Zamyšlení

I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl za denního horka ve dveřích stanu. (Gn 18,1)

Bůh přichází k Abrahamovi. Bůh k Abrahamovi mluvil v nočním vidění, Bůh k němu mluvil uprostřed noci, nyní se mu ukazuje za denního horka. Abraham už znal pravdu. Už se s Bohem setkal, už s Bohem mluvil, už svůj život postavil na pravdě, na skále, na Bohu samotném. A otázka pravdy je tou zásadní otázkou. Potřebujeme znát pravdu, potřebujeme se ujišťovat, že stojíme na pravdě a žijeme v pravdě. Jenom když poznáme pravdu, můžeme jít dál a poznávat pravdu do její hloubky a šířky. Jenom poznání pravdy nás může učinit svobodnými (J 8,32) – a tou pravdou, která vysvobozuje, je Boží syn, Pán Ježíš Kristus (J 14,6). V poznávání Pána Ježíše Krista a toho, který ho poslal, tkví věčný život (J 17,3).

Abraham tedy vzal svého syna Izmaela a všechny zrozené ve svém domě i všechny koupené za stříbro, všechnu svou čeleď mužského pohlaví, a obřezal jejich neobřezané tělo hned toho dne, kdy k němu Bůh promluvil. (Gn 17,23)

Bůh od Abrahama vystoupil. A co Abraham? Okamžitě, hned ten den, kdy k němu Bůh promluvil, Abraham obřezal své neobřezané tělo, obřezal svého syna i všechnu svou čeleď mužského pohlaví! Jakkoliv byla jeho víra slabá a jeho pochybnosti silné, když slyšel, co má udělat, tak šel a udělal to. To je chození před Boží tváří. To je Boží dílo v nás – kdykoliv jednáme v poslušnosti jako Abraham. Bůh nás volá k tomu, abychom nebyli jenom posluchači, ale abychom podle Slova také jednali (Jk 1,22). Máme poslouchat Boha i ve chvílích, kdy už dopředu víme, že nás to bude bolet – tak jako Abraham, kdy víme, že to bude nepříjemné – jako v případě Abrahama, kdy musel obřezat všechny muže ve svém domě, kdy se možná setkáme s protivenstvím, s problémy.

Bůh skončil rozmluvu s Abrahamem a vystoupil od něho. (Gn 17,22)

Ačkoliv Bůh vystoupil od Abrahama, jeho milost s Abrahamem zůstala. Bůh neponechává nic náhodě, ale je věrný. Skončil svou promluvu k Abrahamovi a nedal mu na vybranou – vystoupil od něj, aniž by Abraham mohl cokoliv namítnout. A že by toho měl Abraham mnoho co namítat! Ale Bůh od něj vystoupil a ponechal Abrahama, aby se sám popasoval s Božím slovem, s Božím slibem i s Božím příkazem. Někdy prostě Bůh odstoupí, ale jeho milost zůstává – a pro věřícího v nové smlouvě – jeho Duch zůstává (a bude s námi na věky). V těch, kteří ho milují, on sám působí chtění i činění (Fp 2,14) a vede své děti k tomu, aby se stále více podobaly Pánu Ježíši Kristu.

Ale svoji smlouvu ustavím s Izákem, kterého ti porodí Sára příštího roku v tomto čase. (Gn 17,21)

Bůh odpovídá na prosbu Abrahamovy malé víry, resp. nevěry! Kdykoliv se snažíme Bohu radit, kdykoliv mu dáváme nějaké návrhy, jak by to bylo nejlepší, pokaždé uslyšíme jeho „ne“. Jak přemáhající je ta milost, kterou ho Bůh zahrnuje, s jakou láskou, péčí a laskavostí Bůh jedná! Čím se o to Abraham zasloužil? Vůbec ničím! Byl slabý muž, stejně jako my jsme slabí. Byl to pohan stejně jako jeho otec a jeho rodina (Joz 24,2), uctívač měsíce, když ho Bůh zavolal v Uru. Hříšný člověk, kterého Bůh volá ke svatosti, stejně jako my jsme hříšníci, které Bůh volá ke svatosti. To, co zde vidíme, je dílo Boží milosti, nikoliv nějaký výkon víry. Jsme spaseni z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista, nejsme spaseni silou nebo velikostí víry.

Požehnám ji a dám ti také z ní syna; požehnám ji a stane se matkou pronárodů a vzejdou z ní králové národů.“ (Gn 17,16)

Co přesně tady Bůh Abrahamovi říká? Říká mu tytéž věci o Sáře, které před chvílí řekl jemu samotnému, je to totéž zaslíbení, které Bůh dal jemu – nové jméno, požehnání, potomek – syn, pronárody, králové. A je to naprosto pochopitelné, vždyť Sára byla jeho vlastní žena. Bůh jasně ukazuje, že ze Sáry bude zaslíbený dědic. Bůh svou mocí způsobí to, co bylo z lidského pohledu naprosto nemožné – nejen, že Sára byla neplodná, ale – jak říká Písmo – ustal její ženský běh. Pokud z ní mají vzejít králové, musí Bůh udělat zázrak. A Bůh ho skutečně udělal. Bůh je Bohem zázraků a je stále stejný, včera, dnes i navěky.

Bůh také Abrahamovi řekl: „Svou ženu nebudeš už nazývat Sáraj, její jméno bude Sára (to je Kněžna).“ (Gn 17,15)

V patnáctém verši Bůh mění téma své promluvy. Ukazuje mu, že smlouva se netýká jenom jeho a jeho potomků, ale týká se také Sáry. Do této chvíle si Abraham mohl myslet, že Izmael bude tím zaslíbeným, že z něj budou ty národy, že kvůli němu ho Bůh nazval Otcem národů. Ale najednou do toho Bůh začíná vtahovat také Sáru. Co ta s tím má mít společného? Všechno! Bůh vede Abrahama k jeho manželce – bude ji nazývat kněžnou, a bude se k ní také tak chovat, protože ona bude matkou zaslíbeného potomka. Bůh anuloval Abrahamův (a Sářin) tělesný pokus zajistit si svého potomka „nějak jinak“. Bůh je věrný a na jeho Slovo se můžeme vždycky spolehnout. 

Neobřezanec, který by nedal své neobřezané tělo obřezat, bude ze svého lidu vyobcován; porušil mou smlouvu. (Gn 17,14)

Po mnoha zaslíbeních, která Abraham dostal, je tady první varování od Boha. Abraham ještě neslyšel žádné varování od Boha. Slyšel příkazy, slyšel zaslíbení, ale nikoliv varování. Kdo nebude obřezán, bude vyloučen. Jestliže se někdo nedal obřezat, tak to ukazovalo, že nepatří a nikdy nepatřil do Božího lidu. Podobně člověk, který zapírá Krista a žije jako bezbožník, který odpadl od víry, svým životem ukazuje nejen to, že nevěří, ale že také nikdy skutečně nevěřil, jeho srdce nebylo obřezáno Duchem svatým. Stejně jako Abraham potřebujeme vytrvalost a odvahu. Buďte odvážní ve víře! Buďte odvážní v modlitbách! Buďte odvážní ve vyznání Pána! Buďte odvážní a moudří v prosazování spravedlnosti, pravdy a práva! Buďte odvážní a silní v lásce! 

Dáte obřezat své neobřezané tělo a to bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. (Gn 17,11)

Obřízka byla v tehdejší době běžná i mezi okolními národy. Většinou se prováděla při dosažení určitého věku jako rituál dospělosti. Pro Izraelce to ale mělo být jinak. Měli být obřezáni osmého dne po narození. Od nejútlejšího věku měli být vedeni k tomu, že patří Bohu, že Bůh s nimi uzavřel smlouvu. Na co ukazuje osmý den v Písmu? Je to první den týdne, den vzkříšení Pána Ježíše Krista, ukazuje na nové stvoření, které dělá Bůh v lidských životech. Stejně jako se osmidenní novorozenec nemohl rozhodnout, zda bude patřit do Izraele a uctívat Hospodina, právě tak jsme se ani my nemohli rozhodnout, když nás Bůh svou mocí přitáhl k sobě, ale byli jsme jeho rukou začleněni do Božího lidu, Kristovou krví očištěni, Duchem svatým naplněni a od té chvíle posvěcováni.

A tobě i tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níž jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou. A budu jim Bohem.“ (Gn 17,8)

Znovu dává Bůh Abrahamovi zaslíbení země – opakuje mu ho dvacet pět let poté, co mu ho řekl poprvé, co ho přivedl do zaslíbené země (Gn 12,1–4). Nyní mu vysvětluje, že tuto zemi dostane skrze své potomky, jak už mu to řekl v Gn 15. Čtyři sta let budou pod útlakem (v otroctví), ale potom zemi získají. A přesně tak se to také stalo. Apoštol nám říká, že po 430 let od zaslíbení dal Bůh Izraeli zákon, k čemuž došlo krátce po vyjití z Egypta. Boží slovo je naprosto přesné – když byl syn zaslíbení odstaven, začalo pronásledování Abrahamova potomstva, které pokračovalo celých čtyři sta let, z nichž více než polovinu Izraelci strávili v Egyptě. 

Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím totiž smlouvou věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu. (Gn 17,7)

Bůh jedná. On je všemohoucí Bůh, on jedná podle svého rozhodnutí. Abraham a jeho potomci, s nimiž je tato smlouva také uzavírána, jsou pasivní součástí této smlouvy. Ne že by se jich to netýkalo, ne že by to pro ně nic neznamenalo, ale oni nejsou těmi, kdo tuto smlouvu uzavírá – to dělá Bůh sám. Všimněte si slov, která Bůh používá – kromě onoho prohlášení „Já jsem“, je tady „staneš se“, „tvoje jméno bude“, „určil jsem tě“, „rozplodím tě“, „dávám ti“ – tady není žádné místo pro lidskou svévoli. Tady je Bůh, který jedná, Bůh, který zaslibuje a který své sliby také splní – Bůh všemohoucí, El Šaddaj. Bůh se nám dává poznat. Bůh chce, abychom ho poznávali a proto k nám promlouvá.

Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou. (Gn 17,6)

Bůh je ve svém zaslíbení Abrahamovi velmi konkrétní. Zaslibuje mu množství potomků, dokonce to, že ho učiní praotcem pronárodů. To je něco, na co nestačí jeden lidský život. To přesahuje hranice generací. Proto je tady naprosto nezbytná víra. Abraham nemohl udělat nic jiného, než věřit Bohu, spolehnout se na jeho slovo. A skutečně z něj vzešly mnohé národy. Vzejdou z tebe králové. Z Izmaela vzejdou knížata, z Izáka vzejdou králové. Králové vzešli jak z Ezaua, tak z Jákoba. A kromě krále Saula to byla především Davidova královská linie, která vzešla z Abrahama, a nakonec Pán sám – Král králů a Pán pánů! Bůh dává své zaslíbení a na nás je, abychom se na ně ve víře spolehli. 

Nebudeš se už nazývat Abram; tvé jméno bude Abraham. Určil jsem tě za otce hlučícího davu pronárodů. (Gn 17,5)

Už nebudeš „Vyvýšený otec“ (tj. Abram), ale budeš „Otec národů“ (tedy Abraham). Bůh mění život Abrahama – mění všechno v jeho životě. Vzal ho z jeho země, z jeho rodného domu a přivedl ho do země, kterou mu chce dát. Mění jeho jméno, mění jeho vztah, proměňuje jeho oddanost – právě to je to, co znamená změna jména. Kolik má v tuto chvíli Abram se Sárou dětí? Žádné! Má jednoho jediného syna, který je synem otrokyně, který byl zplozen z vůle člověka. Přesto od Boha dostává jméno „otec národů“. Proč? Protože Bůh to tak určil a rozhodl! To úplně stačí! Víc není potřeba. A Abraham do toho teď musí vstoupit. Skrze víru se musí chopit Božího slibu a postavit se na něj, stejně jako my.

Já jsem! A toto je má smlouva s tebou: Staneš se praotcem hlučícího davu pronárodů. (Gn 17,4)

Bůh začíná razantním prohlášením – Já jsem. Na to není žádná odpověď, proti tomu neexistuje žádná námitka, k tomu není co dodat. Bůh je. Tečka. Abraham bude praotcem, zakladatelem davu pronárodů. Nesčetné zástupy jsou jeho potomky: „Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil“ (Ga 3,29). Zde jsou potomci a dědicové Abrahama – všichni, kteří věří v Pána Ježíše Krista. Bůh je věrný a všemohoucí (El Šaddaj) – kdykoliv se podíváte na své bratry a sestry v místní církvi – to jsou dědicové Abrahama, dědicové Abrahamova požehnání, účastníci nové smlouvy. Přesně toto říká Bůh ve svém Slově! Skrze Toho potomka Abrahama, Pána Ježíše Krista (viz Mt 1,1) jsme se stali dědici smlouvy, dědici požehnání, milovanými Božími dětmi. 

Tu padl Abram na tvář a Bůh k němu mluvil. (Gn 17,3)

Když Bůh mluví, padněte na tvář. To je známka pokorného srdce. I my se potřebujeme naučit sklánět svá kolena před Pánem. Jsme pyšní lidé moderního západního světa a není to pro nás zvykem klečet před někým na kolenou. O to více se potřebujeme naučit také takto uctívat svého Boha. To je praktická rada – modlete se na kolenou, tváří k zemi. Když Abraham padl na tvář, Bůh k němu začal mluvit. Bůh opakuje své sliby a mění některé věci, které z lidského pohledu změnit nejdou. Bůh chce, abychom si připomínali jeho slova, abychom si připomínali jeho zaslíbení, jeho Slovo má být v našem srdci, má v nás plnosti přebývat (Ko 3,16), Izraelci si ho měli přivázat na ruku a na čelo, máme zůstávat v jeho Slově. 

Mezi sebe a tebe kladu svou smlouvu; převelice tě rozmnožím. (Gn 17,2)

El Šaddaj, Všemohoucí Bůh promluvil k Abrahamovi, jeho hlas zazněl do lidské bídy, do nevěry, do temnoty chození ve vlastní síle. Po třinácti letech mlčení promluvil všemohoucí Bůh a jeho slovo bylo velmi, nadmíru jasné! Bůh říká Abrahamovi, že je všemohoucí Bůh, je Bohem, který naplní každé zaslíbení, a to i přes to, že bylo třináct let ticho, že jeho lid bude 400 let pokořován, i přes to, že Boží církev bude po celá staletí pronásledovaná – brány pekel ji nikdy nepřemohou. I když přijdou posměvači a budou se ptát, kde je ten jeho zaslíbený příchod, tak můžeme zůstat v klidu, protože Bůh je všemohoucí Bůh, El Šaddaj, Bůh, který splní, co slíbil.

Když bylo Abramovi devětadevadesát let, ukázal se mu Hospodin a řekl: „Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný!“ (Gn 17,1)

Bůh promlouvá k Abrahamovi. Nejenom, že se mu zjevuje v nějaké podobě, byť nevíme v jaké, ale také se mu představuje mnohem důkladněji než kdykoliv předtím. Bůh promlouvá přesně do situace, v níž se Abraham nachází. Do jeho situace, kdy se smířil s tím smutným stavem, do něhož se dostal díky svému úsilí udělat si věci po svém. Byl přesvědčen, že Izmael je syn zaslíbení. Bůh přichází a do této temné a smutné situace říká: Já jsem Bůh všemohoucí. Boží slovo vždycky začíná Bohem a nikoliv člověkem. Já jsem Bůh všemohoucí. Toto Boží jméno znamená naději. Bůh, který má moc udělat všechno, co slíbil a všechno, co si usmyslí. Bůh se představuje jako ten, kdo může úplně všechno.

I nazvala Hagar Hospodina, který k ní promluvil, „Bůh vševidoucí“, neboť řekla: „Zda právě zde jsem nesměla pohlédnout za tím, který mě vidí?“ (Gn 16,13)

Hagar dochází k duchovnímu poznání. Setkává se s Bohem a rozpoznává, kdo je. Vidí jeho velikost, vidí jeho moc. Vidí, že Bůh vidí. Jako nikdy předtím neviděla, tak nyní vidí a rozumí. Chápe duchovní věci, což je dílo Boží v srdci člověka. Rozumí tomu, že posel Hospodinův je Bůh sám. Hagar ho nazvala Bůh vševidoucí. Tady se setkáváme s Kristem ještě před tím, než se narodil z Marie, než na sebe vzal lidské tělo. Anděl Páně, anděl Hospodinův nebo posel Hospodinův – to je časté označení, které se ve Starém zákoně vztahuje právě na Božího Syna. Je popisován jako anděl, ale zároveň se o něm mluví jako o Bohu. Je posílán jako anděl (tzn. poslaný), ale mluví jako Bůh.

A dodal: „Hle, jsi těhotná, porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (to je Slyší Bůh), neboť Hospodin tě ve tvém pokoření slyšel. (Gn 16,11)

Bůh promlouvá k Hagar a dotýká se té nejcitlivější struny v jejím životě – mluví o jejím nenarozeném dítěti. Dává jí zaslíbení, že se jedná o syna a že jeho jméno bude spojené s Bohem, který se s ní právě setkává. Bůh ji v jejím pokoření slyšel. Bůh slyší volání utlačovaných, pokořených, zoufalých. Bůh se zastává těch, kteří u nikoho jiného zastání nemají. On slyší. Slyšel Hagar a odpověděl. Slyšel úpění svého lidu v Egyptě a vyvedl je. Slyší i naše volání, když k němu „z hlubin bezedných“ povznášíme svůj hlas. A odpovídá. Dotýká se bolestivých míst, uzdravuje je a vrací nás zpátky na šachovnici tohoto světa, abychom byli jeho svědky, jeho světlem, abychom na místě Kristově volali svět ke smíření s Bohem.

Dále jí řekl: „Velice rozmnožím tvé potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat.“ (Gn 16,10)

Také Hagar dostala zaslíbení. Narodí se jí syn, prvorozený Abrahamův syn. Není to ten zaslíbený syn, na toho bude muset Abraham ještě čekat, ale je to prvorozený syn. A jako prvorozený syn bude také zahrnut požehnáním. Hagar dostala stejné požehnání jako Abraham, co se týče potomstva (Gn 15,5). Synů Izmaela je skutečně nespočetně – a to můžeme mluvit jen o tělesných potomcích Izmaela, o Arabech. Stejně je to s potomky Abrahama – a zde můžeme mluvit také o duchovních potomcích, jimiž jsou křesťané. v Kristu získáváme všechno duchovní požehnání. Není nic z nebeského požehnání, co by nám náš Bůh odepřel. A ještě jinak – žádné skutečné duchovní požehnání nelze najít nikde jinde kromě Krista.

Hospodinův posel jí řekl: „Navrať se ke své paní a pokoř se pod její ruku.“ (Gn 16,9)

Bůh je spravedlivý. Když nás dovede k poznání pravdy, vede nás také k tomu, abychom ji začali uplatňovat ve svém vlastním životě. Nezakrývá pravdu, nekroutí spravedlností, nechce nic zamést někam pod koberec, a rozhodně se netváří, jako že se nic nestalo. Jestliže jsme něco pokazili, máme to napravit. Jestliže jsme druhým lidem ublížili, máme se jim omluvit, jestliže jsme způsobili škodu, máme ji napravit. To je Boží spravedlnost, která se bude projevovat v životech Božích dětí. To je křesťanský život. Boží láska není opičí láskou – Bůh nám nebude foukat na naše bolístky a bebíčka, která jsme si způsobili svým vlastním hříchem. Není jiná cesta než napravit, co jsem zkazil. Znamená to pokořit se, znamená to omluvit se, znamená to snášet důsledky svého jednání.

Nalezl ji Hospodinův posel ve stepi nad pramenem vody, nad pramenem při cestě do Šúru, a otázal se jí: „Hagaro, otrokyně Sáraje, odkud jsi přišla a kam jdeš?“ Odvětila: „Prchám od své paní Sáraje.“ (Gn 16,7–8)

U pramene vody nalezl Hagar Hospodinův anděl. Bůh sledoval všechno, co se dělo a nyní přichází chvíle, kdy je třeba jednat s Hagar. Bůh takto nalezl také nás – ne, že by o nás nevěděl, nebo bychom byli pro něj ztracení, takže by po nás musel pátrat – to rozhodně ne. Ale když přišel Boží čas, tak k nám přišlo evangelium, Bůh nám otevřel uši, abychom slyšeli, dal nám nové srdce, abychom rozuměli, a my jsme byli nalezeni. Byla to chvíle, kdy jsme pochopili svou bídu a své zoufalství v životě bez Boha a kdy jsme porozuměli tomu, že bez Ježíše Krista nemůžeme před Bohem obstát. Došli jsme slitování stejně jako Hagar. Bůh se nad ní slitoval a zastavil jí v jejím vzdoru.

Abram Sáraji odvětil: „Hle, otrokyně je v tvých rukou, nalož s ní, jak uznáš za dobré.“ Od té doby ji Sáraj pokořovala tak, že Hagar od ní uprchla. (Gn 16,6)

Co všechno může přinést jediné selhání v rozlišování! Boj v domě, hádky, nepokoj, nevraživost. Boží slovo nás vede k tomu, abychom utíkali od hříchu, abychom rozlišovali a zkoumali, drželi se toho, co je dobré a zlého se chránili v každé podobě (1Te 5,21–22). Nemělo by nás překvapit, že to zlé se obvykle nebude prezentovat jako zlé, ale bude se tvářit jako dobré – stejně jako tady. Abrahame, budeme mít dítě! Není to úžasné? Konečně se naplní ty Boží sliby a to znamená, že také Bůh bude oslaven, ne? Přesně takhle často přichází zlo. Boží slovo jasně říká, že ďábel se maskuje za „anděla světla“ (2K 11,14) a my nemáme být ani hloupí ani naivní, abychom mu skočili na špek.

I vešel k Hagaře a ona otěhotněla. Když viděla, že je těhotná, přestala si své paní vážit. (Gn 16,4)

Technologie, marketing, obchodní metody, psychologie, zábava, zdravý životní styl … Podstata je stejná jako u toho, o čem je tento text – je to úporná lidská snaha pomoct Bohu splnit jeho slib, že on sám zbuduje svou církev a brány pekel ji nepřemohou (Mt 16,18), pomoci Bohu v tom, že on sám bude pracovat v lidském životě a kde začal své dobré dílo, tam ho dovede až do úplného konce. Místo toho chceme pracovat my. Tohle je cesta Sáry. To je zneužití otrokyně! To je zkouška víry. Abraham měl čekat na Boží slovo, na Boží dílo, na naplnění slibu. Místo toho vzal věci do svých rukou. Kéž se Pán nad námi smiluje, abychom mu své životy vydávali den za dnem.

Jednou řekla Sáraj Abramovi: „Hle, Hospodin mi nedopřál, abych rodila, vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní.“ Abram Sárajiny rady uposlechl. (Gn 16,2)

„Opravdu Bůh řekl…?“ „Abrahame, opravdu máš mít množství potomků se svou ženou?“ Bůh ti zaslíbil potomstvo, ale možná to myslel trochu jinak. My víme a ukazovali jsme si to, že Bůh to myslel také trochu jinak, protože je tady i duchovní potomstvo Abrahama, ale to vůbec nebylo na pořadu dne v době Abrahama. Tady přichází zkouška a přichází velmi nenápadně. Ne, že by to bylo nemožné ji odhalit, ale nebylo to úplně jednoduché. Abraham se ocitl ve zkoušce a nerozpoznal, že jde o zkoušku. Jak je to možné? Církev je sloup a opora pravdy, ale musí stát na Slovu pravdy – a potom může rozpoznat, že přichází zkouška, pozná pokušení a má rozlišení na to, aby poznala, kdy a jak přichází Boží soud. 

Ty vejdeš ke svým otcům v pokoji, budeš pohřben v utěšeném stáří. (Gn 15,15)

Proroctví pokračuje Abrahamovou vlastní budoucností a Bůh mu ukazuje, že jeho život dojde naplnění a požehnání. Později o něm čteme, že zemřel stár a sytý dnů. To je nejkrásnější popis lidské smrti, která je prokletím, takže na ní samotné nic krásného není, jaký v Písmu můžeme najít. Ale Abraham zemře v utěšeném stáří. To není otázka dlouhého věku ani stáří samotného – mnohé postavy Bible nám ukazují, že ani stáří se problémy nevyhýbají (Jákob a jeho problémy se syny a hladem, David – a vzpoury jeho syna, …). Přesto je několik málo osob v Písmu, o nichž je řečeno, že zemřeli ve stáří a v sytosti dnů, Abraham, Izák, David, Jójada. A to je Boží požehnání a milost.

V ten den uzavřel Hospodin s Abramem smlouvu: „Tvému potomstvu dávám tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu, zemi Kénijců, Kenazejců a Kadmónců, Chetejců, Perizejců a Refájců, Emorejců, Kenaanců, Girgašejců a Jebúsejců.“ (Gn 15,18–21)

Bůh potvrzuje svůj slib. Jeho slovo je nepohnutelné a on sám nás znovu a znovu ujišťuje svou přízní, svou přítomností, svým požehnáním. Nazval nás svými přáteli. Podobně jako Abraham máme spočinout v důvěře a následovat ho v pokoji, s odvahou a s radostí, protože všechna jeho zaslíbení, která nám dal ve svém Slově, se naplní. Bůh s námi uzavřel smlouvu, která je nezrušitelná. Je to věčná smlouva. Byla potvrzena krví – krví Božího Syna. Touto krví jsme byli očištěni, touto krví jsme byli posvěceni, touto krví jsme chráněni před přicházejícím Božím hněvem. Byla to krev Božího Syna, kterou prolil na golgotském kříži. „V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů“ (Ko 1,14).

Když pak slunce zapadlo a nastala tma tmoucí, hle, objevila se dýmající pec a mezi těmi rozpůlenými kusy prošla ohnivá pochodeň. (Gn 15,17)

Bůh uzavřel smlouvu. Abraham se možná bál toho, co to bude znamenat, když bude muset s Bohem projít mezi rozpůlenými zvířaty, ale Bůh tou cestou prošel sám! Sloup dýmu a sloup ohně, něco jako ohnivá pec. To je smlouva s Bohem. Je to smlouva, kterou  Bůh uzavírá se svým lidem. Bůh sám jedná! On sám je jediným prostředníkem smlouvy! Kam nás to vede? Na koho to ukazuje? Není jiné místo, kam by nás to mohlo vést, než k Pánu Ježíši Kristu, který je obsahem a smyslem Starého zákona! Všechna Písma svědčí o něm. Všechno ukazuje na něj. On je hlavní postavou Starého zákona, o něm jsou všechna Stará Písma. On je naší smlouvou. 

Sem se vrátí teprve čtvrté pokolení, neboť dosud není dovršena míra Emorejcovy nepravosti.“ (Gn 15,16)

Jaké povzbuzení musela znamenat tato slova pro Izraelce, kteří vycházeli z Egypta! Bůh promluvil k jejich praotci Abrahamovi a do posledního písmene dodržel svůj slib. Izraelci po čtyřech stech letech otroctví opouštěli Egypt s bohatstvím Egypta a směřovali do země, kterou jim Bůh zaslíbil. Mojžíš jim předčítal o jejich praotci a o zaslíbeních, která dostal od Boha – od stejného Boha, který je vyvedl z Egypta. Pro Abrahama to byla slova ujištění, slova, jimiž s ním Bůh ustavoval svou smlouvu. Odhaloval mu detaily této smlouvy. Ne všechny detaily, ale jenom některé zásadní. Bůh nám zjevuje jenom to, co sám chce a jenom tolik, kolik potřebujeme, nikoliv tolik, kolik bychom chtěli.

Avšak proti pronárodu, jemuž budou otročit, povedu při. Potom odejdou s velkým jměním. (Gn 15,14)

Bůh chce, abychom jednali podle toho, co je zjevné. To je také nejdůležitější princip našeho čtení a studia Božího slova. Co je zjevné a jasné, podle toho se máme zachovat, to máme dělat. To ostatní nám Bůh zjeví ve svém čase. Abraham se nedozvěděl nic o zemi, v níž budou trpět jeho potomci. Nevěděl, že to bude Egypt. Nedozvěděl se nic o Božím trestu, který kvůli zotročení Izraele dopadne na egyptský národ, o deseti ranách, které dopadnou na egyptský lid se zničující silou a destruktivní mocí. Ale na druhé straně by bylo s podivem, kdyby slova „odejdou s velikým jměním“ nepřipomněla Abrahamovi jeho vlastní zkušenost z Egypta. Tomu, kdo hledá, se Bůh dává poznat.

Tu Hospodin Abramovi řekl: „Věz naprosto jistě, že tvoji potomci budou žít jako hosté v zemi, která nebude jejich; budou tam otročit a budou tam pokořováni po čtyři sta let. (Gn 15,13)

„Věz naprosto jistě …“ – tohle je smlouva! Věz naprosto jistě! Je to jistota víry, jistota spasení. Bůh sám dává ujištění o tom, koho zachraňuje. Zachraňující víra v sobě nese také ujištění. A myslím, že můžeme říct s velkou mírou jistoty, že kde není ujištění o spasení, není ani zachraňující víra. Musíme se cele a naprosto spolehnout na dílo Pána Ježíše Krista. Boží Slovo nás ujišťuje, že chce, abychom věděli … (1J 5,13). Pro Abrahama to byla slova ujištění, slova, jimiž s ním Bůh ustavoval svou smlouvu. Odhaloval mu detaily této smlouvy. Ne všechny detaily, ale jenom některé zásadní. Bůh nám zjevuje jenom to, co sám chce a jenom tolik, kolik potřebujeme, nikoliv tolik, kolik bychom chtěli. Naše zvědavost je odsunuta stranou.