Zamyšlení

22. ledna

Dotazuji se na tvoji vůli celým srdcem, nedej, abych zbloudil od tvých přikázání. (Ž 119,10)

Když se člověk začne dotazovat na Boží vůli, začne se také obávat toho, aby nesešel z Boží cesty. Je to přirozené. Dokud jsme chodili po svých cestách a neměli jsme touhu znát Boha a jeho vůli, nijak nám nevadilo, že jsme přestupovali Boží přikázání. Ale když jsme dostali nové srdce, když do nás Bůh vložil svého Ducha, dal nám nejenom touhu, ale také moc naplňovat jeho vůli. Dal nám lásku k němu samotnému a v této lásce a z ní chceme poslouchat jeho Slovo, naplňovat jeho přikázání, které dal svým učedníkům – abychom se navzájem milovali, jako on miloval nás (J 13,34). To je nové přikázání a žádný opravdový křesťan od něj nechce zbloudit. Vždyť láska je naplněním zákona (Ř 13,10).

21. ledna

Dotazuji se na tvoji vůli celým srdcem, nedej, abych zbloudil od tvých přikázání. (Ž 119,10)

Když se člověk (bez ohledu na věk) drží Pánova Slova, nutně ho to povede k tomu, aby se dotazoval na jeho vůli. Ve svém Slově nám Bůh svou vůli zjevuje – je tam všechno, co potřebujeme ke zbožnému životu, Boží slovo má moc připravit nás ke každému dobrému činu (2Tm 2,17). Tradice může být dobrá, ale může být i špatná a zavádějící, pocity (které mnozí vydávají za vedení Duchem svatým) mohou člověka snadno svést, protože lidské srdce je „nejúskočnější ze všeho“ (Jr 17,9), ale Boží slovo je vdechnuté Božím Duchem a to hlavní v něm, je pravda (119,160). Kdo hledá Boží vůli v jeho Slově, může si být jistý, že nezbloudí od Pánových přikázání.

20. ledna

Jak si mladík udrží svou stezku čistou? Musí se vždy držet tvého slova. (Ž 119,9)

Jak si kdokoliv může udržet svou stezku čistou? Odpověď je jednoduchá – musí se vždy držet Božího slova. Bez Božího slova to prostě nejde a nepůjde. Boží slovo je světlem, které osvěcuje naši stezku. Nesvítí nijak daleko, obvykle osvěcuje jenom ten další krok, který je potřeba udělat, ale pro náš život víry je to naprosto dostatečné. To jediné, co je třeba udělat, je, držet se tohoto Slova. Mít ho ve svém srdci, mít ho na svých rukou a na svém čele, stavět si ho před oči a vyznávat ho svými ústy, nevzdalovat se od něj. Jak se můžeme držet? Jenom vírou v něj, vírou v to, že to je Slovo samotného Boha, které je pravdivé a pravé, které nás nikdy nesvede a povede nás vždycky dobře. 

20. ledna (Paprsky)

… viděl jsem Boha tváří v tvář … (Gn 32,31)

Bůh nebyl vzdálen svatým ve Starém zákoně.

V každodenním putování, v tichu noci, když slunce vycházelo anebo se sklánělo nad cestou, Bůh jim byl blízko. Ba, stávali před Bohem tváří v tvář. Před jeho tváří probojovávali svůj životní zápas, spatřovali svůj hřích a poznávali svou porušenost a před jeho tváří se očišťovali, zde se setkávali s požehnáním a pokojem.

Mezi nimi a Bohem nebyla přehrada, stáli před ním tváří v tvář. Se světlem od Boha, zářícím i z jejich tváří, chodili mezi lidmi. Nebeská záře je vedla.

Svítí světlo Páně nad tebou? Chodíš v jeho světle?

A té noci vstal, vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok. Vzal je a převedl je přes potok se vším, co měl. Pak zůstal Jákob sám a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“ Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Otázal se: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“ Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ A Jákob ho žádal: „Pověz mi přece své jméno!“ Ale on odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno?“ A požehnal mu tam. I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“ Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. (Gn 32,23–32)

19. ledna

Jak si mladík udrží svou stezku čistou? Musí se vždy držet tvého slova. (Ž 119,9)

Máme tady otázku, která se týká mladíka a jeho stezky. Proč právě mladíka? Copak někdo ve středním věku nebo dokonce nějaký stařík nemá problém zachovat svou stezku čistou? Skutečně je to problém člověka každého věku i obou pohlaví. Ale v případě mladíka je to o to vážnější, že je teprve na začátku své cesty, takže je jednak mnohem náchylnější ke svodu a dále také si svým jednáním utváří nějaký návyk. Pokud si zachová svou cestu čistou, bude tu velká naděje, nikoliv jistota, že se od ní neodchýlí, ani když zestárne (Př 22,6). A tak je dobré konfrontovat touto otázkou mladíky a je nezbytné tuto otázku klást sám sobě bez ohledu na věk. Pouze Kristova krev očišťuje od každé nepravosti a jeho Slovo nás vede přímou cestou.

18. ledna

Jak si mladík udrží svou stezku čistou? Musí se vždy držet tvého slova. (Ž 119,9)

Začíná druhé osmiverší tohoto žalmu. Každý verš zde začíná druhým písmenem hebrejské abecedy, hebr. „bét“, stejně jako každý verš v předchozím osmiverší začíná v hebrejštině písmenem prvním („álef“). Na rozdíl od předchozích velkých prohlášení a blahoslavenství, zde máme otázku, kterou si klade mladý čtenář tohoto žalmu. Je to otázka mladého srdce, které touží po Boží blízkosti, které miluje Boha a chce být s ním. Jak může takové srdce zůstat čisté? Jak mohou cesty člověka zůstat ve světle a neponořit se do temnoty? Odpověď je jednoduchá – musí se držet Pánova slova. Což není nic jiného, než dílo Boží milosti, která zjevila v Pánu Ježíši Kristu, která nejenom zachraňuje, ale také posvěcuje a zachovává (Tt 2,11–14).

17. ledna

Chci tvá nařízení dodržovat, jen mě nikdy neopouštěj! (Ž 119,8)

To vypadá jako zoufalá prosba žalmisty, který sice touží dodržovat Hospodinovo slovo, ale současně nemá jistotu a pokoj v tom, zda Bůh bude s ním. Chce jednat podle Slova, a touží po tom, aby Bůh byl s ním. Jaký kontrast s účastníkem nové smlouvy, která zaslibuje, že Bůh své dítě nikdy neopustí a nikdy se ho nezřekne (Žd 13,5)! Dnes můžeme mít skutečnou jistotu, že tam, kde Bůh začal své dobré dílo, dovede ho až do úplného konce (Fp 1,6). Jan napsal svůj dopis Božím dětem proto, aby věděly, že mají život věčný (1J 5,13). Součástí nové smlouvy je nová jistota, která nebyla daná účastníkům smlouvy staré – jistota Boží blízkosti, jistota Božího požehnání, jistota Božího pokoje a spolehnutí se na dokonané dílo Pána Ježíše Krista.

16. ledna

Chci tvá nařízení dodržovat, jen mě nikdy neopouštěj! (Ž 119,8)

Je úžasné vidět, jak se radostná chvála přetavuje v pevné odhodlání – chci tvá nařízení dodržovat. To je dílo Boží moci ve znovuzrozeném člověku. Z vděčnosti za to, že se smí učit Božím spravedlivým soudům (v. 7), vyrůstá závazek – je to závazek lásky k Pánu Ježíši Kristu motivovaný jeho láskou k vykoupenému člověku a naplňovaný láskou vykoupeného člověka. Všechna jeho nařízení jsou v nové smlouvě shrnuta do jediného přikázání: „Abyste se navzájem milovali, jako jsem já miloval vás“ (J 13,34). To je skutečný důkaz nového narození, to je viditelné ovoce Ducha svatého, to je zjevný doklad přítomnosti Ducha svatého v životě takového člověka. Není to jen „chci tvá nařízení dodržovat“, ale je to „láska skrze víru konající“ (Ga 5,6).

19. ledna (Paprsky)

  • … židům byla svěřena Boží slova. (Ř 3,2)

Patriarchové a proroci byli nositeli Božího poselství.

Snad si často představujeme proroky jako zvěstovatele soudů, často tomu tak bylo, ale všichni Boží lidé starozákonní smlouvy byli též nositeli zaslíbení. U Izáka to má zvláštní platnost. On sám byl nad jiné synem zaslíbení a ve svém srdci nesl zaslíbení s požehnáním příštím pokolením. Izákova historie není nápadná. Začíná otcem Abrahamem a vrcholí v životě Jákobově. Izák však byl věrný svému poslání a nesl zaslíbení dále.

Tak jedná Bůh se svým lidem. On je pověřuje svým poselstvím i svými sliby. Jak ty zacházíš s tím, co ti bylo svěřeno? 

  • Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy splním to dobré slovo, které jsem vyhlásil o domě Izraelově a o domě Judově. V oněch dnech a v onen čas způsobím, aby Davidovi vyrašil výhonek spravedlivý, a ten bude v zemi uplatňovat právo a spravedlnost. V oněch dnech dojde Judsko spásy, Jeruzalém bude přebývat v bezpečí a takto jej nazvou: „Hospodin – naše spravedlnost.“  Toto praví Hospodin: Nebude vyhlazen Davidovi následník na trůnu Izraelova domu. Ani lévijským kněžím nebude vyhlazen přede mnou ten, kdo by přinášel oběti zápalné, v dým obracel oběť přídavnou a po všechny dny připravoval obětní hod. Jr 33,14–18)

15. ledna

Z přímého srdce ti vzdávám chválu, že se smím učit tvým spravedlivým soudům. (Ž 119,7)

Abychom mohli chválit Boha, musíme znát jeho spravedlnost a poznávat jeho spravedlivé soudy. Když vidíme velikost a dokonalost jeho spravedlnosti, nemůžeme ho nechválit. Bůh nezametl naše hříchy pod koberec, ale naprosto spravedlivě je odsoudil na svém milovaném Synu, Pánu Ježíši Kristu – „toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti“ (2K 5,21). Proto je Kristus naší spravedlností. Nemáme jinou spravedlnost, než je ta jeho, než je on sám. Proto se upínáme k jeho kříži, proto se učíme o jeho spravedlivých soudech, proto chceme znát toho jediného, který soudí spravedlivě. To napřimuje naše srdce a vede nás to k vděčnosti a ke chvále našemu Bohu. 

14. ledna

Z přímého srdce ti vzdávám chválu, že se smím učit tvým spravedlivým soudům. (Ž 119,7)

Blaze člověku, který má přímé srdce. Ale skutečně můžeme o někom takovém mluvit? Copak není srdce tou nejvíce převrácenou věcí pod sluncem a je nevyléčitelné (Jr 17,9)? Ano, je to přesně tak! Proto může Písmo říci, že není nikdo, kdo by hledal Boha, není ani jeden, kdo by se chtěl od něj učit, kdo by byl spravedlivý nebo rozumný (Ř 3,10nn). Náš největší zrádce je vždycky s námi, nosíme si ho s sebou. A proto je blahoslavený každý, kdo dostává nové srdce skrze nové narození z Ducha svatého. Blaze každému, kdo má nové srdce, kdo má přímého ducha, takže může Boha bez ustání chválit z přímého srdce. To je požehnání nové smlouvy a dokonaného díla Pána Ježíše Krista na kříži Golgoty.

13. ledna

Nebudu zahanben tehdy, budu-li brát zřetel na všechna tvá přikázání. (Ž 119,6)

Co si má člověk stavět před oči? Na co by se měl ve svém životě zaměřit? K čemu upnout svou pozornost? Žalmista má v těchto otázkách jasno – bude brát zřetel na Hospodinova přikázání! Nechce vynechat ani jedno z nich. Vlastně nemůže vynechat ani jedno z nich, protože vynechání jednoho znamená porušení všech. Překročení jediného bodu zákona znamená překročení všech. To je prokletí zákona. Nelze žít podle zákona – to přináší jenom přestoupení a ruku v ruce s ním jde smrt. Abychom mohli žít, potřebujeme milost, která byla zjevena v Pánu Ježíši Kristu a kterou přijímáme jenom skrze víru, nikoliv skrze konání skutků zákona. A milost znamená spolehnout se na Kristovu spravedlnost, nikoliv na svou vlastní.

12. ledna

Nebudu zahanben tehdy, budu-li brát zřetel na všechna tvá přikázání. (Ž 119,6)

Kdo v něho věří, nebude zahanben (Ř 10,11). Bůh sám žehná svému lidu a staví se za něj. A Boží lid hledí na Hospodinova přikázání. Každý, kdo miluje Boha, chce žít podle jeho Slovo. Jeho slovo je živé a svaté, takže každý, kdo se na něj zaměří, bude poznávat jeho Autora a bude vzdávat chválu našemu Spasiteli, Pánu Ježíši Kristu. Bůh žehná svým svatým a jedná s nimi jako se svým Synem, kterého dal jako oběť smíření za jejich hříchy. Proto se můžeme chlubit Ježíšem Kristem, jeho spravedlností, pravdou i milostí, které ze své lásky ke svému lidu, na nás vylévá. On je naším požehnáním i naší chloubou, takže nechceme znát nikoho jiného, než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.

11. ledna

Kéž jsou moje cesty pevně zaměřeny k dodržování tvých nařízení. (Ž 119,5)

Jaká je to výsada a milost, když může člověk pevně zaměřit své cesty. Člověk je přirovnán k páře nad hrncem, která se na okamžik ukáže a zase zmizí (Jk 4,14) a přesně takové jsou také všechny jeho cesty – jsou křivolaké, motají se sem a tam a jediný cíl, k němuž vedou, je věčná zkáza v ohnivém jezeře. Jak moc potřebujeme poznat pravou cestu, která nás dovede životu! Tím životem i tou cestou není nikdo jiný sám Pán Ježíš Kristus. On je přímou a jednoduchou cestou, on je cestou, z níž ani pošetilci nezbloudí (Iz 35,8). Pouze on má moc přitáhnout člověka velmi pevně k sobě, přitáhnout ho na cestu a zachovat ho na ní. Jemu patří chvála.

18. ledna (Paprsky)

  • … odejít a být s Kristem … (Fp 1,23)

Abrahamovi bylo rozkázáno, aby vyšel ze své země a od svých příbuzných a z domu svého otce. A on šel, nevěda, kam jde. V Cháranu byl tento rozkaz obnoven.

Bůh je Bohem vyjití. On nikdy neodpočíval a ti, kdo ho poslouchali, vždy byli na cestě, i když nevěděli, kam jdou. Je třeba jít ve víře. To je i dnes zásadou duchovního života. Bůh vybízí k vyjití, i když jde o to, opustit svou vlast, příbuzné, ba často i to nejdražší, co máme.

Avšak na Boží cestě vždy svítí hvězdy zaslíbení a pod nimi vždy žije naděje, která nezahanbuje.

  • I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam. Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci. I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: "Tuto zemi dám tvému potomstvu." Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. Odtud táhl dál na horu, která je východně od Bét-elu, a postavil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Pak se vydal na další cestu směrem k Negebu. I nastal v zemi hlad. Tu Abram sestoupil do Egypta, aby tam pobyl jako host, neboť na zemi těžce doléhal hlad. (Gn 12,1–10)

10. ledna

Kéž jsou moje cesty pevně zaměřeny k dodržování tvých nařízení. (Ž 119,5)

Po chvále Bohu přichází vyznání hříchu. Co jiného totiž může stát za slovy „kéž jsou moje cesty pevně zaměřeny …“? Je to touha žalmistova srdce, je to jeho vroucí přání – chce, aby celý jeho život byl zaměřen na Boha a na poznávání jeho vůle. Což současně ukazuje, že to tak v jeho životě není, nebo že to přinejmenším není dokonalé. Stále musí zápasit, stále musí volat k Bohu, aby on sám napřímil jeho cesty. A Bůh vyslyšel toto volání žalmisty a dal nám svého Syna, který je pro nás „cestou, pravdou i životem“. Kdo se na něj spolehne, vchází na úzkou cestu následování Ježíše, na cestu, ze které mu Ježíš nedovolí sejít, na cestu, která je přímá, prostá a jednoduchá. 

9. ledna

Ty jsi vydal svá ustanovení, aby se přesně dodržovala. (Ž 119,4)

Žalmista vysvětluje, proč Bůh vydal svá ustanovení – důvod je prostý a souvisí se slovem „ustanovení“ – mají se přesně dodržovat. Samozřejmě má na mysli ustanovení zákona, ustanovení Staré smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Izraelem skrze Mojžíše na hoře Sinaj. A to není něco, čím by byli vázáni účastníci Nové smlouvy. Přesto ani ta není bez ustanovení, a i ta mají být přesně dodržována. Nikoliv proto, že by jejich dodržování přinášelo život, neboť naším životem je Kristus, nikoliv zachovávání skutků zákona. Přesto chceme stejně jako žalmista zachovávat jeho Slovo, protože nám dal nové srdce, které miluje Boha i bližního, což je naplnění zákona. Z lásky k Pánu a ve víře v něj toužíme zachovat jeho Slovo a žít k jeho slávě.

8. ledna

Ty jsi vydal svá ustanovení … (Ž 119,4)

Od blahoslavenství člověka ke chvále Boha. Bůh blahoslaví člověka, jemuž dal nové srdce, takže vede bezúhonný život, žije podle učení Božího slova, zachovává Pánova svědectví a dotazuje se na Boží vůli celým srdcem. Nyní člověk chválí svého Boha, který vydal svá ustanovení. Jsou to Boží ustanovení, proto se jimi chce Duchem naplněné srdce zabývat. Je to Boží slovo, proto ho chce znovuzrozený člověk slyšet, číst a jednat podle něj. Je to Boží řeč, v níž není lži, protože Bůh nemůže lhát, proto o ní chce pravdou obnovovaná mysl přemýšlet. Jsou to ustanovení od milované osoby, v nichž vyjadřuje svou lásku k nám, proto za ně vzdáváme Bohu chválu a radujeme se z nich.

17. ledna (Paprsky)

  • … mluvíval Bůh k otcům skrze proroky … (Žd 1,1)

Bůh mluvil. A jeho slovo se odělo v tělo a krev. Světlo Boží se dostalo do života lidí. Hranolem rozložené bohatství barev se ukázalo lidem, Slovo Boží se ozvalo. To platí o všech starozákonních svatých, patriarších i prorocích. 

Byli Božími mluvčími. Jako Áron mluvil na místě Mojžíšově, tak mluvili proroci na místě Božím. Byli prostředníky Božího hlasu. Poselství se dálo obyčejně řečí. Později též psali své řeči, formované v nejsilnější a libozvučné próze nebo poezii. Často užívali podobenství, slovních hříček nebo symbolického vyjádření.

Tak mluvil Bůh k otcům!

Slyšíš i ty jeho řeč?

  • Ovšem, Panovník Hospodin nečiní nic, aniž by zjevil své tajemství prorokům, svým služebníkům. Lev řve, kdo by se nebál? Panovník Hospodin mluví, kdo by neprorokoval? (Am 3,7–8)

7. ledna

Ti podlosti nepáchají, jeho cestami se berou. (Ž 119,3)

Kdo je blahoslavený v Božích očích, nemůže se dopouštět podlostí, ale touží po tom, aby chodil po Pánových cestách. Zná tu úzkou cestu a drží se na ní v usilovné snaze následovat Pána Ježíše Krista. Bůh sám je na tuto cestu postavil a drží je na ní. Je to jeho cesta, která je přímá, která není komplikovaná, takže ani ten nejhloupější na ní zbloudí (Iz 35,8). Není to cesta rozsáhlého poznání, ale je to cesta prosté víry, jednoduché, dětské, která vyvěrá ze srdce obnoveného Božím duchem. Celým srdcem se dotazuje na Boží vůli, nechce zarmucovat Boha chozením po svých vlastních cestách, ani pácháním nějakých podlostí. To jsou požehané a blahoslavené děti Boží.

6. ledna

Ti podlosti nepáchají … (Ž 119,3)

Blahoslavení jsou ti, kdo zachovávají Pánova svědectví a dotazují se na jeho vůli. Takoví lidé nepáchají podlosti. To neznamená, že by byli zbaveni svého hříchu – hřích v nás stále přebývá a bude až do chvíle, kdy odložíme svá smrtelná těla nebo budeme proměněni při Kristově druhém příchodu. Křesťan je zbaven moci hříchu, ale není vysvobozen z jeho přítomnosti – to je teprve před námi. Ale blahoslavený člověk se nedopouští podlostí, nechce jednat zle, nechce hřešit proti svému Bohu ani proti bližnímu. Byl očištěn krví Pána Ježíše Krista a chce zůstat čistý, jako je čistý jeho Pán. Hledá ve svém životě všechno, co je opakem podlosti, tedy věci pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, hodné lásky, úcty a chvály (Fp 4,8). 

5. ledna

Blaze těm … kdo se na jeho vůli dotazují celým srdcem. (Ž 119,2)

Dotazovat se celým srdcem na Boží vůli neznamená nic jiného, než hledat z celého srdce Pána samotného. Když najdeme jeho, poznáme jeho vůli. Jeho vůle není od něj nějak oddělená nebo na něm nezávislá. Možná to tak trochu bylo v době, kdy žalmista psal tento text, protože tady by zákon, který byl dán skrze Mojžíše a zákon sděloval lidem Boží vůli – mohli ji poznat, aniž by poznali Boha samotného. Ale milost a pravda se staly skrze Ježíše Krista (J 1,17) – Bůh se dal poznat ve svém Synu. Kdo vidí jej, vidí Boha. Kdo jej poznává, poznává Boží vůli. Tak prosté to je. Stačí „jen“ poznávat Pána Ježíše Krista skrze víru a budeme blahoslavení, protože budeme poznávat Boží vůli v celé její plnosti.

4. ledna

Blaze těm, kdo zachovávají jeho svědectví … (Ž 119,2)

Po blahoslavenství prvního verše hned následuje další blahoslavenství? Jak je Bůh dobrý ke svému lidu! Týká se všech, kteří zachovávají Pánova svědectví. Co jsou Hospodinova svědectví? Je to celé Boží slovo od Genesis po Zjevení. To celé je svědectví o Bohu, přičemž evangelium Kristovo v něm má své výsadní místo, protože je to „Boží svědectví, které vydal o svém Synu“ (1J 5,9). Blaze každému, kdo toto svědectví přijímá, kdo se tohoto svědectví drží, kdo na něm staví a kdo ho zachovává. Takový člověk je skutečně požehnaný. Takový člověk se narodil z Ducha svatého a doslal pravomoc být Božím dítětem, skrze Kristovu oběť má dokořán otevřený přístup k Bohu a nachází potěšení v něm samotném i v zachovávání jeho svědectví. 

3. ledna

Blaze těm … kdo žijí tak, jak učí Hospodinův zákon. (Ž 119,1)

Pohleďte, jak požehnáni jsou ti, kdo chodí s Bohem. Nikdo jiný není schopen vést bezúhonný život než ten, kdo se cele upnul k naději, která nám byla zjevená skrze Pána Ježíše Krista. Jenom Pán Ježíš je tím zákonem, který nám vzešel ze Siónu, z místa dokonalé slávy, jenom Ježíš nám byl dán za smlouvu, skrze niž jsme obnoveni, vykoupeni, očištěni. Jeho Duch nám vepsal Boží lásku do našich srdcí, den za dnem nás posiluje a obnovuje, takže můžeme žít tak, jak učí Hospodinův zákon. Protože on si nás zamiloval a vylil svou lásku do našich srdcí, i my milujeme jeho, a právě tak jak si nás on sám zamiloval, i my prokazujeme jeho lásku jeho dětem i ostatním bližním.

2. ledna

Blaze těm, kdo vedou bezúhonný život … (Ž 119,1)

Kdo by před Bohem mohl vést bezúhonný život? Pouze ten, kdo našel milost u Boha, komu Bůh daroval nové srdce naplněné vírou, láskou a nadějí. Člověk, který vede bezúhonný život, je blahoslavený. Je však možné vést skutečně bezúhonný život? Neprovinit se proti Bohu ani proti bližnímu, a to nejenom skutkem, ale ani slovem, pohledem, postojem, myšlenkou nebo motivem? Jenom jeden jediný člověk je schopen žít takový život – a to je Pán Ježíš Kristus. On nám ukázal, jak má vypadat dokonalé lidství. A abychom my mohli žít takovým životem, musíme zemřít sami sobě a nechat jeho, aby žil svůj život v nás, zmenšovat se, aby on mohl růst. Teprve potom můžeme být a také doopravdy jsme blahoslavení.

1. ledna

Blaze těm … (Ž 119,1)

Blahoslavení, šťastní, blažení … To platí už o každém, kdo se dostane ke slovům žalmu 119. Je blahoslavený, protože Bůh ho dovedl až do svého Slova. Ještě není zachráněný, protože spasení je z Boží milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Ale takový člověk už je blahoslavený, protože Bůh ho už přivedl ke zdroji poznání, kde svému Slovu, do Bible. Písma dávají moudrost ke spasení, protože pravdivě ukazují na Pána Ježíše, vedou k němu, svědčí o něm. O něco dále v tomto žalmu čteme, že to hlavní v Božím slově je pravda (v. 160). Jenom pravda může člověka osvobodit od hříchu, jenom pravda může dát nový život a tato pravda se stala tělem a přebývala mezi námi. I proto jsme blahoslavení!

16. ledna (Paprsky)

  • … avšak nepřestal dosvědčovat sám sebe … (Sk 14,17)

Nejsme bez svědectví o Bohu. O tom je nám Ježíš dostatečným důkazem. Máme ovšem i jiná svědectví, která mluví o Bohu.

Příroda svědčí také o Bohu. „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu“ (Ř 1,20).

Dějiny svědčí o Bohu. Moc, která bojuje i kráčí s člověkem, a která přes všecku nepochopitelnost obrací vše k dobrému, je Bůh.

Naše svědomí svědčí o Bohu. Je to naše schopnost ozvat se a rozhodovat se vzhledem k tomu, co se děje.

Všechno svědčí o Bohu! A ty chceš zavírat oči?

  • Zvěstujeme vám, abyste se od těchto marných věcí obrátili k živému Bohu, který učinil nebe, zemi, moře a všechno, co je v nich. Tento Bůh sice v minulosti nechával pohanské národy žít, jak chtěly, avšak nepřestal dosvědčovat sám sebe tím, že jim prokazoval dobro: dával vám s nebe déšť i úrodu v pravý čas, sytil vás pokrmem a naplňoval radostí. (Sk 14,15–17)

15. ledna (Paprsky)

  • … jak veliké věci ti učinil Bůh. (Lk 8,39)

Naše spasení má věcný podklad, spočívá na tom, co pro nás Bůh učinil.

Nesmíme zapomenout tuto pravdu, neboť je to základ, který se nepohne. Boží dílo v Kristu Ježíši obstálo v převratech všech dob. Lidské dílo se zhroutilo, nikoli však Boží.

Tento základ je dostatečný. Stačí pro všecky, nehledě na to, jací jsme a jaké rase náležíme. Stačí i přes to, že nikdo úplně nepochopí čin spásy, kterou Bůh v Kristu způsobil. Vše k našemu blahu bylo učiněno Pánem.

„Kotva drží!“ zvolal v příboji lodník.

A udrží se!

  • Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil a spolu s ním uvedl na nebeský trůn v Kristu Ježíši, aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši. Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit. Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil. (Ef 2,4–10)

14. ledna (Paprsky)

  • … Bůh odsoudil … (Ř 8,3)

Mladá žena, která již dlouho zápasila s náboženskými otázkami ve svém životě a pro kterou bylo náboženství tvrdým poselstvím, a přece puzena svědomím cítila se zavázána k plnění zákona Božího, četla jednou Římanům 8,3: „Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích.“ Co nemohl dokázat zákon, dokázal Bůh. A to vlilo jasné světlo do její duše.

Unavila se, chtějíc naplnit zákon. Nyní si však ujasnila, co učinil Bůh.

A to si máme ujasnit i my!

  • Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha. Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá. (Ř 8,1–11)

13. ledna (Paprsky)

  • … co bylo zákonu nemožné … (Ř 8,3)

Zákon staré smlouvy mohl soudit a soudil tvrdě a bez milosrdenství. Mohl trestat bezohlednou rukou. Nemohl však vysvobodit. Kdo žije pod zákonem, žije ve stálém odsouzení. Toť život v duchu bázně. Bůh poroučí, Bůh vyžaduje, Bůh soudí, kde však je milost?

Snad prožíváš náboženství, dokonce i křesťanství takovým způsobem. Křesťanství má k tobě požadavky, předkládá ti poselství, soud a zásady. Ale kdo nezná víc, je k politování. Je třeba vědět, že co nemůže zákon ani já, to dokonala Boží láska. Nechoď cestou tmy! Je tu slavné evangelium Ježíšovo.

  • Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích, a aby tak spravedlnost požadovaná zákonem byla naplněna v nás, kteří se neřídíme svou vůlí, nýbrž vůlí Ducha. Ti, kdo dělají jen to, co sami chtějí, tíhnou k tomu, co je tělesné; ale ti, kdo se dají vést Duchem, tíhnou k tomu, co je duchovní. Dát se vést sobectvím znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj. Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá. Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, pak vaše tělo sice podléhá smrti, protože jste zhřešili, ale Duch dává život, protože jste ospravedlněni. Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, pak ten, kdo vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, obživí i vaše smrtelná těla Duchem, který ve vás přebývá. (Ř 8,1–11)