Zamyšlení

Ale Noe našel u Hospodina milost. … Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem. (Gn 6,8–9)

Země byla naprosto zkažená, ale! Ale Noe našel … Ale Bůh dal … Noe našel u Hospodina? Doslova je tam „nalezl milost v očích Hospodina (JHVH)“. Bůh se díval a Bůh dal milost. Bůh se smiloval. Bůh zachránil. Boží milost zachraňuje. A nejprve přichází milost, a teprve potom spravedlnost. Noe našel u Hospodina milost, a proto byl Noe spravedlivý. Byl ospravedlněn z milosti skrze víru. Bůh udělal všechno a ze své milosti zachránil Noema. Noe byl ospravedlněn z milosti skrze víru – tedy úplně stejně, jako jsme ospravedlněni my. Spasení nikdy nebylo jiné – nikdy nebyla doba, kdy by lidé mohli být spaseni na základě svých dobrých skutků nebo jakkoliv jinak, ale vždycky byli lidé spaseni z milosti skrze víru.

Řekl: „Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil.“ (Gn 6,7)

Bůh vyhlašuje svůj hněv kvůli zlu, které se rozmnožilo na zemi. Bůh řekl, že smete člověka z povrchu zemského (v. 7) a že všechno bylo skutečně doslova smeteno ze země (Gn 7,23). A v sedmé kapitole se mluví o tom, jak se strhl lijavec (Gn 7,12), vody mohutněly a stále jich přibývalo (Gn 7,18), převelice zmohutněly (Gn 7,19) a mohutně stály na zemi po sto padesát dnů (Gn 7,24). Po sto padesáti dnech Bůh způsobil, že nad zemí zavanul vítr a vody se uklidnily (Gn 8,1). Když si tato slova poskládáte dohromady, dostanete ve výsledku něco podobného divoké bouři na moři, kdy se obrovské vlny převalují přes lodi. To je fyzický obraz Božího hněvu, před kterým může zachránit jenom víra v Pána Ježíše Krista.

Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. (Gn 6,6)

Bůh litoval … Bůh se trápil ve svém srdci … To jsou velmi silná slova, jimiž chce Písmo vyjádřit Boží pohled na věc. Ve skutečnosti nemůžeme Bohu přisuzovat lidské vlastnosti, protože Bůh není jako člověk. A i když se je autoři Písma snaží vyjádřit slovy, která se týkají také nás, je to jen proto, abychom více rozuměli tomu, kdo je Bůh a jak se projevuje, jak jedná. A tento text nám velmi jednoduše říká dvě věci – Bůh je naprosto spravedlivý a Bůh je také plný milosti a slitování. Bůh nemohl nechat hřích nepotrestaný, nemohl se déle dívat na hříšnost člověka, a musel zasáhnout. Nedělal to s radostí, ale s bolestí. Bůh nemá radost ze smrti svévolníka, přesto každého svévolníka nakonec spravedlivě odsoudí.

I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. (Gn 6,5)

Je tady zlo člověka, zlovůle, výtvor mysli i srdce. A nejenom některý výtvor lidské mysli a srdce, ale každý výtvor. A nejenom někdy, ale v každé chvíli. Svědectví Božího slova je v tomto ohledu velmi jasné od začátku až do konce, a velmi konzistentní. Pán Ježíš říká lidem, včetně svých učedníků, že jsou zlí (Mt 7,11; Mt 12,34). A mladému vládci, který za ním přišel s touhou po věčném životě, a oslovil ho slovy „mistře dobrý“, odpověděl, že nikdo není dobrý, jenom Bůh (Lk 18,18–19). Jediný Bůh je dobrý! Snaha být jako Bůh, řídit svůj život a v tom lepším případě ještě životy lidí kolem sebe, v tom ideálním případě být ředitelem zeměkoule – to je trvalá snaha každého člověka, jakkoliv to navenek popírá.

Hospodin však řekl: „Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat. Vždyť je jen tělo. Ať je jeho dnů sto dvacet let.“ (Gn 6,3)

Bůh řekl: „Dost! Už se nebudu zaneprazdňovat s člověkem.“ Přesto dal lidstvu lhůtu a tím prokázal lidem hojné milosrdenství. Našel se někdo, kdo by toho chtěl využít? Nikdo takový nebyl, protože Písmo říká, že nikdo není spravedlivý, není, kdo by hledal Boha, není ani jeden (Ř 3,10–12). A jinde čteme, že se zpronevěřili všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo (Ž 14,3). To jsou velmi silná slova. Země byla před Bohem zkažená – a je pořád. Byla plná násilí – a je pořád. Všechno tvorstvo na zemi zkazilo svou cestu – a je to pořád stejné. Ale vzpomeňte si, co říká apoštol: „Kde se rozhojnil hřích, tam se rozhojnila i milost“ (Ř 5,20).

Dal mu jméno Noe (to je Odpočinutí). Řekl: „Ten nám dá potěšení a odpočinutí od naší práce a od námahy našich rukou, kterou nám přináší země prokletá Hospodinem.“ (Gn 5,29)

Zdá se, že Lámech, otec Noeho, věřil Bohu a těšil se na chvíli, kdy bude překonán hřích, kdy dojde o obnově země, kdy bude poražen ďábel a člověk bude vysvobozen. Vypadá to, že měl nějaké zjevení od Boha, protože jedná ve víře, jedná prorocky, když mluví o svém synu, jemuž dal jméno „Odpočinutí“. Mluví o tom, že dá lidem potěšení a odpočinutí od jejich práce. Tím se Noe stává obrazem a vzorem Pána Ježíše Krista. Přinesl Noe odpočinutí? Přinesl strašlivý soud, který zasáhl celé lidstvo s výjimkou těch, kteří byli před vodami potopy ukryti spolu s Noemem v arše. Přesto je úžasným obrazem toho, který přinesl skutečné odpočinutí, Pána Ježíše Krista.

I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal. (Gn 5,24)

Lidé žili dlouho a je zjevné, že mohli mít děti velmi dlouho, a měli jich hodně. Přesto jejich dlouhý život nebyl zárukou naplněného života. Ale Henoch chodil s Bohem a Bůh naplnil jeho život. Proti svým současníkům žil jenom třetinu života. Neužil si tolik tohoto světa, ale Bohu se zalíbilo vzít ho k sobě. Jeho život byl naplněný chozením s Bohem, vztahem s Bohem. Bůh dal smysl jeho životu a Henoch toužil po životě s Bohem. Proto ho Bůh vzal a nebylo ho. Když Bůh nenaplní lidský život, bude se ten život pyšnit jenom trápením a ničemnostmi, kvapem uplyne 70 nebo 80 let, stejně jako 800 nebo 900. Proto potřebujeme Pána Ježíše Krista, abychom ve víře v něj měli život, a to hojnost života (J 10,10).

… a umřel. (Gn 5,5.8.11.14.17.20.27.31)

Všichni do jednoho zemřeli, kromě jediného – Henocha, který chodil s Bohem a Bůh si ho vzal (Gn 5,24). Ale smrt sama o sobě není tím cílem, je Božím nepřítelem. Nikdy jím nepřestala být. Bůh je život, ale smrt je přímým protikladem života. Proto Bůh nenávidí smrt. Proto nazývá smrt svým nepřítelem. A my bychom měli také. Je to způsob myšlení, který si musíme vštípit hluboko do své mysli – smrt je Božím nepřítelem (1K 15,26). Tento nepřítel byl přemožen na kříži Golgaty, proto se ho už žádné Boží dítě nemusí bát. Pán Ježíš přemohl smrt. A každý, kdo v něj věří, každý, kdo s ním chodí (jako Henoch chodil s Bohem), nezahyne navěky, ale má život věčný.

Všech dnů Adamova života bylo devět set třicet let, a umřel. (Gn 5,5)

Bůh naplnil své Slovo – slíbil Adamovi, že když bude jíst ze stromu poznání dobrého a zlého, zemře. A v okamžiku, kdy ze stromu pojedl, kdy dokonal hřích, který byl již předtím započatý v duši, zemřel duchovní smrtí, byl oddělen od Boha i od bližního (Evy), schoval se. To byla první smrt, která Adama potkala. A potom žil dalších neuvěřitelných devět set třicet let, plodil syny a dcery, aby nakonec … umřel. Jak Bůh řekl (Gn 2,17). Do světa vešla skrze hřích smrt a člověk se stal smrtelníkem stejně, jako všichni jeho potomci. Člověk se rodí duchovně mrtvý, bez vztahu s Bohem a od svého narození směřuje neodvratně k smrti. Jenom skrze víru v Ježíše Krista může překonat toto prokletí a získat život věčný. 

Šétovi se narodil syn; dal mu jméno Enóš. Tehdy se začalo vzývat jméno Hospodinovo. (Gn 4,26)

Bůh je plný slitování. To je Bůh, kterého vidíme od samotného počátku. Je stále tentýž, včera, dnes i na věky. Nechce, aby někdo zahynul, ale volá lidi k pokání. Volá i nás. Volá nás k tomu, abychom se spolehli na dílo Pána Ježíše Krista, abychom se obrátili k němu, tomu jedinému prostředníku mezi námi a Bohem, abychom ho vzývali, abychom svým jazykem vyznali, že on je Pán. V nikom jiném není spásy a není pod nebem jiného jména zjeveného lidem, v němž bychom mohli být spaseni. Pán Ježíš se procházel v zahradě Edenu a mluvil s Adamem. Pán Ježíš domlouval Kainovi, Pán Ježíš byl vzýván v době Enóše. S ním chodil Henoch a nebylo ho, protože byl vzat.

I poznal opět Adam svou ženu a ta porodila syna a dala mu jméno Šét (to je Do klína vložený). Řekla: „Bůh mi vložil do klína jiného potomka místo Ábela, kterého zabil Kain.“ (Gn 4,25)

Adama zplodil Šéta ve 130 letech. Eva vzdává chválu Bohu. S prvorozenými to v Bibli není vždy úplně jednoduché. Abrahamův prvorozený byl Izmael, který pronásledoval syna zaslíbení, Izáka. Izákův prvorozený byl Ezau, který chtěl zabít svého bratra Jákoba. Jákobův prvorozený byl Rúben, který spal se svou nevlastní matkou, Áronův prvorozený Nádab, který se svým bratrem Abíhúem přinesl cizí oheň před Hospodina a Bůh je zabil. Davidův prvorozený Amón znásilnil svou nevlastní sestru a jeho nevlastní bratr ho za to zabil. Adamův prvorozený byl vrah. Teprve z třetího (?) syna se mohl radovat. A teprve Adamův vnuk, Enóš, narozený 235 let po stvoření Adama, začal uctívat Hospodina. Chvála buď Bohu za jednorozeného syna Božího, v jehož jménu mohou být spaseni všichni, kdo v něj věří.

Také Sila porodila, a to Túbal-kaina, mistra všech řemeslníků obrábějících měď a železo. Sestrou Túbal-kainovou byla Naama. (Gn 4,22)

Předpotopní společnost nebyla primitivní. Evoluční teorie nám říká, že lidé byli primitivní a pomalu se postupně vyvíjeli. Bible tento názor nepodporuje. Osmý od Adama, Túbal-kain, byl mistrem v obrábění mědi a železa. Měli technologie k získání těchto kovů! A uměli je zpracovat. Bůh dává své dary a žehná i lidem, kteří mu vzdorují. Důkazů můžeme dodnes vidět bezpočet. Ti nejúspěšnější jsou obvykle – ne vždy – lidé bezbožní. Největší malíři nebo sochaři – někteří z nich byli lidmi zbožnými, ale většina z nich byli rouhači. Hudebníci, vynálezci, objevitelé, vědci … Bůh je štědrý ve svém milosrdenství a dává svítit svému slunci na dobré i zlé, obdarovává dobré i zlé. A nakonec poslal svého Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Ale Hospodin řekl: „Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou.“ A Hospodin poznamenal Kaina znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil. (Gn 4,15)

Od samotného počátku dává Bůh milost. S veškerou milostí, současně však také v pravdě a spravedlnosti jednal Bůh s Adamem a Evou a úplně stejně jedná s jejich synem, s prvním bratrovrahem. Adama a Evu vyhnal Bůh ze zahrady, kterou pro ně připravil, ve které se také nacházel strom života – oddělil je od přístupu k němu. Kaina vyhnal od své tváře, současně ho však označil, aby na něj nikdo nesměl vztáhnout svou ruku. To ukazuje na zjevnou skutečnost, že jenom Bůh je soudcem a jenom on bude soudit. I když svěřil dílčí soudy také do rukou lidí v tomto světě (např. vlád, viz Ř 13,1–6), stále je to jen on, před kým se jednoho dne skloní každé koleno. 

Kain Hospodinu odvětil: „Můj zločin je větší, než je možno odčinit. Hle, vypudil jsi mě dnes ze země. Budu se muset skrývat před tvou tváří. … Každý, kdo mě najde, bude mě moci zabít.“ (Gn 4,13–14)

Jeden by nad Kainem skoro zamáčkl slzu. Vypadá jako úplný chudák … tedy ve svých vlastních očích. Bojí se toho, co udělal svému bratrovi. Bojí se toho, že se bude muset skrývat před Boží tváří … Jako kdyby mu Bůh právě neukázal, že se nemá kam skrýt a svůj hřích nemá jak odčinit. Kain je dalším důkazem (po Adamovi a Evě) toho, jak hřích zaslepuje a ohlupuje člověka, který se mu poddá. Ale na druhé straně Pán Ježíš Kristus, který nás vysvobozuje z moci hříchu, se nám také stává moudrostí – kdo v něj věří, může přestat propadat pošetilosti a místo toho se vydat na cestu pravdy, spravedlnosti, milosrdenství, práva a tedy moudrosti.

Hospodin pravil: „Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země.“ (Gn 4,10)

Bůh chce, aby Kain poslouchal! Má slyšet hlas prolité krve svého bratra, která volá k Bohu. Jednou ze šesti věcí, které Hospodin nenávidí, jsou ruce, které prolévají nevinnou krev (Př 6,17) a sedmou ohavností jsou ti, kdo vyvolávají mezi bratry sváry (Př 6,19). Pán Ježíš vysvětluje (Mt 5,21–22), že jazyk může sloužit jako nástroj krveprolití, bratrovraždy. V tomto světle není těžké podobat se Kainovi. I my musíme dávat dobrý pozor na to, aby za námi nezůstávala krev, která bude volat k Bohu. Proto máme být rychlí k naslouchání a pomalí k mluvení (Jk 1,19). A vždy se skrývat pod moc prolité krve našeho bratra, Pána Ježíše Krista, která nás očišťuje od každého hříchu a posvěcuje naše mluvení i jednání.

Hospodin řekl Kainovi: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Odvětil: „Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ (Gn 4,9)

Já nevím, co s ním je … Slyšíte tu ozvěnu z předchozí kapitoly? To žena … To had … Ale Bůh to ví! Neptal se Adama, kde je proto, že nevěděl, kde Adam je. A právě tak se neptá Kaina na jeho bratra proto, že by nevěděl, co se stalo Ábelovi. Jeho krev křičí ke mně ze země. Prolitá krev vždycky křičí k Bohu ze země. Žádný člověk skutečně není strážcem svého bratra – každý je zodpovědný sám za sebe. Každý bude před Bohem stát sám sebe a zodpovídat se ze svých vlastních činů. Jenom ti, jimž byli svěřeni jiní, ať už to jsou rodiče nebo vedoucí všeho druhu, především pak ti v církvi, se budou zodpovídat také za to, jak naložili s tím, co jim bylo dáno do správy. 

I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi... Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej. (Gn 4,8)

Kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo. Proto Jan napsal o Kainovi, že byl z ďábla. Nešel ke světlu, nečinil dobro, nevládl nad hříchem – ale hřích ovládl jeho. Ovládl ho natolik, že se neovládl a zanechal na poli bezvládné tělo svého bratra. A ještě dělá, jako že se nic nestalo! Cožpak jsem strážcem svého bratra?  Prolitá krev ukazuje na použití zbraně, minimálně hole, nože nebo kamene, jímž Kain ubil svého bratra. Možná to bylo v afektu, ale nebylo to nevědomě, byl to záměr. Kain se chtěl zbavit svého bratra. A důvodem bylo uctívání Boha, náboženství. Od prvních dětí Adama a Evy jsou tady dva druhy náboženství – pravé a falešné, náboženství skutků a náboženství víry v Pána Ježíše Krista.

Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ (Gn 4,7)

Bůh nepřijal Kainovu oběť. Nebylo to kvůli druhu oběti, tady že Ábelova oběť byla krvavá, zatímco Kainova byla z plodin. Nový zákon jasně vysvětluje, že Ábel přinesl oběť s vírou, proto byla lepší než Kainova a proto ji Bůh přijal (Žd 11,4 „Ábel věřil …“). Kainova oběť byla obětí svévolníka, protože jeho skutky byly zlé (1J 3,12). A Boží slovo velmi jasně říká, že „oběť svévolníků je ohavností, tím spíše, když se přináší s mrzkým záměrem“ (Př 21,27). Bůh zná záměry lidských srdcí a zjevně věděl o Kainově hněvu, přesto s ním mluví a vede ho k nápravě, k pokání, k víře a ke konání dobra. Od počátku se Bůh sklání k hříšníkům a chce se jim dát poznat.

Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. (Gn 4,5)

Synové Adamovi reprezentují dva druhy náboženství, které v tomto světě existují dodnes. Přes veškerou rozmanitost můžeme mluvit jenom o dvou zásadních skupinách – na jedené straně je náboženství člověka, vymyšlené člověkem a prosazované člověkem (to byl způsob Adama a Evy, když se pokoušeli zakrýt fíkovými listy) a na druhé straně je náboženství, které je od Boha. To první vždy bylo, je a bude Bohem zavrhované a bude ohavností pro Boha, to druhé vždy bylo, je a bude Bohem přijímané. To první obětuje druhé lidi pro sebe, to druhé obětuje sebe pro Boha. To první vždy pronásleduje to druhé a to druhé vždy prolévá krev pod mečem toho prvního. Kain zabil svého bratra Ábela. Ten, na koho Eva spoléhala, že jí přinese vysvobození, jí přinesl trápení a bolest. 

Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar … Také Ábel přinesl oběť … I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. (Gn 4,3–5)

Adamovi a Evě se narodil prvorozený syn, Kain. A po něm jeho bratr Ábel. Ábel se stal pastýřem a Kain zemědělcem. A další verše nám odhalují, že oba přinesli oběť Hospodinu. Ale jenom jednu z nich Bůh přijal, oběť Ábelovu. Nebylo to proto, že to byla krvavá oběť, zatímco Kainova byla z plodin, ale Nový zákon jasně vysvětluje, že Ábel přinesl oběť s vírou, proto byla lepší než Kainova a proto ji Bůh přijal (Žd 11,4 „Ábel věřil …“). Kain přinesl také oběť, ale byla to oběť svévolníka, protože jeho skutky byly zlé (1J 3,12). „Oběť svévolníků je ohavností, tím spíše, když se přináší s mrzkým záměrem“ (Př 21,27).

I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ (Gn 4,1)

Čtvrtá kapitola začíná příběhem dvou bratrů. V prvním verši je náznak toho, že Eva uvěřila Bohu, že se spolehla na Boží slib, který Bůh dal skrze soud nad hadem, že z lůna ženy povstane muž, který přemůže ďábla a napraví to, co Adam s Evou pokazili (Gn 3,15). Ten text není úplně jednoduchý a jednoznačný, ale tohle může být jeden z jeho možných významů, když Eva říká, že získala Hospodina. Zdá se, že to je vyjádření důvěry v Boha, který zaslíbil,  že muž zrozený z ženy přemůže ďábla. Kéž by to bylo tak Jednoduché! Evu čekalo hořké zklamání, protože její prvorozený se stal prvním vrahem. Bude třeba ještě mnoho generací na to, aby se narodil ten, který rozdrtil ďáblovi hlavu – Pán Ježíš Kristus.

Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života. (Gn 3,24)

Bůh dal svého vlastního Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Boží láska se zjevuje už v zahradě Edenu. Kvůli své vzpouře nemohli Adam s Evou zůstat na místě rozkoše (Eden), ale byli vyhnáni pryč ze zahrady a vchod do zahrady střežili cherubové s plamenným mečem. „Míhající se oheň“ to je slovo pro serafa, takže dost možná zahradu střežili cherubové se serafy. Už nikdy neměl hříšný člověk vkročit na místo, které pro něj Bůh připravil, kde bylo všechno uzpůsobeno pro něj, kde mohl žít v pokoji, radosti a spravedlnosti. Jediný způsob, jak může hříšný člověk obnovit svůj vztah s Bohem, jak se může dostat zpět do zahrady rozkoše, je spolehnout se na Pána Ježíše Krista, na jeho oběť, na jeho dílo.

Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. (Gn 3,23)

Už nikdy neměl hříšný člověk vkročit na místo, které pro něj Bůh připravil, kde bylo všechno uzpůsobeno pro něj, kde mohl žít v pokoji, radosti a spravedlnosti. Bůh ho vyhnal do „divočiny“, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. Stvořený z prachu země bude nyní Adam žít s rukama zabořenýma do prachu země, bude muset obdělávat půdu, která mu bude plodit trní a hloží, aby se nakonec sám vrátil zase zpět do prachu země – tedy jeho tělo. Jeho duše spočine v podsvětí, kde bude v zoufalství čekat na den soudu. Přinejmenším tak to bude s každým, kdo se nepokořil pod mocnou ruku Boží, kdo neposlechl výzvu evangelia a neobrátil se celým svým srdcem k Pánu Ježíši Kristu. 

I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“ (Gn 3,22)

Člověk se rozhodl uvěřit satanovi a vzbouřit se proti Bohu. Chtěl poznat dobré i zlé a skutečně to poznal – nikoliv tak, jak to naplánoval Bůh, tedy ze strany dobra, ale podle toho, jak to chtěl ďábel, tedy ze strany zla. Člověk tak dodnes nechápe, co je skutečné dobro, ale rozumí dobře jenom zlu. Odtud plyne všechna jeho příchylnost ke zlému a naprosté nepochopení dobrého. V takovém stavu nemohl zůstat v zahradě, kterou pro něho Bůh vysadil – musel být vyhnán, aby nevztáhl ruku také po stromu života a nebyl živ navěky. Strom života je stále přístupný z milosti skrze víru – tím stromem je Pán Ježíš Kristus a kdokoliv k němu přijde, toho nevyžene ven, ale dá mu věčný život.

„…dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“ (Gn 3,19)

Z prachu země učinil Bůh člověka. Vzal pouhou hlínu a vdechl do ní život. I kdyby Bůh zamýšlel pro člověka věčnost – a nezdá se, že by to mělo být jinak – dal mu křehké tělo, podobné hliněné nádobě, do které vložil poklad. U prvního člověka byl tím pokladem samotný život, který se po pádu obrátil ve smrt, takže Písmo přirovnává člověka k polnímu kvítí, které tu v jednu chvíli je a v další už ne. U nového, znovuzrozeného člověka je to podobné, i když kvalita, intenzita a délka života se změnila a stala se věčnou. Stále je to však poklad v hliněné nádobě (2K 4,7) – tělo se jednoho dne vrátí do prachu, odkud bylo vzato a Boží dítě dostane nové tělo, v němž bude žít navěky.

Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny. V potu své tváře budeš jíst chléb … (Gn 3,18–19)

Kvůli člověku je země prokletá a člověka teď čeká jenom dřina. Před pádem byl práce v zahradě Edenu radostí, pokojem, tvůrčí záležitostí a odpočinutím. Po pádu si práce stále zachovává mnoho ze svého požehnání, které jí Bůh určil, takže mimo jiné dává člověku smysl existence, ale už bude vždycky spojená s potem a námahou. Aby člověk mohl jíst, bude muset vždycky pracovat. Kdo pracovat nechce, nemá jíst (2Te 3,10). Když člověk jí, aniž by pracoval, ztrácí všechno požehnání, které s prací souvisí a také určité naplnění života, které v práci je. A skutečné naplnění smyslu práce přichází znovu až v Kristu, kdy se práce stává odpočinutím pro duši a po jeho druhém příchodu bude i odpočinutím pro tělo. 

Adamovi řekl: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení. (Gn 3,17)

Místo Stvořitele uposlechl Adam stvoření. Bůh mu zakázal jíst ze stromu poznání dobrého a zlého, ale když mu žena dala jeho plody, vzal si je a jedl. Byla to zjevná a vědomá vzpoura proti nebeskému zákonodárci. Bůh dal Adamovi jednoduchý zákaz, ale jakmile se naskytla nejbližší příležitost, Adam šel hned proti němu. Nabídka vzpoury proti Stvořiteli byla lákavější než zachování života. Prokletí dopadlo na celou zemi – kvůli Adamovi je země prokleta. Už nebude stačit natáhnout ruku a utrhnout plod se semeny, ale v potu tváře se bude plahočit, aby mohl jíst. Stále bude pracovat, ale součástí práce bude dřina a pot, marnost a zmar a výsledkem bude smrt. Kvůli tobě …

Ženě řekl: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout.“ (Gn 3,16)

Bůh ženě nebere to, co jí dal – bude se množit a plodit, bude rodit děti a plnit svět lidmi stvořenými k Božímu obrazu, ale bude to naplněné bolestí a trápením. I její vztah s mužem bude plný bolesti a trápení. Bude dychtit po svém muži, ale on nad ní bude vládnout. To není popis toho, jak má vypadat manželství, tohle je prokletí, které dopadlo na manželství po pádu. Proto v Bibli nenajdeme žádné dokonalé manželství, kromě jednoho jediného, manželství Božího Syna a jeho nevěsty, církve. Předtím tu byla pomoc jemu rovná, nyní je tu žena, která dychtí, zatímco muž vládne. Není tu poddanost v lásce na straně jedné a obětavost lásky na straně druhé. Je tady přetahovaná o to, kdo bude vládnout.

Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“ (Gn 3,15)

Skrze slova určená hadovi zaslibuje Bůh vysvobození. Z ženy se narodí muž, který napraví, co tento muž spáchal, rozdrtí hadovi hlavu, i když sám utrpí škodu, protože had mu rozdrtí patu. To je zaslíbení evangelia, které Bůh dal prvním lidem. Lidé nikdy nebyli bez evangelia. Adam s Evou měli jasné slovo Boží, zaslíbení, na které se mohli spolehnout a tak být zachráněni z milosti skrze víru. Nikdy nikdo nebyl, není a nebude zachráněn jinak než z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Před jeho příchodem to byla víra v zaslíbení, po jeho příchodu je to víra v něj samotného – on je ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci jinak, než skrze něj (J 14,6).

I řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protožes to učinil, buď proklet, vyvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach. (Gn 3,14)

Satan přemlouval a sváděl, člověk se vymlouval, odmlouval a zbaběle se skrýval. Viděli jsme lstivost hada, lenost člověka a nyní se ukazuje láska Boží. Bůh promlouvá s veškerou trpělivostí, s naprosto přesnou spravedlností, ve svatosti, v pravdě. A začíná hadem, u kterého to všechno skončilo. Budeš žrát prach! Zajímavé, nemyslíte? Z prachu země stvořil Bůh člověka. V prach se člověk zase obrátí. Po celý svůj život bude člověk pokrmem hada, po celý svůj život bude pod vládou toho zlého, ďábla. Právě takto jsme my všichni vstoupili do tohoto světa. Jenom když se člověk obrátí ke Kristu, bude vysvobozen z moci temnoty a stane se Božím dítětem. Potom se ho ten zlý už nemůže dotknout (1J 5,18).