Zamyšlení

Neboj se náhlého strachu, až přijde spoušť na svévolníky. Hospodin bude po tvém boku, bude střežit před pastí tvou nohu. (Př 3,25–26)

Když se vydáš na cestu moudrosti, když své srdce cele odevzdáš Pánu Ježíši Kristu a hledání jeho království a jeho spravedlnosti na prvním místě, nemusíš se bát. Znovu a znovu Bůh ve svém Slově povzbuzuje své děti k tomu, aby se nebály. Také na tomto místě promlouvá ke svým synům a dává jim laskavou útěchu a posilu, když přichází náhlý strach nebo když se z nebe zjevuje Boží hněv proti svévolníkům. Jestliže následuješ Pána, bude po tvém boku, bude tě střežit před každým zlem a chránit tě před pádem. Bude tě posilovat tak, že i kdybys sedmkrát padl, znovu povstaneš a dá ti sílu, abys ve víře vytrval na své cestě až do konce.

Propadla smrti i se svým domem, její stopy směřují do říše stínů. Nikdo z těch, kdo k ní vcházejí, se nevrátí, stezek života nedosáhne. (Př 2,18–19)

Moudrost ochrání muže před cizí ženou, která propadla smrti i se svým domem. Ta žena zobrazuje Hloupost. Hlupák se nechá svést a půjde za ní jako vůl na porážku. Moudrost ochrání ženu před stejnými svody, protože srdce žen na tom není o nic lépe než srdce mužů. Muži i ženy potřebují moudrost, aby mohli chodit v čistotě před Bohem, v bázni Boží a ve svatosti. Jde o postoj srdce, jde o jednání, které vyplývá z tohoto postoje. Máme tu varování, které ukazuje, kam vedou cesty hlouposti, kam směřuje cesta hříchu – není to život, ale říše stínů! Nevcházej na její cestu ani se nepřibližuj k jejímu domu, abys neskončil tam, kde skončí ona.

Tehdy mě budou volat, a neodpovím, budou mě hledat za úsvitu, a nenaleznou, protože měli poznání v nenávisti a bázeň před Hospodinem si nezvolili, nedali na mou radu, každou mou domluvu znevážili. Budou jíst plody své cesty, přesytí se svými plány. (Př 1,28–31)

Podívejte se, co dělají hlupáci – měli poznání v nenávisti a bázeň před Bohem si nezvolili. Nehledali radu moudrosti a každou domluvu znevážili. Já vím, že by se to mělo dělat takhle, ale … Ale – to je nejčastější námitka znevážení. Vím, že bych neměl hřešit, ale … Vím, že bych měl žít svatě, ale … Copak může někdo žít úplně svatě? Copak někdo může poslouchat Boha celým svým srdcem? Copak Bůh nechápe, že mám také své touhy a potřeby? To je jen pár typických příkladů znevažování. Takového jemného, „křesťanského“ znevažování. Ale Bible říká, že takhle mluví hlupák, že tohle je ovoce paní Hlouposti a na takový jed není protijed. Hloupost má smrtelné plody a její plány vedou do podsvětí.

Jakkoliv je přátelství velmi příjemné a nesmírně požehnané, přináší lidem největší utrpení, když je špatné a nevěrné. Stejně jako je dobrý přítel lahodný, je falešný přítel plný hořkosti. Nevěrný přítel je ostřejší než zmijí zub. Je příjemné se o někoho opřít, ale jak hořké je, když se tato opora zlomí a následkem tvé důvěry přijde těžký pád. Šalomoun prohlašuje, že „kdo miluje, přilne víc než bratr“ (Př 18,24). Předpokládám, že takového přítele nikdy nenašel v okázalosti a marnivosti světa. Vyzkoušel je všechny, ale shledal je prázdnými; všechny jejich radosti opustil.

Tyto tři věci mám za podivuhodné a čtyři nemohu pochopit: cestu orla po nebi, cestu hada po skále, cestu lodi v srdci moře a cestu muže při dívce. (Př 30,18–19)

Když se kterýkoliv člověk, který je obdařený selským rozumem, dívá na stvoření, musí žasnout nad Boží moudrostí a prozřetelností, s níž Bůh stvořil všechny věci a všechny věci také řídí. Šalomoun popisuje čtyři podivuhodné věci, nad nimiž zůstává člověku rozum stát – a to i s dnešní znalostí instinktů zvířat, geografie a námořní navigace a psychologie a veškerého feromonového a hormonálního působení mezi mužem a ženou. Možná si zde klademe trochu jiné otázky, než si kladl starověký autor, ale nakonec nás vedou na stejné místo jako jeho – k užaslému obdivu a ke chvále Boží moudrosti a dokonalosti, s jakou vše stvořil. Stále jsou to věci podivuhodné a nepochopitelné, pokořují lidskou pýchu a vedou nás k bázni před P8nem.

Není-li žádného vidění, lid pustne, ale blaze tomu, kdo zachovává Zákon. (Př 29,18)

Kdekoliv chybí Boží slovo, duše chřadne, lid pustne, národ upadá. Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě (Ž 19,8). Boží slovo přináší život, dává moudrost ke spasení, a to vírou v Pána Ježíše Krista, Boží slovo je vhodné k učení, k usvědčování, k nápravě i výchově ve spravedlnosti, Boží slovo je pokrmem hladovějící duše nově narozeného křesťana, je hutným pokrmem pro toho, kdo se už naučil chodit po Božích cestách. Nezáleží na tom, zda to bylo vidění proroků v době Šalomouna, nebo kázání apoštolů v první církvi či výklad Písma staršími církve v době dnešní – Boží slovo je stále mečem Ducha svatého, je živé, mocné a je ostřejší než jakýkoliv dvojsečný meč. Blaze každému, kdo se ho drží a jedná podle něj.

Věrný muž má mnoho požehnání, ale kdo se žene za bohatstvím, nezůstane bez trestu. (Př 28,20)

Věrnost je veliká milost a veliké požehnání. Každému člověku Bůh svěřil mnohé hmotné i nehmotné statky a těm, které obdaroval také darem věčného života, dal nad to vše ještě duchovní bohatství. Každý z nás je jenom správcem toho, co mu Bůh svěřil a od správců se žádá jediné – aby byli věrní. Aby věrně spravovali to, co jim bylo svěřeno, aby nebyli nedbalí, líní nebo ziskuchtiví. Jestliže i světské právo pamatuje na nedbalost při správě toho, co bylo někomu svěřeno (ačkoliv to ke škodě mnohých nebývá příliš často vymáháno), oč více to bude vyžadováno od svatého Boha! Bůh je spravedlivý je věrný svému charakteru. Nedovolí nikomu, aby ho znevažoval nevěrností nebo zištností v tom, co náleží jenom Bohu samotnému.

Podsvětí, říše zkázy, se nenasytí; nenasytí se ani oči člověka. (Př 27,20)

Podsvětí je jedna ze čtyř věcí, která se nikdy nenasytí (Př 30,16). Je to místo zkázy, místo, kde lidská těla budou trávena po celou věčnost, místo věčného zoufalství, bolesti, pláče a skřípění zubů. Úplně stejně není možné nasytit oči člověka – nikdy neřeknou dost. Chtějí se stále jen dívat, stále vstřebávat a stále sytit a nikdy nemůže dojít k nasycení. A i když se člověk vydrží dívat velmi dlouho, nikdy nemá dost. To platí jak v dobrém, tak ve zlém. Pošetilec se bude dívat na hříšné a pomíjivé věci a bude jimi fascinován a nebude od nich moci odtrhnout svůj zrak. Právě tak moudrý, který ve své zbožnosti upře své oči ke Kristu – nikdy se nenasytí jeho plností.

Lenoch si připadá moudřejší než sedm zkušeně odpovídajících. (Př 26,16)

Lenost je hřích stejně jako každý jiný. I když v některých ohledech je lenost horší než celá řada jiných hříchů, protože lenost zaslepuje a uvádí do mrákot. Lenost vede člověka k děsivé sebestřednosti, nadutosti a prázdnotě. Lenost zbavuje člověka schopnosti rozlišovat mezi dobrem a zlem, pravdou a lží. Proto si může připadat moudřejší než ti, kteří odpovídají zkušeně. Ale připadá si tak sám ve svých očích. Nepotřebuje argumenty, vystačí si s vlastním názorem, nepotřebuje důkazy, protože důležité je, co si myslí on sám. Lenost je propadlá záhubě a lenoch společně s ní. Jediná cesta k vysvobození je odložit svou vlastní pošetilost a pýchu, pokořit se pod mocnou ruku Boží, sklonit svá kolena před Pánem, vyznat ho jako Pána.

Jak chladná voda znavené duši je dobrá zpráva z daleké země. (Př 25,25)

Jak příjemná a osvěžující je dobrá zpráva od přítele, který žije daleko od nás. V době, kdy neexistovaly telefony ani rychlé dopravní prostředky trvala často mnoho dní a často i týdnů, než jste takovou zprávu dostali. A mezi otázkou a odpovědí na takovou vzdálenost byla prodleva dvojnásobná. Proto je dobrá zpráva přirovnaná chladné vodě pro znavenou duši. Dobrá zpráva z nebe, evangelium o spasení skrze víru v Pána Ježíše Krista, je nejenom občerstvující, ale je to doslova živá voda. Boží slovo vlévá život duchovně mrtvé duši, oživuje a činí z milostí ospravedlněného a Duchem svatým naplněného hříšníka zdroj živé vody. Každý křesťan se tak stává poslem dobré zprávy z daleké země, evangelia Kristova.

Můj synu, boj se Hospodina a krále a nezaplétej se s lidmi vrtkavými; kdo ví, kdy se na ně náhle snese zničující pohroma od obou? (Př 24,21–22)

Bůh musí být vždy na prvním místě! Ačkoliv král může přinést zničující pohromu na člověka, nemůže udělat nic víc, než uškodit tělu, které je jenom prach a v prach se zase obrátí. A dej si pozor na lidi vrtkavé, kteří každou chvíli mění názor, mění postoj, smýšlení. Není hanba opustit lež nebo špatný názor, když zjistíme pravdu, ale je hanba, špatnost, ba dokonce hřích, být člověkem neustálé změny. Takový člověk je nevěrný, nestálý, není na něj spolehnutí a nemá žádnou moudrost, jakkoliv se navenek může tvářit  ušlechtile a ctnostně. Rada Boží moudrosti je jednoznačná: Nezaplétej se s takovým člověkem. Svou vrtkavostí odsuzuje sám sebe a dříve nebo později ho postihne soud králův nebo Boží.

Však to budoucnost ukáže! Tvá naděje nebude zmařena. (Př 23,18)

V bázni před Hospodinem (Př 23,17) máš budoucnost. A budoucnost ukáže pravdu – jak o bázni před Hospodinem a životě v ní, tak o Bohu samotném a životě s ním. Budoucnost nejen že odhalí skryté věci minulosti, ale bude potvrzením naděje přítomnosti. Spoléháme se na to, co nevidíme, ale o čem jsme z hloubi srdce přesvědčeni, že to je pravdivě a tedy pevné a nepohnutelné. To je naděje, v níž jsme spaseni. Je ukotvena v nebesích, kam jako první vstoupil vzkříšený a oslavený Pán Ježíš Kristus, kde pro nás připravuje příbytky, abychom tam byli navěky s ním, a kam nás jednoho dne přitáhne všechny k sobě. Každý, kdo má tuto naději, si může být jistý tím, že nebude zmařena.

Zdali jsem ti již dříve nenapsal rady a poznání, abych tě poučil o spolehlivé jistotě slov pravdy, abys mohl pravdivě odpovědět tomu, kdo tě poslal? (Př 22,20–21)

Co lepšího může otec synovi doporučit než Boží slovo! Šalomoun je dokonce jeho autorem. Muž obdarovaný Boží moudrostí vyučuje svého syna této moudrosti. Napsal pro něj řadu věcí s jediným cílem, aby ho poučil o tom, že se může spolehnout na slovo pravdy. Písma dávají moudrost ke spasení, protože Písma svědčí o Kristu. O něm svědčí i sám Šalomoun v jediném žalmu, který je nadepsán jeho jménem (Ž 72). Písma také učí moudrosti v životě, spravedlnosti, právu a pravdě, takže člověk nasycený Božím slovem může pravdivě odpovědět každému, kdo by se ho vyptával na naději, kterou má v Pánu Ježíši Kristu, může dát moudrou radu, potěšit zarmoucené stejně jako podepřít slabé. Chvála Pánu za jeho Slovo!

„Navrať se … k Hospodinu, svému Bohu“ (Oz 14,1). Tam, kde jsme na začátku našli spásu, ji najdeme znovu - u paty Kristova kříže, když vyznáváme hřích. Hospodin kromě toho chce, abychom poslouchali jeho hlas ve všem, co nám přikázal. Musíme to dělat celým svým srdcem a celou svou duší, a pak naše zajetí skončí.

Často se deprese ducha a velká duševní bída odstraní, když opustíme své modly a skloníme se k poslušnosti před živým Bohem. Můžeme se navrátit do sionského občanství, a to rychle. Pane, vysvoboď nás z našeho zajetí!

Pyšný opovážlivec jménem posměvač jedná bezmezně zpupně. (Př 21,24)

Na jiném místě Šalomoun říká, že „posměvač se lidem hnusí“ (Př 24,9) a zde je jasně vysvětleno proč tomu tak je. Každý posměvač je opovážlivec, protože se opovažuje dělat to, co je odporné lidem i Bohu, je to nadutec, protože se v pýše pozvedá nad druhé a posmívá se jim a je to arogantní hlupák, protože jedná bezmezně zpupně, pohrdá druhými lidmi a má pro ně jenom slova výsměchu. Je to pyšný hlupák, který na sebe svými ústy přivolává nejenom hněv lidí, ale především hněv Boží. Jeho srdce je zvrácené a pokřivené, a jestliže nebude činit pokání a neuvěří v Pána Ježíše Krista, skončí v ohnivém jezeře ve společenství s otcem lži a žalobcem bratří, ďáblem.

Kroky muže určuje Hospodin; jak by mohl člověk rozumět své cestě? (Př 20,24)

Jak by mohl člověk rozumět své cestě? Jak by mohl vědět, co ho na ní potká? Jak by mohl člověk rozumět svému životu? Hle, jak omezený je člověk! Jsme sevřeni časem, prostorem, okolnostmi i sami sebou, nevíme, co bude v příštích několika málo vteřinách, ale chtěli bychom vládnout svému vlastnímu životu. A mnohdy nejenom svému, ale dokonce řídit životy druhých. Jaká pošetilost a jaká troufalost! Jenom Hospodin kraluje, jenom Pán Ježíš Kristus je světlem, které osvěcuje naše kroky, jenom Duch svatý může dát moudrost ke každému dalšímu kroku a otevřít nám oči, abychom alespoň jako Abraham spatřili, kam nás vede. Abraham spatřil Kristův den, a zaradoval se (J 8,56). Jeho kroky vedl Hospodin a dovedl ho do své slávy.

Člověk má v srdci mnoho plánů, ale úradek Hospodinův obstojí. (Př 19,21)

Moudrý pozorovatel života řekl, že lidské srdce je továrnou na modly. Úplně stejně je také továrnou na nejrůznější plány a nápady, které se mnohdy s těmi modlami překrývají. Lidské srdce je převrácené a nevyléčitelné (Jer 17,9). Co asi může vzejít z takového srdce? Jenom když Bůh očistí to srdce krví svého milovaného Syna, jenom díky novému narození z Ducha svatého skrze víru v Pána Ježíše Krista může dojít k tomu, že do našeho srdce se dostane také úradek Hospodinův, který obstojí. A ačkoliv jsou „plány jsou pilnému k užitku“ (Př 21,5), nakonec obstojí jenom to, co bylo od počátku Božím záměrem. Proto plánujeme s očima upřenýma na Krista, který se stal naší moudrostí a v němž je naše naděje.

Větev je nejen stále v blízkosti kmene, ale také z něj stále přijímá život a plodnost. Všichni opravdoví věřící zůstávají v jistém smyslu v Kristu, ale je tu ještě hlubší význam. Ten musíme poznat dříve, než získáme neomezenou moc u trůnu. „Proste, o co chcete“ (J 15,7) platí pro Henochy, kteří chodí s Bohem, pro Jany, kteří leží v lůně Páně, pro ty, jejichž spojení s Kristem vede ke stálému společenství.

Chcete-li být mocní ve svých prosbách, musí sám Pán zůstat ve vás a vy v něm.

Losování činí přítrž svárům, odtrhne od sebe i zarputilce. (Př 18,18)

Bůh sám ve své moudrosti dává lidem spravedlivý nástroj k tomu, aby mohli mezi sebou rozhodnout v případě, kdy není možný žádný jiný lidský soud – a to je losování. Když jsou zde dvě naprosto rovnocenné možnosti, jako to bylo např. v případě volby náhradníka místo Jidáše, je losování výrazem Boží volby. Je to jenom v Božích rukou, kdo bude vylosován. Taková volba může od sebe odtrhnout i zarputilce, kteří jsou jinak naprosto neústupní. Taková volba je prostá jakéhokoliv nařčení z nadržování ze strany člověka. Bůh svrchovaně rozhoduje. On je Pánem nad celým lidským životem, on rozhoduje o každé věci v lidském životě a jeho rozhodnutí je vždycky to nejlepší. Proto se můžeme v pokoji svěřit do jeho rukou.

Radostné srdce hojí rány, kdežto ubitý duch vysušuje kosti. (Př 17,22)

Bůh stvořil člověka jako jeden celek – vnitřní i vnější člověk patří k sobě a nelze je nijak oddělovat. Je tady zřejmé vzájemné působení – co se děje se srdcem (duchem), to se odráží na tom, co se děje s tělem. Když je vnitřní člověk naplněný radostí a pokojem, celé tělo na to bude odpovídat zdravím a svěžestí. Je-li srdce ubité, bude trápení pronikat až do morku kostí. Ubitý duch plný strachu, zoufalství, bolesti, nevěry nebo pochybností přinese jen trápení jak vlastnímu tělu, tak i ostatním lidem. Boží požehnání jde ruku v ruce se svědomím očištěným Kristovou krví, které dává srdci pokoj a naplňuje život člověka ovocem Ducha svatého, který tryská z nitra křesťana v plnosti lásky, radosti a sebeovládání.

Přímí se na své dráze odvracejí od zlého; střeží svůj život, kdo hlídá svou cestu. (Př 16,17)

Požehnaní jsou ti, kteří jsou přímého srdce! Chodí po přímých cestách, jednoduše následují Pána a nepotřebují nic komplikovat. Na své cestě se odvracejí od zlého a následují dobré. Jako světlo života jim září sám Pán Ježíš Kristus, který je také přímou, ale úzkou cestou, po které na cestě životem kráčejí. Není lepší cesta, než je právě tato. Nikdy nikoho nezavede mimo nebo pryč od cíle, jímž je Boží království, nikdy nikoho nesvede k hříchu nebo ke špatnosti. Je to cesta, která je cestou srdce, napřimuje myšlenky i záměry srdce, pomáhá Božím dětem střežit jejich život, protože to je cesta světla – nejenom, že osvěcuje každý další krok, ale také dává porozumění každému motivu. Je to cesta života, Boží milosti a slávy.

Můj vlastní pohled na drahocennou krev je mi útěchou, ale je to Pánův pohled na ni, který mi zajišťuje bezpečí. I když ji nemohu spatřit, Pán se na ni dívá a kvůli ní mne přechází. Nikdo nemůže vypovědět, jakou má Bůh z Ježíše radost. Nyní odpočíváme v klidném bezpečí. Máme Boží oběť a Boží slovo, které nám dávají pocit dokonalého bezpečí. On nás přejde, musí nás přejít, protože neušetřil našeho slavného Zástupce. Spravedlnost se spojuje s láskou, aby zajistila věčnou spásu všem pokropeným krví.

Stezka života vede prozíravého vzhůru, aby unikl podsvětí dole. (Př 15,24)

Je jenom jedna jediná možnost, jak uniknout podsvětí dole, jak utéci před přicházejícím Božím hněvem, jak se vyhnout tragickému věčnému utrpení v ohnivém jezeře: tou jedinou cestou je spolehnutí se na dokonané dílo Božího syna, Pána Ježíše Krista. V nikom jiném není spásy, není pod nebem jiného jména zjeveného lidem, v němž bychom mohli být spaseni (Sk 4,12). Ježíš je ta cesta, pravda i život a nikdo nepřichází k Otci než skrze něj (J 14,6). On sám je stezkou života pro prozíravého, tedy pro každého, kdo v něj uvěřil, pro každého, kdo se narodil z Ducha svatého. Takový člověk získává poklad, který je v nebesích a který ho už nyní táhne vzhůru, aby unikl podsvětí dole.

Bázeň před Hospodinem je zdroj života, pomůže uniknout léčkám smrti. (Př 14,27)

Kde je opravdová bázeň před Bohem, tam skutečně můžeme mluvit o díle Boží milosti v životě člověka. Zde byl zasazen pramen živé vody, který tryská ze srdce naplněného bázní. Tady je samotný Pán Ježíš Kristus zdrojem věčného života a sám působí tu bázeň v nitru ospravedlněného člověka. Tato bázeň je počátkem moudrosti a znamená mít v nenávisti zlo. Proto je bezpečnou cestou, pomáhá uniknout hříchu i přestoupení, a otevírá oči, aby člověk viděl, kam směřují jeho kroky a zda se na cestě náhodou nenachází léčka ďábelského lovce. Kde tato bázeň začíná? V pravdivém poznání toho, který byl poslán Otcem, věčného Syna, který je v náruči Otce a který se stal tělem, aby sám na sobě nesl trest za náš hřích.  

Prozíravost zjednává přízeň, kdežto věrolomní vytrvávají na své cestě. (Př 13,15)

Dělat moudrá rozhodnutí s ohledem na budoucnost znamená rozumět situaci, pochopit širší kontext, nedívat se jenom těsně před sebe (a už vůbec ne jenom na sebe) – to je Boží moudrost v praxi, prozíravost. Je to vlastnost, která zjednává přízeň u lidí a vede k přízni u Boha, protože prozíravost od Boha se zaměřuje na Boží slávu. Je důkazem Duchem svatým obnoveného srdce, odkud se vylévají proudy moudrosti a života Pána Ježíše Krista. Ale věrolomní nemají takový vhled, takže pokračují dál ve své záludné a převrácené cestě. Jestliže nebudou litovat své nevěry a proradnosti, jestliže se neobrátí k Pánu Ježíši Kristu, cesta věrolomnosti je dovede přímo do záhuby – nejprve časné a posléze i té věčné.  

Za vinu když sám sebe obětuje, uvidí potomstvo. (Iz 53,10 B21)

Náš Pán Ježíš nezemřel nadarmo. Jeho smrt byla obětí; zemřel jako náš zástupce, protože jeho smrt byla trestem za naše hříchy a protože jeho zástupná oběť byla Bohem přijata. Zachránil ty, za které přinesl svou duši jako oběť. Svou smrtí se stal podobný pšeničnému zrnu, které přináší hojný užitek. Za Ježíšem musí jít jeho děti; On je Otcem věčnosti. Říká: „Hle, já a děti, které mi dal Bůh“ ( Žd 2,13).

Pravdivé rty se zajistí navždy, kdežto jazyk zrádný na okamžik. (Př 12,19)

Pravdivé rty, jazyk, který rozumí tomu, co znamená „ano, ano“ a „ne, ne“, to je hodnota, která ukazuje na člověka pevného charakteru. Takový člověk mívá dobrou pověst, za takovým člověkem jdeme pro radu, takový člověk žije v upřímnosti srdce před Bohem a jeho postavení v Kristu je zajištěné navždy, protože jeho ústa svědčí o tom, že jeho srdce je proměněné Bohem. Nicméně v tomto světě nemusí pravdivá ústa vždy přinést dobré věci – někdy jsou lidé kvůli pravdě spíš pronásledování. A naopak jazyk zrádný někdy vynáší člověka na výsluní a přináší mu chválu od Boha. Proradná ústa mohou zažít okamžik své slávy, ale věčnost patří pravdě a nikoliv lži. Pravda bude vládnout, zatímco lež se bude utápět v zoufalství věčného zahynutí.

Hospodin má v ohavnosti lidi falešného srdce, kdežto zalíbení má v těch, jejichž cesta je bezúhonná. (Př 11,20)

Falešné, neupřímné srdce lže sobě i druhým. Sobě lže na prvním místě, a proto je tak převrácené. Jen máloco je horší než sebeklam. Člověk, který v něm žije, bude jednoho dne postaven před děsivou realitu svého vlastního života, která znamená, že Bůh se třese odporem a hnusem nad sebeklamem, odmítá každé neupřímné srdce, a odsuzuje ho do věčného plamene ohnivého jezera, kde bude pláč a skřípění zubů. V čem má tedy Bůh zalíbení? Především jde o bezúhonnost, integritu. To není dokonalost, ale je to soulad vyznání a života. Je to život, který může být slabý, může být jenom doutnající, jako ten knot, a přece ho Pán neuhasí, ale nachází  v něm zalíbení a dovede každé takové své dítě až do své slávy.

Bázeň před Hospodinem přidává dnů, kdežto svévolníkům se léta zkrátí. (Př 10,27)

Bázeň před Hospodinem je zdrojem života. Jenom v bázni před Pánem se může křesťan skrýt před mnohým zlem, protože bázeň odvrací od zlého. Slouží jako úkryt a vede velkému požehnání v životě Božího dítěte. Odvrací člověka pod pošetilosti a hlouposti, které vedou nejen do marnosti, ale často přímo do zkázy. To je případ svévolníka. Nemá žádnou bázeň ani moudrost od Pána, jeho oči nevidí žádné nástrahy a léčky, které jsou na jeho cestě, jeho mysl nedokáže rozpoznat žádnou nepravost, která vede do záhuby a jeho srdce je neustále nakloněné ke konání zlých věcí. Není divu, že se jeho léta budou krátit a jen výjimečně bude svévolník dlouho živ. Všechny jeho cesty směřují do říše smrti.

Jsi-li moudrý, k svému prospěchu jsi moudrý, jsi-li posměvač, sám na to doplatíš. (Př 9,12)

Moudrost zbohacuje, hloupost bere. Moudrost odděluje od hříchu, hloupost vede do hříchu. Moudrost posvěcuje, hloupost poskvrňuje. Moudrost učí pokoře a milosrdenství, hloupost učí tvrdosti a pýše. Kdo je moudrý, bude těžit z moudrosti, kterou dává Bůh. Bude mu ku prospěchu tuto moudrost následovat. Každá oblast jeho života bude zahrnuta požehnáním, protože následování moudrosti vždycky přinese požehnání a milost. Ale hloupost vede k tvrdosti, vede k povýšenosti a k tomu, že se z člověka stane posměvač a prokáže se, že nejenom je, ale také vždycky byl svévolníkem. A na to nemůže nedoplatit. Svévolník na soudu neobstojí (Ž 1,5). Proto hledej Boží moudrost, usiluj o ni, volej k Bohu, který dává všem a bez výhrad a nepochybuj!