Zamyšlení

Nalezl ji Hospodinův posel ve stepi nad pramenem vody, nad pramenem při cestě do Šúru, a otázal se jí: „Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud jsi přišla a kam jdeš?“ Odvětila: „Prchám od své paní Sáraje.“ (Gn 16,7–8)

U pramene vody nalezl Hagar Hospodinův anděl. Bůh sledoval všechno, co se dělo a nyní přichází chvíle, kdy je třeba jednat s Hagar. Bůh takto nalezl také nás – ne, že by o nás nevěděl, nebo bychom byli pro něj ztracení, takže by po nás musel pátrat – to rozhodně ne. Ale když přišel Boží čas, tak k nám přišlo evangelium, Bůh nám otevřel uši, abychom slyšeli, dal nám nové srdce, abychom rozuměli, a my jsme byli nalezeni. Byla to chvíle, kdy jsme pochopili svou bídu a své zoufalství v životě bez Boha a kdy jsme porozuměli tomu, že bez Ježíše Krista nemůžeme před Bohem obstát. Došli jsme slitování stejně jako Hagar. Bůh se nad ní slitoval a zastavil jí v jejím vzdoru.

Abram Sáraji odvětil: „Hle, otrokyně je v tvých rukou, nalož s ní, jak uznáš za dobré.“ Od té doby ji Sáraj pokořovala tak, že Hagar od ní uprchla. (Gn 16,6)

Co všechno může přinést jediné selhání v rozlišování! Boj v domě, hádky, nepokoj, nevraživost. Boží slovo nás vede k tomu, abychom utíkali od hříchu, abychom rozlišovali a zkoumali, drželi se toho, co je dobré a zlého se chránili v každé podobě (1Te 5,21–22). Nemělo by nás překvapit, že to zlé se obvykle nebude prezentovat jako zlé, ale bude se tvářit jako dobré – stejně jako tady. Abrahame, budeme mít dítě! Není to úžasné? Konečně se naplní ty Boží sliby a to znamená, že také Bůh bude oslaven, ne? Přesně takhle často přichází zlo. Boží slovo jasně říká, že ďábel se maskuje za „anděla světla“ (2K 11,14) a my nemáme být ani hloupí ani naivní, abychom mu skočili na špek.

I vešel k Hagaře a ona otěhotněla. Když viděla, že je těhotná, přestala si své paní vážit. (Gn 16,4)

Technologie, marketing, obchodní metody, psychologie, zábava, zdravý životní styl … Podstata je stejná jako u toho, o čem je tento text – je to úporná lidská snaha pomoct Bohu splnit jeho slib, že on sám zbuduje svou církev a brány pekel ji nepřemohou (Mt 16,18), pomoci Bohu v tom, že on sám bude pracovat v lidském životě a kde začal své dobré dílo, tam ho dovede až do úplného konce. Místo toho chceme pracovat my. Tohle je cesta Sáry. To je zneužití otrokyně! To je zkouška víry. Abraham měl čekat na Boží slovo, na Boží dílo, na naplnění slibu. Místo toho vzal věci do svých rukou. Kéž se Pán nad námi smiluje, abychom mu své životy vydávali den za dnem.

Jednou řekla Sáraj Abramovi: „Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní.“ Abram Sárajiny rady uposlechl. (Gn 16,2)

„Opravdu Bůh řekl…?“ „Abrahame, opravdu máš mít množství potomků se svou ženou?“ Bůh ti zaslíbil potomstvo, ale možná to myslel trochu jinak. My víme a ukazovali jsme si to, že Bůh to myslel také trochu jinak, protože je tady i duchovní potomstvo Abrahama, ale to vůbec nebylo na pořadu dne v době Abrahama. Tady přichází zkouška a přichází velmi nenápadně. Ne, že by to bylo nemožné ji odhalit, ale nebylo to úplně jednoduché. Abraham se ocitl ve zkoušce a nerozpoznal, že jde o zkoušku. Jak je to možné? Církev je sloup a opora pravdy, ale musí stát na Slovu pravdy – a potom může rozpoznat, že přichází zkouška, pozná pokušení a má rozlišení na to, aby poznala, kdy a jak přichází Boží soud. 

Ty vejdeš ke svým otcům v pokoji, budeš pohřben v utěšeném stáří. (Gn 15,15)

Proroctví pokračuje Abrahamovou vlastní budoucností a Bůh mu ukazuje, že jeho život dojde naplnění a požehnání. Později o něm čteme, že zemřel stár a sytý dnů. To je nejkrásnější popis lidské smrti, která je prokletím, takže na ní samotné nic krásného není, jaký v Písmu můžeme najít. Ale Abraham zemře v utěšeném stáří. To není otázka dlouhého věku ani stáří samotného – mnohé postavy Bible nám ukazují, že ani stáří se problémy nevyhýbají (Jákob a jeho problémy se syny a hladem, David – a vzpoury jeho syna, …). Přesto je několik málo osob v Písmu, o nichž je řečeno, že zemřeli ve stáří a v sytosti dnů, Abraham, Izák, David, Jójada. A to je Boží požehnání a milost.

V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu, zemi Kénijců, Kenazejců a Kadmónců, Chetejců, Perizejců a Refájců, Emorejců, Kenaanců, Girgašejců a Jebúsejců.“ (Gn 15,18–21)

Bůh potvrzuje svůj slib. Jeho slovo je nepohnutelné a on sám nás znovu a znovu ujišťuje svou přízní, svou přítomností, svým požehnáním. Nazval nás svými přáteli. Podobně jako Abraham máme spočinout v důvěře a následovat ho v pokoji, s odvahou a s radostí, protože všechna jeho zaslíbení, která nám dal ve svém Slově, se naplní. Bůh s námi uzavřel smlouvu, která je nezrušitelná. Je to věčná smlouva. Byla potvrzena krví – krví Božího Syna. Touto krví jsme byli očištěni, touto krví jsme byli posvěceni, touto krví jsme chráněni před přicházejícím Božím hněvem. Byla to krev Božího Syna, kterou prolil na golgotském kříži. „V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů“ (Ko 1,14).

Když pak slunce zapadlo a nastala tma tmoucí, hle, objevila se dýmající pec a mezi těmi rozpůlenými kusy prošla ohnivá pochodeň. (Gn 15,17)

Bůh uzavřel smlouvu. Abraham se možná bál toho, co to bude znamenat, když bude muset s Bohem projít mezi rozpůlenými zvířaty, ale Bůh tou cestou prošel sám! Sloup dýmu a sloup ohně, něco jako ohnivá pec. To je smlouva s Bohem. Je to smlouva, kterou  Bůh uzavírá se svým lidem. Bůh sám jedná! On sám je jediným prostředníkem smlouvy! Kam nás to vede? Na koho to ukazuje? Není jiné místo, kam by nás to mohlo vést, než k Pánu Ježíši Kristu, který je obsahem a smyslem Starého zákona! Všechna Písma svědčí o něm. Všechno ukazuje na něj. On je hlavní postavou Starého zákona, o něm jsou všechna Stará Písma. On je naší smlouvou. 

Sem se vrátí teprve čtvrté pokolení, neboť dosud není dovršena míra Emorejcovy nepravosti.“ (Gn 15,16)

Jaké povzbuzení musela znamenat tato slova pro Izraelce, kteří vycházeli z Egypta! Bůh promluvil k jejich praotci Abrahamovi a do posledního písmene dodržel svůj slib. Izraelci po čtyřech stech letech otroctví opouštěli Egypt s bohatstvím Egypta a směřovali do země, kterou jim Bůh zaslíbil. Mojžíš jim předčítal o jejich praotci a o zaslíbeních, která dostal od Boha – od stejného Boha, který je vyvedl z Egypta. Pro Abrahama to byla slova ujištění, slova, jimiž s ním Bůh ustavoval svou smlouvu. Odhaloval mu detaily této smlouvy. Ne všechny detaily, ale jenom některé zásadní. Bůh nám zjevuje jenom to, co sám chce a jenom tolik, kolik potřebujeme, nikoliv tolik, kolik bychom chtěli.

Avšak proti pronárodu, jemuž budou otročit, povedu při. Potom odejdou s velkým jměním. (Gn 15,14)

Bůh chce, abychom jednali podle toho, co je zjevné. To je také nejdůležitější princip našeho čtení a studia Božího slova. Co je zjevné a jasné, podle toho se máme zachovat, to máme dělat. To ostatní nám Bůh zjeví ve svém čase. Abraham se nedozvěděl nic o zemi, v níž budou trpět jeho potomci. Nevěděl, že to bude Egypt. Nedozvěděl se nic o Božím trestu, který kvůli zotročení Izraele dopadne na egyptský národ, o deseti ranách, které dopadnou na egyptský lid se zničující silou a destruktivní mocí. Ale na druhé straně by bylo s podivem, kdyby slova „odejdou s velikým jměním“ nepřipomněla Abrahamovi jeho vlastní zkušenost z Egypta. Tomu, kdo hledá, se Bůh dává poznat.

Tu Hospodin Abramovi řekl: „Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let. (Gn 15,13)

„Věz naprosto jistě …“ – tohle je smlouva! Věz naprosto jistě! Je to jistota víry, jistota spasení. Bůh sám dává ujištění o tom, koho zachraňuje. Zachraňující víra v sobě nese také ujištění. A myslím, že můžeme říct s velkou mírou jistoty, že kde není ujištění o spasení, není ani zachraňující víra. Musíme se cele a naprosto spolehnout na dílo Pána Ježíše Krista. Boží Slovo nás ujišťuje, že chce, abychom věděli … (1J 5,13). Pro Abrahama to byla slova ujištění, slova, jimiž s ním Bůh ustavoval svou smlouvu. Odhaloval mu detaily této smlouvy. Ne všechny detaily, ale jenom některé zásadní. Bůh nám zjevuje jenom to, co sám chce a jenom tolik, kolik potřebujeme, nikoliv tolik, kolik bychom chtěli. Naše zvědavost je odsunuta stranou.

Když se slunce chýlilo k západu, padly na Abrama mrákoty. A hle, padl na něho přístrach a veliká temnota. (Gn 15,12)

Boží přítomnost uvádí Abrahama do hlubokého spánku. Přichází strach a temnota. Tento strach je dílem přítomnosti Boží. Bůh vzbuzuje bázeň. Jeho přítomnost je strašlivá. Izraelci se setkali s Boží svatostí pod horou Sínaj a podobně jako Abraham, i oni uslyšeli Boží hlas a i oni se třásli strachy a řekli Mojžíšovi: „Mluv s ním ty“ (Dt 5,27). Izajáš se třese hrůzou, když k němu ve vidění promlouvá Bůh ze svého svatého trůnu (Iz 6). Jan padl na zem jako mrtvý (Zj 1,17), když spatřil slávu Kristovu, nebo Ezechiel či Daniel. Petr s Janem a Jakubem upadli do mrákoty a zmocnila se jich bázeň, když se Pán před jejich očima proměnil a slyšeli z nebe hlas Otce: Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte (Mk 9,7).

A řekl mu: „Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Kaldejského Uru, abych ti dal do vlastnictví tuto zemi.“ (Gn 15,7)

Já jsem Hospodin! Já jsem tě vyvedl z Uru. Tato slova mají umlčet každou námitku, každou pochybnost. Zde je Bůh, všemohoucí Bůh. Jsou to slova smlouvy, kde jsou obě smluvní strany. Já jsem Bůh a ty jsi Abraham, kterého jsem já vyvedl z Uru a kterému já dám do vlastnictví tuto zem. Je tady jasné prohlášení o tom, kdo je Bůh a kdo je člověk. Bůh je stále na prvním místě. A jenom tak je to správně. Bůh musí být první, musí být v centru. Dostane-li se tam cokoliv jiného, je to modlářství. Bůh jedná v životě člověka. Bůh povolal Abrahama, Bůh ho vyvedl z Uru a nyní je to znovu Bůh, kdo se mu zjevuje a promlouvá k němu.

Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. (Gn 15,6)

Se spasením tomu nikdy nebylo jinak! Vždy se jednalo o dar Boží milosti. Abraham se spolehl cele na Boží slovo, na Boží zaslíbení a bylo mu to počítáno za spravedlnost. Jinými slovy je tu řečeno, že Abraham byl zachráněn pro věčnost. Vyvstává nám tady ale otázka, jak to bylo s Abrahamem v přechozích kapitolách. Byl už tehdy spasen z víry nebo ještě nebyl zachráněn a ta víra se ukázala až nyní? Odpověď je celkem jednoduchá. Bůh povolal Abrahama a slíbil mu, že skrze něj dojde požehnání celý svět. Nyní vymezil to zaslíbení na Abrahamova potomka – na toho potomka, skrze kterého dojdou požehnání všechny národy země. To je zaslíbení, které ukazuje dopředu na Spasitele, a to daleko lépe než všechna předchozí zaslíbení.

Vyvedl ho ven a pravil: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat.“ A dodal: „Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ (Gn 15,5)

Bůh nás vede k tomu, že Slovo se stalo tělem, věčný Boží syn na sebe vzal tělo, jako má hříšný člověk. Máme věřit tomu, že panna počala a porodila syna. Máme věřit tomu, že tento Syn jednal v rozporu s přírodními zákony, protože křísil mrtvé, uzdravoval nemocné, vysvobozoval posedlé, sytil hladové – z několika chlebů a dvou ryb nasytil tisíce lidí, chodil po vodě, měnil svůj vzhled, přikazoval počasí, poroučel rybám, kde mají být, aby mohly naplnit sítě rybářů … to je víra. Tento Boží syn zaplatil za naše hříchy … byl ukřižován, zemřel a byl pohřben … třetího dne vstal z mrtvých a žije … vystoupil na nebesa a znovu přijde jako soudce a vládce.

Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: „Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna.“ (Gn 15,1)

Já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna. Kdyby Abraham přijal nabídku sodomského krále, znamenalo by to určitý souhlas s jeho autoritou, vyjádření jisté poddanosti tomuto králi a s tím také záruku ochrany od tohoto krále. Tak to ostatně bývá – koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Abraham to vše odmítl a Bůh ho ujišťuje o své přízni. Neboj se. Bůh je s tebou. Bůh je tvůj štít. Nemusíš se bát, protože Bohu na tobě záleží (1Pt 5,7). Jsi jeho dítě, jehož se nikdy nevzdá, ani se ho nezřekne (Žd 13,5). Bůh je náš štít, naše záštita, Bůh sám sebe mnohokrát popisuje jako nedobytný hrad, jako pevnost, dnešními slovy jako protiatomový kryt. Kdo je skryt v Bohu, je na tom nejbezpečnějším místě.

Abram však sodomskému králi odvětil: „Pozdvihl jsem ruku k přísaze Hospodinu, Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země, že z ničeho, co je tvé, nevezmu nitku ani řemínek k opánkům, abys neřekl: »Já jsem učinil Abrama bohatým.« (Gn 14,22–23)

Abraham nechce udělat žádný závazek vůči králi Sodomy. To nebyl jeho přítel, to nebyl ani Boží přítel. Skutečně s ním nechtěl mít žádné společenství. Nevezmu si od tebe ani nitku. Abrahamův život a myšlení bylo cele poddané Boží slávě. Byl to důsledek jeho věrnosti a byl to také důsledek předchozího společenství s Melchísedechem. Těžko můžeme růst bez společenství, těžko budeme odolávat pokušení bez společenství, těžko se budeme rozhodovat v boji proti hříchu bez společenství svatých. Abraham se zavázal nejvyššímu Bohu, že z ruky sodomského krále si nevezme nic. Postaral se pouze o zajištění nákladů. Udělal to, co bylo správné, když vysvobodil Lota a udělal to, co bylo k Boží slávě, když z toho nechtěl těžit, ale chtěl svým životem oslavovat Nejvyššího Boha.

Pak řekl Abramovi král Sodomy: „Dej mi lidi, a jmění si nech.“ (Gn 14,21)

Když se Abraham rozhodl pro Melchísedecha a odmítl krále Sodomy, tak udělal asi takovéto rozhodnutí: Nechci svět, ale chci Krista. Lot se mohl rozhodnout stejně, ale raději se vrátil ke svému životu v kompromisu. Jak se zdá, tak si ještě nenatloukl nos natolik, aby se mu rozsvítilo. Věřím, že kdokoliv ze Sodomy mohl udělat podobný závazek a připojit se k Abrahamovi – jeho dům, stan, byl jistě otevřený pro všechny, kdo by chtěli spolu s ním uctívat jediného Boha – Boha nejvyššího. Nikdo to neudělal. Ani Lot. Nakonec to byl jen Lot a jeho dvě dcery, kdo unikl Božímu hněvu. Král Sodomy přichází k Abrahamovi s nabídkou: Dej mi lidi. Chce jednat jako Bůh. Chce vládnout nad lidmi, nad člověkem.

„Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky.“ Tehdy mu dal Abram desátek ze všeho. (Gn 14,20)

Melchisedech žehná Abrahamovi a chválí Boha. A ve svém požehnání ukazuje Abrahamovi, kdo byl skutečným vítězem nad těmi králi z východu – byl to Bůh sám, Bůh nejvyšší, kdo vydal Abrahamovi do rukou jeho nepřátele. I tohle je úkol královského kněžstva – ukazovat na biblickou perspektivu všech věcí v našem životě a v tom, co se děje kolem nás. Kdykoliv potom dosáhneme vítězství, máme vzdávat chválu Pánu, protože to bylo jeho dílo a byla to jeho ruka, která nad námi bděla. A jako důkaz opravdovosti své vděčnosti máme být ochotní nejen přinést Bohu oběť chvály a radovat se ve společenství s věřícími, ale také prokázat svou vděčnost ochotnou obětí materiálních věcí.

Požehnal mu: „Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země. (Gn 14,19)

Melchisedech se modlí a žehná. To je práce královského kněžstva. Každý křesťan je povolán k této službě a nikdo není vynechán. Máme se modlit za své tělesné blízké, přimlouvat se za ně a žehnat jim, stejně jako za své bratry a sestry v místním sboru. Máme se modlit za svůj lid, za náš národ a za naší zem. Naše země potřebuje tolik modliteb! Vidíme tolik Božího hněvu a Božího rozlícení proti bezbožnosti v této zemi. Nemá smysl se dívat jinam – a je to jedno jestli na západ nebo na východ. Tam i tam mají své problémy. Bůh nás podstavil do této země, do tohoto národa, do tohoto města a naší bohoslužbou před Pánem je, abychom se přimlouvali a žehnali.

A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha Nejvyššího. (Gn 14,18)

Král pokoje a spravedlnosti se z ničeho nic objevuje a přerušuje setkání sodomského krále s Abrahamem. Vypadá to, jako kdyby najednou vpadl do setkání Abrahama a sodomského krále. Jako kdyby se ti dva již blížili k sobě, když Abrahamovi sodomský král vyšel vstříc v dolině Šáve, a najednou je tu Melchisedech, král pokoje a spravedlnosti, kněz nejvyššího Boha. Melchisedech znal živého Boha, Boha Abrahamova. Jeho oltář byl v Jeruzalémě – na hoře Mórija (2Pa 3,1), kam půjde za nějakých 30 let Abraham obětovat nejvyššímu Bohu svého milovaného syna Izáka. Melchisedech přinesl chléb a víno – skoro to vypadá, jako kdyby spolu slavili Památku Páně. Kristus ještě nebyl obětován, takže to tak určitě nebylo, ale měli spolu obecenství, byla tady jednota Ducha, společně uctívali Boha nejvyššího.

Všechno jmění přinesl zpět a nazpět přivedl též svého bratra Lota s jeho jměním, i ženy a lid. (Gn 14,16)

Nebyla to odvaha Abrahama, ani jeho dokonalá strategie nebo dokonce jeho víra, co vedlo k vysvobození Lota. Byla to Boží věrnost, Boží slitování a Boží láska k Abrahamovi a Lotovi. Bůh nikdy nedopustí, aby některé z jeho slov padlo na zem, proto ochránil Abrahama, jak slíbil a vedl ho k slavnému vítězství. Abraham riskoval ve víře a Bůh se o něj postaral. Musel prokázat odvahu, osobní statečnost podstavit se proti přesile, sílu, vytrvalost, houževnatost i chytrost, s níž podnikl útok na vojsko králů. Ale byl to Bůh, kdo se postavil za Abrahama a dal mu takové vítězství, že nejenom nikdo z oněch 318 mužů nezahynul, ale dokonce vyrvali veškerou kořist z rukou svých protivníků a vysvobodili všechny zajatce – Lota, muže, ženy i děti.

V noci se pak proti nim se svými služebníky rozestavil a pobíjel je a pronásledoval až po Chóbu, jež je na sever od Damašku. (Gn 14,15)

Lot byl v problémech a Abraham nezaváhal ani na okamžik a jednal. Jednal ve prospěch Lota, jednal tak, aby ho vrátil zpátky na Boží cestu. Jeho jednání nebylo zištné, jak uvidíme za okamžik, nebylo nijak škodolibé – „máš, cos chtěl“, nic Lotovi nevyčítal, nevysvětloval mu, jak moc se kvůli němu musel obětovat, ale byl pokorný a pohotový. A Bůh se k němu přiznal. Abraham byl ochotný obětovat velmi mnoho, strádat, odříkat si, riskovat konflikt a boj – jen aby získal bratra, kterého ztratil. Buďte odvážní, milosrdní, vytrvalí – když vidíte, že váš bratr hřeší – buďte si nejprve jisti skrze svědectví dalších, že se skutečně jedná o hřích a potom jděte jako Abraham – ve víře, s odvahou a s ochotou získat zpět svého bratra se vším, co bylo ztraceno.

Když Abram uslyšel, že jeho bratr byl zajat, vytrhl se svými třemi sty osmnácti zasvěcenci, zrozenými v jeho domě, a sledoval útočníky až k Danu. (Gn 14,14)

Jak reagoval Lotův strýc Abraham, když se dozvěděl tu zprávu od nějakého uprchlíka? Sebral své muže a vyrazili za armádou čtyř králů, aby vysvobodili Lota. Z Hebronu k Damašku je to víc než čtyři sta kilometrů. Nejdříve je pronásledovali a pak je jedné noci přepadli a pobíjeli je až někam za Damašek. Bůh jim je vydal do rukou (v. 20). Posílil Abrahamovy ruce, dal odvahu jeho srdci a Abraham přivedl zpátky všechny lidi i všechno uloupené jmění, včetně svého synovce Lota. Celý spor byl vyřešen rychle, radikálně a s velikou odvahou. Abraham nebyl pacifista a pro ochranu svého bližního se nebál použít meč. To je povzbuzení pro nás, abychom i my jednali v bázni Boží, s modlitbami a hledáním Pánovy tváře.

Hnul se tedy Abram se stany, přišel a usadil se při božišti Mamre, které je u Chebrónu. I tam vybudoval Hospodinu oltář. (Gn 13,18)

Bůh řekl: Projdi zemi křížem krážem – a Abraham šel. Čekal na Boha, čekal na Jeho slovo, připravil své srdce v poslušnosti a potom následoval Boží příkazy. A nejenom to: následoval je s chválou a svědectvím. Abraham byl svědectvím pro Emorejce Mamreho a jeho příbuzné. Usadil se u jejich posvátného dubu a postavil tam oltář Hospodinu. Nechtěl, aby uctívali stromy, ale živého Boha, stvořitele stromů a všeho. Abraham sám opět uctívá Boha. Abraham se vrací k tomu nejlepšímu, co kdy poznal – ke svému Bohu a k jeho uctívání. Abraham byl mužem víry. Jeho srdce bylo naplněno chválou. Boží slovo ho nazývá otcem věřících. Tak kéž je i naše srdce naplněno chválou a uctíváním Pána.

Teď projdi křížem krážem tuto zemi, neboť ti ji dávám. (Gn 13,17)

Bůh opakuje svůj příkaz (viz Gn 12,7) a Abraham poslouchá Boha. Poučil se ze svého pádu a staví na zaslíbeních, která mu Bůh dal. Odděluje se od Lota a Bůh k němu znovu promlouvá. Bůh je věrný a trpělivý. On to s námi nevzdá. Chce, abychom se mu cele odevzdali, oddělili se od bezbožnosti a hříchu a od vší neposlušnosti. Vede nás k tomu, abychom se dívali očima víry a nikoliv tělesnýma očima, upírali svůj zrak na Boha a ne na to, co je kolem nás, žili vírou a ne viděním. Pak od něj můžeme přijímat znovu opětovné potvrzení zaslíbení, pak dostáváme ujištění o Boží přízni, zakoušíme jeho blízkost a jeho vedení, Boží slovo k nám promlouvá velice jasně, je živé, naše modlitby jsou vroucí a horlivé.

A učiním, že tvého potomstva bude jako prachu země. Bude-li kdo moci sečíst prach země, pak bude i tvé potomstvo sečteno. (Gn 13,16)

Spolu se zemí Bůh Abrahamovi znovu zaslibuje potomstvo. Ale už to nejsou národy – je to mnohem víc: „tvého potomstva bude jako prachu země“! Již předtím ta zaslíbení, která Abraham dostal, vyžadovala skutečnou víru. Ale to, co Bůh říká Abrahamovi nyní, je skutečně nad rámec jakéhokoliv lidského pochopení. Naše mysl si nedokáže představit něco, co se nedá spočítat, co nemá hranice. A tady se dokonce mluví o lidech, kteří vzejdou z jednoho muže! Ve Zjevení 7 vidí Jan nespočetný zástup, který by nikdo nedokázal spočítat – to je skutečné potomstvo Abrahama, otce věřících, děti víry, učedníci Pána Ježíše Krista. Bezdětný Abraham, který žije se svou neplodnou ženou, slyší, že jestli někdo dokáže spočítat prach, tak bude moci spočítat jeho potomky. To je Boží sláva! 

Poté, co se Lot od něho oddělil, řekl Hospodin Abramovi: „Rozhlédni se z místa, na němž jsi, pohlédni na sever i na jih, na východ i na západ, neboť celou tu zemi, kterou vidíš, dám tobě a tvému potomstvu až navěky. (Gn 13,14–15)

Bůh obnovil své sliby Abrahamovi hned poté, co se oddělil od Lota. A všimněte si: Lot se rozhlížel po zemi, co by si vybral, Abrahamovi Bůh říká, aby se rozhlédl. Lot si sám vybírá, co se mu líbí, Abrahamovi Bůh dává všechno, co Bůh vybral pro Abrahama. Dostaneš celou zemi – Lot se podíval jedním směrem, směrem k Sodomě, kam ho to přitahovalo. Abraham se má rozhlédnout do všech světových stran a dostane celou zemi. Apoštol Pavel v Ř 4,13 to vysvětluje tak, že toto zaslíbení se vztahovalo na celý svět, že dostane svět za dědictví. To zjevně odkazuje k nové zemi, kterou Bůh připravil pro ty, kdo ho milují a následují. Spolu se zemí Bůh zaslibuje potomstvo, jehož bude jako prachu země!

Abram se usadil v zemi kenaanské a Lot se usadil v městech toho okrsku a stanoval až u Sodomy. Sodomští muži však byli před Hospodinem velice zlí a hříšní. (Gn 13,12–13)

Bůh viděl situaci v Sodomě. Lot viděl jenom to, co chtěl vidět. Když se Abraham rozhodoval o tom, že sestoupí do Egypta, tak měl nějaké představy o tom, jak to tam bude zlé. Ale vidina jídla v době hladu převážila a vedla ho k dalším kompromisům, podvodům a lžím. Lot se díval jenom na to, co chtěl vidět. Vidíme, jak moc Lota přitahoval hřích a Sodoma je jeho obrazem. A Lot chtěl jít co nejblíž. Stanoval až u Sodomy. Celá ta zem byla jako zahrada Hospodinova, ale Lot chtěl být blízko města. Jan píše o dychtění srdce, dychtění očí, o pýše života (1J 2,15–16). To je přátelství se světem, před nímž nás Boží slovo neustále varuje.

Postupoval po stanovištích od Negebu až k Bét-elu, na místo mezi Bét-elem a Ajem, kde byl zprvu jeho stan, k místu, kde předtím postavil oltář; tam vzýval Abram Hospodinovo jméno. (Gn 13,3–4)

Bůh vede Abrahama na začátek, kde začalo jeho selhání. Předtím sestoupil dolů do Egypta a padl. Ale na začátku třinácté kapitoly ho Bůh pozvedl a on zase vystoupil z Egypta. Činil pokání a vrátil se zpátky na Boží cestu. Vrátil se na místo, kde začal jeho pád a vyrazil novým směrem – směrem k uctívání Boha. Znovu vzýval Hospodinovo jméno. Ani zmínka o tom, že by něco takového udělal v Egyptě. Tam spoléhal jen sám na sebe. Nyní se vrací na místo, kam byl povolán a odkud odešel. Jeho víra byla prověřena. Na víru, která není prověřena, se nedá spolehnout. Abraham vzýval jméno Páně, pokořil se před Bohem, uctíval ho a znovu vložil všechno do Božích rukou. K tomu samému volá Pán Bůh také nás.

A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl. (Gn 12,20)

Abraham utekl před hladem mezi hříšníky, aby si mezi nimi nasytil břicho. Nyní je sice s plným žaludkem, ale také s kopcem ostudy vyhoštěn z Egypta. Zapřel svou ženu, aby nasytil sám sebe. Pán Ježíš nikdy nezapře svou nevěstu, církev. Vždycky se k ní přizná. Někdy to bude znamenat, že se přizná v tomto světě, jindy se přizná na věčnosti, když nechá svou církev ve světě trpět a snášet protivenství a pronásledování. Ale nikdy svou církev neprodá jinému, nikdy neustanoví nějakou jinou hlavu a s každým, kdo by si chtěl jeho církev přivlastnit, bude jednat jako žárlivě milující ženich. Ježíš miluje svou církev, vždycky se o ni postará, nikdy ji nepovede k polovičatosti, pokrytectví nebo lži.