Zamyšlení

… ta první smlouva … (Žd 8,7)

Stará smlouva byla uzavřena na hoře Sínaj, kde byl vydán zákon. Nebyla bez nedostatku, praví list k Židům. Měla své bohatství, své světlo, ale také stíny. Většinou byla předobrazem. Jednoho dne měla být vystřídána smlouvou lepší, která přišla v Ježíši Kristu.

Ale jakkoli byla jen předobrazem, ať měla nedostatky, přece se jí nemůžeme zříci. Obsahuje určité bohatství a někdy bychom ani nechápali novou smlouvu, kdybychom neznali onu první, neboť i k otcům mluvil Bůh. Ona první je cenná, ale druhá je slavnější. Smlouva, potvrzená krví Spasitelovou.

Z toho, co bylo řečeno, plyne: máme velekněze, který usedl po pravici Božího trůnu v nebesích jako služebník pravé svatyně a stánku, který zřídil sám Hospodin, a nikoli člověk. Každý velekněz bývá ustanoven k tomu, aby přinášel dary a oběti; proto musel i Ježíš nutně přinést oběť. Na zemi by nemohl být knězem, protože zde už byli kněží, kteří přinášeli dary podle zákona. Ti však sloužili ve svatyni, která je jen náznakem a stínem svatyně nebeské. Vždyť Bůh uložil Mojžíšovi, když měl zřídit stánek: ‚Hleď, ať uděláš vše podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.‘ Avšak Ježíš dosáhl vznešenější služby, právě tak jako je prostředníkem vyšší smlouvy, založené na lepších zaslíbeních. Kdyby totiž ta první smlouva byla bez vady, nebylo by třeba připravovat druhou. Ale když Bůh kárá svůj lid, říká: „Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy s domem izraelským i s domem judským uzavřu smlouvu novou, ne jako byla ta smlouva, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl ze země egyptské. Neboť oni nezůstali v mé smlouvě, a já jsem se jich zřekl, praví Hospodin. A toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, praví Hospodin: Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Pak už nebude učit druh druha a bratr bratra a nebude vybízet: ‚Poznej Pána‘, protože mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího. Slituji se nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy už nevzpomenu.“ Když Bůh mluví o nové smlouvě, říká tím, že první je zastaralá. Co je zastaralé a vetché, blíží se zániku. (Žd 8,1–13)

Hospodine, je čas jednat, tvůj Zákon se porušuje. (Ž 119,126)

Boží zákon se porušuje, což znamená, že Bůh je znevažován, lidé ho obcházejí, nechtějí o něm slyšet, vzdorují mu, bojují proti němu. Žalmista nemohl mít na mysli jiný zákon, než ten Mojžíšův, ale ve světle nové smlouvy musíme tato slova vztáhnout na zákon Kristův, zákon lásky. Lidé nevěří v Krista, což je podle Pána Ježíše podstatou hříchu (J 16,9), lidé nemají lásku jedni k druhým, což má být základním rozlišovacím znakem Kristových učedníků (J 13,35). Není to nic nového pod sluncem. Ale je to důvodem, aby Boží děti volaly k Bohu, aby povstal a začal jednat, aby se ujal soudu, aby otřásal vším na nebi i na zemi, aby zůstalo jen to neotřesitelné. 

Hospodine, je čas jednat, tvůj Zákon se porušuje. (Ž 119,126)

Žalmista naléhá na Boha a vyzývá ho, aby jednal, aby prokázal, že je živým Bohem. Může se to zdát troufalé, ale Božím dětem a Božím služebníkům to není cizí – v Písmu vidíme celou řadu příkladů, kdy věřící naléhají na Pána, aby  se ukázal jako Pán. Je to prosté volání víry, je to víra samotná, která se obrací k Bohu s žádostí, aby Bůh potvrdil, že je tím, za koho se prohlašuje, aby obhájil ty, které nazývá svými dětmi. Křesťané nemusejí být ustrašení ani malověrní, ale mají se opřít o svého Boha, spolehnout se na něj, volat k němu a důvěřovat mu, že on sám bude jednat. On je náš Otec a my jsme jeho milované děti. 

Jsem tvůj služebník, učiň mě rozumným, abych poznal tvá svědectví. (Ž 119,125)

Bez Božího zásahu zůstává člověk nerozumným a nemůže poznat Boží svědectví. Pouze Bůh dát člověku uši ke slyšení, oči k vidění a srdce k věření. V tomto textu máme slova Božího služebníka, což nijak nepopírá skutečnost, že Bůh musel nejprve zachránit, aby mohl dát růst. Bůh nepoužívá dvojí metr! Bůh jedná s lidmi na základě své milosti a slitování. A své služebníky vede k tomu, aby rozuměli, aby se spolehli na jeho Slovo, aby toužili po Božím synu, Pánu Ježíši Kristu, aby ho poslouchali a radovali se z něj. Kéž bychom ho znali víc! Tento verš, tato modlitba, by měla být součástí každodenního života Božího dítěte. Teprve potom budeme moci spolu s učedníky říci: „Což nám srdce nehořela, když nám otevíral Písma?“

Jsem tvůj služebník, učiň mě rozumným, abych poznal tvá svědectví. (Ž 119,125)

Žalmista připomíná Pánu, kým je a na čem staví. Je jenom služebníkem Pána. Není ničím víc. Je Pánovou ovečkou, která potřebuje stejnou péči jako jakákoliv jiná ovečka. Každé Boží dítě potřebuje, aby ho Bůh učinil rozumným. Každé Boží dítě vstupuje do života, do spasení, do Božího království v naprosto neproměněném stavu – jako hříšník obrácený Boží milostí, znovuzrozený z Ducha svatého, povolaný láskou Kristovou a přitahovaný Boží mocí. A v tomto stavu potřebuje, aby ho Bůh učinil rozumným, aby mu dal uši ke slyšení, oči k vidění a srdce k věření – musí se naučit bázni Hospodinově, která je počátkem moudrosti. A potom bude neustále volat: „Učiň mě rozumným!“, protože bude chtít znát Pána Ježíše Krista stále víc.

Nalož se svým služebníkem podle svého milosrdenství, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,124)

To je nádherný popis života křesťana – je založený na Božím milosrdenství a je o naprosté vydanosti Bohu. To je a musí být naše každodenní záležitost, kdy se vydáváme Bohu do rukou s důvěrou, že on bude jednat, že se nad námi slituje a prokáže nám své milosrdenství, že nás použije jako své nástroje ke své slávě. Skrze to nás potom Bůh vyučuje. Ze svého Slova nás vyučuje o svých příkazech a nařízeních a skrze okolnosti našich životů a naši odevzdanost jemu samotnému nás učí závislosti na něm, bázni před ním, poslušnosti jemu a jeho Slovu, lásce k němu. V tom všem spatřujeme jeho velikost a jsme přemáháni jeho slávou, jeho mocí, jeho trpělivostí a laskavostí.

Nalož se svým služebníkem podle svého milosrdenství, vyučuj mě v tom, co nařizuješ. (Ž 119,124)

Další volání žalmisty z hlubin lidského zoufalství, v němž se nacházíme kvůli svým hříchům. Musíme se dovolávat Božího milosrdenství. Sami nemáme nic, čím bychom mohli usmířit planoucí Boží hněv. V nás samotných není nic, co bychom mohli Bohu nabídnout jako dostatečnou satisfakci za naše hříchy. Jsme skrz naskrz zkažení. I když se tato zkaženost neprojevuje v plné míře, přesto zasahuje úplně všechny oblasti lidského života. Proto nám nezbývá nic jiného, než volat k Bohu a prosit ho jeho milosrdenství a slitování. A Bůh odpovídá! Poslal svého Syna, abychom ve víře v něj měli věčný život v jeho jménu. Ze své milosti nás Bůh zve, abychom šli ke Kristu, abychom v něj vložili svou důvěru a měli život.

Zrak mi slábne, vyhlížím tvou spásu, výrok tvé spravedlnosti. (Ž 119,123)

Do umdlení žalmista vyhlížel spásu od Hospodina. Bůh je spasitel svého lidu. Zachraňuje nás skrze svou spravedlnost. Jsme spaseni z milosti a udělení milosti je dílem spravedlnosti, byť se zdá být velmi nespravedlivé. Kromě toho tato milost nebyla zadarmo – stála život Božího Syna. Pán Ježíš Kristus nesl plnou váhu Božího hněvu, který byl namířen na naše hříchy. Právě tyto hříchy na sebe Ježíš vzal a vynesl je na kříž, kde je Bůh spravedlivě odsoudil – nikoliv na nás a spolu s námi, ale na svém Synu. Spravedlnosti bylo učiněno zadost. Za hříchy bylo zaplaceno podle spravedlnosti, smrtí. Pro žalmistu to byla daleká a mlhou zahalená budoucnost, kterou nepřestával vyhlížet. Pro nás se stala skutečností a můžeme ji skrze víru žít.

Zrak mi slábne, vyhlížím tvou spásu, výrok tvé spravedlnosti. (Ž 119,123)

Od neustálého vyhlížení mi slábne zrak … Toužím po tobě, Bože, chci vidět tvojí slávu, zakoušet tvou přítomnost, zachytit vanutí tvého Ducha, proto neustále vyhlížím. Nechci propásnout ten okamžik, kdy se ve své milosti a moci objevíš, kdy budeš procházet kolem, kdy budeš klepat na dveře mého srdce. Vyhlížím tvou spásu, dychtím po ní. Bože, zachraň svého služebníka. Nechci, a ani nemohu volat k někomu jinému – ty jsi můj Bůh, od tebe mi vzejde spása. Hospodin je spasitel svého lidu, Bůh odpovídá, když k němu Boží děti volají. Bůh se slitovává a navštěvuje, posílá vysvobození i vykoupení. Poslal svého Syna, abychom skrze něj a v něm poznali Boha samotného. Proto mu patří naše věčná chvála. 

Zasaď se za svého služebníka k jeho dobru, aby mě opovážlivci neutlačovali. (Ž 119,122)

Všechno, co Bůh dělá, pro dobro těch, kdo ho milují. Když se zasazuje za své služebníky, je to pro jejich dobro, když ponechává své služebníky v rukou opovážlivců, je to pro jejich dobro. Pánovi služebníci získávají korunu slávy, když Bůh dovolí svévolníkům, aby je utlačovali, pronásledovali nebo dokonce připravili o život. Je to Boží milost pro Božího služebníka a je to projev Boží dobroty vůči opovážlivcům, kterým Bůh skrze to ukazuje, že on sám je soudcem všech věcí a že soud začíná od Božího domu. Je to varování pro bezbožné a výzva, aby činili pokání a věřili v Pána Ježíše Krista, který jediný je může zachránit před přicházejícím soudem. 

Zasaď se za svého služebníka k jeho dobru, aby mě opovážlivci neutlačovali. (Ž 119,122)

Zde máme každodenní volání křesťanské duše, která je cele závislá na Bohu. Zasaď se, Bože, zasáhni, jednej, zastaň se, ochraňuj, ujmi se pře, Panovníku. Každý den potřebujeme zastání od Boha. Každý den potřebujeme ochranu před ďáblem a jeho pomocníky, před zlými lidmi i před sebou samými se všemi našimi slabostmi, pády a hříchy. Každý den se tak snadno vzdalujeme od Boha a proto musíme stále znovu volat: Zastaň se svého služebníku, smiluj se nade mnou, Bože, pro své velké milosrdenství, které jsi nám prokázal ve svém milovaném Synu, který přišel, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a postavil neposkvrněné před tvář tvé slávy. Kvůli němu samotnému se mě zastaň a oslav se na mém životě. 

Vykonávám soud a spravedlnost, neponechej mě těm, kdo mě utlačují. (Ž 119,121)

Neponechej mě … To jsou slova volajícího, který se neustále ohlíží za sebe, který je pronásledován a utlačován. Ale Bůh ho neponechá. Bůh se svých dětí nikdy nevzdá ani se jich nikdy nezřekne. Kde začal dobré dílo, tam ho dovede až do konce (Fp 1,6). Bůh je věrný. To jenom my jsme malověrní a nedůvěřiví. A zvláště v těch těžkých chvílích, kdy zakoušíme útlak nebo pronásledování, je pro nás obtížné spolehnout se na Boží dobrotu a lásku. Ale copak nás něco může oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši a která byla skrze Ducha svatého vylita do našich srdcí? Vždyť za nás dal svého vlastního Syna! Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno (Ř 8,32)?

Vykonávám soud a spravedlnost, neponechej mě těm, kdo mě utlačují. (Ž 119,121)

Kdokoliv vykonává soud a spravedlnost, bude se potýkat s řadou nepřátel. A nemusí to nutně být ani křesťan. Ale Boží dítě má být zakořeněné ve spravedlnosti a má soudit spravedlivým soudem, má se starat o pravdu a právo. A to vždycky povede k nevoli. A leckdy dokonce k útlaku. Bůh však nikdy nedovolí utlačovatelům jít dál, než on sám chce, aby šli. Mohou trýznit druhé jen do té míry, do jaké jim je k tomu dána moc shůry. Proto také nevoláme k lidem o vysvobození, ale k Bohu. Víme, že jsme v jeho rukou, že jsme v dobrých rukou, a i když se svévolníci vzmáhají, Bůh je vždycky naše útočiště a pomoc velmi osvědčená. 

Vykonávám soud a spravedlnost, neponechej mě těm, kdo mě utlačují. (Ž 119,121)

Bůh vyzývá svůj lid, aby jednal podle spravedlnosti, pravdy a práva. Je to výsada, kterou Bůh svým dětem dává. Každé Boží dítě poznalo pravdu, když poznalo toho, který je zdrojem veškeré Pravdy, Pána Ježíše Krista. Každé Bož dítě zná a zakouší spravedlnost, protože ta je zjevená v evangeliu, které zachraňuje (Ř 1,16). Proto může každý křesťan vyhlašovat spravedlivý soud – a nejenom, že může, nýbrž také musí. Nejde to jinak. Kde je bezpráví a nespravedlnost, tam není pravda ani láska, tam není evangelium ani spasení, tam není možné hledat Pána Ježíše Krista, tam není nový život. Ale každé nové stvoření narozené z Ducha svatého vykonává soud a spravedlnost podle práva a pravdy.

Strachem před tebou se chvěje mé tělo, bojím se tvých soudů. (Ž 119,120)

Boží soudy vzbuzují bázeň. Když Bůh přichází se svými soudy, lidé se třesou. A nejenom lidé – třesou se i nebeské mocnosti, třese se i celá země. Je dobré bát se Božích soudů, je správné bát se Boha, ale to nejlepší je, hledat zachránce, který má moc vysvobodit nás z přicházejícího Božího hněvu. Nikdo jiný nemůže být takovým zachráncem, kromě samotného Božího syna. Jenom on mohl nést břemeno našich hříchů jako náš zástupce, jenom jeho oběť je dostatečná na to, aby utišila Boží hněv a přinesla dobré zadostiučinění za urážku Božímu majestátu, kterou naše hříchy způsobily. Bůh je svatý a jeho soudy jsou spravedlivé. Kéž nám Bůh otevírá oči, abychom viděli jeho ruku ve svých životech i v tom, co se děje kolem nás. 

Strachem před tebou se chvěje mé tělo, bojím se tvých soudů. (Ž 119,120)

Bůh je strašlivý ve své velikosti. Jeho hlas nutí laně k porodu a sloupává z lesních stromů kůru (Ž 29,9). Jeho spravedlnost je naprosto dokonalá a dokonale neúprosná – nikdo a nic nemůže uniknout. Jeho svatost je ostřejší než tisíc laserových paprsků a neobstojí před ní ani sebemenší poskvrnění. Ve své moci Bůh otřásá nebem i zemí, aby zůstalo jenom to, co je neotřesitelné. Jeho sláva je taková, že si i ty nejsvatější andělské bytosti, které jsou před jeho tváří, zakrývají tváře a volají: „Svatý, svatý, svatý!“ Každé tělo se chvěje, když se Bůh jen zdálky přiblíží. Ale v Kristu Ježíši jsme byli přeneseni ze tmy do jeho podivuhodného světla a můžeme směle vcházet do Boží přítomnosti.

Všechny svévolníky v zemi odklízíš jak strusku, proto jsem si zamiloval tvá svědectví. (Ž 119,119)

Žalmista ukazuje, že má dobrý důvod, proč miluje Pánova přikázání a svědectví – jsou spravedlivá a správná. Vedou ke spravedlnosti a přinášejí pokoj, protože odstraní svévolníky z Boží přítomnosti jako strusku. Nezůstane nic zlého, zůstane jenom pravda a pokoj. To je srdce, které je cele zaměřeno na Pána, na jeho svatost, spravedlnost na jeho lásku k pravdě a dobrotu. A i když víme,  že taková slova mluví na prvním místě o nás, protože i my jsme byli Boží nepřátelé, rozumíme také tomu, že Bůh se nad námi smiloval a v Kristu nám daroval svou milost, takže se můžeme na svět dívat jeho očima, skrze jeho spravedlnost, svatost a slávu. Kéž Bůh zjevuje své světlo skrze nás. 

Všechny svévolníky v zemi odklízíš jak strusku, proto jsem si zamiloval tvá svědectví. (Ž 119,119)

Bůh je svatý a naprosto spravedlivý. Kdybychom jen trochu více promýšleli Boží spravedlnost, byli bychom rychle naplněni bázní. Už nyní nechává Bůh dopadat své soudy na všechny, kdo se vzpírají pravdě – vydává je jejich vlastním touhám a žádostem jejich srdcí.  Ale blíží se den, a už klepe na dveře, kdy Bůh zahladí všechny svévolníky, každého, kdo není z milosti a skrze víru skryt v Pánu Ježíši Kristu. Budou odváti jako tráva, odklizeni jako struska. Nezbyde po nich vůbec nic – dokonce i vzpomínka na ně ztrouchniví a nezbyde z ní nic. Jedinou možností, jak tomuto soudu uniknout, je činit pokání, tedy litovat své vzpoury proti Bohu a spolehnout se na dokonané dílo Pána Ježíše Krista.

Zhrdáš všemi, kdo zbloudili od tvých nařízení, protože záludně klamou. (Ž 119,118)

Bůh vidí hluboko do lidského nitra. Nepotřebuje, aby mu někdo něco říkal o druhém člověku, protože zná všechny myšlenky i motivy srdce. A přece Bůh jedná – vyváří si nějaký postoj – nikoliv na základě toho, co vidí v srdci člověka, ale na základě toho, jaké jsou lidské činy. Vidí, jak se kdo staví k jeho přikázáním. Vidí, že lidé záludně klamou – tak nazývá neposlušnost svým přikázáním. Když někdo odmítá podřídit se pod mocnou ruku Boží, poslechnou t výzvu evangelia a činit pokání a věřit v Ježíše, není to „jenom poblouzení“, ale je to záludný klam, vzpoura proti tomu, který bude soudit živé i mrtvé podle měřítka svatého evangelia Pána Ježíše Krista.

Zhrdáš všemi, kdo zbloudili od tvých nařízení, protože záludně klamou. (Ž 119,118)

Bůh zavrhuje všechny zbloudilé … Ale copak my sami jsme nebyli jiní? I my jsme bloudili, byli jsme daleko od Boha a neposlouchali jsme jeho přikázání. Ale ve svém velikém milosrdenství nás ze své milosti zachránil skrze víru v Pána Ježíše Krista. Vložil do nás svého Ducha a dal nám nové srdce, které už nebloudí, ale jde po cestě následování Krista a poslušnosti jeho přikázáním. Bůh volá každého k pokání a k víře a také je dává každému, kdo přijdou k Pánu Ježíši. Ale kdo ho odmítají, urážejí samotného Boha, vzdorují mu a bloudí dál navzdory Božímu laskavému volání. Pro takové už není žádné slitování, ale jenom temnota, kde je pláč a skřípění zubů.

Buď mi oporou a budu spasen, stále budu hledět na tvá nařízení. (Ž 119,117)

Bůh zachraňuje! Bez něj je každá lidská námaha marná, a podobá se snaze barona Prášila, který údajně vytáhl sám sebe za vlasy z bažiny i s koněm, na němž seděl. Člověk nemůže zachránit sám sebe. Potřebuje pevnou oporu, kterou mu může být jenom Bůh, jehož poznává skrze Slovo, které nám Bůh dal. Proto chce spasená duše stále hledět na jeho nařízení, proto nachází zalíbení v jeho zákoně. Když se Bůh stane oporou hříšníka, a ten je zachráněn z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, stanou se Pánova nařízení radostí, protože v každém z nich se zjevuje sám Pán Ježíš Kristus a každé z nich je zdrojem milosti, pokoje a života. 

Buď mi oporou a budu spasen, stále budu hledět na tvá nařízení. (Ž 119,117)

Máme tady další prosbu o pomoc, další volání k Bohu, hledání opory. Nevěřící lidé někdy mluví o tom, že Bůh je pro křesťany takovou berličkou, bez které se v životě neobejdou. Je to přesně tak. Nevěřící lidé pouze nevidí, jaká je skutečná realita – že v tom duchovním slova smyslu jsme jako lidé bez nohou, takže se bez berličky prostě neobejdeme. Zoufale nutně potřebujeme oporu, protože bez ní nejsme schopni udělat ani jeden krok. Potřebujeme oporu, protože bez ní nemůžeme dojít ke spasení. Pokud nás Bůh nepodepře, pokud nás on sám nepozvedne, pokud nás nepřitáhne k sobě, nebudeme zachráněni. Sami sebe nikdy nespasíme. Potřebujeme prostředníka, který to dokáže – a takový je jenom jediný: Pán Ježíš Kristus.

• … do srdce … (Jr 31,33)

Jeremjáš znamená vyvrcholení izraelského proroctví. Žádný ze  starozákonních proroků se více nepřiblížil budoucí nové smlouvě, než tento Jeremjáš, muž nitra. Náboženství je pro něj především věcí srdce. Jeho podstata tkví v osobním spojení s Bohem, jeho předpokladem je pokoj s Bohem a projevem tohoto náboženství srdce je skutečná zbožnost nitra.

To je i sláva nové smlouvy. Nejde zde o zevní slavnosti, ani zevní lesk. Zákon nemá být již psán na kamenné desky, ale na lidská srdce. Zřízení nové smlouvy je umožněno Boží odpouštějící láskou. Bůh není především soudcem, ale Pánem, který přinesl dostiučinění.

• Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novu smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: „Poznávejte Hospodina!“ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat. (Jr 31,31–34)

Podpírej mě, jak jsi řekl, a budu žít, v mých nadějích mě nezahanbuj. (Ž 119,116)

Naděje, které si dělají lidé, obvykle selžou, zhroutí se jako domeček z karet a kdo se na ně spoléhal, je zahanben a zdeptán. Ale naděje, kterou dává Bůh je jistá a pevná. Je jako kotva, která je umístěná v nebesích, se kterou jsme pevně spojeni. Tou kotvou je Pán Ježíš Kristus, který před námi vstoupil do nebeské svatyně a usedl po pravici Boží. Jsme s ním pevně spojeni poutem lásky, od níž nás nemůže nic oddělit (Ř 8,35–39). Boží vůlí je, aby Boží syn neztratil ani jednoho z těch, které mu Otec dal a aby je vzkřísil v poslední den (J 6,39). Proto se můžeme radovat a s důvěrou vyznávat, že kdo v něho věří, nebude zahanben.

Podpírej mě, jak jsi řekl, a budu žít, v mých nadějích mě nezahanbuj. (Ž 119,116)

Tak jako mnohokrát i nyní žalmista pozvedá svůj hlas a prosí Boha pomoc. A milosrdný Bůh pomoc dává, neotálí, ale jedná v tom nejlepším čase. S Bohem se budeme v tomto žalmu ještě potkávat. Nyní se můžeme uspokojit tím, že Bůh je plný milosti a slitování a zoufalé volání svého lidu o pomoc, nenechá bez odpovědi. Bůh se vždycky postará o své děti – ať již tím, že jim dá sílu nést to, v čem se nacházejí, nebo tím, že jim ukáže východisko a cestu, kterou se mají vydat. A každou situaci, kdy k němu musíme volat, používá k naší výchově a ke své slávě. Kéž je naší trpělivou a pokornou odpovědí: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš, Otče.“ 

Pryč ode mne, zlovolníci! Budu zachovávat přikázání svého Boha. (Ž 119,115)

Zlovolníci jsou ti, kteří žádné Boží přikázání nezachovávají, kteří se nechtějí podřizovat Bohu a ani ho nechtějí poslouchat. Takoví musí pryč z přítomnosti svatých. Nejen jejich příklad, ale i jejich přítomnost jsou nežádoucí! Žádoucí je protiklad k nim – tedy poslušnost a zachovávání Pánových přikázání. Konec konců, jedno z Pánových nařízení je, aby Boží děti byly svaté, tedy oddělené od hříchu, aby neměly společenství s bezbožníky, ale oddělily se od nich. Není možné být s nimi a současně se držet Božího slova – to je poskakování na obě strany, které je nejenom neposlušností, ale dokonce přímo výsměchem živému Bohu, který si ve svém Synu připravil lid, který je horlivý v dobrých skutcích. 

Pryč ode mne, zlovolníci! Budu zachovávat přikázání svého Boha. (Ž 119,115)

Hle, jaká výzva! To zní skoro jako bojový pokřik křesťana. Ruku v ruce s ním ale musí znít také druhá výzva: „Rychle spěchejte ke Kristu, zlovolníci!“ Jenom on má moc proměnit vaše srdce stejně, jako proměnil to mé. A těm, kdo mu nyní patří, přikazuje, aby se chránili před poskvrnou světa, tedy mimo jiné také před všemi zlovolníky. Ale není to výzva k pasivnímu útěku a schovávání se před zlými lidmi (i když před některými je třeba se schovat nebo se jim zdálky vyhnout), ale je vykázání svévolníků ze společenství svatých. Zbožný člověk nesedává s posměvači, ani nestojí na cestě hříšných, ale oblíbil si Hospodinův zákon a přemýšlí o něm ve dne i v noci (Ž 1,1–2).

Tys má skrýš a štít můj, čekám na tvé slovo. (Ž 119,114)

Jakub nás vybízí k tomu, abychom v tichosti přijali zaseté slovo, které má moc spasit naše duše (Jk 1,21). To je slovo od Pána, to je to slovo, na které žalmista čeká, slovo, které zapadne dovnitř, do nitra srdce, kde ho přijmeme ve víře. Je to slovo ujištění, které pomáhá ukrýt se v Pánu, mít v něm svou skrýš a z něj svůj štít. Je to jeho slovo, živé slovo, slovo pravdy, které nás spojuje se samotnou Pravdou, s Pánem Ježíšem Kristem, a které Duch svatý probouzí a jemuž dává růst. Spolu s ním roste i naše víra, naše spolehnutí se na Boha, na jeho dobrotu, na jeho ochranu, na jeho lásku, o níž nás nemůže nikdo a nic oddělit. 

Tys má skrýš a štít můj, čekám na tvé slovo. (Ž 119,114)

Jenom Bůh sám, který se nám dal pozvat v Pánu Ježíši Kristu, může být naším štítem a naší skrýší. Když je těžko, že člověk už nemůže, stačí jen slabým hláskem volat k Pánu Ježíši, obrátit se pro pomoc k němu. Někdy už nestačí ty prostředky potěšení a povzbuzení, která nám nabízí, ale musíme přímo k němu. On přemohl hřích i smrt, on ví, jakou chuť má pokušení a jak se s ním vypořádat, na svém těle zakusil Boží hněv za nás, místo nás a pro nás, proto nyní může být naším účinným štítem. Stačí se k němu jenom schovat. On vyřeší všechno ostatní – vyrovná se s nepřáteli, zahojí rány, posílí víru, rozhorlí lásku, upevní v naději. 

Nenávidím obojetné lidi, miluji tvůj Zákon. (Ž 119,113)

Kdo miluje dobro, nenávidí zlo v každé jeho podobě – ať už v podobě hříchu nebo zla takového, když dopadne na hlavu člověka, nebo i v podobě hříšných lidí. Mít kvůli lásce k dobrému v nenávisti hříšné lidi, znamená dávat přednost dobru, před zlem. Ale touto láskou a s ní spojeným nebezpečím, nelze začínat.  Začít musí Bůh sám – svou mocí a svým Slovem, které bude pracovat v našich srdcích. A čím více budeme poznávat jeho lásku k nám, tím více budeme milovat jeho samotného a s ním také jeho Slovo, jeho zákon (Kristův zákon, zákon lásky) a také jeho lid. Kéž se nad námi Pán smiluje a otevře naše srdce i naše ústa, abychom mohli spolu se žalmistou vyznat, že milujeme jeho zákon.