Velké výročí: Nikájský koncil

Jaroslav Kernal

V příštím měsíci, konkrétně 20. května (tedy podle data, nikoliv na den přesně, protože od té doby se kalendář párkrát změnil a dny se trochu posunuly, což je ale jiná kapitola), oslavíme tisícisté sedmisté výročí zahájení prvního ekumenického koncilu, který se konal v Nikáji. 

Chtěl bych se této události věnovat i v následujících několika číslech našeho časopisu, takže tento článek je spíše informací o uvedeném výročí, než aby se zabýval nějakými závažnějšími tématy. Ale nakonec i samotná skutečnost tohoto výročí je důležitá. Říká nám, že jsme se jako křesťané neobjevili z ničeho nic, že nejsme prvními křesťany v této zemi a na této planetě, že před námi byli mnozí, kteří nás předešli do slávy. Díky nim dnes nemusíme řešit množství věcí, protože je z Boží milosti vyřešili už před námi. A to je jeden z těch vážných důvodů, proč se jako křesťané (ale platí to obecně) musíme zabývat minulostí a zkoumat historii – pokud se nepoučíme z historie, budeme nuceni opakovat chyby, které naši předkové už vyřešili.

Kromě výše uvedeného je celá řada důvodů, proč bychom se jako křesťané měli zabývat Nikájským koncilem a vracet se k němu. Vedle toho, že je součástí naší „tradice víry“, je to vůbec první ekumenický, tedy všeobecný koncil církve, který byl kdy svolán. Samozřejmě že nestavíme na koncilech ani na církevní tradici, ale na Písmu samotném („sola Scriptura“), ale Písmo je tím vrcholem, měřítkem, jímž musíme měřit každou tradici – není jediným zdrojem našeho poznání, ale je normou, kterou každý další zdroj poznání poměřujeme. 

Nikájský koncil se zabýval celou řadou věcí, které mají co do činění se současnou církví – můžeme zmínit třeba otázku kánonu Písma nebo otázku Kristova Božství. Obě tyto otázky byly na tomto koncilu řešené a na závěrech tohoto koncilu v obou těchto věcech stavíme. A v obou těchto záležitostech nejde samozřejmě jenom o závěry tohoto koncilu, ale díky jeho závěrům se máme od čeho odrazit a na čem se postavit. Nemusíme zkoumat, které knihy jsou nebo nejsou součástí biblického kánonu, tedy které knihy patří do Písma a které nikoliv. Naši předchůdci ve víře to vyřešili – rozpoznali (nikoliv rozhodli!), které knihy Bůh chtěl mít v kánonu Písma a které nikoliv. A to jak v tom starozákonním kánonu, tak v tom novozákonním. Rozpoznali jasná kritéria, podle nichž bylo možné posoudit každou knihu, kterou dnes máme v Písmu. Můžeme něco takového zopakovat? Nemůžeme. Nemáme na to schopnosti, prostředky ani čas. Ale i kdybychom to udělali – a to skutečně prozkoumat můžeme – a prozkoumali jejich východiska a jejich závěry, potom, budeme-li vedeni Božím Duchem, dojdeme ke stejným závěrům jako oni. Což je povzbuzení pro naši víru, která tak dochází ke kontinuitě s předchozími generacemi věrných Pánových svědků. Máme stejné Písmo, které měli naši předchůdci ve víře od apoštolů až dodnes.