvi. Jestliže se na to podíváme z druhé strany, kdo nechce zachovávat Pánova přikázání, není jeho, nemá nové srdce, nebyl obnoven Božím Duchem, nenarodil se shůry a ve skutečnosti – ať už říká cokoliv – nemiluje Pána Ježíše Krista. To je evangelium, které říká, že spravedlivý bude živ z víry a skrze víru. 

20. srpna 

… a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky. (J 14,16)

Křesťan není nikdo jiný než ten, kdo přijal Ducha Kristova, kdo jím byl zapečetěn, v kom Duch svatý přebývá. A Pán Ježíš nás ujišťuje, že Duch svatý v nás bude už na věky – to je nakonec smysl zapečetění. V ohnivém jezeře nebude nikdo, komu by Duch svatý byl odebrán, ani ve věčné slávě nebude nikdo, kdo nebyl Duchem zapečetěn už zde. Jsme chrámem Ducha svatého, on v nás přebývá a přimlouvá se za nás a uvádí nás do veškeré pravdy o Pánu Ježíši Kristu. Je tady proto, aby oslavil Ježíše, aby nás vedl k němu a ukazoval na něj. Chvála Pánu za tohoto Přímluvce, který nám zprostředkovává společenství s Otcem i Synem. Bez něj bychom byli naprosto ztracení. 

21. srpna 

Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. (J 14,17)

Duch svatý je duchem pravdy. Svět, který leží ve zlém, ho nemůže přijmout a nechce s ním mít nic společného. Ale Boží dítě je znovuzrozené z pravdy evangelia, tedy Slovem pravdy, které bylo oživené Duchem pravdy. Křesťan byl vyučen Duchem o pravdě, proto důvěřuje Písmu, které bylo vdechnuté Božím Duchem, proto se spoléhá na Pána Ježíše Krista, kterého poznává v pravdě a přijímá jeho dokonalé lidství i plné Božství. Poznali jsme pravdu, které nás osvobodila z hříchu a ze smrti, milujeme pravdu, chodíme v pravdě, stavíme na pravdě, bojujeme za pravdu a jsme připraveni dát svůj život za pravdu – a to vše proto, že jsme přijali Ducha pravdy, který v nás přebývá a bude s námi navěky.

22. srpna 

Nezanechám vás osiřelé, přijdu k vám. (J 14,18)

Kdokoliv nemá Ducha Kristova, není jeho, nepatří Kristu, není Božím dítětem, nemá život, nebude na věčnosti s Bohem, je sirotek, který je bez Boha, bez Otce. Nevěřící člověk je osiřelý – nemá nebeského Otce, nemá Bratra, s nímž by ho spojovalo pokrevní pouto, nepřijal pečeť Ducha pro den vykoupení, nemá rodinu Božích vykoupených! Je sám. A zůstane sám ve své bídě a ve svém zoufalství a pro svou nevěru v Pána Ježíše Krista bude odsouzen na místo, kde bude temnota, pláč a skřípění zubů. Nebude to společenství bezbožníků, ale osamělost sirotků! Jenom Boží děti se budou radovat z přítomnosti Pána, z Ducha svatého, který v nich přebývá, ze slávy nebeského Otce, a ze společenství svatých.

23. srpna 

Ještě malou chvíli a svět mě už neuzří, vy však mě uzříte, poněvadž já jsem živ a také vy budete živi. (J 14,19)

Ježíš mluví se svými učedníky večer před svým ukřižováním. O dvacet čtyři hodin později už byl uložen v novém hrobě a od té chvíle ho „svět“ nespatřil. Už ho nevidělo ani jedno oko nevěřícího člověka. I když se po svém vzkříšení ukázal stovkám lidí, byli to vždycky jenom ti, kdo v něj věřili, jeho učedníci. Jenom Boží dítě může skrze víru vidět Ježíše ukřižovaného a vzkříšeného, může zakusit jeho přítomnost skrze jeho život, který se stává naším životem. Každý učedník Pána Ježíše může s jistotou vyznat, že Ježíš žije, protože zakouší život, který obdržel z milosti skrze víru. Proto se každý učedník raduje a těší se na den, kdy ho uvidí tváří v tvář a bude proměněn do jeho podoby.

24. srpna 

V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci, vy ve mně a já ve vás. (J 14,20)

Setkání s Pánem Ježíšem Kristem nejenom mění lidské životy, ale především umožňuje spatřit Pána Ježíše v plné pravdě, v jeho jednotě s Otcem, porozumět tomu, kým skutečně je. Je to jeden z vážných znaků opravdového setkání s Kristem. Duch svatý pravdivě vyučí lidské srdce o vtěleném i zapsaném Slovu Božím. Vede nás k porozumění toho zapsaného Slova, abychom mohli rozumět tomu vtělenému Slovu, Kristu. Onen den je dnem setkání s Pánem – blaze tomu, kdo se s ním v pokání a skrze víru setkal již nyní, protože ten se bude dívat na jeho slávu po celou věčnost, ale ten, kdo se s ním setká až v den, kdy Pán přijde, stráví celou věčnost tam, kde je temnota, pláč a skřípění zubů. 

25. srpna 

Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám se mu poznat.“ (J 14,21)

Láska ke Kristu se se projevuje přijetím jeho přikázání a jednáním podle nich. Ale kdo miluje Krista, nezůstává jen u toho, ale jde dál, je veden dál, Pán mu totiž zaslíbil, že také on sám ho bude milovat a dá se mu poznat. Kdo ho miluje, tomu se dá poznat, s tím bude mít hluboké osobní společenství, vztah, jaký je jenom mezi dvěma milujícími osobami. Toto poznání Pána je olejem do ohně vroucí lásky k němu, je vodou na mlýn naší touhy, je měchem, který rozfoukává žár naší náklonnosti k němu. Chceme znát jeho lásku, jeho něhu, dobrotu, radost, pokoj i potěšení, chceme vidět velikost jeho slávy, moudrost jeho spravedlnosti i oslňující záři jeho svatosti a čistoty. 

26. srpna 

Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ (J 14,23)

Kdo miluje Pána, přijímá jeho přikázání a zachovává je, miluje zapsané Boží slovo, Pánovo slovo, sytí jím svou duši, občerstvuje jím svou mysl a učí se z něj o Pánu. A znovu Ježíš zaslibuje něco nevídaného – kde je láska k Synu, která se projevuje zachováváním jeho Slova, tam bude přebývat také Otcova láska, protože Otec miluje každého, kdo miluje Syna. Ale ani zde se Pán Ježíš nezastavuje, ale zaslibuje přítomnost požehnané Boží trojice v životě takového člověka – Duch přebývá v životě takového člověka a Otec i Syn přijdou k němu, a učiní si z něj svůj příbytek. Kde je láska k Pánu a jeho Slovu, tam život září Boží přítomností a láskou, která může být přítomná jenom mezi Otcem a Synem a Duchem svatým.

27. srpna 

Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. (J 14,24)

Faleš se pozná po ovoci. Může to být ovoce úst, které bývá vidět nejrychleji, může to být ovoce skutků nebo ovoce charakteru, které se objeví až po nějakém čase nebo to může být ovoce dlouhodobého působení, které vidíme až v delším časovém úseku. Ale nakonec se vždycky nějaké ovoce ukáže. Láska k Pánu projevuje láskou k jeho Slovu a jednání podle něj, neláska k Pánu se projevuje odmítáním jeho Slova. Odmítat slovo Kristovo znamená odmítat Boha Otce a vzdorovat Duchu svatému, který celé Boží slovo inspiroval. Takové jednání nepřináší nic jiného než odsouzení. Jedinou cestou úniku je pokořit se před Pánem, vyznat mu svou nevěru, litovat své vzpoury a z celého srdce se spolehnout na jeho dílo na kříži. 

28. srpna 

Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. (J 14,26)

Duch svatý je zaslíbený Přímluvce, který vyučuje Boží děti a připomíná jim Boží slovo. Kde není Duch svatý, tam není nový život, nové narození. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není Kristův, není vyučen od Boha a nezná Slovo Kristovo ani samotného Pána Ježíše Krista. Duch Páně přebývá ve věřících a připomíná jim Pánova slovo – nevkládá je do jejich života, ale připomíná je. Křesťan se musí sám sytit Božím slovem, musí ho přijímat a Slovo Kristovo v něm musí přebývat ve vší své plnosti – potom má Duch Boží co připomínat, potom může brát nejrůznější slova a v pravý čas je připomenout, v pravou chvíli dané slovo aplikovat a vést k tomu, aby Boží dítě nebylo jen posluchačem, ale podle Slova také žilo.

29. srpna 

Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí! (J 14,27)

Pán Ježíš odkazuje svým učedníkům pokoj. Ale ne ledajaký pokoj, nýbrž svůj pokoj. Je to pokoj, který není srovnatelný s ničím v tomto světě. Je to pokoj, který pramení ze smíření s nebeským Otcem. Je to pokoj, který naplňuje lidské srdce, který utišuje každou bouři lidských myšlenek, který převyšuje každé lidské pomyšlení. Je to Kristův pokoj, který mu umožňoval spát na lodi uprostřed bouře, když jeho učedníci křičeli strachem. Není to lhostejnost ani netečnost, ale dokonalé spočinutí v samotném Bohu, je to důvěra, která se cele spoléhá na Boží dobrotu, takže se srdce nemusí chvět ani děsit, je to dokonalá láska k Bohu, která přemáhá každý strach, protože ví, že Hospodin kraluje a drží můj život pevně ve své ruce. 

30. srpna 

Řekl jsem vám to nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili. (J 14,29)

Pán oznámil svým učedníkům spoustu věcí předem, aby až uvidí, že se naplňují nebo dějí, nebyli překvapeni nebo zaskočeni, ale aby věřili a radovali se z Pánovy dobroty, věrnosti a lásky. Ježíš s nimi mluvil o tom, že musí do Jeruzaléma, že zde bude trpět, že bude vydán do rukou velekněží a zákoníků, že bude zabit a že vstane z mrtvých. Mluvil s nimi také o vylití Ducha svatého i o nesení evangelia do celého světa. Všechno se splnilo do posledního puntíku a to, co se ještě nenaplnilo – především Pánův druhý příchod – se brzy a zcela jistě naplní. Pán nás vezme k sobě do své slávy a potom už budeme navždy jenom s ním a budeme se radovat z jeho svaté přítomnosti.

31. srpna 

Ale svět má poznat, že miluji Otce a jednám, jak mi přikázal. – Vstaňte, pojďme odtud!“ (J 14,31)

Proč Pán Ježíš dělal všechno, co se mu na zemi dělo? Zjevně nebyl bezmocný, přesto dovolil, aby ho lidé týrali, aby ho mučili a aby ho nakonec zabili potupnou a krutou smrtí. Co bylo tak vzácné, ž e to všechno Pán Ježíš podstoupil? Jeho láska k nebeskému Otci. Aby svět poznal, že Syn miluje Otce a chce jít kvůli lásce k němu až na smrt. To je opravdová láska mezi Otcem a Synem. Proto i s učedníky může jednat až do úplné krajnosti a umývat jejich zaprášené nohy. Tohle je láska, která nikdy nezklame, nikdy neselže a nikdy nepoleví. Z této lásky vyrůstá láska Pána Ježíše k nám, jeho učedníkům a odtud vychází také naše láska k němu. 

Září

1. září 

Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. (J 15,1)

Z Ježíše musí vyrůstat všechny živé ratolesti, na něj musí být naroubované, z něj musí čerpat své živiny, svou sílu, svůj život. Bez spojení s Kristem zde není žádný život, ale jen suchá ratolest, kterou vinař odřezává, protože nepatří ke kmeni a nevyrůstá z něj. Jak ale můžeme být napojeni na Krista? Nejde to jinak než skrze víru, skrze každodenní spolehnutí se na jeho dílo, na jeho oběť, kterou jsme vykoupeni, na jeho krev, která nás očišťuje od každého hříchu. Není jiný způsob spojení s Pánem Ježíšem Kristem než prostá důvěra, že on je dostatečnou obětí za mé hříchy, že skrze něj mám přístup k Otci, že z něj čerpám svůj život a svou sílu ke všemu, co musím tento den udělat. 

2. září 

Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce. (J 15,2)

Nebeský Otec jako dobrý vinař prořezává ratolesti, které vyrůstají z kmene, tedy z jeho Syna, našeho Pána Ježíše Krista. Platí to jak v obecné rovině, kdy nenechá žádnou ratolest, která je suchá, mrtvá, aby hyzdila kmen, tak také osobní rovině, kdy nenechá žádnou ratolest vyhánět neplodné výrůstky. Otec jedna v životě každého Božího dítěte, které je napojené na život Pána Ježíše Krista a krok za krokem z něj odřezává všechno, co není užitečné, co neukazuje na život, který je Krista. Každý jednotlivý výhonek čistí a pečuje o něj, aby se na něm mohlo zjevit mnohem více ovoce, než kolik ho tam bylo dříve. To je charakter samotného křesťanského života, naše posvěcení a proměna do podoby Pána Ježíše Krista.

3. září 

Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil. (J 15,3)

Pán Ježíš očišťuje svůj lid svým Slovem. Učedníci byli čistí, protože přijali jeho Slovo a zachovali ho. Proto stačilo, aby jim „jenom“ umyl nohy. Také my jsme uvěřili jeho Slovu – uvěřili jsme, že dal svůj život za nás, že se stal smírnou obětí za naše hříchy, přijali jsme moc jeho krve, která nás očišťuje od každého hříchu, spolehli jsme se na jeho dílo a jsme ospravedlněni skrze víru. Kromě něj samotného nemáme nic, čím bychom se mohli chlubit. Z jeho milosti jsme jednou provždy očištěni a potřebujeme „jenom“ to, abychom k němu přicházeli a vyznávali své hříchy, a tak se den za dnem očišťovali, abychom zůstávali v něm a chodili ve světle, jako on je ve světle. 

4. září 

Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. (J 15,4)

Samotná ratolest je odsouzená k zániku. Jakmile je oddělená od životodárné mízy, uschne. Všechna svěžest je rázem pryč, zeleň se promění v hněď a o ovoci si může nechat jenom zdát. Aby v ní mohl proudit život, musí být organicky spojená s kmenem. Nejinak je tomu s křesťanem a Pánem Ježíšem Kristem. Musíme zůstávat v něm a on v nás. Dokonce to Pán Ježíš svým učedníkům přikazuje. Věříme v Pána Ježíše a spoléháme se na jeho dílo kříže, jímž jsme zachráněni a den za dnem se učíme Pána vtahovat do těch nejobyčejnějších věcí našeho života, děkovat mu každou drobnost a předkládat mu každou svou starost. To je jednoduchá cesta, jak skrze víru zůstávat v něm. 

5. září 

Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic. (J 15,5)

Ježíš musí učedníkům zdůraznit, kdo je kdo. Hluboko v jádru naší hříšné přirozenosti je uložen vzdor proti Pánu a povyšování se nad něj, lidská pýcha, která jedná tak, jako by Pán byl závislý na člověku, jako by on musel čekat na nás a přijímat milost od nás. Jenom moc Ducha svatého, který dává nové srdce tomu, kdo uvěřil v Pána Ježíše Krista, může změnit tuto náklonnost – což ale neznamená, že se čas od času k této ohavnosti nevrátíme. S pohledem víry upřeným na Pána Ježíše Krista můžeme setrvat v něm a nést hojné ovoce, které není z nás, ale je z něj, z jeho života, z jeho moci a k jeho slávě. 

6. září 

Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí. (J 15,6)

Mimo Pána Ježíše Krista není žádné spasení, není žádný život. Kdo není v něm, je mrtvý, je jako ratolest, která je oddělená od kmene. Kdo chce mít život, musí k němu nejenom přijít, ale také v něm zůstat. Kdo nevytrvá až do konce, nebude zachráněn. Chvála Bohu, že to není na nás, protože my sami bychom ze své síly nezůstali v něm ani jedinou minutu. Je to cele jeho dílo – kdo k němu přijde, toho nevyžene ven, ale zachová ho až do konce a vzkřísí ho v poslední den. To je moc Boží milosti, která se projevuje ve víře křesťanů, kteří se spoléhají na toho, ke komu se obrátili a důvěřují tomu, který se stal jejich Spasitelem. 

7. září 

Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám. (J 15,7)

Zaslíbení se dvěma podmínkami. V předchozích verších se opakovalo, že máme zůstat v Kristu a on má zůstat v nás, nyní docházíme k jednoduchému rozuzlení a vysvětlení toho, co to znamená, že on v nás zůstane – že v nás bude zůstávat jeho Slovo. Skrze víru zůstaneme v něm samotném a z jeho moci a milosti v nás zůstane jeho Slovo – bude přebývat v naší mysli, naplní naše srdce, bude formovat naše postoje a názory, budeme na něm stavět a budeme se na něj spoléhat. Naše modlitba bude vycházet z jeho Slova a naše víra na něm bude stát. Potom se naplní Pánovo zaslíbení, že můžeme prosit o cokoliv, a stane se nám, protože naše prosba bude cele v souladu s jeho vůlí. 

8. září 

Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky. (J 15,8)

Podívejte se, jak je to jednoduché, aby někdo oslavoval nebeského Otce. Stačí, jen dvojí – nést hojné ovoce a být učedníkem Pána Ježíše Krista. Ale současně zde musí být právě toto dvojí – nestačí jenom jedno. Nestačí nést ovoce, protože by to snadno mohlo být ovoce lidského aktivismu, tělesného úsilí, naší vlastní snahy. Má to však být dílo Ducha svatého, které je důkazem toho, že jsme Pánovými učedníky. Toto ovoce musí nutně vycházet z života, který je v Kristu, tedy z toho, že chodíme s Kristem, že v něj věříme a spoléháme se na to, co udělal na kříži Golgoty. A nestačí o tom jenom mluvit, ale důkazem této víry v něj, musí být hojné ovoce, které z něj pramení – láska, radost, pokoj trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání (Ga 5,22–23). 

9. září 

Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce. (J 15,9)

Stejnou láskou jakou Otec miluje Syna, takovou Syn miluje i Boží děti, tedy všechny, kdo jsou v něm. Pán Ježíš Kristus je dokonalým výrazem Boží lásky, je jejím ztělesněním. Stejným způsobem, jakým platí, že kdo vidí Syna, vidí i Otce, můžeme mluvit o tom, že Boží syn miluje úplně stejně, jako miluje Bůh Otec. Láska Pána Ježíše k nám, kteří mu věříme, je neskonalá. Proto Pavel může napsat, že nás nic nemůže oddělit o Boží lásky, která je v Kristu Ježíši (Ř 8,39). Není žádná moc, která by mohla něco takového udělat. Kristova láska překonává dokonce i smrt, kterou Ježíš porazil svým slavným zmrtvýchvstáním. Proto Pán Ježíš přikazuje svým učedníkům, aby v této jeho lásce zůstávali. 

10. září 

Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. (J 15,10)

Všechno visí na jednom jediném slově - zachováte-li má přikázání! Přesně o tom to všechno je. Buď se budeme držet Pánova Slova a potom budeme v jeho lásce nebo jeho Slovo budeme ignorovat, nebo si ho budeme ohýbat podle toho, jak se nám zlíbí, nebo dokonce řekneme, že ho přijímáme, ale v praxi se na něj vybodneme. Výmluv si vzpurná a nevěřící mysl najde vždycky dostatek. Mohou to být kulturní otázky nebo historické, může to být věc relativismu, která je tak blízká naší době nebo cokoliv jiného. Podstata je v tom, jestli zachováváme Pánovo přikázání lásky nebo ne. Ta jediná karta přebíjí všechny ostatní: „Budeš milovat!“ V tom je naplnění celého zákona, to je nové přikázání, které Pán dal svým učedníkům!

11. září 

To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.“ (J 15,11)

Náš Pán předložil svým učedníkům požadavek zachovávat jeho přikázání spolu se zaslíbením své i Otcovy přítomnosti v životech těch, kdo budou podle jeho slova jednat. A hned vzápětí vysvětluje, proč nám tato slova řekl – aby v nás přebývala jeho radost. Jeho příkaz nás nemá zkrušit, ale má nás vést k radosti. To je možné jenom tehdy, pokud rozumíme tomu, co je to evangelium – že Bůh ze své milosti skrze víru dal místo srdce kamenného srdce masité a vložil do nás svého Ducha a že to je on sám, kdo v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí. Když toto víme, potom nám nezbývá nic jiného, než se radovat z Pánovy dobroty a lásky k nám.

12. září 

To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. (J 15,12)

Před malou chvílí Pán Ježíš řekl učedníkům, že jim dává nové přikázání, aby se navzájem milovali navzájem (J 13,34) a nyní toto přikázání opakuje. Toto je přikázání, na němž stojí celý zákon i proroci, přikázání lásky. Kde je láska, tam zákon dochází svého naplnění. Kde je láska, tam se nelze obrátit k bližnímu s něčím špatným, co by mu ublížilo, protože láska neudělá nikomu nic zlého. A měřítkem této lásky, kterou se mají učedníci milovat mezi sebou, je láska Pána Ježíše Krista k nim. To je míra, které lze dosáhnout jenom tím, že budeme s ním a v něm, že on sám bude žít skrze víru v nás a bude nás proměňovat do stále větší podoby sebe sama. 

13. září 

Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. (J 15,13)

V horní místnosti Pán Ježíš svým učedníkům ukázal svou lásku a dal jim příklad lásky, když jim umyl nohy. Jen o pár chvil později je vyučuje, kam až láska může zajít a především, kam zajde jeho láska k nim a ke všem ostatním Pánovým přátelům, tedy i k nám. Pán Ježíš jako dobrý pastýř položil svůj život za své stádo, za svůj lid. Svou obětí vykoupil ty, které nazval svými přáteli, tedy každého, kdo se ve víře spolehne na jeho oběť a na to, že jeho krev nás očišťuje od každého hříchu. Svým vlastním příkladem nám Pán Ježíš ukazuje, jak by měla vypadat také naše láska k bratrům a sestrám v Božím lidu – vždyť podle ní nás poznají (J 13,35).

14. září 

Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. (J 15,14)

Křesťan se může radovat z toho, že ho Pán Ježíš nazývá svým přítelem. Jaká je to pocta! Pán slávy, jemuž byla dána veškerá moc na nebi i na zemi, nás nazývá svými přáteli. Nicméně je tu také podmínka, která s tím souvisí: činíte-li, co vám přikazuji. Boží dítě a tedy přítel Pána Ježíše je ten, kdo činí, co Pán přikazuje. Jenom takový člověk může být nazván Božím služebníkem a jenom takový se také stává Pánovým přítelem. To je možné jenom tam, kde Bůh sám vykonal dílo proměny v životě člověka, kde místo srdce kamenného dal srdce masité, kam vložil svého Ducha, skrze něhož v životech křesťanů působí, že chtějí i činí to, co se Bohu líbí. 

15. září 

Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. (J 15,15)

Je úžasné, jak Pán Ježíš dělá všechno jednoduché. Jaký je rozdíl mezi služebníkem a přítelem? Služebník neví, co dělá jeho pán, ale přítel ví všechno, protože jeho přítel s ním všechno sdílí. Boží přítel je ten, kdo zná Boha, kdo byl od Boha vyučen, kdo dostal od Boha nové srdce, které je poslušné, do něhož je vepsán nový zákon, láska, která je vylitá do našich srdcí skrze Ducha svatého. Boží přítel je ten, kdo přijal Ducha svatého a byl jím zapečetěn pro den vykoupení a bude zachován navěky pro Boha a Bohu. Přítel je ten, kdo skrze Pána Ježíše Krista přichází k Otci, k němuž nevede jiná cesta než je Ježíš. Nazval nás svými přáteli a jsme jimi. 

16. září 

Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. (J 15,16)

Ježíš zná dobře lidské srdce a ví o naší pýše, proto hned od začátku říká, že jsme to nebyli my, kdo si vyvolil jeho, ale byl on, kdo si vyvolil nás. On je také tím, kdo působí všechno ostatní. Nejenom že nás vyvolil, ale také nás ustanovil, abychom nesli ovoce – žádné Boží dítě nebude bez ovoce, protože Ježíš v něm působí svou mocí. On také činí to, že ovoce Božích dětí zůstane, jejich skutky, které činí v Pánu a pro něj se nikdy neztratí, protože kde Pán začal své dobré dílo, tam ho dovede až do konce (Fp 1,6). On sám je nakonec také tím důvodem, proč nám Otec dá všechno, oč bychom ho prosili v Ježíšově jménu.

17. září 

To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali. (J 15,17)

Pánovým přítelem je ten, kdo činí, co Pán Ježíš přikazuje (J 15,14). A zde je Pánovo přikázání – abychom milovali jeden druhého. To je nové přikázání, které Pán dal svým učedníkům, své církvi. Podle toho svět pozná, že zde jsou Ježíšovi učedníci, protože budou mít mezi sebou lásku. Je to vzájemná láska mezi učedníky, není to láska ke světu, ani k tomu, co je ve světě, ani ke světským lidem, ale je to láska k Božím dětem. Tou stejnou láskou, jakou nás Pán miluje, máme i my milovat jedni druhé. To je Kristův zákon, který je skrze Ducha svatého vepsaný do srdce každého znovuzrozeného Božího dítěte. Tato láska je naplněním zákona a oslavou Pána Ježíše Krista.

18. září 

Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. (J 15,18)

Učedníci mají mít lásku jedni k druhým, a tato láska bude vyvažovat to, co budou zažívat od okolního světa. Někdy to bude pouhá lhostejnost spojená s pohrdáním, ale častěji to bude nenávist, která začíná už ve vztahu světa k Pánu Ježíši Kristu. On je světlo světa, ale lidé si zamilovali tmu a nenávidí světlo. Proto také nenávidí učedníky, protože i oni byli Pánem učiněni světlem. On je Pravda, konečná, absolutní, definitivní – ale svět miluje lež. Proto také nenávidí učedníky, kteří jsou zrozeni z pravdy, staví na pravdě, hlásají pravdu a žijí pravdu. Ježíš je život, ale svět miluje smrt, která je mzdou hříchu. Proto svět nenávidí učedníky, protože i z jejich nitra plynou proudy živé vody. 

19. září 

Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí. (J 15,19)

Křesťan zakouší nelibost světa už jen z toho prostého důvodu, že je zrozen ze Slova pravdy. Byl Duchem svatým přenesen ze tmy do Pánova podivuhodného světla, už není ze světa, ačkoliv stále ještě setrvává ve světě. Ale zůstal ve světě jako svědectví pro svět – svědectví o Pánu Ježíši Kristu. Mocí Boží je oddělen od světa a je posvěcován Božím slovem. Nemůže se spolu se světem vrhat do stejného proudu prostopášnosti, v jakém se kochá svět – proto je světu cizí a protiví se mu, proto ho svět nenávidí. Platí zde přímá úměrnost, že čím více milujeme Pána Ježíše Krista, čím více zůstáváme v jeho světle, tím více budeme světu cizí a svět nás bude nenávidět.

20. září 

Vzpomeňte si na slovo, které jsem vám řekl: Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat – jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají. (J 15,20)

Velmi dobrým ukazatelem toho, jaký má člověk vztah k Pánu Ježíši Kristu, je vztah k jeho učedníkům, tedy k církvi. Učedníci jsou služebníci Ježíše, jsou jeho královské kněžstvo, a jak se člověk staví ke Kristu, tak se bude stavět i k jeho služebníkům. Žádný služebník není nad svého Pána, takže jak nakládali s Pánem Ježíšem, tak budou nakládat i s námi. Kdo ho pronásledoval, bude pronásledovat i jeho církev, kdo ho tupil nebo snižoval, se bude stejně chovat k jeho učedníkům, kdo poslouchal jeho Slovo, bude poslouchat Slovo, které zvěstují jeho služebníci, kdo jeho Slovo zachoval, bude zachovávat také slovo těch, kteří zvěstují Slovo a v něm Slovo, které se stalo tělem, tedy Pána Ježíše Krista.

21. září 

Ale to vše vám učiní pro mé jméno, poněvadž neznají toho, který mě poslal. (J 15,21)

Budou vás nenávidět, budou se vám vysmívat a ponižovat vás, budou vás pronásledovat, a vydávat vás soudům, budou vás dokonce zabíjet. Nedivte se tomu, protože stejně jednali i s Pánem Ježíšem. Měli bychom se divit a možná i bát, kdyby to bylo obráceně, kdyby svět oslavoval učedníky Pána Ježíše Krista – potom by zjevně nebylo něco v pořádku. Svět, který leží ve zlém, svět, který nezná Otce a nenávidí Syna, nikdy nebude oslavovat ty, kteří Pána milují a následují ho. Čím blíže budeme Pánu Ježíši Kristu, čím více mu projevovat svou lásku v poslušnosti jeho přikázáním, tím více odporu budeme zakoušet ze strany světa, tady od těch, kteří vzdorují pravdě, které Bůh ponechal v moci klamu. 

22. září 

Kdybych byl nepřišel a nemluvil k nim, byli by bez hříchu. Nyní však nemají výmluvu pro svůj hřích. (J 15,22)

Skutečně by byli úplně bez hříchu? Copak se člověk nerodí v nepravosti? Copak není duchovně mrtvý, i když navenek žije? O čem tu Pán Ježíš mluví? Je to o reálném stavu těchto lidí nebo je to o jejich pohledu na věc, tedy ve výsledku opět o jejich zaslepenosti? Ve světle ostatních Písem je zjevné,  že jde o jejich zdání, jde o to, že by si mohli myslet, že jsou úplně bez hříchu, protože přece „dodržují“ zákon. Ale Pán Ježíš přišel jako ztělesněná norma dokonalého lidství a ukázal nám, co znamená milovat Boha celým svým srdcem, celou svou myslí, z celé své duše a ze vší své síly – a v jeho světle je nadmíru jasné, že všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. 

23. září 

Kdo nenávidí mne, nenávidí i mého Otce. (J 15,23)

Nenávist světa namířená na učedníky neznamená nic menšího než nenávist vůči Kristu samotnému. Saul, který šel pronásledovat učedníky do Damašku, slyšel z úst Pána Ježíše: „Proč mě pronásleduješ?“ A nenávist vůči Kristu neznamená nic jiného než nenávist vůči Otci. Ježíš tady znovu ukazuje svou bytostnou jednotu s Otce. On a Otec jsou jedno. Kdo vidí Krista, vidí Otce, jakkoliv jsou to dvě rozdílné osoby. Ale vtělený Syn je dokonalým vyjádřením neviditelného Boha – proto přijímá uctívání od lidí i jejich chválu, proto může říci, že mu je dána veškerá moc na nebi i na zemi, proto před ním jednoho dne poklekne každé koleno a každý jazyk ke slávě Boha Otce vyzná, že Ježíš Kristus je Pán.

24. září 

Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. (J 15,26)

Ježíš říká, že on pošle Ducha svatého, Přímluvce, pošle ho od Otce, neboť z Otce vychází. Ale posílá ho Syn a nazývá ho Duchem pravdy. Duch svatý skrze proroky vydechl Slovo pravdy, Bibli, uvádí do veškeré pravdy, tedy dává jednotlivcům poznat pravdu o Bohu a svědčí o Pravdě, tedy o Synu – to je jeho hlavní úkol zde na zemi. Duch svatý nikdy neukazuje na sebe ani nevede k sobě, ale vždycky ukazuje na Pána Ježíše Krista, vždycky vede k němu a ke Slovu, které je celé svědectvím o Ježíši Kristu. Službou Ducha je, aby byl vyvýšen Pán Ježíš, a aby lidé byli přitaženi k němu, poznali pravdu o něm a spočinuli v této pravdě. 

25. září 

Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku. (J 15,27)

Duch svatý, který byl vylitý do tohoto světa, vydává svědectví o Pánu Ježíši Kristu. Křesťané jsou znovuzrozeni z moci tohoto Ducha, jsou jím zapečetěni a naplněni, Boží Duch v nich přebývá a uvádí je do veškeré pravdy – což je primárně pravda Božího slova, které Duch svatý inspiroval, a jehož hlavním tématem je svědectví o Pánu Ježíši Kristu (J 5,39). A kromě toho, že Pánův Duch dosvědčuje Božím dětem, že jsou synové Boží, svědčí jak jim, také skrze ně o Kristu. Ježíš přikazuje učedníkům, aby o něm vydávali svědectví, ale ve skutečnosti není pro Kristova učedníka nic přirozenějšího, než svědčit o Ježíši. Duch svatý vytéká jako mocná řeka ze života Božího dítěte, takže jeho slova i činy hlasitě svědčí o Kristu.

26. září 

To jsem vám pověděl, abyste se nedali svést. (J 16,1)

Ježíš říká učedníkům, že je lidé budou nenávidět právě tak, jako nenáviděli jeho a současně je povzbuzuje k tomu, aby o něm vydávali svědectví. Kdo se přizná k Ježíši před lidmi, k tomu se Ježíš přizná před svým nebeským Otcem. Ale Pán tato slova neříká proto, aby nás vystrašil nebo varoval, ale proto, aby nás povzbudil, abychom věděli, co nás čeká, abychom byli silní v něm samotném, abychom se nedali svést (ČEP), neupadli v léčku (Pavlík), abychom nebyli pohoršeni (ČSP). Prostě aby to, co se bude dít, nevedlo k tomu, že se vylekáme nebo budeme zastrašeni. Přijali jsme Ducha svatého, který není duchem bázlivosti, ale duchem síly, lásky a rozvahy. Proto ve víře v Pána Ježíše a mocí jeho lásky přemáháme tento svět. 

27. září 

Budou vás vylučovat ze synagóg; ano, přichází hodina, že ten, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím uctívá Boha. To s vámi budou činit, protože nepoznali Otce ani mne. (J 16,2–3)

Ačkoliv se tato slova už naplnila na učednících první církve, obecný princip, který je za nimi platí stále a bude platit až do příchodu Pána Ježíše Krista. Dnes už budou Ježíšovi následovníci jen výjimečně vylučováni ze synagog, ale formální náboženství, které nese označení synagoga satanova, bude vždycky jedním z největších nepřátel skutečného náboženství. Náboženské organizace nejrůznějšího druhu vždycky pronásledovaly ty, kteří hořeli láskou k Ježíši. A nejednou kvůli této své lásce a svému vyznání Krista museli položit svůj život. To jim a budou dělat, protože nepoznali Otce. Jak by ho také mohli poznat, když jedinou cestou k němu je Pán Ježíš Kristus. Ale k němu přijít nechtějí, jeho nehledají a ty, kdo ho milují, pronásledují. 

28. září 

Říkám vám však pravdu: Prospěje vám, abych odešel. Když neodejdu, Přímluvce k vám nepřijde. Odejdu-li, pošlu ho k vám. (J 16,7)

Učedníci jsou vystrašení a zmatení. Pán Ježíš jim vysvětluje, že musí odejít a oni nemohou jít s ním. A dokonce jim říká, že jim prospěje, když odejde. Copak může někdo nahradit Pánovu přítomnost? Jedině osoba, která je stejná jako on sám, která je stejné podstaty jako on, která má stejnou moc jako on, která bude dokonale zpřítomňovat Pána Ježíše Krista – a ne pouze u dvanácti učedníků, ale u nespočetných zástupů, tedy to musí být osoba, která není omezena tělem: Jiný Přímluvce, Duch svatý. Chvála Pánu za to, že poslal svého Ducha a vylil ho na všeliké tělo. Díky Bohu za to, že se rozhodl, že bude skrze Ducha svatého přebývat v našich životech a bude nás proměňovat do podoby Pána Ježíše. 

29. září 

On přijde a ukáže světu, v čem je hřích, spravedlnost a soud: (J 16,8)

Duch svatý byl vylit na všeliké tělo a pracuje jak ve věřících, tak v nevěřících nebo s nimi. Ve věřících přebývá a bude s nimi navěky. Uvádí je do veškeré pravdy, povzbuzuje je, připomíná jim Pánovo slovo, je jejich utěšitelem, přimlouvá se za ně, a když nevědí, za co a jak by se měli modlit, lká lkáním nevyslovitelným, svědčí jim o Pánu Ježíši Kristu a proměňuje Boží děti do jeho podoby. V nevěřících lidech nepřebývá, ale probouzí jejich svědomí, které svou lhostejností a mnohými kompromisy otupují a umlčují, a dosvědčuje jim, v čem je hřích, spravedlnost a soud.  Duch svatý je dalším svědkem – vedle svědomí a vedle stvoření, které svědčí o Boží slávě – o Boží milosti, o Boží lásce, o Božím soudu a spravedlnosti. 

30. září 

Hřích v tom, že ve mne nevěří. (J 16,9)

Duch svatý ukazuje na samotnou podstatu hříchu, jímž je nevěra. Nemusí usvědčovat svět z jednotlivých hříšných skutků – od toho je tady lidské svědomí, které každý skutek zaznamenává a které bude jednoho dne stát jako soudce nad hříšným člověkem. Duch svatý jde ale k jádru věci, k „hříchu hříchů“, čímž je nevěra v Pána Ježíše Krista. Bůh dal svého milovaného Syna, aby tak jednoznačně a jednou provždy dosvědčil tomuto světu, kdo je a jak mohou být lidé zachráněni před peklem. Bůh v Kristu ustanovil jednoduchou cestu záchrany člověka z jeho hříchu – a to je cesta víry v Krista ukřižovaného a vzkříšeného z mrtvých. Stačí „jen“ věřit! Kdo v něho věří, nebude souzen, kdo nevěří, už je odsouzen kvůli své nevěře.  

Říjen

1. října 

Spravedlnost v tom, že odcházím k Otci a již mne nespatříte. (J 16,10)

Co je tohle za spravedlnost? Jak si to máme vysvětlovat? Myslím, že odpověď je velmi prostá, není třeba v ní hledat nic složitého nebo tajemného. Duch svatý mluví o tom, co je spravedlnost a musí to být skutečně jednoduché a prosté, aby tomu mohl porozumět úplně každý – člověk omezených intelektuálních schopností nebo dítě. Je to nijak nekomplikovaná zpráva o tom, že Pán Ježíš, protože byl bez hříchu, vstal třetího dne mrtvých a vystoupil na své místo po Otcově pravici. Bylo to učiněno a došlo to svého naplnění na základě dokonalé spravedlnosti. Ježíš je tam, kde má být, protože byl spravedlivý a nedopustil se žádného hříchu. Proto ho smrt nemohla udržet ve své moci a učedníci ho už nespatří. 

2. října 

Soud v tom, že vládce tohoto světa je již odsouzen. (J 16,11)

Duch svatý zjevuje světu v čem je soud. Jak to zjevuje? Zjevení není něčím přirozeným, lidsky pochopitelným, vysvětlitelným. Zjevení je ze své podstaty nevysvětlitelné, nicméně je velmi jasně dané. Každému srdci v tomto světě Duch svatý zjevuje, že satan je poraženým nepřítelem, že není žádný důvod mu sloužit, ale je tady někdo jiný, komu je třeba sloužit, Pán Ježíš Kristus. Duch pravdy to zjevuje s neochvějnou jistotou a lidé vědí, že Hospodin kraluje a satan je už odsouzen. Přesto je lidské srdce tak vzpurné a natolik odmítá Boha, že hledá jakýkoliv důvod, proč se klanět poraženému nepříteli, proč uctívat svůdce, proč hledat nějakého jiného prostředníka, kromě Pána Ježíše Krista. Kdo v něho věří, na soud nepřijde.

3. října 

Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. (J 16,13)

Milí přátelé v Kristu, pohleďte, jak jsme blahoslavení. Bůh do nás vložil svého Ducha, který nás uvádí do veškeré pravdy. Změnil naše srdce a místo srdce nevěřícího nám dal srdce věřící, pokorné a poslušné. Vyučil nás o Bohu samotném a vtiskl nám do srdce lásku k němu. Skrze Ducha pravdy je Boží láska vylita do našich srdcí, takže můžeme milovat Boha i své bližní – takto se pravda snoubí s láskou. Uvedl nás do pravdy o nás, abychom viděli, že bez Boží milosti jsme naprosto ztraceni a že kromě milosti nemáme skutečně vůbec nic, než svou vlastní hříšnost a vzpouru. Uvádí nás do pravdy Slova, které vydechl ústy proroků a dává nám duchovní porozumění Písmu. Chvála Pánu za dar Ducha, jímž jsme zapečetěni. 

4. října 

On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne. (J 16,14)

Duch svatý přišel proto, aby oslavil Pána Ježíše Krista. Nikdy neoslavuje sebe, ale Krista, nevede lidi k sobě, ale ke Kristu, neukazuje na sebe, ale na něj, nesvědčí o sobě, ale o něm. Podobně jako Syn nemluvil sám ze sebe, ale mluvil všechno, co slyšel od Otce a dělal to, co se naučil od Otce, tak také Duch svatý nemluví ze sebe, ale zvěstuje to, co slyšel od Pána Ježíše Krista. Kdykoliv se jdeme modlit, máme prosit Ducha svatého, který v nás přebývá, aby nás vedl k uctívání Ježíše, kdykoliv otevíráme Písma, voláme k Duchu, aby nám zjevoval Ježíše v pravdě Božího slova a v jeho slávě. Tak nás Duch den za dnem proměňuje do stále větší podoby Boží Syna. 

5. října 

Amen, amen, pravím vám, vy budete plakat a naříkat, ale svět se bude radovat; budete se rmoutit, ale váš zármutek se promění v radost. (J 16,20)

Pán Ježíš připravuje své učedníky na své ukřižování, svou smrt, svůj pohřeb a následně také na vzkříšení. Učedníci budou zarmoucení, vystrašení, zklamaní a budou pochybovat, ale svět se bude radovat. I když se mnozí u kříže bili do prsou a naříkali, mnohem více bylo těch, kteří se vysmívali Pánu, kteří se radovali z toho, že je konečně pryč ten, který je označoval za pokrytce, který přitahoval zástupy, který byl králem židovským (jak zněl nápis, který nechal Pilát přibít na kříž spolu s Kristem). Ale zármutek učedníků se brzo obrátil v radost, protože Pán vstal z mrtvých a ukázal se jim, zatímco radost světa se brzo obrátí v hrůzu, protože Pán se vrátí a bude soudit svět a potrestá každou bezbožnost i bezpráví. 

6. října 

V onen den se mě nebudete již na nic ptát. Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. (J 16,23)

V den, kdy Pán vstal z mrtvých a setkal se s apoštoly, už se ho na nic neptali. Jenom s úžasem naslouchali jeho vyučování. Od té chvíle také začali Pánovi učedníci volat k Otci v Pánově jménu, tedy kvůli jeho prolité krvi, kvůli tomu, že jsou skrze víru v něm samotném. Prosit o něco ve jménu Ježíše Krista znamená být v jednotě s Kristem, prosit v souladu s jeho vůlí, prosit v jeho moci a autoritě. To neznamená prosit za své vlastní věci, ale za věci, které jsou Krista Ježíše. A kdo je v Kristu a volá k Otci v jeho jménu, bude vyslyšen, Bůh mu odpoví. Kristova vůle se naplní skrze modlitby jeho vyvolených. Jaké zaslíbení! Jaká sláva!

7. října 

Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná. (J 16,24)

Dosud učedníci ani nevěděli, jak se mají modlit a prosili Pána, aby je to naučil. Dosud nejspíš ani netušili, kdo je ve skutečnosti ten, který je k sobě povolal – a pokud to tušili, tak jenom matně a nezřetelně. Ještě nikdy o nic neprosili v Pánově jménu, protože nevěděli, že to je to jediné jméno pod sluncem, které bylo zjevené lidem, aby v něm mohli dojít spasení. Neměli nejmenší ponětí o moci Kristovy krve, která bude už zakrátko prolitá na kříži Golgoty. Ale pak, po Pánově vzkříšení se všechno změní, protože se ukáže, kdo Pán je. A budou prosit v jeho jménu a budou dostávat k Boží slávě a proto, aby jejich (a s nimi i naše) radost byla úplná.

8. října 

V onen den budete prosit v mém jménu a neříkám vám, že já budu prosit Otce za vás. (J 16,26)

V onen den, v den, kdy bude vylit Duch svatý a vy jím budete naplněni, bude dokořán otevřený přístup k Otci – ve jménu Syna a skrze Ducha. Už nebude potřeba, aby Ježíš prosil za nás, ačkoliv se jako náš velekněz za nás neustále přimlouvá – ale nyní máme přístup přímo k Bohu, každý z nás, kdo jsme uvěřili v Pána Ježíše Krista. Už nebude potřeba, aby se za nás Duch svatý přimlouval, ačkoliv za nás lká lkáním nevyslovitelným – ale už jsme poznali Otce, takže mu můžeme předkládat to, co se mu líbí. Vždyť on sám v nás působí, že chceme i čníme, co se mu líbí. Proto můžeme vylévat své srdce jemu samotnému a prosit ho o všechno, co nám on sám do srdce vkládá. 

9. října 

Vždyť Otec sám vás miluje, protože vy milujete mne a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha. (J 16,27)

Pohleďte, jak jednoduchý je princip příčiny a následku – uvěřili jste, že jsem tím, za koho se vydávám, a milujete mne, proto vás miluje Otec. Otec miluje každého, kdo uvěřil v Pána Ježíše Krista, kdo vyznává, že Pán vyšel od Boha. Kdo takto uvěřil a toto vyznává, je novým stvořením, Bůh mu dal nové srdce, které je pokorné, poslušné a milující. Takové Boží dítě skutečně miluje Ježíše Krista nade vše a raduje se z jeho přítomnosti, z jeho osoby, ze všech projevů jeho milosti. Každý křesťan je milovníkem Pána Ježíše, a dobře ví, že jeho láska k Pánu nevychází z něj samotného, ale je dílem Ducha svatého v jeho životě. Naše láska k Pánu je jenom odrazem toho, jak moc si Ježíš zamiloval nás. 

10. října 

Nyní víme, že víš všecko a že nepotřebuješ, aby ti někdo kladl otázky. Proto věříme, že jsi vyšel od Boha. (J 16,30)

Pán Ježíš Kristus je jednou z osob Boží trojice a jako takový má všechny Boží atributy – jednou z těchto vlastností je vševědoucnost. Ví všechno a nepotřebuje, aby mu někdo kladl otázky, nepotřebuje hledat pravdu, protože on sám je Pravda. Ježíš je pravda, která se stala tělem a přišla mezi nás, abychom mohli pravdu poznávat a aby nás poznaná pravda vysvobodila ze lži, z temnoty, z hříchu i ze smrti. Kdo poznal Pána Ježíše v jeho velikosti, může s radostí vyznávat, že věří, že Ježíš vyšel od Boha, že je Boží syn, který sdílí stejnou podstatu s Otcem i s Duchem svatým. Proto se spolu se všemi Ježíšovými učedníky radujeme z Pána a oslavujeme ho v jeho velikosti a nádheře. 

11. října 

To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět. (J 16,33)

On je náš pokoj! V Kristu Ježíši jsme byli usmířeni s Bohem, takže už mezi námi není žádné nepřátelství, ale je to přesně naopak – stali jsme se Božími dětmi. Bůh nás přijal do své rodiny a sytí nás tím nejlepším ze svého domu, stará se o všechny naše potřeby a nakonec nás dovede do své slávy. Ale díky smíření s Bohem, jsme se odcizili světu, ba co více, stali jsme se jeho nepřáteli. Proto máme ve světě soužení. Nejsme ze světa, ale žijeme ve světě, takže i kdyby svět nedělal vůbec nic (což se obvykle neděje), pořád nám bude působit soužení už jen samotná skutečnost, že sem nepatříme. Ale Pán Ježíš přemohl svět! To je naše naděje, radost i pokoj. 

12. října 

Po těch slovech Ježíš pozvedl oči k nebi a řekl: „Otče, přišla má hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe.“ (J 17,1)

Ježíš se modlí a volá k Otci, aby Otec oslavil Syna. A Syn skutečně bude oslaven. Bude vyvýšen – nejprve na dřevo kříže, vyzdvižen ze země vzhůru, proboden, ponížen, zesměšněn a ubit. Všechna váha Božího hněvu, který je namířen proti hříchům všech vyvolených, spočine na Synovi na kříži Golgoty. Otec oslavil Syna, když před stvořením světa připravil cestu, kterou měl Boží syn jít, když svého milovaného Syna přijal jako svého služebníka, když svého jedinečného a jediného Syna dal jako oběť smíření za naše hříchy. Otec oslavil Syna, když paradoxně odstoupil od svého Syna a zahalil ho temnotou, když ho vydal do spárů svého nepřítele, smrti. Ježíš oslavil Otce, protože dokonal dílo spasení, šel až na kříž a poddal se smrti.

13. října 

… stejně jako jsi učinil, když jsi mu dal moc nad všemi lidmi, aby vše, co jsi mu svěřil, dal jim: život věčný. (J 17,2)

Jeho vladařská moc je věčná. Bez jeho vůle nespadne jediný vlas z vaší hlavy, jemu patří každý váš dech. Zahrnuje nás svou láskou, pečuje o nás. Ani jediný z těch, které mu Otec dal, nezahyne, ale Pán ho vzkřísí v poslední den. To je jeho láska k vyvoleným. To je potěšení a ujištění, které nám dává. Ježíš přišel, aby dal svému lidu věčný život. Syn oslavil Otce, když všem, které mu Otec dal, dal život věčný, který je v poznání Otce a Syna. Boží syn má život sám v sobě. On je vzkříšení a život, on je ta cesta, pravda i život. Není jenom dárce života, ale je původce života a život sám. Proto mu patří všechna naše chvála.

14. října 

A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. (J 17,3)

V Kristu je život. On sám o sobě říká, že stejně jako Otec křísí mrtvé k životu i Syn probouzí k životu ty, které chce. Život věčný znamená mít Syna, nebo slovy Pavla, být nalezen v něm, být v Kristu. Křesťan je ten a jenom ten, kdo je v Kristu. Kdo není v Kristu, není křesťan, ať už si o sobě myslí, co chce. Být v Kristu znamená být ve vztahu s Kristem, být s ním v osobním a trvalém spojení, chodit s ním, žít s ním, znamená to mít důvěrné společenství s Pánem. Jenom on je Beránek, který snímá hříchy světa. A jenom ve víře v něj, v jeho dokonané dílo na kříži Golgoty, může mít člověk život věčný.

15. října 

Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil. (J 17,4)

Svou poslušností Ježíš oslavil svého nebeského Otce. Už v samotném vtělení můžeme vidět ohromnou velikost Boží slávy. Z náruče dokonalého věčně milujícího a svatého Otce sestoupil nejprve do lůna a potom do náruče hříšné lidské matky. Proto Ježíš říká, že oslavil Otce na zemi. Oslavoval ho celým svým životem. V každém okamžiku svého pozemského života cele a plně miloval svého nebeského Otce – celým svým srdcem, celou svou duší, myslí i ze vší své síly. Vždycky všechno konal ke slávě Otce. Ale především na sebe vzal naší smrt, poddal se smrti místo nás, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Na kříži dokonal dílo smíření k naší spáse a k oslavě nebeského Otce.

16. října 

A nyní ty, Otče, oslav mne svou slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět. (J 17,5)

Ježíš oslavil Otce na zemi. Nyní prosí Otce, aby ho oslavil slávou, kterou měl u něj, dříve než byl svět. To nebyla sláva, kterou měl schovanou u Otce, aby mu ji Otec jako nějakému stvoření dal, až ho stvoří, ale byla to sláva, kterou měl vždycky u Otce. Pán Ježíš ukazuje, kým je. Byl u Otce od počátku, od věčnosti, vždycky. Jan spatřil slávu jediného Božího syna, který je v náruči Otcově. Ježíš, jako druhá osoba Boží trojice, ve své Boží podstatě, byl, je a stále bude v dokonalém a plném spojení s Otcem. Jeho nanebevstoupení je důkazem, že všechno jeho vyučování bylo pravdivé. Je to důkaz toho, že se znovu vrátí ve slávě a bude soudit svět. 

17. října 

Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi ze světa dal. Byli tvoji a mně jsi je dal; a tvoje slovo zachovali. (J 17,6)

Bůh se dává poznat člověku a dává se mu poznat ve svých vlastnostech, které jsou jeho jménem. Boha nelze definovat, Boha můžeme jenom popsat. A k tomu slouží jeho jméno, nebo lépe jeho jména. Bůh všemohoucí, Bůh slitovný, Bůh láska, Bůh svatý, Bůh Pán, Bůh mocný, Bůh, který uzdravuje, Stvořitel, Vykupitel, Spasitel, Ochránce, Hrad, Pevnost, Útočiště atd. Bůh se ztotožňuje se svým jménem, ale nejde o výlučné, unikátní jméno, které by Boha odlišovalo od jiného boha, protože Bůh je jediný Bůh a kromě něj, jiného není. Ježíš zjevil to, že Bůh je Otec. Jedinečný Otec, který má jedinečného Syna. Zjevil Boha samotného. Ukázal lidem tak jako nikdy nikdo předtím, kdo je Bůh, když se sám stal člověkem!

18. října 

Nyní poznali, že všecko, co jsi mi dal, je od tebe; (J 17,7)

Pán Ježíš Kristus je obraz Boha neviditelného, je výrazem, vyjádřením Boží podstaty, je září Boží slávy. Všechno, co má, má od Otce – on a Otec jsou jedno. Ač jsou to dvě rozdílné osoby, mají tutéž podstatu. A Boží děti poznávají, že všechno, co má Syn, má od Otce a současně to všechno má také sám v sobě, protože Ježíš je to Slovo, Ježíš je život, on je pravda, on je světlo světa. A tak každý křesťan skrze Pána Ježíše Krista přistupuje k Otci. Není jiná cesta než skrze Ježíše. Proto může Jan napsat, že kdo nemá Syna, nemá ani Otce (1J 2,23). Otec nám dal, že jsme poznali Syna a Syn nám zjevil Otce (Mt 11,27). 

19. října 

Neboť slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a oni je přijali. Vpravdě poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal. (J 17,8)

Opravdová víra nemůže zůstat bez ovoce. Opravdová víra se pozná podle činů lásky. Opravdová víra je konající víra. Jestliže něčemu věřím, potom podle toho také jednám. Jestliže nejednám, potom doopravdy nevěřím. Kde Bůh začal dobré dílo, tam ho dovede až do konce (Fp 1,6). Dobrá půda přinese hojnou úrodu. Dobrá půda nemůže nepřinést alespoň nějakou úrodu.  Ježíš říká, že slova, která mu Otec dal, dal jim, nám. Jsou to Ježíšova slova, ale nejenom to – je to celé Boží slovo. A toto Slovo se v životě Pánových učedníků projevuje lískou. Láska je v tomto smyslu důkazem víry, je vrcholem poslušnosti Bohu, je důkazem zjevení, jímž Bůh proměnil srdce těch, kdo věří v Pána Ježíše Krista.

20. října 

Za ně prosím. Ne za svět prosím, ale za ty, které jsi mi dal, neboť jsou tvoji; (J 17,9)

Ježíš zdůrazňuje, za koho se modlí. Modlí se za učedníky, ne za svět. Prosí za učedníky, ne za svět. Znovu tady staví do kontrastu dvě skupiny lidí – na jedné straně jsou ti, které mu Otec daroval a na druhé straně je svět. Od samotného začátku této modlitby se neustále vrací k tomuto rozdělení. Otec mu dal moc nade vším tělem, ale jenom těm, které mu Otec daroval, dává věčný život (J 17,2). A v šestém verši mluví o tom, že mu Otec některé lidi ze světa daroval – těm zjevil, kdo je Bůh, dal jim Boží slovo, oni Boží slovo přijali, uvěřili tomu Slovu a zachovali ho (J 17,6.8). Byli toho schopní, protože jim dal nové srdce, dal jim nově se narodit z Ducha svatého.

21. října 

A všecko mé je tvé, a co je tvé, je moje. V nich jsem oslaven. (J 17,10)

Zde je ujištění pro všechny, za které se Ježíš modlí – všechno, co je Ježíše, je Otcovo, a všechno, co je Otcovo, je Synovo. Co patří Otci, patří Synu, a co je Synovo, to patří Otci. Je to prosté a přirozené. Není nic, co by měl Otec a neměl by to Syn a není nic, co by měl Syn a nebylo to Otce. Kdo vidí Syna, vidí Otce! Kdo věří v Syna, má i Otce. A v něm je Bůh oslaven! Tito vyvolení přijali Pánovo Slovo, uvěřili mu a zachovali ho. Tím oslavili Krista. Dosvědčili pravdivost jeho slov a ukázali, jak je Bůh dobrý, jak je Boží syn spravedlivý, jak plný milosti a pravdy.

22. října 

Již nejsem ve světě, ale oni jsou ve světě, a já jdu k tobě. Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal; nechť jsou jedno jako my. (J 17,11)

Ježíš je na konci své cesty. Kvůli té hodině přišel. Nyní odchází k Otci. Má před sebou poslední hodiny života před křížem. Potom bude vyvýšen na kříž, jeho ruce a nohy budou přibity na dřevo, jeho bok bude proboden římským kopím. Na svém těle na sebe vezme hříchy svého lidu a vystaví je zničujícímu Božímu hněvu. Kvůli těm hříchům se poddá smrti a naplní slova Písma, že mzdou hříchu je smrt. Kvůli našemu hříchu bude v těle oddělen od Otce, proto na kříži volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Zachovej je v mém jménu, znamená, zachovej je ve mně samotném, zachovej je v pravdě. Být zachován ve jménu Ježíše Krista, znamená být zachován v Kristu, mít život v něm.

23. října 

Dokud jsem byl s nimi, zachovával jsem je v tvém jménu, které jsi mi dal; ochránil jsem je, takže žádný z nich nezahynul, kromě toho, který byl zavržen, aby se naplnilo Písmo. (J 17,12)

Ježíš zachovává své učedníky a chrání je. Ježíš začal to dobré dílo v životě svých učedníků a dovede ho až do konce. Všechno, co je jeho, je Otcovo, a co je Otcovo, je jeho. Bůh se zjevil ve svém Synu. O to jde a o nic jiného. Ježíš zachovával své učedníky, držel je a chránil. A když si je satan vyžádal, aby je zkoušel, Ježíš za ně prosil, aby jejich víra neselhala (Lk 22,32). Ježíšovým úkolem je činit Boží vůli, a Boží vůle je, aby neztratil ani jednoho z těch, které mu Otec dal, ale vzkřísil je v poslední den (J 6,37-39). A tak nejde o to, jak silná je naše víra, ale jak silný je náš Spasitel. 

24. října 

Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti. (J 17,13)

Radost patří ke znakům Kristových učedníků. Křesťan má být známý svou radostí. Máme totiž mnoho důvodů k radosti. Ježíš mluví o vyslyšených modlitbách. Bůh pracuje v našich životech a my můžeme vidět jeho dílo, můžeme zakoušet jeho požehnání a těšit se z projevů jeho dobroty v tomto světě. Zde nacházíme mnoho důvodů k radosti, ať již je to nádhera stvořeného světa, z níž se můžeme a máme radovat, nebo vztahy do nichž nás Bůh postavil nebo nejrůznější fyzická, materiální požehnání, jimiž nás Bůh zahrnuje. Můžeme se radovat v nedostatku, protože víme, že náš čeká dokonalý dostatek a stejně tak se můžeme radovat v nadbytku, protože v něm vidíme Boží štědrost a hojnost Božího milosrdenství. Bůh vyslýchá modlitby svého lidu a Boží lid se raduje. 

25. října 

Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě na světě, aby v sobě měli plnost mé radosti. (J 17,13)

Křesťanská radost do velké míry souvisí s tím, jak naplňujeme své životy Božím slovem. A mluvím o křesťanské radosti, protože i bez Písma se člověk může radovat z mnoha věcí, ale pokud nestaví na Kristu a nesytí toto své poznání Pána Božím slovem, jeho radost bude jenom dočasná, nebude trvalá, nebude to Kristova radost. Nejsme ze světa, i když jsme ve světě. Křesťané jsou odděleni od světa. Svět leží v moci toho zlého, ďábla, ale křesťané byli přeneseni z moci tmy do království Božího syna (Ko 1,13). Proto Ježíš žádá Otce, ne aby nás vzal ze světa, ale aby nás v tomto světě zachoval od zlého. Zdrojem je Boží slovo, které nás odděluje od světa a naplňuje nás radostí. 

26. října 

Dal jsem jim tvé slovo, ale svět k nim pojal nenávist, poněvadž nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. (J 17,14)

Když se v biblickém slova smyslu oddělujeme od světa, tedy když se posvěcujeme, vede nás to k radosti. Posvěcení není na prvním místě o tom, co máme nebo nemáme dělat, není to o seznamu činností, ale je to našem vztahu s Bohem, je to o srdci, které chce dělat to, co se Bohu líbí. Ježíš říkal učedníkům, že jeho pokrmem je činit Boží vůli (J 4,34). To je dokonalé posvěcení. Kéž by tohle byla hlavní touha každého z nás: činit Boží vůli. To je zdroj křesťanské radosti. Boží vůle pro naše životy je posvěcení (1Te 4,3). Svatý život je životem v Kristově radosti. Opakem svatého života je hříšný život a v hříšném životě není Kristova radost. Ale ze svatosti se budeme radovat celou věčnost. 

27. října 

Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. (J 17,15)

Zdrojem svatosti a jejím původcem je jenom a jedině Bůh. Jsme nazváni svatými jenom díky Kristově posvěcující oběti. Bez víry v Krista, bez znovuzrození, bez nového srdce nemůže být nikdo svatý. Je to jenom oběť Ježíše Krista a víra v Pána, která nás staví na místo svatosti. Jenom kvůli těmto věcem se na nás Bůh může dívat jako na svaté, ačkoliv prakticky jsme stále ještě hříšníci. V okamžiku, kdy člověk uvěří, tak aniž by se jakkoliv změnily jeho hříšné návyky, aniž by se jakkoliv změnilo jeho hříšné chování nebo smýšlení – v tom okamžiku ho Bůh nazývá svatým. Kvůli Kristově prolité krvi. Křesťan je nazván svatým, je mu dána nová přirozenost a proto chce být více svatý. Bez kříže nelze žít ve svatosti.

28. října 

Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. (J 17,16)

To je konstatování Pána Ježíše, které ukazuje na charakteristiku opravdových křesťanů a zároveň nám také vysvětluje, proč máme být svatí. Protože nejsme z tohoto světa. Křesťan je z Boha. Proto chce být svatý, jak je Bůh svatý. Srdce křesťana je v nebi. Poklad církve není tady na zemi, ale u Boha. Proto také církev touží po nebeských věcech a nikoliv po pozemských. Proto církvi ani křesťanům nejde o pozemskou slávu, o uznání od světa, o moc, o majetek, o postavení nebo vliv ve společnosti, ale jde o věci nebeské: nový život, nové srdce, nové smýšlení, Kristova sláva, svatost, láska, pravda, spravedlnost… To jsou věci, po kterých touží křesťané i církev. A dosahují jich nebeskými prostředky nikoliv pozemskými, tedy jenom skrze Krista samotného a v něm!

29. října 

Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda. (J 17,17)

Tím nejlepším a naprosto dostatečným prostředkem posvěcení je pravda, tedy Boží slovo. Božím slovem můžeme být osvobozeni a posvěceni a pravdu potřebnou k osvobození a posvěcení nalezneme jenom v Božím slově. „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu“ (2Tm 3,16–17). Co potřebujeme k posvěcení? Boží slovo! Co potřebujeme ke zbožnému životu? Boží slovo! Co potřebujeme k tomu, abychom byli připraveni ke každému dobrému činu? Boží slovo! Křesťanský život je naprosto neodmyslitelně spojen s Božím slovem. Nejenom tím, že se z Božího slova raduje, nejenom tím, že se Božím slovem posvěcuje a Boží slovo žije, ale také tím, že Boží slovo šíří.

30. října

Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. (J 17,18)

V Pánu Ježíši Kristu přišlo na svět světlo – nejenom světlo pravdy a světlo slávy, ale také světlo Boží svatosti. Otec ho posvětil a poslal ho do světa. Nyní Pán posílá své učedníky do světa právě tak, jako jeho samotného poslal do světa Otec. Posílá je do světa svaté, posvěcené jeho Slovem. Stejně jako lévijští kněží jsou odděleni ke službě Bohu také křesťané. Naše dědictví není zde na zemi, ale je to nebeské dědictví. Máme poklad v nebi. Jsme občané nebe. Jsme i občané země, kde žijeme, ale jsme tady jenom hosté, poutníci, protože náš skutečný domov je v nebi. Naše služba je služba Bohu. Náš život je oddělen, cele oddělen ke službě Bohu. Jestliže nebudeme posvěceni jeho Slovem, nemůžeme v tomto světě obstát.

31. října 

Sám sebe za ně posvěcuji, aby i oni byli vpravdě posvěceni. (J 17,19)

Ježíš prosil Otce, aby posvětil jeho učedníky pravdou, tedy svým Slovem, které jim Ježíš dal a které učedníci přijali a zachovali. A potom vysvětluje, že poslal do světa stejně, jako Otec poslal do světa jeho. Aby jejich poslání bylo úspěšné, musí být posvěceni pravdou. Musí poznat pravdu a být vysvobozeni pravdou, a musí také žít v pravdě, tedy v posvěcení. A nyní vysvětluje dále, že on sám se za své učedníky posvěcuje. To je totiž jediná možnost, jak mohou být posvěceni. Člověk se může posvětit jenom tak, že zemře hříchu, a to není možné jinak, než skrze víru v Pána Ježíše Krista. On zemřel hříchu místo nás. Jeho obětí jsme posvěceni. Kvůli této hodině přišel, aby na kříži dokonal dílo, které mu Otec svěřil.

Listopad

1. listopadu

Neprosím však jen za ně, ale i za ty, kteří skrze jejich slovo ve mne uvěří. (J 17,20)

Ježíš se v modlitbě zaměřuje na všechny věřící a rozšiřuje rámec své modlitby. Modlil se za svých jedenáct učedníků, ale jeho srdce i vize míří mnohem dál. Modlil se za ty, kteří uvěří díky svědectví těchto učedníků. Modlil se za nás. Kromě jiného to ukazuje na to, že to největší selhání učedníků, když opustili svého Mistra, bylo pouze dočasné. Budou zde další lidé, kteří od nich uslyší o Ježíši a uvěří v něj skrze jejich svědectví. Ježíš jde na kříž s vědomím toho, že jeho dílo nepřijde vniveč. Nevkládá nějaké „naděje“ do svých učedníků, ale ví, jak to bude dál, protože je zachovává, protože je dobrý pastýř, který neztratí ani jedinou ze svých ovcí. Ježíš ví, že jeho učedníci nebudou neplodní, ale ponesou ovoce.

2. listopadu 

… aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal. (J 17,21)

Duchovní jednota musí být vždycky postavená na pravdě. Vztah v Bohu samotném mezi osobami Boží trojice stojí na pravdě. Jednota v Bohu je jednota pravdy. Bůh je pravda sama, z něj vychází všechna pravda. Nám je tato pravda zjevená skrze Syna a v jeho Slovu. Boží slovo je pravda (viz v. 17) a to hlavní v něm je pravda (Ž 119,160). Proto i naše jednota musí být založená na pravdě. Bez pravdy nemůže existovat žádná skutečná jednota. Jednota křesťanů je duchovní, protože je založená na Kristu, na novém narození z Ducha svatého, který je Duchem pravdy, a je to také jednota doktrinální, protože je založená na pravdě Božího slova. Tato duchovní jednota je mocným svědectvím, že Otec poslal Syna, aby byl Spasitelem světa.

3. listopadu 

Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno. (J 17,22)

Ježíš nám dal svou slávu, abychom byli jednotní. Jsme jeho nevěstou, jeho tělem, a proto s ním sdílíme i jeho slávu. Není to naše sláva, ale jeho. Přesto spočívá na nás a je v nás, protože on je v nás a Otec je v něm. Ježíš nám dal svého Ducha, Ducha pravdy, který vychází z Otce a Syna. Tento Duch nás naplnil, zapečetil pro den vykoupení a zůstane v nás navěky. Třetí osoba Boží trojice z nás učinila svůj chrám, jsme jeho příbytek – jako jednotlivci i jako církev, tělo Kristovo. Ale kromě toho v nás skrze Ducha přebývá také Kristus a v něm je také Otcova plnost. Jsme v Kristu a on je v nás. To je slavná jednota Božího lidu!

4. listopadu 

… já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne. (J 17,23)

Když v nás Pán přebývá, jsme uvedeni v dokonalost jednoty. Kde Kristus kraluje a kde se v plnosti mezi námi projevuje, tam je jedna mysl, jedna láska, jedna duše, jedno smýšlení (Fp 2,2). Tam vládne jednota Božího lidu, tam jsme skutečně jedním tělem. Otec nám to v tomto světě dal, abychom byli svědectvím o jeho existenci, o jeho slávě a o jeho lásce k nám a především k Pánu Ježíši Kristu. Nejsme tady bezdůvodně jako Ježíšovi učedníci. Podle vzájemné lásky mezi učedníky svět pozná, že jsme jeho učedníci a podle jednoty církve pozná velikost Boží. To je svědectví Kristovy církve v tomto světě, světlo slávy, jímž září do světa i sůl pravdy, jímž svět konzervuje.

5. listopadu 

Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mě miloval již před založením světa. (J 17,24)

Ježíšovo „chci“ je v této věci důkazem naprosté jistoty. Otec chce oslavit Syna, protože ho miloval už před založením světa a tehdy mu také daroval ty, za které Ježíš zaplatil. Ty, za něž zaplatil, také vyvedl ze smrti do života a vzkřísí je v poslední den a přivede do své slávy. Kdyby chyběl jen jediný, znamenalo by to nejen fatální selhání Syna a nedostatečnost jeho oběti, ale také selhání Otce, který někoho zapomněl přivést k Synovi a dokonce i selhání Ducha svatého, který každého, kdo věří v Pána Ježíše Krista, zapečetil pro den vykoupení těla. Proto se můžeme radovat z Boží dobroty a věrnosti, děkovat Pánu za to, co pro nás udělal a těšit se na to, že budeme hledět na jeho slávu.

6. listopadu 

Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal a také oni poznali, že jsi mě poslal. (J 17,25)

Když se Ježíš modlil za posvěcení a zachování učedníků, říká: Otče svatý. Když se modlí za oslavení, oslovuje ho slovem spravedlivý. Bůh je spravedlivý a prokáže svou spravedlnost, když hříšníky přijme jako své děti, protože Boží syn vydal sám sebe za nás. Bůh je spravedlivý, protože když Boží syn dokonal své dílo, byl přijat do slávy. Otec je spravedlivý, proto naplní všechny své sliby, které dal Synovi – budeme s ním tam, kde je on, budeme hledět na jeho slávu, kterou měl před založením světa, a budeme ho poznávat v jeho slávě. Boží láska bude naplňovat naše životy. Svět Pána Ježíše Krista nepoznal. Ale učedníci poznali, že Otec poslal Syna, aby byl Spasitelem světa a zachránil hříšníky. 

7. listopadu 

Dal jsem jim poznat tvé jméno a ještě dám poznat, aby v nich byla láska, kterou máš ke mně, a já abych byl v nich. (J 17,26)

Pán Ježíš nám dal poznat Otce. Kdo vidí Syna, vidí Otce. A slibuje, že toto poznání ještě rozhojní a skrze toto poznání v nás bude Otcova láska a s ní i Pán Ježíš sám. Takhle Ježíš ukazuje na lásku Boží. A modlí se za to, aby učedníci v této lásce rostli. Ježíš už nám dal poznat Boží lásku, když jsme poznali jeho samotného a skrze něj jsme přistoupili k Bohu Otci. Ale skrze Ducha svatého a skrze Boží slovo nám ještě více dává poznávat Boha samotného a tak se rozhojňuje jeho láska v nás. Je to nadpřirozená Boží láska, která přemáhá svět a která nás spojuje do jednoho těla, které je prostoupené Pánovou láskou.

8. listopadu 

Ježíš, který věděl všecko, co ho má potkat, vyšel a řekl jim: „Koho hledáte?“ (J 18,4)

Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, věděl, co ho má potkat, proto nyní vychází těm lidem vstříc. Nyní se jde nechat zatknout. Mohl by opět, stejně jako mnohokrát předtím projít jejich středem, mohl by jim zmizet v temnotě mezi prastarými olivovníky Getsemanské zahrady, mohl by je ranit zaslepeností, jako to udělal Elíša (2Kr 6,18–23), mohl by … Ale on věděl, že přišel jeho čas. Před malou chvílí prosil Otce, aby – jestli je to možné – od něj odňal ten kalich, ale nakonec se modlil za to, aby se naplnila Otcova vůle, vše vložil do jeho rukou a nyní jim jde vstříc, nechá se políbit polibkem zrady a následně spoutat a odvést. 

9. listopadu 

Opět se jich otázal: „Koho hledáte?“ A oni řekli: „Ježíše Nazaretského.“ (J 18,7)

Pán Ježíš ve své mírnosti, lásce a v milosrdenství laskavě jedná se slepotou a zatvrzelostí těchto mužů. Znovu se jich ptá, koho hledají. Už jednou jim odpověděl a oni před ním padli na zem. Ale že žádná taková zkušenost nemůže dát člověku moudrost k poznání Pána, nemůže proměnit zatvrzelé lidské srdce ani otevřít oči těch, kteří jsou zaslepení hříchem. Dokonce vědí, koho hledají – a ačkoliv stojí před nimi, nemohou ho nalézt. Kdyby se jim on sám nevydal do rukou, nikdy by ho nemohli spoutat a přivést do Jeruzaléma. Navzdory vojákům, navzdory zbraním, navzdory počtu je to stále on, Ježíš, kdo je pánem této situace a i v tuto chvíli jedná se vší láskou a milostí. 

10. listopadu 

Šimon Petr vytasil meč, který měl u sebe, zasáhl jednoho veleknězova sluhu a uťal mu ucho. Ten sluha se jmenoval Malchos. (J 18,10)

Jakým varováním je pro nás Petrova horlivost, když se nasazuje za svého Pána. Nečeká na to, co Pán řekne, nepřemýšlí o tom, co má dělat – má prostě po ruce meč a tak se s ním vrhá vpřed. Mohli bychom chválit jeho horlivost, kdyby však nepůsobila víc škody než užitku, mohli bychom obdivovat jeho odvahu, kdyby však nebyla motivována nerozvážností a povrchností. Pro rybáře Petra nebyl meč důvěrně známým nástrojem, proto se ani nemůžeme divit, že jediným výsledkem jeho útoku bylo useknuté ucho. Jen díky Pánově milosti a včasnému zásahu mohl Malchos s uzdraveným uchem (Lk 22,51) přemýšlet o tom, kdo je ten, koho přišel zatknout, zatímco Petr měl chválit Pána za to, že nedopustil, aby někoho zranil ještě hůře. 

11. listopadu 

Ježíš řekl Petrovi: „Schovej ten meč do pochvy! Což nemám pít kalich, který mi dal Otec?“ (J 18,11)

Přestože nedlouho předtím Ježíš řekl učedníkům, aby prodali pláště a koupili si meče (Lk 22,36), nemají je používat na obranu Pána Ježíše Krista. Pán zastavuje Petra i ostatní učedníky a dává do pořádku, co Petr napáchal – uzdravuje zraněné ucho Malchose. Vůli Boží nelze prosadit tělesným mečem, pouze mečem Ducha svatého, Božím slovem. Pán Ježíš musí vypít kalich, který mu dal Otec. Nepotřebuje lidské meče. Mohl by povolat legie andělů, kteří by bojovali za jeho věc. Jak by ale naplnil ten záměr, kvůli němuž přišel? Vždyť musí vzít hříchy svého lidu na sebe a vnést je na dřevo kříže, zaplatit za ně svou smrtí, být prokletý kvůli těmto hříchům místo nás, abychom my v jeho jménu a ve víře v něj měli život věčný.

12. listopadu 

Od Kaifáše vedli Ježíše do místodržitelského paláce. Bylo časně zrána. Židé sami do paláce nevešli, aby se neposkvrnili a mohli jíst velikonočního beránka. (J 18,28)

Tolik pokrytectví a zla na jednom místě. Proč ho Židé vedli k Pilátovi? Aby ho mohli zabít. Jejich srdce byla plná nenávisti, hněvu, vraždy, zla. Ale dlažby nádvoří Pilátova paláce se ani špičkou prstu nedotkli – bylo to nádvoří pohana, které by je znečistilo, takže by nemohli jíst velikonočního beránka … Ve své slepotě však před Piláta přivádějí toho jediného velikonočního beránka, který snímá hříchy světa, a doufají, že se jim podaří odsoudit ho k smrti. Tento obraz je obrazem tragédie lidského hříchu, je obrazem zvrácenosti našeho vlastního srdce. Stejně jako tito Židé chceme i my dosáhnout spravedlnosti a čistoty svým vlastním, vnějším způsobem, ale nechceme jít k tomu, který jediný má moc očistit naše srdce.

13. listopadu 

Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“ (J 18,36)

Pánova slova jsou velmi jednoduchá a jeho logika je prostá – jeho království není z tohoto světa, protože kdyby to tak bylo, jeho služebníci by bojovali, aby nebyl vydán Židům. Pán Ježíš přišel nastolit své království a my ho už skutečně můžeme zakoušet, protože Boží království už je mezi námi, kteří věříme v Pána Ježíše Krista a vyznáváme ho jako Pána a Krále. Kristus kraluje! Byla mu dána veškerá moc na nebi i na zemi a tato moc je už nyní na této zemi zjevná uprostřed jeho lidu, v církvi. A v poslední den přijde znovu, aby potřel všechno zlo, potrestal každou nepravost, ustanovil své království ve slávě a v moci a společně se svým lidem v něm kraloval na věky věků.

14. listopadu 

Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ (J 18,37)

Samozřejmě že je král. A dokonce se narodil jako král. Kromě něj se nikdy nikdo nenarodil jako král. Člověk se může narodit jako následník trůnu, ale nikdy se nemůže narodit jako král. Jenom Pán Ježíš je věčným králem – narodil se jako král, žil jako král a byl ukřižován jako král. I když ho lidé odmítli, kraluje navěky. Není králem podle řádů tohoto světa, ale je králem pravdy – narodil se proto, aby vydal svědectví o pravdě. Vydává toto svědectví tím, kým je – on sám je tou pravdou, která vysvobozuje a dává život. Kdokoliv přijde k němu, bude uveden do svobody Božího dítěte, do pravdy evangelia, do slávy věčného života. Kdo v něho věří, přešel již ze smrti do života.

15. listopadu 

Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ Po těch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám. (J 18,38)

Tady máme slova skeptika a hlupáka v jedné osobě: „Co je pravda?“ Jsou to slova skeptika, protože si myslí, že žádnou objektivní pravdu nelze nalézt. Je to válečný pokřik dnešní doby, která se utíká ke zkušenosti, bez které prý žádná pravda neexistuje. Jsou to slova relativismu, který nechce znát ani poznat pravdu. A jsou to také slova hlupáků – to není můj soud, to jsou slova samotného Písma, které takto označuje lidi, kteří odmítají pravdu a chtějí zůstat ve lži. Důkaz obojího vidíme v následujících slovech, v nichž Pilát říká, že Ježíš je nevinný, přesto ho vydává Židům na smrt. Slova a činy jsou v příkrém rozporu, jak to je ostatně vždycky, když kdokoliv popírá absolutní pravdu.

16. listopadu 

Vojáci upletli z trní korunu, vložili mu ji na hlavu a přes ramena mu přehodili purpurový plášť. Pak před něho předstupovali a říkali: „Buď pozdraven, králi židovský!“ Přitom ho bili do obličeje. (J 19,2–3)

„Sláva“ lidské malosti, bídě a tuposti se tady projevuje v celé své nahotě. Před nimi je Král králů a Pán pánů a oni se předhánějí v tom, kdo ho více urazí, kdo ho více udeří, kdo ho více zesměšní. To je naše lidská hříšnost. To jsme celí my. Zdobí ho jako krále, oslovují ho jako krále, ale nejednají s ním jako s králem – jejich ohavné skutky svědčí proti nim. Takto se projevuje přirozený člověk – je to obraz každého z nás. Dokonce i potom, co jsme vyznali Ježíše jako Pána a uvěřili v něj ve svém srdci, se stále ještě potýkáme s touto rozpolceností skutků a slov. Jenom v moci Ducha svatého a ve víře v Pána Ježíše Krista jsme schopni překonávat hříšné sklony naší přirozenosti.

17. listopadu 

Ježíš vyšel ven s trnovou korunou na hlavě a v purpurovém plášti. Pilát jim řekl: „Hle, člověk!“ (J 19,5)

Ježíš vyšel z nádvoří stráží jako parodie na krále. Místo královské koruny měl hluboko do kůže na hlavě zarvané dlouhé trny akácií, z nichž byla spletena koruna, přes niž ho bili holí, jeho tvář byla zalitá krví, která byla smíchaná se slinami, jimiž ho poplivali. Navlékli mu purpurový plášť, aby se podobal někomu vznešenému, kdo mohl takový plášť nosit na důkaz svého postavení. Tento skutečný král byl zohaven, znetvořen, zbit, ponížen a i v tuto chvíli měl posloužit jako zábavná loutka pro ostatní. Jak pravdivá jsou slova Piláta: „Hle, člověk!“ Ani nevěděl, co říká! Stojí tu skutečný člověk, poslední Adam, vzor dokonalého lidství. A v těle je tu troska starého Adama, která ukazuje na naši vlastní přirozenost, ze které tak zoufale potřebujeme vysvobodit. 

18. listopadu 

Ježíš odpověděl: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Proto ten, kdo mě tobě vydal, má větší vinu.“ (J 19,11)

Nikdo nad Pánem nemá žádnou moc, jenom ten, komu by Pán sám takovou moc dal. Vzpomeňte si, kolikrát jen prošel jejich středem a odešel nebo se ztratil v zástupu, když se ho chtěli zmocnit nebo ho zabít. Ježíš ten, kdo drží svůj život ve své ruce. On ho dobrovolně vydává a ze své moci si ho bere zpět právě tak, jak mu ho Otec dává. Pilát je vedle něho malý pán. Ale to neznamená, že by byl bez viny – navzdory tomu, že se jí chtěl zbavit a obřadně si umyl ruce. Provinil se nespravedlností, křivdou, zneužitím moci, bezprávím. Ale ti, kdo mu Pána vydali, se provinili ještě víc, protože oni věděli, koho mají před sebou, a přesto ho chtěli zabít.

19. listopadu 

Oni se dali do křiku: „Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho!“ Pilát jim řekl: „Vašeho krále mám ukřižovat?“ Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, jen císaře.“ (J 19,15)

Jeden by řekl, že si snad ti lidé nevidí do pusy! Už dříve, když Ježíš mluvil se Židy, řekli mu, že nikdy nikomu neotročili. Hm … Skutečně? Proč tolik nenáviděli Římany? A proč opovrhovali celníky, kteří pro Římany pracovali? Protože Římané jim vládli. Byla to okupační mocnost, jak bychom dneska řekli. Ale když šlo o odsouzení Ježíše, přišlo vhod úplně všechno, dokonce i to, že jim vládne císař. Neptali se náhodou před pár dny na to, zda mají císařovi dávat daně? Jak se jim ten císař najednou hodí! Jde-li o Krista, hodí se nevěřícímu srdci nakonec úplně všechno, i kdyby to byla sebevětší hloupost, i kdyby to obsahovalo sebevětší rozpor. Hlavně že tím dosáhnu odsouzení Ježíše, hlavně že se ho zbavím. 

20. listopadu 

Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován, a oni se Ježíše chopili. (J 19,16)

Staré křesťanské vyznání víry říká: „Trpěl pod Pontským Pilátem.“ Někdo se stane slavným pro svou výjimečnost, jiný pro svou nepravost. Pilát patří k té druhé skupině lidí. Jeho mytí rukou se stalo příslovečným. Stejně jako jeho vydání Ježíše k ukřižování. Jeho vlastní žena ho varovala, aby si nic nezačínal s tím spravedlivým, ale on nedbal na to, že na „tom člověku žádnou vinu nenalézal“ (J 19,4), nedbal ani na varování své ženy, ale jednoduše podlehl nátlaku zástupu, který se shromáždil pod jeho okny a skandoval: „Ukřižuj ho!“ Tak jim ho vydal … Boží slovo je zde tak strohé a neosobní. Jako kdyby se mluvilo o nějaké věci. Ježíš byl vydán, aby zaplatil za hříchy svého lidu na kříži Golgoty!

21. listopadu 

Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané ‚Lebka‘, hebrejsky Golgota. (J 19,17)

Nesl svůj kříž za hradby města, aby byl popraven jako zločinec. Byl jedinou osobou, která kdy mohla nést tento kříž. I když o ten fyzický kříž se podělil s nějakým Šimonem z Kyrény (Lk 23,26), to, co tento kříž znamenal, nemohla na sebe vzít žádná stvořená bytost, to mohl nést jenom Syn Boží. Břemeno tohoto kříže bylo tak neúnosné, že i Pán Ježíš v Getsemane volal k Otci, aby zbavil tohoto kalichu, pokud je to možné. Jaká sláva a jaká radost pro nás je potom v jeho slovech: „Ale ne jak já chci, ale jak ty chceš!“ Díky, Pane, za tvůj kříž, díky za to břemeno, které jsi na sebe vzal, díky za to, že jsi ho nesl místo nás, hříšníků.

22. listopadu 

Tam ho ukřižovali a s ním jiné dva, z každé strany jednoho a Ježíše uprostřed. (J 19,18)

To je strohý popis událostí z Golgoty. Lidé v Janově době dobře znali ukřižování. Věděli, co to obnáší. Nikdo nepotřeboval dlouhé výklady. A konec konců nejde o samotný akt ukřižování. Ježíšova smrt má mnohem více duchovní než fyzický význam. Ježíš se stal hříchem místo nás. V našem textu Jan prostě konstatuje, že ho ukřižovali. Stačí mu jenom tři slova: „Tam ho ukřižovali.“  Neútočí na emoce. Jde mu o fakta. Ježíš je v centru. Jan miloval Ježíše a napsal své evangelium proto, abychom viděli, že Ježíš je Boží syn a uvěřili v něj. Jan nepotřebuje, aby se nám ježily vlasy hrůzou nad strašlivým utrpením, které zakoušel Ježíš, ale chce, abychom viděli „beránka Božího, který snímá hříchy světa“.

23. listopadu 

Pilát dal napsat nápis a připevnit jej na kříž. Stálo tam: Ježíš Nazaretský, král židovský. (J 19,19)

Podívejte se, jak snadno se pravda stává hračkou v rukou bezbožných lidí! Jednají s ní, jak se jim líbí, aby uspokojili zvrácené choutky svého srdce. Svědectví Piláta, římského prokurátora, ukazuje, že Ježíšův příběh je pravdivý. Nechal napsat nápis ve třech jazycích, aby snad nenechal nikoho na pochybách, o co se tu jedná. Chtěl naštvat Židy, protože věděl, že náboženští vedoucí neuznávají Ježíše jako krále. Chtěl také ponížit Židy, protože ukazoval na římskou moc, na to jak římská moc může jednat s židovským králem. Před chvílí volali: „Nemáme krále, jenom císaře!“ Nyní je pobuřuje skutečnost, že Ježíš je nazván králem. Skutečný král byl ponížen, popliván, odsouzen a popraven, zatímco hříšníci kolem něj křepčí ve svém náboženském zápalu. 

24. listopadu 

Řekli si mezi sebou: „Netrhejme jej, ale losujme o něj, čí bude!“ To proto, aby se naplnilo Písmo: ‚Rozdělili si mé šaty a o můj oděv metali los.‘ To tedy vojáci provedli. (J 19,24)

Vojáci, kteří stojí pod křížem a losují o Ježíšův oděv, naplnili Písmo. Byli to římští vojáci, byli to pohané, kteří se vší pravděpodobností vůbec neznali Písma. Přesto svým jednáním Písmo naplnili a jsou svědectvím o jeho pravdivosti, jsou svědectvím o pravdivosti příběhu ukřižování Krista. Když Adam s Evou zhřešili, přikryli se oděvem z fíkových listů, ale Bůh jim dal lepší přikrytí, zakryl je kůží z oběti smíření. Nyní vojáci sebrali oděv z oběti smíření a losují o to, kdo se jím přikryje. Ve skutečnosti nevědí, co dělají – ani oni, ani kněží, kteří jim ho vydali. Ale i tímto symbolickým gestem je Pán zve k tomu, aby se spolehli na něj a byli přikryti jeho krví. 

25. listopadu 

Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce splnilo Písmo, řekl: „Žízním.“ (J 19,28)

David v Žalmu 69,21–22 popisuje Pánovu potupu, jeho žízeň i jeho samotu. Místo osvěžení dostal ocet. Místo potěšení výsměch, místo vysvobození odsouzení – ne kvůli tomu, co by on sám udělal, ale kvůli našim hříchům, našim nepravostem. Jenom Jan popisuje, že v Káni Galilejské se nabízelo dobré víno, to nejlepší. Ježíš začínal svou veřejnou službu dobrým vínem, které vytvořil z vody. Nyní, když je Pán na kříži, Jan popisuje kyselé víno, které hříšní lidé dávají ubohému odsouzenci. Dobré víno bylo pro všechny hosty na svatbě. Kyselé víno, ocet, dostal Ježíš. Na začátku to bylo obecenství s mnoha svatebčany, nyní je to poslední obecenství – se smrtí. Ježíš polyká nápoj smrti. Kvůli nám vypil hořký kalich smrti až do dna, abychom my mohli žít. 

26. listopadu 

Když Ježíš okusil octa, řekl: „Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu skonal. (J 19,30)

Na počátku to bylo vdechnutí Bohem, které způsobilo, že Adam ožil, ale jeho život znamenal smrt pro všechny. A nyní je to vydechnutí posledního Adama, které nám přináší život všem, kdo v něho věří. Je dokonáno! Ježíšovo poslední zvolání není voláním zoufalce, ale je výkřikem vítěze. Je dokonáno a nikdo už nemůže nic přidat. Dokonané dílo kříže je základem našeho pokoje, naší víry a naší spravedlnosti před Bohem. Ježíš vzal na sebe naše hříchy a zemřel místo nás, protože „mzdou hříchu je smrt“ (Ř 6,23). Stal se zástupnou obětí smíření za naše hříchy. Vzal na sebe Boží hněv místo nás, zemřel místo nás a vstal z mrtvých, abychom i my vstali a měli život v jeho jménu. V Kristu máme úplně všechno.

27. listopadu 

Když přišli k Ježíšovi a viděli, že je již mrtev, kosti mu nelámali, ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda. (J 19,33–34)

Ježíš zemřel. Tato zpráva je vystaveným úmrtním listem. Je snadné bodnout, ale je těžké správně bodnout. Vojáci, kteří stáli pod křížem, byli profesionálové. Byli ze speciální jednotky, z komanda smrti. Byli to profesionální kati. Způsob, jakým probodávali bok, byl standardní. Byla to rána kopím, jehož hrot byl dlouhý zhruba šedesát centimetrů, která byla vedená z pravé strany, prošla skrze játra, plíce a hrot skončil v srdci odsouzeného. Již mnohokrát viděli umírat člověka na kříži. Jejich zpráva je stejně důvěryhodná, jako zpráva patologa. Ježíš byl mrtev. Podstoupil smrt za svůj lid. Vzal na sebe Boží hněv a přijal mzdu hříchu. Podvolil se smrti, aby nad ní zvítězil a dal nám život, který ve víře v něj můžeme žít navěky. 

28. listopadu 

A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili. (J 19,35)

Jan byl očitým svědkem. Pán nám odhaluje významné podrobnosti, ovšem jeho svědectví jde ještě o něco dále. Jan říká, že i když byl očitým svědkem, je tady svědectví, které je ještě mocnější než hluboká osobní zkušenost – to je svědectví Písma. Znovu se v této kapitole opakuje, že se naplnilo Písmo. Proto se to stalo, aby se naplnilo Písmo. Jan nás nechce nechat pochybách. Boží Slovo je pevné a nepohnutelné. Ježíš je tady jako beránek Boží, který byl dokonalý a bez vady a bez poskvrny. Beránek, který byl proboden, zbaven krve a jemuž nesměla být zlámána ani jediná kost. Ježíš je jako beránek, který měl být sněden večer a do rána z něj nemělo zůstat nic. Proto nesměl zůstat na kříži. 

29. listopadu 

Neboť se to stalo, aby se naplnilo Písmo: ‚Ani kost mu nebude zlomena.‘ (J 19,36)

Podívejte se na to, jak vysoko si Bůh sám cení svého Slova. Písmo musí platit. Písmo se musí naplnit. Byly zapsány titěrné detaily, jako že mu nebude zlomena jediná kost nebo že budou losovat o jeho oděv nebo že mu probodnou bok … a všechno to se stalo, aby se naplnilo Písmo. Aby se Bůh ukázal jako pravdomluvný a jeho Slovo jako spolehlivé a dostatečné. Bůh, který nemůže lhát, použil proroky a apoštoly, aby zaznamenali jeho Slovo, které je Slovem pravdy, je věrné a přesné. Jaké lepší svědectví bychom v tomto světě mohli chtít? Je tu Boží slovo, kterým nic nemůže pohnout, jehož hlavní kvalitou je pravda, jehož hlavním tématem je Ježíš, a které Bůh střeží a bude ho chránit na věky věků. 

30. listopadu 

A na jiném místě Písmo praví: ‚Uvidí, koho probodli.‘ (J 19,37)

Už když ho vedli na popraviště, nad ním ženy z Jeruzaléma plakaly. Další naříkaly u kříže. Ale teprve v den letnic uviděli lidé v Jeruzalémě, koho probodli. Znovu a znovu apoštolové mluví o tom, že Ježíš je ten, koho Židé nechali zabít, koho probodli. Staví jim ho před oči, aby ho viděli a uvěřili v něj. Aby se upnuli k tomu, který byl zaslíben a který podle zaslíbení také přišel, zaplatil za hříchy svého lidu a každému, kdo v něho věří, hříchy odpustil a dal život věčný. Vidíš Krista ukřižovaného, toho, kterého probodli? Držíš se ho? Lpíš na něm celým svým životem? Vidíš svůj podíl, kterým je tvůj hřích? Naříkáš nad tím, co jsi svým hříchem způsobil? Věř v Pána Ježíše a budeš spasen!

Prosinec

1. prosince

Potom požádal Piláta Josef z Arimatie – byl to Ježíšův učedník, ale tajný, protože se bál Židů – aby směl Ježíšovo tělo sejmout z kříže. Když Pilát k tomu dal souhlas, Josef šel a tělo sňal. (J 19,38)

Josef byl členem židovské rady. Josef byl odvážný. Musel sebrat odvahu, když šel za Pilátem. Sebral svou odvahu, osmělil se a přiznal se k Ježíši. Podobně druhý člověk, s nímž se tu setkáváme - Nikodém. Josef i Nikodém byli členové rady, která odsoudila Ježíše. Oba byli tajnými učedníky - a Jan nám tu uvádí i důvod jejich utajení. Báli se Židů. Strach je zatlačil do kouta. Ale v tuto chvíli veškerý strach končí. Toto přiznání se k Ježíši znamenalo zlom v jejich životě i v jejich duchovním životě. Nyní, kdy pro ně Ježíš nic nemůže udělat, a je to nebezpečné, přicházejí. Musí přijít krize, aby se učedníci postavili za svého Pána a byli vidět. Uprostřed temnoty září jako hvězdy.

2. prosince

Vzali Ježíšovo tělo a zabalili je s těmi vonnými látkami do lněných pláten, jak je to u Židů při pohřbu zvykem. (J 19,40)

Josef z Arimatie požádal o Ježíšovo tělo a Nikodém přinesl sto liber vonných mastí (nějakých 35 kilogramů). Vzali Ježíšovo tělo a zabalili ho do lněných pláten, jak je zvykem při pohřbu. Ježíš zemřel. Vzal na sebe hříchy svého lidu a zaplatil za ně svou vlastní smrtí. Znovu se naplňují slova Písma – kvůli tomu, že tak miloval spravedlnost, ho jeho Bůh pomazal olejem veselí nad jeho druhy. „Celé jeho roucho nyní voní myrhou a aloe“ (Ž 45,8–9). Za jeho života ho Marie pomazala k jeho smrti a celý dům se naplnil vůní té masti. Nyní je jeho mrtvé tělo zabaleno do pláten, které voní životem, vzkříšením. Na kříži porazil ďábla, hřích i smrt a dokonal naše slavné spasení. V něm je náš život. 

3. prosince

V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko. (J 19,41–42)

Zámožný muž, Josef z Arimatie (Mt 27,57) měl v blízké zahradě nový hrob, do něhož uložili Pána, takže „s boháčem smrt našel“ (Iz 53,9). Byl zde prázdný hrob, ve kterém nebylo žádné tělo, aby mohlo být bez jakékoliv pochybnosti prokázáno, že Kristus vstal z mrtvých – v neděli ráno bude hrob zase prázdný. Je jasné, že ten, kdo vstal z mrtvých, je tentýž, který byl předtím do hrobu vložen. To je evangelium. To je Boží moc ke spasení pro pohanského setníka stejně jako pro významného bohatého člena rady, který se dosud styděl za svou lásku ke Kristu. To je dobrá zpráva pro každého z nás – Boží milost zjevená na kříži nás volá k následování Krista a k tomu, abychom mu sloužili.

4. prosince

První den po sobotě, když ještě byla tma, šla Marie Magdalská k hrobu a spatřila, že kámen je od hrobu odvalen. (J 20,1)

Ještě za tmy vyrazila Marie Magdaléna k hrobu, kam uložili Pána Ježíše. Hledala mrtvé tělo svého Mistra, ale hrob byl prázdný a veliký kámen, kterým vchod zavalený, byl odvalen. Ježíš nepotřeboval odvalit kámen, aby se dostal z hrobu ven, ale anděl to udělal kvůli ženám, aby se mohly podívat dovnitř a vydat svědectví, že hrob je prázdný. Ježíš vstal z mrtvých. A aby to bylo nade vše jasné, zůstala v hrobě plátna, do nichž bylo mrtvé tělo sňaté z kříže zabaleno. Marie Magdaléna ani ostatní ženy nepřicházely k hrobu s vírou – sice chtěly uctít svého Pána a pomazat jeho tělo k pohřbu, ale byl špatný způsob, špatný čas a špatné místě. Pán přemohl smrt a slavně vstal z mrtvých! Ježíš žije!

5. prosince

Běžela k Šimonu Petrovi a k tomu učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ (J 20,2)

Přirozenou reakcí na prázdný hrob je říci to ostatním. Marie Magdaléna spěchala za učedníky. Ale podívejte se, co jim říká! „Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.“ To je popis zarmoucené nevěry. Ježíš s nimi mluvil o tom, že třetího dne vstane, hrob byl prázdný, anděl řekl ženám, že Ježíš vstal z mrtvých (Mt 28,5–7), přesto stále nevěří. My sami na tom obvykle nejsme o moc lépe. Kéž se nad námi Pán smiluje, otevře naše srdce, dá nám víru, abychom se směle postavili na jeho Slovo, abychom to Slovo dali hluboko do svého srdce a potom ve vší smělosti a radosti zvěstovali druhým, že hrob je prázdný, protože Pán vstal z mrtvých. 

6. prosince

Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel k hrobu dřív; spatřil vše a uvěřil. (J 20,8)

Zdá se, že Jan byl první ze všech učedníků, kteří uvěřili v Pánovo vzkříšení – uviděl a uvěřil. Také všichni ostatní uviděli a uvěřili. Uvěřili teprve tehdy, když se setkali se vzkříšeným Pánem. Ale Tomášovi Pán řekl: „Blaze těm, kteří neviděli a uvěřili“ (J 20,29). Jan byl jediný, který uvěřil, když uviděl prázdný hrob a složená plátna v něm. Někomu stačí mnohem méně, než jinému. Ale nakonec nejde o intelektuální porozumění, ačkoliv bez něj se to neobejde, protože víra je ze slyšení zvěsti, ale jde o Boží zjevení, které přichází skrze zvěstované evangelium, nicméně vedle něj Bůh používá všechny možné další okolnosti v životě člověka. Bože, dej nám oči k vidění, abychom skrze všechny věci v našich životech viděli velikost a slávu tvého Syna!

7. prosince

Dosud totiž nevěděli, že podle Písma musí vstát z mrtvých. (J 20,9)

Nevěděli, ale Jan viděl prázdný hrob a uvěřil. Nevěděli, co říkají Písma, ale nejednou slyšeli Pána Ježíše, který jim říkal, že musí zemřít a vstát z mrtvých. Janovi taková informace stačila. Ale co se týče Božího slova, byli na tom stejně saduceové, kterým Pán musel říci, že neznají Písma ani moc Boží. Teprve, když jim večer téhož dne otevřel mysl, aby rozuměli Písmu (Lk 24,45), uviděli celý Boží plán v jeho nádheře. O padesát dní později proto mohl Petr povstat a citovat slova proroků a jasně a přímo je aplikovat na Pána: „Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil“ (Sk 2,32). Díky Bohu za dar Ducha svatého, který nám otevírá Písma, abychom viděli Krista ukřižovaného a vzkříšeného a ve víře v něj měli život věčný. 

8. prosince

Po těch slovech se obrátila a spatřila za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. (J 20,14)

Marie je nešťastná, protože hrob je prázdný. Její oči jsou zalité slzami tělesnosti, která jde na tomto místě ruku v ruce s nevěrou. Místo aby upřela svůj pohled na Ježíše, který za ní objevil, nevěří, že to je on, nepoznává a odvrací se zpátky k andělům, kteří s ní mluvili před malým okamžikem. Malá mince položená před oko dokáže zastínit veliké slunce, které je daleko. Ale Ježíš není daleko – tehdy byl docela blízko a blízko je i nyní, a to ke každému z nás. Stačí, když se nebudeme obracet od něj k těm „zajímavým“ věcem, které jsou na dosah, a zůstaneme upřeně hledět na něho samotného. Tehdy se nám rozjasní zrak, tehdy ho budeme schopni poznat, padnout mu k nohám a věřit v něj. 

9. prosince

Ježíš jí řekl: „Proč pláčeš? Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: „Jestliže tys jej, pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu.“ (J 20,15)

Boží slovo nás tady vede poměrně jednoduchou cestou, nikoliv však cestou snadnou. Je to cesta poslušného následování Krista. Šokovaná Marie se obrací k Pánu jako k tomu, kdo by mohl odnést mrtvé tělo. V očích, které jsou zaslepené tělesným zármutkem, je Ježíš pouhým zahradníkem, nebo skvělým učitelem či vynikajícím člověkem, ale rozhodně není tím, kým doopravdy je, Božím synem. A je to sám Ježíš, kdo musí oslovit hříšného a nevidomého člověka, kdo musí přijít se Slovem pravdy a otevřít člověku oči, aby člověk viděl a slyšel, aby uvěřil a byl zachráněn. Tělesná slepota je tak velká, že i když je Pán na dosah ruky, i když mluví přímo k člověku, člověk neslyší, nevidí, nevěří a jenom touží dělat další náboženské skutky.

10. prosince

Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ (J 20,17)

Marie chtěla obejmout Pána, vrhnout se mu do náruče, ale ještě nebyl ten pravý čas. Jestliže máme být ve službě, tak Ježíš bude chtít, abychom přestali dělat věci, které nás těší a zdají se být velmi duchovní. Ježíš jí říká, přestaň. Není nic nebezpečnějšího, než když někdo dělá něco, do čeho povolal sám sebe, než když dělá něco jenom pro své potěšení a svou radost a vydává to za službu. Musíme dělat to, k čemu nás povolal Ježíš. A když jednáme na základě Kristova povolání, bude to znamenat, že opustíme místo bezpečí a budeme dělat to, co Pán řekl. Všimněte si, že on nás posílá od sebe, ale jde s námi, je vedle nás, je před námi.

11. prosince

Marie Magdalská šla k učedníkům a oznámila jim: „Viděla jsem Pána a toto mi řekl.“ (J 20,18)

Jsou jenom dvě možnosti, jak je možné zareagovat na setkání s Pánem Ježíšem Kristem. V šesté kapitole svého evangelia Jan popisuje, jak Ježíše opustilo velké množství těch, kteří ho do té doby následovali, protože se urazili nad jeho slovy. Marie je příkladem té druhé možnosti – poslechne Pána Ježíše a jde říct dalším o tom, že se s ním setkala a že Pán žije. Na jedné straně je vzdor proti Pánovu slovu a na druhé straně je přijetí jeho Slova a jednání podle něj. A Ježíš zaslibuje svou věčnou přítomnost všem, kteří uposlechnou jeho výzvu a ponesou dobrou zprávu evangelia všem národům, budou z nich činit učedníky, ty, kteří uvěří, křtít a vyučovat je všemu, co Pán přikázal (Mt 28,18–20).

12. prosince

Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“ (J 20,19)

Tento první den po sobotě byl ve všech směrech velmi nabitý den. Pán se hned několikrát setkal se svými učedníky. Učedníci měli nespočet důkazů, přesto byli nesmírně ustrašení a ze strachu před židovskými vedoucími se sami uvěznili. Víte, strach je tím nejlepším žalářníkem a dokáže nás uvěznit i mimo zdi vězení. Ale ten, který o sobě říká „Já jsem dveře“, nepotřebuje dveře. Ani učedníci nepotřebovali dveře. Měli Krista, který nyní stojí uprostřed nich za zavřenými dveřmi a který jim přináší milost. Říká jim „Pokoj vám“. Ukazuje jim své smrtelné rány. Učedníci se radují. Ježíš potvrzuje svou milost a znovu jim dává svůj pokoj, který má vládnout v jejich životech, v jejich mysli i v jejich srdci.

13. prosince

Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. (J 20,20)

Zaradovali se, když spatřili Pána. Neexistuje jiná radost, která by mohla více potěšit srdce učedník. Radost ze vzkříšeného Pána je něco, co je vyhrazeno Pánovým učedníkům. Nikdo jiný se tak jako oni radovat nemůže a nikdy nebude. Ježíš žije a ukazuje své rány. Jeho ruce a nohy vydávají svědectví, že Hrob je prázdný. Nyní bude všechna ta zkouška završena radostí, protože Ježíš nezůstal v říši smrti, ale žije. Nyní jeho bok svědčí o prolité krvi, která očišťuje každého, kdo v něj věří, od všech jeho hříchů. Jeho ranami jsme uzdraveni. Jeho rány nás vedou na kolena a k vyznání Ježíše jako Pána a Krále. Jeho rány jsou důkazem, že bylo zaplaceno a jeho život svědčí o tom, že Bůh jeho oběť přijal.

14. prosince

Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ (J 20,21)

Učedníci byli v šoku, když se Pán zjevil uprostřed nich za zavřenými dveřmi a pozdravil je pozdravením pokoje. Zaradovali se, když ho uviděli živého, ale jejich nitro zřejmě nebylo plné pokoje. Proto jim znovu říká: „Pokoj vám.“ Jak často potřebujeme i my slyšet tato slova? Neuplyne den, kdy bychom znovu nepotřebovali slyšet ujištění o pokoji. V Kristu jsme byli smířeni s Bohem a jeho pokoj naplňuje naše srdce i mysl. On sám, Ježíš, je náš pokoj. Svou obětí zbořil hradby mezi lidmi a nastolil pokoj. A stejně jako vyslal učedníky, povolává  i nás, abychom byli připraveni k pohotové službě evangeliu pokoje. Jako jeho vyslal Otec, i on posílá nás, abychom byli vyslanci pokoje v tomto neklidném a rozbouřeném světě. 

15. prosince

Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého.“ (J 20,22)

Pán Ježíš dává svým učedníkům zaslíbení Ducha svatého. Tři dny před touto událostí je vyučoval o Duchu svatém v horní místnosti, kde byli dosud shromážděni. O sedm týdnů později, deset dní po Pánově vystoupení k Otci, na ně – nejspíš znovu ve stejné místnosti – Duch svatý sestoupí, naplní je a zapečetí pro den vykoupení. Nyní jim toto zaslíbení má ukázat, že Ježíš je skutečně tím, za koho se prohlašuje, je zaslíbeným Mesiášem, na něhož ukazoval Jan Křtitel se slovy: „Ten vás bude křtít Duchem a ohněm.“ Duchem k věčnému společenství s Bohem, neuhasitelným ohněm soudu však spálí všechny plevy. Skrze víru v Pána Ježíše Krista jsme naplňováni mocí z výsosti, abychom byli dobrými svědky jeho kříže i jeho vzkříšení. 

16. prosince

Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. (J 20,23)

Bůh dává svým dětem privilegium, které se týká odpuštění hříchů. Jak jednotliví křesťané, tak společenství křesťanů, tedy místní církev jako celek, mají pověření vyhlašovat odpuštění nebo neodpuštění hříchů. Nejde o to, že by nějaký člověk nebo skupina lidí měli moc hříchy odpouštět nebo zadržet – taková moc patří výlučně Bohu a nikomu jinému. Jenom Bůh může odpouštět hříchy a rozhodl se, že to udělá u každého, kdo se spolehne na zástupné dílo smíření, které bylo vykonáno na kříži Pánem Ježíšem Kristem. Kdo v něho věří, tomu byly odpuštěny jeho hříchy a jak další křesťané jako jednotlivci, tak církev jako celek to může směle vyhlásit. A kdo nevěří, už je odsouzen – totéž může církev vyhlašovat ohledně každého, kdo odmítá Pána Ježíše Krista. 

17. prosince

Ostatní učedníci mu řekli: „Viděli jsme Pána.“ Odpověděl jim: „Dokud neuvidím na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich svůj prst a svou ruku do rány v jeho boku, neuvěřím.“ (J 20,25)

Ach, ta typická zaslepená a tvrdohlavá nevěra! Jak dlouho byl Tomáš s ostatními učedníky? Tři a půl roku spolu strávili v těsném společenství, v každodenní závislosti jednoho na druhém. S jedním z nich byl vyslán Pánem Ježíšem a byla mu dána moc vyhánět démony a uzdravovat každou nemoc. Vraceli se s radostí, že se jim i démoni podrobují! Každý den spolu s nimi poslouchal Pánovo vyučování a viděl jeho skutky. A nyní, když mu deset z nich říká, že Pán žije, nevěří, pochybuje. Potřebuje si sáhnout do jeho ran … To je troufale smutné a hořké. Když Pána všichni opustili a jenom Dvanáct zůstalo, byl mezi nimi, ale nyní pochybuje. To je slabost naší tělesnosti. Pane, posilni naši víru, abychom nebyli jako Tomáš!

18. prosince

Osmého dne potom byli učedníci opět uvnitř a Tomáš s nimi. Ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel, postavil se doprostřed a řekl: „Pokoj vám.“ (J 20,26)

Skoro to tak vypadá, že Pán Ježíš se během prvního týdne po svém vzkříšení učedníkům zjevil pouze onoho prvního dne a potom až dne osmého. Ač byly dveře zavřené, postavil se uprostřed nich … Vzkříšený Pán disponuje vzkříšeným tělem, které už není spoutané tímto světem, ale je nové, navzdory tomu, že na sobě nese rány toho starého. A Pán Ježíš znovu přichází ke svým učedníkům s pozdravem pokoje. Zní to jako často opakovaný refrén z jeho úst a jsou to slova, která potřebujeme slyšet i my, protože také nám tento jeho pokoj tak často chybí. On sám je náš pokoj, on nás spojuje svazkem pokoje, on je Vládce pokoje, v něm jsme usmířeni s Bohem ve víře v jeho dílo na kříži Golgoty. 

19. prosince

Potom řekl Tomášovi: „Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!“ (J 20,27)

Víra nemusí pochybovat. Víra ve skutečnosti vůbec nepochybuje. Pokud se někdo oddává pochybnostem, nelze to nazvat vírou! Víra je spolehnutí se (Žd 11,1) a není možné se spolehnout s pochybováním. Víra znamená opřít se plnou vahou o opěradlo židle – nevidím ho, ale vím, že židle ho má, proto se o něj opřu. Bez takového spolehnutí se není možné se zalíbit Bohu. Tohle spočinutí nelze jinak zařídit. Není možné se spolehnout současně být na pochybách. Jedno vylučuje druhé. Nelze pochybovat a spolehnout se. Kdo pochybuje, nespoléhá se, nemá důvěru, víru. Kdo potřebuje ověření duchovních skutečností, dělá z Boha lháře a nemůže se líbit Bohu. Kdo si potřebuje sáhnout na neviditelné, se nikdy nemůže spolehnout na to, že se toho bude moci dotknout i příště. 

20. prosince

Tomáš mu odpověděl: „Můj Pán a můj Bůh.“ (J 20,28)

Pochybovač vyznává Krista! Tomáš nevěřil ostatním učedníkům, že se setkali se vzkříšeným Pánem Ježíšem Kristem. Stanovil si vlastní cestu a vlastní podmínky – dokud nevložím prst do ran po hřebech a ruku do rány po kopí, neuvěřím. Nyní příchází Spasitel a překvapivě nekárá „nevěřícího“ Tomáše, pouze mu nabízí své rány k tomu, aby se mohl přesvědčit. A Tomáš vyznává Krista jako Pána a Boha. To je velmi silné vyznání, které má své kořeny v celotýdenním promýšlení svědectví ostatních učedníků a je završeno setkáním s Pánem Ježíšem. I když byl Tomáš plný pochybností, Pán mu ve své milosti poskytl všechny důkazy, které chtěl a i jemu otevřel mysl, aby rozuměl Písmům. Proto může Tomáš v lásce a s úctou vyznat, že Ježíš je jeho Pán a Bůh.

21. prosince

Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ (J 20,29)

Viděl jsi svou prapraprababičku? A jestli ne, jako že je v podstatě jisté, že ne, protože je od tebe vzdálená pět generací a musela by žít opravdu dlouho, proč v ní věříš? Protože ti o ní – z Boží milosti – vyprávěla tvoje prababička? Na čem stojí tvá víra? To jsou otázky pro všechny „Tomáše“ dnešních dní. Pán Ježíš se s tím vypořádal mnohem jednodušeji: „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“ To slovo platí o všech, kteří uvěřili po Pánově nanebevstoupení. Čtyřicet dní po jeho vzkříšení už nikdo nemohl vložit ruku do jeho ran, protože Pán byl vzat vzhůru a tělesně už tady není a do svého druhého příchodu nebude. Věříš v něj? Pokud je tvá víra ze slyšení Božího slova, potom jsi blahoslavený. 

22. prosince

Ještě mnoho jiných znamení učinil Ježíš před očima učedníků, a ta nejsou zapsána v této knize. (J 20,30)

Jsou tady očití svědkové Pánových znamení. Jan do svého evangelia zapsal jenom sedm těchto znamení, ale v závěru říká, že jich bylo opravdu mnoho. Svou knihu končí tím, že kdyby se mělo všechno dopodrobna vypsat, nebylo by na svět dost místa pro takové knihy. Přesto nás seznamuje s tím podstatným a říká, že to stačí na to, aby člověk uvěřil a měl věčný život v Kristově jménu. I to, co je zapsáno, je tak hluboké a tak plné, že během tohoto krátkého života nejsme schopni dojít na samotné dno. Chvála Bohu za jeho věrné a pravdivé Slovo, které celé Písmo svědčí o Kristu. Blaze tomu, jemuž je toto Slovo, které vychází z Božích úst pokrmem, živou vodou i mečem na obě strany ostrým. 

23. prosince

Tato však zapsána jsou, abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu. (J 20,31)

Těch několik málo znamení, která Jan popsal ve své knize, má každému stačit na to, aby poznal, kdo je Pán Ježíš Kristus a aby skrze víru v něj měl život věčný. Bůh nám ve své moudrosti a dobrotě dal všechno, co potřebujeme. Není to všechno na ukojení naší zvědavosti a fantazie, která se tak často rozjíždí na plné obrátky, ale je to víc než dost, abychom mohli pochopit. Jan jasně popisuje Ježíše jako Syna Božího, jako toho, kdo je zplozen Bohem a pojí ho s ním pouto – dnes bychom řekli „genetického“ – synovství. Takového Syna popisuje Jan a vede nás k tomu, abychom v něj složili všechnu svou důvěru ohledně spasení a věčného života. A kdo to udělá, nikdy nebude zklamán!

24. prosince

Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Odpověděli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Šli a vstoupili na loď. Té noci však nic neulovili. (J 21,3)

„Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí“, slyšeli Petr a Ondřej, když je Ježíš povolal k tomu, aby ho následovali. Nyní Petr říká, že bude zase rybářem ryb. A jeho nevěra je nakažlivá. Vzkříšený Pán je poslal do Galileje, kde se s nimi měl sejít. Ale to známé prostředí je vedlo k tomu, že nechtěli dál čekat na Pána, ale vrátili se k tomu, co dělali dříve. Někdy je to tak snadné a tak svůdné. Díky Bohu za to, že nám v takových případech trpělivě a s láskou ukazuje, kde je naše místo. Tito rybáři té noci nic neulovili. A ve svém srdci nepochybně věděli, proč to tak je – měli být rybáři lidí a zde měli čekat na setkání s Pánem, nikoliv lovit ryby. 

25. prosince

Řekl jim: „Hoďte síť na pravou stranu lodi, tam ryby najdete.“ Hodili síť a nemohli ji ani utáhnout pro množství ryb. (J 21,6)

Nebylo to tak dávno, co Pán řekl Petrovi, aby zajel na hlubinu, tam že ryby budou. Petr řekl, že lovili celou noc a nic nechytli, ale na Pánovo slovo to udělal – a lodě se potápěly pro množství chycených ryb (Lk 5,4–7). Co se stalo, že Petr neviděl podobnost se současnou situací? Co tak zaslepilo jeho oči? Bylo to jeho zapření Pána, které stále ještě neměl s Ježíšem vyřešené, k němuž došlo až o chvíli později na břehu, bylo to jeho odvrácení od toho, že bude rybářem lidí a stává se znovu rybářem ryb. Jak málo nám někdy stačí k tomu, abychom pustili ze zřetele to nejdůležitější, samotného Pána Ježíše Krista. Ale pomocí provázků své lásky nás i v takových chvílích přitahuje zpátky k sobě. 

26. prosince

Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky!“ (J 21,15)

Petr padl v okamžiku, kdy se povýšil nad ostatní a srovnal se s nimi (Mt 26,33: „Já nikdy!“). Už tam padl a vedlo ho to k okamžiku, kdy společně s nepřáteli Pána stojí u jednoho ohně a hřeje si s nimi ruce. Nyní musí slyšet z úst Ježíše: „Miluješ mě víc než tito?“ Obnova začíná tam, kde si uvědomíme svůj hřích. A je to Duch svatý, kdo nám v tom pomáhá a ukazuje nám naše hříchy. Je možné, že „tito“ také odkazuje na ryby a rybáře a Pán se prostě ptá Petra, zda je ochoten konečně opustit lovení ryb a následovat ho celým svým srdcem. Miluješ mě víc, než nejoblíbenější činnost ve svém životě? To není otázka jen pro Petra, ale i pro nás!

27. prosince

Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce!“ (J 21,17)

Náš vztah s Ježíšem je určující. Ne naše aktivity, ale vztah s Ježíšem. Ježíš se neptá „Je ti to líto?“ ani „Slibuješ, že už to víckrát neuděláš?“ Žádá jediné – a není to na prvním místě poslušnost, ani pokání, ani sliby nebo změněné chování – je to naše srdce. Když mu ho dáme, všechno ostatní bude následovat. Nyní se Ježíš ptá, jestli je mu Petr doopravdy oddán. A Petr odpovídá odkazem na Ježíšovu vševědoucnost. To co skutečně zarmoutilo Petra, bylo trojí opakování, protože to byla jasná připomínka jeho trojího selhání. Ježíš nechává Petra třikrát veřejně vyznat lásku k Pánu a dává mu třikrát výzvu k sycení Pánových ovcí. Následovat Ježíše znamenalo pro Petra starat se o Boží lid a sloužit mu. Co to znamená pro tebe?

28. prosince

Amen, amen, pravím tobě: Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš.“ (J 21,18)

Ježíš zaslíbil Petrovi, že jeho život dovede až do konce a Petr mu zůstane věrný. Podle všeho také ta slova ukazují na mučednickou smrt Petra – protože ho někdo jiný přepáše a povede ho, kam Petr nechce. Pán nám zaslibuje, že tam, kde začal své dobré dílo, ho také dovede až do konce (Fp 1,6). On je ten, kdo v nás působí, že chceme i činíme, co mu líbí (Fp 2,13). Jestliže dosud byla hlavním motorem Petrova života sebedůvěra, od nynějška bude tím nejdůležitějším v jeho životě kříž a následování Pána Ježíše. Není nic většího než následování Krista. Není nic, co bychom s tím mohli srovnat. Jít za ním, jak on chce, je tou nejbezpečnější, i když ne vždy nejpříjemnější cestou.

29. prosince

Když ho Petr spatřil, řekl Ježíšovi: „Pane, co bude s ním?“ Ježíš mu řekl: „Jestliže chci, aby tu zůstal, dokud nepřijdu, není to tvá věc. Ty mne následuj!“ (J 21,21–22)

To nejlepší, co můžeme udělat, je jít za Ježíšem. Ale podívejte se na Petra! On slyší: „Následuj mě“, a „Pojď za mnou“, ale místo toho, se otáčí na druhou stranu a chce strhnout pozornost někam jinam. „Ty mě následuj!“ „Ale Pane, co bude s tímto?“ „Já tady nejsem tak důležitý, ale co Jan? Já umřu mučednickou smrtí, ale co ten druhý?“ Ježíš však jasně říká: „Ty mě následuj! Co je ti po Janovi? Jeho život patří mně, ne tobě. Ty se starej o svůj život, o svůj vlastní vztah s Bohem. Jeho vztah se mnou je mezi mnou a jím.“ Kéž bychom tuto lekci nikdy nespustili ze svých očí! Jak moc by to ulehčilo našemu společenství a růstu naší vzájemné lásky. 

30. prosince

To je ten učedník, který vydává svědectví o těchto věcech a který je zapsal; a my víme, že jeho svědectví je pravdivé. (J 21,24)

Zde je svědek těchto všech událostí, který o nich podává své svědectví. Vzhledem k závěrečné konverzaci mezi Pánem a Petrem s Janem v pozadí, je zjevné, že se jedná o Jana. Pečlivě zapsal Pánova slova, jeho znamení, jeho ukřižování, smrt i vzkříšení, a udělal to proto, aby lidé uvěřili, že Ježíš je tím, za koho se prohlašuje, tedy Syn Boží, a aby ve víře v něj měli věčný život v jeho jménu (J 20,31). A jeho svědectví je pravdivé. Bůh použil Jana jako svůj nástroj, aby nám skrze něj dal část svého bezchybného a neomylného Slova. Je to Slovo pravdy, které nás vede ke Slovu, které se stalo tělem, tedy k tomu, který říká, že on sám je absolutní Pravda.

31. prosince

Je ještě mnoho jiného, co Ježíš učinil; kdyby se mělo všechno dopodrobna vypsat, myslím, že by celý svět neměl dost místa pro knihy o tom napsané. (J 21,25)

Kdybychom chtěli dopodrobna popsat všechno, co Pán Ježíš udělal, jak to udělal, co to znamenalo, jak to ukazovalo na něj, co to říkalo o tom, kým Pán Ježíš je, kdybychom chtěli vypsat všechnu šířku i délky, výšku i hloubku jeho lásky, skutečně bychom na celém světě nenašli dost místa pro slova takové knihy nebo knih. A co kdybychom chtěli psát o všech dalších věcech, které se ho týkají – o jeho svatosti, spravedlnosti, o jeho moci, o pravdě, která je v něm zosobněná? Ani celá věčnost nám nebude stačit, abychom do hloubky propátrali všechny hlubiny jeho velikosti a slávy, a to navzdory tomu, že nás budou nespočetné zástupy a budeme se navzájem sdílet s naším poznáním. Jeho velikost nelze vyzpytovat!