Zamyšlení

Tu řekli Židé: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš postavit ve třech dnech?“ (J 2,20)

Jak jednoduché je neporozumění. Je nemožné vysvětlit duchovní věci tělesnému člověku. Náboženská chlouba se zaměřuje na vnější věci. Ani učedníci na tom nebyli po třech letech chození s Pánem lépe – těsně před ukřižováním Pána stále ještě obdivovali velkolepost chrámových staveb (Mt 24,1). Až poté, co byl vzkříšen a otevřel jim mysl, aby rozuměli Písmům (Lk 24,45) začali chápat duchovní věci. Bůh se musí dotknout člověka a změnit jeho srdce, dát mu nové srdce, aby mohl porozumět duchovním věcem, aby mohl jít k podstatě věci a nezůstávat jen na povrchu. Kéž se nad námi Pán smiluje a odhaluje nám, kde jsme stále ještě tělesní, kde lpíme na vnějších náboženských věcech, kéž nás naplní svým Duchem, abychom ho uctívali v Duchu a v pravdě.

Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“ (J 2,19)

„Kdo ti dal právo vyhánět prodejce a penězoměnce z chrámu?“ – to byla otázka, s níž zákoníci a farizeové zaútočili na Pána.  A co jim na to řekl Ježíš? Řekl jim, že chce být korunním důkazem v této kauze, že chce sám na sobě ukázat, že má pravomoc takové věci dělat. Mají zbořit chrám jeho těla, tedy přibít jeho na kříž a nechat ho zemřít. To je důvod, proč Pán Ježíš přišel – aby byl smírnou obětí mezi námi a Bohem. Ve třech dnech byl tento chrám znovu postavený, třetího dne vstal z mrtvých a žije. Svým vzkříšení položil základní kámen toho skutečného chrámu, v němž je Bůh opravdově ctěn ve dne v noci – to je Kristova církev, jeho tělo.

„Buď mi oporou a budu spasen“ (Ž 119,117). Po modlitbě musíš také bdít a se svatou žárlivostí střežit každou myšlenku, slovo i čin. Nevystavuj se zbytečně nebezpečí, ale jsi-li povolán do akce, máš-li jít tam, kde létají šípy, nikdy se neodvažuj vyjít bez štítu, neboť ďábel se bude radovat, že se blíží chvíle jeho vítězství, že tě rychle srazí k zemi svými šípy a že tě zraní. I když nemůžeš být zabit, můžeš být zraněn. „Buďte střízliví, buďte bdělí“ (1Pt 5,8); nebezpečí může hrozit i v takové chvíli, kdy se ti bude zdát, že jsi v bezpečí. Dávej si proto pozor na své cesty a bdi na modlitbách. Kéž nás Duch svatý vede na všech našich cestách.

Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‚Horlivost pro tvůj dům mne stráví.‘ (J 2,17)

Chvála Pánu za jeho milostivý dar, za Ducha svatého, kterého na nás vylil, jímž svůj lid zapečetil a který v nás, kteří jsme přijali Pána Ježíše Krista, nyní přebývá. On nám připomíná všechno, co Pán řekl. Uvádí nás do pravdy Božího slova. Učedníci si díky jeho práci vzpomněli na to, jak Pán očistil chrám od kupců a penězoměnců a Duch svatý je uvedl do pravdy Žalmu 69,10, který spojit se skutky Pána Ježíše Krista. Pánův duch v nás působí, že můžeme rozumět Písmům ve světle jeho vtělení, ve světle jeho dokonaného díla, že můžeme spolu s Pánem vyznat, že Písma svědčí o něm. Duch Boží otevírá oči slepých a dává nové srdce těm, kteří byli mrtví ve svých vinách a hříších.

Udělal si z provazů bič a všecky z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel a prodavačům holubů poručil: „Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“ (J 2,15–16)

Ačkoliv je náš Pán tichý a pokorného srdce, neznamená to, že by byl slabý, zakřiknutý, neschopný nebo dokonce zbabělý. Zahájil svou veřejnou službu veřejným skandálem. Vztáhl ruku na byznys velekněžské rodiny, aby se postavil za dům svého Otce. Hned na začátku své služby ukázal, že mu jde o Boží dům, i když to nakonec neměla být ona budova v Jeruzalémě – tím skutečným chrámem je jeho tělo. To je ten pravý dům jeho Otce, dům, který měl být postaven synem Davidovým, dům, v němž bude Bůh přebývat navěky. Tím domem je Kristova církev, jeho tělo, jehož on je hlavou, jeho nevěsta, kterou vykoupil a posvětil svou obětí na kříži Golgoty. A i dnes je připravený vyhnat z domu svého Otce každé pohoršení a nepravost.

Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili. (J 2,11)

Na počátku bylo Slovo, to Slovo se stalo tělem a zjevilo svou slávu. Ježíš učinil na svatbě v Káně počátek svých znamení. Písmo jasně říká, že teprve nyní, až po křtu v Jordánu, až po pokušení na poušti, až poté, co se Pán vrátil z pouště v moci Ducha svatého (Lk 4,14), učinil první ze svých zázraků, počátek jeho znamení. Jan Křtitel ukázal na Ježíše a označil ho jako zaslíbeného Mesiáše a toho, kdo bude křtít Duchem svatým. Satan se ho pokusil svést a odvést od jeho cesty, která směřovala ke kříži, ale musel utéct před Božím slovem, které bylo mečem v Pánových ústech. A nyní zjevil svou slávu lidem na svatbě – a jeho učedníci v něj uvěřili.

Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“ (J 2,5)

Od prvního setkání s andělem, který Marii oznámil, že bude matkou Božího syna, Marie všechno ukládala ve svém srdci a přemýšlela o věcech, které slyšela a jichž byla součástí. Ještě neviděla žádný zázrak Pána Ježíše (J 2,11 – v Káně Ježíš učinil první své znamení), ale zdá se, že dobře rozuměla tomu, kým její syn je. Proto s velikou důvěrou říká služebníkům, aby udělali všechno, co jim Ježíš nařídí. Kéž bychom i my jednali stejně, se stejnou důvěrou a se stejnou ochotou, jako tito služebníci. Možná bychom byli mnohem častěji svědky Pánova díla ve svých vlastních životech a zázraků v životech našich bližních, možná bychom viděli mnohem víc z jeho slávy a naše víra by se upevňovala jako víra učedníků (J 2,11).

Spasitel byl „muž plný bolesti“ (Iz 53,3), ale každá přemýšlivá mysl objevila skutečnost, že v hloubi své duše ukrýval nevyčerpatelný poklad nejčistější nebeské radosti. Ze všech lidských pokolení nikdy nikdo neměl tak hluboký, čistý a trvalý pokoj jako Ježíš Kristus. Byl pomazán „olejem radosti nad své druhy“ (Žd 1,9). Jeho ohromná dobrota mu byla zdrojem nejhlubšího možného potěšení, protože v dobrotě je radost. V jeho životě nacházíme několik významných okamžiků, kdy je tato radost zjevná. „V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: ‚Velebím tě, Otče, Pane nebes i země‘“ (Lk 10,21).

A dodal: „Amen, amen, pravím vám, uzříte nebesa otevřená a anděly Boží vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“ (J 1,51)

Žasnete nad Synem člověka? Co až uvidíte ještě větší věci? Otevřená nebesa a anděly, kteří slouží našemu Pánu? Pána Ježíše ve slávě, který sestupuje na oblacích doprovázený nespočetnými zástupy svatých andělů? Co až uvidíte jeho veliké a strašlivé soudy? Kéž bychom žasli nad těmi nejmenšími věcmi, které Pán v našem životě koná, abychom mohli být o to víc ohromeni jeho dokonalou nádherou, až přijde pro svou církev nebo až navštíví svůj lid svou mocí a slávou a dá nám probuzení. Kéž by naše srdce byla neustále naplněná vděčností za všechno dobrodiní, které nám Pán každý den prokazuje a naše mysl byla uchvácená jeho velikostí a dobrotou. Pán zaslíbil, že uvidíme veliké věci, proto ho musíme vyhlížet a radovat se z jeho jednání s námi.

„Mistře,“ řekl mu Natanael, „ty jsi Syn Boží, ty jsi král Izraele.“ (J 1,49)

Tady vidíme úžasný důsledek toho jednoduchého pozvání k Pánu Ježíši Kristu. Natanael uslyšel, že se má jít přesvědčit a jednoduchá slova Pána Ježíše překonala jeho skepsi a nevěru. Nyní vyznává, že Ježíš je Syn Boží a král Izraele. Sklání se před ním jako před svrchovaným vládcem. Ježíš se stává jeho mistrem a Natanael je jeho učedníkem. Není učedníkem Filipa, který ho k Pánu přivedl, ale jeho mistrem, Pánem, Králem a Bohem je Pán Ježíš Kristus. Od této chvíle ho bude věrně následovat, bude se učit být tichý a pokorného srdce, jako je jeho vzor, jako je jeho učitel Ježíš. Tady je vyznání úst, které je odrazem víry srdce a jehož důsledkem je spasení z milosti skrze víru (Ř 10,9).

Natanael mu namítl: „Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?“ Filip mu odpoví: „Pojď a přesvědč se!“ (J 1,46)

Hle, jak jednoduché může být pozvání k Pánu Ježíši Kristu: „Pojď a přesvědč se!“ To jsou slova přítele příteli. „Poznal jsem Mesiáše, zachránce a utěšitele duší.“ Reakce na taková slova se obvykle příliš neliší od reakce Natanaela – jenom bývá zasazená do dnešního kontextu: „Ty ses zbláznil! Co ti může nějaká víra přinést? Vymyli ti mozek?“ A podobně. Odpověď může znít právě tak jednoduše jako ta Filipova: „Pojď a přesvědč se!“ Není nic jednoduššího: „Podívej se na vlastní oči, poslechni si na vlastní uši, pojď okusit pokoj, který dává jenom Ježíš Nazaretský!“ Díky, Pane Ježíši, že neodmítáš nikoho, kdo k tobě přichází s upřímným srdcem a s touhou přesvědčit se o tvé dobrotě, o tvé pravdě, o tvé spravedlnosti i milosti.

V otázce náboženství nelze zastávat dva protichůdné názory. Je-li Bůh Bohem, služ mu a dělej to důkladně. Je-li však tento svět bohem, služ mu a nemusíš se ohánět žádným náboženstvím. Pokud považuješ věci tohoto světa za to nejlepší, služ jim. Pamatuj si však, že je-li tvým Bohem Hospodin, nemůžeš současně milovat i baala; buď budeš sloužit jednomu, nebo druhému. „Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“ (Mt 6,24). Jestliže sloužíš Bohu, bude Pánem on. Pokud však začneš sloužit ďáblu, nebude trvat dlouho a bude pánem on, a „nikdo nemůže sloužit dvěma pánům“. Ach! Buď moudrý a nemysli si, že se ti dva mohou míchat dohromady.

Druhého dne se Ježíš rozhodl vydat na cestu do Galileje. Vyhledal Filipa a řekl mu: „Následuj mě!“ (J 1,43)

Ježíš se rozhodl, vyhledal a přikázal Filipovi, aby ho následoval. To je ve zkratce cesta spasení – Ježíš se rozhodl před stvořením světa, přišel, když se naplnil čas, šel na kříž, aby nás zachránil a poslal svého Ducha, aby nás vyhledal a dovedl k následování. Slova, která řekl Filipovi, platí pro každého křesťana bez výjimky: „Následuj mě!“ Křesťan je Kristovec, tedy ten, kdo je Kristův, kdo mu patří, kdo je jeho služebníkem, otrokem, a také jeho následovníkem. Kdo nenásleduje Krista, nemá právo o sobě tvrdit, že je Kristův, protože tento Pánův příkaz je absolutní. Jemu patří naše životy, jemu patří naše vůle, naše síla, naše mysl a především naše láska – a proto ho následujeme s radostí.

Vyhledal nejprve svého bratra Šimona a řekl mu: „Nalezli jsme Mesiáše (což je v překladu: Kristus).“ (J 1,41)

Ondřej nešel s dobrou zprávou nikam daleko, ale zamířil k tomu nejbližšímu – ke svému bratrovi. Sdílí s ním evangelium Pána Ježíše Krista. Ondřej se přiznal k Pánu před svým bratrem a Pán se přiznal ke svému Slovu v životě jeho bratra. Šimon se stává Petrem, pilířem církve a jeho vyznání je skálou, na níž Pán staví svou církev. Nikdo z nás nemá ani potuchy o tom, zda není náhodou takovým Ondřejem, který přinese evangelium Petrovi. Proto musíme být odvážní a věrní ve sdílení dobré zprávy a šířit ji „vhod i nevhod“ těm, kteří jsou blízko i daleko, jak je to jen v našich silách. Našli jsme Spasitele, Pomazaného, Beránka, který snímá hříchy světa, a on se stal naší chloubou!

Já jsem to viděl a dosvědčuji, že toto je Syn Boží. (J 1,34)

Jan Křtitel byl poslán před Pánem, aby mu připravil cestu, aby dosvědčil, že Ježíš je tím zaslíbeným Pomazaným, že je beránkem, který snímá hříchy světa. Jan viděl sestupovat Ducha na Pána Ježíše a dosvědčil to před Izraelem. Ukázal na Pána Ježíše a jeho služba byla završena. Nyní měl Pán růst a Jan se menšit. A skutečně to netrvalo příliš dlouho a Jan byl zatčen a dán do vězení, protože veřejně káral hřích vládce Heroda a následně byl také popraven. Nicméně svůj úkol splnil – vydal svědectví o Božím synu, vedl lidi k němu, nikoliv k sobě, do jeho náruče a k tomu, aby následovali Ježíše – tak oslavil toho, který ho poslal i toho, který přicházel za ním.

Kdykoliv máme tu výsadu jíst chléb, který Ježíš dává, jsme uspokojeni plnou a lahodnou chutí. Když je Ježíš hostitelem, žádný host neodejde s prázdnou. Naše hlavy jsou uspokojené pravdou, kterou Kristus zjevuje. Naše srdce jsou naplněná Ježíšem. Naše naděje uspokojena – vždyť s kým bychom byli v nebi než s Ježíšem? A naše touhy jsou uspokojené, protože co víc bychom si mohli přát než znát Krista a být nalezeni v něm? Ježíš naplňuje naše svědomí, dokud není v naprostém pokoji, naše rozhodování jistotou svého učení, naše vzpomínky připomínáním si toho, co udělal a naše představy vyhlížením toho, co ještě musí udělat. 

To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve než já. (J 1,30)

 Jan ukázal na Pána Ježíše a označil ho jako toho, který přišel vykoupit Boží lid. Jan slyšel Boží hlas, viděl holubici, která sestupovala z nebe na Pána Ježíše Krista, a měl před sebou skutečného Beránka Božího, který snímá hříchy věci. A jeho první vysvětlení je, že byl dříve než on, Jan. Co tím chtěl říct? Janova matka, Alžběta, byla příbuzná Pánovy matky, Marie, takže Jan musel dobře vědět, že se narodil dříve než Pán Ježíš Kristus. Co tedy chtěl říct tím, že Pán tu byl dřív než on? Nechtěl říct nic jiného, než co apoštol Jan zopakoval v prvním verši svého evangelia – že Pán tu byl od počátku, že byl u Boha a byl Bůh sám.

Druhého dne spatřil Jan Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hřích světa. (J 1,29)

Skrze Abrahama Bůh zaslíbil, že si sám vyhlédne beránka k oběti zápalné. Skrze Jana Křtitele Bůh oznámil Izraeli a celému světu, že Pán Ježíš je tímto beránkem. Jan naplnil tento úkol, když za ním Pán Ježíš přišel, aby se nechal pokřtít v Jordánu. Bůh Janovi zjevil, co má očekávat a jaká znamení má hledat. A i když později Jan poslal své učedníky za Ježíšem, zda je skutečně tím, koho mají čekat, nic to nemění na skutečnosti, že Jan byl tím, kdo označil Ježíše za Božího beránka, který snímá hříchy světa. Každý, kdo v něho uvěří, bude zachráněn. Ježíš přijme každého, kdo k němu přijde, nikoho neodmítne, nikoho se nevzdá, za koho jednou zaplatil, ten mu zůstane už navěky.

Jan jim odpověděl: „Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte – ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi.“ (J 1,26–27)

Jan přišel, aby byl svědectvím pro Izrael, aby ukázal na Pána Ježíše Krista a dosvědčil, že on je ten beránek, který snímá hříchy světa. Jan křtil vodou a jeho křest měl ukazovat k tomu, který byl větší než on, k tomu, který křtí Duchem svatým. Jan o něm mluví jako o někom, kdo je neskonale větší než on sám. Jan ho poznal, ale lidé ho nepoznali. Jan rozuměl jeho velikosti a slávě – že není hoden ani rozvázat řemínek jeho obuvi. Věděl, že za ním přichází ten, který je naprosto svatý, kterému se klaní i andělé. Proto se zdráhal ho pokřtít a proto mluvil o tom, že on, Ježíš, musí růst a Jan se musí zmenšovat.

Náš Mistr neustále používal titul „Syn člověka“! Kdyby chtěl, mohl o sobě vždy mluvit jako o Synu Božím, Otci věčnosti, Podivuhodném, Rádci, Knížeti pokoje; ale hle, Ježíšova pokora! Raději se nazývá Synem člověka. Poučme se od našeho Spasitele o pokoře. Ježíš miloval lidství natolik, že ho s potěšením ctil. A protože to je vysoká pocta – vskutku největší důstojnost lidství – že Ježíš je Synem člověka, zvykl si toto jméno vystavovat na odiv, aby si takříkajíc zavěsil královské medaile na hruď lidství a ukázal Boží lásku k Abrahamovu potomstvu.

Řekl: „Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně – jak řekl prorok Izaiáš.“ (J 1,23)

Jan byl pouhým hlasem. To byl jeho vlastní pohled na sebe a právě tak se na něj díval i Bůh sám. Jeho vnímání sebe sama byla cele v souladu s tím, jak se na něj díval Bůh. Jan stavěl na Pásmu a dovolával se na něj dokonce i takové věci, jako je porozumění sobě samému. Ale Janovi nikdy nešlo o sebe – byl hlasem, který oznamoval slavný příchod Pána Ježíše Krista. Byl hlasem, který mu připravoval cestu, protože volal lidi k pokání, k tomu, aby před Bohem narovnali svou cestu. K tomu samému jsou povoláni všichni učedníci Pána Ježíše Krista – voláme lidi k pokání a k víře v Pána Ježíše, který přijde jako mocný král a spravedlivý soudce.

Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náručí Otcově, nám o něm řekl. (J 1,18)

Bůh Otec je duch a přebývá v nepřístupném světle. Není možné ho spatřit fyzickýma očima, není možné se dostat do jeho blízkosti, protože ho obklopuje neproniknutelné světlo jeho slávy. A přece je jeden, který nám o něm mohl říci, protože přebývá v jeho náruči – je to Boží syn. On je odleskem a září Boží slávy, dokonale vyzařuje Otce, přesně zrcadlí, kým Otec je, jaký je, jaký je jeho charakter, jaká je jeho láska i sláva. Nikdo se nemůže dostat k Otci, než skrze Syna. Bez Syna jsme ztraceni a ponecháni napospas svým hříchem zvráceným představám o tom, jaký by podle nás mohl Bůh být. Ale Syn nám o něm řekl! Syn nám ho ukázal, když se sám stal jedním z nás a přebýval mezi námi.

Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista. (J 1,17)

S velikou slávou, s ohromující mocí, s velkými znameními sestoupil Bůh na horu Sinaj a skrze Mojžíše dal Izraeli zákon. Zákon pro Izrael, zákon pro život v zaslíbené zemi, zákon, který je měl vést blíž k Bohu, když pochopili, že tento zákon nemohou nikdy z vlastní síly naplnit. Ale měli roztrhnout své srdce a prosit Boha a smilování, vzývat jeho jméno a byli by zachráněni. Nyní však přichází někdo větší než Mojžíš – přichází sám Boží syn a v něm se zjevuje milost a pravda. Milost ke spasení pro každého, kdo věří a pravda o tom, že on je tou jedinou cestou k Bohu – nikdo nemůže přijít k Otci jinak, než skrze spolehnutí se na jeho dokonané dílo na kříži Golgoty.

Není to nic neobvyklého; je to obecné pravidlo v celém světě – lidem, kteří dělají svou práci celým srdcem, se daří, zatímco ti, kteří se do práce pouštějí s polovičním srdcem, téměř jistě neuspějí. Bůh nedává úrodu zahálčivým lidem, leda úrodu bodláčí, ani se mu nelíbí posílat bohatství těm, kdo nechtějí kopat na poli, aby našli jeho poklad, který je tam ukrytý. Všeobecně se uznává, že chce-li člověk prosperovat, musí být pilný v podnikání.

Ve zbožnosti je to stejné jako v jiných věcech. Chceš-li, aby se ti dařilo v práci pro Ježíše, ať jde o práci vykonávanou srdcem, a dělej ji z celého srdce.

Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. (J 1,16)

My všichni, kteří jsme se nenarodili, jako se rodí lidé, my všichni, kteří jsme ho přijali a stali jsme Božími dětmi, my všichni, kteří jsme skrze znovuzrození spatřili jeho slávu, jsme přijali z jeho plnosti. Přijali jsme hojnost milosti, milost za milostí, všechno duchovní požehnání nebeských darů. Byli jsme obdarováni světlem a životem, byli jsme zahrnuti pokojem skrze smíření s Bohem, byla nám odňata vina, protože naše hříchy byly odpuštěny, dostali jsme hojnost bratrů a sester v těle Kristově, stali jsme se součástí Boží rodiny a bylo nám zaslíbeno věčné dědictví. Nemůžeme nic jiného než žasnout, chválit Boha za Pána Ježíše Krista a za jeho kříž, odkud vyvěrá všechna hojnost této milosti a radovat se z jeho dobroty.

Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já.“ (J 1,15)

Jan nebyl tím světlem, ale svědčil o něm – tak byl stejným světlem světa, jako všichni Pánovi učedníci. Nesvítil sám ze sebe, ale zdrojem jeho světla byl sám Pán. Doslova fyzicky na něj ukázal  a zvolal: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa!“ Ani my neděláme nic jiného. Je jen v moci Boží přitáhnout člověka k Pánu Ježíši Kristu, proměnit jeho srdce a vložit do něj víru v Krista a spolu s ní také spasení. My můžeme „jen“ svědčit stejně, jako svědčil Jan – o Pánově velikosti, o jeho slávě, o jeho věčnosti, o jeho Božství i lidství, o jeho díle. A zde je i ten nejmenší učedník Pána Ježíše větší než Jan, protože na rozdíl od Jana káže Krista ukřižovaného a vzkříšeného z mrtvých.

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. (J 1,14)

Hle, kolik slávy je nashromážděno v jediném verši: Slovo se stalo tělem – zástupy andělů zpívaly k oslavě Boha, když tuto zprávu oznamovaly pastýřům. Jaký je to zázrak, že Pán se stal člověkem, že se narodil z panny! A to Slovo přebývalo mezi námi! Bůh Syn se stal jedním z lidí a přebýval mezi nimi jako každý jiný člověk – od novorozence, přes všechny útrapy života až po poddání se smrti. A co víc – dal svým učedníkům spatřit svou slávu. Jan měl tu jedinečnou příležitost vidět ho v zářícím rouchu zahaleného oblakem na hoře proměnění. To byla větší sláva, než s jakou se setkal Izrael na hoře Sinaj. Jedinečný Boží Syn přesně zrcadlil Otcovu slávu v plnosti milosti a pravdy.

Přestože je zástup u Hospodinova stolu tak nesčetný, jako je množství hvězd na nebi, každý dostane svou porci masa. Přemýšlejte o tom, kolik milosti je potřeba pro jediného svatého – je jí tolik, kolik jí i na jeden jediný den nemůže poskytnout nikdo jiný než sám Nekonečný. Přesto Pán neprostírá svůj stůl jednomu svatému, ale mnoha a není to na jeden den, ale na mnohá léta. Hosté na hostině milosti jsou uspokojeni – ba, víc než to, jsou „nasyceni hojností“ (Ž 36,9 B21) – nikoliv obyčejnými věcmi, ale tím nejtučnějším ze samotného Božího domu. Taková slavnost je zaslíbena věrným slibem každému ze synů člověka, který složí svou důvěru do stínu Hospodinových křídel.

Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. (J 1,13)

Kdo se narodil z Boha, dostal právo Božího dítěte, takže přijal Pána Ježíše Krista a uvěřil v něj. Toto nové narození je dílem Ducha svatého, není to dílo člověka ani žádný skutek těla. Do Boží rodiny se člověk nemůže dostat tělesným narozením ani skrze nějaké skutky nebo zásluhy, ale musí se znovu narodit shůry. Duch svatý musí nejprve dát člověku nové srdce, což je ono narození z Boha, znovuzrození, aby člověk mohl přijmout Pána Ježíše a uvěřit v něj. Do tvrdého, kamenného srdce přirozeného člověka žádné semínko Božího slova nepronikne. Nejprve musí být zkypřeno, proměněno, obmyto Duchem a teprve potom je schopné se pokořit před Bohem a milovat ho láskou, kterou si Bůh zamiloval nás.

Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. (J 1,12)

 Stát se Božím dítětem je skutečné požehnání a nádherná výsada. Je to dílo Boží milosti v člověku a toto dílo se neobejde bez Pána Ježíše Krista. Musel být zjeven, musel se stát tělem a přijít mezi nás, abychom v něj mohli uvěřit a přijmout ho. Jenom skrze víru získáváme moc stát se Božími dětmi. Je to moc darovaná Bohem, je to Boží svrchované dílo, jímž Bůh přenáší člověka z temnoty do svého podivuhodného světla, ze smrti do života, z moci hříchu do svobody svatosti, z otroctví satana k rodinnému stolu samotného Boha. Každý, kdo vyzná Ježíše jako Pána a uvěří ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, se mění z Božího nepřítele na milované Boží dítě.