Zamyšlení

Dlaně vztahuji k tvým přikázáním, já jsem si je zamiloval, chci přemýšlet o tvých nařízeních. (Ž 119,48)

Láska se nedotýká jenom srdce, ale zcela  přirozeně zasahuje také mysl. Kde je láska, skutečná Kristova láska, která se vždycky raduje z pravdy, tam nebude chybět ani přemýšlení. Láska se vylévá na objekt, který miluje a nejenom, že ho chce uchopit, chce o něm také rozjímat, naplnit svou mysl, poznat co nejvíc – v tomto případě o Božích nařízeních, která neukazují nikam jinam, než k samotnému Kristu. Proto znovuzrozené srdce namáčí mysl do Božího slova a proměnit smýšlení Božího dítěte, aby už nebylo tělesné a světské, ale duchovní a nebeské. Kéž se naše mysl povznese k nebesům, když přemýšlíme o Pánových nařízeních, když rozjímáme nad Kristovým zákonem, kéž nás vede k nohám našeho Spasitele a do jeho náruče.

Dlaně vztahuji k tvým přikázáním, já jsem si je zamiloval, chci přemýšlet o tvých nařízeních. (Ž 119,48)

Žalmista pozvedá své dlaně vzhůru – to je obraz naplněný významem. Je to vyjádření chvály a radosti, je to vyjádření lásky, která nemůže zůstat skryta v srdci, ale uvádí do pohybu celé tělo a vztahuje se k milovanému objektu. Kam jinam by mohla tato láska v případě žalmisty směřovat, než k Božím přikázáním – vždyť jsou jeho potěšením, protože si je zamiloval. Láska ke Slovu hýbe celým člověkem – od toho, že vztáhne ruce po Písmu a otevře ho, až po to, že není jenom posluchačem, ale také podle Slova jedná. Chce se chopit Božího slova, pevně se ho držet, nepustit se, zakořenit do něj, nechat ho proniknout skrz naskrz celým životem. Hospodine, oslav svého služebníka, který se věrně drží tvých přikázání.

Tvá přikázání jsou pro mne potěšením, já jsem si je zamiloval. (Ž 119,47)

Navzdory tomu, že žalmista žil pod jhem staré smlouvy, které nebylo možné unést (Sk 15,10), jeho srdce bylo skrze víru v zaslíbeného Spasitele proměněno a v duchovním slova smyslu vloženo pod smlouvu novou. To je smlouva poslušnosti Bohu, která je darovaná Bohem, potěšení z Božích přikázání, které dává Bůh a lásky k Bohu a jeho Slovu, ke všem jeho nařízením i příkazům. Křesťan miluje Boha i jeho Slovo. Chce svůj život naplňovat Kristovým slovem, aby v něm přebývalo v celé jeho plnosti – potom začne přetékat i srdce a ústa chválí Boha a děkují za jeho milost a dobrotu, radují se z jeho lásky a štědrosti a ruce i nohy jsou rychlé k plnění Pánova slova. 

Tvá přikázání jsou pro mne potěšením, já jsem si je zamiloval. (Ž 119,47)

Žalmista nepochybně píše o přikázáních Mojžíšova zákona, která se pro něj stala potěšením. Je to vůbec možné? Ano, je. S novým srdcem zcela jistě viděl, kam vedou, a i když neviděl samotný cíl zřetelně, jako ho můžeme vidět my, přece jenom mohl mít představu o Spasiteli, který je naplněním těchto přikázání Všechna přikázání a všechny obřady zákona byly jenom stínem, který směřoval jediným směrem – k postavě, která ten stín vrhala, a tou je Pán Ježíš Kristus. Proto mohla být tato přikázání žalmistovi potěšením. Jenom Ježíš může totiž přinést opravdovou radost srdci, jenom v něm samotném je možné najít dokonalé potěšení, vždyť v něm máme všechno a on se nám stal vším. 

O tvých svědectvích před králi budu mluvit a nebudu zahanben. (Ž 119,46)

Kdokoliv vyhlašuje Pánova svědectví nebo o nich jenom mluví, nebude nikdy zahanben. Zahanben bude ten, kdo zapře svého Pána před lidmi, protože toho Pán zapře před anděly nebeskými. Ale i kdyby člověk mluvil před králi nebo před jinými mocnými tohoto světa, nebude zahanben. Boží věrnost se projevuje v tom, že věrně hájí své Slovo i své děti. To neznamená, že jeho Slovo bude vždy přijato, ale znamená to, že se vždy – dokonce i uprostřed pronásledování a těžkostí – ujme svého dítěte, které věrně vyhlašuje Pánovo slovo a bude ho svým Duchem povzbuzovat a svou mocí podepírat. A i když my jsme nevěrní, on zůstává věrný a nikdy se svých dětí nevzdá ani nezřekne. S o to větší smělostí můžeme mluvit o jeho svědectvích.

O tvých svědectvích před králi budu mluvit a nebudu zahanben. (Ž 119,46)

Boží svědectví jsou velkolepá, nádherná a mocná. Není místo na tomto světě, kde by nemohla nebo dokonce neměla znít Boží svědectví k Boží slávě. Dostali jsme příkaz, abychom zvěstovali evangelium všemu stvoření, abychom šli až na sám konec země a činili učedníky ze všech národů. Ale není to naše zásluha, že někdo uvěří nebo že někdo bude růst v milosti a v poznání Pána – je to moc jeho Slova, moc evangelia, které proměňuje lidské životy, které přináší naději, radost i pokoj. Jeho Slovo obsahuje plnost svědectví o něm a je naprosto pravdivé. Proto se na něj můžeme spolehnout, proto nemusíme vymýšlet žádné speciality, ale stačí prostě vzít Boží slovo, otevřít ho a kázat. Nikdy se nevrátí s prázdnou!

Volně budu chodit, na tvá ustanovení se dotazuji. (Ž 119,45)

Těm, kdo se dotazují na Boží vůli, Bůh urovnává cestu. Nikoliv však v tom smyslu, že by z úzké cesty dělal širokou – úzká zůstane vždy úzkou, ale když se člověk ptá na Pánova ustanovení, když má srdce nastavené pro to, aby je plnil, aby podle nich žil, aby se na ně spoléhal, Bůh mu otevírá dveře a pomáhá mu jít po úzké cestě. Pravda Pánova slova a samotná vtělená pravda, Ježíš Kristus, snímá z každého Božího dítěte břemeno viny i hříchu jako takového. Jsme vysvobozeni z pout otročení hříchu, z cesty ke smrti, z okovů zákona a z plahočení v tomto světě a námahy, kterou jsme vkládali do skutků, kterými jsme se chtěli zalíbit Bohu. Nyní jsme svobodní, proto můžeme chodit volně.

Volně budu chodit, na tvá ustanovení se dotazuji. (Ž 119,45)

Skutečná svoboda, volnost, je jenom v Kristu. Jenom když nás Syn osvobodí, budeme skutečně svobodní a budeme chodit volně. Žalmista se díval dopředu do budoucnosti a zakoušel tuto svobodu, kterou Bůh dává každému, kdo se spolehne na jeho Slovo, na jeho sliby, na dílo jeho Syna, které pro žalmistu bylo ještě zahalené. Přesto se mohl radovat, protože uvěřil Bohu a bylo mu to počítáno za spravedlnost. Opustil širokou cestu, která vede do záhuby a vydal se po úzké cestě za Božím synem. Tato cesta svatosti je cestou opravdové svobody a plné radosti. „ Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho“ (Ga 5,1).

Tvého Zákona se budu držet ustavičně, navěky a navždy. (Ž 119,44)

Není nic lepšího než se držet Pánova zákona. David neměl nic jiného, než zákon Mojžíšův, přesto i v něm mohl vidět světlo Kristovy slávy, i v něm se zrcadlily věci budoucí a v něm samotném byl obsažený zákon Kristův. Zatímco zákon Mojžíšův přináší smrt, protože říká, že když toto budeš dělat, budeš mít život, zákon Kristův zpečetěný jeho krví říká: Toto děláš a můžeš dělat, protože máš život, protože já jsem změnil tvé srdce, tvou přirozenost. Proto se ho chci držet ustavičně, navěky a navždy. Nikdy nechci (a ani nemohu) opustit Kristův zákon, který je zákonem Ducha a vede k životu. Není nic lepšího než spolehnout se na něj, spolehnout se na Krista a na jeho kříž, protože tam je život, tam je vítězství.

Tvého Zákona se budu držet ustavičně, navěky a navždy. (Ž 119,44)

Zákon je od Pána, je to jeho zákon. Celý zákon – a nakonec je to také jakýkoliv zákon, navzdory tomu, že není zákon jako zákon – je od Pána, z jeho veliké milosti a moci. Ale jiný je zákon Mojžíšův a jiný je zákon Ježíšův, což nás učí Písmo rozlišovat. Ten první vede náboženskému úsilí a potom ke smrti, zatímco ten druhý je branou k životu. Ten první je neunesitelným jhem, zatímco ten druhým skutečným radostným požehnáním. Je jasné, že žalmista nemohl z podstaty věci mluvit o Kristově zákoně a chce se držet toho, co Bůh zjevil v zákoně Mojžíšově, stejně tak je ovšem jasné, že v tomto svém úsilí hledá to, čemu ještě nerozumí a co mu v dané chvíli nebylo zjeveno – zákon Kristův.

Nikdy nezbavuj má ústa slova pravdy, neboť čekám na tvůj soud. (Ž 119,43)

Kéž se, Pane, moje ústa nezaleknou svévolníků, kteří se srocují proti tobě, kéž jsou vždy naplněná pravdou, spravedlností a právem. Vlož své Slovo do mých úst, abych mohl zvěstovat pravdu. Naplň odvahou mé srdce, aby můj jazyk směle vyhlašoval tvé soudy. Boží soudy jsou spravedlivé a nutné. Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu (Ř 1,18). Panovníku Hospodine, čekám na tvé Slovo a vyhlížím tvůj soud. Jednej k svojí slávě, zastávej se svého lidu v této době, kdy se svévolníci pozdvihují, protřib svůj lid, aby spravedliví zářili jako hvězdy v tomto pokolení pokřiveném a zvráceném. Jenom tobě patří všechna naše chvála.

Nikdy nezbavuj má ústa slova pravdy, neboť čekám na tvůj soud. (Ž 119,43)

Jak moc a jednoduše jsou naše ústa náchylná ke lži. A jak těžce se musíme držet pravdy. Lež se stejně jako každý jiný hřích, člověka tak snadno přichytí, ale o pravdu je třeba bojovat, snažit se jí získat a uchovat ji ve svém srdci. Stát v pravdě znamená jednat podle Pánova slova navzdory všem překážkám. Abych mohl stát v pravdě, aby z mých ústa vycházela slova pravdy, potřebuji Boží slitování a jeho milost. Bez Boží milosti nebudou žádná ústa naplněná pravdou, ale každá ústa budou vynášet na povrch to, co naplňuje srdce – a to je hřích, tedy lež a klam, temnota a zlo. Jsme-li však osvobozeni slovem pravdy, potom je srdce proměněné a ústa překypují oslavou našeho Boha.

… a já dám odpověď tomu, kdo mě tupí, neboť doufám ve tvé slovo. (Ž 119,42)

Doufám ve tvé slovo! Tvé slovo mi dává moudrost, tvé slovo mě posiluje, napomíná i povzbuzuje, tvé slovo mi dává naději i sílu, takže se mohu směle postavit proti tomu, kdo mě tupí. Tvé slovo je slovo pravdy. Tvým slovem jsem posvěcován, tvým slovem jsem usvědčován, tvé slovo mě buduje a vychovává. Spoléhám na tvé slovo, protože je věrné – je to tvé slovo, takže se v něm zrcadlí tvůj charakter, tvoje věrnost a spolehlivost. Žádné jiné slovo v tomto světě není jako tvé slovo. Kéž přebývá v mém srdci, kéž proměňuje mou mysl, formuje mé myšlenky i postoje a vede všechny mé činy. Tvoje slovo je chlebem, kterým se chci neustále sytit. Ke komu bychom, Pane, šli, vždyť ty máš slova život.

… a já dám odpověď tomu, kdo mě tupí, neboť doufám ve tvé slovo. (Ž 119,42)

Boží slovo je slovem moudrosti. Boží slovo je slovem pravdy. Boží slovo je samo o sobě zjevením a přináší zjevení, odhaluje, svítí, dává porozumění. Kdo uchovává Boží slovo ve svém srdci a rozjímá o něm ve dne v noci, bude vědět, jakou má dát odpověď – a nezáleží na tom, zda se jedná o odpověď svévolníkovi, který tupí spravedlivého, nebo člověku zoufalému, který neví kudy kam. Boží slovo dává vhled, rozumnost, přehled i moudrost. Boží slovo je živé a ostré. Nikoho nenechá nedotčeným, ale vždycky vykoná své dílo – kdo ho odmítá, rozbije se o skálu, kterou je Kristus, protože vzdoruje jeho Slovu, kdo v něj doufá, nasytí svou duši a nezůstane v poznání Pána Ježíše Krista nečinný a bez ovoce (2Pt 1,8).

Kéž na mě sestoupí tvé milosrdenství, Hospodine, i tvá spása, jak jsi řekl … (Ž 119,41)

Sami od sebe nejsme schopni zajistit, aby v nás bylo nějaké milosrdenství, natož pak spása. Musíme volat k Bohu, aby na nás tyto věci sestoupily shůry, z jeho slávy, z jeho dobroty. Jenom když se on sám nad námi slituje a sestoupí k nám, budeme proměněni jeho milostí a budeme zachráněni. Přesto nejsme ponecháni v nějaké nejistotě ohledně spasení nebo milosrdenství – Bůh zaslíbil, že když budeme volat, on bude odpovídat. Proto se můžeme spolu s žalmistou opřít o jeho slovo, o jeho zaslíbení a připomínat Bohu, že to má udělat podle toho, jak on sám řekl, že to má být podle jeho Slova. Jeho Slovo je pravda a on sám je věrný a spolehlivý, nemůže lhát ani zapřít sám sebe. Bude jednat, jak řekl.

Kéž na mě sestoupí tvé milosrdenství, Hospodine, i tvá spása, jak jsi řekl … (Ž 119,41)

Bůh je naprosto svrchovaný ve své moci – on sám rozhoduje o spasení, o tom, komu dá svou milost a na koho nechá sestoupit své milosrdenství. Spása je od Hospodina! Ale to neznamená, že bychom k němu neměli volat a prosit ho o slitování. Vždyť on řekl, že kdokoliv k němu přijde, toho nevyžene ven (J 6,37). Každý může přijít. A všechny vybízí k tomu, aby prosili, hledali a tloukli – a současně také zaslibuje, že kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá a kdo tluče, tomu bude otevřeno (Mt 7,7–8). Proto, milý čtenáři, připoj svůj hlas k žalmistovi a pros Boha, aby i na tebe sestoupilo jeho milosrdenství a jeho spása. On je věrný, on odpoví!

Kéž na mě sestoupí tvé milosrdenství, Hospodine, i tvá spása, jak jsi řekl … (Ž 119,41)

Milosrdenství, spása, život – to vždycky sestupuje od Pána, nikdy to nevychází z nás samotných. V přirozeném člověku dříme smrt, odsouzení, tvrdost, temnotě – to je naše nitro, které se při každé vhodné příležitosti dere na povrch. Proto potřebujeme vzhlížet vzhůru, kde Pán Ježíš sedí po pravici Boží a hledat to, co je nad námi, aby na nás neustále sestupovalo všechno požehnání duchovních věcí, které máme v Kristu. Proto voláme k Pánu, aby naklonil nebesa a sestoupil, aby přišel, aby nás naplňoval svým Duchem, a my jsme byli proměňováni od slávy k slávě. Zatímco vnější člověk den za dnem hyne, ten vnitřní se krok za krokem obnovuje do plného lidství podle Pánovy plnosti. 

Po tvých ustanoveních tak toužím, svou spravedlností mi zachovej život. (Ž 119,40)

Bůh nám ve své milosti zachoval své Slovo Staré smlouvy v hebrejštině, která na tomto místě umožňuje dva různé způsoby čtení. „Obživ mě ve své spravedlnosti“ (ČSP, Pavlík) – to je první možnost. Toužím po tvých ustanoveních, protože vím, že mi přinášejí život. Proto mě Bože obživ svou mocí a ve své spravedlnosti. Potřebuji tvůj zásah, tvou moc, tvou spravedlnost, tvé jednání ve svém životě, abych byl živ. Druhá možnost je v našem textu – svou spravedlností mi uchovej život. Ta první možnost se vztahuje k počátku, kde potřebuji Boha, bez něhož nemám život. A ta druhá se vztahuje k završení, kde konci – zachovej mi život. Nikdo jiný kromě tebe, Bože, to nemůže udělat. Jenom evangelium je Boží mocí ke spasení pro každého, kdo věří.

Po tvých ustanoveních tak toužím, svou spravedlností mi zachovej život. (Ž 119,40)

V sedmém verši žalmista děkuje Bohu, že se smí učit jeho řádům a potom, co je poznal, co se s nimi seznámil, co je přijal nejenom do své mysli, ale do svého srdce, vyznává, že po nich touží. Tady je zjevně srdce, které je obnovené Boží milostí a mocí, znovuzrozené srdce. Jenom takové srdce může toužit po Božích ustanovením – je to srdce, které miluje Boha a proto miluje také celé jeho Slovo. Chce se sytit jeho Slovem, jednat podle něj, řídit se jeho přikázáními a skrze všechna ustanovení Boží poznávat svého Spasitele a Pána. On, Ježíš Kristus, je hlavním tématem celého Písma, a proto po něm křesťané tolik touží a chtějí ho znát.

Odvrať ode mne potupu, které se lekám, tvé soudy jsou dobrotivé. (Ž 119,39)

Bůh je dobrý. Nikdo není dobrý, jenom on. Proto jsou i jeho soudy dobré, dokonce i ty nejvážnější a i ten poslední, jímž budou hříšníci odsouzeni do hořícího jezera. I to bude dobrý soud, protože odstraní zlo. Kromě toho Bůh své soudy oznamuje ve svém Slově – jsou tam zapsané jak soudy minulé, tak ty přítomné a i ty budoucí. To je znovu zjevení Boží dobroty. Díky těmto soudům od nás Bůh odvrací potupu, která spočívá ve věčném zahynutí. Jeho zjevené soudy jsou pro nás varováním i povzbuzením a vedou nás k tomu, který nás zachraňuje před přicházejícím Božím hněvem – k Pánu Ježíši Kristu. Až přijde podruhé, přijde k záchraně svého lidu a k soudu nad těmi, kdo ho odmítli.

Odvrať ode mne potupu, které se lekám, tvé soudy jsou dobrotivé. (Ž 119,39)

Jaké potupy se žalmista leká? To není těžké poznat – je to potupa, která souvisí s hříchem a s cenou za hřích. Zjevně nechce být nalezen jako ten, kdo žije ve vzpouře proti Bohu. Je to potupa, která ukazuje, jak ubohý je člověk – je jenom vzbouřenec proti Bohu, je tím, kdo vzdoruje, kdo chce sám řídit svůj život, aniž by byl schopen byť jen o píď prodloužit svůj život. Jak hřích, tak jeho důsledky, tupí člověka, ponižují ho, protože mu ukazují, jak špatně na tom je ve svém vztahu s Bohem. Každé znovuzrozené srdce se leká takové potupy, protože bylo Pánem Ježíšem Kristem očištěné a obnovené, bylo přinesené do světla, ale hřích znamená temnotu, špínu a nečistotu.

Splň své slovo svému služebníku, jenž žije v tvé bázni. (Ž 119,38)

Komu jinému by Bůh měl splnit své slovo, své sliby, než těm, kteří žijí v bázni před ním, kteří chodí po jeho cestách a kteří ho poslouchají. Slovo poslušnost ani slovo bázeň nepatří k těm nejoblíbenějším slovům v křesťanském slovníku, přesto jsou to slova, která poměrně hojně najdeme v Písmu, a nejednou jsou spojená s velkými Božími zaslíbeními. Kdo např. poslouchá Pánovo slovo, u toho si Pán udělá příbytek spolu se svým Otcem a s Duchem svatým (J 14,23). To je ohromné zaslíbení Boží přítomnosti, které je spojené s poslušností. A poslušnost jde ruku v ruce s bázní, protože bázeň před Hospodinem znamená nenávidět zlo (Př 8,13), tedy jednat podle Pánova slova, nikoliv proti němu. „Splň své slovo svému služebníkovi!“

Splň své slovo svému služebníku, jenž žije v tvé bázni. (Ž 119,38)

Jak je to požehnané dovolávat se naplnění Božích slibů! Bůh je věrný a spolehlivý, je pravdomluvný a nemůže lhát – on vždycky splní své slovo. A je potěšený, když k němu ve víře přicházíme a připomínáme mu jeho zaslíbení, když je ukládáme do svého srdce a stavíme na něm, když se v něm upevňujeme. Žalmista volal po splnění slibu – dost možná zaslíbeného Spasitele, který bude zástupnou obětí za jeho hříchy. Na rozdíl od něj my máme tu milost, že jsme ho poznali, že jsme se setkali s „beránkem Božím, který snímá hříchy světa“ a dovoláváme se toho, aby tam, kde začal své dobré dílo, tedy v nás, ho dovedl až do slavného a vítězného konce.

Odvracej mé oči, ať nehledí na šalebnost, na své cestě mi zachovej život. (Ž 119,37)

Bůh zachraňuje. Bůh sám mění život Božího dítěte. Bůh přitahuje hříšného člověka k sobě, Otec přivádí k Synovi a Syn dává poznat Otce, Duch svatý působí nové narození i nový život. Bůh působí všechno v životě křesťana, jak jeho chtění, tak jeho činění. Proto může nové stvoření s vírou volat k Bohu, aby odvracel jeho oči od šalebnosti a aby mu zachoval život na cestě, kterou ho vede. Jsme přece jeho dílem, a jsme stvořeni k tomu, abychom chodili ve skutcích, které nám připravil (Ef 2,10). Proto se o něm můžeme opírat s jistotou, že bude všechno v našich životech, všechno na cestě, kterou nás vede, působit k našemu dobru a ke své slávě. 

Odvracej mé oči, ať nehledí na šalebnost, na své cestě mi zachovej život. (Ž 119,37)

Oko je světlem těla člověka (Lk 11,34). Proto má zůstat oko čisté, tedy jinými slovy, je důležité, na co se díváme a na co se nedíváme. Náš pohled hraje významnou roli v našem duchovním životě. Podobně nás Pán Ježíš varuje, abychom dávali pozor na to, co slyšíme (Mk 4,24). Naše uši, oči i ústa se podílejí na našem duchovním růstu. Proto máme volat spolu se žalmistou, aby Pán odvracel naše oči od šalebnosti, od špatných a pokroucených věcí. Proto máme být jako Jób, který se svýma očima uzavřel smlouvu, takže nepohlédl na nic, co by ho vedlo k pokušení nebo dokonce k hříchu (Jb 31,1). Pane Ježíši, pročišťuj můj zrak a odvracej mé oči ode všeho zlého.

Ke svým svědectvím nakloň mé srdce, nikoli k zištnosti. (Ž 119,36)

Bohem proměněné srdce nezůstane obvykle samo – začne k sobě přitahovat množství hříšníků, stejně jako Pán Bůh, a vede k touze po Božích věcech. Pokud je lidské srdce ponechané sobě samotnému, tíhne ke každému hříchu, který se jen mihne kolem. Ale Pán Ježíš svou mocí toto srdce promění, objeví se nové touhy. Jednou z nich je láska k Božímu slovu a důvěra tomuto slova. To je něco, co Bůh vkládá do člověka při jeho znovuzrození, protože jinak by člověk neměl na čem stavět a o co se opírat. Ale když Bůh nakloní lidské srdce k jeho svědectvím, všechno je najednou jinak. Barvy vystoupí z všeobecné šedi, obloha i tvář se rozzáří a nové stvoření se zaraduje.

Ke svým svědectvím nakloň mé srdce, nikoli k zištnosti. (Ž 119,36)

Lidské srdce je tím nejpřevrácenějším, co pod sluncem může být (Jr 17,9). Netouží příliš po tom, aby bylo nakloněné k Pánovým svědectvím – tedy pokud by toho nějak nemohlo využít pro sebe. Naše srdce nás vzdaluje od Boha. Svým kamenným chladem, svou lhostejností, svou vzpourou proti Bohu, staví mezi námi a jím silnou zeď. Proto potřebujeme srdce nové – ne kamenné, ale masité, které by chtělo poslouchat Hospodinovy řády a radovalo by se z jeho svědectví. Takové srdce můžeme získat jenom novým narozením z Ducha svatého. A abychom k němu dospěli, musíme věřit v Pána Ježíše Krista, spolehnout se na něj a vložit všechnu svou naději do jeho rukou, nebo lépe na jeho kříž, který vykupuje.  

Veď mě po cestě svých přikázání, oblíbil jsem si ji. (Ž 119,35)

Tvoje cesta je ta nejlepší, po které mohu jít. Je tak dobrá, že jsem si jí oblíbil, zamiloval jsem se do ní. O čem tady žalmista mluví? Nepochybně mluví o zákoně, který Bůh dal Izraeli skrze Mojžíše, o jeho přikázáních, obětech, řádech atd., v nichž nachází zalíbení. Ovšem jeho srdce bude naprosto jistě u plnosti tohoto stínu, u Pána Ježíše Krista, protože jinak by nemohl říci, že si tu cestu zamiloval. Mojžíšův zákon vždycky vedl jenom k odsouzení, ale Kristův zákon, poznání Pána samotného, vede vždycky k životu, k radosti, pokoji, k požehnání. On je tou cestou, do které se zamiluje každé srdce, které ho pozná, které se s ním setká, které se mu otevře a naslouchá mu. Kterou cestu sis oblíbil ty, čtenáři?

Veď mě po cestě svých přikázání, oblíbil jsem si ji. (Ž 119,35)

Ukaž mi cestu (v. 33), dej mi rozum (v. 34) a veď mě po cestě (v. 35) – to je volání po Bohu samotném, to je vyjádření touhy znát ho a chodit s ním. Takto nějak nepochybně chodil Henoch s Bohem a nebylo ho, protože Bůh si ho vzal (Gn 5,24). Je to vytrvalé volání k Bohu a hledání jeho samotného – i v době Starého zákona to bylo hledání Pána Ježíše Krista, i když ještě nezjeveného a zastřeného. O to víc je to nyní – už byl zjeven, už se stal tělem, které přebývalo mezi námi, už dokonal své dílo na kříži Golgoty a slavně vstal z mrtvých. Není nic většího lepšího, co by mohl křesťan poznat, zakusit, kudy by mohl jít!

Dej mi rozum a budu tvůj Zákon zachovávat, budu se ho držet celým srdcem. (Ž 119,34)

Člověk bez rozumu je jako kůň či mezek (Ž 32,9) – potřebuje uzdu, aby bylo možné ho udržet u sebe. Proto musíme volat k Bohu, aby nám dal rozum, aby nás obdaroval svou moudrostí, která je čistá a mírumilovná (Jk 3,17). Jen s Boží moudrostí se Boží dítě může pevně držet Krista, který je jeho zákonem, žít podle jeho příkladu, milovat, jako miloval on, zachovávat jeho Slovo, držet se ho celým srdcem. Toho rozumu ani nemusí být tolik – důležité je, že je od Boha. S takovým darem je možné růst – je to maličké semínko víry, která skrápěná rosou Ducha svatého vyroste v nádherný strom a přináší hojné duchovní ovoce.