Zamyšlení

Ježíš obléká veškerou slávu, kterou mu může propůjčit nebeská nádhera a se kterou mu může posloužit deset tisíc krát deset tisíc andělů. Jeho nesmírnou velikost si nedokážeš představit ani v nejbujnější fantazii, nicméně dojde k jeho dalšímu zjevení, až sestoupí z nebe s velikou mocí a se všemi svatými anděly: „Posadí se na trůnu své slávy“ (Mt 25,31). Ach, ta nádhera té slávy! Ani to není konec, neboť věčnost bude znít jeho chválou. „Tvůj trůn, ó božský, bude stát věčně a navždy“ (Ž 45,7). Čtenáři, chceš-li se radovat z Kristovy slávy na onom světě, musíš ho oslavovat už teď. Děláš to?

Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. (J 10,17)

Pán Ježíš Kristus je objektem Otcovy věčné lásky v mnoha směrech a mnohými způsoby. Láska mezi Synem a Otcem nemá hranice, je věčně a trvale nepřetržitá. Jako božský prostředník se Syn ponížil a stal se tělem, vzal na sebe podobu člověka a ponížil se až k smrti. Šel tak daleko ve své lásce k svým ovcím, že za ně dal svůj vlastní život. Původce života dal sám sebe, aby jeho ovce mohly žít. Udělal to z poslušnosti Otci a je to jeden z důvodů, proč ho Otec miluje – naplnil jeho vůli až do samotného konce. A z druhé strany – prokázal svou lásku ke svým ovcím, až do samotného konce – položil za nás život, abychom my mohli žít ve víře v jeho jméno.

Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. I ty musím přivést. Uslyší můj hlas a bude jedno stádo, jeden pastýř. (J 10,16)

Pán Ježíš, náš dobrý pastýř, má své ovečky v různých stádech, ale jeho stádo je jenom jedno. Vyvádí své ovečky z nejrůznějších ovčinců a přivádí je k sobě. V sobě spojuje to, co bylo dosud neslučitelné, z těch dvou, z Žida a pohana, činí jednoho nového člověka. Nakonec nebude chybět ani jedna ovečka, která mu náleží, všechny shromáždí do svého ovčince. Jeho ovce slyší jeho hlas a shromažďují se kolem něj samotného, kolem jeho Slova. Boží slovo je tím místem, kde Pán hlasitě, jasně a pravdivě promlouvá a jeho ovce zde poznávají hlas svého Pána. Boží děti se staví na Boží slovo, přijímají ho jako Slovo Boží, jímž skutečně je a jednají podle tohoto Slova.

Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne, tak jako mě zná Otec a já znám Otce. A svůj život dávám za ovce. (J 10,14–15)

Je tak lahodné slyšet tato slova z úst našeho Spasitele. Je to slovo ujištění, které nám říká, že on je dobrý pastýř, je to slovo jistoty, protože on zná své ovce a jeho ovce znají jeho. Zná je naprosto dokonale, protože právě tak zná Otec jeho a on Otce. Zná každou svou ovečku, i kdyby měla pocit, že je tou nejzapomenutější v tomto světě – Pán o ní nejenom ví, ale dobře jí zná, zná její situaci i její srdce a posiluje ji svým Duchem. Pánovi učedníci znají svého Mistra, znají ho osobně, mají s ním vztah – jako on zná, důvěrně, niterně, tak také i oni znají jeho, znají jeho srdce, jeho lásku, jeho věrnost i jeho dobrotu. Vždyť za ně položil svůj život!

Spravedlivým se daří dobře - dobře na základě Boží autority. Boží ústa hovoří o potěšující jistotě. Požehnán buď Bůh za víru, která nám umožňuje věřit v Boha, když se stvoření staví proti němu. Za všech okolností bude spravedlivému dobře, říká Slovo (viz Iz 3,10); pakliže to, milovaní, nevidíte, ať Boží slovo stane vašima očima. Ano, důvěřuj Boží autoritě více, než tomu, co ti říkají tvé oči a tvůj pocity. Komu Bůh žehná, je vskutku požehnaný, a to, co prohlašují Boží ústa, je pravda nejjistější a nejpevnější.

Ten, kdo není pastýř, kdo pracuje jen za mzdu a ovce nejsou jeho vlastní, opouští je a utíká, když vidí, že se blíží vlk. A vlk ovce trhá a rozhání. (J 10,12)

Špatný pastýř ve skutečnosti není pastýř. Je to člověk, který pracuje jen kvůli mzdě. Kdyby mzdu nedostal, nebo měl pracovat za nižší, opustil by ovce. I dobrý pastýř pracuje za mzdu, ale ta není tím důvodem, proč pracuje. Ovšem pro špatného pastýře to je cíl. Ovce jsou jenom prostředkem, jak se k tomuto cíli dostat. Špatný pastýř je zbabělec, který se utíká schovat, když se blíží nebezpečí. Opouští ovce, když vidí, že se blíží vlk. Dovolí vlkům trhat a rozhánět ovce a uvádět je do zmatku. Dovolí vlkům vetřít se do stáda. Nezáleží mu na ovcích a nezná je. Ale dobrý pastýř se postaví proti nebezpečí, brání své ovce, i když to znamená jeho vlastní újmu, zranění a bolest.

Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce. (J 10,11)

Další z oněch sedmi velkých Ježíš prohlášení: „Já jsem…“ On je dobrý pastýř. Žádný jiný pastýř není jako on. On je skutečně dobrý v každém ohledu a miluje své ovce. Miluje je natolik, že přišel, aby za ně položil svůj život. Dal svůj život jako výkupné za mnohé, za všechny, kdo v něj uvěří, za všechny, které mu Otec daroval již před stvořením světa. Dobrý pastýř položil svůj život, aby jeho ovce mohly žít, aby na nich nespočíval Boží hněv kvůli jejich hříchům. Dal svůj život a kvůli nám se stal hříchem, aby na jeho těle byl odsouzen náš hřích, a my jsme skrze víru v něj měli život věčný v jeho jménu. Věříš v něj?

Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti. (J 10,10)

Pán Ježíš nepřichází ke svým ovečkám nějak potajmu, pokradmu, nezákonným způsobem a se zlými úmysly – tak přichází zloděj. Je jedno jestli mluvíme o zloději z řad lidí, který se chce obohatit skrze Pánovo stádo, vyvýšit nebo ukázat na sebe, nebo mluvíme o ďáblovi, který je zloděj a vrah od počátku a jeho největší touhou je zničit Boží lid. Ježíš není zloděj. Přichází do svého a přichází s milostí a požehnáním. Přichází ke svým, kteří jsou mrtví ve svých vinách a hříších, a dává jim život skrze svou prolitou krev. Vylévá na ně svého Ducha, aby překypovali jeho životem, radostí i pokojem a zapečeťuje je Duchem, aby je už nic nemohlo oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši.

Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu. (J 10,9)

Spasení je stejně složité, jako projít dveřmi. Kdokoliv projde skrze Pána Ježíše Krista, kdokoliv v něj uvěří, kdokoliv se na něj spolehne, bude zachráněn. Jako je prosté a jednoduché projít dveřmi, je prosté a jednoduché spolehnout se Pána Ježíše Krista a jeho dílo. On dal svůj život za ten můj, prolil svou krev na mém místě, na něj dopadl všechen Boží hněv namířený proti mé bezbožnosti a mým hříchům. Bůh ho určil jako oběť smíření za mé hříchy a za hříchy každého, kdo v něj věří. Kdokoliv se na něj spolehne, bude žít, bude vcházet i vycházet, tedy bude mít plnost života nyní i navěky, nalezne pastvu, která nasytí jeho duši a uhasí žízeň po věčnosti.

Každý z nás má své vlastní dary a specifické projevy, ale jediný cíl, který má Bůh na mysli, je zdokonalení celého Kristova těla. Proto musíme přinést své duchovní vlastnictví, položit je k nohám apoštolů a rozdělit vše, co nám Bůh dal. Žádnou část vzácné pravdy si nenechávej pro sebe, ale mluv o tom, co víš, a vydávej svědectví o tom, co jsi viděl. Ať na misce vah ani na okamžik nepřeváží obtíže, temnota nebo případná nevíra tvých přátel. Vstaň a jdi na místo, které je ti určeno ke službě; tam vyprávěj, jaké velké věci Bůh ukázal tvé duši. I my musíme vydat své svědectví o Ježíši.

Řekl jim tedy Ježíš znovu: „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce. (J 10,7)

Pán Ježíš se nebál opakovat důležité věci. On je dobrý pastýř, který vodí stádo na dobrou pastvu, on je pravý pastýř, který vchází dveřmi a jde před ovcemi, protože ony znají jeho hlas, on je také oněmi dveřmi, skrze které se vchází. A tuto pravdu říká s dvojitým důrazem (amen, amen) a o verš dál ji ještě jednou opakuje. Mimo něj nejsou žádné jiné dveře pro ovce. Není možné vejít do ovčince nějakým jiným způsobem, než skrze Pána Ježíše Krista. A to platí jak pro ty, kteří chtějí pást Pánovy ovečky, tak pro ony ovečky samotné. Bez Ježíše není možné spasení, bez něj není žádný přístup k živému Bohu, bez něj není pověření ke službě ani služba samotná.

Vrátný mu otvírá a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když je má všecky venku, kráčí před nimi a ovce jdou za ním, protože znají jeho hlas. (J 10,3–4)

Vrátný dobře ví, kdo je pastýř a kdo není. Zná pastýře a otevírá mu. Nikdy nezakrývá pohled na pastýře, nikdy nebrání v přístupu k pastýři ovcí, k Pánu Ježíši Kristu. Kdokoliv mu však brání, kdokoliv se staví proti poznání pravého Pastýře, Pána Ježíše Krista, je hltavý vlk, který chce ovce jen pro sebe a není tu kvůli ovcím ani není ve službách nejvyššího Pastýře. Kdo nabízí jako řešení sám sebe, je falešným pastýřem, nájemcem, vlkem v rouchu beránčím. Jeho ovce znají jeho hlas! Jeho ovce poznají, co je jeho Slovo a co není. Jeho ovce ho následují. Nepůjdou za cizím, nebudou sedávat u nohou těch, kteří lechtají jejich uši falešným učením, ale budou vždycky naslouchat pravdě Písma.

Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. (J 10,2)

Skutečný se vykazuje jistou jednoduchostí, prostotou. Chodí dveřmi. Nepotřebuje lézt oknem, nemusí přelézat ohradu nebo se vydávat za někoho jiného. Přichází dveřmi, protože je pastýř. Ten nejvyšší pastýř, Pán Ježíš Kristus je sám také oněmi dveřmi – střeží své stádo a obklopuje ho jako neprostupná hradba. Pastýř Pánových oveček vchází vždycky jenom Pánovými dveřmi, tedy skrze samotného Pána Ježíše Krista. On sám je Pánovým beránkem, jemuž dobrý pastýř svěřil péči o stádo jako věrnému správci. Proto vede svěřené ovečky k němu, ukazuje na něj, z jeho moci a síly jedná, od něj čerpá všechnu moudrost potřebnou k péči o Pánovy ovečky. V Pánu samotném, nikoliv v Pánově stádu, nachází svou útěchu, radost i uspokojení. A k jeho slávě všechno koná.

Ježíš za nás dal svou krev; co mu dáme my? Patříme mu my i všechno, co máme, neboť nás koupil do svého vlastnictví – můžeme se tedy chovat, jako bychom patřili sami sobě? Ó, kéž bychom se mu více odevzdali! A kéž bychom kvůli tomu měli více lásky! Požehnaný Ježíši, ty laskavě přijímáš i ten nejmenší upřímný projev náklonnosti! Přijímáš naše ubohé pozornosti a projevy lásky, jako by byly samy o sobě vzácné, ačkoli jsou ve skutečnosti jen jako kytice polních květin, kterou dítě přináší své matce. Odevzdáme ti prvotiny své úrody a odvedeme ti desátky ze všeho, a pak vyznáme: „Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou“ (1Kr 29,14).

„Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale přelézá ohradu, je zloděj a lupič. (J 10,1)

Podívejte se, jak je to jednoduché rozpoznat, kdo je kdo. Stačí se podívat na to, kudy kdo chodí. Pastýř vchází dveřmi, zloděj leze přes plot. Kdo nevchází dveřmi, tedy kdo nejde způsobem, který stanovuje Boží slovo, je zloděj a lupič. Kdo si v Božím lidu přivlastňuje to, co není jeho, kdo si nárokuje autoritu, která patří jen Pánu, kdo chce dělat druhým prostředníka, místo toho jediného Prostředníka, Pána Ježíše Krista, kdo překrucuje Boží slovo podle toho, jak se mu to hodí a používá ho na druhé jako hůl pro svůj vlastní prospěch – to je člověk, který nevchází dveřmi, ale přelézá plot. Je to zloděj a lupič, který přichází do Božího lidu, aby kradl a vraždil.

Ježíš jim odpověděl: „Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu.“ (J 9,41)

Kdybyste byli ochotní přiznat, že nevidíte, že jste duchovně slepí, duchovně hluší, duchovně mrtví, neměli byste hřích, protože já bych vás uzdravil. Ze své milosti bych otevřel vaše oči, uši i srdce. Ale vy říkáte, že vidíte, ačkoliv všechno ve vašem životě ukazuje, jak jste slepí. Obelháváte především sami sebe – tohle je ten největší problém hříšníka, sebeklam. Je to problém, protože hříšník chce zůstat ve své bezbožnosti a zaslepenosti. Teprve když se Bůh dotkne jeho srdce, když mu Duch svatý dá srdce nové, poslušné a věřící a je mu před oči představen Pán Ježíš Kristus, tehdy chápe, že je ubohý, slepý, nahý a potřebuje Pána Ježíše Krista, Spasitele, který otevírá oči slepým a zachraňuje hříšné.

Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ (J 9,39)

Ježíš uzdravil slepého od narození, který nyní před ním klečí a vyznává ho jako Syna člověka. Jemu říká, že přišel proto, aby ti, kdo nevidí, viděli. Ježíš přišel uzdravit nemocné, najít ztracené, zachránit ty, kteří zahynuli a jsou mrtví ve svých vinách a přestoupeních, přišel zachránit hříšníky. Ti před ním klečí a volají stejně jako onen uzdravený muž: „Věřím, Pane!“ (J 9,38). Farizeové stojí okolo, pozorují tu scénu a ptají se Ježíše: „Jsme snad i my slepí?“ (J 9,40). Dobře pochopili slova Pána Ježíše, že přišel k soudu, aby ti, kdo vidí, byli slepí, aby ti, kdo si myslí, že nepotřebují Spasitele, byli díky jeho oslňující záři v ještě větší temnotě a zůstali ve své zatvrzelosti.

„Rádi bychom viděli Ježíše“ (J 12,21). Nacházíš se, můj čtenáři, v tomto okamžiku v takovém stavu? Máš jen jedinou touhu, a tou je touha po Kristu? Pak nejsi daleko od nebeského království. Máš ve svém srdci jen jedno přání, a to, abys byl Ježíšovou krví obmyt od všech svých hříchů? Můžeš opravdu říci: „Dal bych všechno, co mám, abych byl křesťanem; vzdal bych se všeho, co mám a v co doufám, jen abych mohl pocítit, že mám zájem o Krista?“ Pak navzdory všem svým obavám buď dobré mysli; Pán tě miluje a ty brzy vyjdeš na denní světlo a budeš se radovat ze svobody, „kterou nám vydobyl Kristus“ (Ga 5,1).

Víme, že hříšníky Bůh neslyší; slyší však toho, kdo ho ctí a činí jeho vůli. (J 9,31)

Hospodinova ruka není krátká na spasení, takže když hříšník volá k Bohu a prosí ho o milost, Bůh odpovídá, když tluče, Bůh otevírá, a když hledá, Bůh se dává nalézt. Bůh není džin z láhve, který by tu byl na plnění lidských přání – rozhodně ne na přání hříšníků, ale ani kvůli přáním těch, kteří byli ospravedlněni z milosti skrze víru. Přesto nás Bůh volá k tomu, abychom se modlili, ospravedlněné i ty, kteří jsou ještě ve svých hříších, protože modlitba je Božím nástrojem, jímž Bůh naplňuje svou vůli v tomto světě. Ve své milosti a moudrosti používá naše ubohé a neumělé prosby, aby se oslavil, aby zachránil hříšníky a nalezl ztracené a aby skrze ně naplnil svou vůli v tomto světě.

Odpověděl: „Člověk jménem Ježíš udělal bláto, potřel mi oči a řekl mi: Jdi k Siloe a umyj se! Šel jsem tedy, umyl jsem se a vidím.“ (J 9,11)

„Jak se otevřely tvé od narození slepé oči?“ „Poslechl jsem člověka jménem Ježíš. Zmazal mě blátem a poslal mě se umýt, a když jsem se umyl, viděl jsem.“ Nehledal uzdravení. Ježíš mu neřekl, že bude uzdraven. Ježíš mu neřekl ani to, kdo je – ten muž věděl jenom to, jak se jmenuje. Ale poslechl Ježíše. To je prostá poslušnost víry. Poslechl Ježíše a viděl. A když poznal Ježíše, uvěřil. Ježíš otevřel jeho oči, aby mohl spatřit Syna člověka a poklonit se před ním (J 9,38). Stačí poslechnout Ježíše, když nás zve k sobě, když ho máme vyvýšit, když jím máme projít jako dveřmi, když ho máme jíst jako chléb života – stačí poslechnout a on sám dokoná to dílo spásy v nás.

Pokud jsem na světě, jsem světlo světa. (J 9,5)

Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. Ježíš je světlo světa. Musí konat skutky svého Otce, dokud je v tomto světě. Ale i když bude vzat z tohoto světa a vystoupí zpátky do slávy k Otci, nepřestane být světlem. Dosud byl světlem pro všechny, s nimiž se v tomto světě setkal a kteří byli ochotní naslouchat a nechat se jím vést. Nyní je světlem jenom pro učedníky, kteří mohou spolu s Davidem vyznávat, že když On je nám světlem, spatřujeme světlo. Svítí nám jako světlo ze svého Slova, které od začátku do konce svědčí o něm, svítí nám jako Jitřenka na obloze – stačí jen pozvednout hlavu a hledat jeho trůn u Otce v nebesích.

Podívej se na svůj majetek, křesťane, a porovnej svůj úděl s údělem svých bližních. Někteří z nich mají svůj úděl na poli. Jsou bohatí a jejich úroda jim přináší zlatavé výnosy, ale co je úroda ve srovnání s tvým Bohem, který je Bohem úrody? Co jsou praskající sýpky ve srovnání s tím, jenž je hospodář a sytí tě nebeským chlebem? Někteří mají svůj úděl ve městě. Jejich bohatství je hojné a proudí k nim ve vytrvalém proudu, dokud se nepromění ve zlatou pokladnici, ale co je zlato ve srovnání s tvým Bohem? „Hospodine, tys můj úděl“ (Ž 119,57).

Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží. (J 9,3)

Kdo za to může? – To je skutečně velmi častá otázka, kterou si mnohdy kladou i křesťané. Kdo může za to, je někdo od narození slepý? Učedníci měli jasno v tom, že to je problém hříchu, ale špatně rozuměli, v jakém slova smyslu. Snažili se najít viníka. Provinilo se snad dítě předtím nebo tím, že se narodilo? Provinili se jeho rodiče? Nebo bychom měli jít až k dalším generacím? Pán Ježíš vnáší do jejich otázky světlo. Ano, je to problém hříchu, je to problém hříšného světa, do něhož se rodíme, ale není potřeba hledat vinu – je potřeba vidět příležitost, v níž se může zjevit Boží sláva a člověka, na němž se mohou zjevit skutky Boží. K Bohu je třeba hledět, ne k člověku.

Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.“ (J 8,58)

Co je tohle za odpověď? Kdo může něco takového říci skoro dvě tisíciletí poté, co se Abraham narodil? Kdo může použít to mocné a významem naplněné „já jsem“? Ježíš odpovídá farizeům, ale ne podle jejich představ, ne podle toho, co by chtěli slyšet, ale odpovídá jim podle pravdy a v lásce. Jeho odpověď je šokující a plná moci. Jeho odpověď vzbuzuje tolik otázek! Současně však mají tato jeho slova jednoduchou odpověď – vedou ke Kristu a odpovídají pravdou o něm. Je to naprosto jisté – to je ono použití dvojitého „amen“ – že Ježíš je víc než Abraham, kterého jeho posluchači považovali za svého praotce. Je dokonce víc než člověk, protože zatímco Abraham se narodil, Ježíš prostě je.

Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se.“ (J 8,56)

Abraham se díval daleko dopředu, k zaslíbením, která mu Bůh dal. Objekt jeho radosti byl také cílem této radosti a zároveň byl jejím zdrojem. Radost, o které mluví Pán Ježíš v souvislosti s Abrahamem je podobná svatebnímu veselí. Je to veliká radost – jako když skončí válka a lidé jsou nadšeni a rozjařeni. Jako když přijde vysvobození národu, který byl dlouhá léta utlačován. Jako když je člověk vykoupen z otroctví. Abraham ve víře zahlédl vykoupení z hříchu a ze smrti, spatřil Kristův den, den milosti, den spasení, den soudu, kdy na dřevo kříže byly vneseny všechny jeho hříchy a Bůh s nimi jednou provždy skoncoval, když kvůli nim vylil svůj hněv na svého Syna. Spatřil tuto milost a zaradoval se.

Láska, kterou první křesťané cítili k Pánu, nebyla tichým citem, který by skrývali v tajné komnatě své duše a o němž by mluvili jen tehdy, když se scházeli první den v týdnu a zpívali chvalozpěvy na počest Ježíše Krista Ukřižovaného. Byla to vášeň, která v nich však byla tak prudká a všepohlcující, že byla viditelná v jejich činech, zaznívala v jejich každodenních hovorech a byla vidět v jejich očích, dokonce i v těch nejobyčejnějších pohledech. Láska k Ježíši byla plamenem, který hořel v nitru a srdci věřícího člověka, a proto se svou vlastní silou propaloval do vnějšího člověka a zářil tam.

Vy jste ho nepoznali, ale já ho znám. Kdybych řekl, že ho neznám, budu lhář jako vy. Ale znám ho a jeho slovo zachovávám. (J 8,55)

Ti Židé, kteří znali Písma a byli na to tak hrdí, kteří se oháněli svým otcem Abrahamem, že neznali Boha? Jejich skutky a jejich postoj vůči Pánu Ježíši Kristu o tom mluvily více než jasně. Svými ústy prohlašovali, že znají Boha, ale podle Pána Ježíše to byli obyčejní lháři. Ale on není jako oni. On zná Otce. Kdyby tvrdil cokoliv jiného, byl by lhářem, ale on jediný byl v náruči Otce a on jediný nám může říci, jak se k němu dostaneme – že tou jedinou cestou k Otci je Syn a nikdo k Otci nemůže přijít jinak, než skrze Syna, skrze víru v něj. A jaký důkaz může Ježíš předložit o pravdivosti svých prohlášení – zachovává Otcovo slova a koná jeho skutky.

Ježíš odpověděl: „Kdybych oslavoval sám sebe, má sláva by nic nebyla. Mne oslavuje můj Otec, o němž vy říkáte, že je to váš Bůh.“ (J 8,54)

Kdo vydává svědectví sám o sobě, kdo oslavuje sám sebe, nic není, jeho sláva je prázdná, jeho svědectví je ve skutečnosti pokrytectvím a nicotou. Ježíš neoslavoval sám sebe. Židé mu položili otázku, co ze sebe dělá, ale on je odkázal na svého Otce, o němž oni tvrdili, že je jejich Bůh. A když je vedl k Otci, vedl je do jeho Slova, které jasně dosvědčuje, kdo je Pán Ježíš Kristus. Stačí se na něj spolehnout, stačí ho číst očima víry a hledat Boží slávu, nikoliv svou vlastní – a tedy Pán Ježíš začne zářit z Písem a jeho světlo najdeme skutečně na každé stránce, za každým příběhem, vyučováním i příkazem. Otec oslavuje Syna, který přišel na svět proto, aby oslavil Otce.

Amen, amen, pravím vám, kdo zachovává mé slovo, nezemře navěky. (J 8,51)

S velkým důrazem Pán Ježíš vysvětluje tu jednoduchou věc – jak mít věčný život. Stačí jen … zachovávat jeho slovo. Ale copak je toho někdo schopen? Copak někdo může říct, že v každém okamžiku svého života miluje Boha celým svým srdcem, celou svou silou, celou svou duší a celou svou myslí? A to je jen jedno jediné přikázání! A tak se musíme spolehnout na to, že Pán Ježíš to udělal a dělá na našem místě a potom udělat ten jediný skutek, který se může Otci líbit, tady věřit v něj, v Božího syna samotného, v jeho dokonané dílo, v jeho dokonalé spasení. Kdo v něho věří, má život věčný a přešel už ze smrti do života.

Jak blažené je cítit jistotu, že Pán je s námi na všech našich cestách a že se s námi snižuje do našich ponížení a vyhnanství! I za oceánem září láska našeho Otce jako slunce svou silou. Nesmíme váhat jít tam, kde nám Bůh zaslibuje svou přítomnost. „Nebojte se“ je Pánův příkaz a jeho božské povzbuzení pro ty, kdo se na jeho příkaz pouštějí na nová moře; božská přítomnost a ochrana zakazuje byť i jen jedinou nevěrnou obavu. Bez našeho Boha bychom se měli bát pohnout, ale když nám velí vyrazit, bylo by nebezpečné otálet. Čtenáři, jdi vpřed a neboj se.