Zamyšlení

„Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ (Gn 3,3)

Eva sice odmítá lživou extrémní verzi satana, ale nepřichází s ostrým mečem Boží pravdy. Správně říká, že je jenom jeden strom, z něhož nemají jíst, ale kromě toho si k Božímu slovu přidává něco svého – nejen že z něj nemají jíst, ale prý se ho nemají ani dotknout. A všimněte si, že to vydává za Boží slovo! Ale co říká Bůh? „Všechna Boží řeč je protříbená, on je štítem těch, kteří se k němu utíkají. K jeho slovům nic nepřidávej, jinak tě potrestá a budeš shledán lhářem“ (Př 30,5–6). Eva přidala a ďábel ji měl v hrsti. To je jednoduchý důsledek odvrácení se od Božího slova. Proto je nám Pán, druhý Adam, takovým vzorem, když říká: „Je psáno!“

Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme.“ (Gn 3,2)

Žena zjevně věděla o tom, co Bůh řekl Adamovi. Nenechala se zcela zaskočit ďáblovou otázkou – měla na ni odpověď podle Božího slova, tedy podle toho, co řekl Bůh. Problém byl v tom, že nebyla připravená podle Slova také jednat. Na tomto místě všichni následujeme naši pramáti Evu, protože se neustále snažíme dohnat ten náskok našich slov před našimi činy. Jakub vysvětluje, že kdo vyznává, ale nejedná podle toho, klame sám sebe (Jk 1,22). A když se na to dívá o něco dál z jiného úhlu, říká, že naše slova jsou tím, v čem všichni mnoho chybujeme. Eva znala Boží slovo – i my ho možná známe. Jsme však připravení podle něj také jednat v novotě života skrze víru darovanou Bohem?

Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ (Gn 3,1)

To je vzorec ďáblova jednání. Je stále stejný, není v něm nic nového. Satan je stvořená bytost, ale není jako Bůh, i když by si to moc přál, není kreativní, jenom stále dokola opakuje ty samé věci. Zpochybnění Božího slova, překroucení Božího slova, popření Božího slova. Pán Ježíš ho nazývá otcem lži a vrahem. Lže, jako když tiskne. A člověk to přijímá. A totéž dělá pořád – obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil, kdo mu sedne na lep, kdo je tak naivní a hloupý a není zakotvený v pravdě Božího slova. Hledá ty nejslabší kusy stáda, aby na ně mohl zkoušet ty své triky, aby zpochybnil jejich víru, aby zpochybnil, převrátil Boží slovo a nakonec ho úplně popřel.

Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ (Gn 3,1)

Ovšem kromě zpochybňování je tady také hra na city. Je tu cosi jako okamžik překvapení – Cože? Můžeme si tam představit celou škálu výroků – překvapení, údiv, ale především ono zpochybnění: „Opravdu vám Bůh zakázal?“ A potom následuje ta hra na city a na smysly: „Vy nesmíte jíst z žádného stromu v zahradě?“ Všimněte si toho dobře – Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě? To je hra na city, to je útok na smysly. To je záměrné a cílené přestřelení, které má protivníka vyvést z rovnováhy. To je způsob, jak ďábel pracuje. A Eva nedávala pozor a hned se chytla. Satan překroutil Boží výrok extrémním způsobem a Eva, protože nestála pevně v pravdě, reagovala špatně.

Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ (Gn 3,1)

Na scénu přichází had. Bible ho tady nazývá nejchytřejším zvířetem. Není pochyb – a Boží slovo to dále potvrzuje (viz 2K 11,3–15; Zj 20,2), že za fyzickým tvorem musíme vidět jiné stvoření, duchovní stvoření, ďábla. Podívejte se do Ez 28,12–19. Tam je žalozpěv nad týrským králem, ale mluví se o cherubovi, který byl v Edenu a který se zkazil množstvím svých nepravostí. Není pochyb o tom, kdo je za týrským králem! Prostřednictvím hada satan mluví k Evě. Mimochodem had je jedno z nejčastěji uctívaných zvířat, a to ve všech kulturách světa, na všech světadílech, a je to doložené od nejstarších dob až po současnost. Ale mnohem důležitější, než jak satan vypadá a za co se vydává, je pochopit, jak jedná. Had zpochybňuje.

Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se. (Gn 2,25)

Muž i žena na tom byli úplně stejně – oba byli nazí a nestyděli se. Nebyla mezi nimi žádná bariéra, hřích ještě nevstoupil do světa. Křesťanství jako jediné náboženství na světě chápe rovnost a současnou rozdílnost muže a ženy. Muž a žena jsou si rovni před Bohem, jsou si rovni ve svém lidství a ve své hodnotě i ve svém přístupu k Bohu, ale současně jsou rozdílní ve svých funkcích. Nelze zaměňovat muže a ženu. Znovu tady můžeme vidět to ohromné požehnání prvních dvou kapitol Bible, a také můžeme snadno domýšlet, kam nás to dovede, pokud opustíme historický pohled na stvoření: do zmatku, v jakém je dnešní společnost. Bůh dal člověku zaměstnání pro ruce, pro mysl i pro srdce.

Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem. (Gn 2,24)

Bůh přivádí ženu muži a ukazuje jim oběma, a skrze ně (díky Mojžíšovi) také nám, co to znamená manželství – opustit otce i matku, přilnout jeden k druhému, v našem textu je to muž, který má přilnout ke své ženě, a stát se jedním tělem. Toto je popis manželství, jak ho Bůh ustanovil a jak ho definuje Písmo. Je to vztah mezi jedním mužem a jednou ženou, kteří se oddělí od svých rodičů a přilnou k sobě, stanou se jedním tělem. To je biblická definice manželství, k níž můžeme v naší situaci a v našem kontextu připojit i sociálně-kulturní aspekt, jímž je „schválení“ takového vztahu státem. Jakýkoliv jiný vztah je vzpourou proti Bohu a rouháním proti vztahu Pána Ježíše Krista a jeho nevěsty. 

A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. (Gn 2,22)

Bůh stvořil člověka jako muže a ženu (Gn 1,27). Muže stvořil mimo zahradu, ženu stvořil v zahradě, která byla daná člověku, a podporovala život. Muž byl stvořen z prachu země, žena byla stvořená z těla muže. Mezi mužem a ženou jsou rozdíly! Nejenom vnější, biologické, ale jsou i ve způsobu stvoření. A vidíme také rozdíl v zodpovědnosti – Bůh dal Adamovi zodpovědnost. To neznamená, že žena je nesvéprávná. To rozhodně ne. Bůh stvořil ženu, aby byla muži pomocí jemu rovnou. Bůh vzal z boku Adama a stvořil ženu. Nestvořil ji z hlavy, aby muži vládla, nestvořil ji z nohou, aby po ní muž šlapal, ale stvořil ji z boku – tam, kde je srdce, aby ji muž miloval.

Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř. Ale pro člověka se nenašla pomoc jemu rovná. (Gn 2,20)

V celém stvoření, které k Adamovi Bůh přivedl, nenašel Adam nikoho, kdo by mohl být jeho protějškem, kdo by mu byl příjemný na pohled, s kým by mohl mluvit, kdo by mu byl ve všech ohledech sympatický, kdo by zcela odpovídal jeho situaci, jeho potřebám, okolnostem i přáním. Bůh chtěl vidět, jak člověk obstojí, když bude hledat pomoc sobě rovnou, chtěl, aby o tom muž přemýšlel, a aby se zapojilo také jeho srdce. Muž má pracovat, má používat svou sílu, muž má také přemýšlet, vymýšlet a být kreativní, a konečně – a k tomu to všechno vede, muž má také toužit a milovat. A i když tu není nic o lásce, vidíme tady minimálně prázdnotu, kterou Adam zakoušel, protože nenašel pomoc sobě rovnou. 

Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř a všechno nebeské ptactvo, přivedl je k člověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve. (Gn 2,19)

Bůh přivedl k člověku všechna zvířata a člověk je měl pojmenovat. Člověk panuje nad stvořením. Není to stvoření, co definuje člověka, ale je to člověk, který definuje stvoření, pojmenovává všechny živé tvory a tak nad nimi uplatňuje svou vládu. A Bůh to cele svěřuje do rukou člověka. To souvisí s kreativitou člověka, s jeho myslí, s jeho schopností být jako Bůh, být stvořen k Božímu obrazu. Člověk má pojmenovat všechna zvířata, která k němu Bůh přivedl. Ale primárně nejde o intelekt, nejde jenom o mysl člověka – všimněte si, jak začíná ten oddíl: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ (Gn 2,18). Proto k němu přivedl všechna zvířata, aby viděl, jak je Adam pojmenuje a aby Adam vyzkoušel ohledně pomoci jemu rovné.

I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ (Gn 2,18)

Žena je Božím požehnáním pro muže. Není jen řešením jeho osamělosti, ale byla učiněna jako pomoc jemu rovná, jako protějšek muže. Žena je pomocí, která je od Hospodina. Byla dána muži jako opora, rovnocenná pomoc a podpora. Je plností toho, čím má být člověk stvořený podle Božího obrazu („jako muže a ženu je stvořil“ podle svého obrazu, Gn 1,27). Ne že by jednotlivý muž nebo jednotlivá žena nepředstavovali stvoření podle Božího obrazu – každý z nich nese tuto Boží plnost (a je to jeden ze zázraků Božího stvoření), přesto však dokonalost je ve stvoření člověka jako muže a ženy. Odkazuje k samotnému závěru Božího zjevení – k druhému Adamovi, Pánu Ježíši Kristu a jeho nevěstě, církvi, která je „plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest“ (Ef 1,23). 

I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám. Učiním mu pomoc jemu rovnou.“ (Gn 2,18)

Na konci šestého dne Bůh přehlédl své dílo a s uspokojením viděl, že všechno bylo velmi dobré (Gn 1,31). Ale ještě předtím, než skončil šestý den stvoření, ještě než bylo vykonáno a učiněno všechno, co bylo v Božím plánu, zní hlasitě jako výstřel slova: „Není dobré …“ Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, a když se k tomu chystal, řekl: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem …“ Bůh je trojice osob ve vzájemném společenství přetékající lásky a dobroty. Proto není dobré, aby byl člověk sám. Osamělost a samota nebyly v Božím stvořitelském plánu, ale jsou důsledkem hříchu. Samota je krutá a zlá, ale ve víře v Krista nachází člověk trvalé společenství se samotným Bohem a díky němu i s jeho lidem.

I řekl Hospodin Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám.“ (Gn 2,18)

Člověk nebyl stvořen, aby byl sám. Bůh ho stvořil pro společenství. Na prvním místě do společenství s Bohem samotným (Bůh stvořil nejprve muže, aby měl vztah s Bohem), ale hned vzápětí má mít muž společenství se svou ženou, se svým vlastním tělem (vždyť byla vzata z muže). Člověk je společenským tvorem – má mít děti a má skrze ně naplnit zemi. Kromě toho má mít naprosto jedinečný vztah s Pánem Ježíšem Kristem, a současně vztah s Kristovým tělem, tedy s Božím lidem. A i když někdo může mít dar od Boha, aby zůstal sám kvůli své službě Kristu, přesto je i takový člověk součástí Kristova těla, tedy není sám, ale patří do společenství a žije v těle Kristově pro Boha a jeho slávu. 

A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ (Gn 2,16–17)

Bůh ukazuje Adamovi, nejenom co má dělat, ale vede ho také k zodpovědnosti za to, co nemá dělat – nemá jíst ze stromu poznání dobrého a zlého. Bůh člověku přikázal jednu jedinou jednoduchou věc – aby nejedl z jednoho stromu v zahradě. Ze všech stromů člověk může jíst, včetně stromu života (!), ale z jednoho jediného jíst nemá. To je zodpovědnost, která byla daná člověku. Jednoduchý úkol. Prostá věc. Malá zodpovědnost. Jak to pak s mnohem větší zodpovědností, která byla svěřena každému člověku? Zodpovědnost za život, za duši, zodpovědnost za něj samotného. A není to zodpovědnost, která by byla svěřená vládě, ani nebyla svěřená lékařům nebo rodinným příslušníkům, ale je to zodpovědnost, kterou Bůh dal jednomu každému člověku, aby takto člověk oslavil Boha.

Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. (Gn 2,15)

Bůh stvořil pro člověka zahradu, ve které bylo všechno, co člověk potřeboval. Všechno v zahradě bylo k požehnání a ke službě člověku, k jeho radosti, k jeho potěšení, uspokojení, k plnosti. Ale Bůh nestvořil člověku v zahradě lehátko a bazén, aby se tam mohl opalovat, ani mu tam nedal televizi, ale místo toho dal Bůh člověku práci. Práce není prokletím, není tím, co přišlo po pádu člověka, ale je požehnáním a potěšením, protože byla dána člověku v zahradě potěšení a souvisí s požehnáním, kterým Bůh člověku požehnal – má naplnit zemi, podmanit si ji a panovat nad ní (Gn 1,28). Člověk nebyl stvořen k nečinnosti, ale k aktivitě, k činu, ke smysluplnému jednání, jímž bude oslavovat Boha.

Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého. (Gn 2,9)

Když přemýšlíme o Ráji, nemůžeme minout slova Pána Ježíše Krista, která řekl lotrovi, jenž byl ukřižovaný spolu s ním. Nejdřív se s tím druhým lotrem Pánu vysmíval, ale – co se stalo? Milost zasáhla jeho srdce, takže najednou obrátil a vyznal, že on sám dostává, co si zaslouží, ale Ježíš je odsouzen nespravedlivě. Ještě dnes budeš se mnou v Ráji (Lk 23,43), byla Pánova odpověď. Tak rychlé, tak jednoduché a tak přímé je spasení člověka. Je to vyznání našich úst, je to víra našich srdcí, je to spolehnutí se Pána Ježíše, na jeho dílo, na jeho Slovo, na jeho sliby, na jeho věrnost, na jeho požehnání, na jeho milost. Věříte v Pána Ježíše Krista? Spolehli jste se na milost?

A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil. (Gn 2,8)

Bůh vdechl člověku dech, ducha života. Člověk se stal živou duší. Doprostřed zahrady, kam člověka postavil, dal Bůh strom života a ze zahrady vycházela řeka, která napájela, dávala život celé zahradě. Nejenom, že tu byla plnost hojnosti, ale byla tu také plnost života. Ježíš přijal Ducha svatého od Otce a vylil ho na svůj lid, na všeliké tělo. Každý, kdo je Kristův, přijal Ducha svatého, kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho (Ř 8,9). To je zahrada, která je napájena řekou, která z ní vytéká a rozlévá se do široka. A kam nás to vede nakonec? Do Zjevení 22, kde je řeka živé vody, čirá jako křišťál, která vyvěrá u trůnu Božího a Beránkova. Z obou stran řeky je stromoví života. A bude tam Boží trůn a Beránkův.

I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. (Gn 2,7)

Zde máme trochu podrobnější popis stvoření člověka, který povstal z prachu země podobně jako zvířata. Přesto nebyl stvořen jako zvířata, ale Bůh sám ho vytvořil z prachu. A o něco dále uvidíme i stvoření Evy. Bůh vdechl do chřípí člověka dech života. Na rozdíl od zvířat, která povstala Božím slovem ze země, Bůh sám oživil člověka oživujícím duchem. Nebyl pouze funkčním tvorem žijícím z instinktů, ale stal se živou duší – nejenom že jí, pije, chodí atd., ale také myslí, plánuje, tvoří, zkoumá, promýšlí, zdůvodňuje. Člověk je stvořen k Božímu obrazu. Na svém těle, životě a duši nese otisk samotného Stvořitele. Je jeho výkladní skříní a podle toho má také vypadat jeho život. V plnosti a dokonalosti to vidíme na životě druhého Adama, Pána Ježíše Krista.

A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo. (Gn 2,3)

Vzápětí po svém stvoření a po požehnání, které mu Bůh dal, uvedl Bůh Adama do svého odpočinutí. To jsou jednoduchá fakta, a to je také důležité pro naše další pochopení. Bůh požehnal a posvětil tento den, toto odpočinutí, které nemá večer a jitro. Je tu řeč o věčném odpočinutí, do něhož vcházíme skrze Pána Ježíše Krista. Bůh stvořil člověka pro společenství s Bohem, aby člověk spočinul v Bohu, byl oddělený pro Boha, svatý Hospodinu, nesnažil se dosáhnout spasení svým způsobem, svými skutky, ale tím, že se spolehne na Boha samotného a na jeho dílo. Hned od počátku nás Písmo vede k tomu, který volá: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout“ (Mt 11,28).

Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. (Gn 2,2)

Šestého dne Bůh stvořil člověka, a kam ho uvádí hned následujícího dne? Do odpočinutí! A neměla by nám uniknout jeden velmi důležitý detail, který se týká sedmého dne. Nechybí vám něco zde u sedmého dne? Chybí tu „večer a jitro, den sedmý“. Sedmého dne Bůh odpočinul od všeho stvořitelského díla. Není to tak, že by Bůh odpočinul v tom smyslu, že by přestal existovat, přestal fungovat, prostě dělal, že není. Pán Ježíš říká farizeům, že musí pracovat i v sobotu, protože i jeho Otec pracuje bez ustání. Bůh stále drží celé stvoření při životě, v existenci, stále pracuje ke své slávě. Ale netvoří tak, jako tvořil v šesti dnech na počátku. Odpočinul. A Adama s Evou hned druhý den jejich existence uvedl do svého odpočinutí.

Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. (Gn 2,1)

Je tady shrnující výrok a všimněte si, co přesně tady čteme – Bůh říká: „Je dokonáno!“ Bůh dokonal své dílo. To jsou slova, která námi hýbou, protože je velmi dobře známe z úst našeho Spasitele. Ne nadarmo Písmo mluví o církvi, o křesťanech, jako o novém stvoření. V Ef 2,10 čteme, že jsme jeho dílo – a v originále je tam použité zvláštní slovo, poiéma, umělecké dílo. Na jediném dalším místě (Ř 1,20) je použité o stvoření světa. Tady je řeč o tom fyzickém díle, celé stvoření je Boží umělecké dílo, které Bůh dokonal v šesti dnech. Nové stvoření je Boží umělecké dílo, které Pán dokonal. Kterého to bylo dne, kdy Pán zvolal „Je dokonáno“? Bylo to na sklonku šestého dne! Druhého dne byl sabat, odpočinutí.

Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. (Gn 1,31)

Na konci šestého dne Bůh dokončil všechno své dílo. A všechno, co Bůh stvořil, bylo velmi dobré. Kamkoliv se Bůh podíval, bylo to dobré. Bůh stvořil nádhernou zemi, která byla skvěle uzpůsobená pro život. Všechno se tady zelenalo, hemžilo, plodilo, množilo, rostlo, kypělo a nabývalo, přetékalo a rozhojňovalo se. A člověku bylo dáno a přikázáno, aby nad tím vším vládl, aby si to vše podmanil a aby celou zemi naplnil Božím obrazem. Boží vláda – zde reprezentovaná Božím obrazem – bude zjevná po celé zemi. Boží sláva bude všude. Přesně to měl člověk udělat – Božími obrazy naplnit celou zemi. Boží sláva měla pokrýt celou zemi. Kamkoliv by se člověk podíval, tam by se setkal s Božím obrazem, s Boží slávou a s Boží přítomností.

A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ (Gn 1,28)

Máme tady Boží požehnání. Je důležité, abychom rozuměli tomu, že ta slova „ploďte se a množte se“ jsou požehnáním. Co je to požehnání? Požehnání je v obecném slova smyslu udělení dobra. Když Bůh žehná, uděluje nějaké dobro. Zde je tímto dobrem plození dětí. V knize Genesis je celá řada žen, kterým Bůh na čas odepřel toto požehnání, takže nerodily. Bůh zavřel jejich lůno, takže byly neplodné. Požehnání je spojené s plodností. Boží dobrota, Boží přízeň a hojnost se projevuje v množství potomků. Když Bůh potrestal Evu kvůli tomu, že poslechla hada, místo aby poslouchala Boha, prokletím bylo, že bude rodit v bolestech (Gn 3,16). Plození potomků nepřestane být požehnáním, ale bude spojené s bolestí a s trápením.

A Bůh jim požehnal a řekl jim: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ (Gn 1,28)

Člověk jako obraz Boží má panovat. A to ukazuje na to, kdo je Bůh – že Bůh je Pánem, Bůh kraluje, vládne, vlastní, řídí, rozhoduje. Bůh vládne, proto člověk vládne. Bůh je zdrojem. Člověk je obrazem. Člověk reprezentuje Boží vládu. Boží člověk je obrazem Boží vlády. Čím více je Boží člověk proměňován do Božího obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy, tím více je obrazem Boží vlády. Dokonalým obrazem byl Pán Ježíš Kristus. Svým učedníkům, když se s nimi loučil, řekl, že jemu je dána veškerá vláda na nebi i na zemi. Vládne i ve vašem životě? Je Kristus tvým Pánem? Jde o to, zda se poddáváte jeho vládě nebo jí vzdorujete. Jak je to s vámi? Ve vašem životě?

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (Gn 1,27)

Člověk je rozumná tvůrčí bytost se schopností smysluplné komunikace a smysluplného vztahu jak vzájemného, tak vztahu se svým Stvořitelem. To je něco, co odlišuje člověka od zvířat i od andělů. Na rozdíl ode všeho ostatního stvoření byl jenom člověk stvořen k Božímu obrazu. Ten obraz byl poničen pádem, hříchem, ale nezmizel úplně. I po pádu volá David k Bohu a říká: „Co je člověk, že na něho pamatuješ?“ (Ž 8,5). A nové narození skrze víru v Pána Ježíše Krista vede k novému stvoření, takže Pavel může napsat, že „na odhalené tváři Božích dětí se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – a to vše mocí Ducha Páně“ (2K 3,18).

I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ (Gn 1,26)

Tady se děje něco naprosto zásadního. Samotná řeč, samotný způsob Božího sdělení nás musí nutit k tomu, abychom se tady zastavili a přemýšleli nad tím. Najednou Bůh nepřikazuje „budiž něco“, ale „učiňme“ („zhotovujme“, Pavlík). Je to vlastně také příkaz, ale sobě, v první osobě množného čísla. Přesto z toho vyplývá to, že člověk je stvoření, je učiněný Bohem, stvořený – současně je však vrcholem celého stvoření. Žádné jiné stvoření nebylo stvořeno podle Božího obrazu, jenom člověk. Celé stvoření, až do stvoření zvířat, bylo učiněno pro člověka, včetně všeho rozdělení, které tam nacházíme, a člověk byl učiněn pro Boha. Jenom člověk je Božím obrazem a svou slávou a důstojností měl a má ukazovat na svého Stvořitele. 

A Bůh jim požehnal: „Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích. Létavci nechť se rozmnoží na zemi.“ (Gn 1,22)

Na základě Božího příkazu země vydala zeleň, ze země povstala zvířata, všechna možná havěť, hmyz, ptáci, ryby, velicí netvoři (nejspíš dinosauři), stromy, rostliny, savci – to všechno jako by vyrostlo ze země, přirozeně se zformovalo mocí Boží a začalo se to rozrůstat po zemi. V čistotě, v plnosti, v nádheře, v rozmanitosti a pestrosti. Žádná zahrada není tak pestrá, jako bylo stvoření, když ho Bůh povolal k bytí. A Bůh jim požehnal! Bůh žehná svému stvoření, dobrořečí mu a povolává ho k plnosti a rozhojnění. Bůh je život a tento život z Boha vychází, vytéká, doslova tryská a proniká do celého jeho díla. Čeho se Bůh dotkne, k čemu Bůh promluví, to ožívá a překypuje to životem.

I řekl Bůh: „Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. (Gn 1,14)

Čtvrtého dne Bůh stvořil nebeská světla. Nebyla stvořena proto, aby byla zdrojem světla – to bylo stvořeno již předtím (prvního dne). Druhého dne stvoření Bůh stvořil veškerou zeleň na zemi, která potřebuje světlo ke svému životu. Nebeská světla oddělují den a noc, cyklus, který tu byl už od počátku stvoření, ale nyní byl jasně vymezen. Jsou tu i na znamení časů, k určování časů, dnů a let. Věčný Bůh si dává záležet  na tom, aby se počítal čas v řádu let, dnů a časů. A nebeská světla jsou toho měřítkem. Jakkoliv se to lidé snaží změnit, poledne bude vždycky tehdy, když je slunce na vrcholu své dráhy – to je Boží čas. 

Bůh také řekl: „Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!“ A stalo se tak. (Gn 1,11)

Bůh stvořil rostliny rozmanitého druhu. Bůh zahrnul nově stvořenou zemi svou hojností a požehnáním. Nezůstala černobílým světem, kde se střídalo světlo a tma. Bůh stvořil světlo i tmu, oddělil vody nad klenbou od vod pod ní, dal povstat souši a oddělil ji od vod. A na soušii začíná s tkaním svého gobelínu – nesmírně pestrému a nádhernému. Bůh ve svém bohatství stvořil jak množství rostlin, tak množství živočichů v jejich rozmanitosti. Kvůli zachování života člověka by to nebylo potřeba. Ale bylo to nutné kvůli svědectví o tom, kdo je Bůh a jaký je, jaká hojnost a rozmanitost se v něm nachází a z něho plyne. Bůh je bohatý ve svém požehnání i ve své lásce k nám, kterou nám prokázal ve svém milovaném Synu.

Učinil klenbu a oddělil vody pod klenbou od vod nad klenbou. A stalo se tak. (Gn 1,7)

Bůh učinil přesně to, co si řekl, že učiní. A je to korunováno slovy: A stalo se tak. Totéž je dvakrát řečeno v den třetí a znovu v den čtvrtý. Bůh řekne, a stane se tak. Když Bůh řekne, že se má něco stát, tak se to prostě stane. O tom nemůže být pochyb od prvních veršů Bible, v nichž se nám Bůh představuje. Když Bůh řekne, že kdo věří v Syna, má život věčný, je to fakt, jímž nelze pohnout. A když prohlásí, že kdo v Syna nevěří, už je odsouzen, je to pravda, která by měla vyvolávat mrazení u každého, kdo nemá vyjasněný svůj vztah s Pánem Ježíšem Kristem. Věčný život i věčné zatracení jsou neochvějnou jistotou.