Bůh definuje, co je dobré: Porozumění Římanům 12 a příprava na Římanům 13
Část 3: Biblická rozprava o reakci církve na mimobiblické příkazy
Minule jsem řekl, že se blíže podíváme na 13. kapitolu Listu Římanům, v níž se nachází polovina verše, který, je-li vytržen z kontextu, říká, že křesťané mají dělat vše, co jim vláda nařídí. Naznačil jsem, že tato pasáž ve skutečnosti hovoří o účelu a omezeních vlády a že její delegovaná pravomoc je omezena na oblast její působnosti. Řekl jsem také, že naše studium této pasáže začneme v tomto článku jedním zásadním slovem: „Dobro“.
V Genesis 1 Bůh tvoří a několikrát prohlašuje své stvoření za dobré a po posledním dni za „velmi dobré“. On je Stvořitel a jen on může určovat, co je dobré. Stejně tak v Genesis 2,18 Bůh prohlašuje, že pro člověka „není dobré,“ aby byl sám – jen Bůh má právo toto posoudit a jen on má právo změnit situaci z „nedobré“ na dobrou. V Genesis 3,6 pak Eva hřeší poté, co sama určila, že strom, z něhož Bůh řekl, že se z něj nemá jíst, je „dobrý k jídlu“ – uzurpovala si roli Boha. Podobně v Genesis 6 viděli Boží synové, že lidské dcery jsou na pohled doslova „dobré“ – i oni si přisvojili Boží roli tím, že určili, že to, co Bůh zakázal, je ve skutečnosti dobré. Výsledkem tohoto odmítnutí Bohem definovaného dobra bylo, že Hospodin viděl, „jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý“ (Gn 6, 5). Od samého počátku Písma tedy platí, že „dobré“ a „zlé“ definuje pouze Bůh.
V Římanům 12 je nám přikázáno, abychom se „proměňovali obnovou své mysli, abychom mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé“. Naší povinností je poznat Boží vůli – poznat, co je dobré, jak to definuje on. Toto jediné slovo (a jeho opak, „zlo“) se stává klíčovým pro pochopení 12. a 13. kapitoly listu Římanům. V Ř 12,9 se pravá láska projevuje tím, že si „oškliví zlo, a lne k dobrému“. Abychom skutečně milovali tak, jak miluje Bůh, musíme nenávidět to, co nazývá zlem, a lpět na tom, co nazývá dobrem – cokoli jiného není pravá láska.
Ve verších 16b–17 je nám pak přikázáno, abychom „nespoléhali na svou vlastní chytrost, nikomu neopláceli zlým za zlé a vůči všem měli na mysli jen dobré“. To je zásadní pro správné pochopení celého oddílu. Za prvé je zřejmé, že v nás existuje přirozený sklon dělat věci špatně (vzpomeňme si na výše uvedený text Genesis 6,5), a proto je tu varování, abychom nespoléhali na svou vlastní chytrost – Bůh určuje, co máme dělat a co ne, co je dobré a co zlé. Jednou z věcí, ke které budeme přirozeně náchylní, je oplácet zlým za zlé. To nemusí být tak docela hříšné - možná nás k tomu motivuje i smysl pro spravedlnost. Ale zjevně to není naše úloha, není to naše oblast. Máme respektovat (mít ohled a v tomto kontextu projevovat) to, co je dobré (jak to definuje Bůh), aby to všichni viděli. Tento verš neznamená, jak někteří učí, že máme respektovat to, co všichni považují za dobré, ale spíše to, že slovem i skutkem máme přede všemi ukazovat to, co Bůh definuje jako dobré.
Svět nechápe, co je dobré. Stal se ztělesněním Izajáše 5,20: „Běda těm, kdo říkají zlu dobro a dobru zlo.“ Máme světu říkat i ukazovat, co je dobré, jak to definuje Bůh. Nemáme se přizpůsobovat jejich chápání dobra (Ř 12,1), ale máme si nechat obnovit mysl, dokud nedosáhneme shody s Bohem ohledně jeho definice dobra a zla (Ř 12,2).
Když se tedy oni dopouštějí zla na nás, nemůžeme na to reagovat stejně. „A co spravedlnost?“ mohli byste pak říci: „Zlo musí být přece potrestáno!“ To je pravda. Ale to zjevně není náš úkol – máme „ponechat místo pro Boží soud“, neboť on říká: „Má je pomsta, já odplatím“ (Ř 12,19).
Možná si kladete otázku, jak to všechno souvisí s Římanům 13 a s účelem a omezeními lidské vlády a s rozsahem pravomocí, které jí Bůh svěřil. Právě toto je zásadní kontext, který ztrácíme, když izolujeme půlku verše, na níž pak stavíme praktickou teologii. Příště si tedy ukážeme, jak se to, co jsme viděli ve dvanácté kapitole, vztahuje na kapitolu třináctou.
Přidat komentář