Zamyšlení

Zákon tvých úst je mi dražší než tisíce hřiven zlata nebo stříbra. (Ž 119,72)

Kéž by nám Boží slovo bylo stejně vzácné jako žalmistovi! Kéž bychom vyznávali jako Petr: „Ke komu bychom, Pane, šli. Ty máš slova věčného života“ (J 6,68). Kéž by Pánovo slovo přebývalo v našich životech v celé své plnosti! Tisíce hřiven stříbra nebo zlata je ohromné bohatství – přesto by žalmista nebyl ochoten vyměnit ho za slovo z Pánových úst. Lásku k Bohu můžeme směle přirovnat k lásce k jeho slovu. Kde není to první, tam nebude ani to druhé a kde není to druhé, jen těžko budeme hledat to první. Jak drahé je Boží slovo pro tebe, čtenáři? Je Bible knihou tvého srdce, tvého života? Nebo je to zaprášený svazek ve tvé knihovně?

Zákon tvých úst je mi dražší než tisíce hřiven zlata nebo stříbra. (Ž 119,72)

Zákon jednoduše znamená spravedlnost. Je tady spravedlnost Pánových úst, slova, která vychází z Božích úst. Jsou to Pánova slova, je to jeho spravedlnost, jeho právo, jeho pravda. Pravdomluvný Bůh promluvil a jeho slovo nemůže být nijak pokřivené ani pokroucené – je to čistá pravda, je to slovo, v němž nemůže být faleš ani lest – musí to být slovo pravdy. Když Bůh promlouvá k člověku, musí to být jasné slovo, které nemůže znamenat jednou to a podruhé ono, které nemůže mít pro někoho jeden význam a pro jiného jiný – zákon jeho úst je naprosto jednoznačný a jasný. Bůh svým slovem nikoho nesvede na scestí ani nikoho neoklame. Přesto je třeba k pochopení srdce, očištěné Kristovou krví a rozum osvěcovaný Duchem svatým.

Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením. (Ž 119,71)

Stále znovu vidíme, jak moc se můžeme radovat z Hospodinova pokořování, z jeho láskyplné výchovy. Jeho něžná ruka nás učí dobru, které se skrývá v tom, že se Boží dítě učí znát Hospodinova přikázání. Nejde však o nějakou intelektuální znalost, ve smyslu vědět o Pánu a jeho příkazech, ale o hlubokou niterní znalost toho, který ustanovuje svá přikázání i přikázání samotných a jejich radostné poslušnosti. Pouze srdce obnovené Duchem svatým a očištěné vírou v Kristovu prolitou krev pak může volat, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí (Ř 8,28). Pouze život víry zaměřený na Pána Ježíše Krista může nacházet skutečné uspokojení z plnění Pánových nařízení. 

Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru, naučil jsem se tvým nařízením. (Ž 119,71)

Nepřestáváme žasnout nad tím, co všechno je k našemu dobru – většinou tedy až poté, kdy věci proběhnou. Přesto jsme zaskočeni a překvapeni tím, že právě toto pokoření nám opravdu posloužilo k takovému dobru, o jakém jsme vůbec netušili, že bychom k němu mohli někdy dojít. Bůh je dobrý a stále nás zahrnuje svým požehnáním, i když nám to někdy jako požehnání nepřipadá. Nakonec však musíme vyznat, že máme radost z toho, že do nás Bůh vtloukl nebo vešlehal něco málo z poznání sebe samého skrze pokoření, do kterého nás uvedl a jímž nás nechal projít. To je ta chvíle, kdy se nám otevírají oči, a my dobrořečíme Bohu a chválíme jeho milost, která nás zachovala v našem pokoření a pozdvihla k poznání Boží slávy.

Bezcitné je jejich tučné srdce, mně však je tvůj Zákon potěšením. (Ž 119,70)

Žalmista dává do protikladu bezcitné srdce a potěšení z Hospodinova zákona. A je to přesně tak – kde chybí láska k Pánu, která se projevuje láskou k jeho Slovu, tam bude tvrdost, bezcitnost, hloupost, tupost a arogance. Ale když Duch Boží začne proměňovat lidské srdce a naplňovat ho láskou k Bohu, bude zde také láska k Božímu slovu a potěšení z něj, a také láska k Božímu lidu. A vedle lásky se objeví také milosrdenství, soucit a hluboká vnímavost spolu s pokojem, radostí, trpělivostí, laskavostí, dobrotou, věrností, tichostí a sebeovládáním – to je ovoce Ducha svatého, který přebývá v Božích dětech. To on je vede do Písma a dosvědčuje jim z Písem Pána Ježíše Krista, takže se radují z Božího slova.

Bezcitné je jejich tučné srdce, mně však je tvůj Zákon potěšením. (Ž 119,70)

Řeč je stále o opovážlivcích, kteří mrzce pošpiňují svaté. Jejich tučné srdce je bezcitné, nemají soucit ani slitování. Nemají ani rozum ani bázeň před Bohem. V Žalmu 22 je Boží slovo popisuje jako líté šelmy, jako krutá a divoká zvířata. Právě takto působí hřích na nitro člověka – zatvrzuje ho a otupuje, činí ho víc a víc bezcitným a nerozumným. Pavel mluví o tom, že jejich „zcestná mysl se ocitla ve tmě“ (Ř 1,21). Není zde žádný vývoj k lepšímu, jak se nám snaží namluvit bezbožní evolucionisté, ale trvalý úpadek k horšímu. Jenom růst do podoby Pána Ježíše Krista může přinést pozitivní změnu lidského srdce a z bezcitného člověka udělat člověka vnímavého a milujícího.

Opovážlivci mě mrzce pošpinili, já však zachovávám ustanovení tvá celým srdcem. (Ž 119,69)

Opovážlivci nikdy nepošpiňují jen tak zlehka, aby se neřeklo, ale vždycky mrzce, ohavně, jejich pomluvy jdou do hloubky a překračují všechny možné hranice (proto se jedná o opovážlivce). Ale Bůh zná své věrné – on dobře ví, jak zachovávají jeho ustanovení, dokonce zná jejich srdce, zná jejich motivy, pohnutky, ví o každém záchvěvu, který se v srdci Božích dětí objeví. Bůh slyší každé slovo, které vyjde z jejich úst, ví o každém skutku rukou – ať už vědomém nebo nevědomém, ví o každém pokusu něco udělat. Bůh prostě ví všechno. A Boží dítě nemusí nic skrývat, protože je skryté v Kristu, má svůj úkryt u Nejvyššího, takže se nemusí trápit tím, jak ho opovážlivci pošpiňují. 

Opovážlivci mě mrzce pošpinili, já však zachovávám ustanovení tvá celým srdcem. (Ž 119,69)

Jak v době žalmistově tak i v té naší je pro opovážlivce snadné pošpinit někoho druhého.  Ústa jsou jako pramen, který vydává vodu – a podle Jakuba nemá být tato voda hořká i sladká zároveň. I křesťan se snadno může stát opovážlivcem, který bez rozpaků špiní druhé a nenechá na nikom nit suchou. Nesmí však zapomínat, že se blíží den, kdy bude vydávat počet z každého planého slova, které vyšlo z jeho úst (Mt 12,36). Náš Pán žehnal, mluvil pravdu v lásce, vzdával chválu Bohu, svými ústy přinášel povzbuzení i napomenutí v pravý čas. Kéž bychom i my věděli a kdy a jak ke komu promluvit, kéž by naše srdce přetékalo vděčností a naše rty neustále vyznávaly Pánovo jméno!

Jsi dobrý a prokazuješ dobro, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,68)

Všechno dobro pochází od Boha, včetně všech nařízení, která po lidech požaduje. Každé jeho nařízení je dobré a svaté. Proto může Pavel s takovou jistotou a razancí napsat, že zákon je svatý a přikázání svaté, spravedlivé a dobré (Ř 7,12). Přesto je toto dobro příčinou lidské smrti, protože odhaluje hřích a umocňuje ho. Jenom milost zachraňuje. I milost je to, co Bůh vyučuje ve svém Slově a především skrze svého Syna. Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se staly skrze Ježíše (J 1,17). A my nepotřebujeme nic jiného a nic menšího, než aby Bůh vyučil naše srdce o milosti, které se zjevila v jeho Synu – to je milost, která zachraňuje hříšníky, která je vychovává a posvěcuje. 

Jsi dobrý a prokazuješ dobro, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,68)

Pán Ježíš velmi jasně prohlásil, že jenom Bůh je dobrý (Mt 17,19). Kéž bychom skutečně porozuměli této hluboké pravdě a chopili se toho, čeho se snadno chopil David – že Bůh prokazuje dobro. Samozřejmě, že k projevům dobroty patří také odstranění zla, tedy Boží soud, ale žádné Boží dítě na soud nepřijde a každý, kdo miluje Boha, je povzbuzován tím, že mu všechno v jeho životě napomáhá k dobrému. Ne vždy se nám to tak může jevit, ale vždycky je to pravda. Pro své vyvolené má Bůh jenom požehnání, navzdory tomu, že všechny jeho projevy a důsledky se v tomto životě nutně dozvědět nemusíme. Ale všechno poslouží k tomu, abychom v tomto životě, chodili s Bohem a rostli do podoby Pána Ježíše Krista.

Dokud jsem se nepokořil, bloudíval jsem, nyní dodržuji, co jsi řekl. (Ž 119,67)

Hle, jak požehnané „nyní“ se nachází v našem textu! „Nyní dodržuji, co jsi řekl!“ Je to vůbec možné? Může někdo zachovat všechna slova Božího zákona? – je jeden, který všechna slova zákona zachoval a tak zákon naplnil: Pán Ježíš Kristus. Boží syn přišel, aby naplnil zákon, aby učinil zadost všem požadavkům zákona, a to jak těm pozitivním, ve smyslu milování Hospodina celým srdcem a milování bližního svého, tak těm negativním, ve smyslu všech prokletí zákona, která na sebe vzal. Díky jeho díle, díky jeho kříži a skrze víru v něj se člověk může stát novým stvořením, které má nové srdce, jež plní všechna slova Hospodinova zákona, protože Pán sám v něm působí, že chce i činí, co se Bohu líbí. 

Dokud jsem se nepokořil, bloudíval jsem, nyní dodržuji, co jsi řekl. (Ž 119,67)

Lidské srdce je neklidné a nepokojné, je zmatené a bloudí, nenajde klidu, dokud nespočine v Bohu. Dokud se nepokoří před Pánem, dokud nevyzná, že Ježíš je Pán, dokud nevloží všechnu svou naději na Krista ukřižovaného a vzkříšeného z mrtvých, bude jen bloudit a zmítat se po cestách zla a strasti. Ale Ježíš je světlo světa, on je ta cesta, pravda i život. Kdo k němu přijde, toho nevyžene ven. Ale nejde k němu přijít s vlastní cestou, s vlastní pravdou, s vlastním světlem. Jen v pokoření se pod jeho mocnou ruku je spasení, život i pravda. Jenom on má moc dát člověku nové srdce, které s radostí zachovává jeho slovo a podřizuje se mu.

Nauč mě okoušet a znát, co je dobré, já tvým přikázáním věřím. (Ž 119,66)

Jak silná jsou zde slova … „Nauč mě okoušet … já věřím!“ Kéž bychom se všichni, kteří jsme poznali Pána Ježíše Krista, naučili okoušet, co je dobré. Abychom mohli okoušet, potřebujeme znát, ale samotné znát nestačí, potřebujeme také okoušet. Ale abychom mohli znát, musíme také věřit – věřit jeho přikázáním, což neznamená nic jiného, než podle nich také jednat. To je skutečná víra, to je opravdové poznání a z toho vyplývá také okoušení toho, co je dobré, nebo toho, který jediný je dobrý. Když se Duch svatý dotkne srdce člověka a vyleje do něj svou lásku, člověk zahoří chválou a vděčností a Kristus – to skutečné dobro – mu zazáří jako slunce. V jeho světle je každé jiné dobro jenom čadícím oharkem. 

Nauč mě okoušet a znát, co je dobré, já tvým přikázáním věřím. (Ž 119,66)

Kéž by tato slova nenapsal David, ale volali je Adam s Evou před tím, než k nim přišel ďábel se svou záludnou lstí: „Budete jako Bůh znát dobré i zlé“ (Gn 3,5). David věřil Božím přikázáním a jednal podle nich. Své srdce upnul k zachovávání Božího slova. Nechtěl znát dobré podle toho, jak se to zdálo jemu, jak to bylo libé jeho očím, jak to lákalo jeho chutě a smysly, ale prosil Boha, aby ho on sám naučil znát, co je dobré. Jenom Bůh je dobrý! Přesto si každý z nás, navzdory tomu, že jsme padlá a hříšná stvoření, myslí, že ví, co je dobré. Jenom v poddanosti Bohu můžeme poznat a nakonec i zakusit, co je doopravdy dobré.

Prokázal jsi dobro svému služebníku podle svého slova, Hospodine. (Ž 119,65)

„Všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí“ (Ř 8,28) – kdo milují Boha, jsou Boží služebníci a Bůh jim podle svého Slova prokazuje dobro. Nikdy se nemusejí strachovat, že by jim Bůh chtěl způsobit nějaké zlo – on je povolal a udělal to proto, že si je před stvořením světa zamiloval. A i když je nejednou staví do situací, které jsou svízelné a obtížné, jeho cílem je vždycky prokázat jenom dobro – jak svým služebníkům tak také skrze ně. Každé Boží dítě se může spolehnout na dobrotu svého nebeského Otce – on neváhal poslat svého milovaného Syna, aby byl smírnou obětí za naše hříchy, abychom byli spaseni a mohli s ním strávit věčnost. Prokazuje svým služebníkům dobro!

Prokázal jsi dobro svému služebníku podle svého slova, Hospodine. (Ž 119,65)

Prokázal jsi dobro, Pane, a nejenom jednou … Prokazuješ ho neustále, den za dnem a hodinu za hodinou. Pane, ty jediný jsi dobrý. Tvoje dobrota je vidět v celém stvoření, jak se staráš o své dílo, jak dokonale a krásně jsi ho stvořil, s jakou něhou o něj pečuješ. Tvoje dobrota je zjevná ve zjevení, které nám dáváš skrze stvoření i skrze své Slovo, Bibli a především skrze svého Syna, Pána Ježíše Krista. V něm jsi nám zjevil všechnu svou dobrotu, když jsi ho ustanovil, aby byl naším zástupcem a smírnou obětí za naše hříchy. V něm jsi nám dal všechno požehnání nebeských věcí, v něm nás vedeš od slávy k slávě, v něm máme pevné útočiště, v něm je náš pokoj, radost, spravedlnost i svatost.

Tvého milosrdenství je, Hospodine, plná země, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,64)

Jak mocné slovo! Jak hluboký verš! Celá země je plná Hospodinova milosrdenství. Jestliže Bůh zaplavuje celou zemi deštěm svého milosrdenství, potřebuji jím být zaplaven i já sám. Jen Boží milosrdenství nám dává schopnost slyšet, rozumět a především jednat podle všeho, co Pán nařizuje. Jenom jeho láska má moc proměnit naše srdce a místo srdce kamenného dát srdce masité. Ale aby to tak mohlo být, musel tady být kříž, musel přijít Spasitel v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle byl odsouzen hřích, aby byla zaplacena mzda, kterou si hřích žádá – smrt. Takto nám otevřel cestu k Božímu milosrdenství, abychom se skrze víru mohli cele spolehnout na jeho oběť a dojít věčného života. 

Tvého milosrdenství je, Hospodine, plná země, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,64)

Hospodine, nejenom, že se tvoje milosrdenství nad námi klene jako obloha, ale ty jím také naplňuješ celou zemi. Kamkoliv pohlédneme, můžeme se setkat s projevy tvého milosrdenství, s tvojí dobrotou a láskou. Každé srdce, které bylo obnoveno skrze víru v Pána Ježíše Krista, je schopné vidět Boží ruku všude kolem sebe. Kříž Pána Ježíše otevírá duchovně slepým oči, aby viděli, duchovně hluchým uši, aby slyšeli a poslouchali, lidem s kamenným srdcem dává srdce masité, aby se vyučovali všemu, co Bůh nařizuje a aby svým životem oslavovali Boha. Duch svatý obnovuje mysl Božích dětí, aby rozuměli, že celá země je plná Hospodinova milosrdenství a radovali z tohoto Božího požehnání.

Jsem druhem všech, kteří se tě bojí a tvých ustanovení se drží. (Ž 119,63)

Na tomto světě je jenom jedna skupina lidí, kteří se bojí Boha a poslouchají jeho ustanovení – a to je Kristova církev. To jsou lidé, kterým Bůh sám dal místo srdce kamenného srdce masité a učinil, že chtějí i dělají, co se mu líbí. Ve Starém zákoně ještě sice nemůžeme mluvit to Pánově církvi, ale podstata vykoupených je stejná – jenom Kristus ještě nebyl zjeven a skutečný Boží lid nebyl shromážděn. Ale i tehdy Bůh ve své milosti zachraňoval skrze víru v zaslíbeného Krista, takže zde byli lidé, kteří se báli Boha a drželi se jeho ustanovení. Právě z jejich společenství se radoval žalmista a jejich blízkost vyhledáváme i my v dnešní době. 

Jsem druhem všech, kteří se tě bojí a tvých ustanovení se drží. (Ž 119,63)

Bůh vysvobozuje jednotlivce z jeho hříchu, ale povolává každého jednoho ke společenství. Každý křesťan je „druhem“ všech, kteří se bojí Boha. V Božím království nebude nikdo sám. Spasení je kolektivní záležitostí, protože jsme zachráněni jako tělo Kristovo. Žádný vykoupený se neobejde bez společenství. Jsme zachraňováni jako jednotlivé údy, které se navzájem podepírají a slouží si, které se neobejdou jeden bez druhého. Jsme údy jeho – Kristova – těla a každý z nás má jiné poznání Pána, který ho zachránil. Potřebujeme jeden druhého, abychom mohli doopravdy poznat toho, který nás zachránil, toho, jehož se bojíme, jehož společně uctíváme. Tato nádhera a plnost se projevuje v místní církvi, kde se spojujeme s druhými, abychom společně uctívali našeho Spasitele.

Vstávám o půlnoci, abych ti vzdal chválu za tvé spravedlivé soudy. (Ž 119,62)

Žalmista vzdává chválu za Boží spravedlivé soudy. Bůh soudí a jeho hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu (Ř 1,18). Když Boží dítě vidí tyto Boží soudy, vzdává Bohu chválu – dokonce je ochotné vstávat o půlnoci, aby vzdalo Bohu chválu za jeho spravedlivé soudy. Mezi tyto soudy patří také evangelium o Boží milosti, o spasení v Ježíši Kristu. Evangelium soudí a odděluje ty, kdo věří v Ježíše Krista od těch, kdo nevěří, kdo žijí ve vzpouře proti Bohu a tak jsou již odsouzeni, protože neuvěřili v Pána Ježíše Krista. Za to patří Bohu chvála. A čím více rozumíme evangelium, v němž se zjevuje Boží spravedlnost, tím více Boha chválíme za jeho spravedlivé soudy.

Vstávám o půlnoci, abych ti vzdal chválu za tvé spravedlivé soudy. (Ž 119,62)

Boží dítě by mělo být skrz naskrz prosycené chválou Bohu a vděčností. Nejenom v nějakou určitou denní dobu, ale neustále, v každém čase a za všech okolností. Je to příkaz, který Bůh dal svým dětem, ale je to také důsledek Božího díla v nás a pro nás. Vždycky máme důvod Pána chválit bez ohledu na to, v jaké situaci se nacházíme. Vždycky je čas projevovat svou vděčnosti za spasení a nový život, který máme v Kristu Ježíši. Někdo bude dokonce vstávat uprostřed stejně jako žalmista, aby mohl vzdávat Bohu chválu. Ale i když Boží dítě věnuje čas odpočinku cele spánku, v jeho srdci dřímá chvála, která si vždycky najde cestu ven. 

Ovinují mě provazy svévolníků, nezapomínám však na tvůj Zákon. (Ž 119,61)

I když se svévolníci stahují kolem, i když je křesťan pod palbou světa a ďábla, nezapomíná na Hospodinův zákon, na jeho Slovo, nezapomíná na toho, který se mu stal zákonem, je jeho spravedlností, moudrostí i posvěcením, na Pána Ježíše Krista. Žalmista neměl nic jiného než stín, k němuž upínal svou naději a který ho vedl do neznámé budoucnosti. My dnes máme plnost tohoto stínu, známe postavu, která ten stín vrhá, Pána Ježíše Krista, proto se už nemusíme zabývat detaily stínu, ale můžeme se vrhnout do náruče samotného Pána. V něm máme všechno, co potřebujeme ke zbožnému životu, v něm je naše útočiště, on je naší pomocí, silou i radostí. On je naším zákonem!

Ovinují mě provazy svévolníků, nezapomínám však na tvůj Zákon. (Ž 119,61)

Jak často, jak snadno a jak rychle nás ovinují provazy svévolníků! Je to až neuvěřitelné, jak snadné to v tomto světě může být. Není to však něco, čemu bychom se měli divit – vždyť svět leží ve zlém a my nejsme ze světa a ani naše občanství není pozemské, ale nebeské. A ačkoliv jsme byli v duchovním slova smyslu přeneseni ze tmy do Pánova podivuhodného světla, v tom fyzickém smyslu jsme byli postaveni doprostřed bitevní vřavy tohoto světa. Byli jsme vyrváni ze spárů ďábla, hříchu i smrti, čímž jsme však stali terčem ďábla a jeho pohůnků. Proto oblékáme štít víry a připomínáme si Pánova slova, jeho zaslíbení o jeho lásce a k nám a o tom, že nás nikdy neopustí a nikdy se nás nezřekne. 

Pospíchám a neotálím tvé příkazy dodržovat. (Ž 119,60)

To je srdce zapálené horlivostí pro Boží slovo. Je to jasné nastavení mysli i vůle, touhy a odhodlání dodržovat Pánovy příkazy. A to nejenom tehdy, když se tak nějak připletou do cesty, ale cíleně, vědomě, soustředěně – pospíchá a neotálí! Využije každou příležitost, pronásleduje Pánovy příkazy, aby je mohl dodržovat. To není něco, co by člověk mohl zvládnout z vlastních sil – dokonce je to lidské přirozenosti dost proti srsti. Takové srdce, které neotálí s láskou k Pánovým přikázáním, je srdce proměněné milostí Kristovou, srdce zachráněné pouhou milostí z pouhé víry v samotného Pána Ježíše Krista. Bůh ho proměnil a ze srdce kamenného učinil masité, do něhož vepsal svůj zákon, svou lásku, a nyní v něm on sám působí, že takové srdce chce i koná. 

Pospíchám a neotálím tvé příkazy dodržovat. (Ž 119,60)

Boží dítě zakouší z Boží milosti pokoj, který naplňuje a utišuje srdce. Už není, kam se hnát, už není, kam spěchat. Prorok Izajáš dokonce píše, že „kdo věří, nemusí spěchat“ (Iz 28,16). V tomto případě se jedná o hříšný spěch, který honí člověka a pohání jeho neklidné srdce od aktivity k aktivitě. Žalmista v našem textu mluvím spěchu lásky a o horlivosti, která žene člověka dopředu. Už spočívá v Kristu, už je naplněn pokojem, ale touží po svém milovaném Pánu, horlivě dychtí po jeho Slovu i po něm samotném, proto neotálí, ale spěchá plnit Pánovu vůli. Spolu s apoštolem běží vstříc nebeskému povolání, které je v Kristu Ježíši, natahuje krok v závodě o nebeskou cenu.

Uvažuji o svých cestách, k tvým svědectvím obracím své nohy. (Ž 119,59)

Jak požehnaný je muž, který nad Hospodinovým slovem rozjímá ve dne i v noci (Ž 1,2). Ale míra zakoušené blaženosti se může posunout ještě mnohem dál, pokud necháme Boží slovo sestoupit z naší mysli do srdce, které bude tímto slovem proměněné a následně do rukou a do nohou. Pán Ježíš říká svým učedníkům, že jsou blahoslavení, když ty věci, které vědí, také činí (J 13,17). To je hlasování nohama. To je zachovávání Pánova slova. Kéž se nad námi Pán slituje a dá nám nejenom uši učedníků, abychom slyšeli jeho slovo, ale také jejich nohy, abychom v každém čase obraceli svoje kroky k Pánovým svědectvím a poznávali ho na svých cestách.

Uvažuji o svých cestách, k tvým svědectvím obracím své nohy. (Ž 119,59)

Hospodinovy cesty se od těch našich liší, jako se odlišuje nebe a země. Přesto nám něco z nich dává Pán poznat ve svém Slově a my můžeme spolu s žalmistou uvažovat nad Božími cestami. Bůh nám ve své milosti zjevil dost na to, abychom mohli sledovat jeho kroky, jeho dění v tomto světě, stvoření světa i všechna díla jeho prozřetelnosti, abychom mohli vidět jeho svaté soudy, jimiž stíhá zemi v našem čase. To všechno je projevem Boží dobroty a jeho ochoty dát se nám poznat, umožnit nám, poznávat jeho samotného, jeho velikost a slávu, jeho dílo, vtělení jeho Syna stejně jako naplnění jeho úkolu, naše vykoupení. Chvála buď Bohu za jeho Slovo, v němž nám dává poznat své stezky. 

O shovívavost tě prosím celým srdcem, smiluj se nade mnou, jak jsi řekl. (Ž 119,58)

Naše ústa by měla bez přestání chválit Boha, který je plný milosti a slitování. Písmo nás ujišťuje, že skrze víru v Pána Ježíše Krista jsme se stali Božími dětmi a všechny naše hříchy nám byly odpuštěné. Současně nám říká, že kdo tvrdí, že je bez hříchu, klame sám sebe (1J 1,8). Ale když vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. Proto bez ustání voláme: „Pane, smiluj se nade mnou!“ Žalmista byl stejně jako my ujištěn, že Bůh se smiluje – protože to řekl. Bůh se nám dává poznat jako ten, kdo se vždycky smiluje. Není hřích, na který by nestačila Kristova krev, není propast, kde by Boží ruka byla krátká na spasení. 

O shovívavost tě prosím celým srdcem, smiluj se nade mnou, jak jsi řekl. (Ž 119,58)

Pánova shovívavost … Co může být krásnějšího nad ni? Když obyvatelé Ninive roztrhli svůj šat a činili pokání, Boží shovívavost se projevila v plné míře. Nikdo, kdo by k Pánu volal v opravdovosti svého srdce, nebude odmítnut – protože Pán je shovívavý a nejvýš milosrdný. Jímá ho lítost nad každým zlem. Nechce, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni činili pokání a došli k poznání jeho samotného, jeho lásky, milosti, svatosti i spravedlnosti, která byla v tomto posledním čase zjevená v osobě a díle Pána Ježíše Krista. Proto je Pán tak pohotový v rozdělování milosti. Proto se můžeme jeho shovívavosti dovolávat, spolehnout se na ni a následně ji od něj také přijmout.