Zamyšlení

Svévolníci na mě čekají, aby mě zahubili, já se snažím porozumět tvým svědectvím. (Ž 119,95)

Svévolníci nenávidí spravedlivé a mnohdy jde jejich zloba tak daleko, že chtějí spravedlivého zahubit. Nemůžeme se tomu divit – právě takto naložili s tím Spravedlivým, s Pánem Ježíšem Kristem. Jestliže jeho pronásledovali, i nás budou pronásledovat, jestliže jeho zabili, i nás, jeho následovníky, budou chtít zabít a budou usilovat o naši záhubu. Jsme světlem světa a solí země, proto se nemůžeme divit, že svět, který chce zůstat v temnotě, bude usilovat o naše umlčení. Ale naše světlo není z nás, ani naše stát a obstát tváří v tvář útlaku a pronásledování. Je to Kristus v nás, který nás posiluje a který žije svůj život ve všech, kteří mu skrze víru odevzdali své životy.

Tobě patřím, buď má spása, na tvá ustanovení se dotazuji. (Ž 119,94)

Prorok Jonáš v hloubi moře v nitru veliké ryby, kterou pro něj Bůh nastrojil, vyznal, že „u Hospodina je spása“ (Jon 2,10). Bůh zachraňuje. V nikom jiném není spásy než v Kristu a pod nebem není jiného jména, než je jméno Ježíš, v němž bychom mohli být spaseni. On je naším Spasitelem a Pánem, vlastníkem a průvodcem – proto se neustále dotazujeme na jeho ustanovení, proto hledáme jeho vůli a jeho tvář. Patříme mu, takže můžeme směle vyznávat, že je naší spásou a důsledkem tohoto našeho nového postavení je, že se chceme řídit jeho Slovem, že se dotazujeme na jeho vůli, na jeho plány pro naše životy, na konkrétní vedení v každodenních situacích, do nichž se dostáváme.

Tobě patřím, buď má spása, na tvá ustanovení se dotazuji. (Ž 119,94)

Celé stvoření patří Hospodinu. Každý člověk by měl s plnou vážností vyznat to, co žalmista: „Tobě patřím.“ A celé stvoření kromě vzbouřeného člověka právě toto vyznává. Jenom člověk vzdoruje, protože ve svém praotci Adamovi padl. Jsme padlá stvoření, která si nárokují vládu nad vlastními životy. Nejsme sice schopni zajistit ani tak nepatrnou věc, jako je to, aby nám nespadl vlas z hlavy, ale máme pocit, že vládneme sami nad sebou, nad vlastním životem (pro který jsme se nerozhodli a který jsme si nevybrali), nad okolnostmi (z nichž jsme schopni ovlivnit jen nepatrný zlomek) a obvykle bychom chtěli vládnout i nad druhými. V jak ohromném sebeklamu člověk žije! Ale Boží dítě radostně vyznává, že patří Hospodinu, a že on vládne.

Na tvá ustanovení nezapomenu nikdy, protože mi jimi zachováváš život. (Ž 119,93)

Učedníci vyznávali, že nemají nikoho jiného, ke komu by mohli jít, než je sám Kristus, protože on má slova věčného života. On je dokonce tím Slovem života. V něm je život sám. Jeho Slovo zachovává při životě – on všechno nese svým mocným slovem. Žalmista přistupoval k Bohu se stejnou vírou, jako o staletí později učedníci k Pánu Ježíši Kristu a jako my dneska. Chceme, aby v nás jeho slovo přebývalo ve vší plnosti, protože to slovo občerstvuje, posiluje, povzbuzuje, buduje, napomíná i chrání. Boží slovo a jeho ustanovení jsou plné moci a slávy. Kdo se jich drží a připomíná si je, nikdy nebude zklamán ani zahanben, ale bude v něm i skrze něj oslavován Pán Ježíš Kristus.

Na tvá ustanovení nezapomenu nikdy, protože mi jimi zachováváš život. (Ž 119,93)

Může někdo vyřknout tak silná slova, že na Hospodinova ustanovení nikdy nezapomene? Ano – ten, kdo má tato ustanovení vyrytá do svého srdce. Žalmista tady mluví jako ten, kdo je narozený z Ducha svatého, kdo dostal nové srdce a do jehož nitra Bůh vložil svůj zákon. Jenom takový člověk nikdy nezapomene. Kde Bůh začal své dobré dílo, tam ho dovede až do konce (Fp 1,6). To je požehnaná jistota všech Božích dětí. Můžeme se radovat z Božího díla v nás a s radostí vyhlašovat, že nikdy nezapomeneme na Pánova slova, na jeho ustanovení, na jeho zákon – na zákon lásky, který byl do nás vložen, na lásku, která byla skrze Ducha svatého vylita do našich srdcí.

Kdyby mi tvůj Zákon nebyl potěšením, dávno bych v svém pokoření zhynul. (Ž 119,92)

Kdyby nebylo tvého Slova, Pane, dávno bych se zhroutil – a nejen já, ale celý svět. Vždyť všechno je udržováno tvým mocným Slovem. Jím jsi stvořil věky a jím udržuješ všechno v chodu. Pro mě je zdrojem života, občerstvující studnicí moci a síly. Když jsem zdeptán a pokořen, tvoje Slovo mě posiluje a pozvedá. Tvé Slovo je chlebem mé duše, která se jím posiluje a živí, je pokrmem mého ducha, který se jím občerstvuje. Hospodine, jak jsem vděčný za tvé Slovo, za tvůj zákon, který svědčí o tvých soudech, o tvé velikosti a slávě, který ukazuje na tvého Syna a mého Spasitele, Ježíše Krista. Tobě buď chvála, Bože, za tvé Slovo, které je navěky upevněno v nebesích.

Kdyby mi tvůj Zákon nebyl potěšením, dávno bych v svém pokoření zhynul. (Ž 119,92)

Hospodinův zákon je potěšením pro každé znovuzrozené srdce. Je to celé Boží slovo, je to slovo živého Boha, je to svědectví o Bohu samotném a o jeho velkolepém díle. Celé Písmo svědčí o Kristu, proto ho každé Boží dítě miluje a sytí se jím, chce jím naplnit svůj život do té míry, aby v něm „Boží slovo přebývalo v celém svém bohatství“ (Ko 3,16). Autor žalmu se těšil jenom z toho mála, které měl – z knih Mojžíšových a možná několika málo dalších, ale křesťané mají k dispozici celé Boží slovo, celé zjevení, celou Boží radu – o to větší je to pro ně potěšení. Jako učedníci Kristovi touží po tom, aby přebývali v jeho Slově.

Podle tvých soudů vše stojí dodnes, to všechno jsou tvoji služebníci. (Ž 119,91)

Boží ustanovení, Boží soudy, Boží úradky a všechno dílo, které z nich vyplývá – to jsou Boží služebníci. Slouží trvale a věrně, nikdy nezklamou. Bůh se o ně opírá  a skrze ně vládne tomuto světu. Je to dílo jeho úst, je to důsledek jeho vůle – je to dílo jeho prozřetelnosti, na které se můžeme spolehnout i my. Stejně jako je upevněna země, jsou pevné a věrné i všechny jeho soudy. Nikdo a nic se před nimi nemůže skrýt, nelze jim uniknout ani se jim vyhnout. Jsou to věrní Boží služebníci. Kéž bychom takto věrní byli i my, kteří jsme byli povolaní do Boží rodiny stejným slovem jako Boží soudy, kéž bychom sloužili stejně pilně a vytrvale i my, kteří jsme byli ustanoveni do služby stejnou mocí.

Podle tvých soudů vše stojí dodnes, to všechno jsou tvoji služebníci. (Ž 119,91)

Boží soudy jsou věčné a nepohnutelné. Co Bůh řekl, stalo se. Jak ustanovil věky, tak dosud stojí. Nic jimi nepohne. Jeho příkazy a výroky a jejich výsledky jsou stejně věrné jako Bůh sám. Jsou to jeho soudy, proto nemohou být jiné. Nezáleží na tom, zda se týkají neživého nebo živého stvoření, nebo člověka a jeho historie – všechno to Bůh pevně ustanovil a všechno stojí dodnes a bude stát tak, jak on zamýšlel až do úplného konce. Ani jediný atom v celém vesmíru se nemůže vymknout z Božích ustanovení, ale musí splnit to, k čemu ho Bůh ustanovil. Právě tak je to s každou stvořenou bytostí, ať dobrou či zlou – všechno je tady k Boží slávě.

Z pokolení do pokolení trvá tvá věrnost, upevnil jsi zemi a ta stojí. (Ž 119,90)

Bůh je věrný a jeho věrnost se projevuje ve všech jeho činech. Upevnil zemi, takže stojí pevně na své dráze a nijak nahodile se nevychyluje. Celé jeho stvoření se řídí jeho zákony – ustanovil střídání ročních období, pohyby slunce, měsíce, hvězd i planet. Jeho slovo a jeho skutky jdou vždy ruku v ruce. Svým Slovem založil zemi a svým Slovem ji udržuje v bytí, totéž Slovo bylo vydechnuto do Písma, a stejné Slovo přišlo na tuto stvořenou zem, aby přebývalo mezi námi. Z pokolení do pokolení zůstává věrný a zachová zemi, dokud se nenaplní vyvolených – potom „nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud“ (2Pt 3,10). Blahoslavení ti, kdo spoléhají na jeho věrnost.

Z pokolení do pokolení trvá tvá věrnost, upevnil jsi zemi a ta stojí. (Ž 119,90)

Bůh je věčný, přesahuje všechna pokolení. Je nade všemi a ve všech pokoleních a všem pokolením prokazuje svou věrnost. Jeho věrnost se nikdy nevyčerpá, nikdy jí neubude, jeho zaslíbení jsou stále platná, na jeho Slovo je možné se spolehnout v každém pokolení. Jako se Boží věrnosti mohl dovolávat David před třemi tisíci lety, mohou se jí dovolávat Boží služebníci i dnes – a Bůh je věrný. Nikdy nenechá své slovo, aby se vrátilo s prázdnou, ale ono vždycky vykoná to, k čemu je určeno. Bůh nemůže být nevěrný, protože by tím popřel sám sebe. Právě tak Bůh nemůže lhát – on je pravda, proto musí být věrný a zůstává věrný, i když my jsme nevěrní. Kvůli sobě samému a kvůli své slávě to dělá.

Věčně, Hospodine, stojí pevně v nebesích tvé slovo. (Ž 119,89)

Boží slovo nikdy nepomine. Je pevně zakotveno v nebesích. Stvořené věci pominou, ale slovo Hospodinovo trvá na věky. Bůh promluvil a nikdy nevezme své slovo zpátky. Co řekl, to se stalo. Jeho slovo je plné moci, jeho hlas je plný důstojnosti a slávy. Jeho Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Jeho Syn je to Slovo, které nemá počátek ani konec, které nikdy nepomine a které je pevně zakotveno v nebesích. O něm samotném pravdivě svědčí Slovo, které vydechl svým Duchem, nechal ho zapsat proroky a dal ho do našich rukou, abychom se jím sytili, abychom ho četli, abychom nad ním rozjímali, abychom jím byli proměňováni a abychom ho poslouchali.

Věčně, Hospodine, stojí pevně v nebesích tvé slovo. (Ž 119,89)

Boží slovo je zakotvené v nebesích. Odtud je jeho původ – Bůh vydechl, Bůh promluvil, je to jeho vlastní slovo, i když bylo vysloveno ústy těch, které k tomu Bůh použil. Ale Bůh nás ujišťuje, že tito lidé nemluvili z vlastního popudu, ale byli vedeni Duchem svatým k tomu, aby promlouvali přesně to, co Bůh chtěl, aby bylo vysloveno. Z toho vyplývá naše jistota ohledně pravdivosti a neomylnosti Písma, jeho jedinečnosti, dokonalosti a dostatečnosti. Bůh nás ve svém slově řekl všechno, co potřebujeme vědět k tomu, abychom ho poznali, abychom poznali jeho Syna a jeho dílo, cestu našeho spasení, abychom mohli žít zbožným životem a abychom byli připraveni ke každému dobrému skutku. Jeho slovo věčně a pevně stojí v nebesích.

Věčně, Hospodine, stojí pevně v nebesích tvé slovo. (Ž 119,89)

Věčně … to slovo má svou hloubku a moc, i když je také v Písmu mnoha způsoby omezeno. Co se týče Pánova slova, jeho věčné trvání je potvrzeno z úst samotného Spasitele, který řekl, že nebe a země pominou, ale Boží slovo nepomine (Lk 21,33). Co Bůh vyslovil, zůstane na věky. Je to jeho zapsané Slovo – je bytostně spojené s jeho vtěleným Slovem, s Pánem Ježíšem Kristem. Obojí je věčné slovo, které budeme po celou věčnost objevovat, zkoumat, poznávat, studovat, budeme se jím sytit a budeme ho radostně vyhlašovat a vyvyšovat. To Slovo (v obou smyslech významu) přebývá v životech Božích dětí. Skrze to zapsané můžeme poznávat to vtělené a poznání vtěleného nám dává ujištění o tom zapsaném.

Podle svého milosrdenství mi zachovej život, svědectví tvých úst se budu držet. (Ž 119,88)

Svět říká, že nejlepší obranou je útok – a často podle toho jedná. Boží slovo říká, že nejlepší útočiště je u Pána, v jeho veliké moci, proto má křesťan utíkat k němu, do jeho blízkosti, do jeho přítomnosti, do jeho slávy. Jak to je možné udělat? Stačí se skrze víru držet Pánových svědectví, připomínat si jeho dílo, jeho skutky, jeho život, stavět si před oči Pána samotného, jeho kříž, jeho zmrtvýchvstání, jeho život, spoléhat se na jeho zaslíbení, že on žije v nás, tedy v těch, kteří věříme v jeho jméno. Nemusíme se každý den stále znovu stávat křesťany, ale každý den vstáváme jako ti, kdo mají nové srdce, kdo byli Duchem svatým probuzeni k novému životu, kdo Bohem obnoveni tak, že mají život v jeho jménu. 

Podle svého milosrdenství mi zachovej život, svědectví tvých úst se budu držet. (Ž 119,88)

Náš Bůh je plný milosti a slitování. Kdyby jen na okamžik přestal být milosrdný, celý svět by zhroutil sám do sebe, zničil by se v okamžité zkáze. Ve svém milosrdenství Bůh udržuje všechno v chodu – ačkoliv má každý den proč vzplanout nekonečným hněvem, prokazuje své milosrdenství celému stvoření. Drží na uzdě zkaženost padlých lidí – a když tuto uzdu jen maličko popustí, hned se vzmáhá nepravost a zlo, svévolníci se rozmáhají a spravedliví se skrývají. Bůh pamatuje na celé stvoření, které bylo člověkem uvedeno do zkázy – sytí je a stará se o ně, ustanovil pravidelné cykly ročních období, dává slunce i déšť spravedlivým i svévolníkům. Jeho milosrdenství je plná země. Díky němu zachovává svým dětem život.

Bezmála už se mnou v zemi skoncovali, já však tvá ustanovení neopustím. (Ž 119,87)

Zde máme jasné prohlášení Kristova služebníka – ať se děje, co se děje, já tvá ustanovení neopustím. Ono to ani není možné je opustit – Bůh sám je vložil do srdce svého dítěte, vyryl svůj zákon do masitého znovuzrozeného srdce a zapečetil toto své dílo svým Duchem. Jak by mohl člověk opustit Pánova ustanovení? Jak by se mohl obrátit proti své nejvnitřnější přirozenosti, která mu byla Bohem vtištěna? Kde Bůh začal své dílo milosti, tam ho dovede až do samotného konce. Je to on, kdo v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí. Je to Kristův život v nás, kterým skrze víru zachováváme Pánova přikázání, jeho slovo, zákon lásky. Kdo v něho věří, nebude zahanben!

Bezmála už se mnou v zemi skoncovali, já však tvá ustanovení neopustím. (Ž 119,87)

Žalmista byl velikým tlakem. Byl pronásledován. Proč? Kvůli své spravedlnosti, kvůli tomu, že se nechtěl pustit Pánových ustanovení. Už s ním skoro skoncovali. Pronásledovali na zemi – nedopřáli ani chvilku oddychu, nedali žádný prostor, kam by mohl uniknout, kde by si mohl odpočinout. Země se stala jeho nepřítelem. I když utekl na jiné místo – jak nám to Písmo radí, když dojde na pronásledování – jeho pronásledovatelé se brzy objevili i tam. Byl jako štvaná zvěř. Nedali mu ani chvilku pokoje. Bezmála už s ním skoncovali. Tak je to s každým, kdo chce žít zbožným životem v Kristu Ježíši – zakusí pronásledování (2Tm 3,12). Do Božího království nevede jiná cesta, než skrze mnohá soužení. A pokud je nezakoušíme, musíme se ptát, zda jsme skutečně na správné cestě. 

Všechna tvá přikázání jsou pravda. Pronásledují mě neprávem, pomoz! (Ž 119,86)

Jak zvláštní věci tady dává žalmista dohromady – na jedné straně vyhlašuje, že všechna Hospodinova přikázání jsou pravda a na druhé straně volá k Bohu o pomoc, protože je neprávem pronásledován. Ničeho se nedopustil, jenom stojí na pravdě Božího slova a nechce se jí pustit. A proto je pronásledován. To je důvod bezpráví, které je na něm páchané. Svévolníci nechtějí stavět na Božím slově, nevěří tomu, že je pravdivé, ale staví na tom, co říkají lidé, na lidské moudrosti, na lidských slovech. Kdo se protiví této pozemské a ďábelské moudrosti tím, že staví na Písmu, bude pronásledován. Stačí nazvat zabití nenarozeného vraždou nebo nespravedlivou daň krádeží a je to tady. Proto každé Boží dítě nakonec končí u toho, že volá: „Hospodine, pomoz!“

Všechna tvá přikázání jsou pravda. Pronásledují mě neprávem, pomoz! (Ž 119,86)

Boží slovo JE pravda. To je jedno z nejdůležitějších prohlášení, na nichž musíme jako křesťané trvat. Je to jeden z důsledků reformačního „sola scriptura“ (tj. samotné Písmo). Všechno, co Bůh vydechl svým Duchem a nechal zapsat skrze proroky a apoštoly, je pravda. Boží slovo je pravdivé. Všechna přikázání Písma jsou pravda. Není v nich žádná lež, protože Bůh nemůže lhát. Proto je Boží slovo měřítkem víry i života každého křesťana. Kdekoliv lidé odmítají pravdivost Božího slova, odmítají Boha samotného a prohlašují ho za lháře – všude tam můžeme pochybovat o pravosti křesťanské víry. Pokud není víra zakořeněná v pravdě Božího slova, v čem zakořeněná je? Spolehnutí se na Pánovo slovo stojí na samotném počátku naší víry a důvěra v ně roste spolu s naší vírou.

Opovážlivci mi kopou jámy bez ohledu na tvůj Zákon. (Ž 119,85)

Opovážlivci jednají bez ohledu na to, co říká Pánovo slovo. Proto je Boží slovo nazývá opovážlivci, protože se nebojí Boha ani jeho Slova. Místo toho škodí druhým a chtějí vidět jejich zkázu. Kopou jámu, aby do ní chytili druhého člověka. Připravují léčku, past, chtějí zkázu pro jiné a nezajímá je, že mají milovat bližního, jako sebe samého. Boží slovo je jim k smíchu. Nechtějí se jím řídit, nechtějí ho poslouchat, nemají ho v lásce. Pánův zákon je pro ně slovem, které mohou zlehčovat podle své libosti. Ale Panovník Hospodin bude mít poslední slovo. Jemu se nikdo nebude vysmívat. On odplatí každému podle jeho činů. Tito povýšenci budou poníženi, budou sraženi ze svých výšin a nezachrání je nikdo.

Opovážlivci mi kopou jámy bez ohledu na tvůj Zákon. (Ž 119,85)

Opovážlivec je pyšný posměvač (Př 21,24), který pobloudil od Hospodinových přikázání. Je to člověk, který se posmívá a chce vládnout nad jinými, který se neohlíží na Hospodina (Ž 86,14) a žije v zatvrzelosti svého srdce. Nemají problém s tím, aby druhému kopali jámu, aby jednali úskočně a zle, aby se posmívali a špinili druhého člověka. Snadno se opováží toho, čeho se jiní neodváží, i když je to beze cti, bez pravdy, bez lásky, bez milosti a pokory  -přesně proto je Boží slovo označuje jako opovážlivce. Nebojí se Boha a škodí lidem. Bůh však s nimi bude jednat. Nenechá je jen tak rozsévat zlo a sklízet požehnání. Dříve nebo později se budou muset ukázat v pravdě před Pánem a on jim dá to, co je spravedlivé.

Kolikpak dnů zbývá tvému služebníku? Kdy nad těmi, kdo mě pronásledují, vykonáš soud? (Ž 119,84)

Bůh má ve své moci každý život – jak život pronásledovaného, tak život pronásledovatele. Nikdo se nemůže vymanit z Boží moci. Bůh dobře ví, jak a kdy každý život skončí. Přesto může soužení na Boží dítě dolehnout tak těžce, že bude spolu s mučedníky před Božím trůnem volat: „Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?“ (Zj 6,10). Křesťan miluje spravedlnost, proto s radostí vyhlíží Boží soudy, i když se jedná o vážné a zničující soudy. Ve svých soudech Bůh zjevuje svou spravedlnost a dává průchod svému svatému hněvu, který nenechá bez povšimnutí žádné bezpráví nebo křivdu, ale vynese na světlo pravdu, spravedlnost a právo. 

Kolikpak dnů zbývá tvému služebníku? Kdy nad těmi, kdo mě pronásledují, vykonáš soud? (Ž 119,84)

„Kolik dnů je mi vyměřeno?“ To je otázka, která trápí nejenom nejednoho nevěřícího, ale občas i některé Boží děti. Nevěřícímu člověku se tato otázka v průběhu času  krok za krokem stává noční můrou, a pokud se jí chce nějak zbavit, může to udělat jenom za cenu otupení svého svědomí. Ale Boží dítě, Boží služebník, se může ptát s nadějí – tělesná smrt už není hrozbou, ale jenom poslední překážkou, která stojí mezi jím a jeho milovaným Pánem. Ježíš řekl, že kdo v něj věří, přešel už ze smrti do života, je novým stvořením a má život věčný. Každé Boží dítě může spolu s apoštolem vyznat, že smrt je pro ně zisk, protože to znamená být s Pánem, v jeho blažené přítomnosti.

Vedlo se mi jako měchu v kouři, na tvá nařízení jsem však nezapomněl. (Ž 119,83)

Tvoje nařízení jsem, Pane, uložil do svého srdce. I když se mi vedlo jako měchu v kouři, i když jsem byl zoufalý a na konci svých sil, na tvá nařízení jsem, Bože, nezapomněl. Ty sám jsi je vyryl na masité desky mého srdci, tys do mě vložil svého Ducha, který mi připomíná tvé slovo a uvádí mě do veškeré pravdy. Ty ve mně působíš chtění i činění tvé vůle, přesto je to moje vůle, která s tím souhlasí, jsou to moje ruce, které tvou vůli vykonají. Smiluj se nade mnou, Bože, ať mohu vždycky spolu s Pánem Ježíše Kristem vydat všechno do tvých rukou a volat: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš, ne má, ale tvá vůle se staň!“ 

Vedlo se mi jako měchu v kouři, na tvá nařízení jsem však nezapomněl. (Ž 119,83)

Měch v kouři vysychá, scvrkává se, krabatí a tvrdne. Stává se tak nepoužitelným a nehodí se k ničemu. Někdy na nás doléhají takové těžkosti, že jsme sevření a neschopní jakéhokoliv pohybu, jakékoliv akce. Jsme vysušeni výhní zkoušky a dušeni jejím dýmem, který nejednou zavání samotným ďáblem. Je to on, kdo obchází kolem a hledá, koho by uchvátil. Pohleďte na Jóba, jak svraštělá byla jeho kůže, jak těžce naříkal uprostřed svého soužení, přesto však stále vzdával chválu Bohu a vyznával: „I kdyby mě zabil a já už neměl co očekávat, přece bych chtěl před ním obhájit své cesty. Vždyť on je má spása“ (Jb 13,15–16).

Zrak mi slábne, vyhlížím tvé slovo, kdy už mě potěšíš? (Ž 119,82)

Jak moc potřebujeme potěšení od Hospodina! Kolikrát jsme na tom úplně stejně jako pisatel Žalmu, protože náš zrak slábne, nevidíme Boží dílo ani ve svém životě ani nikde kolem, vyhlížíme jeho Slovo, ale nic nevidíme. Bůh se zdá být daleko a naše duše je vyprahlá a prázdná. Ale když přijde se svou mocí, když nás navštíví rosou shůry,  potom jsme vděční za každý střípek Boží milosti a jeho potěšení, radujeme z každé maličkosti, jásáme, když si jen trochu vzpomeneme na dílo kříže, protože v něm se zjevuje plnost jeho dobroty a lásky k nám, tam nacházíme své největší potěšení. Kéž by nám nikdy nesešel ze zřetele Kristův kříž a sám Pán, který je nyní ve slávě po pravici svého nebeského Otce. 

Zrak mi slábne, vyhlížím tvé slovo, kdy už mě potěšíš? (Ž 119,82)

„Dlouhým čekáním zemdlívá srdce“ (Př 13,12) – a nejenom srdce, ale celé tělo chřadne. Zvlášť pokud jde o čekání Boha, který je zdrojem života, který je život sám. Údy se unavují, celé tělo ochabuje, zrak slábne a zoufalá duše volá: „Kdy už, Pane, kdy už, navštívíš svého služebníka svou požehnanou přítomností?“ Někdy si připadáme, jako kdybychom byli zavření v sudu – naše modlitby se odrážejí od víka a padají zpátky dolů, jsme stísnění a nemůžeme se pohnout, toužíme po Božím slově, ale když ho otevřeme, jako kdyby bylo němé a ne a ne osvěžit naši duši. Bůh nám dal nový život, který se nespokojí s ničím menším, než s Bohem samotným, než s jeho přítomností, s jeho živým Slovem. 

Moje duše chřadne touhou po tvé spáse, čekám na tvé slovo. (Ž 119,81)

Víra je ze slyšení a slyšení skrze slovo Kristovo. Bez Pánova slova není spasení. On musí promluvit, aby „se stalo“, aby došlo k novému stvoření, aby srdce bylo vyučeno od Boha a poznalo milost, která se zjevila v Pánu Ježíši Kristu. Žalmista ještě neznal zjevení této milosti, přesto byl zachráněný toutéž milostí, stejnou vírou, stejným Kristem, i když se musel spolehnout jenom na stín, jímž celý Starý zákon byl a který ukazoval na postavu, která ten stín vrhala – na Krista. Můžeme jen žasnout nad tím, jak je Bůh milosrdný a shovívavý, když umožnil spasení skrze jeho Slovo – ať už zaslíbené nebo vtělené. Kéž bychom i my čekali na jeho Slovo, v tichosti ho přijali do svých srdcí a byli zachráněni.

Moje duše chřadne touhou po tvé spáse, čekám na tvé slovo. (Ž 119,81)

Bůh do nás vložil touhu po věčnosti, touhu po životě, protože člověk byl stvořen k věčnému životu. Adamův pád zpřetrhal pouta s životem i s věčností. Člověku zůstal jenom tělesný život, který je jenom vzdáleným ohlasem toho skutečného, plného života a je ohraničen z jedné strany nebytím a z druhé strany smrtí, přičemž duchovní smrtí je celý tento život doprovázen. Proto Pavel může napsat o křesťanech, že byli mrtví v hříších a přestoupeních, v nichž žili. V Ježíši Kristu přišel do světa život, který je světlem lidí. Duše už nemusí chřadnout, stačí, když přijdou ke Kristu a ve víře v něj přijmou život. Jejich duše rozkvete, jejich touha po spasení bude uspokojena a přijde den, kdy dojde svého dokonalého naplnění.