Zamyšlení

25. června

Vůdce se dá přemluvit trpělivostí a měkký jazyk láme kosti. (Př 25,15)

České rčení říká, že „trpělivost přináší růže“ a jeho význam zjevně vychází z tohoto biblického textu. Tiché, pokojné, laskavé a vytrvalé jednání (a slova s ním spojená) vedou  k tomu, že se i neochotný vedoucí obrátí a změní svůj postoj. Laskavá slova mají moc „lámat kosti“, tedy proniknout do hloubky, prorazit zábrany, dosáhnout cíle. Zatímco Nábal se vysmál Davidovým poslům a vyvolal Davidův hněv a rozhořčení, Abígail jednala pokorně a vlídností svých slov i dobrotou svých činů odvrátila zkázu od svého domu. Když křesťan na zlo odpovídá dobrem, zahanbuje své protivníky a vydává se po stopách svého Pána, který přišel, aby spasil, co zahynulo, který za nás zaplatil, když jsme ještě byli hříšní a ve vzpouře proti němu.

Jedinečnost skromnosti

Obtěžkané větve visí nízko. Kopřiva se tyčí nad ostatními plevely, ale fialka leží zahalená pod svými listy a poznáte ji jen podle její vůně.

Když jsme se jednou procházeli kolem potoka, cítili jsme lahodnou vůni, a teprve potom jsme si všimli malých modrých očí, které k nám tak pokorně vzhlížely ze země, na níž jsme stáli. Ctnost je vždycky skromná a skromnost je sama o sobě ctností. Kdo se projevuje ve své skutečné jedinečnosti, a ne sebestředným vyzdvihováním vlastní dokonalosti, je člověk, kterého stojí za to znát.

24. června

Spravedlivý, i když sedmkrát padne, zase povstane, svévolníci zaklopýtnou a zle končí. (Př 24,16)

Jaká sláva, jaká radost, jaké povzbuzení a naděje jsou v těchto slovech! Boží dítě, které je ospravedlněné z Boží milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, i když sedmkrát padne, zase povstane. Když vyzná své selhání, svůj hřích, Bůh ho pozdvihne a protože je věrný a spravedlivý, odpustí mu jeho hříchy a očistí ho od každé nepravosti (1J 1,9). Hospodin střeží cesty svých dětí a dobře zná každý jejich krok, každé zaváhání, klopýtnutí i pád. Ale jako starostlivý a milující Otec nás znovu pozvedá a vede nás dál. Ale cesta svévolníka vede do záhuby. Je jako pleva hnaná větrem (Ž 1,4), nezakotvený, nestálý, a i když jen zaklopýtne, padá a zle končí. Jeho cesta vede do záhuby.

23. června

Můj synu, bude-li tvé srdce moudré, zaraduje se i moje vlastní srdce. (Př 23,15)

Otcové jsou ozdobou synů (Př 17,6) a synové mohou být radostí otců. Otec hledí na srdce svého syna a chce vidět Boží moudrost, která se projevuje dobrotou, milostí, milosrdenstvím, pokojem a spravedlností z Ducha svatého. Může však vidět něco, co nezaséval? A i když zaséval, uvidí něco, když Bůh nedal vzrůst? Je možné, že tato slova říkal král Šalomoun svému synu Rechabeámovi – nejspíš s bolestí a zármutkem, když viděl jeho srdce (viz 1Kr 12). S jakou chloubou a láskou se potom díval Bůh Otec na svého milovaného Syna, jehož pokrmem bylo činit Boží vůli a který jenom to, co slyšel od svého Otce, a který sám se stal nejenom naší spásou, ale také naší moudrostí i posvěcením (1K 1,30).

22. června

Hospodin dohlíží na pravé poznání, ale slova věrolomného vyvrací. (Př 22,12)

Bůh je věrný. Bůh nikdy neopustí své Slovo, Bůh nikdy neopustí sám sebe, nemůže se zapřít, nemůže lhát, nemůže být jiný, než jak o tom mluví v Písmu. Vždycky dohlédne na pravé poznání. I když je dnes poznání znevažováno a k jeho snižování je používán verš Písma, že „poznání nadýmá, ale láska buduje“ (1K 8,1), jedná se obvykle o převrácený výklad Božího slova – bez poznání nemůže být nikdo dobrý (Př 19,2). Bez poznání nelze poznat Pána, nelze poznat jeho charakter, nelze poznat pravdu o něm, nelze růst ve zbožnosti – musíme rozpoznat, co je „vůle Boží, co je dobré,  Bohu milé a dokonalé“ (Ř 12,2)- Bůh sám skrze své Slovo zachovává pravdu a pravé poznání.

Začátek nad konec

Nejdůležitějším okamžikem lidského života není jeho konec, ale jeho začátek. Den naší smrti je dítětem minulosti, ale naše první léta jsou otcem budoucnosti. V posledních hodinách pronášejí lidé vznešené myšlenky u našeho lůžka, které ovšem z hlediska praktického užitku přicházejí velmi pozdě. A podobně mlčenlivost, úcta a pohled do dáli, jež jsou tak časté v okamžicích rozloučení, by měly nastat mnohem dříve. Chválíme příklad izraelského krále Davida, jenž se postil a plakal tak dlouho, dokud dítě ještě žilo. Moudře považoval nářek za užitečný, dokud dítě neumřelo. „Což je mohu ještě přivést zpět?“ (2S 12,23), byla jedna z jeho nejvážnějších otázek.

21. června

Prosazovat právo je radostí spravedlivému, ale zkázou pachatelům ničemnosti. (Př 21,15)

Pachatel ničemnosti se snaží vyhnout právu velikým obloukem. Dopouští na spravedlnosti velikého násilí, pokřivuje spravedlnost a převrací pravdu. Kde se rozhojňuje spravedlnost a právo, tam ubývá ničemníků, jsou potíráni a světlo Boží spravedlnosti stáří víc a více jasněji. Spravedliví se raduji, kdykoliv se takové věci dějí. Na prvním místě vždy prosazují pravdu a spravedlnost evangelia, ale současně neváhají prosazovat všechno, co souvisí s pravdou, spravedlností a právem v širším slova smyslu, bez ohledu na to, zda vychází přímo z evangelia, nebo z celého Božího slova či jde o ustanovení pravdy platné v rámci daného společenství. Bůh miluje tuto radost spravedlivých a ruku v ruce s právem rozšiřuje svou zjevnou vládu mezi hříšníky.

20. června

Ucho, které slyší, a oko, které vidí, obojí učinil Hospodin. (Př 20,12)

Bůh je stvořitel a vládce. Jenom žasneme nad tím, jak dokonale Bůh učinil to, co se nám zdá přirozené. Spolu s uchem Bůh dává sluch a spolu s okem dává zrak. Je tady ucho, které může slyšet Boží hlas a je tady oko, které může spatřit nádheru Božího stvoření. Sluch i zrak svědčí o Boží slávě, jsou Božím dílem a umožňují člověku přijímat Boží zjevení – nejenom to, které je ve stvoření, ale také to, které je v jeho Slově. Ušima slyšíme Boží slovo, které před našima očima vykresluje Krista ukřižovaného –  to je dílo Boží milosti, která používá ucho i oko k tomu, aby srdce, které je kamenné, bylo proměněno v srdce masité, které je naplněné vírou, nadějí a láskou.

19. června

Kdo zachovává přikázání, střeží svůj život, zemře, kdo jeho cestami zhrdá. (Př 19,16)

Hospodinovo přikázání je ryzí, dává očím světlo (Ž 19,9). Kdo miluje Pána Ježíše, zachovává jeho Slovo (J 14,23), jedná podle jeho přikázání a tím střeží svůj život – střeží ho před hříchem, před pošetilostí, před falešným učením i každým svodem. Kdo Pána nemiluje, jeho Slovo nezachovává (J 14,24), pohrdá Boží moudrostí – a je jedno, jestli je to jenom svým ignorantstvím nebo i aktivním vzdorem, pohrdá přikázáním, pohrdá Božím slovem a tím i Bohem samotným. Nestřeží svůj život, chce být sám sobě Bohem, chce se rovnat živému Bohu, stvořiteli všeho a dárci života, chce se nad něj vyvýšit, což nemůže skončit jinak než pádem a druhou smrtí v ohnivém jezeře. Bohu se nikdo nebude posmívat.

Bláhové pochybnosti

Dobře bylo řečeno: „Není nic snazšího než pochybovat. Člověk průměrných schopností a znalostí dokáže pochybovat víc, než jak věří ti nejmoudřejší.“ Víra vyžaduje poznání, neboť je to inteligentní milost, schopná a toužící se ospravedlnit. Nevěra však nemusí uvádět důvody pro pochybnosti, které v ní jsou; vyzývavé chování a chvástavý tón odpovídají jejím potřebám. Vrcholem nevěry je nevědět nic. Co jiného to je než oslava nevědomosti?

Člověk může bezděčně sklouznout do agnosticismu a lenivě v něm setrvávat, ale věřit znamená být naživu. Ti, kdo si myslí, že víra je dětinská záležitost, budou muset hodně pokročit k dospělosti, než budou schopni ověřit své vlastní teorie.

18. června

Pevná věž je Hospodinovo jméno, k němu se uteče spravedlivý jak do hradu. (Př 18,10)

Ačkoliv Šalomoun neznal vtěleného Pána Ježíše Krista, přesto dostal výjimečné zjevení a velikou milost, takže mohl s předstihem devíti století popsat to, co zakusili Ježíšovi učedníci na vlastní kůži. Na Pánovu otázku, zda i oni chtějí odejít, odpověděli známými slovy: „Ke komu bychom, Pane, šli? Vždyť ty máš slova věčného života“ (J 7,68). Jim bylo zjeveno jméno nad každé jméno, v němž jediném je spasení, oni se vlastníma rukama dotýkali vtěleného Slova, oni na vlastní uši slyšeli Pravdu mluvit pravdu. Jako první se chytili Pána a ukryli se v něm jako v pevnosti, jim bylo zjeveno, kdo je tento řemeslník z Nazareta a byli ospravedlněni z milosti skrze víru, protože utekli pod ochranu Nejvyššího, kterého poznali v Pánu Ježíši Kristu.

17. června

Tomu, kdo za dobré odplácí zlým, zlo se nehne z domu. (Př 17,13)

Bůh ve svém Slově velmi jasně říká, že cokoliv by člověk zasíval, bude také sklízet (Ga 6,7). Nicméně spravedlivý může za projevené dobro obdržet zlo od svévolníka, jak je zjevné na příkladu Pána Ježíše Krista. Když pronásledovali jej, nemůžeme se divit, budou-li pronásledovat i nás (J 15,20). Ale běda těm, kdo za dobré odplácejí zlem. Jsou zkažení a převrácení, sami jsou zlem, proto se zlo nehne z jejich domu. A protože ho rozsévají i jinde, budou ho také v hojnosti sklízet, jak ve svém domě, tak na Božím soudu. Jenom obrácení srdce k Bohu skrze víru v dokonané dílo Pána Ježíše Krista může přinést změnu – očištění od zla, odpuštění hříchů, ospravedlnění, lásku a požehnání.

16. června

Člověk uvažuje v srdci o své cestě, ale jeho kroky řídí Hospodin. (Př 16,9)

Je dobré a požehnané promýšlet své kroky, rozvažovat nad svou cestou. Jenom tak se Boží dítě může vyhnout tomu, že se neocitne na cestě hříšných ani u společného stolu s posměvači (Ž 1,1). Plánování a promýšlení budoucnosti je cestou k úspěchu a ukazuje, že křesťan chce konat Boží vůli. Pán Ježíš upnul svou mysl na cestu do Jeruzaléma (Lk 9,51) a sedmdesát svých učedníků poslal po dvou do každého města i místa, kam měl sám jít (Lk 10,1). Věděl, kam směřuje a jak se tam dostane. Přesto každý svůj krok řídil vůlí svého Otce. I kdybychom vymysleli sebelepší plán, Bůh má poslední slovo. Je naší zodpovědností vystrojit koně pro den boje, ale vítězství dává Hospodin (Př 21,31).

Ustavičná modlitba

Modlitba nesmí být pouze naší náhodnou aktivitou, ale každodenní činností, naším zvykem a povoláním. Jako se umělci zasvěcují svým vzorům a básníci se věnují svým klasickým žánrům, tak se musíme odevzdat modlitbě. Musíme být ponořeni do modlitby jako do svého živlu, a tak se "modlit bez přestání" (1T 5,17). Pane, nauč nás modlit se, abychom se víc rozvíjeli v modlitbě. Společnou chybou většiny z nás je ochota podléhat rozptýlení. Naše myšlenky se toulají sem a tam a my jen málo směřujeme k vytouženému cíli. Naše mysl se jako rtuť neudrží pohromadě, ale kutálí se sem a tam. Jak velké je to zlo! Zraňuje nás to, a co je horší, uráží to našeho Boha.

Boží moudrost

Jednou z podivuhodností Bible je její jedinečná plnost. Není to kniha se zlatou ořízkou a jemným papírem, jak to většinou bývá  u knih pobízejících k přemýšlení, ale její věty jsou nabité čistou pravdou. Boží kniha je bohem mezi knihami pro svou bezmeznost. Německý autor to vystihl větou: „V této malé knize je obsažena všechna moudrost světa.“

Hledáme ve světě pravdu,

vybíráme dobré, čisté a krásné

z rytin na kamenech a popsaných svitků,

ze všech starých, květy posetých lučin duše;

a pak se jako znavení hledači toho nejlepšího

vracíme z pátrání domů, abychom zjistili,

že vše to, co moudří pronesli,

je v Knize, kterou čtou naše matky.

(John Greenleaf Whittier, 1807-1892)

15. června

Radostným srdcem zkrásní tvář, kdežto trápení srdce ubíjí ducha. (Př 15,13)

Ačkoliv Pán zaslíbil svým učedníkům, že ve světě budou mít soužení J 16,33), dal jim do tohoto světa také svou radost – ne takovou, jakou dává svět, ale svou radost, plnou, která je dílem Ducha svatého (J 15,11). Takže i uprostřed nejhoršího soužení je možné vidět radostnou záři na odhalené tváři svatých, protože se radují z Boží milosti, lásky, dobroty, z odpuštění hříchů, ze společenství s Bohem nebo z věčného života v Pánově blízkosti. Ale trápení srdce ubíjí ducha. To trápení je způsobené neklidem a nepokojem, který neskončí, dokud srdce člověka nespočine v Kristu a nenajde v něm všechno své uspokojení. To je konec nepřátelství s Bohem a začátek věčné blažené radosti, která rozjasňuje tváře.

14. června

Moudrý se bojí a odvrací se od zlého, kdežto hlupák se vypíná a cítí se v bezpečí. (Př 14,16)

Moudrost začíná bázní před Hospodinem. Moudrý ctí Boha, rozumí tomu, kdo Bůh je a proto se třese před tím, který má moc zahubit duši i tělo v ohnivém pekle. Hlupák to nechápe. Není ani schopen rozpoznat zlo a uprostřed bažiny hříchu a svodu se vypíná a cítí se v bezpečí. Nechápe, jak málo ho dělí od věčného odloučení od Boží dobroty a lásky. Místo aby se postavil na skálu, kterou je Kristus, chce tancovat v močálu zkázy. Moudrý však spěchá pryč, jakmile k němu byť i jen zdálky zavane ten ohavný zápach zkázy. Zamiloval si Božího syna, jeho světlo, svatost, čistotu, dobrotu i lásku a z lásky k němu se v Boží bázni velikým obloukem vyhýbá všemu zlému.

13. června

Dlouhým čekáním zemdlívá srdce, kdežto splněná touha je stromem života. (Př 13,12)

Naše touhy stojí v pozadí veškerého našeho jednání – motivují nás a dávají směr našemu smýšlení i celému způsobu života. Pokud se zaměříme na předmět naší touhy, mluvíme o naději. A když nedochází k naplnění naší naděje déle, než jsme to očekávali, srdce začíná umdlévat, touha ochabuje, naděje se stává stále mlhavější. Ale tam, kde se naplňují naše touhy, jsme posilováni a každý další krok se najednou zdá snazší a jednodušší, srdce přetéká obnovenou nadějí a chce se rozběhnout za dalším cílem, který se objevil na obzoru. Kdykoliv Pán ve své milosti a dobrotě odpovídá na naše modlitby, je to motor pro mnoho dalších modliteb a proseb. Kdykoliv však musíme čekat, potřebujeme se povzbuzovat ve vytrvalosti a připomínat si Boží sliby.

Sebedůvěra

Sebedůvěra bývá pokládaná za ctnost a v jistém smyslu a za jistých okolností jí skutečně je. Pozorování i zkušenosti dokazují, že je ve světě významnou silou. Kdo pochybuje o svých vlastních silách a nezná svou vlastní mysl, váhá, chvěje se, klopýtá a selhává. Jeho rozpolcenost je původcem jeho zklamání. Kdo si věří, ten doufá, odvažuje se, plánuje, rozhoduje se, usiluje, vytrvá a uspěje. Jeho jistota ohledně vítězství je jednou z hlavních příčin jeho úspěchu. Člověk věří ve své schopnosti, a pokud jeho víra nestojí jenom na vodě, postupně přesvědčí i ostatní, že jeho odhad je správný.

Hnáni k modlitbě

Milovaný čtenáři, jak je to s tvou neutěšenou situací? Jakou závažnou záležitost řešíš dnes večer? Přines ji sem. Bůh proroků je živý a žije, aby pomohl svým svatým. Nedopustí, aby ti chybělo cokoli dobrého. Věř v Pána zástupů! Přistup k němu s prosbou ve jménu Ježíše. Uvidíš i ty, jak Boží prst koná zázraky pro svůj lid. „Staň se ti podle tvé víry“ (Mt 9,29). V hodinách našich tělesných bolestí a duševních úzkostí se přirozeně ocitáme ve stavu, kdy jsme hnáni k modlitbě, jako je trosečník hnán vlnami na břeh. V takových chvílích si za hlavní hnací sílu svého života zvolíme víru, a nikoliv pochybnosti.

12. června

Svévolník dychtivě loví kdejaké zlo, kdežto kořen spravedlivých vydává dobro. (Př 12,12)

Duše svévolníka je neklidná, nepokojná, nemůže spočinout, nesnáší ticho a pokoj. Je neustále ve střehu, je na lovu, rozhlíží se a chce chytit svou kořist, kterou není nic jiného, než další zlo, další svévole, další nepravost a bezzákonnost. Srdce svévolníka nedychtí po pravdě, není zakořeněné ve spravedlnosti, právu a přímosti, ale pátrá po zlu. Naproti tomu kořen spravedlivých je zapuštěný hluboko do skály, kterou je Kristus. Proto stojí nepohnutě, proto s nimi nic neotřese, proto spočívají v Pánově odpočinutí a mohou pokojně vydávat ovoce dobra: lásku, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrotu, věrnost, tichost a sebeovládání (Ga 5,22–23). Svévolník žádný takový kořen nemá, je jako pleva hnaná větrem, je unášený závanem kdejakého učení, falše nebo lidského chytráctví.

11. června

Žehnáním přímých se město pozvedá, kdežto ústy svévolníků se boří. (Př 11,11)

Obecně platí, že lidé si váží toho, kdo žije spravedlivě a pokojně, je čestný a pravdivý. Obecně také platí, že nikdo se nezajímá o lidi svévolné. Jediný lidský úd, ačkoliv velmi malý, dokáže toto rozdělení ukázat rychle, jasně a přesně. Z úst spravedlivého vychází pravda a slova požehnání, zatímco z úst svévolníka vychází slova, která ničí. Mohou být hladká a krásná jako slova cizoložné ženy, ale nakonec dovedou ke smrti. Svévole nebuduje, ale boří. Svévole nežehná, ale proklíná. Jenom Pán Ježíš Kristus má moc učinit ze svévolníka spravedlivého, proměnit lidské nitro a přenést člověka z otroctví hříchu ke službě spravedlnosti. Jenom jeho Slovo proměňuje lidskou mysl a naplňuje srdce vděčností a chválou.

10. června

Jazyk spravedlivého je výborné stříbro, srdce svévolníků nestojí za nic. (Př 10,20)

 Jak příhodné srovnání jazyka a srdce – na jedné straně je jazyk spravedlivých a na druhé straně srdce svévolníků. Existuje přímá dráha mezi jazykem a srdcem. Říkáme: „Co na srdci, to na jazyku“, což je jenom maličko upravené slovo Pána Ježíše: „Čím srdce přetéká, to ústa mluví“ (Mt 12,34). Ústa jsou skutečným oknem do srdce člověka – odhalují, co se skrývá uvnitř, vynášejí na povrch, čím je nitro naplněné a čím přetéká. Srdce spravedlivého přetéká pravdou, spravedlností, právem, láskou a milosrdenstvím, zatímco ústa svévolníků vynášejí na povrch jejich hloupost, povrchnost, prázdnotu a mnohé ničemnosti. Jenom pravda Ježíše Krista, evangelium o Boží milosti, může vysvobodit srdce, ospravedlnit člověka, posvětit život a učinit z úst pramen přetékající opravdovou chválou.

Spolehnutí se na Stvořitele

Říká se, že Boha nelze poznat. Ti, kdo to tvrdí, prohlašují, že sami neznají nic jiného než to, co je zjevné.

Ten, kdo stvořil svět, byl zcela jistě inteligentní bytostí, ve skutečnosti nejvyšší inteligencí, neboť jeho díla nesčetnými způsoby prokazují přítomnost hlubokého myšlení a poznání. Lord Bacon řekl: „Raději bych věřil všem báchorkám Talmudu a Koránu, než tomu, že to, co existuje, vzniklo nezávisle na nějaké mysli.“ Protože Bůh stvořil tento svět, známe Boha právě v této věci natolik a v takové míře, že jsme připraveni mu důvěřovat. Ten, který stvořil všechny věci, je hoden daleko větší důvěry než všechny věci, které stvořil.

9. června

Moudrému dej a bude ještě moudřejší, pouč spravedlivého a přibude mu znalostí. (Př 9,9)

Moudrý si váží těch, kdo jsou ochotni říci mu o jeho chybách, laskavě a mírně ukázat na jeho nedostatky nebo hříchy. Proto si vážíme svých rodičů a nejbližších přátel a milujeme je – moudře nám ukazovali cestu, radili nám a měli odvahu přijít a mluvit s námi o těžkých věcech. Jenom hlupák vyhledává ty, kdo mu budou říkat jen to, co chce slyšet. Hledáme společenství s moudrými, abychom poslechli paní Moudrost a navštívili její dům, jedli její pokrm a učili se její cestu. Moudrost je tu jako milost Pána Ježíše Krista, která stále více a více obohacuje ty, kdo ji dostali, ale těm, kteří jí odmítají, nakonec bere i to, co si mysleli, že mají.

8. června

Bázeň před Hospodinem znamená nenávidět zlo; nenávidím povýšenost, pýchu, cestu zlou, proradná ústa. (Př 8,13)

Moudrost přináší hojný užitek do života každého, kdo se Boží moudrosti oddá. Moudrost je praktickou disciplínou, je to aplikovaná věda, aplikované Písmo, aplikovaná poslušnost. Moudrost znamená jednání – správné jednání ve správný čas, dobré slovo v dobrý čas, napomenutí přesně tam a přesně v té míře, jak je potřeba. Moudrost začíná bázní před Hospodinem, což znamená nenávidět zlo. Proto sama moudrost říká, že nenávidí povýšenost, pýchu, cestu zlou a proradná ústa. Nemůže s takovými věcmi být v souladu. Kde je povýšenost nebo pýcha, nemůže být moudrost, kde je zlá cesta, tedy cesta hříchu, tam zcela zjevně chybí bázeň před Hospodinem. Moudrost znamená všechno zkoumat, dobrého se držet, ale zlého se chránit v každé podobě (1Te 5,21–22).

7. června

Proto jsem ti vyšla vstříc a za úsvitu jsem tě hledala, až jsem tě našla. (Př 7,15)

Paní Hloupost přichází jako svůdná cizoložná žena, která láká a svádí. Ze rtů jí kape med a její jazyk je hladší než olej (Př 5,3). Svůdná slova, laskavá, nábožná. Použije všechny prostředky k tomu, aby svedla. Bude lichotit, domlouvat, přemlouvat, přesvědčovat, černou vydávat za bílou, hřích za milost a z milosti činit nezřízenost. Copak není zjevné, kam její cesty vedou? Každý to může přece vidět nějak, nebo ne? Když přijde hřích takhle blízko, má křesťan brát nohy na ramena a utíkat, co může. A křesťan, který miluje pravdu, protože je zrozen z pravdy a sycen pravdou, poslouchá pravdu, mluví pravdu a šíří pravdu. Nebude poslouchat lež ani svod, odhodí všechnu přítěž i hřích a poběží za Ježíšem.

Důvěra v maličkostech

Nesmíme odmítat spoléhat se na Boha kvůli své bezvýznamnosti, protože není myslitelné, že by pro Boha mohlo být něco příliš malé. Zázraky mikroskopu jsou stejně pozoruhodné jako zázraky dalekohledu; ale ani v jednom směru nesmíme Pánu určovat hranici. On může a chce ukázat své božské schopnosti v životě člověka stejně jako v oběhu planety.

Existují svědkové, kteří mohou dosvědčit, že Pán vztahuje svou paži k těm, kdo mu důvěřují. (Viz Iz 52,10; 2Kr 16,9.) Každý člověk může tento princip vyzkoušet i ve svém vlastním životě a je třeba připomenout, že nikdo tak nikdy neučinil nadarmo.

6. června

Dodržuj, můj synu, otcovy příkazy, a matčiným poučováním neopovrhuj. (Př 6,20)

Šalomoun zjevně odkazuje do Mojžíšova zákona, do Deuteronomia 6 (v. 6–9) a 11 (v. 18–21), kde je příkaz pro děti, aby poslouchaly své rodiče, a výzva pro rodiče, pro oba rodiče, tedy pro otce i matku, aby vyučovali své děti Božímu slovu, aby vedli své děti do Písma a učili je žít s Bohem a podle Božích příkazů. Dítě (a jedno, zda je to syn nebo dcera) má ctít svého otce a svou matku, dodržovat jejich příkazy a nepohrdat jimi. Vzdor – nejenom vůči Bohu, ale i vůči rodičům – je jako hříšné věštění, jako odporná modloslužba (1S 15,23), a opovrhování poučováním je známkou bezbřehé hlouposti. Jak by mohl ctít Boha ten, kdo nectí své rodiče?

5. června

Ať jde tvá cesta daleko od ní, nepřibližuj se ke dveřím jejího domu, ať nevydáš svou důstojnost jiným, ukrutníkovi svá léta. (Př 5,8–9)

Jdi co nejdál od ní, drž si co největší odstup, nepřibližuj se ani ke dveřím jejího domu. Když pominu pátý a šestý verš, který mluví o podsvětí, říši zkázy, tedy pekle, vidíme, že manželská nevěra vede ke snížení lidské důstojnosti. Nevěrník vydává všanc svou pověst, stává se člověkem beze cti, protože je zrádce, který zrazuje svého partnera. Ztratí svou čest, zkrátí si léta života, přijde o svou sílu a ovocem jeho práce se budou sytit cizí lidé, nikoliv ti, jimž toto ovoce po právu náleží. Obraz, který Šalomoun vykresluje, je hrozivý. Ale i cizoložnice slyšela od Pána slova: „Ani já tě neodsuzuji.“ Ačkoliv by mnozí rádi zůstali jen u toho, Pán pokračoval slovy: „Jdi, a už nehřeš!“