Zamyšlení

Tvé šaty ať jsou v každé době bílé a tvá hlava ať nepostrádá vonný olej. (Kaz 9,8)

To je jasná výzva k novému způsobu života! Nikde jinde než Pána Ježíše Krista člověk nemůže získat čisté roucho, které by mohl obléknout a které je přečištěné Pánovou převzácnou krví, nikde jinde než u něj nelze získat ten nejčistější olej Ducha svatého. Jenom Ježíš nás může pomazat svým Duchem a naplnit nás jím, abychom byli proměňováni do jeho vlastní podoby. Pouze on zaslíbil trvalou přítomnost Ducha svatého pro každého, kdo věří v jeho jméno a chodí po jeho cestách. A Duch svatý střeží každé Boží dítě, aby neznečistilo svůj šat, ale žilo ve svatosti, čistotě a bázni před Bohem. Duch pravdy nás uvádí do každé pravdy a do porozumění Slovu pravdy a Boží láska je skrze něj rozlitá do našich srdcí. 

Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle. (Kaz 9,7)

Věrná a Krista milující duše se může radovat a pokojně si užívat všeho, čím ji Bůh zahrnuje, protože Bůh již dávno našel zalíbení v díle takové duše. Není proto, že by to dílo bylo tak skvělé, ale kvůli milosti, kterou nás Bůh zahrnuje ve svém Synu. Jenom díky jemu a jeho oběti se Bůh dívá na naše skutky se zalíbením podobně, jako se rodič dívá se zalíbením na ne příliš povedený obrázek svého malého dítěte. Bůh si své vyvolené zamiloval před stvořením světa, dal jim nově se narodit skrze víru v Pána Ježíše Krista, připravil pro ně skutky a obdaroval je vším potřebným k jejich vykonání. Proto nachází zalíbení i v tom nejmenším díle, které jeho milované dítě dělá k Boží slávě.

Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle. (Kaz 9,7) 

Požehnaná rada, která je zjevně určená věřícím a nikoliv těm, jejichž bohem je břicho a kteří říkají: „Jezme, pijme, neboť zítra zemřeme“ (Iz 22,13). Kdo miluje Boha a kdo je Bohem milován, nemá žít se zasmušilou tváří a v trýznivém odříkání, ale má se radovat ze všeho, co mu Bůh dává. Jez s radostí a pij víno s dobrou myslí, protože Bůh tě zahrnuje svým požehnáním. „Všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním“ (1Tm 4,4). Démonské nauky vedou k zakazování pokrmů a k asketickému způsobu života, ale žádné „neber to do rukou“ nebo „nejez“ či „nedotýkej se“ nemá význam pro ovládání vášní (Ko 2,21.23).

Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již [mrtví] nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje. (Kaz 9,6)

Z prachu země stvořil Bůh člověka a do prachu země se člověk zase navrátí, tedy jeho tělesná schránka, vnější člověk. Vnitřní člověk odchází na určené místo – věřící do blažené přítomnosti Pána Ježíše Krista, kde bude čekat na vzkříšení z mrtvých, nevěřící do temnoty a osamění, kde je pláč a skřípění zubů, kde bude čekat na věčné odsouzení. Ani jedni se už žádným způsobem nebudou podílet na tom, co je pod sluncem. Ani jedni už svýma tělesnýma očima slunce nespatří, protože ti druzí budou sledovat jenom plameny ohnivého jezera, zatímco těm druhým bude jejich vzkříšení věčným sluncem a zářícím světlem Beránek. Nyní je čas milosti, kdy každý může volat k Bohu a prosit ho o záchranu, která je v Kristu.

Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly … (Kaz 9,6)

Smrt znamená konec dobrého i zlého, prostě konec života. Adam s Evou se rozhodli, že budou poznávat dobré i zlé, ale díky našeptávání ďábla to vzali za špatný konec a začali poznávat ze strany zla, z pozice neposlušnosti Boha. A všichni jejich potomci nemohou jinak, než je v tomto následovat. Pouze pokání a víra v Pána Ježíše Krista mohou člověku otevřít oči, aby začal poznávat také dobro, skutečnou lásku, kterou Bůh člověku prokázal, když dal svého Syna jako oběť smíření za jeho hříchy. Není jiná cesta k životu a k poznání pravdy. Bez Pána Ježíše nemůže člověk poznat dobro, lásku ani horlivost k dobrému. Takové věci jsou mimo dosah toho, kdo zůstává ve vzdoru proti Bohu.

Živí totiž vědí, že zemřou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta. (Kaz 9,5)

Šalomoun mluví o tělesném životě – když ten vyhasne, vyhasne také památka na něj. Tělesné smysly a všechno tělesné vnímání je u konce. Ale existence u konce není – ani bezbožných, ani zbožných. Bezbožní zakoušejí beznaděj, protože jejich svědomí v duši oddělené od těla jim dosvědčuje Boží existenci, jeho spravedlivý soud a dává jim už nyní zakoušet červa, který neumírá a oheň, který nehasne. Svatí, kteří opustili tělo propadlé zkáze, poznávají Boha a mnohem více rozumějí tomu, že byli poznáni Bohem, a co to doopravdy znamená. Vidí moc evangelia a začínají chápat jeho tajemství, zakoušejí slávu a blaženost nebeského stavu a dokonce rozumí mnohem více než dříve tělesnému životu. Smrt je pro ně skutečným ziskem. 

Živí totiž vědí, že zemřou … (Kaz 9,5) 

Ano, živí skutečně vědí, že jednoho dne zemřou, protože smrt je nevyhnutelná, je důsledkem hříchu, jak o tom svědčí Písmo a je přítomná ve světě kolem nás. Všichni umírají. Všichni ve všech předešlých generacích zemřeli, celé stvoření hyne. Této skutečnosti se nedá utéci, proto si ji nevěřící lidé snaží nepřipouštět, případně nevidět, co všechno je se smrtí spojeno – tedy především Boží soud. Pán Ježíš Kristus přemohl smrt a tak si ji podřídil ke své službě, takže svatí se mohou ze smrti radovat, protože vědí, že smrt je branou, která je vede přímo do náruče Pána Ježíše Krista. Jediné, co nevědí, je, kdy, kde a za jakých okolností přijde, ale její přínos mnohonásobně převažuje její negativa.

Kdo tedy bude vyvolen? Všichni, kdo žijí, mají naději. Vždyť živý pes je na tom lépe než mrtvý lev. (Kaz 9,4)

Život je lepší než smrt. Dokonce i takový člověk, který by mohl být přirovnán k opovrženíhodnému psovi, může být ve své bídě za živa užitečnější, než udatný bohatýr, který je však mrtvý. Nikdy však na tom živý hříšník není lépe než zesnulý svatý, který zemřel v Pánu. Kdo umírá v Kristu, ví, kam jde a může se radovat, protože míří domů, do náruče svého Vykupitele. Ale žijící hříšník zůstává ve své vzpouře proti Bohu. Nicméně dokud dýchá, má stále naději, že se i nad ním Bůh smiluje, otevře mu oči a srdce a dá mu milost k pokání a víru v Pána Ježíše Krista. Pouze takto může člověk uniknout před přicházejícím Božím hněvem a zachránit svou duši před zkázou.  

Všichni, kdo žijí, mají naději. (Kaz 9,4)

Pokud bychom se na věci dívali z Boží perspektivy, bude zřejmé, že není co řešit, že je všechno jasné, protože Bůh vyvolil ty, které zachrání již před stvořením světa. A výzva k pokání, výzva naděje, je oním spouštěčem, který se sepne u těch, jejichž jména byla od stvoření světa zapsána v knize života. Což znamená – míněno z perspektivy člověka – že všichni, kdo žijí, mají naději. Všichni jsou voláni k tomu, aby činili pokání a věřili v Pána Ježíše Krista, protože v nikom jiném není spasení a není pod nebem jiného jména, jímž bychom mohli být spaseni. Dokud člověk žije, je tady naděje – ale po smrti přichází soud. Potom už zbývá jenom neochvějná jistota, která vyplývá z toho, zda se člověk spolehl na Pána Ježíše Krista a jeho dílo, či nikoliv. 

Kdo tedy bude vyvolen? (Kaz 9,4)

Jen Bůh sám ví, kdo patří mezi vyvolené. Apoštol Pavel mění Šalomounovu perspektivu a vysvětluje, že správně položená otázka zní: „Kdo byl vyvolen?“ Protože „Bůh nás vyvolil před založením světa, abychom byli svatí a bez úhony před jeho tváří v lásce“ (Ef 1,3). A jinde říká, že skupina vyvolených je tatáž, jako skupina ospravedlněných, a i ta je rovna těm, kdo budou oslaveni (Ř 8,28–30). Vyvolení je dílem Boží milosti, která vyrůstá z jeho lásky. Proč tedy musí lidé činit pokání? Protože bez pokání a víry v Krista nebude nikdo ospravedlněn. Je zodpovědností každého člověka, aby přišel ke Kristu a věřil v něj, v jeho dokonané zástupné dílo na kříži Golgoty. Bez této víry není možné zalíbit se Bohu (Žd 11,6).

Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že všichni mají stejný úděl a že srdce lidských synů je naplněno zlobou, po celý svůj život mají v srdci samé ztřeštěnosti a pak se odeberou k mrtvým. (Kaz 9,3)

Ano, je to zlé a smutné, když se potřeštěnci připojují k mrtvým. Už je nečeká žádná radost ani pokoj, už nezakusí sílu lásky pouze moc přicházejícího Božího hněvu. Ten smete jejich ztřeštěnost jako uragán. Nezůstane nic, co by mohlo a mělo obstát. Sestoupí do podsvětí, kde je už nyní pláč a skřípění zubů a s hrůzou budou očekávat Pánův den, kdy budou odhaleny a odsouzeny všechny jejich skutky, slova, myšlenky, motivy i záměry. Běda všem, kdo za svého života nenalezli útočiště v živém Bohu, kdo ve víře a v pokání nepřišli k Pánu Ježíši Kristu, který jediný má moc zachránit nás před přicházejícím Božím hněvem. Pouze duše, která se spoléhá na něj, může pokojně projít údolím stínu smrti a vejít do radosti svého Pána.

Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že všichni mají stejný úděl a že srdce lidských synů je naplněno zlobou, po celý svůj život mají v srdci samé ztřeštěnosti … (Kaz 9,3)

Jedním z hlavních důvodů, proč na zemi dopadl Boží soud v podobě celosvětové potopy, byla skutečnost, že každý výtvor mysli i srdce člověka je v každé chvíli jen zlý (Gn 6,5). Jen díky Boží milosti se toto zlo neprojevuje v plné míře, Bůh drží lidský hřích i ztřeštěnost člověka na uzdě. Ale kdykoliv jí jen trochu povolí, pošetilost a hříšnost člověka se hned projeví se smrtonosným účinkem. Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. Dokonce i ti nejzbožnější stále nacházejí pozůstatky nejrůznějších pošetilostí ve svém nitru. Proto voláme k Pánu podobně jako Petr: „Pane, zachraň mě, hynu!“ Kéž se Pán nad námi smiluje a naplní nás svou moudrostí, která je shůry a která vede k jeho slávě.

Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že všichni mají stejný úděl a že srdce lidských synů je naplněno zlobou … (Kaz 9,3)

Člověka neznečišťuje to, co vchází jeho ústy dovnitř, ale to, co ústy vychází z jeho srdce ven. Ústa mluví, čím srdce přetéká – a čím, že to lidské srdce přetéká? Ježíš to říká velmi jasně: „Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost“ (Mk 7,21–22). Srdce lidských synů je naplněné hříchem a jen jediná moc pod sluncem je schopná tento hřích, tuto zlobu a nečistotu z lidských srdcí odstranit, a to je krev Pána Ježíše Krista. Pouze Ježíš může dát člověku, když k němu člověk v pokání a ve víře přijde, nové srdce, které je naplněné Duchem svatým a přetéká Boží láskou. 

Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že všichni mají stejný úděl … (Kaz 9,3)

Mzdou hříchu je smrt. Všichni zhřešili, proto musí všichni zemřít. Důkazem všeobecné hříšnosti člověka jsou hřbitovy – každý tam jednou skončí. To je úděl, k němuž směřuje dobrý i hříšník, to je úděl úplně každého člověka. Nezáleží na tom, zda je věřící, či nikoliv, zda je bohatý, chudý, chytrý nebo hloupý, zdravý nebo nemocný – všechno směřuje jediným směrem, tedy ke smrti. Ale smrtí to všechno nekončí, ačkoliv je to přesně to, co se pod sluncem děje a co je zlé. Ti, kdo uvěřili v Pána Ježíše Krista, mají naději na věčný život v Pánově blízkosti, na místě blaženosti a nekonečné slávy. Jejich úděl bude zjevně odlišný od těch, kdo neuvěřili. Proto není třeba na nic čekat, a volat k Pánu: „Pane, zachraň mě!“

… dobrý je na tom jako hříšník, přísahající jako ten, kdo se přísahat bojí. (Kaz 9,2)

Skutečně jsou na tom všichni stejně? Je na tom dobrý stejně jako hříšník? Ano, v mnoha ohledech to tak skutečně je. Jsou dobří, kteří se mohou mít špatně a jsou hříšní, kteří se mají velmi dobře. Přesto však je mezi nimi rozdíl, a to nejen z hlediska jejich věčného údělu. I během této marné a pomíjivé časnosti je celá řada věcí, které přinášejí požehnání, pokoj, radost a milost těm, kdo jsou dobří, jejichž srdce byla změněna Pánem Ježíšem Kristem, k němuž volali a kterého pozvali, aby je zachránil a ujal se jich. Je to záblesk věčnosti, který je usazený v životě každého Božího dítěte a ukotvuje ho v naději, která mu byla v Kristu darována. 

Všechno je u všech stejné: Stejný úděl má spravedlivý i svévolný, dobrý a čistý i nečistý, obětující i neobětující … (Kaz 9,2)

Na jednom poli spolu roste pšenice i koukol, spravedlivý i svévolný. Rostou spolu, takže zakoušejí totéž – stejné podmínky, stejný déšť, stejnou půdu. Pokud je dříve nezastihne Pánův druhý příchod, budou nakonec muset oba projít údolím stínu smrti. V tomto smyslu je pozemský úděl všech stejný. Ale od bran smrti se jejich cesty rozcházejí – ti, kdo vzdorovali Bohu, budou vhozeni do temného místa, kde je pláč a skřípění zubů a budou čekat na finální Boží soud a ohnivé jezero. Ale ti, kteří byli očištěni Kristovou krví, kteří činili pokání a uvěřili v jeho jméno, půjdou na místo blaženosti v Pánově blízkosti, kde budou trpělivě čekat na vzkříšení těla, na nové tělo, které už nepodléhá hříchu a zkáze. 

Člověk neví, co milovat ani co nenávidět, cíl všeho je před ním. (Kaz 9,1)

Člověk je zoufalé stvoření. Bůh ho stvořil jako stvoření velmi dobré, ale člověk poslechl ďábla, a tak se sám poddal hříchu a začal poznávat dobré a zlé, ovšem ze strany zla, nikoliv ze strany dobra. Což znamená, že neví, co je dobré, nechápe, co by měl milovat, nerozumí tomu, proč je tady a jaký je smysl jeho existence. Všechny tyto věci může nalézt a může jim porozumět jenom tehdy, když přijde k Pánu Ježíši Kristu, když se skloní před jeho křížem, když prostí Boha o milost a slitování nad svou vlastní ubohostí a bídou. Teprve tehdy je schopen pochopit, co je opravdová láska, kdo je skutečně dobrý a k čemu Bůh stvořil člověka i celý svět. 

O tom všem jsem uvažoval a ve všem tom jsem zjistil, že spravedliví a moudří i jejich práce jsou v ruce Boží. (Kaz 9,1)

Šalomoun žil dostatečně pomalu na to, aby mohl dostatečně hluboko uvažovat o Bohu ve svém srdci. Jeho rozjímání mělo zjevný užitek – viděl, jak lidé žijí, proč a díky komu. Spravedliví a moudří jsou v ruce Boží, následují Boha a řídí se jeho Slovem. To je ovoce uvažování o Božích věcech, rozjímání. To je disciplína, která modernímu člověku chybí, protože na ni nemá čas – hektická doba ho nutí dělat stále další a další aktivity a nedovoluje mu zastavit se. Ale Bůh sám přirovnává lidský život, resp. život moudrého člověka, ke  stromu, který je zasazený u tekoucí vody, jehož kořeny jsou natolik hluboké, aby jeho listí neuvadalo, tedy byl stále zelený a přinášel ovoce v pravý čas (Ž 1).  

Ani moudrý, řekne-li, že zná to či ono, není schopen všechno postihnout. (Kaz 8,17)

Žádný člověk nemá takovou kapacitu a mentální schopnosti, aby byl schopen všechno postihnout. Dokonce ani člověk obdařený moudrostí, která je shůry. I takový stále zůstává závislý na Bohu, na jeho Slovu, na jeho vedení, na zjevení, které od Boha přichází. Člověk je pouhé stvoření, které je omezené časem, prostorem, schopnostmi i mírou obdarování a víry. Jenom Bůh je neomezený a zná všechno. Ví o všech věcech, ví, kam se budou ubírat, a odkud přicházejí. Jemu nezůstává nic skryto, ani ty nejtajnější záhyby lidských srdcí. On všechno vede svou mocí a podle toho, jak si od věčnosti předsevzal. Celé stvoření krok za krokem přivádí k tomu, aby ho v pravý čas uvedl do jednoty s Kristem (Ef 1,10).

Spatřil jsem též, že veškeré dílo Boží, dílo, které se pod sluncem koná, není člověk schopen postihnout, ať se při tom hledání pachtí sebevíc, všechno nepostihne. (Kaz 8,17) 

Člověk je jenom stvořenou bytostí se všemi omezeními, které to přináší. Proto není schopen postihnout celé Boží dílo, porozumět veškerému dění Boží prozřetelnosti. I když se bude namáhat sebevíc, jeho poznání a pochopení vždycky zůstane jenom částečné. Nemůžeme proniknout za hranici toho, co nám Bůh nezjeví. A můžeme si být jistí, že i kdyby nám chtěl zjevit všechno, nebyli bychom schopni to pochopit a přijmout, i kdybychom se namáhali sebevíc – jsme prostě jenom stvoření. Ale Bůh se ve své milosti rozhodl, že nás přijme do své slávy a dá se nám poznat skrze svého milovaného Syna, Pána Ježíše Krista. V něm jsou skryty všechny poklady poznání a moudrosti. Když budeme poznávat jej, budeme znát všechno.

Spatřil jsem též, že veškeré dílo Boží, dílo, které se pod sluncem koná, není člověk schopen postihnout … (Kaz 8,27)

Jakmile se člověk oddá Boží moudrosti, Bůh ho začne vyučovat všem velikým  věcem. A hned v první chvíli je člověk přemožen velikostí a nepostižitelností Božího dílo. Bůh dělá všechno ke své slávě a člověk může jenom žasnout nad nádherou a dokonalostí jeho práce. Když Bůh člověku otevře oči, člověk se nestačí divit – všechno najednou promlouvá a všechno svědčí o Boží dobrotě a dokonalosti. Kam se člověk podívá, vidí Boží ruku. Doslova úplně všechno svědčí o něm. Celé stvoření vypravuje o Boží slávě, každý detail mluví o jeho přítomnosti a jeho záměru. Boží velikost čiší z každého Božího skutku, z historie i z přítomnosti – a ukazuje k budoucí slávě, která bude zjevená na Božích dětech. Není možné nic jiného než Boha chválit a radovat se z něj.  

… viděl jsem, co je na zemi lopoty; ve dne ani v noci člověk neokusí spánku. (Kaz 8,16)

Boží moudrost otevírá oči a dává člověku, aby prohlédl a uviděl hloubku bídy, v níž se nachází. Teprve když chce člověk z celého srdce poznat pravdu, dává mu Bůh schopnost vidět množství lopoty, která ho obklopuje a provází. Je to zoufalá námaha, skrze kterou si člověk chce urvat pro sebe nejenom kus časného bohatství, ale také kus věčnosti, dosáhnout nebe svým vlastním způsobem. A jenom pravda má schopnost osvobodit člověka z pout této lopoty. Poznat pravdu znamená poznat cestu spásy, tedy samotného Pána Ježíše Krista a jeho dílo. V něm je plnost odpočinutí ode všeho pachtění, on sám je cesta, pravda i život, v něm jsou skryty veškeré poklady moudrosti, on je vzkříšení i život. 

Jakmile jsem si předsevzal poznat moudrost, viděl jsem … (Kaz 8,16)

Už samotné rozhodnutí a předsevzetí poznávat moudrost je počátkem moudrosti! Už to samo o sobě začíná člověku otevírat oči, takže vidí … A co teprve až moudrost přijde! Kéž bychom všichni následovat Šalomouna v tomto moudrém předsevzetí – hned by se nám rozjasnily oči jako Jónatanovi a jeho mládenci, když pojedli trochu medu (1S 14,27). A kde je čisté oko, tam do nitra začíná pronikat očišťující a pročišťující světlo. Kde je duše oddaná poznávání pravdy, tam se bude pravda stále více zjevovat. Když ale chce člověk zůstat ve své bezpečné zóně bez ohledu na pravdu, míjí se nejenom s moudrostí, ale přichází také o pravdu a o schopnost rozlišení. Jeho oko se bude zvolna potahovat zákalem, takže nakonec oslepne docela. 

To ho provází při jeho pachtění ve dnech života, které mu Bůh pod sluncem dopřál. (Kaz 8,15)

Moudrý Šalomoun svědčí o nejedné pomíjivosti, kterou pod sluncem viděl a nakonec vyznává, že všechno je pomíjivost, všechno pomíjí (Kaz 1,2). Přece však Bůh dal hříšnému člověku i něco více, co ukazuje na Boží velikost, dobrotu, lásku, milosrdenství i tvořivost – Bůh dal člověku, aby člověk při všem svém pachtění užíval věci tohoto světa ke své radosti. A že je čeho užívat! Stačí jen pohled na nádheru stvoření a srdce se naplňuje radostí. Zde mluví Kazatel o jídle a pití, které dal Bůh nejenom pro posilu, ale také pro radost, pro potěšení i rozveselení. Je to jedno z mnoha z mnoha dobrodiní, jimiž Bůh lidi zahrnuje bez ohledu na to, zda jsou věřící či nikoliv, a tak jim poskytuje důkaz sám o sobě, když přemýšlejí o těchto věcech.  

I vychvaloval jsem radost, protože pro člověka není pod sluncem nic lepšího než jíst a pít a radovat se. (Kaz 8,15)

Po vší té pomíjivosti a marnosti, kterou Šalomoun ve světě viděl, musel vychvalovat úplně obyčejnou lidskou radost z jídla a pití, z toho, že se člověk má dobře. Bůh dal člověku všechny věci v tomto světě, aby je s radostí a s vděčností užíval a měl z nich potěšení. Pokud Bůh něco neoznačuje jako hřích nebo to nevede k tomu, co Bůh nazývá hříchem, můžeme všechno v tomto světě užívat k jeho slávě a ke své radosti. Bůh dal pokrm nejenom k zachování života (tak ho dal i zvířatům), ale také k potěšení z rozmanitosti chutí, a víno Bůh dává pro radost lidského srdce (Ž 104,15). Křesťan se může radovat z každého dobrého Božího daru a může ho s vděčností užívat k Boží slávě. 

Řekl jsem si, že i to je pomíjivost. (Kaz 8,14)

Hned dvakrát hodnotí Šalomoun tuto věc jako pomíjivost, marnost. Viděl další pomíjivost, a když ji viděl, pojmenoval ji a popsal, znovu konstatoval, že i tohle je pomíjivost. Ale copak může být něco v tomto světě (na zemi, pod sluncem), co nepomíjí? Celé stvoření bylo vydáno marnosti, takže nyní sténá a toužebně vyhlíží, až se zjeví sláva Božích synů a samo tvorstvo „bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích“ (Ř 8,21). Celé tvorstvo bylo vydáno do zkázy, a celé tvorstvo nyní vzhlíží k Božím dětem – a je to zodpovědnost člověka, který vydal tvorstvo marnosti, aby nyní činil pokání a věřil evangeliu Pána Ježíše Krista, byl zachráněn a při příchodu – spolu s celým tvorstvem – proměněn do slávy.

Další pomíjivost, která se na zemi vyskytuje: Jsou spravedliví, které jako by poznamenalo dílo svévolníků, a jsou svévolníci, které jako by poznamenalo dílo spravedlivých. (Kaz 8,14)

Kdo jsou svévolníci, které jako by poznamenalo dílo spravedlivých? O koho se jedná? Jak se to na nich projevuje? Především musíme zdůraznit, že se jedná o svévolníky. Možná se nějak mohou podobat spravedlivým, přesto se jedná o svévolníky a přesně jako oni skončí – v ohnivém jezeře věčného trápení. Jejich život může být plný pokoje, radosti, fyzického požehnání, tedy hojnosti majetku i dlouhého věku, množství potomků a dobrých vztahů. Přesto jsou to svévolníci, kteří nečinili pokání, nespolehli se na dokonané dílo Pána Ježíše Krista, takže nebudou spaseni, ať si myslí cokoliv, nedojdou života a věčné slávy, ale dojdou věčného odsouzení spolu se smrtí, ďáblem i falešným prorokem a šelmou i se všemi, kteří neuvěřili v Pána Ježíše Krista. 

Další pomíjivost, která se na zemi vyskytuje: Jsou spravedliví, které jako by poznamenalo dílo svévolníků, a jsou svévolníci, které jako by poznamenalo dílo spravedlivých. (Kaz 8,14)

Co přesně nazývá Šalomoun pomíjivostí, které se pod sluncem děje? Když jsou spravedliví zasaženi dílem svévolníků, když se s nimi jedná jako se svévolníky, ačkoliv jsou spravedliví. Když svatí v tomto světě zakoušejí pronásledování a útisk, když jsou hanobeni, když jsou jim upírána lidská práva nebo přicházejí o majetek nebo o své bližní. To všechno jsou věci, které mají stíhat svévolníky, nikoliv spravedlivé. Ale i takto poznamenaným spravedlivým Bůh dává tu milost, že v tomto světě září jako hvězdy a v jeho království budou dokonale proměněni, oslaveni Kristovou slávou a jednou provždy zbaveni veškerého díla a dokonce i přítomnosti svévolníků. Bůh sám jim setře každou slzu z očí a oni budou navěky přebývat v jeho blízkosti. 

Další pomíjivost, která se na zemi vyskytuje … (Kaz 8,14)

Už potřicáté Kazatel používá slovo „pomíjivost“ – je to další pomíjivost na zemi. Je to pomíjivost pod sluncem, kde všechno pomíjí. Slůvko další, které je v tomto překladu, sice není v originálním textu, ale velmi dobře vystihuje podstatu věci, kterou Šalomoun popisuje hned na začátku své knihy – všechno pomíjí (Kaz 1,2). Na cokoliv v tomto světě ukážeme, to pomíjí. Je to jenom další pomíjivost. Celé stvoření pomíjí. Přesto se Bůh, jehož milosrdenství nepomíjí, rozhodl spojit s částí svého stvoření také nepomíjitelnost. Každý, kdo díky Boží milosti nepomíjející láskou miluje Pána Ježíše Krista (Ef 6,24), jednoho dne oblékne také tělo, které nikdy nepomine (1K 15,52). Kdo v něho věří, má život věčný a přešel už ze smrti do života. 

Avšak svévolníkovi se dobře nepovede, život se mu ani o den neprodlouží, bude jako stín, protože nemá bázeň před Boží tváří. (Kaz 8,13)

Největší problém svévolníka je jednoduše v tom, že je svévolník. Neposlouchá Boha, odmítá jeho Slovo, vzdoruje jeho Duchu. Chce být sám sobě bohem, chce sám určovat, co je dobré a co je zlé. Nemá bázeň před Boží tváří, protože se snaží ze všech sil popřít Boží existenci a nechce se podřídit Bohu. Je to hlupák, protože si říká, že Bůh tu není. Proto bude jako stín – naprosto nicotný, bez obsahu, objemu, hmoty … A jakmile se objeví Pánovo světlo, stín zmizí, nezůstane z něj vůbec nic. Je to jenom stín a není v něm žádný život. Pokud však přijde k Pánu Ježíši Kristu, vyzná svou nevěru a vzpouru, a uvěří v něj a v jeho dokonané dílo, bude zachráněn.