Ježíš zemřel za mě

Křesťan je někdo, kdo může říct: „Ježíš Kristus zemřel za mě.“ Je to jeden z hlavních rysů opravdového křesťanství. Být schopen toto říct s jistotou a rozhodným povzbuzením: „Když Ježíš na kříži umíral, měl na mysli mě a za mě zemřel. Zaplatil tam za moji nepravost. Vzal na sebe trest za moji vinu. On zemřel kvůli mně.“ To je křesťanství ve své nejsyrovější podobě.

Ale křesťanství v člověku postupně spěje ke zralosti, a tak je obohacováno nekonečně větší smyslem. Skrze čtení Bible, trávení času ve společenství, vystavování se formálnímu výkladu slova při kázání; jsme časem konfrontováni s novými termíny, které doplňují toto jednoduché vyznání každého křesťana. Termíny jako usmíření, zástupná oběť, ospravedlnění, vykoupení, uspokojení hněvu, odčinění. Upřímně, asi nikdo z nás nedá dohromady učebnicovou definici těchto slov, a to je v pořádku. Spíš než to, bude většina schopná si představit, co ta slova vyobrazují. Jsou to různobarevné termíny téhož charakteru používané skrz naskrz písmem, které vícero způsoby vyjadřují ten elementární výrok: „Ježíš zemřel za mě.“

Někdo řekne; tyhle termíny, ta mluva, mě to neuspokojuje, nelíbí se mi ta slova. Ne proto, že bych měl línou mysl o nich přemýšlet, ale proto, že do jednoho zní naprosto nepoužitelně a teoreticky. Dělají z toho zázraku, kterým je spása téměř mechanickou záležitost. A já tomu naprosto rozumím. Sám jsem na to citlivý. Podávat evangelium jako rozuzlení kriminálního případu první kategorie; věčné spasení člověka jako neosobní zápletku s nejistým průběhem a šťastným koncem.

Je to totiž dosažení něčeho konkrétního, konkrétním člověkem, který jednal záměrně ve vztahu ke konkrétním lidem. A to, co to činí skutkem nanejvýš osobním je, že pro jeho dosažení došlo k faktickému vydání jeho vlastního života. Ježíšův život byl životem vykazujícím naprostou oddanost té jedné jediné věci.

Básník J. Canyon to napsal takto: „Bůh nalinkovaného vesmíru, odměřený, neosobní a lhostejný Bůh nám nijak nepomůže. Jedině syn, který skropil krví lem šatů své vlastní matky.“

Co pohne srdcem každého opravdového křesťana? Není to 5 bodů kalvinismu. Ani racionalistické dedukce křesťanských teologů nebo vyznání víry a katechismy – neubíraje na jejích úloze a důležitosti. To, co vždy znovu zasáhne křesťanovo srdce je znovu-přehrání si té spásné události. Ta znovu, neustále probíhající (stále se v mysli opakující) zachraňující oběť Ježíše Krista na kříži Golgoty. To je to, co obnoví a posílí víru. To, co jediné má moc zasáhnout srdce lidí není krása teologie. To, co vždy a znovu spolehlivě upoutá pozornost a vzbudí zájem křesťana, je krása osoby. A když slyší to, co udělal, aby je pro sebe získal.

Známý verš z 1. Petrova listu říká: „NEVYKOUPIL NÁS STŘÍBREM ANI ZLATEM, ALE PŘEVZÁCNOU KRVÍ KRISTOVOU.“ (1.Pe1:18) Když nad tím veršem přemýšlíme, myslím že nejčastěji v souvislostech týkajících se toho markantního rozdílu mezi hodnotou stříbra nebo zlata a Kristovy krve v Božích očích. Stříbro a zlato na jedné straně zde představují něco pomíjivého, obyčejné světské platidlo, něco Bohem stvořeného, čím se dá zde na zemi uspokojit nebo uplatit člověk. A na druhé straně je krev věčného, nestvořeného Božího syna, která má v Božích očích hodnotu diametrálně odlišnou. Je to v pořádku, takhle přemýšlet.

Je tu ovšem ještě další aspekt. V kontrastu s něčím, co je pomíjivé, narážíme i na něco, co pomíjivé není. Apoštol Pavel v 1.K 13:8 píše, že „Láska nikdy nezanikne. „

Vodítkem nám může být například i to, o čem čteme ve Sk 8:18-24. Je tam kouzelník Šimon, který je tak udiven nad tím, co provádí apoštolové, že jim nabídne peníze a prosí je, aby měl podíl na té moci a mohl činit totéž. A Petr ho rázně odmítne se slovy: „Tvé peníze buď zatraceny i s tebou. Myslil sis, že se Boží dar dá koupit za peníze!“ Jde tu zkrátka o naprosté nepochopení toho, jak Bůh zachraňuje.

A to proto, že vykoupení v první řadě není provedením obchodní transakce nebo směnným obchodem. Je to zamilovaný skutek. Čin lásky až za hrob, jak se říká, mezi Bohem a člověkem. V Pí 8 čteme: „Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Žár její – Žár ohně, plamen Hospodinův. Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví.

KDYBY ZA LÁSKU CHTĚL NĚKDO DÁVAT VŠECHNO JMĚNÍ SVÉHO DOMU, SKLIDIL BY JEN POHRDÁNÍ.“

A křesťan je někdo, kdo může říct: ‚Ježíš Kristus zemřel za mě‘. A to proto, že si ho Bůh zamiloval. A na tento příběh lásky narážíme hned v úvodních knihách bible. Musíme s ním být konfrontováni, jestliže svojí bible čteme pozorně a jestliže nám duch vykládá její smysl. Hned na začátku, v Deuteronomiu, je to Mojžíš, který spojuje Boží lásku s jeho vykupujícím činem. Ve 4. kapitole pospolitosti říká: “Protože MILOVAL tvé otce, vyvolil po nich i jejich potomstvo a tebe vyvedl svou velikou mocí z Egypta.“ Tady to je. Vykoupení z lásky. Boží náklonost ke svým milovaným. A poté v kapitole 7: „Nikoli proto, že byste byli početnější než kterýkoli jiný lid, přilnul k vám Hospodin a vyvolil vás. Vás je přece méně než kteréhokoli lidu. Ale protože vás Hospodin MILUJE a zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům, vyvedl vás Hospodin pevnou rukou a vykoupil tě z domu otroctví, z rukou faraona, krále Egyptského.“ To je totéž. Vykoupení z lásky. Náklonost ke svým milovaným, která Ho vede k tomu je vykoupit.

Ten samý námět nalezneme i v prorocích. Skrze Ozeáše Bůh říká: “Když dítětem byl Izrael, MILOVAL jsem jej.“ Je to zvláštní. Někdy Bůh přirovnává svůj vztah k Izraeli k ženichovi a nevěstě, zde je to vztah otce k dítěti. „A z Egypta povolal jsem syna svého. Ačkoli jsem sám naučil Efrajima chodit, on na své rámě bral modly. Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k němu skláněl a krmil jej.“ Motivem vykoupení je láska. A Bůh je ve svých citech dokonale konzistentní (ve své náklonosti ke svým milovaným). Proto, když přejdeme do Nového Zákona, zjistíme totéž, až na to, že tady je už ta náklonost vyjádřena ve své plné a konečné podobě. Petr přece říká, znovu to opakuji: „Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od Otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou.“ Opět, co tím Petr myslí? Myslí tím: „Spasení si přece nemůžete koupit! Přece jste si na něj nevydělali ani jste si ho jinak nezasloužili. Nýbrž to byla Kristova nikdy nepomíjející láska, co vás vykoupila a kterou Vám dokázal tak, že prolil svou krev.

Z toho vyplývá, že každé Boží předchozí vyjádření té vykupující lásky v historii Izraele nebylo sice ničím menším než od věků plánovaným předobrazem, avšak ničím větším než pouhou milostnou předehrou k tomu věčnému vykoupení pravého Izraele. A opět znovu, co že motivovalo toto vykoupení? Ef 5:25 „Kristus si ZAMILOVAL církev a sám se za ni obětoval.“

Láska je motivem, je vyjádřením jeho náklonosti ke svým milovaným. Proto spása není chladná teologická úvaha. Je to spalující zamilovanost srdce. Není ničím menším než nebeskou, a tak dokonale svatou romancí samotného Boha, která si neodmítnutelně žádá objekt svojí náklonosti, srdce člověka, tak, že udělá cokoliv, aby ho získal, a to i za tu nejvyšší možnou cenu.

Bůh není jako člověk. On ví, co chce. Zemřel za mě. Nemůžu říct, že nevím proč, pohrdal bych tak Boží láskou. Ano, nerozumím tomu, ale nemůžu říct, že nevím proč, protože Boží slovo dává odpověď. Kdo by se chtěl zachránit sám, svou vlastní mocí nebo prostředky či skutky, sklidí od Boha jen pohrdání. Kdo by se chtěl spoléhat na sebe, pohrdá Boží láskou a jím pohrdne i Bůh. Takový člověk si vyslouží jen pohrdání od Boha, protože žádný člověk si nemůže dělat nárok na Boží lásku!

Říct:“ Kristus zemřel za mě“ může jen ten, kdo Boží lásku pokorně přijímá a opětuje. Nemůže jinak než ji opětovat, protože chápe, co ta slova „Kristus zemřel za mě“ znamenají. Takový člověk je křesťan a toho, říká Bůh, nic nemůže odloučit od Jeho lásky, která je v Kristu Ježíši; která je zjevená a zjevná ve kříži jeho Pána. Ř 8:39

Každý křesťan byl láskou jeho pozemského života. Jenom proto došel až tam.

To není „žili šťastně až do smrti“. To je na vždycky. To není pohádka se šťastným koncem.

Je to realita, která nikdy nekončí, jelikož „LÁSKA NIKDY NEZANIKNE.“ 1.K 13:8

V jedné chvále se zpívá: „Nezemřela tvá láska tam“. Myšleno na kříži. Ale ani tam nedosáhla vrcholu. Ani naplnění. Boží láska je od věků na věky stále stejně dokonalá a její intenzita není proměnlivá. Na kříži však dosáhla svého.

I když v tomto těle nemůžeme Boha spatřit a ani ho tak nikdy neuzříme, přece s námi Bůh chce mít intimní vztah a prokazovat nám svou lásku. Proto Ježíš přinesl svou oběť v těle – abychom mohli být příjemci i opětovníky jeho lásky už teď a tady na zemi a až na věčnost.

Amen.