Zamyšlení

29. srpna

Podpírej mě, jak jsi řekl, a budu žít, v mých nadějích mě nezahanbuj. (Ž 119,116)

Tak jako mnohokrát i nyní žalmista pozvedá svůj hlas a prosí Boha pomoc. A milosrdný Bůh pomoc dává, neotálí, ale jedná v tom nejlepším čase. S Bohem se budeme v tomto žalmu ještě potkávat. Nyní se můžeme uspokojit tím, že Bůh je plný milosti a slitování a zoufalé volání svého lidu o pomoc, nenechá bez odpovědi. Bůh se vždycky postará o své děti – ať již tím, že jim dá sílu nést to, v čem se nacházejí, nebo tím, že jim ukáže východisko a cestu, kterou se mají vydat. A každou situaci, kdy k němu musíme volat, používá k naší výchově a ke své slávě. Kéž je naší trpělivou a pokornou odpovědí: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš, Otče.“ 

28. srpna

Pryč ode mne, zlovolníci! Budu zachovávat přikázání svého Boha. (Ž 119,115)

Zlovolníci jsou ti, kteří žádné Boží přikázání nezachovávají, kteří se nechtějí podřizovat Bohu a ani ho nechtějí poslouchat. Takoví musí pryč z přítomnosti svatých. Nejen jejich příklad, ale i jejich přítomnost jsou nežádoucí! Žádoucí je protiklad k nim – tedy poslušnost a zachovávání Pánových přikázání. Konec konců, jedno z Pánových nařízení je, aby Boží děti byly svaté, tedy oddělené od hříchu, aby neměly společenství s bezbožníky, ale oddělily se od nich. Není možné být s nimi a současně se držet Božího slova – to je poskakování na obě strany, které je nejenom neposlušností, ale dokonce přímo výsměchem živému Bohu, který si ve svém Synu připravil lid, který je horlivý v dobrých skutcích. 

27. srpna

Pryč ode mne, zlovolníci! Budu zachovávat přikázání svého Boha. (Ž 119,115)

Hle, jaká výzva! To zní skoro jako bojový pokřik křesťana. Ruku v ruce s ním ale musí znít také druhá výzva: „Rychle spěchejte ke Kristu, zlovolníci!“ Jenom on má moc proměnit vaše srdce stejně, jako proměnil to mé. A těm, kdo mu nyní patří, přikazuje, aby se chránili před poskvrnou světa, tedy mimo jiné také před všemi zlovolníky. Ale není to výzva k pasivnímu útěku a schovávání se před zlými lidmi (i když před některými je třeba se schovat nebo se jim zdálky vyhnout), ale je vykázání svévolníků ze společenství svatých. Zbožný člověk nesedává s posměvači, ani nestojí na cestě hříšných, ale oblíbil si Hospodinův zákon a přemýšlí o něm ve dne i v noci (Ž 1,1–2).

26. srpna

Tys má skrýš a štít můj, čekám na tvé slovo. (Ž 119,114)

Jakub nás vybízí k tomu, abychom v tichosti přijali zaseté slovo, které má moc spasit naše duše (Jk 1,21). To je slovo od Pána, to je to slovo, na které žalmista čeká, slovo, které zapadne dovnitř, do nitra srdce, kde ho přijmeme ve víře. Je to slovo ujištění, které pomáhá ukrýt se v Pánu, mít v něm svou skrýš a z něj svůj štít. Je to jeho slovo, živé slovo, slovo pravdy, které nás spojuje se samotnou Pravdou, s Pánem Ježíšem Kristem, a které Duch svatý probouzí a jemuž dává růst. Spolu s ním roste i naše víra, naše spolehnutí se na Boha, na jeho dobrotu, na jeho ochranu, na jeho lásku, o níž nás nemůže nikdo a nic oddělit. 

25. srpna

Tys má skrýš a štít můj, čekám na tvé slovo. (Ž 119,114)

Jenom Bůh sám, který se nám dal pozvat v Pánu Ježíši Kristu, může být naším štítem a naší skrýší. Když je těžko, že člověk už nemůže, stačí jen slabým hláskem volat k Pánu Ježíši, obrátit se pro pomoc k němu. Někdy už nestačí ty prostředky potěšení a povzbuzení, která nám nabízí, ale musíme přímo k němu. On přemohl hřích i smrt, on ví, jakou chuť má pokušení a jak se s ním vypořádat, na svém těle zakusil Boží hněv za nás, místo nás a pro nás, proto nyní může být naším účinným štítem. Stačí se k němu jenom schovat. On vyřeší všechno ostatní – vyrovná se s nepřáteli, zahojí rány, posílí víru, rozhorlí lásku, upevní v naději. 

24. srpna

Nenávidím obojetné lidi, miluji tvůj Zákon. (Ž 119,113)

Kdo miluje dobro, nenávidí zlo v každé jeho podobě – ať už v podobě hříchu nebo zla takového, když dopadne na hlavu člověka, nebo i v podobě hříšných lidí. Mít kvůli lásce k dobrému v nenávisti hříšné lidi, znamená dávat přednost dobru, před zlem. Ale touto láskou a s ní spojeným nebezpečím, nelze začínat.  Začít musí Bůh sám – svou mocí a svým Slovem, které bude pracovat v našich srdcích. A čím více budeme poznávat jeho lásku k nám, tím více budeme milovat jeho samotného a s ním také jeho Slovo, jeho zákon (Kristův zákon, zákon lásky) a také jeho lid. Kéž se nad námi Pán smiluje a otevře naše srdce i naše ústa, abychom mohli spolu se žalmistou vyznat, že milujeme jeho zákon. 

23. srpna

Nenávidím obojetné lidi, miluji tvůj Zákon. (Ž 119,113)

Jak snadno a rychle odsoudíme nenávist jako něco, co rozhodně nepatří do křesťanského života. Ale podívejte se na tento text! Nenávidět zlo je dobré a správné. Kdo však jsou obojetní lidé? Mohou to být ti, kdo pochybují, kteří jsou podobni mořským vlnám, jak říká Jakub (Jk 1,6–8). Mohou to být ti, jejichž mysl je rozdvojená nebo také jejich srdce, jak říkají další překlady. To nejsou jenom pochybovači, ale také pokrytci nebo dokonce lidé, kteří myslí na zlo. Jejich myšlenky, které vyrůstají ze zlého srdce, jsou pokřivené a falešné. Proplétají se myslí jako kořeny borovice posazené na skále a proměňují lidský život v pochybnou trosku napájenou hříchem. Pane, obnov naše srdce a očisti nás ode všeho zlého!

22. srpna

V srdci jsem se rozhodl plnit tvá nařízení navěky a do důsledků. (Ž 119,112)

Může člověk ve svém srdci udělat rozhodnutí, které sahá až do věčnosti? Není pýcha a prázdná chlouba? Může se soudný člověk rozhodnout, že bude plnit Boží slovo do důsledků? Takové rozhodnutí je možné jenom tam, kde je nové srdce, znovuzrozené, proměněné Duchem svatým. To je srdce, které rozumí, miluje a poslouchá. Takovému srdci jsou blízká slova Agustina, která adresoval Bohu: „Dej, co žádáš, a potom žádej, co chceš.“ Když nás Bůh zmocní svým Duchem, potom neexistuje nemožný úkol a naše rozhodnutí jednat k Boží slávě a plnit jeho Slovo do důsledků je cele dílem Boží milosti. Vždyť je to Bůh, který v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí (Fp 2,13).

21. srpna

V srdci jsem se rozhodl plnit tvá nařízení navěky a do důsledků. (Ž 119,112)

Srdce rozhoduje. Srdce uchovává, srdce rozvažuje. Na prvním místě máme střežit a chránit své srdce, protože z něj vychází život (Př 4,23). Srdcem věříme ke spravedlnosti a ústy vyznáváme ke spasení (Ř 10,10). Jestliže chceme něco zrealizovat, musíme se rozhodnout ve svém srdci, že budeme jednat. Boží dítě dostalo nové srdce, které schopné a ochotné poslouchat Hospodinovo slovo, jednat podle něj, milovat Boha a sloužit mu. Je to čisté srdce, které naplněné Boží láskou, která je do něj vylitá skrze Ducha svatého. Tato láska je cílem našeho vyučování (1Tm 1,5). Kázané Boží slovo zasahuje srdce, obnovuje ho a povzbuzuje, aby neopouštělo první lásku, ale bylo rozhodnuté v ní vytrvat.

20. srpna

Tvá svědectví budou mým dědictvím věčně, z nich se veselí mé srdce. (Ž 119,111)

Dědictví může být jak požehnáním, tak také břemenem. Věčné dědictví, které je od Pána, Pánova svědectví, jsou požehnáním a budou jím po celou věčnost. Srdce křesťana se z nich bude bez přestání radovat. Pánovo dílo spásy, Pánovy skutky, Boží prozřetelnost v tomto světě, která nás krok za krokem přibližuje k věčnosti, to všechno je zdrojem naší radosti, z toho se veselí srdce Božích dětí. Kéž bychom byli ještě víc naplněni vděčností a chválou, když přemýšlíme o velikých (i malých) Božích činech. Kéž bychom si ještě více těchto činů, zvláště těch „malých“ všímali a přemýšleli o nich! To by teprve bylo slávy a radosti. 

19. srpna

Tvá svědectví budou mým dědictvím věčně, z nich se veselí mé srdce. (Ž 119,111)

Hospodinova svědectví! To jsou všechny věci, které kdy Bůh udělal, z nichž o většině víme jenom díky tomu, že nám je Bůh nechal zapsat do svého Slova. Jsou to nejenom veliké Boží skutky, z nichž největší je evangelium, ukřižování, smrt a vzkříšení Pána Ježíše Krista, ale jsou to také všechna slova a poznatky o Bohu samotném, která v Písmu nacházíme. Všechno, co odhaluje Pánův charakter, jeho touhy i jeho hněv – to jsou jeho svědectví, která nám navěky daroval, abychom je vlastnili, aby byla naším svědectvím, abychom se jich drželi, abychom ho skrze ně poznávali, abychom ho milovali, sloužili mu a poslouchali ho. Jeho svědectví jsou slova života, proto musíme jít k němu, abychom je obdrželi jako své věčné dědictví. 

18. srpna

Svévolníci osidlo mi nastražili, avšak od tvých ustanovení jsem nepobloudil. (Ž 119,110)

Ať se děje, co se děje, dokonce i když je v sázce můj život, budu se držet tvých přikázání. Hospodinova přikázání jsou světlem pro oči i pro nohy, osvěcují mysl a dávají moudrost. Pánovo slovo je slovem života, je potravou pro duši i povzbuzením pro srdce. Držet se Pánova slova a nebloudit od jeho přikázání je jedinou cestou ke spokojenosti – i kdyby kolem nás padaly trakaře, Pánovo slovo mi pomáhá zůstávat v pevném vztahu s ním, svědčí mi o něm, ukazuje na něj, zvěstuje ho a vypravuje o něm. Co víc bych si mohl přát ve chvíli, kdy můj život visí na vlásku a naděje na vysvobození není velká. Tehdy jen pohled upřený na Pána skrze jeho Slovo.

17. srpna

Svévolníci osidlo mi nastražili, avšak od tvých ustanovení jsem nepobloudil. (Ž 119,110)

Svévolníci jsou tady mimo jiné proto, aby svatým ztrpčovali život, aby byli osinou v jejich boku, aby byli zkouškou pro Hospodinovy věrné a pomáhaly růst Božím dětem. Jejich pasti a osidla nikdy nejsou příjemná, ale díky Božímu slovu získáváme moudrost, jak se jim vyhnout a sílu, jak je překonat. Bůh nás posiluje svým Slovem, skrze svá přikázání a mocí svého Ducha tyto své příkazy v nás uvádí v život. I kdyby se svévolníci snažili sebevíc, i kdyby nastražili ty nejlepší pasti, nemohou Boží dítě oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši. Bůh se svých dětí nikdy nezřekne ani nevzdá. Pán Ježíš nikdy neselže v tom, aby vyvolené Boží dovedl až do vítězného oslavení.

16. srpna

Ustavičně dávám v sázku život, nezapomínám však na tvůj Zákon. (Ž 119,109)

Ať už se do centra naší pozornosti tlačí cokoliv, ba dokonce náš vlastní život, Pánovo Slovo musí být tím, co bude mít vždycky přednost. Jeho zákon, tedy jeho Slovo, nemá hrát nikdy druhořadou roli, ale musí být vždy na prvním místě. A nejenom proto, že nám říká, co a jak máme dělat, ale především proto, že je svědectvím o Bohu samotném, o Pánu Ježíši Kristu a o jeho díle. V tomto světě je jediným zdrojem pravdy, je neomylným Slovem, které pravdivě zjevuje, kdo je Bůh a kdo je Boží syn. Písmo je skutečnou kotvou v našem životě – jeho se můžeme a máme držet, jeho se nesmíme pustit, jeho musíme poslouchat. Je to jediné objektivní měřítko pravdy v tomto světě.

23. ledna (Paprsky)

  • Svatý je Hospodin zástupů … (Iz 6,3)

Izajáš je mistr slova. Dovede se vyjádřit se vzletem. Ve vysokých kruzích, v nichž se pohyboval na dvoře Uzijášově, mluvilo se velkými slovy o slávě krále, o moci i cti říše. Ale král umřel právě v době zmatků, kdy se národ viklal mezi velmocemi. Tu se to stalo.

Prahy domů se zachvěly, dům se naplnil dýmem a prorok zvolal: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“

Chrámem zněl zpěv cherubů: „Svatý, svatý, svatý.“ Bůh je větší než všechna slova a víra v něj je silnější nad všechny trůny světa.

Je svatý, ale i milostivý. Zkus to s ním!

  • Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel. Volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Od hlasu volajícího se pohnuly podvaly prahů a dům se naplnil dýmem. I řekl jsem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře, dotkl se mých úst a řekl: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“ Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ (Iz 6, 1–8)

15. srpna

Ustavičně dávám v sázku život, nezapomínám však na tvůj Zákon. (Ž 119,109)

Nevíme jistě, kdo je autorem tohoto žalmu, ale tento verš by napovídal, že to byl David. Dlouhá léta svého života strávil bojem nebo skrýváním se a utíkáním před Saulem. A když se stal králem, čekaly ho další boje. Ale člověk nemusí zrovna bojovat, aby dával v sázku svůj život. I když nečelíme tolika nástrahám, jako naši předkové, přesto není ani náš život zajištěn a zabezpečen. A nikdy nebude. Nejsme těmi, kteří nad svým životem vládnou, kdo ho mají pevně v ruce. Náš život má ve svých rukou jenom Bůh. Proto k němu musíme přicházet skrze Pána Ježíše Krista a stále znovu se mu svěřovat do jeho péče. U něj je dokonalé bezpečí a pokoj.

14. srpna

Kéž se ti líbí, Hospodine, dobrovolné oběti mých úst, nauč mě svým soudům. (Ž 119,108)

Jak spolu souvisí dobrovolné oběti úst a Boží soudy? Proč se chce žalmista učit Božím soudům? Aby mohl přinášet dobrovolné oběti svých úst, aby mohl vzdávat Bohu chválu, aby viděl Boží velikost a slávu v tom, co Bůh dělá ve světě kolem něj a mohl ho za to oslavovat. Potřebujeme totiž znát Boží soudy a naučit se je rozpoznávat – jinak se snadno můžeme dobrat k tomu, že Bůh je vzdálený, netečný, neaktivní, lhostejný. Ale to je Bůh deistů, kteří věří tomu, že Bůh vše nastavil a potom vše spustil, takže nyní už všechno běží bez jeho zásahu.  Ale náš Bůh je živý a dává se nám poznat v Pánu Ježíši Kristu, v Božím slově i ve svých soudech, které koná. 

13. srpna

Kéž se ti líbí, Hospodine, dobrovolné oběti mých úst, nauč mě svým soudům. (Ž 119,108)

Tady je zjevná touha nového srdce, touha líbit se Bohu. Je spojená s dobrovolnou obětí – ale nikoliv obětí podle zákona Mojžíšova, ale podle zákona Kristova. Je to oběť úst, tedy oběť srdce, protože ústa mluví, čím srdce přetéká. To ukazuje na nové srdce, které je proměněné Duchem svatým, je naplněné Kristovou láskou a bázní před Otce. Jsou to ústa, která chválí a vyvyšují trojjediného Boha, navzdory tomu, že žalmistovi ještě nebyl zjeven tak, jako byl zjeven nám v Pánu Ježíši Kristu. Přesto to v jeho srdci bylo. Což ukazuje, že jde především o srdce – nejde o to, kolik má člověk informací, i když bez nich se to nakonec neobejde, ale jde o to, jaké má člověk srdce!

12. srpna

Byl jsem velice pokořen, Hospodine, podle svého slova mi zachovej život. (Ž 119,107)

I když je Boží dítě rozbité na kousky, velice pokořené nebo všelijak jinak ubité, má díky oběti Pána Ježíše neustále přístup před Boží tvář a do Boží přítomnosti. Může vždycky volat k Bohu a trpělivě čekat na Boží odpověď. A Bůh odpovídá, Bůh zachraňuje, Bůh posiluje a obnovuje. Když je člověk vyčerpán, Bůh dodává síly, Bůh zachovává život. On je věrný a nemůže zapřít sám sebe. Jestliže se jednou kvůli Kristu zavázal, že bude odpouštět všem, kdo v Pána Ježíše Krista věří, nemůže nyní jednat sám proti sobě. Ze své ohromné milosti nás nejenom zachraňuje, ale také posvěcuje, proměňuje a zachovává. Proto je pro nás útočištěm, pevnou skálou a nedobytným hradem.

11. srpna

Byl jsem velice pokořen, Hospodine, podle svého slova mi zachovej život. (Ž 119,107)

Nevíme, čím a jak byl žalmista pokořen, ale nebylo to nic hezkého ani příjemného. Člověk může být sevřen tlakem okolností, lidí, ale také třeba hříchem, který nás pokořuje a zahanbuje. Může být zkoušen samotným Bohem jako Jób, i když Bůh zde použil jako svůj nástroj satana, nebo může být tříben jako Petr, jehož si satan dokonce  vyžádal, aby ho směl tříbit. Boží dítě může být zkoušeno a přetavováno jako drahý kov – vždy je to součást Boží výchovy, kdy nás Bůh chce posílit a vybudovat náš charakter, kdy nás chce očistit od všeho, co do našeho života nepatří a čeho bychom se jinak jenom těžko vzdávali. Proto nás Jakub povzbuzuje k tomu, abychom se radovali, když na nás přicházejí rozličné zkoušky.

10. srpna

Co jsem přísahal, to splním, držím se tvých spravedlivých soudů. (Ž 119,106)

Držím se tvého Slova, proto podle něj jednám – i tak bychom mohli číst žalmistova slova. Chce splnit všechno, co odpřisáhl – nejen Bohu, ale i lidem. Touží po tom, aby na jeho slovo bylo spolehnutí. Drží se Božích spravedlivých soudů a hrozí se jich – nechce dopadnout jako svévolníci, kteří měli Boží slovo za nic, takže Bůh obrátil v nic jejich slova. Nebylo na ně spolehnutí, nehrozili se Božích soudů ani se jich nedrželi. Proto byli vydání napospas, zatímco žalmista, jehož srdce bylo očištěno z milosti skrze víru, je přitahován k Bohu a jeho Slovu. Hle, jaké je to požehnání, že máme zapsané Boží slovo, že Bůh se nám dává poznat ve svém Synu, který je pravdivě zjeven v Písmu.

9. srpna

Co jsem přísahal, to splním, držím se tvých spravedlivých soudů. (Ž 119,106)

Bůh ve svém Slově říká svým dětem, že jejich slovo má být „ano, ano“ a „ne, ne“. Na slovo křesťana by mělo být spolehnutí. Není třeba se nějak zapřísahat, slibovat nebo se něčeho dovolávat. Stačí být věrný tomu, co bylo řečeno. Prostě splnit své slovo. To není žádná velká a vznešená ctnost – to je prostě jenom věrnost a poctivost. Cokoliv Pán řekl, splnil. My nejsme jako on, my selháváme a nejsme věrní. To nás však nemůže odradit od toho, abychom přestali usilovat o tento jednoduchý cíl. Kolik věcí by se změnilo, kdyby bylo možné se spolehnout na naše slovo? Jak by vypadal náš křesťanský život? Naše vztahy? Naše následování Pána Ježíše Krista?

8. srpna

Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku. (Ž 119,105)

Jak vzácným darem je Boží slovo! Osvěcuje cestu každému, kdo ho přijímá, kdo se na něj spoléhá, kdo podle něj jedná. Když Bůh dává člověku nově se narodit shůry, součástí tohoto díla Ducha svatého je také neochvějná důvěra v pravdivost Božího slova, které jediné v tomto světě neomylně zjevuje Pána Ježíše Krista. Ale světlo, které z Písma vychází, není automatické. Je třeba ho „zažehnout“ rozjímáním a promýšlením toho, co Boží slovo říká, jak ukazuje na Pána Ježíše Krista, jak promlouvá do mého vlastního života. Teprve potom svítí na cestu a v jeho světle vyniká Slovo, které se stalo tělem, Pán Ježíš Kristus, který sám je světlem světa. Kdo ho následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. 

7. srpna

Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku. (Ž 119,105)

Boží slovo je světlem, které nám svítí na cestu. Obvykle není reflektorem, který by svítil na míle daleko – tuto roli plní ve vztahu k hříšníkům, kterým ukazuje cestu, jako maják na břehu moře vede lodi do přístavu. Pro křesťana je Boží slovo jako svíce, která svítí na jeden nebo dva kroky, ale dál nikoliv. To však úplně stačí – je potřeba pouze vykročit a potom dělat jeden krok za druhým. Jinými slovy začít dělat to, co nám Bůh ve svém Slově ukazuje. Jednu jedinou věc, kterou nám klade před oči, na naši stezku. Když se podle ní zachováme, přidá nám další. A potom zase další. Krok za krokem se odvíjí stezka následování Pána v jeho milosti a lásce.

6. srpna

Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku. (Ž 119,105)

Boží dítě musí chodit – nemůže ležet ani sedět, ale musí chodit ve víře, žít vírou, následovat Pána Ježíše Krista, tedy jít za ním. Potřebujeme světlo na každý další krok, který je před námi. A obvykle ho dostáváme jen na ten další krok. Ale když je nám Pán světlem, spatřujeme světlo (Ž 36,10) a je radostí jí krok za krokem zá Pánovým světlem a v tiché důvěře a ve spočinutí v něm samotném ho následovat. Jeho Slovo je úžasným nástrojem, který stojí za to používat v tomto světě, jak k poznání Pána samotného, tak v jeho následování. Ale důležité je, že to je světlo pro nohy, nikoliv pro hlavu – je třeba ho následovat, jednat podle něj, ne si jím jenom plnit mysl. 

5. srpna

Z tvých ustanovení jsem nabyl rozumnosti, proto nenávidím každou stezku klamu. (Ž 119,104)

I když by to někdo mohl popírat, Boží slovo mluví jasně o tom, že nenávist patří ke křesťanskému životu. Láska a nenávist jsou dvě strany jedné mince. Láska k Pánu Ježíši Kristu se pojí s odmítnutím těch, kdo by si chtěli dělat nárok na jeho místo v životě křesťana. Milovat dobré znamená ošklivit si (nenávidět) zlé. Láka ke svatosti vede k nenávisti vůči hříchu. Zamilovat si pravdu znamená nenávidět každou stezku klamu. Přijímat s radostí Pánova ustanovení a uchovávat je ve svém srdci, znamená milovat je, milovat pravdu, právo a spravedlnost, a čím více rostou v našem životě, tím více si musíme ošklivit lež, nenávidět ji, vyhýbat se jí v našich vlastních životech i v životech druhých lidí.

4. srpna

Z tvých ustanovení jsem nabyl rozumnosti, proto nenávidím každou stezku klamu. (Ž 119,104)

Bůh je zdroj moudrosti a on je také její dárce. Je věrný a štědrý a každého, kdo k němu volá s prosbou o moudrost, hojně obdarovává. Svou moudrost zjevuje ve svém Slově. Jeho ustanovení, jeho příkazy, soudy a úradky jsou plné moudrosti a kdo v nich přebývá, sytí se jeho věděním, poznáním, pravdou a spravedlností. V plnosti potom se potom jeho moudrost stala tělem a přebývala mezi námi v jeho Synu, který je vtěleným Slovem. V něm se stala moudrost dostupnou pro každého, kdo věří, protože v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. Plnost nebeské moudrosti, kterou byly učiněny světy, sestoupila k nám do světa a my ji můžeme přijmout, když věříme v něj samotného. 

3. srpna

Jak lahodnou chuť má, co ty říkáš! Sladší než med je to pro má ústa. (Ž 119,103)

Všechno, co Bůh říká, je lahodné. I když se jedná o slova soudu nebo o nařízení zákona – vždycky je to slovo pravdy a když ho čteme s pohledem upřeným na Krista a na jeho dílo, na kříž, potom dává jasný smysl a je pro nás skutečným potěšením a sladkostí. Je jako med, který rozjasňuje oči a dodává sílu pažím. Není jen vybranou lahůdkou a pochoutkou, ale je opravdovým a hutným pokrmem, je to domácí strava pro naši duši, která jím sílí a upevňuje se ve víře v Pána Ježíše Krista. Měli bychom Bohu bez ustání děkovat za to, že nás obdařil takovou milostí, že máme jeho Slovo ve svém vlastním jazyce a pro každého je dokonce více než dostupné.

2. srpna

Jak lahodnou chuť má, co ty říkáš! Sladší než med je to pro má ústa. (Ž 119,103)

Jak lahodné je Boží slovo! Je to pokrm pro lidskou duši, je to jako chléb života a nad to vše je srovnatelný jen s tou nejvzácnější pochoutkou, která se kdy dotkla lidského jazyka. Sladší než med, říká David, vzácnější než zlato, říká jeho syn Šalomoun, ostřejší než meč, dodává Pavel. Proč je tak lahodné pro naši duši? Protože dává moudrost ke spasení, a to skrze víru v Pána Ježíše Krista. Proč je tak posilující a sladké? Protože celé svědčí o Kristu a nikdo a nic není lepší, lahodnější a sladší než Pán Ježíš. Jdeme do Božího slova, abychom se setkali s Pánem. Sytíme se jeho Slovem, aby on sám v plnosti přebýval v nás.

1. srpna

Neodchyluji se od tvých soudů, neboť ty mi ukazuješ cestu. (Ž 119,102)

Bůh sám nám ukazuje cestu. Dělá to nejrůznějšími prostředky, ale nejčastěji skrze své soudy. Ať už skrze ty, které jsou zapsané v jeho Slově neb o ty, do nichž nás staví. Když ve svém srdci uvažujeme o jeho soudech, které pro nás nechal zapsat v Písmu, a následně skrze tuto optiku rozsuzujeme situace, do kterých nás Pán staví a uvádí, přijímáme světlo a vidíme cestu, po které nás Bůh vede. To je chození s Bohem. Znamená to pevně se držet jeho Slova a ve víře v něj samotného, v jeho dobrotu, milost, lásku a moc chodit tímto světem a procházet každou situací, kterou nám připravil a do níž nás uvedl. Tak je jeho Syn oslaven v nás, kteří v něj věříme.