Všechno pod nebem má určený čas

Každodenní zamyšlení na celý rok z knihy Kazatel. Tato zamyšlení byla publikována v průběhu roku 2024 a prochází postupně verš po verši (někdy i po částech veršů) celou Šalomounovu knihu Kazatel. Jsou zaměřena na povzbuzení srdce a v rámci možností také na hlubší porozumění Božímu slovu.

Leden

1. ledna 

Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. (Kaz 1,1)

Hned první dvě slova této starodávné knihy nás vedou na cestu k Pánu Ježíši Kristu. Kazatel, který napsal tuto knihu, dostal od Boha jméno Jedidjáš, což znamená Hospodinův miláček (2S 2,25). Kazatel, který přišel a kázal a vyučoval jako ten, kdo má moc, byl označen přímo Božím hlasem z nebe, když zaznělo: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil (Mt 3,17), toho poslouchejte (Mt 17,5). Duch Kristův inspiroval Kazatele Šalomouna, aby také touto knihou vydal svědectví o Boží velikosti a slávě, aby svědčil o Pánu Ježíši Kristu a vedl nás k tomu, abychom ho chválili a uctívali. Kéž jsou i dnes naše mysl a srdce cele zaměřeny na toho, který má moc proměnit celý náš život a dovést nás do věčné slávy. 

2. ledna 

Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. (Kaz 1,1)

Také další dvě slova prvního verše knihy Kazatel jsou doslova nabitá významem. Syn Davidův vede své čtenáře k moudrosti v tomto světě, kterou je možné získat jenom od zaslíbeného Syna Davidova, který přišel, když se naplnil stanovený čas a narodil se z ženy, jako se rodí všichni ostatní lidé s tím rozdílem, že nebyl počat mužem, ale Duchem svatým a proto byl svatý, bez hříchu. Šalomoun, zaslíbený syn Davidův, který vybudoval chrám z kamene a dřeva, zlata a stříbra, tak ukazuje na Ježíše Krista, který vybudoval chrám ze svého těla, a buduje ho z živých kamenů, které opracovává Duchem svatým a spojuje je láskou, která je vylitá do jejich srdcí. To je skutečný chrám Ducha, dům Boží, církev živého Boha.

3. ledna 

Slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě. (Kaz 1,1)

Král v Jeruzalémě! První král toho místa je Melchísedech, král pokoje, jehož uctil Abraham svým desátkem a s nímž měl společenství. Také Šalomoun byl králem, který se narodil v Jeruzalémě a vládl odtud zaslíbené říši od veliké řeky (Eufratu) až k moři. Přesto ani on nebyl králem toho správného Jeruzaléma, který je shůry. Jeho Jeruzalém byl obrazem otrokyně a žil v otroctví zákonu i se svými dětmi, ale budoucí Jeruzalém, jehož králem je Ježíš, je svobodný (Ga 4,26). Jenom Ježíš nás osvobodil od otroctví hříchu a smrti, vykoupil nás z moci zákona a dal nám skutečnou svobodu Božích dětí. On je tím skutečným králem, o němž mluví také kniha Kazatel, který nás uvádí až před Boží tvář v lásce a v pravdě.

4. ledna 

Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. (Kaz 1,2)

Moudrý král nám předkládá název své knihy a její hlavní téma – pomíjivost, marnost. Jeho otec David o této marnosti světa nejednou mluvil ve svých žalmech. A Kazatel to vyhlašuje jako popis života v tomto svět bez Boha. Všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá (1J 2,16) je marnost a pomíjivost, protože to není z Boha, ale ze světa. Konec těchto věcí je den za dnem blíže a jednoho dne se to všechno rozplyne. Zůstane jenom to, co je nepomíjitelné, co je z Boha, zůstane jenom nové stvoření zrozené z Ducha svatého skrze víru v Pána Ježíše Krista. A to je naprostým protikladem k pomíjivosti – je věčné. 

5. ledna 

Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. (Kaz 1,2)

Všechno skutečně pomíjí. Kamkoliv se člověk v tomto světě podívá, vidí pomíjivost, marnost, vidí druhý termodynamický zákon v praxi – všechno směřuje ke svému rozkladu, k tomu, aby docházelo k naprosto minimální spotřebě energie. Všechny věci tohoto světa, všichni lidé tohoto světa, dokonce i všechny lidské výtvory – rukou i mysli – to všechno je pomíjivost, marnost. Více než polovina výskytů slova pomíjivost ve Starém zákoně je v této knize moudrého Kazatele. Dívá se na svět z hlediska věčnosti a vidí, že co není z Boha, neobstojí. Ale my jsme nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, ale převzácnou krví Kristovou a nezrodili jsme se z pomíjitelného semene, ale skrze živé a věčné slovo Boží. Díky tomu činíme Boží vůli a tak zůstáváme na věky (1J 2,17).

6. ledna 

Jaký užitek má člověk ze všeho svého pachtění, z toho, jak se pod sluncem pachtí? (Kaz 1,3)

V čem spočívá hlavní podstata veškeré marnosti? V pomíjivosti. Veškeré výtvory všeho lidského pachtění jednoho dne pominou. Dokonce i ty, které vypadají, že vydrží navěky. Ať už jsou výtvory fyzické, jako např. pyramidy, nebo duševní (díla velkých spisovatelů), jednoho dne vezmou za své. Boží slovo jasně říká, že živly se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud (2Pt 3,10). Dokonce i ti, kteří už přešli ze smrti do života skrze víru v Pána Ježíše Krista, musí dávat dobrý pozor, aby stavěli z toho, co nepomine, protože i jejich dílo projde ohněm a obstojí jenom to, co je postaveno na Kristu, jenom ty skutky, které pro nás on sám připravil, abychom v nich chodili (Ef 2,10).

7. ledna 

Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá. (Kaz 1,4)

Moudrý Kazatel pozoruje změny v tomto světě. Věci se pořád mění, což nutně neznamená, že se vyvíjejí nebo mění svou kvalitu. Taková změna se může klidně stát modlou bezbožného náboženství, ať už je to modernizační změna nebo dnes tak aktuální klimatická změna. Ale samotná změna je prostě součástí koloběhu života – pokolení za pokolením přicházejí a odcházejí. Všichni lidé v každém pokolení dříve či později zmizí jako pára nad hrncem a všechno jejich dílo spolu s nimi. To je pomíjivost a marnost lidského života. Pouze ten, kdo činí vůli Boží, zůstává na věky, protože Boží vůlí je, abychom věřili v toho, kterého poslal, v jeho Syna, Pána Ježíše Krista, který nás vykoupil na kříži Golgoty.

8. ledna 

Pokolení odchází, pokolení přichází, ale země stále trvá. (Kaz 1,4)

Všechno se mění, generace střídá generaci, mění se i tvář země, ale země sama stále trvá. Nebude v této podobě trvat navěky, ale ani nezanikne – bude postavena před soud, projde žárem a bude obnovena do slávy a dokonalosti nového stvoření. Jan viděl od Boha sestupovat nové nebe a novou zemi – místo, kde nebude žádná pomíjivost, žádná marnost ani žádné pachtění. Zde bude Bůh přebývat uprostřed svého lidu a Boží lid se bude navěky radovat ze svého Spasitele, bude ho oslavovat a poznávat život, který je v něm. Tato nová země bude trvat navěky a nebude zde žádné pokolení, které by vzalo za své, budou zde jenom svatí, jimž sám Bůh setře každou slzu z očí. Všechno bude nové.

9. ledna 

Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde. (Kaz 1,5)

Moudrý kazatel je dobrý pozorovatel a sleduje všechny věci, které jsou v jeho dosahu. Stejně jako pokolení střídá pokolení, východ a západ slunce se střídají den za dnem. Všechno se střídá s železnou pravidelností a každý den představuje změnu právě tak jako se mění generace za generací. Nic nezůstává stejné. I když je svět stále světem, každý den je tu nový východ a nový západ slunce. A každý den nebesa vypravují o Boží slávě a obloha hovoří o díle jeho rukou. Každý den slunce i měsíc svědčí o všemohoucí ruce Stvořitele a vyhlašují jeho velikou moc i věrnost. Stejně jako slunce dychtivě tíhne k místu, odkud znovu vzejde, všechny věci v tomto světě spějí ke svému cíli a hlasitě oslavují našeho Boha. 

10. ledna 

Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí. (Kaz 1,6)

Lidé, nebeská tělesa i zemské živly jsou v neustálém koloběhu. V tom všem je nepochybná stabilita, navzdory tomu, že se všechno neustále mění. Bůh nad tím vším kraluje. Bůh vládne nad lidskými životy od zrození po skonání, Bůh řídí nebeská tělesa, která stvořil, aby určovala den a noc (Gn 1,14–19), Bůh dohlíží na všechny větry, které vanou nad zemí. Na základě našeho pozorování můžeme rozumět větrům jako pohybu vzdušných mas, které jsou v atmosféře, nicméně Bůh je ten, kdo je stvořil, Bůh řídí jejich pohyb, Bůh určuje jejich sílu i směr, Bůh má ve své moci veškerý jejich pohyb i jejich intenzitu, Bůh naplňuje větry vodou nebo jim dává sílu tornáda. To všechno je v jeho ruce a všechno je to k jeho slávě. 

11. ledna 

Všechny řeky spějí do moře, a moře se nepřeplní; do místa, z něhož vytékají, se zase vracejí k novému koloběhu. (Kaz 1,7)

Zdá se, že k tomu, aby člověk pochopil některé přírodní jevy, nepotřebuje velké znalosti fyziky ani komplikované počítačové modely, ale stačí mu obyčejná pozorovací schopnost a zdravý rozum. Šalomoun pozoruje vody na zemi a vody na nebi a všímá si jejich nepřetržitého koloběhu. Je v něm také jistá stabilita, nepohnutelnost, ale i únava a neklid.  Podobně jako vody všech řek nemohou přeplnit moře, ani střídání lidských pokolení nemůže uspokojit přirozenost člověka, naplnit lidské touhy, obohatit nitro o plnost věčnosti. To lze nalézt jen u Boha. Jenom skrze víru v Pána Ježíše Krista může začít naplňovat své nitro bezbřehým oceánem Boží lásky, moudrosti, radosti i odpočinutí. „Jen v Bohu se ztiší duše má, od něho mi vzejde spása“ (Ž 62,2).

12. ledna 

Všechny věci jsou tak únavné, že se to ani nedá vypovědět. (Kaz 1,8)

Neustálé opakování téhož je jasným odrazem lidského pachtění. Slunce vyjde každý den na svém místě a spěchá k západu, vody mizí v hlubinách moří a zase vracejí zpátky k pramenům potoků a řek, lidé přicházejí a odcházejí. To všechno je tak monotónní, jednotvárné, únavné. A i když se to všechno neustále mění, nepřináší toto opakování skutečnou změnu. Pouze příchod Božího syna na svět v těle, jako má hříšný člověk je takovou změnou, která mění úplně všechno. Sám Bůh sestoupil ze své slávy a vstoupil do světa hříšných lidí. Únavná šedivost jednotvárnosti byla prosvícena mnohotvarým světlem nekonečné moudrosti. Ježíš Kristus přišel na svět, aby se stal spasitelem lidí a přinesl odpočinutí od veškeré únavy a jednotvárnosti spojené s hříchem. 

13. ledna 

Nenasytí se oko viděním, nenaplní se ucho slyšením. (Kaz 1,8)

Je úchvatné a poučné pozorovat všechno, co se pod sluncem děje. Je fascinující dívat se na zázraky stvoření. Přesto je to nakonec únavné, protože ani oko ani ucho ani žádný jiný smysl člověka se nemohou plně uspokojit tím, co přichází zvenčí. Ani kdyby člověk shlédl veškerou nádheru stvořeného vesmíru, jeho oči se tím neuspokojí, a i když se jeho duše na chvilku potěší tou krásou a velikostí, nakonec stejně zůstane prázdná a neuspokojená. Přestože jsou naše smysly fyzické, jejich naplnění musí přijít zevnitř, musí být duchovní. Jen Bůh sám může nasytit hlad naší duše a přivést naše smysly k plnosti. Ve víře v Pána Ježíše Krista je naše oko nasyceno jeho dokonalým dílem a naše ucho naplněno dokonalostí zvěsti evangelia.

14. ledna 

Co se dálo, bude se dít zase, a co se dělalo, bude se znovu dělat; pod sluncem není nic nového. (Kaz 1,9)

Všechny věci v tomto světě se stále dokola opakují. Lidská přirozenost, lidské smýšlení, způsoby jednání, vnímání i prožívání věcí jsou stále stejné generace za generací. Padlé stvoření, které díky své hříšnosti tíhne ke zlu, nikdy nemůže přijít s něčím novým. Co se dělalo, dělá se stále a bude se dělat i v budoucnosti. Proto je historie učitelka života. Proto může Šalomoun napsat, že není nic nového pod sluncem. Skutečně není nic nového v nás a s námi, lidmi. Jenom Bůh činí nové věci. Ve své moci vstupuje do stvoření a ze starého činí nové, z padlého člověka činí Boží dítě, které je obnovené Boží milostí skrze víru v Pána Ježíše Krista a místo srdce kamenného dává srdce masité a měkké. 

15. ledna 

Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. (Kaz 1,10)

Mnoho věcí je skutečně v nějakém slova smyslu nových, protože dříve tady nebyly, ale nyní tady jsou. Žijeme v době překotného technologického rozvoje. Technologie, jimiž dnes disponujeme, zde před několika staletími nebyly, protože zde nebyly zdroje, které máme k dispozici dneska. Ale vypadá to, že zde byly technologie jiné, které dnes neznáme (kdo by byl dnes schopen postavit např. egyptské pyramidy?). Přes to vše musíme říci, že principy života zůstávají stále tytéž. Všechno se stále točí dokola a věci jsou tak únavné, že se to nedá vypovědět. V dávných dobách to bylo stejné, jako je to dneska. Je něco nového, co bychom mohli říci o lidském srdci? Od pádu člověka je stále stejně hříšné a vzpurné, jako bylo tenkrát.

16. ledna 

Je něco, o čem lze říci: Hleď, to je cosi nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi. (Kaz 1,10)

Koloběh života a smrti, plynutí vody, pohyb nebeských těles – to všechno je stále stejné. A totéž platí o lidském srdci, lidských touhách, motivech, pocitech i o lidském jednání. Dnes, stejně jako v dávné minulosti, se rádi vyhříváme na výsluní lásky, hledáme povzbuzení v naději, jsme zaplavováni vděčností. Můžeme však vidět také stejnou ctižádostivost, chamtivost, pýchu nebo smyslnost. Všechny ctnosti, jichž je možné dosáhnout, právě tak jako hříchy, do nichž je možné se propadnout, jsou tady dnes stejně, jako tomu bylo i v dobách minulých. Je-li něco nového, může to být jenom v Kristu – nové narození, nový život, nová přirozenost, očištění od hříchů, nové smýšlení, nové city, nová spravedlnost, pravda, která nově září jako světlo a proměňuje celý lidský život.

17. ledna 

Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom. (Kaz 1,11)

Další hořká rána našemu sebevědomí. Kolik z nás je schopno vyjmenovat všech osm svých praprarodičů? Nebo své spolužáky z první třídy? Myslíme si, že jsme tak důležití v tomto světě, že by bez nás nemohl fungovat, ale skutečnost je taková, že se tu jen nakrátko objevíme – stejně jako všichni lidé před námi a kolem nás – a hned zase zmizíme. A budeme zapomenuti stejně, jako všechny ty generace lidí před námi, ačkoliv slunce bude i nadále vycházet a zapadat a vody se budou vlévat do moří a znovu vyvěrat ze svých pramenů. Ale Bůh zná každého jménem a každý se bude muset jednoho dne postavit před jeho tvář. Proto potřebujeme dobrého Obhájce, který řekne: „Za toho bylo zaplaceno, ten je můj!“

18. ledna 

Nelze podržet v paměti věci minulé; a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom. (Kaz 1,11)

Člověk je jako pára nad hrncem, která se na chvilku objeví a hned zase zmizí. A spolu s ním mizí také veškeré dílo jeho rukou, jeho myšlenky, pocity, jeho vztahy. Nikdo nemůže uchovat to, co bylo a ani ti, kdo přijdou po nás, neuchovají to, co je zde nyní a co bude v budoucnosti. Bez Boha, který dává tomu všemu smysl, je celý lidský život jen marnost, koloběh věcí, které jsou samy o sobě velmi nudné a únavné. Ale když Boží pravda zazáří do srdce člověka, chmurné mraky jsou rozehnány a životem prozáří světlo naděje, světlo smyslu, objevuje se budoucnost, která je slavná, krásná, nekonečná a neporušená hříchem – a jako taková může být uchována na věky věků. 

19. ledna 

Já, Kazatel, jsem byl králem nad Izraelem v Jeruzalémě. (Kaz 1,12)

Aby potvrdil svá úvodní prohlášení a ujistil své čtenáře o své důvěryhodnosti, nebojí se jim Kazatel znovu zopakovat, kým je – králem nad Izraelem v Jeruzalémě. Je králem z jedné jediné lidské rodiny, které byla z Božího rozhodnutí dědičně svěřena vláda nad Izraelem. A přestože můžeme říci, že každá vláda je od Boha (Ř 13,1–2), mimo potomstvo Davidovo nemá žádný člověk nárok na to, aby vládl nad druhými lidmi. I potomci Davida v Jeruzalémě měli být králi jen do té doby, dokud nepřijde onen zaslíbený Syn Davidův, který bude Spasitelem světa, Pán Ježíš Kristus. Nyní je to on, kdo je svrchovaným vládcem nad Božím lidem, jemu je dána veškerá moc na nebi i na zemi, a jemu se budou všichni lidé jednoho dne zodpovídat. 

20. ledna 

Předsevzal jsem si, že moudře propátrám a prozkoumám vše, co se pod nebem děje. (Kaz 1,13)

Král Šalomoun dostal od Boha darem velikou moudrost, takže „převýšila moudrost všech synů dávnověku i všechnu moudrost egyptskou“ (1Kr 5,10). A co v této své moudrosti udělal moudrý král? Rozhodl se, že moudře prozkoumá a propátrá vše, co se pod sluncem děje, že získá moudrost! Skutečná moudrost však nezačíná u pozorování toho, co se děje kolem nás, ale začíná u bázně před Hospodinem a ruku v ruce s ní jde oddělení se od hříchu. A přes všechny Šalomounovy pády ani tato moudrost mu nakonec nechyběla, jak ukazují verše ze závěru této knihy, kde čteme: „Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí“ (Kaz 12,13).

21. ledna 

Úmornou lopotu uložil Bůh lidským synům, a tak se lopotí. (Kaz 1,13)

Šalomoun předkládá svým čtenářům události zachycené na prvních stránkách Bible. Mluví o pádu člověka a o prokletí, které kvůli tomu přišlo, takže člověk nyní musí v potu tváře dobývat svůj chléb a země mu vydává jenom trní a hloží (Gn 3,17–19). To je úmorná lopota, která byla vložena na všechny potomky Adama. A jedině zaslíbený potomek Evy, Ježíš, může vysvobodit člověka z této úmorné lopoty a dát jeho práci a jeho životu plný smysl. On volá všechny, kteří těžce pracují a namáhají se, aby přišli k němu a nalezli odpočinutí svým duším. Kristus vysvobozuje z prázdnoty, úmornosti a lopoty lidského bytí a uvádí každého, kdo v něho věří do svobody Božího dítěte a radosti spasení z milosti skrze víru.

22. ledna 

Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem. (Kaz 1,14)

Šalomoun viděl všechno, co se pod sluncem děje, porozuměl všem principům i myšlenkám stvořeného světa, ve své moudrosti byl schopen uchopit tyto věci a seznámit se s nimi. A ve výsledku došel k závěru, že všechno v tomto světě je marnost. Pokud něco nemá svůj základ v Bohu, který všemu dává smysl, je to pomíjivé, prázdné, marné, neužitečné, zbytečné. Jak aktuální jsou tato slova moudrého krále v dnešní době, kdy vidíme zástupy těch, kdo pouze konzumují své bytí, žijí ze dne na den, od zážitku k zážitku, od jedné věci k druhé, od jedné známosti k další … a nic v celém životě ve výsledku nedává smysl a nemá moc naplnit život člověka. Protože pouze v Kristu člověk nachází plnost lidského bytí. 

23. ledna 

Co je pokřivené, nelze napřímit. (Kaz 1,15) 

Všechno v tomto světě pomíjí, protože všechno je pokřivené hříchem. Všechno, co je pod nebem, podléhá důsledkům pádu člověka a není v moci žádného člověka to narovnat, napravit, napřímit. Proto Kazatel mluví o marnosti, o lopotě a únavnosti všech věcí. „Kdo může narovnat, co Bůh zkřivil?“ (Kaz 7,13). Jenom on sám! Izajáš mluví o tom, že každé údolí bude vyvýšeno a každý pahorek snížen (Iz 40,4). Přijde zachránce, který dá věci do pořádku a to, co je pokřivené, bude opět napřímeno. Lidská duše, zkroucená a pošpiněná hříchem, bude zase vyrovnaná a očištěná mocí Boží, kterou Bůh prokázal na svém Synu, Pánu Ježíši Kristu, když na něj vložil hříchy Božího lidu, potrestal je na něm smrtí a potom ho slavně vzkřísil z mrtvých. 

24. ledna 

Čeho se nedostává, nelze spočítat. (Kaz 1,15)

Podívejte se, jak prostá je Šalomounova moudrost, ale jak je současně hluboká. Co člověk nemá, čeho se mu nedostává, co mu chybí, to nelze spočítat, nedá se to vyčíslit, není možné to zhodnotit ani zvážit. Mnohdy to člověku ani nechybí, protože neví, že se mu toho nedostává. Jak by si mohl hlupák spočítat, kolik moudrosti mu chybí, jak by mohl hříšník sečíst, kolik nemá milosti a Božího požehnání, které je s ní spojené? Jak by mohl bezbožný člověk poznat, kolik mu chybí Boží přítomnosti, když o ni ani nestojí? Chvála Bohu za to, že se smiloval nad vyprázdněným člověkem a poslal svého milovaného Syna, aby nás vykoupil z veškeré naší prázdnoty a sám sebou nás doplnil do dokonalosti. 

25. ledna 

Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění. (Kaz 1,16)

Tentýž Šalomoun, který napsal tato slova, psal svému synovi v knize Přísloví, aby na prvním místě střežil a chránil své srdce, protože z něj vychází život (Př 4,23). Moudrost vešla do jeho srdce (Př 2,10), takže nyní může rozmlouvat se svým srdcem. Není to něco samozřejmého, protože lidské srdce je velmi zrádné, dokonce je nejúskočnější ze všeho na světě a je nevyléčitelné (Jr 17,9). Jenom v bázni Boží, která je počátkem moudrosti, ho lze poznat, je možné ho ochránit před hloupostí a převráceností a potom s ním také rozmlouvat. Přesto musí být člověk vždy ve střehu a všechno konfrontovat zapsaným Božím slovem, v němž je zjevena plnost moudrosti, protože celé Písmo svědčí o Pánu Ježíši Kristu. 

26. ledna 

Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění. (Kaz 1,16)

Šalomoun rozmlouval se svým srdcem, které Bůh sám naplnil svou modrostí a svým požehnáním. Střežil své srdce a chránil ho, takže jeho srdce skutečně oplývalo moudrostí více, než srdce kohokoliv jiného před ním i potom. Proslavil se jako nejmoudřejší král, který kdy žil. Byl moudřejší, než všichni jeho rádcové a vládcové okolních národů se přicházeli podívat na jeho nesmírnou moudrost i slávu, která s ní byla spojená. Tuto moudrost, která má svůj původ v Bohu samotném, vetkl do přísloví, která vyslovil, i do knihy, která je nyní před námi. Je to moudrost shůry, která nás vede k tomu, který se nám stal moudrostí a v němž jsou skryty všechny poklady poznání, k Pánu Ježíši Kristu. 

27. ledna 

Rozmlouval jsem se svým srdcem: Hle, nabyl jsem větší a hojnější moudrosti než ti všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou, mé srdce nabylo mnoho moudrosti a vědění. (Kaz 1,16)

Kazatel mluví o tom, že nabyl mnohé moudrosti a mnohého vědění, ale nebyla to jeho hlava, která by byla naplněná, ale bylo to jeho srdce, které bylo naplněné moudrostí a poznáním, které překypovalo bázní před Hospodinem, protože to je počátek moudrosti. Bylo to nové srdce, které dostal od Pána, a i když se v určitém období od Boha vzdálil, jeho srdce zůstalo stále obnovené, znovuzrozené. Nebyly to nějaké nadpřirozené vědomosti, jimiž by Bůh naplnil jeho mysl, ale byla to zkušenost poznání Boha samotného v jeho vnitřním člověku, která ho vyučila moudrosti, naučila ho dívat se kolem sebe, pozorovat a vidět věci pravdivě. Kéž bychom i my byli takto prodchnuti pravdou, kterou jsme poznali, tedy Božím synem, Pánem Ježíšem Kristem.

28. ledna 

Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však, že i to je honička za větrem, (Kaz 1,17)

Ten, který byl obdarován moudrostí nad všechny jiné, si předsevzal, že pozná moudrost. Počátkem moudrosti je totiž snaha získat moudrost (Př 4,7) – to jsou slova téhož Šalomouna, jimiž vyučoval své syny. Neučil je něco, co sám nedělal. Rozhodl se poznat moudrost, dal si to jako předsevzetí a dělal pro to všechno, co bylo potřeba. Především poznával toho, který se sám stal moudrostí pro nás, Pána Ježíše Krista, i když to bylo před jeho vtělením a jeho zjevením. V něm jsou všechny poklady moudrosti i poznání, on je cesta pravdy, on je pravda sama, v něm je život, jenom skrze něj a v něm se člověk může naučit bázni před Hospodinem, protože skrze něj jsou nám odpuštěny naše hříchy. 

29. ledna 

Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však, že i to je honička za větrem, (Kaz 1,17)

Kromě moudrosti se Šalomoun rozhodl poznat také ztřeštěnost a pomatenost. Někdo by mohl pochybovat, zda je to opravdu moudré pouštět se do něčeho takového, ale pokud k tomu přistoupíme z pozice moudrosti, potom poznání pomatenosti nepovede k hlouposti, ale jenom k tomu, že moudrost zazáří na tomto temném podkladě jako slunce. Je dobré, když rozumíme tomu, jak špatný, zlý a hříšný je hřích, ale nemusíme kvůli tomu ještě hřešit. Je součást růstu ve svatosti, je to cesta poznávání Pána Ježíše Krista, na které vyniká hrůza a odpornost hříchu, stejně jako zoufalá ubohost pomatenosti, která nerozpoznává pravdu a lež, dobro a zlo, právo a bezpráví, spravedlnost a svévoli. Čím více rosteme v poznání Pána Ježíše, tím více chápeme tyto rozdíly a žijeme k jeho slávě. 

30. ledna 

Předsevzal jsem si, že poznám moudrost, poznám i ztřeštěnost a pomatenost. Poznal jsem však, že i to je honička za větrem, (Kaz 1,17)

I dobrá předsevzetí se v tomto světě mohou snadno stát marností a honičkou za větrem. Vítr nelze chytit a ani moudrost ani hloupost také nelze uchopit a dohonit. Má-li být moudrost dobrá jenom pro tento svět, nikdy se k ní člověk nepřiblíží natolik, aby si jí mohl užít. Jediná moudrost, která má skutečný užitek, je ta, která začíná v bázni před Hospodinem. A jediné poznání ztřeštěnosti je to, které ji odhaluje ve světle Pánovy svatosti. Ve světle jeho slávy vyniká ohavnost a hrůza hříchu a ve slávě jeho milosti září odpuštění, které vede k bázni. Kříž Pána Ježíše Krista zjevuje obojí – u něj končí veškerá marnost i honička, u něho nacházíme odpočinutí a plnost života, pokoje, lásky i požehnání.

31. ledna 

… neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti. (Kaz 1,18)

Touha po moudrosti je dobrá a může člověka skutečně nakonec přivést k Boží moudrosti. Její začátek je bázeň před Hospodinem a vede k tomu, že člověk počítá náklady. Cena za moudrost je opravdu vysoká. Je s ní spojené mnohé hoře. Šalomoun velmi dobře ví, o čem mluví. Jak mu asi bylo, když musel nařídit, aby mečem rozetli napůl novorozeně, o něž se hádaly dvě nevěstky, aby tak zjistili, která z nich je jeho matkou (1Kr 3,16–28). Navzdory tomu, že ten příkaz byl zkouškou, musel mu trhat srdce! Přesto byl nejvyšším projevem Boží moudrosti v jeho životě. Přesně totéž platí o kříži – zde je všechna Boží moudrost, z níž se radujeme, a přece nám to drásá srdce, když se díváme na ukřižovaného Pána.

Únor

1. února 

… neboť kde je mnoho moudrosti, je i mnoho hoře, a čím víc vědění, tím víc bolesti. (Kaz 1,18)

Nabývání poznání o tomto světě a o všem, co je na něm, přináší mnohé užitky, požehnání a občas i nějakou radost, ale ruku v ruce s tímto věděním jde také bolest, protože všechno je únavné a jednotvárné a směřuje to k marnosti. To nás ovšem nesmí odradit od touhy po smysluplném vědění, potřebujeme však mnoho trpělivosti, abychom překonali zármutek a bolest, které se s ním spojují. Jediné poznání, které přináší skutečnou a věčnou radost je poznání Boha a toho, kterého poslal, jeho syna, Pána Ježíše Krista. Když poznáváme jeho dílo a jeho osobu, nacházíme v tom potěšení, útěchu a radost, které nenajdeme nikde v tomto světě – z takového poznání budeme mít užitek po celou věčnost.

2. února 

Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost! (Kaz 2,1)

Každé lidské předsevzetí začíná v srdci. Šalomoun promlouvá ke svému srdci, radí se s ním a zkoumá, jakou cestou se má vydat. Ale může být lidské srdce dobrým rádcem? Copak o něm Pán neříká, že je nepřevrácenější věcí pod sluncem a nevyléčitelné (Jr 17,9)? Přirozená moudrost i vědění selhaly a nepřinesly žádné uspokojení, proto se Šalomoun obrací jinam. Kam nás to ale může dovést, když se obrátíme sami k sobě, do svého nitra, ke svým pocitům a domněnkám? Také to je pomíjivost! Pouze Boží slovo stojí pevně v nebesích na věky (Ž 119,89) a to hlavní v něm je pravda (Ž 119,160). Sem je třeba se obrátit, tohoto Slova se musíme držet, abychom došli k tomu, co je nepomíjitelné – život v Pánu Ježíši Kristu.

3. února 

Řekl jsem si v srdci: Nuže, teď to zkusím s radovánkami a popřeji si dobrého. A hle, také to je pomíjivost! (Kaz 2,1)

Kazatel to chtěl zkusit s radovánkami a popřát si dobrého … Na tom není nic špatného – Bůh stvořil celou řadu věcí pro radost lidskému srdci, k potěšení a uspokojení. Ale nic stvořeného nakonec nemůže v plnosti uspokojit lidskou duši. Do žádné radosti tohoto světa není možné vložit své srdce tak, aby bylo cele naplněno pokojem a požehnáním, aby bylo uspokojeno a přestalo toužit po další radosti a dobrotě. Ale nekonečný Bůh má tu moc – když srdce odpočine v Bohu, když duše spočine v jeho pokoji a v radosti, potom má člověk všechno, po čem tolik toužil, potom je uhašena žízeň duše, která dychtí po věčnosti. V Ježíši Kristu nachází odpočinek, uspokojení, utišení, pokoj, radost a nekonečné dobro. 

4. února 

O smíchu jsem řekl: Je to ztřeštěnost, o radosti pak: Co to provádíš? (Kaz 2,2)

Lidský smích bývá jen výjimečně svatým a zbožným smíchem. Bůh se směje svévolníkům, když kují své pikle proti němu a chtěli by ho sesadit z jeho trůnu (Ž 2,2–4). Tento smích je skutečně svatý. Ale lidský smích je obvykle ztřeštěností. Může být Bohem danou milostí, tedy únikem a ulehčením v těžkostech, ale častěji je posměchem, výsměchem, radostí z cizího neštěstí. Je zajímavé, že nikde v Písmu nečteme o tom, že se Pán Ježíš smál. Přesto je to právě on, kdo opravdu hodně mluví o radosti, dokonce přikazuje svým učedníkům, aby se radovali. Ale skutečná radost je jenom v něm, z něj a skrze něj, v té požehnané pravdě, že moje jméno je zapsané v nebesích.

5. února 

Usmyslil jsem si, že své tělo osvěžím vínem, ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti, a že se chopím té pomatenosti, dokud nezjistím, co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho, co konají ve vyměřených dnech svého života. (Kaz 2,3)

Šalomoun se rozhodl osvěžit se vínem, které smísila paní moudrost (Př 9,2). Nechtěl se opíjet, ale najít osvěžení pro své tělo, potěšit se chutí vína. Z toho, co zakusil předtím, nevykřesal žádný velký plamínek naděje, nenašel nic, co by ho potěšilo a utěšilo jeho duši. Proto hledá osvěžení těla, aby mohl dělat další kroky k hledání a zkoumání moudrosti. Kéž bychom se i my občerstvovali „novým vínem“ (Lk 5,38), tedy novou smlouvou, která byla zpečetěná Kristovou krví a kterou si připomínáme, když se jako církev scházíme, lámeme chléb a pijeme víno, jak nám Pán přikázal, dokud on nepřijde. Kéž je toto „víno“ neustálou posilou do našeho každodenního chození s Pánem Ježíšem Kristem.

6. února 

Usmyslil jsem si, že své tělo osvěžím vínem, ačkoli mé srdce tíhne k moudrosti, a že se chopím té pomatenosti, dokud nezjistím, co dobrého pod nebem mají lidští synové z toho, co konají ve vyměřených dnech svého života. (Kaz 2,3)

Každému člověku je dán vyměřený čas a nikdo neví, kolik mu ho ještě zbývá. Obvykle teprve s přibývajícím věkem si ho člověk začne víc vážit. A tento může strávit špatně nebo dobře, leností, neužitečnými a prázdnými činnostmi, hloupostmi nebo dokonce zlým jednáním – nebo může stavět na dobrém základu, jímž je Pán Ježíš Kristus ze zlata, stříbra a drahého kamení skutků, které Pán připravil pro ty, kteří ho milují. Užitečná díla vykonaná v Kristu, k jeho slávě a podle jeho vůle vedou k požehnání a k radosti, k pokoji v srdci i k pokoře, protože jsou vykonané s vědomím toho, že to je Pán sám, kdo skrze člověka jedná. Neužitečné činnosti vedou k odsouzení a k uvržení do temnot, kde je pláč a skřípění zubů.

7. února 

Podnikal jsem velkolepá díla, postavil jsem si domy, vysázel vinice, (Kaz 2,4)

Šalomoun se rozhodl zjistit, co dobrého mají lidé ze svého díla, které pod sluncem konají, takže se sám pustil do práce. Nešlo mu o poznání marností nebo hloupostí, nelelkoval ani nechytal mouchy, ale podnikal velkolepá díla. Nesnažil se o to, aby vystavěl sám sobě nějaký pomník, ale aby udělal něco, co bude užitečné a současně povznášející a veliké. Vybudoval si palác, jemuž nebylo rovno v tehdejším světě, postavil chrám svému Bohu, který byl naprosto jedinečný a ohromující. Vysázel vinice, které přinášejí užitek nejenom v podobě vína a rozinek, ale také jako místo, kde se člověk může potěšit zelení a občerstvit hrozny. Kéž bychom i my mohli budovat velkolepé dílo k Pánově slávě ve vlastních životech a být dobrými dělníky na jeho vinici. 

8. února 

… založil si zahrady a sady a v nich vysadil kdejaké ovocné stromoví … (Kaz 2,5)

Staré rčení říká, že muž má zasadit strom, postavit dům a zplodit dědice – Šalomoun vysadil zahrady a sady a v nich kdejaké stromoví. Bůh postavil člověka (Adama) do zahrady (Edenu) a přikázal mu, aby se o zahradu staral. A i když byl člověk kvůli svému hříchu ze zahrady vyhnán, stále se má starat o zemi, kterou mu Bůh dal. Nechávat úrodnou půdu ladem a nezúrodňovat neúrodnou je nejenom projevem hlouposti a lenosti člověka, ale také vzpourou proti Bohu. Úroda ze zahrad a ovoce ze sadů může nasytit mnoho lidí. Bůh dokonce zaslíbil, že „až na vás bude z výše vylit Duch, poušť se stane sadem“ (Iz 32,15). Bůh ve své milosti dělá úrodnou zahradu a sad ze skalnaté půdy našich srdcí.

9. února 

… zřídil jsem si i vodní nádrže pro zavlažování lesních porostů. (Kaz 2,6)

Moudrý hospodář dobře ví, že bez vody se neobejde. Zahrady, vinice, sady a dokonce i louky a lesy potřebují dostatek vody. Bez vody se země mění v poušť. Ale vodní nádrže mohou přinášet ještě další užitek v podobě chovu ryb. Šalomoun nechal vybudovat mnoho různých nádrží a mnohé z nich sloužily k tomu, aby lesní porosty udržely svou vláhu. Znovu zde vidíme ohromnou moudrost tohoto Bohem obdarovaného vládce a současně můžeme přemýšlet nad tím, odkud získáváme závlahu pro svůj vlastní život, pro svou duši. Nemají to být naše vlastní rozpukané cisterny, které vodu neudrží, ale musí to být samotný Duch svatý, který bude pramenem v našem životě a způsobí, že proudy živé vody poplynou z našeho nitra. 

10. února 

Nakoupil jsem si otroků a otrokyň a měl jsem i doma narozenou čeleď, stád skotu a bravu jsem měl víc než všichni, kdo byli v Jeruzalémě přede mnou. (Kaz 2,7)

Všechno pod nebem má svůj čas a všechno má sloužit k Boží slávě. To je výzva z Nového zákona, který nám říká, že všechno, co děláme, máme činit k Boží slávě (1K 10,31). Šalomoun konal velkolepá díla nikoliv pro svou vlastní oslavu, ale ke slávě Boží. Dokonce nakupoval otroky a otrokyně, získával nejrůznější služebníky pro svůj dům a pro svou potřebu ke slávě Boží. Všechny tyto služebníky podřídil zákonu Božímu a vedl je k tomu, že mají sloužit Hospodinu. V tom je nádherným obrazem Pána Ježíše Krista, který nás koupil za cenu svého vlastního života, abychom byli jeho majetkem, jeho otroky, jeho vlastnictvím, a abychom skrze něho a v něm sloužili Bohu, našemu Otci a jeho na věky oslavovali.

11. února 

Nahromadil jsem si také stříbro a zlato a zabral i vlastnictví králů a krajin; opatřil jsem si zpěváky a zpěvačky i rozkoše synů lidských, milostnice. (Kaz 2,8)

Šalomoun poznává všechno, co je v tomto světě považováno za dobré – nahromadil veliké bohatství, zabral vlastnictví králů a opatřil si ty, kteří způsobovali rozkoš přímo jemu. Udělal skutečně všechno, co mohl, aby poznal, co dobrého je na všech věcech, které lidi v tomto světě dělají. Ale konec toho všeho byl: „Pomíjivost, samá pomíjivost!“ I kdyby člověk získal celý svět, ale ztratil svou duši, za co by ji mohl získat zpět, ptal se Pán Ježíš. Duše je nad všechno stříbro a zlato, nad všechno bohatství králů, nad všechny lidské rozkoše. Zachránit svou duši znamená spolehnout se na kříž Pána Ježíše Krista a na jeho zástupnou oběť a z jeho milosti mít skrze víru věčný život v jeho jménu.

12. února 

Stal jsem se velikým a předčil jsem všechny, kteří byli v Jeruzalémě přede mnou; nadto při mně stála má moudrost. (Kaz 2,9)

Šalomoun se pustil do díla – chtěl prozkoumat všechnu lidskou moudrost a všechno lidské umění. Nezačínal od nuly, protože jeho otec David udělal mnoho příprav, jak pro stavební práce, tak i v otázce podmanění si okolních království. Moudrý syn stavěl na tom, co mu zanechal jeho otec. A Bůh mu v tom všem mocně požehnal. Stal se tak velikým, jako nebyl nikdo z Izraele před ním a nikdo po něm. Svou velikostí a slávou jasně ukazoval a stále ukazuje na jiného potomka Davidova, který byl vyvýšen nad všechny mocnosti a síly a jemuž bylo dáno jméno, nad každé jméno, jak v tomto světě, tak v tom budoucím – na Božího Syna a našeho Spasitele, Pána Ježíše Krista.

13. února 

Stal jsem se velikým a předčil jsem všechny, kteří byli v Jeruzalémě přede mnou; nadto při mně stála má moudrost. (Kaz 2,9)

Co to bylo za moudrost, která stála při Šalomounovi? Byla to Boží moudrost, kterou si Šalomoun vyžádal od Boha a kterou ho Bůh ve své dobrotě zahrnul – a kromě ní mu dal také velikou slávu a bohatství (1Kr 3,11–13). Boží moudrost je dostupná pro každého, kdo by ji chtěl mít – neskrývá se, ale volá na nárožích na lidské syny, zve je k sobě, ale oni nechtějí přijít. Plnost Boží moudrosti se zjevila v Pánu Ježíši Kristu – to on stál se Šalomounem, který je jeho předobrazem, v každém jeho velkolepém díle. A úplně stejně stojí s každým, kdo se na něj spolehne, kdo se sytí jeho Slovem, aby poznal jeho osobu a jeho dílo, kdo věří a ve víře jedná.

14. února 

V ničem, co si žádaly mé oči, jsem jim nebránil, (Kaz 2,10)

Ačkoliv Šalomoun zmiňuje pouze oči, nepochybně myslí všechny lidské smysly (zrak, sluch, čich, chuť, hmat), jimž nebránil v ničem dobrém. Bůh stvořil svět a člověka tak, aby člověk mohl zakoušet Boží dobrotu svými smysly, aby se mohl dívat na nádheru stvoření, slyšet tóny, které oslavují Boha, cítit vůně, které plynou z rozmanitých květů, ochutnat nejrůznější lahůdky, které Bůh stvořil pro radost lidskému srdci a nahmatat veškerou krásu Božího stvoření. Veškerá rozmanitost celého Božího díla svědčí o něm a ukazuje na něj a Boží člověk se může radovat z každé jednotlivosti, kterou mu Bůh dává. Přesto se lidské smysly nemohou naplnit těmito vnějšími věcmi a potřebují být uspokojeny samotným Bohem, který se nám zjevil v Pánu Ježíši Kristu (1J 1,1). 

15. února 

… svému srdci jsem neodepřel žádnou radost (Kaz 2,10)

Šalomoun dopřál to nejlepší každému ze svých smyslů a neodpíral ani svému srdci. Dával mu požehané a dobré věci, jimiž ho Bůh ve své dobrotě a přetékající hojnosti zahrnul. Protože s ním byla Boží moudrost, nehnal se za prázdnými a hloupými věcmi tohoto světa, ale za tím, co v tomto světě působí skutečnou radost a vůbec nic z toho svému srdci neodepřel. Ale mohou jakékoliv stvořené věci utišit hlad srdce, který do něho vložil Bůh? Hlad po Bohu samotném, protože člověk byl stvořen k Božímu obrazu a jeho srdce může být naplněno, nasyceno, uspokojeno jenom tehdy, když se ponoří do nekonečného oceánu poznání Boha a jeho lásky v Pána Ježíši Kristu. Pouze v něm je plnost veškeré radosti. 

16. února 

… a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil … (Kaz 2,10)

Lidské srdce je stvořené mimo jiné také pro radost. A může se skutečně radovat ze všeho, co v tomto světě nachází. Bůh stvořil svět tak, aby se lidé mohli radovat. I když žijeme ve světě, který vznikl až důsledkem Božího soudu a hněvu (což se projevilo celosvětovou potopou), stále je to svět, který zrcadlí Boží slávu, který vypravuje o díle jeho rukou. Stále se můžeme radovat z tolika věcí v tomto světě, že nestihneme poznat všechno, z čeho bychom se ještě radovat mohli. Dokonce i takové věci, za kterými se pachtí lidské srdce, mohou být zdrojem ohromné radosti a uspokojené. Přes to všechno je tato radost nakonec vždycky jenom dočasná a v plnosti může být uspokojena jenom v Bohu samotném skrze víru v Pána Ježíše Krista.

17. února 

… a mé srdce se radovalo ze všeho, za čím jsem se pachtil a to byl můj podíl ze všeho mého pachtění. (Kaz 2,10)

Radost srdce není malý výsledek lidského pachtění. Samozřejmě že to není uspokojení srdce, protože to nastává jen tehdy, když srdce spočine v Bohu skrze víru v Pána Ježíše Krista. Ale i tak může všechno to lidské lopotění a úmorná námaha přinášet člověku radost. Je to odraz původního záměru našeho Stvořitele, který dal člověku práci už v zahradě Edenu ještě před pádem. A i když je nyní práce pod prokletím hříchu a přináší člověku dřinu a pot a leckdy i marnost, stále je tady jako součást původního Božího plánu a dává člověku určitý smysl, uspokojení i radost. Bez smysluplné práce zde může být jen málo skutečné radosti. A bez Spasitele, který naší práci dává věčný rozměr, nemáme žádný podíl na trvalé radosti. 

18. února 

I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho pod sluncem není. (Kaz 2,11)

Všechno dílo vlastních rukou naplnilo Šalomouna radostí. Přesto, když se ve své moudrosti nad tím vším zamyslel poněkud hlouběji, uviděl velmi jasně, že veškeré jeho pachtění je jenom pomíjivost. Týká se tohoto světa a odtud si člověk nic nevezme. Není to neužitečné, protože Bůh dal člověku práci, aby z ní měl obživu, ale není to věčné. Proto z toho není žádný skutečný, tedy věčný užitek. Ten může přijít jenom tehdy, když je dílo naplněno vírou v Pána Ježíše Krista, je motivované láskou k němu a jeho cílem je věčná naděje, která je v Kristu. Potom člověk staví stavbu, která svými důsledky skutečně přesahuje až na věčnost. Není to stavba fyzická, ale duchovní a není stavěná ke chvále člověka, ale k oslavě samotného Boha.

19. února 

I pohlédl jsem a viděl moudrost i ztřeštěnost a pomatenost. Jaký člověk nastoupí po králi, jehož si ustanovili předtím? (Kaz 2,12)

Šalomoun se po všem svém zkoumání vrací zpátky na začátek a znovu přehlíží moudrost i pomatenost. Zkoušel se zabývat těmi nejmoudřejšími věcmi tohoto světa, ale nakonec shledal, že pokud je všechno jenom pro tento čas, není to nic jiného, než marnost. A tak znovu zkoumá, zda někde neudělal chybu. Znovu promýšlí veškerou moudrost i ztřeštěnost tohoto světa. Může někdo dojít k jinému závěru, než k němuž došel on? Může nějaký král, který nastoupí po něm, vykonat větší a lepší a velkolepější věci, než jaké vykonal on? Takový král skutečně přišel do tohoto světa, potomek Šalomouna, a jednoznačně odhalil prázdnotu světských tužeb i cílů. A přinesl plnost v království, které není z tohoto světa, ale je zakořeněné v něm samotném, v Pánu Ježíši Kristu.

20. února 

Shledal jsem, že moudrost nese více užitku než pomatenost, jako světlo dává větší užitek než tma. (Kaz 2,13)

Po všech pokusech Šalomoun zjistil, že v moudrosti tohoto světa ani v přirozeném poznání není to, co by mohlo uspokojit lidské srdce a jak moudrost, tak i pošetilost vedou k marnosti. Přesto přináší moudrost podstatně víc užitku než pošetilost, podobně jako světlo neskonale převyšuje tmu. Světlo ukazuje na život, tma představuje smrt, světlo je obrazem čistoty, temnota je synonymem špíny a hříchu. Světlo se používá k vyjádření milosti, temnota je znamením odsouzení. Ve světle chodíme s Bohem, v temnotě páchají hříšníci své nepravosti. Přirozené světlo se spolu s moudrostí tohoto světa může stát dobrým vodítkem k Pánu Ježíši Kristu a k jeho Slovu, které plné moudrosti shůry a pravdivého poznání Syna Božího. 

21. února 

Shledal jsem, že moudrost nese více užitku než pomatenost, jako světlo dává větší užitek než tma. (Kaz 2,13)

I když dnešní fyzika dochází k tomu, že by to mohlo být i jinak, dosud se vždy mělo za to, že tma je jednoduše absencí světla. Kde chybí světlo, je tma. Světlo přemáhá tmu už jenom svou vlastní přítomností. Nejde o to, kolik ho je a v jaké koncentraci, jde o to, zda vůbec zde nějaké světlo – a spolu s ním také alespoň nějaká moudrost. To oboje přináší mnohý užitek, nejenom v podobě kázně, ale prostě svou přímou existencí. Kde moudrost tam je vždycky mnohem více užitku, než tam, kde není. A i když se bude jednat o moudrost v podobě tzv. selského rozumu, bude pokaždé neskonale více, než když vládne samotná pomatenost nebo temnota. Každá moudrost totiž stojí na pravdě a každá pravda svědčí o Kristu.

22. února 

Moudrý má v hlavě oči, kdežto hlupák chodí ve tmě. (Kaz 2,14)

Světlem těla je oko – a kdo je moudrý, udržuje ho v čistotě, tedy má oči v hlavě. Ale hlupák chodí ve tmě, žádné světlo mu nesvítí, a pokud přece jen něco zasvítí, je to jen žádost očí, která ho dovede do močálu hříchu. Každý člověk má oči, ale jenom ten, kdo je moudrý, je používá správně, dívá se před sebe, na cestu, rozhlíží se, aby věděl, kam šlape, předvídá zlo a vyhýbá se mu. A tím nejlepším světlem pro oko je světlo světa, Pán Ježíš Kristus. Kdo se dívá na něj, má v něm svou spravedlnost i své bezpečí, když on je nám světlem, spatřujeme světlo, když se na nás dívá on, máme jistotu Božích dětí, pokoj i radost. 

23. února 

Moudrý má v hlavě oči, kdežto hlupák chodí ve tmě. Avšak i to jsem poznal, že týž úděl potká oba dva. (Kaz 2,14)

I obyčejná lidská moudrost (někdy používáme slova „selský rozum“) může přinést velké požehnání a hojný užitek v tomto světě. Ale není-li to moudrost shůry, potom zůstane pouze v tomto světě a nepřekročí hranice toho přicházejícího. Spolu s tímto světem také zanikne, až Pán přijde spolu se svými svatými pro svou církev a k soudu tohoto světa. V tomto světle není mezi rozumným ani pošetilcem velký rozdíl, protože i ten nejmoudřejší z moudrých v tomto světě bude postaven před Boží soud a následně uvržen do ohnivého jezera, Protože neuvěřil v Božího Syna, Pána Ježíše Krista. Ale kdokoliv v něj věří, na soud už nepřijde, přešel už nyní ze smrti do života a stal se dědicem věčného požehnání.

24. února 

V srdci jsem si řekl: Co potkává hlupáka, potká i mne. Nač jsem tedy byl tak nadmíru moudrý? A v srdci jsem usoudil, že i to je pomíjivost. (Kaz 2,15)

Šalomoun přemýšlí o moudrosti, kterou je možné získat v tomto světě a vidí, že nemá žádný užitek pro věčnost. Moudrý i pošetilec nakonec zemře, jejich úděl je tentýž. Proč by tedy měl někdo usilovat o moudrost? Proč vůbec usilovat o něco lepšího v tomto světě, když stejný meč požere toho i onoho? Kde je v tom nějaká moudrost? Člověk často začíná s nějakým ideálem v srdci a končí v rozčarování nad prázdnotou, kterou mu tento svět nabízí. Ale Bůh to tak nevidí. Bůh stvořil svět moudře a dobře. Jemu se nikdo nebude vysmívat. Cokoliv je učiněno v Bohu a k jeho slávě, má smysl a dosahuje až na věčnost. Proto je třeba hledat na prvním místě Pána a jeho království a vše ostatní bude člověku přidáno.

25. února 

V srdci jsem si řekl: Co potkává hlupáka, potká i mne. Nač jsem tedy byl tak nadmíru moudrý? A v srdci jsem usoudil, že i to je pomíjivost. (Kaz 2,15)

Šalomoun podnikal velkolepé věci – kromě chrámu a svého paláce, nechal postavit řadu dalších staveb, zakládal vinice, sady, rybníky i lesy. Ale najednou to vypadá, jako kdyby všechna moudrost, kterou k tomu použil, byla k ničemu. Klade si otázku, jaký to má smysl být tak nadmíru moudrý – vždyť moudrý muž i pošetilec nakonec vezmou za své, oba jsou pomíjiví jako obláček páry nebo letní kvítí. Ale i když obojí je pomíjivost, moudrost nese více užitku než pošetilost a je ve všech směrech lepší než hloupost. Hlupákovi se obvykle nepovede dobře, a někdy se dobře nepovede ani moudrému, ale moudrost vede k poznání pravdy, která osvobozuje, vede člověka k Bohu a k evangeliu, které jsou cestou k věčnému životu. 

26. února 

Vždyť po moudrém ani po hlupákovi nezůstane památka navěky; všechno, co bylo, bude v příštích dnech zapomenuto. Moudrý umírá stejně jako hlupák. (Kaz 2,16)

Lidská paměť je krátká – snadno a rychle zapomene jak na moudrého, tak na hlupáka. A navěky nezůstane památka ani po jednom. Hloupost není třeba připomínat a jen málokdy se z ní můžeme poučit. Moudrost je zase obvykle určená do konkrétní situace, kde se projeví a kde je chválena, ale dalším pokolením už zůstává skrytá. Jediná moudrost, která zůstává navěky, je moudrost od Boha, kterou můžeme nalézt v Pánu Ježíši Kristu. V něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání (Ko 2,3). Když získáme jeho, získáváme moudrost, která je věčná, která zůstává a nikdy nebude zapomenuta. A díky němu a skrze něj nebudeme zapomenuti ani my, kteří v něj věříme a byli jsme přijati jako jeho děti. 

27. února 

Vždyť po moudrém ani po hlupákovi nezůstane památka navěky; všechno, co bylo, bude v příštích dnech zapomenuto. Moudrý umírá stejně jako hlupák. (Kaz 2,16)

Moudrý i hlupák jsou jenom lidé, ani jeden z nich nezůstane navěky. V tomto ohledu není žádného rozdílu mezi lidmi – smrt je jistotou pro každého. Pokud však moudrost vede do Božího slova, které zjevuje cestu spasení, je tady také naděje, že moudrý uvěří v Pána Ježíše Krista a bude mít věčný život. Je nějaká naděje i pro hlupáka? Pokud zůstává jenom tím, komu chybí moudrost, i zde je naděje a s ní také zaslíbení, že i hloupý, který se z Boží milosti dostane na cestu spásy, nezbloudí, ale dojde až do cíle (Iz 35,8). Běda však všem, kteří se pyšně pozdvihují proti Bohu a prohlašují, že Bůh tu není – ty čeká spravedlivé odsouzení. 

28. února 

Pojal jsem nenávist k životu, zošklivilo se mi, co se pod sluncem děje. To vše je pomíjivost a honba za větrem. (Kaz 2,17)

Ó, jak je to přirozené a pochopitelné! Když člověk vidí marnost života, marnost svého úsilí, přestane vidět rozdíl mezi moudrostí a pošetilostí – a oprávněně, protože v jistém slova smyslu tu žádný rozdíl není, neboť moudrý i pošetilý jednoho dne vezmou za své – je snadné propadnout trudomyslnosti. Lehce se člověku zoškliví celý život a duše, která miluje Pána Ježíše Krista, touží jen po tom, aby Pán přišel co nejdříve. Ale Pán nás nepostavil do světa kvůli tomu, abychom jenom roztouženě vzdychali po tom světě budoucím, ale abychom v tomto světě byli svědectvím a žili zde k Boží slávě. Bůh stvořil svět pro člověka a ne člověka pro svět a s Boží moudrostí můžeme už nyní zakoušet plnost milosti, radosti i pokoje.

29. února 

Pojal jsem v nenávist všechno své klopotné pachtění pod sluncem, neboť jeho plody zanechám člověku, který bude po mně. (Kaz 2,18)

Nejmoudřejší z lidí, kteří kdy žili pod sluncem, Šalomoun, byl znechucen veškerým tím klopotným pachtěním sebe sama i všech dalších lidí. Tíha tělesnosti dopadala i na bedra tohoto starověkého mudrce. Nechtěl zde být ani chvíli déle, než je to naprosto nutné. Když poznáme nádheru věčného života, když zakusíme slastnou chuť toho, co nám Bůh ve své milosti a lásce připravil, když jsme osvíceni zábleskem budoucího požehnání, jehož se nám dostane, až opustíme tělo propadlé smrti, v němž nyní musíme žít, všechny krásy a rozkoše tohoto světa se nám začínají hnusit. I to nejlepší, co je spojené s tímto světem, bude zanecháno těm, kdo přijdou po nás – a jenom duše odevzdaná do Ježíšových rukou, se bude radovat z toho, co pro ni Pán připravil.

Březen

1. března 

Kdo ví, bude-li moudrý nebo pomatený, přesto se však zmocní všeho, čeho jsem se při své moudrosti pod sluncem klopotně dopachtil. Také to je pomíjivost. (Kaz 2,19)

Dobrý zanechá dědictví vnukům, ale ani u nich není jisté, zda budou moudří či pošetilí. Přesto je jisté, že se zmocní všeho, k čemu se člověk ve své moudrosti klopotně dopachtil. A pokud to nebudou vnuci, bude to někdo jiný, u něhož je ještě méně jisté, že bude moudrý. To je koloběh života i lidského namáhání, který Šalomoun sleduje i sám zakouší a všímá si jeho marnosti a pomíjivosti. Do hrobu si člověk nic s sebou nevezme (a i kdyby si vzal, bude mu to k ničemu), takže všeho, co člověk vlastníma rukama vytěžil, se zmocní někdo jiný. Proto je třeba si skrze víru v Pána Ježíše Krista ukládat poklady v nebesích, kde je rez neničí a mol nežere, kde přinášejí věčné užitky. 

2. března 

Odvrátil jsem se od toho se srdcem plným zoufalství nad vším svým klopotným pachtěním pod sluncem. (Kaz 2,20)

Marnost klopotného pachtění dovedla Šalomouna k zoufalství. Snažil se vyzkoušet všechno v tomto světě, co přináší nějaký užitek a radost lidskému srdci, ale když nad tím přemýšlel hlouběji, bylo jeho srdce naplněné beznadějí. Pokud svůj pohled zaměříme jenom do tohoto světa, dojdeme nakonec ke stejnému zklamání. Často očekáváme velké věci, aby se nakonec ukázalo, že naše námaha byla zbytečná. Proto si musíme neustále vybírat to, oč přijít nemůžeme, tedy vztah s Pánem Ježíšem Kristem. A když potom Pána vezmeme do svého pachtění v tomto světě, on ho promění ve skutky spravedlnosti, které přinesou užitek nejenom tady, ale i pro věčnost. Ale bez hledání jeho tváře a jeho království se to neobejde. 

3. března 

Některý člověk se pachtí moudře, dovedně a prospěšně, ale musí svůj podíl předat člověku, který se s tím nepachtil. Také to je pomíjivost a prašpatná věc. (Kaz 2,21)

Některé lidi Bůh zahrnuje svou milostí, zručností, požehnáním a moudrostí, takže se dílo jejich rukou mimořádně daří. Je radost setkat se s takovým člověkem, protože na něm spočívá Boží milosrdenství. Sám Šalomoun na jiném místě říká, že muž, který je zběhlý ve svém díle, bude stávat před králi, nikoliv před bezvýznamnými (Př 22,29). I když se takový člověk musí stále lopotit a klopotně pachtit, přece jen může vidět ovoce své práce a své námahy, může se radovat z toho, že není v tomto světě neužitečný, ale může sloužit druhým lidem a je pro ně požehnáním. Kéž nás Pán zahrnuje svou milostí, abychom nebyli v tomto světě bez ovoce, které je k jeho slávě, k užitku lidí a především k jejich i našemu vlastnímu spasení.

4. března 

Některý člověk se pachtí moudře, dovedně a prospěšně, ale musí svůj podíl předat člověku, který se s tím nepachtil. Také to je pomíjivost a prašpatná věc. (Kaz 2,21)

Každý člověk bude jednoho dne oblečen do rubáše, ať se mu líbí, či nikoliv, a žádný rubáš nemá kapsy, aby si někdo mohl vzít svůj podíl s sebou. I kdyby byl člověk sebemoudřejší a vytvořil velkolepá díla jako Šalomoun, vysázel zahrady, vinice, založil rybníky i háje, musí jednoho dne toto všechno opustit a zanechat to jiným. Zanechá to člověku, který se s tím nepachtil, který nad tím nemusel ani vynaložit takové úsilí, jako onen první. Všichni staví na tom, co vybudovali ti, kdo zde byli před nimi. S pohledem upřeným k Božímu království a ke Kristu, který sedí po pravici Otce, máme být těmi, kteří zanechají budoucím pokolením to nejlepší, jak v tom tělesném, tak v tom duchovním slova smyslu. 

5. března 

Některý člověk se pachtí moudře, dovedně a prospěšně, ale musí svůj podíl předat člověku, který se s tím nepachtil. Také to je pomíjivost a prašpatná věc. (Kaz 2,21)

Kdo nerozsévá, nemá sklízet, kdo nechce pracovat, nemá jíst, kdo se nepachtí, neměl by získat výsledek usilovné námahy jiného. Je to prachšpatná věc, když se to děje. Přesto život takto plyne a právě toto je to jeden z důkazů marnosti života bez Boha. Je to pomíjivost, protože člověk na okamžik rozkvete jako polní kvítí, a potom náhle uvadá a usychá a nakonec odchází, mizí jako pára nad hrncem. Ale na Božím poli jeden zasévá, jiný zalévá, a další bude sklízet to, čemu Bůh dal vzrůst – a nikdo nepřijde o užitek ze svého díla. Pán Ježíš zaslibuje hojnou odměnu každému svému učedníkovi, který věrně spravuje to, co mu Pán svěřil a k Pánově slávě staví svůj život na milosti, kterou ho Bůh v hojnosti zahrnul.

6. března 

Vždyť co má člověk z veškerého svého pachtění, z honičky za žádostmi svého srdce, z toho, jak se pod sluncem pachtí? (Kaz 2,22)

Co člověku zůstane po tom všem pachtění a námaze, kterou v tomto světě musí vynaložit, aby alespoň trochu uspokojil své potřeby a touhy? Šalomoun se tady vrací na samotný začátek, k pádu člověku a k prokletí, které přišlo kvůli vzpouře proti Bohu – „v potu tváře budeš dobývat svůj chléb, země ti vydá jen trní a hloží a budeš jíst v trápení“ (Gn 3,17–19). Co z toho člověk má? Je to marnost nad marnost, která směřuje k jednomu jedinému – totiž k tomu, že jednoho dne člověk opustí tento svět se vší jeho lopotou. Může ale dojít odpočinutí od své námahy? Pouze tehdy, když poslechne slova Pána Ježíše Krista, přijde k němu a přijme od něj odpočinutí a jeho jho, které netlačí (Mt 11,28–30). 

7. března 

Všechny jeho dny jsou samá bolest a jeho lopota je plná hoře; jeho srdce mu nedá spát ani v noci. I to je pomíjivost. (Kaz 2,23)

Když byl Jákob před faraonem, vyznal, že léta jeho života byla nečetná a zlá. A pravdou je, že celý život člověka je naplněný mnohou bolestí a trápením. Netýká se to jenom stáří, ale celého lidského života, ať je dlouhý nebo krátký, ať je teprve na začátku nebo na samotném konci (a kdo, kromě Boha může říci, za jak dlouho ten konec přijde). Je tolik nejrůznějších zármutků, která souží každého člověka, a s každou námahou, dokonce i s tou nejradostnější, je spojeno také mnoho slz. To je úděl člověka po pádu, úděl vzbouřence proti Bohu. Jen v Bohu může najít lidská duše pokoj, jen v něm může odpočinout od vší své lopoty a dosáhnout už v tomto světě – ale nikoliv bezbolestně – pokoje. 

8. března 

Všechny jeho dny jsou samá bolest a jeho lopota je plná hoře; jeho srdce mu nedá spát ani v noci. I to je pomíjivost. (Kaz 2,23)

Po celodenním shonu, lopotě a všemožné bolesti konečně přichází noc, kdy si člověk může odpočinout, ale kdo se namáhá jenom pro vidinu, která spočívá v tomto světě, nebude moci ani v noci usnout. Jeho srdce mu to nedovolí. Když se namáhal úspěšně a získal hodně, jeho srdce je plné starostí a obav, co bude s tím, co nashromáždil, když se namáhal neúspěšně, jeho srdce je neklidné a spánek od něj prchá. Ale kdo přichází k Ježíši, který zve všechny, kdo jsou obtíženi a usilovně se namáhají a přijme od Pána odpočinutí, ten už se nemusí starat ani kvůli hojnosti ani kvůli nedostatku – jeho srdce našlo bohatství, pokoj a odpočinutí v Kristu, proto nyní pokojně uléhá a pokojně spí (Ž 4,9). 

9. března 

Není pro člověka dobré jíst a pít a při svém pachtění se aspoň pomět? Shledal jsem, že i to je z Boží ruky. (Kaz 2,24)

Pokrm stvořil Bůh pro člověka a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním. Člověk se namáhá a lopotí v tomto světě a za svou námahu přijímá pokrm, který ho občerstvuje. A Bůh ve své dobrotě a moudrosti stvořil tolik dobrých a užitečných věcí, jimiž se člověk může nejenom nasytit, ale dokonce i potěšit, případně uzdravit. Ale i ta sebelepší lahůdka skončí nakonec na hnojišti. Je však pokrm, který je k věčnému životu – Pán Ježíš Kristus, který řekl, že se musíme sytit jím samotným, abychom měli život věčný. On je chlebem života (J 6,35), tím pokrmem, který přijímáme skrze víru, jímž se sytíme, abychom měli život, aby v nás on sám, Ježíš, přebýval a abychom nezemřeli navěky. I to je z Boží ruky. 

10. března 

Vždyť kdo jídal a dopřával si víc než já? (Kaz 2,25)

Šalomoun si skutečně uměl užívat. Hovězí dobytek, ovce, kozy, jeleni, gazely, antilopy a vykrmená drůbež – to vše se každý den připravovalo u jeho dvora (1Kr 5,2–3). Tento syn Davidův byl mocný, bohatý, slavný a moudrý král a uměl si dopřát všeho dobrého. A přesto viděl marnost toho všeho i pomíjivost tohoto světa. Jiný syn Davidův, Ježíš, opustil slávu samotného nebe, aby mohl přijít mezi hříšníky na zem. Byl veden Duchem svatým na poušť, kde čtyřicet dní nejedl, až vyhladověl a potom ho ďábel pokoušel. A na rozdíl od Šalomouna v každém pokušení obstál, nedbal na potupu a podstoupil kříž, abychom jeho chudobou zbohatli a spolu s ním mohli i my zakoušet věčnou slávu, požehnání a radost.

11. března 

Bůh totiž člověku, který je mu milý, dává moudrost a poznání i radost. (Kaz 2,26)

Šalomoun popisuje svou vlastní zkušenost. Jako mladíček zrovna dosazený svým otcem na trůn, žádal Boha o moudrost k tomu, aby mohl jako král dobře spravovat Izrael. A protože nežádal ani bohatství ani slávu (což jsou nejčastější motivy, proč chce člověk vládnout nad druhými), dal mu Bůh kromě moudrosti také bohatství a slávu. Byl Bohu milý a spolu s moudrostí tak zakoušel poznání i velikou radost, která z poznání pravdy vychází. A právě tak každý, kdo poznal Pána Ježíše Krista, který je ztělesněním pravdy, zakouší radost, která je výsledkem poznávání Pána v každodenním chození s ním, v hledání jeho vůle, jeho království a jeho spravedlnosti a zakoušení hojnosti Božích požehnání. Pramenem radosti v životě věřícího je být s Kristem.

12. března 

Hříšníka však nechá lopotit se, shánět a hromadit věci, které nakonec musí předat tomu, kdo se zalíbí Bohu. Také to je pomíjivost a honba za větrem. (Kaz 2,26)

Hříšník se namáhá a lopotí, hromadí věci, jimiž se obklopuje, ale k čemu mu to je, když nemá moudrost, jak věci správně používat? A když nahromadí určité množství, začíná se zdát sám sobě ve svých očích moudrým (Př 28,11) a všechen jeho majetek se mu jeví jako pevná tvrz a nedostupná hradba (Př 18,11). Ale netuší, že už za okamžik může uslyšet z Božích úst: „Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši.“ Kde chybí bázeň před Bohem, je marné veškeré hromadění a shánění se po majetku, je to pomíjivost a honba za větrem. Bohatství si vždycky opatří křídla a jako orel odlétne k nebi. Proto se za ním neštvi (Př 23,4–5), ale užívej ho ke prospěchu evangelia. 

13. března 

Hříšníka však nechá lopotit se, shánět a hromadit věci, které nakonec musí předat tomu, kdo se zalíbí Bohu. Také to je pomíjivost a honba za větrem. (Kaz 2,26)

Bůh ve své milosti a prozřetelnosti jedná někdy opravdu podivuhodně. Nechá hříšníka, aby se namáhal a hromadil věci, které nakonec musí předat tomu, kdo se Bohu líbí. Není to pravidlo, ale je to dílo Boží milosti a moudrosti v tomto světě. Spravedlivý skrze takové Boží činy oslavuje Boha a žasne nad jeho velikostí, hříšník má možnost vidět pomíjivost lidského pachtění a naučit se bázni před Bohem. Úsilí získat poklady tohoto světa je honbou za větrem. Pro věčnost nemá žádný užitek, na rozdíl od zbožnosti, která spokojí s tím, co má – ta je sama o sobě velikým bohatstvím (1Tm 6,6), protože vzácnou perlou a drahocenným klenotem je pro ni sám Pán Ježíš Kristus. 

14. března 

Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: (Kaz 3,1)

Bůh je přesný jako švýcarské hodinky. Nikdy nepřijde pozdě, ani se nikdy neukáže příliš brzy. Vždycky přijde přesně. Když se naplnil stanovený čas, poslal svého narozeného z ženy (Ga 4,4). Bůh dobře ví, co dělá, kdy to udělá i jak to udělá. Je svrchovaným vládcem na nebi i na zemi. Jeho přesnost je důkazem jeho svrchovanosti a jeho ohromné moci – nikdo ho nemůže odvrátit od toho, aby dělal, co si usmyslí, nelze ho zadržet ani postrčit dopředu. On je Pánem nad časem a sám stojí mimo čas, takže ho čas nemůže nijak ovlivnit, změnit nebo zasáhnout. Radujte se, křesťané, protože Pán přijde brzy a neopozdí se. S vděčností mu vzdávejte chválu za jeho dokonale načasované dílo.

15. března 

Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: (Kaz 3,1)

Šalomoun ve své moudrosti vylučuje náhodu z chodu tohoto světa. Nic se neděje náhodou, ale všechno má přesně určenou chvíli – slunce vychází a zapadá v přesně určenou chvíli, sněženka rozkvete v přesně určený čas a jen na Bohem určeném místě, Bůh určuje, kdy přijde déšť a sníh a na které místo dopadne. Bůh určuje každé věci její chvíli i čas jejího trvání. To ukazuje na jeho vládu, na jeho moudrost i na jeho požehnání. Určil čas našeho narození i délku našeho života – všechno má pod svou kontrolou a nic se nemůže vymknout z jeho ruky. Dobře ví, kam všechno směřuje i co je cílem všech věcí. Můžeme jen žasnout nad jeho moudrostí a prozřetelností, v níž všechno koná. 

16. března 

Je čas rození i čas umírání. (Kaz 3,2)

Každý člověk přichází na svět ve svůj čas, který určil Bůh a který si nikdo nemůže vybrat sám. Je cele v Božích rukou, kdy se kdo narodí a je to také Bůh, kdo ustanovil, jak dlouho kdo zůstane v lůně své matky. On určuje takové detaily, jako je okamžik narození i okamžik odchodu z tohoto života. Každý člověk na tomto světě má svůj vyměřený čas a je-li to v jeho silách a možnostech, má ho využít co nejlepším způsobem, tedy v souladu se záměrem toho, kdo ho stvořil a do tohoto světa postavil. Potom může vzdávat chválu Bohu za den, kdy ho přivedl na svět, potom může v pokoji a sytý dnů odejít z tohoto světa a těšit se na setkání se svým Učinitelem. 

17. března 

[Je] čas sázet i čas trhat. (Kaz 3,2)

Ve své moudrosti Bůh ustanovil čas setby i sklizně – jak té fyzické, kdy je ten zjevný a rozpoznatelný, tak té duchovní, kdy setba je trvalou aktivitou věřících, zatímco sklizeň přichází z Boží milosti v pravý čas. Kdo nerozsévá, nebude sklízet, kdo se o své pole nestará a nechává ho ležet ladem, bude hladovět (Př 20,4). A totéž platí v duchovním slova smyslu – i když Bůh ustanovil, že jeden bude zasévat a někdo jiný bude sklízet, rozsévání Božího slova, tedy šíření evangelia, je hlavním úkolem každého věřícího. A většina z nich také během svého života uvidí nějakou sklizeň, a to dokonce i tam, kde sami nezasévali. Bůh ustanovil pro všechno svůj čas, čas sázet i čas trhat, rozsévat i sklízet. 

18. března 

Je čas zabíjet i čas léčit. (Kaz 3,3)

Nemáme problém s tím, že je čas léčit, a dokonce si myslíme, že čas léčit je vždycky. Šalomoun to tak neviděl. Někdy už možná čas léčit není a je třeba nechat Pána, aby léčeného odvolal z tohoto života. A opravdu Boží slovo říká, že někdy je čas také zabíjet? Neměl by křesťan být proti jakémukoliv násilí? Křesťan je ten, kdo na prvním místě hledá Boží království a jeho spravedlnost, a to znamená, že bude v Kristově lásce prosazovat spravedlnost, právo a pravdu. Takže někdy nastane čas život vzít. Jde-li o prosazení spravedlnosti, přesně kvůli tomu Bůh ustanovil vládu, aby odměňovala dobré a trestala zlé, jde-li o ochranu života, je to právo každého člověka a křesťan takto může i takto uctívat svého Pána a Spasitele. 

19. března 

[Je] čas bořit i čas budovat. (Kaz 3,3)

Někdy můžeme z Boží milosti začít budovat tzv. na zelené louce, ale většinou je potřeba nejprve bořit, abychom mohli budovat. Obojí má své místo a svůj čas. Platí to jak v našem osobním životě, kdy často musíme nejprve zbořit své představy a výmysly, abychom mohli následně začít budovat na skále, kterou je Kristus. A platí to i v životě církve. Je-li Písmo opravdu měřítkem naší víry a učení, kolik tradic a lidských nápadů je třeba nejprve zbořit, abychom mohli začít stavět ze zlata, stříbra a drahých kamenů? Boříme všechno, co se v pýše pozvedá proti Bohu, abychom mohli budovat to, co vychází z Krista samotného a je dílem Ducha svatého, který v nás přebývá.

20. března 

Je čas plakat i čas smát se. (Kaz 3,4)

Pláč i smích patří neodmyslitelně k životu. Tomu prvnímu se snažíme spíše vyhnout, zatímco tomu druhému rádi jdeme vstříc. Ale není bez zajímavosti, že Písmo mluví jen vzácně o smíchu, který je spojený s radostí. Mnohem častěji mluví o smíchu posměvačů nebo o výsměchu, který je spojený s Božím soudem. A vzor dokonalého lidství, Pána Ježíše Krista, vidíme několikrát plakat, ale ani jednou nečteme o tom, že by se smál. Přesto i čas smíchu, nikoliv posmívání, patří do našeho života. Kéž bychom uměli soucitně plakat s druhými, zoufale naříkat nad vlastním i cizím hříchem, a pokojně se smát, když nás naplní radost z toho, že naše jména jsou zapsaná v nebesích.

21. března 

[Je] čas truchlit i čas poskakovat. (Kaz 3,4)

Je truchlení, tedy zármutek podle Boží vůle, který vede k pokání, a zármutek podle tohoto světa, který vede ke smrti. Je také radostné poskakování, které je z Boha a vede ke chvále a oslavě Boha, je také poskakování, které je z těla a je ohavností před Bohem. Zármutek a poskakování podle lidské přirozenosti jsou poháněné sobectvím, světem a v některých případech i ďáblem, a ženou lidskou duši po široké cestě vstříc záhubě. Ale truchlení i poskakování podle Boží vůle jsou vedené Duchem svatým, zaměřené výhradně na Pána Ježíše Krista a jeho království, a vedou zkormoucenou duši do hlubin Božího srdce a k výšinám nebeské spásy. Jen těsnou branou následování Krista můžeme vejít do pravého truchlení i radostného poskakování  k Boží slávě.

22. března 

Je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat. (Kaz 3,5)

Jediný krátký verš nám ukazuje, jak vzdálení jsme od života starověké společnosti. Dnes už není zvykem kameny rozhazovat, nebo je sbírat. Ale pro tehdejší lidi byla tato slova jasná a týkala se války a míru. Rozhazovat kameny je velmi blízko slovu „bořit“ a mohli bychom říci, že to znamená, to čemu říkáme „nenechat kámen na kameni“. Znamená to zničit nepřítele, strhnout hradby pyšného města a všeho, co se v pýše pozvedá proti poznání Boha. A sbírat kameny znamená vyčistit pole, vinici, zahradu, vybrat kameny z půdy, aby byla úrodnější a lepší. Shromáždit kameny, jako to udělal David, aby měl jeho syn z čeho stavět chrám Boží. Sám Pán z nás učinil živé kameny a sbírá nás a buduje z nás svatý chrám v Duchu svatém.

23. března 

[Je] čas objímat i čas objímání zanechat. (Kaz 3,5)

Ve fyzickém slova smyslu má obojí svůj čas – jak objímání, tak zanechání objímání. Může to být krásný projev bratrské náklonnosti či lásky, která se takto projevuje např. dětem nebo blízkým. V duchovním slova smyslu může být ale čas objímání časem trvalým, například při objetí moudrosti (Př 4,8), a podobně to je také se zanecháním nebo vzdálením se objímání – kdo se zamiloval do Pána Ježíše Krista, už nechce dál objímat hřích, ale chce se radovat v objetí Pána Ježíše, sám ho chce objímat a nikdy se ho už nepustit. Čím více rozumíme velikosti odpuštění, tím pevnější a horlivější bude naše objetí Pána Ježíše a podobně jako ženy u hrobu, které ho potkaly vzkříšeného,  budeme se mu i my klanět a objímat ho.

24. března 

Je čas hledat i čas ztrácet. (Kaz 3,6)

Nemusí se nutně jednat o dva oddělené časy, kdy jeden střídá druhý, ale oba dva mají své místo v životě křesťana a každý z nich naplno. Spíš jde o předměty, které se k nim vztahují. Je neustále čas hledat – hledat Boží tvář, Boží moudrost, Kristovo království a jeho spravedlnost, hledat Pána samotného a jeho vůli pro svůj život, hledat jeho lásku a způsoby, jak ji vylévat na své bližní. Takové hledání je životní náplní každého, kdo miluje Pána Ježíše Krista. A současně je čas ztrácet – ztrácet svou závislost na sobě samotném, ztrácet svou sebejistotu, která se opírá o jiné věci, než o Krista, ztrácet své hříchy, své špatné návyky a charakterové vlastnosti, ztrácet lásku k tomuto světu a vůbec všechno, co brání v poznání Pána.

25. března 

[Je] čas opatrovat i čas odhazovat. (Kaz 3,6)

Báruk, pomocník proroka Jeremjáše, měl velké plány a touhy, chtěl dělat velké věci. Nebyl však čas na to, aby opatroval, aby zachovával, aby takové věci držel – Hospodin se rozhodl bořit a vyvracet, takže slovo Hospodinovo pro Báruka znělo: „Neusiluj!“ Bůh mu dal jako kořist život na všech místech, kam šel (Jr 45,1–5). Je čas starat se, opatrovat, usilovat a je čas takových věcí zanechat. Nutně potřebujeme, aby nám Bůh ukázal svůj čas, abychom rozuměli, v jaké době žijeme a mohli jsme sloužit Bohu a jeho království tím nejlepším způsobem – v době opatrování neodhazovat to, co nám Pán svěřil a v době odhazování neusilovat. Kéž nás Pán zahrne svou moudrostí, abychom rozpoznali časy a žili dobře k jeho slávě. 

26. března 

Je čas roztrhávat i čas sešívat. (Kaz 3,7)

Roztržené roucho je znamením zármutku, ponížení, pokoření a pokání. Blaze těm, kdo činí pokání, kdo se pokořují před Pánem, protože ti budou povýšeni. Jelikož stále žijeme v těle, které je propadlé hříchu, není den, kdy bychom nepotřebovali činit pokání, kdy bychom nebyli poníženi hříchem, který v nás stále ještě přebývá, kdy bychom se nepotřebovali pokořit před Pánem. Ale každý den je také dnem milosti, dnem sešití roztrženého roucha, protože náš zármutek už skončil, naše hříchy byly Pánem vynesené na kříž, bylo za ně zaplaceno jeho převzácnou krví, a došli jsme odpuštění. Sám Pán z nás sňal nepravost, oblékl nás do neporušeného šatu své spravedlnosti a na hlavu nám vložil čistý turban (Zach 3,5), čelenku chvály a radosti ze spasení (Iz 61,3).

27. března 

[Je] čas mlčet i čas mluvit. (Kaz 3,7)

Pán nám dal dvojnásobný čas k mlčení, resp. k naslouchání, protože nás opatřil dvěma ušima, ale jenom jedním jazykem. Proto máme být rychlí k naslouchání a pomalí k mluvení (Jk 1,19). A mnohokrát bychom měli následovat příklad Jóba, který si musel položit ruku na ústa, protože nevěděl, co říká (Jb 40,4). Kéž by nás Pán poučil, jako jeho, kéž bychom uměli rozpoznat čas, kdy máme mlčet a kdy máme mluvit. S evangeliem si nepotřebujeme dělat starosti, protože máme mluvit vhod i nevhod, přesto se však máme modlit, aby nám bylo dáno pravé slovo a abychom mluvili ve správnou chvíli. Pak Bůh může použít jak naše mlčení, tak naše mluvení ke své slávě, k vyvýšení Ježíše Krista a ke spasení druhých lidí. 

28. března 

Je čas milovat i čas nenávidět. (Kaz 3,8)

Když jsme žili bez Krista, milovali jsme hřích a všechny světské věci, a skutečně jsme nenáviděli Boha a jeho spravedlnost, pravdu a svatost. Když se nad námi Bůh smiloval a my jsme uvěřili v Pána Ježíše, začali jsme všechny ty hříšné věci nenávidět a místo nich jsme si zamilovali Boha a jeho království. Jde o to, co milujeme a co nenávidíme. Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný J 3,16). Ale svévolníka a toho, kdo miluje násilí, Hospodin z duše nenávidí (Ž 11,5). Kéž rosteme do podoby Pána Ježíše Krista a v hlubokém pochopení toho, jaký je rozdíl mezi zachráněným a svévolníkům. 

29. března 

[Je] čas boje i čas pokoje. (Kaz 3,8)

To platí jak pro jednotlivce, tak pro národy, jak ve fyzické rovině, tak v té duchovní. Někdy je čas bojovat – za sebe, za svou rodinu, nebo za svou zemi. Ale přes to nakonec toužíme po pokoji. I v duchovním slova smyslu stojíme v boji – je to boj o pravdu v obecném slova smyslu, a o pravdu evangelium tom specifickém. A i zde toužíme po pokoji. Proto se máme modlit za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti (1Tm 2,1–2), i když víme, že skutečný pokoj můžeme mít jenom v blízkosti našeho Spasitele. Pokud jsme s ním a on je s námi, můžeme být v jámě se lvy jako Daniel a přesto budeme zakoušet pokoj. 

30. března 

Jaký užitek má ten, kdo pracuje, ze všeho svého pachtění? (Kaz 3,9)

Každá věc pod nebem má svůj určený čas, ale užitek nějaké věci nebo nějakého konání není zaručen nikdy. Naopak – každé lidské konání je možné charakterizovat slovem „marnost“. Bůh nikde nedává člověku záruku toho, že to, co bude člověk dělat, bude přinášet užitek, že se bude člověk pachtit a namáhat s přiměřeným výsledkem. Vždycky je to jenom dílo Boží milosti, když můžeme vidět plody své práce. Ale vždycky také může člověk volat k Bohu a prosit ho, aby mu Bůh tuto milost prokázal – A Bůh je věrný, slitovává se nad člověkem a navzdory veškeré lidské vzpouře mu dovoluje zakoušet ovoce vlastního pachtění. A uvěří-li člověk v Pána Ježíše Krista, může mít jistotu, že jeho práce v Pánu, nebude marná.

31. března 

Viděl jsem lopotu, kterou Bůh uložil lidským synům, a tak se lopotí. (Kaz 3,10)

Vzpoura Adama uvedla do světa živých smrt a zmar. Zmar se projevuje v prokletí země, která vydává trní a hloží a lidské lopotě, která musí v potu tváře dobývat svůj chléb ze země. Člověku je uloženo lopotit se, namáhat se, dřít – bez toho není život. Ale plánem pro člověka nebyla lopota, nýbrž odpočinutí, tedy spočinutí v Bohu a v jeho díle, v jeho skutcích, v zásluhách Pána Ježíše Krista. On přišel, aby ti, kdo se namáhají a jsou obtíženi, odpočinuli, vložili svá břemena na něj, odložili u jeho kříže všechnu svou lopotu a spolehli se na jeho dílo. Ježíš vzal na sebe všechny naše hříchy a zaplatil za ně svým životem, dal sám sebe za nás, abychom mohli pokojně žít v jeho jménu. 

Duben

1. dubna 

On všechno učinil krásně. (Kaz 3,11)

Bůh všechno učinil krásně. Bůh je Bohem skutečné krásy. V dnešní bezbožné společnosti mnoho krásy nenacházíme, a to dokonce ani tam, kde bychom ji hledali nejvíce, v umění. Zdá se, že se bezbožná společnost přiklání k ošklivosti, a to kam se jen podíváme. Ale Bůh se nám dává poznat jako Trojice, harmonie tří osob v jednom – a odtud vyplývá všechna krása. Bůh dělá všechno v souladu se svým charakterem, v dokonalém souladu osob, v souladu sám se sebou. Bůh sám je nádherný a krásný a spolu s ním také všechno, co dělá – stvoření, i když je padlé, je stále krásné, spasení je harmonické a nádherné, Boží slovo je plné pravdy a krásy a nové stvoření, které očekáváme … pro jeho nádheru nemáme v tomto těle slov. 

2. dubna 

On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. (Kaz 3,11)

Bůh je naprosto přesný – všechno dělá ve správný čas a nikdy se neopozdí. Ovšem člověk je ve své hříšnosti zaslepený a otupělý. I když mu Bůh dal do srdce touhu po věčnosti, člověk není schopen vystihnout Boží čas ani Boží dílo ani Boží nádheru. Místo toho se obrací k sobě a k němým modlám. Touhu po věčnosti popírá ze všech svých sil, aby si nemusel přiznat, že jednoho dne se bude muset postavit před živým Bohem, který ho bude soudit. Přesto té touze nelze uniknout, protože Bůh sám ji vepsal do lidského srdce, které utkal v lůně matky. Srdce, svědomí i stvoření svědčí o Bohu a jeho nároku na lidský život a jenom víra v Pána Ježíše Krista může upokojit tuto touhu srdce. 

3. dubna 

Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro. (Kaz 3,12)

Navzdory veškeré marnosti tohoto světa je tady naděje – i když člověk nevystihne začátek ani konec Božího díla, přece se v tomto světě může radovat a činit dobro. Bůh sám dává radost lidskému srdci a člověk se může radovat jak ze stvoření kolem sebe, tak ze všeho, co mu Bůh dává, hmotného i nehmotného. A k této radosti může přispívat ještě navíc tím, že bude konat v životě dobro, že zahrne druhé tím požehnáním, jímž byl sám požehnán. I ten, kdo nezná Boha, může takto prožít pokojný a požehnaný život. Oč více se pak může radovat ten, kdo poznal Boha skrze Pána Ježíše Krista, poznal plnost radosti, která je v Kristu a potěšení z toho, když žije v dobrých skutcích, které mu Bůh připravil. 

4. dubna 

A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží. (Kaz 3,13)

Bůh je neskonale dobrý, je plný milosti a slitování. Dává svému stvoření neustále zakoušet mnoho ze své dobroty. Dokonce i člověku, který se proti němu vzbouřil a žije ve vzdoru proti Bohu, dává Bůh své dary – může jíst a pít a při veškerém svém pachtění okoušet dobrých věcí. Kvůli svým vyvoleným Bůh žehná celému lidstvu, dokonce i těm, které nakonec kvůli jejich skutkům odsoudí na věky do ohnivého jezera. Přesto mohou v tomto světě poznávat tolik projevů Boží dobroty. Ale i když je to tak jasné svědectví o Bohu a jeho lásce ke stvoření, nevěřící srdce si raději myslí, že na takové projevy má nárok, a dokonce i mnohé věřící srdce zapomíná vzdávat Bohu díky a chválit ho. 

5. dubna 

Poznal jsem, že vše, co činí Bůh, zůstává navěky. (Kaz 3,14)

Bůh je věčný a pracuje přesně, dokonale a efektivně. Bůh nemrhá ničím, co stvořil – všechno má svůj čas, který tomu Bůh vyměřil, všechno to má své místo, které tomu Bůh určil a všechno je stvořeno k tomu nejvyššímu cíli – k oslavě Boha a jeho velikosti. Nejde o jednotlivé detaily Božího díla, ale o jejich podstatu. „Nebesa vypravují o Boží slávě a obloha hovoří o díle jeho rukou“ (Ž 19,2) – blíží se den, kdy „nebesa s rachotem zaniknou“ (2Pt 3,10), ale Bůh stvoří všechno nové – nové nebe i novou zemi. A jenom nové stvoření bude mít své místo tam, kde Bůh bude přebývat uprostřed svého lidu. Proto voláme všechny k pokání a k víře v Pána Ježíše Krista, aby v něj uvěřili a byli zachráněni. 

6. dubna 

Vše, co činí Bůh, zůstává navěky, nic k tomu nelze přidat ani z toho ubrat. (Kaz 3,14)

Bůh všechno tvoří přesně a na čas. Každá věc pod nebem má svůj čas, své přesné místo, svou vlastní dokonalost v Božím plánu. To jenom my, hříšníci, máme pocit, že věci nejsou na svém místě nebo že potřebují nějak dokončit, doplnit, dotvořit. Místo abychom se spoléhali na Hospodina a na jeho moudrost, snažíme věci změnit podle své vlastní „moudrosti“, podle vlastních záměrů a plánů. A přitom nejsme schopni říct, co s námi bude už v příští minutě. Boží dílo je naprosto dokonalé a úplné. Když na sebe Boží syn vzal naše hříchy a snášel kvůli nim Boží hněv, nakonec zvolal: „Je dokonáno!“ Je hotovo – ke spasení nelze nic přidat. Lze ho jenom ve víře přijmout a spolehnout se na jeho dokonalost. 

7. dubna 

A Bůh to učinil, aby lidé žili v bázni před ním. (Kaz 3,14)

Bůh činí veliké a mocné věci, aby je lidé viděli a žili v bázni před ním. Mít bázeň před Bohem jednoduše znamená bát se Boha, mít z něj strach. Bůh je tak veliký, mocný, slavný, svatý, spravedlivý, strašlivý ve svém hněvu, nezměrný ve svém odpuštění, že vzbuzuje bázeň. Ve světle Božího díla vidíme svou vlastní nicotnost a malost. Tehdy si klademe otázku, jak je to možné, že se Bůh zajímá o tak nepatrné stvoření, jako jsem já sám. Jak je možné, že tak veliký a svatý Bůh se rozhodl, že mi odpustí mou vzpouru proti němu, očistí mě ode všech mých hříchů a přijme mne jako jedno ze svých dětí. Žasneme nad jeho dobrotou a vzdáváme mu chválu skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

8. dubna 

Co se děje, bylo odedávna, a co bude, i to bylo; a Bůh vyhledá, co zašlo. (Kaz 3,15)

Pod sluncem není nic nového. Všechno, co se děje, už tady bylo – nebyli tu konkrétní lidé, ani konkrétní věci, ale byly tu stejné principy, které lidi vedly, stejné touhy lidského srdce, stejné motivy, myšlenky a z nich vyplývající jednání. Člověk je padlé stvoření a to znamená, že vždycky bude jednat hříšně a bezbožně. To by nikoho nemělo překvapit. Jednoho dne Bůh vynese na své světlo všechno, co by si lidé přáli, aby zůstalo v temnotě, ve skrytosti. Jenom Kristova prolitá krev má moc zahladit všechny hříchy, jednou provždy přikrýt všechny nepravosti a už je nikdy nevytahovat a nepřipomínat. Jenom když člověk uvěří v Pána Ježíše Krista, je očištěn a jeho hříchy nebudou vytahovány na světlo Boží. 

9. dubna 

Dále jsem pod sluncem viděl: na místě práva svévole, na místě spravedlnosti svévole. (Kaz 3,16)

Jako kdyby Šalomoun popisoval dnešní svět – je zjevné, že ani v této věci není nic nového pod sluncem. Moudrý král spatřuje, kolik hříchu na zemi je. Nevidí nic dobrého pod sluncem, ale místo spravedlnosti i práva vidí jen vzmáhající se svévoli. Narůstající svévole byla úplně všude. Spravedlnost a právo byly a v tomto světě zaměněny za to, že si každý dělá to, co uzná za dobré ve svých očích. V tomto temném světě, který se pomalu, ale jistě propadá stále hlouběji do temnoty, je církev Kristova sloupem a oporou pravdy – tedy pokud na ní staví a drží se jí. A každý jednotlivý křesťan je světlem a solí tohoto světa, tedy šíří pravdu v lásce a staví se za spravedlnost a právo. 

10. dubna 

Řekl jsem si v srdci: Spravedlivého i svévolníka bude soudit Bůh, nastane čas soudu nad vším děním, nad vším, co se koná. (Kaz 3,17)

Bůh je spravedlivý soudce. Bude soudit živé i mrtvé, bude soudit ty, kdo se v tomto světě zdají být spravedliví i ty, kdo jsou zjevnými svévolníky. A každého spravedlivě odsoudí podle jeho skutků. Na Božím soudu nebudou stát proti sobě dobré a špatné skutky člověka, ale na jedné misce vah budou všechny skutky člověka a na druhé misce dokonalost Božího syna, protože on je tím měřítkem, podle něhož bude všechno posuzováno. Nejenom každý skutek a slovo, ale i každý motiv a záměr – to vše bude odhalené ve světle Ježíšova lidství a jeho překypující dobroty. Pouze ti, kdo jsou skryti v Kristu, na soud nepřijdou, protože už přešli ze smrti do života a za všechny jejich hříchy bylo zaplaceno Kristovou převzácnou krví. 

11. dubna 

Řekl jsem si v srdci: To se stane kvůli synům lidským, aby je Bůh tříbil, aby nahlédli, že je to s nimi jako se zvířaty. (Kaz 3,18)

Veškeré stvoření směřuje ke svému konci a jednoho dne se každé stvoření bude muset před Boha. Bůh je spravedlivý soudce. Ale do dne soudu nezůstává Bůh bez prostředků, a to  jak jednat s lidskými syny a jak je dokonce nechá hynout i  fyzicky. Proto Bůh dává člověku nahlédnout za oponu, aby viděli, že jednoho dne budou muset stanout před živým Bohem. Jenom ten, kdo je skrytý v Božím synu, v Bohu samotném, je uchráněn ode všeho zlého a není už tříben, ale vychováván jako syn, jako milované dítě Boží. Bůh sám takového člověka vede k tomu, aby chránil a střežil své srdce, aby hledal především Boží království a jeho spravedlnost a ve všem a vždycky usiloval o vyvýšení Pána Ježíše Krista a o jeho slávu. 

12. dubna 

Vždyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný: Jedni jako druzí umírají, jejich duch je stejný, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty, neboť všechno pomíjí. (Kaz 3,19)

Z hlediska pomíjitelnosti je úděl a lidí skutečně stejný – žádný člověk ani žádné zvíře tady nebudou věčně. Jsou to jenom stvoření vzešlá z prachu země a v tomto smyslu člověk nemá žádnou přednost před zvířaty. Je prachem a v prach se obrátí. Bůh však stvořil člověka jako korunu svého stvoření a na rozdíl od zvířat ho stvořil ke své podobě, podle svého obrazu. Dal člověku vládu nad stvořením a dokonce dal člověku zvířata za pokrm. Bůh také poslal svého Syna, aby se stal člověkem a aby tak člověk mohl být zachráněn. Jenom člověk, nikoliv zvíře a dokonce ani anděl, může přijít k Pánu Ježíši Kristu, činit pokání, věřit v něj a mít v něm život věčný. 

13. dubna 

Vše spěje k jednomu místu, všechno vzniklo z prachu a vše se v prach navrací. (Kaz 3,20)

Skrze hřích toho, jehož Bůh stvořil z prachu země, Adama, vešla do světa smrt a spolu s ní rozklad a zkáza. I když byl člověk stvořený pro život a vložený do prostředí, které podporovalo život, rozhodl se pro vzpouru proti Bohu, a tím pro smrt. Proto všechno spěje k jednomu místu, všechno směřuje ke stavu, který nespotřebovává žádnou energii, tedy k rozkladu. Jedinou možností, jak zvrátit tento proces, je obrátit se k původci a dárci života, k Ježíši Kristu a ve víře v něj začít nový život. Kristův život je život věčný, a i když je naše tělo – pokud se nedožijeme Pánova příchodu – odsouzeno k zániku, vnitřní člověk už žije novým životem a den za dnem se obnovuje ke stále větší slávě Pána Ježíše Krista.

14. dubna 

Kdo ví, zda duch lidských synů stoupá vzhůru a duch zvířat sestupuje dolů k zemi? (Kaz 3,21)

Tato otázka velmi připomíná otázky, které Bůh kladl Jóbovi, když ho navštívil ve větrné smršti. „Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi. Pověz, víš-li něco rozumného o tom“ (Jb 38,4). Jak je to s duchem lidským a s duchem zvířat? Kdo o tom něco může povědět? Jenom Pán sám nám může zjevit, jak to je. Jenom jeden jediný zemřel a vstal z mrtvých, jenom Ježíš nám může říci, co je to smrt a co bude po ní. Ale neukájí naši zvědavost ohledně zvířat – pouze varuje naši pýchu v tom, co se týká člověka. Bez víry v Krista sestupuje duše do podsvětí, kde v trápení čeká na Boží soud (Lk 16,22nn). Ale duše věřících směřují přímo do Pánovy náruče (Fp 1,23).

15. dubna 

Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná, neboť to je jeho podíl. (Kaz 3,22)

Bůh dal člověku život a životu dal smysl, když přikázal člověku (Adamovi), aby střežil zahradu, do níž ho postavil a staral se o ni. Člověk se může a také má radovat z plodů své práce, z toho, co koná. Když Adam nechal vstoupit do světa hřích svou vzpourou proti Bohu, dostala se i práce – spolu se vším na tomto světě – pod prokletí, které hřích přináší. Od té chvíle je práce těžká a musí být konaná v potu tváře. Přesto je stále požehnáním, které Bůh dal člověku a které člověku přináší kromě námahy i uspokojení a radost. Je to jeho podíl na této zemi. V plnosti přináší radost, když je vykonávaná v Kristu, pro něj (Ef 6,7), pro jeho království a jeho slávu.

16. dubna 

Shledal jsem, že není nic lepšího, než když se člověk raduje z toho, co koná, neboť to je jeho podíl. Kdo mu dá nahlédnout, co se stane po něm? (Kaz 3,22)

Život člověka se neúprosně sune z minulosti do budoucnosti, přičemž z té druhé se stává ta první, ale aktuálně je každý schopen prožívat jenom daný přítomný okamžik. K minulosti se sice může vracet, ale už s ní nemůže nic udělat a o budoucnosti může jenom snít. Ale žádné sny nemohou pravdivě ukázat, co přinese i ten nejbližší okamžik, natož jak to bude vypadat, až tady člověk nebude. Co se stane po jeho odchodu na věčnost? Jak budou věci dál fungovat? Není nikdo, kdo by mohl v tomto směru dát nějakou záruku, kdo by mohl zkontrolovat a dohlédnout na to, co přijde. Proto se má člověk radovat z přítomného okamžiku, z toho, co dobrého koná a veškerou budoucnost vložit do Pánových rukou. 

17. dubna 

Znovu jsem pohleděl na všechen útisk, který se pod sluncem děje. (Kaz 4,1)

Hřích ohavně převrátil všechny Boží řády a místo harmonie přinesl nesoulad, vzdor, vzpouru, nepřátelství, manipulaci, útisk, vydírání a touhu vládnout nad druhými. Tam, kde Bůh mluvil k člověku a svěřil mu vládu nad stvořením, začíná stvoření mluvit k člověku (Gn 3,1) a chce „svěřit“ člověku vládu nad Bohem. Potom už se to všechno vezlo … A od té doby už to není nic nového pod sluncem. Kvůli množství násilí a zla, potrestal později lidstvo potopou. Kam se člověk podívá, vidí jen útisk. Chvála buď Bohu, že nám dal nově se narodit skrze víru v Pána Ježíše Krista a zapečetil nás svým Duchem, v jehož moci nyní můžeme překonávat skutky těla a pokojně žít pro Boha a k jeho slávě. 

18. dubna 

Hle, slzy utiskovaných, a oni jsou bez utěšitele … (Kaz 4,1)

Kvůli Adamově vzpouře proti Bohu byla země prokleta a začala plodit hloží a bodláčí. V potu tváře musí člověk dobývat ze země svůj chléb. Už toto přináší člověku množství slz. Oč více jich je tam, kde se člověk snaží vyhnout námaze, protože to se děje vždycky na úkor druhých a je to spojené s nějakým druhem útisku. Od okamžiku pádu jeden člověk utiskuje druhého – žena dychtí po tom, být nad mužem a muž chce ženu ovládat, bratr zuří proti bratru a pronásleduje jeden druhého. Ale Bůh se staví za ty, kteří jsou utiskování, křik ženců, kterým nebyla vyplacena jejich mzda, doléhá až k němu. Bude soudit všechny utiskovatele a potěší všechny, kteří hledají záchranu u něj, v jeho Synu, Pánu Ježíši Kristu. 

19. dubna 

Hle, slzy utiskovaných, a oni jsou bez utěšitele, jejich utiskovatelé mají v rukou moc, a oni jsou bez utěšitele. (Kaz 4,1)

Nejenom moudrý a spravedlivý Šalomoun, ale také proroci často volali mocné k pokání a tomu, aby se navrátili ke spravedlnosti a zajistili právo utlačovaným. Samotný útlak vede k slzám, natož pak když jsou utiskovaní bez utěšitele, když nemají nikoho, ke komu by se mohli odvolat, kdo by se jich zastal, kdo by je potěšil. Jak blahoslavení jsou ti, kdo poznali Boží milost v Pánu Ježíši Kristu, který na svět poslal jiného Utěšitele pro všechny své učedníky. Je to Duch svatý, který není omezen tělem, takže může přebývat v každém Božím dítěti, potěšuje duše věřících, povzbuzuje je a přimlouvá se za ně. Je to Duch pravdy, který posiluje Slovem pravdy, vydává svědectví o Kristu a přitahuje nás k němu. 

20. dubna 

Vychvaloval jsem mrtvé, kteří dávno zemřeli, více nežli živé, kteří ještě žijí. (Kaz 4,2)

Při pohledu na marnost života, vzdával Šalomoun hold těm, kteří již zemřeli a nemusí víc čelit tomuto pomíjivému životu. Ale skutečně jsou na tom lépe než živí? Už je nepotká žádné trápení ani těžkost tohoto světa, už se nemusejí potýkat s tím, že všechno spěje ke svému konci, k rozkladu a zániku, už nemusí dělat žádná těžká rozhodnutí. Ale už také nemohou změnit svůj úděl, už nemohou činit pokání, nemohou uvěřit a být zachráněni. Jsou buď na správné straně podsvětí, v lůně Abrahamově, nebo trpí v předzvěsti věčného soužení – a mezi oběma je nepřekročitelná propast (Lk 16,22–26). Nyní je čas spasení, nyní je čas rozhodnout se pro následování Pána Ježíše Krista. Jenom živí to mohou udělat – neodkládejte to! 

21. dubna 

Ale nad oboje líp je na tom ten, kdo ještě není a nevidí zlo, které se pod sluncem děje. (Kaz 4,3)

Kdo ještě není, opravdu nemůže vidět zlo, které se sluncem děje. Je na tom však lépe než ten, kdo ho vidí? Kdo ještě není, jednou bude, a uvidí. Ale kdo vidí, nemá ke zlu jen mlčet, ale má jednat, protože kdo mlčí k bezpráví, sám se bezpráví dopouští. Kdo vidí marnost tohoto světa, může utíkat k Bohu a hledat naplnění a smysl u něj. Kdo ještě není, může zůstat v blažené nevědomosti, ale ten, kdo je nemá výmluvu pro svou netečnost a lhostejnost. Má přestat naříkat a stěžovat si a místo toho se stát světlem a solí tomuto světu skrze víru v Pána Ježíše Krista a s jeho spravedlností, kterou pro nás získal na kříži Golgoty. 

22. dubna 

Viděl jsem též všechno pachtění i vše, co prospěšného se koná, a jak přitom jeden na druhého žárlí. Také to je pomíjivost a honba za větrem. (Kaz 4,4)

Na světě je mnoho neužitečného a bezúčelného pachtění, které postrádá jakýkoliv hlubší smysl a neslouží ničemu jinému, než námaze samotné. Je zcela zjevné, že je to pomíjivost a honba za větrem. Jsou však i věci, které jsou prospěšné, které slouží druhým a dávají smysl, takže se lidé mohou radovat z takového díla. Ve své zkaženosti však lidé žárlí jeden na druhého, jsou naplnění závistí nebo naopak chloubou a dělají takové věci s touhou po světské slávě. Ani takové jednání potom nemá žádnou hodnotu před Bohem, je prázdné a pomíjivé jako honba za větrem. Jen tehdy, když křesťan pokorně naplňuje Boží vůli a s láskou slouží druhým proto, aby oslavil Pána Ježíše, staví své dílo z nepomíjitelného materiálu, který přetrvá až na věčnost.

23. dubna 

Hlupák skládá ruce v klín a užírá se. (Kaz 4,5)

I když každý hlupák není lenoch, každý lenoch hlupák je. A lenoch je „bratrem zhoubce“ (Př 18,9)). Jeho pasivita a lhostejnost ho zahubí (Př 1,32). Svou netečnost sice může představovat jako projev zbožnosti, ale ve skutečnosti se jedná o lenost, hloupost, naivitu a neochotu přemýšlet o věcech do hloubky a jednat podle Božího slova. Raději se spokojí s tím, že natáhne ruku do mísy (Př 19,24), že projeví nějakou povrchní aktivitu, ale je mu zatěžko ji vrátit zpátky k ústům (Př 26,15), tedy neudělá tolik, aby se nasytil pravdou, aby se na ni postavil a bojoval za ni. Místo toho se užírá srovnáváním se s druhými, závistí a prázdnotou. Pouze láska k pravdě, tedy k Pánu Ježíši, ho může z takového způsobu života vyvést.

24. dubna 

Lepší na dlaň odpočinku než hrstě plné pachtění a honby za větrem. (Kaz 4,6)

Je lepší mít alespoň něco málo něčeho, co je jisté, než snít o něčem, čeho se nedá dosáhnout. Dokonce i malý odpočinek je lepší, než žádný. Trochu něčeho jistého, je lepíš než sliby velkého množství, ale něčeho nejistého. Snění o možném bohatství v budoucnosti, je vždycky nebezpečné, bez ohledu na to, čeho přesně se to týká. Vlastnictví velkého množství (čehokoliv) je vždy zdrojem těžkostí a problémů. Jako dobrý správce nemá člověk mrhat tím, co mu Bůh svěřil, ale vždycky si musí být jistý tím, že to, co má, pochází od Boha, že to, co spravuje, spravuje v Boží prospěch a k Boží slávě. Cokoliv jiného je vždycky jenom marnost, pachtění a honba za větrem. 

25. dubna 

A znovu jsem pohleděl, jak všechno pod sluncem je pomíjivé. (Kaz 4,7)

Radosti i strasti, smích i slzy, věci prospěšné i marné – všechno je to pomíjivé. S Adamovým pádem vešla do světa smrt a všechno stvoření, které bylo stvořené jako dobré, se rázem obrátilo do pomíjitelnosti. Stále znovu se moudrý Kazatel přesvědčuje o této prosté věci, ke které člověk nepotřebuje žádné vzdělání ani žádné zjevení – stačí se rozhlédnout kolem sebe a vidíme, že všechno pod sluncem je skutečně pomíjivé. Něco pomíjí velmi rychle, něco trvá mnohem déle, ale všemu Bůh vyměřil určený čas. Týká se nejenom lidí, ale i výtvorů jejich rukou a nakonec i celé země – i ona jednoho dne pomine. Ale všichni, kdo jsou v Kristu, obdrží novou zemi a nová těla, která budou nepomíjitelná.

26. dubna 

Někdo je sám a nikoho nemá, ani syna ani bratra, a všechno jeho pachtění nebere konce … (Kaz 4,8)

Copak je pachtění osamělého jiné, než pachtění toho, kdo osamělý není? Což se jeden i druhý nemusí snažit od úmoru do úmoru? Je to přesně tak – oba se musejí lopotit a namáhat a oba spějí den za dnem ke svému konci. Oba jsou stejně pomíjiví a život obou je stejně namáhavý. Přesto však platí, že sdílená radost je dvojnásobná a sdílená starost je poloviční. Osamělý nemá žádné povzbuzení ve svém pachtění ani potěšení ve své bezútěšnosti. V tom je jeho úděl mnohem horší a jeho pachtění nebere konce, protože nemá, s kým se poděli to radost a na koho uvrhnout svou starost. Bůh stvořil člověka jako společenskou bytost, proto člověk nachází radost ve vztazích s dalšími lidmi a především ve vztahu se svým Stvořitelem a Vykupitelem. 

27. dubna 

Někdo je sám a nikoho nemá, ani syna ani bratra, a všechno jeho pachtění nebere konce, jeho oko se bohatství nenasytí. (Kaz 4,8)

Může se kdy oko nasytit tím, co vidí? Nejmoudřejší z mužů, které kdy tato země nosila, král Šalomoun, říká, že ne. Žádné oko se nemůže nasytit viděním, i kdyby bylo sebelepší. Oč hůře je na tom oko, které je úplně osamocené a je ponechané jen samo sobě. Nenasytí se svým bohatstvím! Ten skutečně nejmoudřejší z mužů, vtělená Moudrost, Pán Ježíš Kristus, říká, že oko je světlem těla. A veškeré bohatství tohoto světa se ztrácí v záři toho, který k nám přišel shůry. I kdyby se shromáždilo všechno bohatství tohoto světa na jedno místo, žádné oko se tím nenasytí, žádná duše tím nedojde k uspokojení. Jenom realita Kristova kříže může uspokojit oko a naplnit duši pohledem na toho, v němž jsou skryty všechny poklady světa. 

28. dubna 

Pro koho se pachtím a sám se připravuji o pohodlí? Také to je pomíjivost a úmorná lopota. (Kaz 4,8)

Kdo nemá nikoho, s kým by se mohl podělit o to, má, o to, k čemu se dopracoval úsilím svých rukou a své mysli, zakouší velmi smutný úděl. Musí si klást stejnou otázku, jakou pokládá Šalomoun: „Pro koho se pachtím?“ Jeho oči se bohatství nenasytí a jeho srdce nemůže být cele naplněno žádným pozemským pokladem. Je to pomíjivost a úmorná lopota. Ale pokud je tady znovuzrozené srdce, které miluje Pána Ježíše Krista, získává spolu s ním nejenom skutečný pokoj a uspokojení, ale také množství bratrů a sester, velkou rodinu víry. S tou se dá sdílet nejenom život duchovní, ale i ten fyzický, včetně veškerého díla lidských rukou. Zde končí veškerá pomíjivost a rozkvétá skutečná bratrská láska, která ponese ovoce až na věčnost. 

29. dubna 

Lépe dvěma než jednomu, mají dobrou mzdu ze svého pachtění. (Kaz 4,9)

Bůh nestvořil člověka k tomu, aby byl osamělý, ale stvořil ho ke vztahu. Na prvním místě měl mít člověk vztah s Bohem, a měl ho. Ale nevěra Bohu a následná vzpoura všechno zničily. Člověk se odcizil a vzdálil nejenom Bohu, ale také svým bližním a dokonce i sám sobě. Přesto ho jeho osamělost netěší a touží po vztazích, v nichž by mohl být, touží po bližních, jimž by mohl důvěřovat, touží po věčnosti, a tedy – aniž by to věděl a svou vůlí chtěl – touží po Bobu samotném. A jeho duše nedojde pokoje a naplnění, dokud nespočine v Bohu skrze víru v Pána Ježíše Krista. Obnovení tohoto vztahu vede k tomu, že se začnou obnovovat také všechny ostatní vztahy a začne být lépe dvěma, než jednomu. 

30. dubna 

Upadne-li jeden, druh jej zvedne. Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl. (Kaz 4,10)

Bůh je plný milosti a slitování! Stvořil člověka tak, aby byl člověk pomocí svému bližnímu. A protože jsme všichni z jednoho člověka, jsme všichni příbuzní jeden pro druhého, je každý bližním tomu druhému. Jsme stvořeni podle Božího obrazu, nejsme tu proto, abychom ničili jeden druhého, abychom Boží obraz bořili, ale abychom ho pozvedali a budovali. V tomto smyslu by zde neměl být nikdo osamělý, kdo by neměl nikoho, kdo by ho zvedl. A jakkoliv se člověk ve svém hříchu odcizil druhým i Bohu, přesto Bůh poslal svého Syna, aby hledal a spasil, co zahynulo, aby zachránil ztracené, pozvedl zlomené, napravil zničené. Pán Ježíš nedolomí nalomenou třtinu a neuhasí doutnající knot, ale postará se o každého, kdo k němu volá.

Květen

1. května 

Také leží-li dva pospolu, je jim teplo; jak se má však zahřát jeden? (Kaz 4,11)

Osamělý člověk může sám sebe jen obtížně zahřát – jsou potřeba alespoň dva, aby se mohli opřít jeden o druhého a rozproudit v žilách krev. Tato pravda, stejně jako mnohé jiné, platí jak tělesném slova smyslu, tak také v duchovním. I když jsme spaseni osobně a jenom jako jednotlivci, každý sám za sebe, společně se stáváme tělem. Víra jednotlivce, zůstane-li sám, bude obvykle chřadnout, uvadat a chladnout. Teprve když se spojí s bratrem nebo sestrou, začne se rozněcovat žár Kristovy lásky, která se může vylévat na druhého. Srdce se rozehřeje vírou a zapálí se láskou ke Spasiteli, který nás zachránil ke chvále své slávy, abychom v jednotě Ducha podpírali jeden druhého a budovali se navzájem v milosti a v pravdě. 

2. května 

Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim oba. A nit trojitá se teprv nepřetrhne! (Kaz 4,12)

Pokud se někdo zlý chystá přepadnout nebo okrást jednoho, přátelství a spojenectví s druhým ho může zachránit. Když se satan snaží útočit na osamělého křesťana, snadno ho dostane do léčky a svede k hříchu. Ale pokud je křesťan ve společenství, pokud je podpírán bratrem nebo sestrou, mohou se společně postavit nepříteli i jeho vábení a obstát ve víře. A co teprve trojitá nit! Ať už mluvíme o fyzické komunitě, o rodině či místním společenství, nebo o rodině víry, obojí nám pomáhá nepoddat se zlému nepříteli. A i kdybychom mluvili jenom o dvou křesťanech, můžeme vždycky počítat s dalším, který přítomný všude tam, kde se dva nebo tři sejdou v jeho jménu – s Pánem Ježíšem Kristem. S ním nelze nevyhrát!

3. května 

Lepší nuzný moudrý chlapec než starý král, ale hloupý, který nedovede přijmout poučení. (Kaz 4,13)

Dokonce i chlapec, nuzný mladík, může být moudrý. To bylo něco, co sám Šalomoun zakusil na vlastní kůži. Jako mladíček byl povolán k tomu, aby nastoupil na trůn po svém otci Davidovi. A od Boha žádal jenom jedno jediné – aby měl moudrost. A Bůh ho obdaroval takovou moudrostí, jakou neměl nikdo před ním ani po něm a spolu s ní ho zahrnul také bohatstvím a slávou. Bůh zaslibuje, že každého, kdo k němu volá s prosbou o moudrost, vyslyší, a obdaruje ho moudrostí shůry, která je „čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky“ (Jk 3,17). Plnost této moudrosti je Pánu Ježíši Kristu, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.

4. května 

Lepší nuzný moudrý chlapec než starý král, ale hloupý, který nedovede přijmout poučení. (Kaz 4,13)

Hle, jak jednoduše Šalomoun popisuje hloupost: „Nedovede přijmout poučení.“ To je základ a podstata hlouposti. Moudrost je na dosah, dokonce volá a zve, ale hloupost si vystačí s pasivitou, se zatvrzelým srdcem, se neslyšícíma ušima. A pokud přece jen slyší, reagují na lživá slova v líbivém pozlátku: „Kradená voda je sladká a pokoutný chléb blaží“ (Př 9,17). Nezáleží na stáří člověka, ale na ochotě srdce. Nezáleží na zkušenostech, ale jde o moudrost. Nezáleží na souhlasu s poučením, radou nebo napomenutím, ale na jednání podle nich. Kdo slyší a nejedná, klame sám sebe (Jk 1,22). Takový člověk je hlupák, i kdyby to byl král! A je-li králem, hřeší proti Bohu, který ho ustanovil, svádí lid a proviňuje se proti němu. 

5. května 

Vyšel z vězení a stal se králem, narodil se jako chuďas a došel království. (Kaz 4,14)

Jednou ze čtyř věcí, kterou země nemůže unést, je otrok, který kraluje (Př 30,22)). A jinde čteme, že chudý muž, který utiskuje nuzné, je jako déšť, který odplavuje půdu, ale nedává chléb (Př 28,3). Obojí mluví o člověku, který se nepoučil z toho, v čem žil a co zakusil. Zůstal hlupákem a jako hlupák se stal autoritou nad ostatními. Nerozumí tomu, proč je na místě, na které ho Bůh postavil, nechápe v čem je spravedlnost, právo a pravda, ani jak má tyto věci prosazovat vůči těm, kdo jsou slabí a nemohou se jich domoci. Chvála Bohu za jeho Syna Ježíše Krista, krále, který odložil všechnu svou slávu a stal se chudým kvůli nám, aby my, jeho chudobou zbohatli (2K 8,9). 

6. května 

Shledal jsem, že všichni živí, ti, kdo chodí pod sluncem, byli při tom druhém, při chlapci, jenž nastoupil po něm. (Kaz 4,15)

Nezdá se, že by Šalomoun chválil moudrost lidu – spíš to vypadá, že poukazuje na jeho přelétavost. Lid se nabažil starého vládce, ale nikoliv kvůli jeho hlouposti – prostě proto, že vládl již příliš dlouho a nový vládce znamenal nějakou změnu. Přesně tak to často bývá, že lidé příliš dobře nerozumění tomu, co dělají, nerozlišují, protože nepřemýšlejí. Přemýšlení je těžké a mnohdy skutečně bolí, zatímco změna je snadná a slibuje něco jiného. Lidé se rychle nabaží toho, co je zde nějakou dobu a nezáleží na tom, zda je to dobré, či špatné, zda je vládce moudrý, či hloupý. Je to lehkomyslnost a nestálost, která vítá cokoliv nového. Jeden den se raduje z přicházejícího Krále, zatímco druhý den volá: „Ukřižuj ho!“

7. května 

Nesčetný byl všechen lid, jemuž byl v čele, ale radovat se z něho nebude už příští pokolení. Věru i to je pomíjivost a honba za větrem. (Kaz 4,16)

Zde je další pomíjivost, kterou Šalomoun popisuje. I když původně za králem stálo obrovské množství lidu, bude stačit jen pár let a tito lidé pominou. Nezbydou ani oni ani ten, kdo jim stál v čele.  Další pokolení se bude muset spokojit s novým králem, který nastoupí po tomto. Starý král pomine a právě i ti, kteří ho poslouchali. Ale kromě toho je tady ještě král, který usedl na trůn svého otce Davidu, byla mu dána veškerá moc na nebi a na zemi. A i když v tuto chvíli není jeho vláda všem lidem, jednoho dne bude zjevena a on zazáří ve své slávě a nádheře a jeho lid ho bude uctívat na věky věků. 

8. května 

Dej si pozor na každý krok, když jdeš do Božího domu. (Kaz 4,17)

Zbožný (přinejmenším zpočátku) král Šalomoun dobře věděl, že k Bohu musí přistupovat s velikou bázní. Jde tak daleko, že nabádá člověka k tomu, aby si dával pozor na každý krok, když jde do Božího domu, aby zkoumal své srdce i své cest – zda jsou jeho cesty přímé před Pánem a zda je jeho srdce čisté. Na každém kroku může člověk upadnout, uklouznout, vzdálit se od Boha, znečisti se nebo se namočit do hříchu. A věřící Nové smlouvy musí být ještě ostražitější, protože Duch svatý si z něj, z jeho těla, učinil svůj chrám, takže každý krok je cestou (do) Božího domu. Proto musí být každý krok křesťana svatý a jeho pohled se musí neustále upírat k Pánu Ježíši Kristu. 

9. května 

Pohotovější buď k slyšení než k přinášení obětí … (Kaz 4,17)

Kazatel připomíná místo slyšení ve zbožnosti. Naslouchat je lepší, než přinášet oběti. Naslouchat lidem, ujít s nimi kus cesty, vyjádřit svou účast a porozumění, prokázat milosrdenství – pokud toto chybí, je třeba klást si otázku, s jakým postojem jsou přinášeny oběti Bohu (viz Iz 1,13–17). A především naslouchat Bohu, poslouchat jeho Slovo, rozjímat o něm a jednat podle něj, to je podle samotného Hospodina výtečnější než obětní hod, než tuk beranů (1S 15,22). Oběť svévolníků má Hospodin v ohavnosti, ale raduje se z těch, kdo jsou přímého srdce a má zalíbení v jejich modlitbách (Př 15,8). Takové srdce přináší oběti chvály i milosrdenství a především dává sebe sama Bohu jako oběť živou, svatou a Bohu milou. 

10. května 

Pohotovější buď k slyšení než k přinášení obětí jak hlupáci; ti ani nevědí, že činí něco zlého. (Kaz 4,17)

Hlupák je nepoučitelný, proto neví a nechápe, že dělá něco zlého. Hloupost úplně zaslepuje a ohlušuje, takže hlupák neslyší volání Moudrosti, která stojí u vchodů do městských bran a volá všechny, kdo jdou kolem, aby přišli k ní, ani nevidí nádheru domu, který vystavěla (Př 9). Moudrý je pohotový k slyšení, bere si k srdci rady a napomínání a jeho oběti nejsou marné, ale Bůh v nich má zalíbení. Moudrý naslouchá jak slovům moudrých, v jejichž společnosti se rád nachází, tak samotnému Bohu, když promlouvá se svém Slově. Drží se Slova života a osvěcuje jím svou cestu, zatímco cesta hlupáka se ubírá temnotou a on o tom ani neví a nevšímá si toho. 

11. května 

Ústa spěšně neotvírej … (Kaz 5,1)

Jak málo slov stačí k tomu, aby bylo řečeno mnoho věcí! Ústa jsou skutečně takovým otevřeným oknem do srdce/duše člověka. Čím srdce přetéká, to ústa mluví (Mt 12,34). A kdo odpovídá dřív, než vyslechne druhého, dopouští se pošetilosti a měl by se rdít hanbou (Př 18,13). Každý člověk by měl být pomalý k naslouchání a pomalý k mluvení. Je snadné mluvit bez znalosti souvislostí, bez pochopení, bez lásky. Ale Boží slovo říká, že Bůh vidí do nitra člověka a posuzuje ho podle jeho srdce. Proto neotvírej spěšně ústa! Vyznej Pána Ježíše svými ústy, věř v něj ve svém srdci a jednej v souladu s tímto svým vyznáním i vírou!

12. května 

… neukvapuj se v srdci … (Kaz 5,1)

Dávej pozor na své srdce, hlídej si ho, střez ho nade všechno ostatní. Vždyť ze srdce vychází život (Př 4,23). Neukvapuj se v srdci! Co na srdci, to na jazyku – ukvapené srdce znamená hříšná ústa, protože ústa mluví, čím srdce přetéká a pokud přetéká ukvapeností, což je pošetilost, budou ústa chrlit pošetilost. Zachovej své srdce v pokoji, protože kdo věří, nemusí spěchat (Iz 28,16). Srdce, které spočívá v Pánu a je naprosto spokojené v jeho milosti, bude srdcem, které se neukvapuje ve svých závěrech, ve svých soudech, ve svém rozhodování, ale bude hledat Pánovu vůli v pokoji, se vší milostí, kterou od Boha přijímá. Svěř své srdce Ježíši a už nikdy nemusíš spěchat a jednat ukvapeně, ale vždy budeš jednat v lásce a pokojně. 

13. května 

… neukvapuj se v srdci, když máš pronést slovo před Bohem. (Kaz 5,1)

Není nic jednoduššího než pronášet ukvapená slova před Bohem. Naše povrchnost a neochota přemýšlet ve svém srdci, rozjímat – nejenom nad Božím slovem, ale i nad vlastními slovy – nás vedou k tomu, že se snadno proviňujeme před Boží tváří. Pod zbožnou frází „vylévání srdce před Pánem“ lidé často plácají nesmysly a pronášejí prázdná, hloupá a neužitečná slova, aniž by si uvědomovali, že jsou určena Králi králů. Bůh nebude pohnut množstvím slov ani jejich krásou či vzletností, ale může být dotčen jejich prázdnotou, nevhodností nebo lehkovážností s níž jsou pronášena. Mnohdy je jistě mnohem lepší dát si spolu s Jobem ruku na ústa, vyznat vlastní bezvýznamnost (Jb 40,4) a nechat se poučit od Vševědoucího. 

14. května 

… neukvapuj se v srdci … vždyť Bůh je v nebi a ty na zemi … (Kaz 5,1)

Dej si pozor na své srdce, když máš pronést slovo před Pánem – on je vznešený a svatý. Pán Ježíš učil své učedníky, aby se modlili slovy „Otče náš, který jsi v nebesích“ (Mt 6,9). Vždy si máme připomínat, že náš Bůh je velký a přebývá na výšině, zatímco my jsme na místě, které je podnoží jeho nohou. My jsme hlína a prach, polní kvítí, které tu chvíli je a pak už není, ale náš Bůh přebývá na nejvyšších místech a nebesa nebes ho nemohou pojmout. Je vyvýšený, svrchovaný, dělá všechno, co chce. Proto k němu musíme přistupovat s velikou úctou a s bázní a vždycky důkladně zvažovat, jaká slova vypouštíme ze svých úst a čím je naplněné naše srdce. 

15. května 

… tak ať jsou nemnohá tvá slova. (Kaz 5,1)

Ani náš Pán neměl problém s tím, aby opakoval svou modlitbu a to hned několikrát, když se v Getsemane modlil za to, aby od něj Otec odňal kalich, který mu byl určen (Mk 14,39). A svým učedníkům dával za vzor vdovu, která vytrvale chodila za nespravedlivým soudcem s tím, aby se ujal její pře. Přesto také vyučoval, že člověk nebude vyslyšen kvůli množství svých slov. Není tedy problém v tom, aby se člověk modlil celou noc nebo aby s vroucí horlivostí opakoval stejná slova, ale je zakázáno modlit tak, jak to dělají pohané – aby bylo slyšet mnoho slov, aby to bylo mluvení pro mluvení, aby to vypadalo velmi svatě, protože je to velmi dlouhé. Každý člověk ať je rychlý k naslouchání, pomalý k mluvení!

16. května 

Po mnohé lopotě přichází sen; hlupák se ozývá mnoha slovy. (Kaz 5,2)

Je tady příčina a důsledek v souvislosti s modlitbou. Úmorná vyčerpávající lopota naplňuje mysl sny, které jsou spíše ke škodě než k užitku. Člověk, který se nadmíru zaobírá péčí o své živobytí, je často zabrán do snů o tom, jak se bude mít lépe a nebude se muset starat. Jeho srdce, mysl a ani jeho slova se nesoustředí na slávu Boží, na úctu před Bohem, na tichou a pokojnou zbožnost. Místo toho se zabývá sny, které se nikdy nestanou skutečností, nejsou nikdy převedeny do skutků, nevedou ke slovům chvály a k modlitbám, které by mohly vést k jejich naplnění. Je to jen plané snění o tom, co by, kdyby … Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží (1Pt 5,7).

17. května 

Po mnohé lopotě přichází sen; hlupák se ozývá mnoha slovy. (Kaz 5,2)

Když nechá hlupák zavřená ústa, může být dokonce pokládán za moudrého (Př 17,28). Ale obvykle to tak dlouho není – jedná se o hlupáka a množství slov je jeho „ozdobou“. Nedokáže mlčet, ale musí se ke všemu vyjádřit, všechno okomentovat a zjevně se nespokojí s málem slov, ale ozývá se mnoha slovy. Podobně vypadá také jeho modlitba. Možná dokonce vyznává, že množstvím slov Pána Boha nepřesvědčí, ale jeho jednání se neshoduje s tímto vyznáním. Jeho srdce není spokojené v Bohu, nýbrž přetéká množstvím pošetilosti, a jeho ústa je „jenom“ vynášejí na povrch. Nerozumí tomu, že mluví ke svatému Bohu, ale chovají se jako pošetilci, kteří rozsévají množství bezcenných a prázdných slov kolem sebe. 

18. května 

Ty, když se zavážeš Bohu slibem, splň jej bez meškání. (Kaz 5,3)

Když nás Boží slovo vede k tomu, abychom neslibovali nebo nepřísahali (Mt 5,34; Jk 5,12), mluví přesně o takovém závazku, který je učiněn Bohu. Nemáme přísahat, ale naše slovo má být ano, ano a ne, ne. Co slíbíme Bohu, musíme bez meškání splnit. Bůh je sice v nebi, ale nebe je Božím trůnem, takže znovu je tady řeč o veliké slávě, která doprovází každý slib, který je daný Bohu. Kdo slibuje a neví komu, je hlupák. Kdo se ukvapuje, protože si myslí, že Bůh je v nebi, tedy daleko a proto člověk nemusí spěchat se splněním svého slibu, je taktéž pošetilcem, v němž Bůh nemá zalíbení. Kéž Pán Ježíš učiní naší cestu přímou, aby byl náš život prozářen pravdou jeho Slova.

19. května 

… neboť v hlupácích nemá Bůh zalíbení. (Kaz 5,3)

Hlupák je každý, kdo se vzpírá Bohu, kdo ho neposlouchá, kdo odmítá cesty Boží moudrosti, její rady i ponaučení (Př 1). Až přijde soužení a tíseň Boží moudrost se takovým vysměje (Př 1,26). Stejně se Bůh dívá na každého, kdo se ukvapuje ve svém srdci a svými slovy, kdo dělá závazky vůči Bohu, ale k jejich plnění se nemá. Bůh chce vidět věrnost, která se nebude projevovat prázdnými slovy, ale která dojde naplnění ve skutcích. Muž, který klame slibováním darů, je jako mraky s větrem, ale bez deště (Př 25,14). Kromě falše a podvodu je takový člověk nepochybně hlupákem, protože nedokáže a nechce stát za svým slovem. A jenom v Kristových ranách může najít skutečnou moudrost.

20. května 

Co slíbíš, to splň! (Kaz 5,3)

Zdá se, že je to velmi jednoduché a černobílé – tvé slovo ať je „ano, ano“ a „ne, ne“. Co je nad to, je ze zlého (Mt 5,37). Nejde jenom o sliby a o sliby Bohu, ale jde o slova, o přístup, o celý způsob života. A i když jsou v tomto světě věci, které leckdy úplně černobílé nejsou, v naprosté většině případů je možné se postavit černobíle. Buď mohu z celého srdce zastávat pravdu, nebo se mohu snažit dělat kompromisy a poskakovat na obě strany. Jedná se o pravdu a přímost – dvě věci, které jsou základem skutečné zbožnosti a bez nichž není možné skutečné chození s Bohem. Získej pravdu, zamiluj se do ní, drž se jí a jednej podle ní!

21. května 

Lépe je, když neslibuješ, než když slíbíš a nesplníš. (Kaz 5,4)

Slib je dobrovolný závazek. Člověk nemusí slibovat, když nechce, ale pokud slíbí, je to závazek, který musí splnit. Je lepší neslibovat, než se zavázat slibem a potom ho nesplnit. Mezi těmi, kdo smějí pobývat na Hospodinově svaté hoře, jsou ti, kteří nemění, co odpřisáhli, i kdyby to mělo být k jejich škodě (Ž 15,4). Bůh nám ukazuje, jak moc si cení přímosti a poctivosti. Ale nad to vše je lepší a Bohu příjemnější moudrost, která se nezavazuje sliby, ale jedná v souladu s tím, co říká. Je hluboko zakotvená v pravdě a je čistá, protože přichází shůry, od Boha, který nemůže lhát, který je zdrojem pravdy a všechno, co slíbil, do puntíku splní. 

22. května 

Nedovol svým ústům, aby svedla ke hříchu tvé tělo. (Kaz 5,4)

Slova mají moc budovat i bořit. Jazyk je mocný nástroj a je možné ho používat k budování i ke zkáze, k proklínání, pomlouvání, manipulaci. Nesplněný slib vyřčený ústy dovedl k hříchu celé tělo, protože člověk neudělal to, k čemu se zavázal. Hle, jak snadno se vlastní ústa mohou stát svůdcem vlastního těla. Je to jeden z hříchů, který asi nejvíce ignorujeme, zlehčujeme, nebereme ho vážně a stačí nám i ta nejslabší výmluva. Ale Boží příkaz je prostý: „Nedovol svým ústům!“ Jakub říká, že kdo nechybuje slovy, je dokonalý muž, který dovede udržet na uzdě celé své tělo (Jk 3,2). Jeho ústa už neslouží hříchu, ale chválí toho, který nás vykoupil svou obětí a posvětil svým Duchem. 

23. května 

… neříkej před Božím poslem: To byl omyl. (Kaz 5,5)

Nedávej unáhlené sliby lidem a už vůbec ne Bohu, aby ses neukázal jako hlupák, když své sliby nesplníš. Nehledej hloupé výmluvy ani před lidmi ani před Bohem. Je lepší se pokořit a vyznat svou vinu, než se vymlouvat a říkat, že to byl omyl. A i kdyby to byl dokonce omyl, nijak to nesnižuje zodpovědnost člověka za to, co říká nebo dělá. Proto Šalomoun varuje své čtenáře před zbrklostí, leností a lehkovážným jednáním. Boží posel je v tomto verši ztotožněný se samotným Bohem, který je svatý. A i když je plný milosti a slitování, je také naprosto spravedlivý. Proto musíš jít ke Kristu, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a  poznání a učit se od něj, jak být tichý a pokorného srdce.

24. května 

Proč se má Bůh rozlítit pro to, cos řekl, a zničit dílo tvých rukou? (Kaz 5,5)

Nesplněné sliby, prázdná slova, výmluvy a vytáčky kvůli slibům, které nechceme splnit … Když člověku teče do bot, slibuje Bohu (i lidem) hory doly, ale jakmile těžkosti přejdou, život se příliš snadno a rychle vrací do starých kolejí. Člověk zapomene na své sliby, odsune je stranou, tváří se, jako kdyby je nikdy nevyslovil, nebo dokonce tvrdí, že to byl omyl! Nevyvolá takové jednání Boží hněv? Neměl by se Bůh rozlítit kvůli takové vzpouře? Nad Božím dítětem nevisí Boží hněv, který by přinesl zkázu, ale Otcovské kárání a výchova, která se nikdy nezdá příjemná. V případě nesplněných slibů, se Bůh může dotknout díla, které mělo být v centru našeho slibu. Přines Bohu oběť díků a plň svoje sliby Nejvyššímu (Ž 50,14)!

25. května 

Kde mnoho snů, tam samá pomíjivost, samá prázdná slova. (Kaz 5,6)

Sny jsou prchavé a pomíjivé. Často se člověk neuváženě zavazuje před Bohem (nebo i před lidmi) slibem, protože nestojí nohama na zemi, ale lítá hlavou v oblacích. Má sny, plány a přání, o kterých ještě důkladně nepřemýšlel, nezvážil, zda a jak je možné je realizovat, ale v povrchním nadšení se zaváže slibem. A potom dochází na slova Šalomouna – samá pomíjivost, prázdná slova. Nespočítal si náklad a dopadnou na něj důsledky jeho pošetilých rozhodnutí. Kéž nás Pán chrání před povrchností, která často hraničí s hloupostí a umanutostí. Prosme ho, aby nás dovedl na hlubinu, do jeho blízkosti, k bázni, u níž začíná moudrost, která se nebude projevovat množstvím (obvykle prázdných) slov, ale jejich závažností. 

26. května 

Kde mnoho snů, tam samá pomíjivost, samá prázdná slova. Ty se však boj Boha! (Kaz 5,6)

Přestaň snít, postav se nohama na zem a boj se Boha. To je jednoduchá rada, jak si udržet střízlivý pohled na život, jak se vyvarovat prázdných slov a nesplněných slibů. Poznáním Boha a bázní před ním začíná skutečná moudrost. A kde je moudrost, tam nebude ani pomíjivost ani prázdná slova. Kde je moudrost, tam je Pán Ježíš Kristus, který se vyvoleným Božím stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením (1K 1,30). To je také závěr, k němuž Šalomoun dospívá na samotném konci své knihy: „Boj se Boha a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí“ (Kaz 12,13). „V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání“ (1J 5,2).

27. května 

Uvidíš-li, že je v kraji chudý utiskován, že je znásilňováno právo a spravedlnost, nediv se té zvůli… (Kaz 5,7)

Boží slovo jasně říká, že svět leží ve zlém, proto se nemůžeme divit tomu, že jsou bezbranní utiskování, a právo a spravedlnost jsou překrucovány ve prospěch mocných a bohatých. Je to zvůle, která má svůj kořen v lidském hříchu a pramení z lidských srdcí. Ale Boží lid má být solí i světlem tomuto světu a ukazovat na právo, spravedlnost a pravdu. Církev je prorockým hlasem do tohoto světa a kromě toho, že se ujímá bezbranných a utištěných, vyhlašuje Boží soud nad každou nespravedlností i bezprávím, vyhlašuje slavné evangelium, v němž se zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře, vyhlašuje toho, který jediný je zdrojem vší pravdy a sám je ta Pravda – Pána Ježíše Krista. 

28. května 

Uvidíš-li, že je v kraji chudý utiskován, že je znásilňováno právo a spravedlnost, nediv se té zvůli; vyšší hlídá vysokého a nad nimi jsou ještě vyšší. (Kaz 5,7)

I když se zvůle často projevuje mezi těmi, kteří stojí nejníže na společenském žebříčku, je to obvykle proto, že to je umožněno těmi, kdo stojí nad nimi. Často jsou to právě oni, kdo se dopouštějí daleko horšího zla a v daleko širším měřítku, nicméně díky svému postavení ho dovedou šikovně zakrýt. České rčení říká, že ryba smrdí od hlavy. A Šalomoun jinými slovy říká totéž – kde nedochází k prosazování spravedlnosti, tam můžeme vidět hierarchii zla. Ale nade všemi stojí Bůh, který je garantem spravedlnosti a práva a pokud ho kvůli svým důvodům neprosadí v tomto čase, prosadí ho na konci věků, kdy každý bude muset vydat počet ze svých činů zodpovídat se ze svého jednání i nejednání.

29. května 

Ale při tom všem vydává země užitek, vždyť pole slouží i králi. (Kaz 5,8)

Země vydává užitek všem, dokonce i králi, který stojí nade všemi těmi mocnými, kteří převracejí právo a spravedlnost. Bůh ve svém milosrdenství dává potravu všem – dobrým i zlým. Z pole má dokonce užitek i zvěř, která tam nachází pastvu. V ráji vše rostlo samo a přinášelo to plody, které Adam s Evou jedli. Po jejich pádu plodí země kromě toho dobrého také trní a hloží a musí se obdělávat s velikou námahou a úsilím. Přesto Bůh žehná zemi i lidem, takže lidé mohou sklízet plody země a radovat se z hojnosti, kterou Bůh zemi dává. Chvalme Pána za jeho dobrotu, se kterou se ke svému stvoření sklání, a s radostí užívejme všechna požehnání, jimiž nás zahrnuje.

30. května 

Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí … (Kaz 5,9) 

Šalomoun nám má hodně co říci o penězích – a toto je jedna z řady věcí. Peníze nejsou ani dobré ani špatné, ale jsou prostě prostředkem, který nám umožňuje lépe žít v tomto světě. Co však špatné je, je láska k penězům. Nejen že člověk, který miluje peníze, se jich nikdy nenasytí, nikdy jich nemá dost, nenasytí se ani jimi samotnými. Ale nad to je láska k penězům kořenem všeho zla. A v tomto smyslu se peníze stávají velmi duchovní záležitostí, resp. láska k nim, protože vede k mnohému trápení a k tomu, že někteří lidé dokonce zbloudí od víry (1Tm 6,10). Mnohem lepší je milovat moudrost, která člověka chrání od zlého (Př 4,5–6) a vede ho do náruče Pána Ježíše Krista.

31. května 

Kdo miluje hojnost, nemá nikdy dosti. Také to je pomíjivost. (Kaz 5,9)

Ani peníze ani hojnost nemají moc nasytit srdce a duši člověka. Kdo se zamiluje do hojnosti, nikdy jí nemá dost, nikdy se jí nenabaží dosyta. Je to jenom vnější věc, která stejně jako mnoho jiných, nemá moc přinést člověku vnitřní spokojenost. Člověk se může naučit být spokojený v hojnosti i v nedostatku (Fp 4,12), protože skutečné naplnění duše může dát jenom Pán Ježíš Kristus (Fp 4,13). V něm může mít křesťan nadbytek i nedostatek a není sváděn ani jedním k hříšnému jednání. Ale musí se učit od toho, který sedí po pravici Boží, k němu musí směřovat a jeho království hledat na prvním místě. Pak bude jeho nitro naplněno samotným Pánem a jeho pokoj a radost ovládnou celý život člověka.  

Červen

1. června 

Když se rozmnožuje jmění, množí se i příživníci. (Kaz 5,10)

Hřích dělá z člověka parazita, který se přiživuje na úspěchu druhých. Ještě před pádem dal Bůh člověku práci, která ho měla živit a dávat smysl jeho pozemskému životu – Adam měl střežit zahradu a pečovat o ni. Po pádu se na tom nic nezměnilo kromě toho, že země plodí navíc ještě hloží a bodláčí, lidská práce je poznamenaná námahou, těžkostí, potem a únavou. Padlá přirozenost člověka touží po tom vyhnout se těmto těžkostem a získat svou obživu jinak než prací. Proto se tak snadno a rychle rozmnožují příživníci všude tam, kde se rozmnožuje jmění, protože tam je píle a úsilí. Jen Kristus mění srdce člověka tak, že přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými (Ef 4,28).

2. června 

Jaký prospěch z toho mívá vlastník? Ledaže se na to může dívat. (Kaz 5,10)

Jaký prospěch má vlastník z toho, že se rozhojňují příživníci? Žádný! Může se jenom dívat, jak je dílo jeho rukou krok za krokem rozchvacováno těmi, kteří se nechtějí živit prací svých rukou, ale žijí na úkor jiných. Ale nejedná se jenom o přirozený důsledek hříchu, jde také o lhostejnost vůči spravedlnosti, právu a pravdě. Pokud se spravedlivý nezajímá o to, co dělají svévolníci, zbydou mu nakonec jenom oči pro pláč a svým jednáním se zařadí mezi hlupáky, které zahubí jejich netečnost vůči zlu (Př 1,32). Kdo aktivně nepotírá zlo, má na něm svůj podíl a může se ve výsledku jenom dívat na to, jak dílo jeho rukou rozchvacují příživníci. Kéž svítí naše světlo před lidmi, aby viděli naše dobré skutky a vzdali chválu našemu Otci v nebesích.

3. června 

Sladký je spánek toho, kdo pracuje, ať jí málo nebo mnoho. (Kaz 5,11) 

Dobrý a osvěžující spánek je skutečným požehnáním. Ten, kdo se fyzicky namáhá, obvykle toto požehnání zakouší, bez ohledu na to, zda jí málo nebo mnoho. I když jí málo, je spánkem občerstven, a pokud se může najíst do sytosti, má díky své práci dobré trávení a sytost jeho spánku nemůže zabránit. A dokonce i ten, kdo se usilovně namáhá v Bohu, kdo do úmoru kope v jeho Slově, kdo usilovně zápasí na modlitbách, kdo v lásce slouží druhým, může očekávat příjemný a lahodný spánek, který Bůh dopřává svému milému (Ž 127,2). V Bohu se ztiší duše křesťana, takže je jako odstavené dítě u své matky, v bezpečí a v pokoji, s důvěrou uléhá a pokojně spí. 

4. června 

Sladký je spánek toho, kdo pracuje, ať jí málo nebo mnoho, ale boháčovi nedopřeje spánku sytost. (Kaz 5,11)

Bohatý nemívá vždycky dobré spaní. Jeho sytost mu brání pokojně usínat a pokojně spát. A nejde jenom o nasycení jídlem, které může člověku přinést problém s usínáním i spánkem, ale jde i o sytost v ostatních životních potřebách. Muž z Pánova podobenství, jemuž se hojně urodilo, se trápil tím, co bude dělat se svou hojnou úrodou – přemýšlel o svém bohatství, ale zapomněl na svou duši, o kterou přišel ještě té noci. Podobně také boháč, který dával zbytky ze stolu žebráku Lazarovi, neřešil svůj věčný úděl, dokud nezakusil vyprahlost podsvětí, odkud chtěl varovat své bratry. Boháčovi se jeho bohatství jeví jako nedostupná hradba, ale skutečným hradem je jenom Pánovo jméno (Př 18,10–11) a spolehnutí se na něj.

5. června 

Je zlý neduh, který jsem pod sluncem viděl: vlastníkovi je ke zlému bohatství, jež střeží. (Kaz 5,12)

V den Božího hněvu neprospěje majetek (Př 11,4). Je to skutečně zlý neduh vidět člověka, jak se pachtí za bohatstvím, které si nemůže z tohoto světa odnést, které hromadí buď jenom pro hromadění, nebo dokonce k hýření a ke své škodě. Je to smutný pohled na člověka, který by mohl tím, co získal, vykonat mnoho dobrého a zatím se mu to všechno, co má obrací ke zlému. „Nic jsme si na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést“ (1Tm 6,7). Proto usilujme o pravé bohatství, tedy takové, které obstojí i na věčnosti a je k nalezení jenom v Pánu Ježíši Kristu, v díle jeho kříže. Stačí jen spolehnout se na něj, protože on je ten nejvzácnější poklad, který je možné získat.

6. června 

Po úmorné lopotě může o bohatství přijít a syn, jehož zplodil, stojí s prázdnou rukou. (Kaz 5,13)

Šalomoun viděl zlo pod nebem, že vlastník přichází o svůj majetek. A aby toho nebylo málo, dodává jedním dechem, že i toho, kdo se svou úmornou lopotou podílel na vzniku nějakého bohatství, může snadno postihnout zkáza. A to zkáza, která ukazuje na křehkost lidského bytí v tomto světě. Je tolik stran, z nichž může přijít, a zvlášť kvůli tomu, že člověk nežije jako poustevník, ale je obklopen pavučinou vztahů. Vlastní syn se může stát spolupracovníkem zhoubce, a krev krve může být pošetilcem, i když ho člověk k ničemu takovému nikdy nevedl. Jenom Bůh má všechny cesty pod kontrolou, a člověk musí být závislý na Bohu, nikoliv na tom, co vidí. Jen závislost na Pánu Ježíši může ochránit člověka před takovou zhoubou a prázdnotou. 

7. června 

Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází, jak přišel, a za svoje pachtění si nic neodnese, ani co by se do ruky vešlo. (Kaz 5,14)

Ať už se jedná o bohatého člověka z předchozího verše, který si zachová svůj majetek po celý svůj život, nebo o jeho syna – platí o nich totéž: Až zemřou, budou o své bohatství připraveni. Je to pravda, která nakonec platí o každém člověku. Nejenom, že na konci svého života přijde o všechen svůj majetek, movitý i nemovité, ale dokonce přijde i své oblečení – jako vyšel z života matky nahý, nahý zase odchází. To jediné oblečení, které člověk může mít a které si může vzít na onen svět, je vybělené roucho Kristovy spravedlnosti, svatosti a slávy. Jenom s Ježíšem můžeme odejít z tohoto světa řádně ustrojeni a připraveni na setkání se svým Bohem.

8. června 

Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází, jak přišel, a za svoje pachtění si nic neodnese, ani co by se do ruky vešlo. (Kaz 5,14)

Žádný rubáš nemá kapsy, do nichž by si zemřelý mohl něco uložit a vzít si to s sebou na onen svět, jakkoliv si mnozí pohané takové věci mysleli a dodnes myslí. Nic ze svého pachtění, ani tu nejmenší část si člověk nemůže vzít s sebou, když zemře. Ani samotná dřina a úsilí nebudou doprovázet člověka na jeho posmrtné cestě – jednoduše se postaví před Boží tvář a každý jeho skutek, každé slovo i každá myšlenka, záměr a motiv budou prozkoumány a spravedlivě odsouzeny dokonalou Boží svatostí. A obstojí jenom to, co bylo vykonáno v Kristu, ve víře v něj, z jeho moci a k jeho slávě. To je stavba ze zlata, stříbra a drahého kamení, která obstojí i na věčnosti. 

9. června 

A také to je zlý neduh: Každý odejde, jak přišel; jaký užitek má z toho, že se pachtil a honil vítr? (Kaz 5,15)

Šalomoun se nebojí znovu jinými slovy zopakovat to, co řekl v předchozím verši – je to hlavní téma jeho knihy: Marnost nad marnost. Nazývá to zlým neduhem, protože člověk nebyl od počátku stvořen k takové marnosti, nebyl stvořen k tomu, aby se pachtil a honil vítr. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a dal mu vládu nad celým stvořením, aby člověk reprezentoval Boží dokonalost, moc a důstojnost. To všechno vzalo pádem Adama a Evy za své. Zůstal jenom zlý neduh, těžká dřina a dobývání chleba v potu tváře, zůstalo prokletí, které spočívá na člověku, dokud se člověk neobrátí k Pánu a neprosí o milost a vysvobození. Ježíš na sebe vzal veškeré prokletí zákona a skrze víru v něj můžeme znovu zakoušet Boží milost a požehnání.

10. června 

Nadto po všechny dny jídal ve tmě, a takového hoře, nemoci a hněvu! (Kaz 5,16)

Moudrý kazatel zde hodnotí lidský život velmi depresivně, nicméně realisticky. Člověk skutečně žije ve tmě, a pokud zde jídlo reprezentuje celý způsob život, je to temný a osamělý život. Není to zářivá hostina, která čeká na ty, kdo se spolehli na krev Božího beránka, která je očišťuje od každého hříchu a přenáší ze tmy do světla. Celý lidský život v tomto světě je charakterizování trápením, pláčem, nemocí a hněvem, který se na prvním místě obrací proti Stvořiteli. Teprve když člověk odloží tuto svou vzpouru, složí břemeno svého hříchu u Kristova kříže a poddá se pod mocnou ruku Vykupitele, spatří světlo, zakusí pokoj, radost, lásku a dojde uzdravení duše a nakonec i těla. 

11. června 

Hle, co jsem shledal: Je dobré a pěkné, aby člověk jedl a pil a měl se dobře při veškerém klopotném pachtění pod sluncem v časných dnech života. (Kaz 56,17)

Nad všechnu bídu a každý zlý neduh, který Šalomoun nalezl v tomto světě na lidském životě, uviděl také něco dobrého, co ho potěšilo – že je dobré, aby člověk jedl a pil a měl se dobře při všem svém klopotném pachtění. Když Bůh stvořil člověka, viděl, že to je velmi dobré. Bůh stvořil všechno dobře a požehnaně a zlomek z tohoto požehnání pořád spočívá v celém stvoření i na samotném člověku. Člověk stále nese Boží obraz a stvoření stále odráží nekonečnou Boží dobrotu. Není dne ani hodiny, kdy  by Boží milosrdenství nerozpínalo nad člověkem a kdy by se člověk nemohl dozvídat o veliké lásce Stvořitele světa a skrze ni také o Vykupiteli z hříchu, Pánu Ježíši Kristu.

12. června 

Hle, co jsem shledal: Je dobré a pěkné, aby člověk jedl a pil a měl se dobře při veškerém klopotném pachtění pod sluncem v časných dnech života, které mu dal Bůh, neboť to je jeho podíl. (Kaz 5,17)

Podílem člověka je v tomto světě jeho pachtění, úmorná námaha a marnost. To je úděl, který Bůh určil člověku kvůli jeho vzpouře proti Boží milosti a dobrotě, proti Bohu samotnému. To je pro člověka svědectví o přicházejícím Božím soudu, jehož výsledkem bude pláč a skřípění zubů. Ale je tu i svědectví o Boží dobrotě a Božím slitování – přes veškerou marnost a lopotu se může mít člověk dobře, jíst a pít a radovat se. To ukazuje na naději, která nám byla odhalena v Pánu Ježíši Kristu. Kdo v něho věří, nepřijde na soud, ale může se těšit na hostinu Beránkovu v jeho království, u jeho stolu a na věčné odpočinutí v jeho blízkosti. Ježíš volá všechny, kdo se namáhají, aby přišli k němu a odpočinuli od své námahy.

13. června 

Tak je tomu s každým člověkem; to, že mu Bůh dal bohatství a poklady i možnost užívat jich, brát svůj podíl a radovat se při svém pachtění, je dar Boží. (Kaz 5,18)

Apoštol Pavel to vyjádřil ještě trochu jinak – protože všechno, co máš, máš od Boha, nemáš se čím chlubit. Ano, je to skutečně tak, že všechno, co člověk v tomto světě má, bohatství i poklady a možnost užívat jich, to vše je Božím darem. Je to projev nesmírného Božího milosrdenství, je to projev Boží štědrosti, hojnosti, kreativity. Po pádu Adama a Evy mohl Bůh nechat člověka o rýži a vodě, ale on mu dal veškerou zelenou bylinu za pokrm, ustanovil střídání ročních období a možnost, užívat si toho, čeho člověk svým pachtěním dosáhl. A když člověk svou námahu a své úsilí na Pána Ježíše Krista, teprve potom se stává skutečně bohatým, a to až na věčnost.

14. června 

Tak je tomu s každým člověkem; to, že mu Bůh dal bohatství a poklady i možnost užívat jich, brát svůj podíl a radovat se při svém pachtění, je dar Boží. (Kaz 5,18)

Každého člověka Bůh zahrnul svou milostí a požehnáním – některého více a jiného méně, ale všem dává alespoň něco. Ne všichni mají bohatství a poklady s možností užívat jich a radovat se při svém pachtění, přesto však každého Bůh nějak obdaroval. On stvořil bohatého i chudého (Př 29,13), stejně jako slunce, které svítí na oba. Jak Lazar ve své chudobě, tak boháč ve svém bohatství (Lk 16) mohli poznat Hospodina, protože oběma dal Bůh své Slovo, Proroky, kteří svědčí o Kristu, a k těm, kdo Boží slovo nemají, promlouvá Bůh skrze své stvoření a své požehnání. Každý člověk má uprostřed svého pachtění od Boha svůj dar a může skrze něj poznávat Boží milost a dobrotu. 

15. června 

Ten totiž příliš nemyslí na dny svého života, protože Bůh oblažuje jeho srdce radostí. (Kaz 5,19)

Jednoduchá pravda tohoto textu je každodenní realitou v našem současném světě. Jako společnost si žijeme lépe, než jakákoliv jiná generace před námi. Máme dostatek, máme hojnost všeho, co potřebujeme i nepotřebujeme a máme dost možností, abychom si toho všeho užívali. A to je jeden z důvodů, proč vidíme tolik lhostejnosti, tolik bezbožnosti a zatvrzelosti vůči Bohu a jeho věcem. Bůh dává radost z toho, že můžeme v pokoji užívat dobrých věcí, ale lidské srdce je plné nevděčnosti a odporu vůči Bohu. Jenom nové narození z Ducha svatého, nové srdce a nová přirozenost získané skrze víru v Pána Ježíše Krista mohou tento stav změnit a dovést člověka k opravdové chvále a vděčnosti Bohu bez ohledu na okolnosti. 

16. června 

Je zlo, které jsem pod sluncem viděl, a je mezi lidmi časté… (Kaz 6,1)

Šalomoun viděl pod sluncem nejedno zlo a mnohé popisuje v této své nevelké knize. A jedno zlo je mezi lidmi velmi časté. Na jedné straně je veliké dobro dané Bohem, když totiž někdo může užívat dobrých věci v tomto světě a radovat se z nich. Na straně druhé je to, co Kazatel nazývá zlem, když totiž Bůh dá člověku dostatek všeho, po čem člověk touží, ale nedá mu možnost užívat toho. Přicházejí jiní, kteří o užívání těch věcí druhé nezákonně i po d rouškou zákona připravují. V tomto smyslu je mnoho bezpráví pod nebem, mnohá nespravedlnost, útlak ponížených a sténání ubožáků. Proto je Boží lid volán k tomu, aby se učil konat dobro, hledal právo, zakročil proti násilníkovi, pomohl ve sporu sirotkovi i vdově (Iz 1,17).  

17. června 

Někomu Bůh dává bohatství a poklady i slávu, takže nepostrádá pro sebe nic z toho všeho, po čem touží. Bůh však mu nedá možnost toho užívat a má z toho užitek někdo cizí. To je pomíjivost a zlý neduh. (Kaz 6,2)

Bůh není rovnostář, ale je naprosto spravedlivý. Nedává každému stejně, ale dává všem podle své spravedlnosti, dobroty a podle svého milosrdenství. Dobře to můžeme vidět na Pánovu podobenství o dělnících na vinici, s nimiž hospodář dohodl mzdu a stanovenou mzdu jim vyplatil, ačkoliv jedni pracovali celý den a jiní jen jedinou hodinu. Bůh učinil chudého i bohatého a každého bude volat k zodpovědnosti za jeho vlastní život a za to, jak s ním naložil. Ve světle věčnosti ale přicházíme do světa všichni stejně chudí, protože jsme daleko od Boha a jeho slávy a potřebujeme zbohatnout chudobou Kristovou, tedy jeho křížem, skrze který se vírou stáváme Božími dětmi a spoludědici Kristovými.

18. června 

Někomu Bůh dává bohatství a poklady i slávu, takže nepostrádá pro sebe nic z toho všeho, po čem touží. Bůh však mu nedá možnost toho užívat a má z toho užitek někdo cizí. To je pomíjivost a zlý neduh. (Kaz 6,2)

Bůh sám je schopen dokonale naplnit touhy lidského srdce, a také to ve své milosti a dobrotě dělá! Hospodin je dobrý a prokazuje své milosrdenství veškerému svému stvoření. Dokonce i ti, kteří spějí do záhuby kvůli své nevěře a vzpouře proti Bohu, mohou zakoušet, jak se mnohé touhy jejich srdcí naplňují. Nevzdávají za to Bohu chválu, ale připisují to své vlastní šikovnosti nebo svým schopnostem. Jak by ale člověk mohl rozumět své cestě? Jak by svévolník mohl v tomto svět dosáhnout toho, po čem touží? Je to všechno jenom dílo Boží prozřetelnosti a lásky, kterou Bůh prokazuje všem lidem na světě. Kéž bychom každý den viděli jeho ruku ve svém životě a vzdávali mu chválu, která mu náleží za všechno dobrodiní, které nám prokazuje.

19. června 

Někomu Bůh dává bohatství a poklady i slávu, takže nepostrádá pro sebe nic z toho všeho, po čem touží. Bůh však mu nedá možnost toho užívat a má z toho užitek někdo cizí. To je pomíjivost a zlý neduh. (Kaz 6,2)

Je správné, když člověk může užívat to, co mu Bůh ze své dobroty dal – ať již skrze úsilí a námahu vlastních rukou nebo intelektu nebo skrze jiné cesty Boží milosti. Spravedlivým Božím řádem je, aby člověk mohl držet to, co získal, aby to mohl užívat a mít z toho užitek. To je dobré, zdravé a požehnané. Přesto to není vždy Božím plánem. Bůh dává člověku poznat pomíjivost, zlo a nespravedlnost – ať již v podobě zlých lidí, zlodějů a podvodníků, nebo i v podobě zákonných autorit – aby člověk hledal Boha samotného, utíkal se pod jeho ochranu, usiloval o jeho spravedlnost, učil se prosazovat právo, činit dobro a používal k tomu všechny prostředky, které mu Bůh dal. 

20. června 

Kdyby někdo zplodil synů sto a byl živ mnoho let a bylo sebevíc dnů jeho věku, pokud dobra neužil a nebyl řádně pohřben, pravím, že mrtvý plod je na tom lépe než on. (Kaz 6,3)

Boží slovo jmenuje některé muže, zvláště v knize Soudců, kteří měli desítky synů, příp. i dcer. Ale v množství synů a dokonce ani v četnosti dnů není plnost života. Jen nemnozí v Písmu zemřeli tak, že o nich bylo řečeno „zemřel stár a sytý dnů“ – jedním z nich byl Jób, jehož utrpení se stalo příslovečným. Plnost života je v chození s Bohem, v činění jeho vůle, která se stává naším pokrmem. Ano, velmi obdarovaný je muž, který má množství synů (Ž 127,3), ale skutečně blahoslavený je muž, který si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci (Ž 1,2), který je rozhodný a udatného srdce a Hospodinovo slovo se nevzdaluje z jeho úst. 

21. června 

Kdyby někdo zplodil synů sto a byl živ mnoho let a bylo sebevíc dnů jeho věku, pokud dobra neužil a nebyl řádně pohřben, pravím, že mrtvý plod je na tom lépe než on. (Kaz 6,3)

I kdyby člověk měl všechno, na co jen pomyslí, syny počínaje, vezdejším bohatstvím pokračuje a hojností let konče, ale dobra by neužil, nemá ve skutečnosti vůbec nic. Oko se nenaplní viděním, ucho slyšením, srdce a duše člověka se nenaplní tělesnými věcmi – může je naplnit a jejich touhy utišit jenom Bůh sám, který se nám dal poznat ve svém Synu, v Pánu Ježíši Kristu. V něm se nám ukázala plnost Boží, v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti, v něm je veškeré duchovní požehnání nebeských věcí, on je to největší dobro, které v tomto světě je. On je zdrojem veškerého skutečného dobra a bez víry v něj nemůže být žádné dobro dobré. Kdo nezakusil dobro, které je v něm, nikdy žádné skutečné dobro nepoznal.

22. června 

Kdyby někdo zplodil synů sto a byl živ mnoho let a bylo sebevíc dnů jeho věku, pokud dobra neužil a nebyl řádně pohřben, pravím, že mrtvý plod je na tom lépe než on. (Kaz 6,3)

Kde chybí úcta k zemřelým, nemůžeme čekat ani úctu k živým. Kdo nezakusil ve své duši žádné dobro a nebyl ani řádně pohřben, neměl příliš dobrý život, takže Šalomoun srovnává krátkou existenci takového člověku s mrtvým plodem. Mrtvý plod nezakusil žádné z Božích požehnání, nezplodil žádné syny, ani se nedožil dlouhého věku, jeho oči neviděly nádheru Božího stvoření, jeho smysly se nedočkaly žádného potěšení, které Boží stvoření nabízí – proto může Šalomoun říci, že je na tom lépe, než ten, kdo toto vše nějak poznal, přesto to nemohl užívat. Podobná marnost však čeká všechny, kdo nejsou v Kristu Ježíši, protože ani celý svět nemůže nasytit duši, která prahne po živém Bohu. Jen v Kristu dojde duše naplnění a všechny smysly člověka jsou nasyceny plností „Věčně živého“.

23. června 

Vešel do pomíjivosti, zapadl v temnotách a temnotou je přikryto jeho jméno; (Kaz 6,4)

Každý člověk, který se rodí do tohoto světa, do něj přichází jako hříšník – nikdo se nerodí jako spravedlivý nebo jako nějak neutrální, ale každý potomek Adama a Evy přichází na svět s jejich dědictvím, s hříchem, ve vzpouře a v nepřátelství proti Bohu. Kdo nezakusil ve svém životě dobro, to největší dobro, jímž přijetí od Pána Ježíše Krista a vztah s ním, který je založený na víře v něj, zůstává v temnotě. Jenom ten, kdo je v Kristu, byl přenesen ze tmy do světla, z moci smrti do života, který je v Kristu. Bez víry v Pána Ježíše Krista, bez jeho kříže není spasení, není věčný život, ale je jenom pomíjivost a temnota, pláč a skřípění zubů.

24. června 

Vešel do pomíjivosti, zapadl v temnotách a temnotou je přikryto jeho jméno; (Kaz 6,4)

Výborné jméno je nad hojné bohatství (Př 22,1), zatímco jméno svévolníků zpráchniví (Př 10,7). Také to jsou slova Šalomounova, která se týkají jména. Na jedné straně těch, kteří jsou v Kristu – jejich jméno je výborné, Pán je povolal jejich jménem a jednoho dne jim dá nové jméno, které bude v plnosti a dokonale vystihovat je samotné. Ale na druhé straně je jméno toho, který vzdoruje Bohu – jeho jméno je přikryto temnotou, je připomínáno s ošklivostí a s odkazem na zlý úděl svévolníka: Ohnivé jezero, kde je pláč a skřípění zubů. Jaké je tvoje jméno, milý čtenáři? Je zapsané v knize Beránkově, v knize života? Vzývej jméno, které je nad každé jméno, jméno Ježíš, v němž je život a spasení.

25. června 

… ani slunce nespatřil, nic nepoznal a má klidu víc než onen člověk. (Kaz 6,5)

Kdo neužil dobra, ačkoliv nahromadil množství nejrůznějších požitků tohoto světa, majetku, synů i let života, nemá pokoj a nenachází žádné odpočinutí. I kdyby byl svědkem těch nejúchvatnějších západů slunce a poznal všechnu dostupnou moudrost tohoto světa, jeho srdce zůstane neklidné a jeho duše neuspokojená. Jen v Bohu se totiž ztiší duše člověka, jen od něj přichází spása, ujištění, odpočinutí, radost a pokoj. Jen skrze víru v Pána Ježíše Krista může člověk nalézt odpočinutí pro svou duši a naději na vzkříšení těla. Ale bez víry zůstává jenom temnota a skřípění zubů, věčný nepokoj plný výčitek svědomí, nářku a pláče. Spěchej, milá duše, do náruče Spasitele, pokoř se pod jeho mocnou ruku a on tě zachrání.

26. června 

A kdyby žil dvakrát tisíc let a dobra neokusil, zdali oba neodejdou do stejného místa? (Kaz 6,6)

Dokonce ani v deseti předpotopních generacích se žádný člověk nedožil jedné tisícovky let, natož potom dvou. Samotná číslovka tisíc ukazuje v hebrejštině na plnost, proto nenajdeme ani jednoho člověka, který by se dožil věku plnosti. Člověk zhřešil a díky hříchu vešla do světa smrt. A i když se lidský věk tisíci letům blížil, nikdo ho nedosáhl, ale všichni zemřeli – kromě Henocha a Elijáše se ani jeden člověk nevyhnul důsledku hříchu, smrti. A Šalomoun ukazuje, že i kdyby se nějaký člověk dožil dvojnásobného věku plnosti, k ničemu to nebude, pokud by nezakusil dobra – tedy pokud by nepoznal toho jediného, který je skutečně dobrý, Boha samotného, který se nám dal poznat v Pánu Ježíši Kristu. Pouze on je dobrým pastýřem vyvolených Božích oveček. 

27. června 

A kdyby žil dvakrát tisíc let a dobra neokusil, zdali oba neodejdou do stejného místa? (Kaz 6,6)

Mzdou hříchu je smrt (Ř 3,23). To je důsledek pádu Adama a Evy, důsledek jejich neposlušnosti a vzdoru proti Bohu. Díky nim se všichni lidé rodí jako hříšníci – ačkoliv oni samo byli stvořeni do stavu nevinnosti, nyní ji už nikdo nemůže dosáhnout, protože každý přichází na svět na straně vzpoury proti Bohu. Ten, kdo hromadí světská potěšení i potracený plod – oba byli počati v hříchu a jejich údělem je hrob. Pouze skrze slyšení Božího slova může Bůh vzbudit v člověku víru, která vede ke spasení, k životu, k věčnosti v radosti z Boží blízkosti. Jen Bůh může ze své milosti změnit úděl člověka a z Božího nepřítele udělat Boží dítě, člověka, který miluje Boha i svého bližního.

28. června 

Všechno lidské pachtění je pro ústa, duše ukojena není. (Kaz 6,7)

Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z ducha, je duch (J 3,6) – to je vysvětlení Pána Ježíše, když se ho Nikodém ptal na to, jak se člověk může znovu narodit. Tělesné pachtění, úsilí, námaha, jsou jenom pro tělo, pro ústa, pro fyzický život, který jednou pomine, ale nikdy nemohou nasytit duši. Ten vnitřní člověk, který má svůj původ u Boha, nemůže být nikdy uspokojen tělesnými věcmi – může ho uspokojit jenom to, co pochází od Boha. Ani nejrůznější duchovní zážitky nemohou samy o sobě uspokojit duši, pokud nemají svůj původ v samotném Bohu. A duchovní svět nabízí takových náhražek nespočet. Ale jen v Bohu se ztiší duše člověka, jen v Kristu je možné naleznout skutečné odpočinutí od všeho lidského pachtění.

29. června 

A jakou má přednost moudrý před hlupákem? (Kaz 6,8)

Zatímco moudrost má svůj počátek (Př 1,7), hloupost je základním nastavením, v němž každý člověk přichází na svět. Někdo se může stát moudrým ve věcech tohoto světa, takže bude uznávaný druhými lidmi, pokud však nepozná Boží moudrost, která začíná u bázně před Hospodinem, bude jeho úděl stejný, jako úděl hlupáka. Hlupáka zahubí jeho netečnost, lhostejnost (Př 1,32), zatímco moudrého může snadno zahubit jeho všetečnost. Oba skončí v záhubě, v temnotě, kde je pláč a skřípění zubů. Jenom když moudrostí člověka stane Kristus a jeho dílo, může svůj úděl změnit, jenom tehdy dojde spásy, začne se Bát Boha a poznávat ho, což je počátek moudrosti, která je shůry a která přináší ovoce nejen v tomto světě, ale i v tom přicházejícím. 

30. června 

Co má ze života utištěný, i kdyby žít uměl? (Kaz 6,8)

Bůh se zastává těch, kdo jsou utištění, kdo jsou v nevýhodě, nebo bezbranní. Bůh je zastáncem sirotků a vdov – tedy těch nejslabších v celé společnosti. Co však může ze života mít ten, kdo je utištěný, kdo je v nevýhodě? Musí vždycky skákat tak, jak jiní pískají. Zásadní je, zda s tím dotyčný může nebo nemůže něco dělat. Kdo je jen pohodlný nebo líný, kdo se vymlouvá na okolnosti nebo na své představy (jako např. lenoch – viz Př 26,13), toho Bůh nechá v jeho netečnosti, která ho nakonec zahubí. I kdyby uměl žít jako ten, kdo má všechno a nemusí se na nic ohlížet, nebude se radovat z užitků takového umění. Ale kdo je skutečně utištěný a volá k Bohu a prosí ho o zastání, bude zachráněn.

Červenec

1. července 

Lepší je, co vidí oči, než za čím se žene duše; i to je pomíjivost a honba za větrem. (Kaz 6,9)

České přísloví říká, že „lepší je vrabec v hrsti, nežli holub na střeše“. Nejmoudřejší z lidí, Šalomoun, to viděl podobně. Touhy lidské duše jsou zrádné, mohou se snadno nechat unášet nerealistickými sny a zavést člověka k honbě za větrem. Křesťan se učí být spokojený s tím, co má (Žd 13,5), protože mu je jasné, že to je od Boha, je to dílo jeho milosti, je to projev Boží dobroty a jeho požehnání a je to přesně to, co člověk potřebuje. Bůh dobře zná naši situaci, ví o všech okolnostech, v nichž se nacházíme, a přesně podle toho s námi jedná. Kéž bychom si osvojili modlitbu starověkého mudrce: „Nedávej mi chudobu ani bohatství“ (Př 30,8–9).

2. července 

Cokoli vzniklo, dávno dostalo své jméno. A je známo, že ten, jenž byl nazván Adam (to je Člověk), nemůže se přít s tím, který má převahu nad ním. (Kaz 6,10)

Dříve, než cokoliv vzniklo, bylo to již dávno uspořádáno a pojmenováno v Boží mysli. Před stvořením světa Bůh vyvolil ty, které předurčil ke spasení. Před stvořením prvního beránka, byl již vyhlédnut Beránek, který snímá hříchy světa, a než Bůh stvořil krev jakéhokoliv stvoření, bylo určeno, že převzácnou krví Kristovou budou očištěni všichni, kdo v něj uvěří. Dlouho před tím, než se Slovo stalo tělem, bylo dáno jméno Synu člověka, který měl jednoho dne přijít na svět a znělo Immanuel, Bůh s námi. Také v tomto smyslu není nic nového pod sluncem, ale všechno, co se děje, je přesně to, co Bůh ve své moudrosti a prozřetelnosti připravil, co svou mocí také uskutečnil a co dovede až do úplného konce.

3. července 

A je známo, že ten, jenž byl nazván Adam (to je Člověk), nemůže se přít s tím, který má převahu nad ním. (Kaz 6,10)

David v jednom z královských žalmů říká: „Co je člověk, že na něho pamatuješ?“ (Ž 8,5). Člověk je jen stvoření, které se nemůže rovnat Nestvořenému! I když je vrcholem všeho stvoření, pořád je tu Někdo, kdo je nad ním. David pokračuje: „Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš …“ (Ž 8,6–7). Bůh stvořil člověka ke svému obrazu – tak nestvořil žádného z andělů – a svěřil mu veškerou vládu nad dílem svých rukou. Přesto je člověk jenom stvoření, které se nemůže přít se svým Stvořitelem. A i když to kvůli svému pádu dělá, nepřinese to nikdy nic dobrého, jenom trápení a slzy. 

4. července 

Čím více slov, tím více pomíjivosti. A jaký užitek má z toho člověk?. (Kaz 6,11)

Bůh nás ve svém Slově nejednou varuje před mnohomluvností. Stvořil člověka s jedněmi ústy a dvěma ušima – přesto člověk mnohem víc mluví a mnohem méně naslouchá. Ale Bůh bude člověka volat k zodpovědnosti kvůli každému planému slovu, které vysloví jeho ústa (Mt 12,36). Proto může Šalomoun napsat, že čím více slov, tím více pomíjivosti, prázdnoty, tím více zbytečnosti a planého mluvení. Čím více slov, tím více bezbožnosti, protože pravá zbožnost se projevuje ovládáním jazyka a jeho moudrým používáním. Pohané se snaží umluvit své bohy množstvím slov, zatímco pro svaté platí, že jejich slova mají být nemnohá, když předstupují před Boží tvář (Kaz 5,1). Mnohomluvnost nezůstává bez přestoupení (Př 10,19), zatímco svatý dává ruku na ústa a pokořuje se před Bohem. 

5. července 

Čím více slov, tím více pomíjivosti. A jaký užitek má z toho člověk? (Kaz 6,11)

Jaký může mít člověk užitek z množství slov? Boží slovo nám velmi jasně říká, aby z našich úst nevyšlo jediné špatné slovo, ale jen dobré, které by pomohlo, které by přineslo milost a požehnání v pravý čas (Ef 4,29). To je skutečně užitečné. Cokoliv jiného je neužitečné, prázdné, hloupé a rouhavé. Ale jen jediný člověk mohl této věci obstát – Pán Ježíš Kristus, dokonalý vzor člověka. Z jeho úst nikdy nevyšlo jediné slovo, které by nebylo k budování a nepřineslo posluchačům milost. A i když z jeho úst vycházela slova soudu nebo dokonce slova prokletí (Mk 11,14), jsou ve výsledku slova požehnání, protože jsou mocným a hlubokým vyučováním pro jeho učedníky. Kéž bychom měli Pánovu mysl i jeho jazyk!

6. července 

Kdo může vědět, co je člověku v životě k dobru, v časných dnech jeho pomíjivého žití, jež jako stín mu plynou? (Kaz 6,12)

Dny plynou jako stíny, člověk se objevuje a zase mizí, je jako polní kvítí, které rozkvete a do večera je pryč. Jak by mohl člověk rozumět své cestě, tomu, co je pro něj dobré? Máme mnoho různých představ o tom, co pro sebe považujeme za dobré, ale jen Bůh rozumí tomu, co je skutečně dobré, protože jenom on sám je doopravdy dobrý a je zdrojem veškerého dobra. Proto se můžeme spolehnout na to, že „všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ (Ř 8,28). Bůh dobře ví, co každé jeho dítě potřebuje a pravý čas vždy zajistí všechno potřebné. Je to milující Otec, který se pečlivě a s láskou stará o všechny své děti.

7. července 

Kdo oznámí člověku, co pod sluncem nastane po něm? (Kaz 6,12)

Člověk je stvořená bytost a jako taková je velmi omezená, jakkoliv se této myšlence brání a odmítá ji. Tento vzdor vychází z hříchu a je ve skutečnosti vzdorem proti Bohu, neboť člověk chce být jako Bůh, rozhodovat a žít nezávisle na Bohu. Nicméně jednoduchá Šalomounova otázka odhaluje nicotnost lidského bytí – kdo oznámí člověku, co bude po něm? Člověk bez Boha odchází do temnoty a věčného osamění, kde je pláč a skřípění zubů a kde bude konfrontován jenom se svými vlastními bezbožnými skutky. Pouze v Kristu má člověk naději a život. Skrze víru v jeho dokonané dílo na kříži se stává Božím dítětem a získává věčný život, jeho budoucnost nebude zmařena. Po odchodu z tohoto světa bude s Pánem už navždy.

8. července 

Dobré jméno je nad výborný olej a den smrti nad den narození. (Kaz 7,1)

Výborný olej je skvělá věc použitelná mnoha způsoby. Podobně je to s dobrým jménem. Zatímco jméno svévolníků zpráchniví, památka spravedlivého bude k požehnání (Př 10,7). Ale stejně jako mrtvé mouchy mohou způsobit, že mastičkářův olej páchne (Kaz 10,1), mohou zlé jazyky svými pomluvami pošpinit výborné jméno, které je nad hojné bohatství (Př 22,1). Přesto to nic nezmění na dobrotě a požehnání jména samotného. Jediné jméno pod nebem, které je dané ke spasení člověka, jméno Ježíš, je svévolníky používané jako kletba a ohání se jím kdejaký hlupák a neznaboh. Nic to nemění na moci, kterou toto jméno má: Každý, kdo toto jméno vzývá, bude zachráněn (Ř 10,13) – tak výborné toto jméno je. 

9. července 

Dobré jméno je nad výborný olej a den smrti nad den narození. (Kaz 7,1)

Kdy můžeme mluvit o tom, že den smrti je lepší než den narození? Je to pravda pouze v případě těch, kdo milují Pána Ježíše Krista a spoléhají se na jeho oběť. Pro ně skutečně platí, že to nejlepší je teprve před nimi, věčná radost a poznávání Boha, život bez hříchu a všech jeho projevů a důsledků – to čeká na svaté na konci jejich životní pouti. Ale pro ty, kdo Pána neznají, kdo ho odmítají a nechtějí se podřídit pod jeho mocnou ruku, ty čeká jenom věčné soužení v temnotě, kde je pláč a skřípění zubů. A i když tento časný život přináší mnohá trápení a bolesti, to, co přijde potom, je v případě bezbožníků neskonale horší a předčí každé jejich očekávání. 

10. července 

Lépe je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování, neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci. (Kaz 7,2)

V domě truchlení se setkáváme jenom s vážností, hloubkou i tragikou života zatímco v domě hodování nás čeká je pouze hluk, halas, přepych, nestřídmost, tělesné veselí a plané řeči, nečisté písně a zlehčující žerty. Dům hodování se podobá domu paní Hlouposti, která je halasná a prostoduchá a vůbec nic nezná (Př 9,13). Proto je dům truchlení lepším místem pro každé srdce, které touží po moudrosti. Vždyť právě tady se vedou hovory o věčnosti, vážné debaty o smrtelnosti a pomíjivosti lidského života, z čehož plyne mnohé poučení a užitek. Proto je lepší být na takovém místě a upřít svou mysl k tomu, který život dává i který z tohoto časného života povolává na věčnost, hledat spasení duše skrze víru v Pána Ježíše Krista. 

11. července 

Lépe je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování, neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci. (Kaz 7,2)

Je lépe jít do domu truchlení, protože tam je zřejmé, jak člověk skončí. Žádný potomek Adama se nevyhne důsledkům hříchu, tedy smrti (Ř 6,23). Smrt je jednoznačným důkazem hříšnosti každého člověka. Vešla do světa skrze hřích Adama a Evy, byla přemožena Pánem Ježíšem Kristem v jeho slavném zmrtvýchvstání, její hrot byl zlomen, takže se křesťané nemusí smrti bát, protože už vešli do života. A jako poslední nepřítel bude položena Pánu pod nohy na samotném konci věků. Její říše vydá své mrtvé a budou souzeni podle svých činů. A kdo není zapsán v Beránkově knize života, bude odsouzen a uvržen do hořícího jezera. To všechno a ještě mnohem více o naději, kterou máme v Kristu, se dá naučit v domě truchlení.

12. července 

Lépe je jít do domu truchlení než vejít do domu hodování, neboť tam je zřejmé, jak každý člověk skončí, a živý si to může vzít k srdci. (Kaz 7,2)

Tváří tvář smrti se živí třesou, když přemýšlejí o jejích důsledcích a jsou mnohem pohotovější k tomu, aby přijali napomenutí a změnili svůj způsob života. Ale život v radovánkách a bezstarostnosti vede jenom k otupělosti srdce. Proto je lepší dům truchlení než dům hodování. Člověk může přemýšlet o svém konci a o životě jako takovém, může se obracet ke svému Stvořiteli a prosit ho milost a slitování, může děkovat za život, který od Boha má a radovat se z něj. Kéž by bylo srdce člověka stále otevřené ro napomenutí a opravu, kéž by bylo plné bázně před Hospodinem, která je počátkem moudrosti. Potom bez ohledu na dům truchlení nebo hodování, bude žít životem k Boží slávě a s radostí od samotného Krista. 

13. července 

Lepší je hoře než smích, neboť zachmuřená tvář prospívá srdci. (Kaz 7,3)

Ne každý zármutek je lepší než smích, ale zármutek z domu truchlení rozhodně lepší je. Je užitečnější než ztřeštěné veselí a lehkomyslnost hodokvasu. Takový zármutek prospívá duši člověka víc než blahobyt, který stojí za hodováním. Pýcha, sytost chleba a sebejistý klid stály za konečnou zvráceností Sodomy (Ez 16,49) – nebylo tam místo pro zbožný zármutek, pro přemýšlení nad konečností člověka, pro slzy pokání a nakonec ani pro pomoc utištěnému ubožákovi. Tvář, která je zachmuřená kvůli závažnosti, která vychází z domu smutku, prospívá srdci, protože ho připravuje na věčnost, seznamuje ho s konečností lidského života, promlouvá k němu o Božím soudu i o milosti a věčném životě, které Bůh poskytuje skrze víru v Pána Ježíše Krista. 

14. července 

Srdce moudrých je v domě truchlení, ale srdce hlupáků v domě radovánek. (Kaz 7,4)

Znovu vidíme, že to nejdůležitější není tělo člověka, ale jeho srdce. O to především jde. Člověk může být tělem v domě truchlení, ale srdcem v domě hodování, takže jeho srdce nepřijme žádný užitek z toho, co je v domě truchlení. Pošetilec zde touží být neustále, i když to ve skutečnosti není možné – jeho mysl se zaměřuje na marnivou zábavu, na pomíjivost a je naprosto lhostejná k věčným věcem. Ale může to být i opačně, protože člověk nemusí být nutně přítomen v domě truchlení – a důvodů může být celá řada – a přesto bude jeho mysl naplněná myšlenkami o křehkosti lidského života, o smrti, přicházejícím soudu i milosti, kterou nám Bůh prokazuje ve svém milovaném Synu. 

15. července 

Lépe je slyšet důtku od moudrého než poslouchat opěvování od hlupáků. (Kaz 7,5)

Na jiném místě Šalomoun napsal, že kdo miluje napomenutí, miluje poznání (Př 12,1) a miluje také toho, kdo mu domlouvá (Př 9,8). Kdo naslouchá moudrému, i kdyby to měly být výtky a kárání, stane se moudrým. Když uslyší jeho slova, přijme je do svého srdce a bude podle nich jednat. Možná budou taková slova nepříjemná, možná mu důtka způsobí bolest v srdci, ale její účinek přinese požehnání. Nakonec bude zjevné,  že ten kdo takto důtku přijímá, je stejně moudrý, jako ten, kdo ji dává. Kdo je moudrý, s radostí přijímá napomínání a korekce, protože díky nim se stává ještě moudřejším. To je požehnaná cesta těch, kdo se byli povoláni k tomu, aby následovali svého Pána a vládce Ježíše Krista. 

16. července 

Lépe je slyšet důtku od moudrého než poslouchat opěvování od hlupáků. (Kaz 7,5)

Je k ničemu poslouchat opěvování od hlupáků. Možná jsou to rozpustilé a nečisté písně z domu hodování, ale i kdyby to byly lichotky a chvály, z úst hlupáků nepřinesou nic dobrého. Pán Ježíš varuje před chválou od lidí (Lk 6,26), protože je vrtkavá na straně těch opěvují a vede jen k nadutosti a pýše na straně těch, kdo jsou opěvováni. Za muže mají mluvit jeho činy a ne pošetilci, kteří ho opěvují. Nakonec každý, kdo opěvuje jiného člověka, může být snadno označen za hlupáka, protože jenom Bůh je hoden skutečné chvály a uctívání. Máme pamatovat na ty, kteří nás vedli a kázali nám Boží slovo, ale ani je nemáme opěvovat, natož pak za jejich života.

17. července 

… neboť jako praskot trní pod hrncem je smích hlupáka. I to je pomíjivost. (Kaz 7,6)

Hlupák zůstane hlupákem a nezáleží na tom, jestli mlčí, nebo se tváří vážně nebo se dokonce směje. Jinde Šalomoun napsal, že i „kdybys pošetilce roztloukl v hmoždíři na padrť tloukem, pošetilost z něho nedostaneš“ (Př 27,22). A smích pošetilce, stejně jako opěvování od něj nebo pochlebování zůstává stále pošetilostí, hloupostí. Je to jako trní, které praská pod hrncem – stačí jen chvilka, a je to pryč – není z něj žádný užitek. Ani k tomu spálení se trní nehodí, natož k čemukoliv jinému. Právě tak je tomu s hlupákem – je úplně k ničemu, je to pomíjivost, marnost. Jeho život je úplně prázdný a jeho smích jenom odráží jeho prázdnotu, kterou může naplnit jenom evangelium Pána Ježíše Krista, jeho kříž a zmrtvýchvstání.

18. července 

Útlak i z moudrého udělá ztřeštěnce a dar ničí srdce. (Kaz 7,7)

Když se moudrý dostane pod tlak, bude pročišťován jako stříbro v tavicím tyglíku. Ale když vidí, kolik zla páchají svévolníci na druhých, jak je potlačováno právo, pravda a spravedlnost, snadno může být sveden k tomu, aby jeho odbočily a začal závidět svévolníkům, jak pokojně si žijí (Ž 73,2–3). A když se moudrý sám stane tím, kdo utlačuje, potom se z něj snadno a rychle stává blázen. Je zaslepený svým hříchem, začíná spoléhat na svou vlastní sílu a moc. Právě tak dárce spoléhá na dar nebo na úplatek, který otevírá mnohé dveře, ale pokřivuje srdce. Jenom jeden jediný dar mění vždycky srdce k lepšímu – a to je dar Boží milosti, která byla zjevena v Pánu Ježíši Kristu a vysvobozuje hříšníky ze zahynutí.

19. července 

Lepší je zakončení věci než její počátek, lepší je trpělivost nežli povýšenost. (Kaz 7,8)

Každá dobrá věc má dobré zakončení, a je-li skutečně dobrá, potom je její naplnění tím nejlepším. Také trpělivost je výsledkem něčeho dobrého – je ovocem Ducha svatého v životě křesťana a přináší hojný užitek pro mnoho dalších dobrých věcí. A je bezpochyby lepší než povýšenost, i když povýšenosti se v tomto světě může dařit mnohem lépe nežli trpělivosti. Bůh sám zahrnuje hojnou milostí ty, kdo jsou trpěliví, zatímco na povýšené dopadá jeho ruka. Staví se proti pyšným, zatímco pokorným, tedy těm, kdo trpělivě vyčkávají na jeho jednání, na jeho dílo, dává milost. I to je zakončení věci a je skutečně mnohem požehnanější, protože končí v dokonalé svobodě Božích dětí, kterou nám vydobyl Pán Ježíš Kristus.

20. července 

Nepropukej v náhlé hořekování, neboť hořekování si hoví v klíně hlupáků. (Kaz 7,9)

Boží dítě má nové srdce, které je naplněné vděčností a chválou. Jsme novým stvořením ke chvále slávy Pánovy milosti (Ef 1,6.12.14). To neznamená, že do životů Božích dětí nemůže přijít zármutek, hoře nebo hněv, ale není to charakteristickým znakem jejich životů – tím je milost a pokoj. Rozmrzelost, hněv a hořekování je typické pro hlupáky, kteří nemají pokoj s Bohem a nezakusili odpuštění hříchů ani hojnost milosti v Pánu Ježíši Kristu. Jejich srdce je naplněné rozhořčením a zlobou, která se obrací na prvním místě proti Bohu, ale hned vzápětí také proti lidem. Nikdy nejsou s ničím spokojení a neustále projevují svou nevoli. Skrze víru v Pána Ježíše Krista mohou i oni poznat pokoj a radost, které pramení ze spočinutí v Bohu.

21. července 

Neříkej: „Čím to je, že dny dřívější byly lepší než tyto?“ To není moudré, ptáš-li se na to. (Kaz 7,10)

V každé době mají lidé pocit, že dříve bylo líp – lidé byli slušnější, všechno bylo lepší a kvalitnější, život byl jednodušší, lidé se prostě měli lépe. Ale většinou je to jenom výmluva a snaha svalit vinu na Boží prozřetelnost a reptat proti Bohu kvůli tomu, do jaké doby nás postavil. Místo abychom byli vděční za milost, kterou nám prokazuje, když nám dává výsadu žít právě v této době, jsme nespokojení a chtěli bychom něco jiného. Ale i kdybychom měli něco jiného, i kdybychom si mohli vybrat, v jaké době a na jakém místě budeme žít, nebudeme spokojení, pokud naše srdce nespočine v Bohu a nenajde plné uspokojení v jeho Synu, Pánu Ježíši Kristu. Pouze v něm se ztiší moje duše a zakusí pokoj. 

22. července 

Neříkej: „Čím to je, že dny dřívější byly lepší než tyto?“ To není moudré, ptáš-li se na to. (Kaz 7,10)

Není moudré prohlašovat o dobách minulých, že tehdy bylo lépe. Stačí, když půjdeme jenom trochu hlouběji a lépe se seznámíme s danou dobou nebo místem a hned je jasné, že lépe nebylo a my bychom rozhodně v takové době žít nechtěli a ani nemohli. Od pádu stále vládne ve světě hřích a někdy je ho tolik, že Pán musí zasáhnout svým soudem. Zkaženost lidí se projevuje v každé době. I my sami jsme hříchem protkáni skrz naskrz, a kdybychom žili v jiné době, podléhali bychom mu v ještě větší míře, než jak mu podléháme dnes. Bůh nás ve své milosti a moudrosti do té nejlepší doby a na to nejlepší, kde můžeme být a místo reptání bychom mu za to měli neustále vzdávat chválu.

23. července 

Dobrá je moudrost, jakož i dědictví, užitečná těm, kdo vidí slunce; (Kaz 7,11)

Moudrost přináší velké požehnání a je dobrá a užitečná jako může být dědictví. Boží moudrost uschopňuje člověka žít v tomto světě dobře a vyhnout se mnoha nástrahám, které na něj čekají. Moudrost evangelia je ale lepší než jakékoliv dědictví, i když je tato moudrost v tomto světě v opovržení. Přesto je tím nejlepším, co může člověk ve svém životě získat, protože mu přináší vztah s Bohem, odpuštění hříchů a věčný život. Je požehnáním pro ty, kdo vidí slunce, kteří vidí slunce vycházet a zapadat, kdo si užívají jeho hřejivých paprsků. Boží moudrost skrytá v Kristu Ježíši je užitečná pro každou věc, která je člověku zapotřebí a ze své podstaty přináší užitek i pro věčnost. 

24. července 

Být ve stínu moudrosti je jako být ve stínu peněz, avšak užitečnější je poznat moudrost: ta zachovává život tomu, kdo ji má. (Kaz 7,12)

Peníze v rukou hlupáka jsou k ničemu, protože si myslí, že by si za ně mohl koupit moudrost (Př 17,16). Ale moudrost přináší bohatství, které se týká jak duchovních, tak také fyzických věcí. Ale zatímco láska k penězům je kořenem všeho zla (1Tm 6,10), láska k moudrosti přináší život, protože vede k bázni před Hospodinem. „Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí“ (Kaz 5,9), ale kdo miluje moudrost, bude živ, protože moudrost ho bude chránit ode všeho zlého. Zatímco peníze nám mohou pomoci zajistit ochranu, bezpečí i spravedlnost v tomto životě, a dokonce „i nespravedlivým mamonem může člověk získat přátele“ (Lk 16,9), v moudrosti je ochrana pro věčnost, protože nás vede přímo před Boží tvář.

25. července 

Být ve stínu moudrosti je jako být ve stínu peněz, avšak užitečnější je poznat moudrost: ta zachovává život tomu, kdo ji má. (Kaz 7,12)

Užitečnější nade všechno bohatství je moudrost, protože ta zachovává života každému, kdo ji má. Nejedná se o přirozenou moudrost, ale o moudrost shůry, která začíná u bázně před Hospodinem a její plnost je v Pánu Ježíši Kristu. Ta má přednost před veškerým bohatstvím, je lepší než všechno zlato a stříbro, které nemůže uchránit člověka před tělesnou smrtí – naopak, mnohdy člověka uvádí přímo do smrtelného nebezpečí, ať už kvůli pokušení, které kvůli bohatství přichází nebo kvůli množství příležitostí, které nabízí zlým lidem. Ale duchovní moudrost vede k Pánu Ježíši a drží nás v něm, znamená život a pokoj na věky věků. I kdyby naše tělo bylo zničeno, naše duše bude žít a s příchodem Pána Ježíše dostaneme tělo nové!

26. července 

Pohleď na Boží dílo! Kdo může narovnat, co on zkřivil? (Kaz 7,13)

Může Bůh něco zkřivit? Copak není dobrý? Může použít svou moc k tomu, aby něco nebylo naprosto dokonalé? Může učinit člověka slepého od narození? Pán Ježíš vysvětlil svým učedníkům, že to je proto, aby se na takovém člověku zjevily skutky Boží (J 9,3). Boží plán je větší než jsme schopni i jen zahlédnout, jeho myšlení není jako naše myšlení! Naším úkolem je hledět na Boží dílo a učit se z něj Boží moudrosti. Naším úkolem není narovnávat, co on pokřivil, protože jenom on ví, co je dobré a proč dělá to, co dělá. Nemáme obhajovat Boha a snažit se napravit to, co si myslíme, že nedělá dobře, ale máme žasnout nad jeho velikostí, slávou, mocí, dobrotou, milostí a láskou. 

27. července 

V den dobrý užívej dobra a v den zlý si uvědom, že ten i onen učinil Bůh proto, aby se člověk nedozvěděl, co bude po něm. (Kaz 7,14)

Bůh je tvůrcem každého dne. Tvoří dny dobré, kdy jde všechno dobře a podle našich představ, kdy jsme naplňováni radostí a pokojem, kdy zakoušíme zdraví i hojnost všeho, co potřebujeme. Jsou to skutečně dny milosti, kdy vzdáváme Bohu chválu za všechno, čím nás zahrnuje, těšíme se z toho a s chválou to předáváme dál. Ale Bůh je tvůrcem také dnů zlých, které jsou naplněné trápením v životech nás samotných i našich blízkých. V takových dnech si mnohem více uvědomujeme přítomnost hříchu i moc ďábla, který přichází, aby loupil a vraždil. Vidíme zlo a trápení, které přichází nejenom na bezbožné, ale také na ty, kteří chodí s Bohem a má nás přitáhnout blíž k němu samotnému a pročistit naše životy k jeho slávě.

28. července 

V den dobrý užívej dobra a v den zlý si uvědom, že ten i onen učinil Bůh proto, aby se člověk nedozvěděl, co bude po něm. (Kaz 7,14)

Bůh ve své milosti a dobrotě po potopě ustanovil, že ve světě bude panovat řád, který bude zjevný na střídání ročních období, který bude zjevný skrze Bohem ustanovené vlády a také národy a hranice lidských sídel. Tento řád je nutný k tomu, aby člověk mohl v tomto světě žít. Bez vnějšího řádu, který je do nějaké míry předvídatelný, se člověk ocitá v nejistotě a potom je snadno ovladatelný, protože následuje kohokoliv – bez jakéhokoliv morálního rozlišování – kdo mu nabídne přijatelný vnější řád, tedy jakýsi pocit bezpečí. Ale ve své prozíravosti Bůh neučinil den jako den, ale jeden je den dobrý a jiný je den zlý, aby skrze tuto nejistotu člověka přitahoval k sobě, ke zjevenému Spasiteli, Pánu Ježíši Kristu. 

29. července 

To všechno jsem viděl ve dnech své pomíjivosti: Spravedlivý hyne i při své spravedlnosti a svévolník dlouho žije i při své zlobě. (Kaz 7,15)

Boží muži dávnověku jako byl např. Jób (Jb 21,7), David (Ž 37) nebo Asaf (Ž 73) si spolu Šalomounem všímají, že Bůh leckdy dopřává svévolníkům dlouhého života navzdory jejich svévoli a zlobě. Ale spravedliví hynou i při své spravedlnosti. Protože jsou však oblečeni do Kristovy spravedlnosti, nehynou na rozdíl od svévolníků navěky, ale jen v tomto čase. A nejednou je jejich život ukrácen právě kvůli této spravedlnosti, jako např. život Štěpána (Sk 7) nebo Jakuba, bratra Janova (Sk 12). Svatí rozumí tomu, že jejich domov není zde, ale u Pána, a ani život ani smrt je nemůže oddělit od lásky Boží v Kristu Ježíši, proto se mohou spolu s apoštolem těšit z toho, že jejich životem je Kristus a smrt je pro ně zisk (Fp 1,21). 

30. července 

Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý … (Kaz 7,16)

K čemu nás tady Boží slovo vybízí? Opravdu může být někdo příliš spravedlivý nebo příliš moudrý? Může být někdy Kristovy spravedlnosti dosažené na kříži, která byla darovaná hříšníkům z milosti skrze víru, příliš mnoho? Může snad být Boží moudrosti, která byla vtělena do Krista a je dávaná těm, kdo o ni ve víře a bez pochybností prosí, nadmíru? Je tedy zjevné, že nejde o morální spravedlnost, tedy o svatost, ale o formální spravedlnost, těch, kteří by se rádi považovali za spravedlivější nebo moudřejší než druzí a jsou velmi přísní a kritičtí v jejich posuzování a povyšují se nad ně. Jedná se o farizejské pokrytectví, v němž by nikdo neměl vynikat, ale měl by se naopak pokořovat skrze následování Krista a nesení kříže. 

31. července 

Nebuď příliš spravedlivý ani nadmíru moudrý; proč by ses měl zničit? (Kaz 7,16)

Snaha být spravedlivější nebo moudřejší než jiní, s sebou přináší veliké nebezpečí – možnost zničení sebe sama. Ať již tím, že se člověk bude povyšovat nad druhé, nebo tím, že bude do posledního detailu zkoumat věci, které není možné do detailu prozkoumat (jako např. srdce člověka nebo jeho motivy a touhy), nebo dokonce tím, že bude ze vší síly usilovat žít podle své spravedlnosti a moudrost – což vede jenom k vlastní zkáze. Jediná cesta záchrany, je cesta víry v Pána Ježíše Krista, spolehnutí se na jeho oběť, na jeho kříž a na jeho zmrtvýchvstání, hledání jeho tváře, spravedlnosti i moudrosti, která je v něm samotném. Kdo takto jedná, nebude zničen na věky.

Srpen

1. srpna 

Nebuď příliš svévolný a nebuď jako pomatenec; proč bys umíral, než vyprší tvůj čas? (Kaz 7,17)

Skoro by se mohlo zdát, že nás Boží slovo vede k tomu, že můžeme být trochu svévolní, když to nebude příliš a nebudeme jako pomatenci. Ale nic takového tento text neříká. Šalomoun velmi dobře věděl, že máme být svatí, jako je Bůh svatý (Lv 19,2). A zde vybízí každého, aby se odvrátil od svých hříchů a nepokračoval v nich jako pomatenec, aby odložil způsob života, který se propadá stále hlouběji a vede nakonec k záhubě těla i duše. Nebuď jako hlupák, který nechce slyšet, který zatvrzuje své srdce před Pánovými domluvami! Přikloň své srdce k Boží moudrosti, která začíná u bázně před Hospodinem a znamená nenávidět zlo, oddělit se od svévole i svévolníka a přimknout se k Pánu Ježíši Kristu.

2. srpna 

Nebuď příliš svévolný a nebuď jako pomatenec; proč bys umíral, než vyprší tvůj čas? (Kaz 7,17)

Svévolník i pomatenec odcházejí z tohoto světa náhle, jako kdyby vypršel jejich čas. Ale Bůh dobře ví, kdy a koho z tohoto světa odvolá a postaví ho před svůj soud. Nikdo neodchází předčasně, i když se to tak lidem kolem může jevit. Každý odchází přesně v tu chvíli, kterou mu Bůh určil. A přesto můžeme říci, že hřích i hloupost zkracují dny člověka, stejně jako platí, že moudrost, která se vyznačuje poslušností Pánovým příkazům, dny člověka prodlužuje (Př 3,2). Kdo je svatý, ať se posvětí, a hříšný, ať setrvá ve svých hříších – to je úděl spravedlivých i bezbožných (Zj 22,11). A přesto každý, kdo nyní slyší jeho hlas, má činit pokání a věřit v Pána Ježíše Krista, aby měl život ve víře v něj. 

3. srpna 

Bude dobře, když se tohoto přidržíš a ono nespustíš ze zřetele; vždyť kdo se bojí Boha, ujde obojímu. (Kaz 7,18)

Bůh srozumitelně říká, co je dobré: Člověk se má přidržet toho, aby nebyl příliš spravedlivý ani příliš moudrý a nemá spustit ze zřetele, aby nebyl příliš svévolný a nechoval se jako pomatenec. Dobrého se přidržovat a zlé nespustit ze zřetele. „Spravedlivý prozíravě vede v patrnosti dům svévolníka; svévolníky vyvrací pro jejich zlobu“ (Př 21,12). Proto jsme vybízeni, abychom všechno zkoumali, dobrého se drželi a zlého se chránili v každé podobě (1Te 5,21–22). Potom budeme jednat prozíravě a moudře v tomto světě, nebudeme se ničit ani umírat, než vyprší náš čas, protože půjdeme cestami moudrosti, tedy cestou následování Pána Ježíše Krista a života v plnění jeho svaté vůle. 

4. srpna 

Bude dobře, když se tohoto přidržíš a ono nespustíš ze zřetele; vždyť kdo se bojí Boha, ujde obojímu. (Kaz 7,18)

Buď bdělý, dávej pozor, drž se dobrého a zlého se chraň – to je dobré a vítané u Boha. Jak k tomu dospět? Bázeň před Hospodinem je odpovědí. Kdo se bojí Boha, vyhne se zkáze i smrti. Kdo se bojí Boha, věří v Pána Ježíše Krista, takže nepodléhá soudu a už přešel ze smrti do života (J 5,24). „Bázeň před Hospodinem je zdroj života, pomůže uniknout léčkám smrti“ (Př 14,27). Bázeň před Hospodinem napomíná k moudrosti (Př 15,33), odvrací od zlého (Př 16,6) a vede k životu (Př 19,23). „V bázni před Hospodinem má člověk pevné bezpečí a útočiště pro své syny“ (Př 14,26). Když se člověk bojí Boha, přináší to nesmírný užitek do jeho života. 

5. srpna 

Moudrost dává moudrému více síly, než jakou má deset mocných v městě. (Kaz 7,19)

Moudrost je lepší než síla a v případě extrémů, které popisuje Šalomoun, jako je přílišná spravedlnost a moudrost, přílišná svévole a pomatenost, dává moudrému víc síly, než kolik by jich našel u válečníků, kteří střeží město před útočníky. Moudrost má svůj původ u Boha a začíná u bázně před Hospodinem. Vyučuje člověka, jak se vyhnout krajnostem, jak žít dobře, prozíravě a požehnaně, jak uctívat Boha a následovat Pána Ježíše Krista. Proto je lepší než síla, protože svou sílu hledá v Hospodinově moci, u vzkříšeného Pána, ve kterém je mimo síly a moci také vtělena veškerá plnost Boží moudrosti. Proto musíme spěchat k němu a hledat jeho tvář, jeho přítomnost, jeho lásku a dobrotu a nechat se prostoupit vší plností Boží.

6. srpna 

Není na zemi člověka spravedlivého, aby konal dobro a nehřešil. (Kaz 7,20)

Jeden z mnoha naprosto univerzálně platných veršů z knihy Kazatel. Apoštol Pavel ho cituje v listu Římanům, když říká, že „nikdo není spravedlivý, není ani jeden“ (Ř 3,10). Není pod sluncem takového člověka, který by jenom konal dobro a nehřešil. Všichni potomci Adama a Evy jsou na tom stejně a nikdo z nich nedosahuje nároků Boží spravedlnosti. Proto musel Bůh přijít v lidském těle, stát se člověkem, narodit se z ženy, aby nám ukázal, jak má vypadat člověk podle Božího obrazu, člověk, který je spravedlivý, který koná za všech okolností dobro a nikdy nehřeší. Na svém vlastním životě nám Pán Ježíš ukázal, jak má vypadat pravé lidství, které není poskvrněné hříchem, nýbrž cele žije pro Boží slávu. 

7. srpna 

Nevšímej si všech řečí, které se vedou, abys neuslyšel, jak tě zlehčuje tvůj otrok. (Kaz 7,21)

Kazatel nás ve své moudrosti učí, abychom byli v některých ohledech tak trochu hluší. Žijeme v padlém světě a i ten nejmoudřejší a nejzbožnější člověk se čas od času projeví jako hříšník, který není schopen jednat správně a dobře, která nedokáže ovládnout svoje ústa a říká to, co by říkat neměl. A co teprve ti, kdo moudří a zbožní nejsou! Člověk by neměl zvědavě zjišťovat, co říkají a co si myslí, neměl by si všímat toho, co o něm říkají druzí, neměl by k tomu dosl. přikládat srdce ani tomu odevzdávat svou mysl, protože jinak uslyší věci, které ho budou zraňovat a snižovat. K takovým slovům má být člověk nedbalý a lhostejný, ale slovo pravdy musí být jeho pokrmem, aby vzdával Bohu chválu. 

8. srpna 

Sám v srdci víš, žes i ty častokrát zlehčoval druhé. (Kaz 7,22)

Svědomí je nástroj, který Bůh vložil do každého člověka, a i když může být v tomto čase otupené nebo dokonce vypálené, přesto ho Bůh jednoho dne probudí k životu a bude svědčit proti těm, kdo se nepoddali Bohu skrze Pána Ježíše Krista. Srdce přirozeného člověka je převrácené, a právě tak i jeho jazyk. Kdo ovládá svůj jazyk, je dokonalý muž (Jk 3,2), ale kromě Pána Ježíše se z ženy nenarodil nikdo, kdo by dokázal cele ovládnout svůj jazyk. Proto je dobré nevšímat si zlehčování, abychom nebyli souzeni stejným soudem, jakým sami soudíme. Vždyť i my svým jazykem mnoho chybujeme. Kéž Hospodin postaví stráž k mým ústům, aby z nich vycházelo jen dobré slovo ke chvále našeho Spasitele Ježíše Krista.

9. srpna 

To všechno jsem chtěl vyzkoušet moudrostí; řekl jsem si: Budu moudrý. 

Ve své moudrosti, kterou dostal od Boha darem, se Šalomoun rozhodl, že bude moudrý. Řekl si, že chce následovat moudrost a nikoliv pošetilost. To je jedno z nejlepších rozhodnutí, které člověk může udělat – postavit moudrost na první místo ve svém životě, před slávu, bohatství a moc. Na takové jednání Bůh odpovídá svým požehnáním a zjevením, které dává moudrost. Taková touha nemá svůj původ nikde jinde, než v Bohu samotném, který v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí (Fp 2,13). A Otec ji mocí svého Ducha přivádí ke kříži svého milovaného Syna, v němž je vtělena všechna plnost moudrosti. Soustředit se na moudrost znamená soustředit se na Pána Ježíše Krista a na jeho kříž. 

10. srpna 

To všechno jsem chtěl vyzkoušet moudrostí; řekl jsem si: Budu moudrý. Ale moudrost se ode mne vzdalovala. (Kaz 7,23)

Uprostřed všech bojů a těžkostí se Šalomoun rozhodl, že bude ještě víc poznávat Boží moudrost. To je skutečně jedno z nejlepších rozhodnutí, které člověk může udělat. Čím více však člověk poznává zázraky Boží moudrosti, ať už ty ve stvoření nebo ty ve spasení, tím více je mu jasné, že skoro nic neví. „Lenoch si připadá moudřejší než sedm zkušeně odpovídajících“ (Př 26,16) a jestliže si někdo připadá moudrý, „hlupák má víc naděje než on“ (Př 26,12). Moudrosti se žádný člověk nemůže zmocnit, nemůže ji vlastnit. Může v ní přebývat a držet se jí, ale když to udělá, vidí a rozumí tomu, jak málo moudrosti má, jak moc se mu moudrost vzdaluje a jak zoufale ji potřebuje. 

11. srpna 

Daleko je to, co se stalo, hluboko, přehluboko; kdo to nalezne? (Kaz 7,24)

To, co Bůh ve své moudrosti a prozřetelnosti učinil, to, co Bůh počítá k moudrosti tohoto věku, je daleko od nás a bylo to daleko také od Šalomouna – skutky stvoření a veškeré Boží prozřetelnosti jsou nám vzdálené. Boží myšlení není jako myšlení naše (Iz 55,8–9). Nelze je nalézt jinak, než skrze víru v Pána Ježíše Krista, spolehnutím se na Slovo jeho milosti, na Bibli. Kdo odmítá toto zjevení, nikdy nedojde moudrosti, i kdyby byl vzdělaný sebevíc. Ale kdo se spolehne na jeho Slovo, přichází k samotnému zdroji moudrosti, k Bohu samotnému, který se nám dává poznat skrze své Slovo. Kdo vzdoruje Písmu, vzdoruje samotnému Bohu a nikdy nedojde moudrosti, která je shůry. 

12. srpna 

Zaměřil jsem se cele na to, abych poznal a prozkoumal a vyhledal moudrost a smysl všeho, abych poznal i hloupou svévoli a ztřeštěnou pomatenost. (Kaz 7,25)

Je ohromující, jak veliké bylo Šalomounovo odhodlání – rozhodl se, že prostuduje všechno, co může, všechno, co je v jeho dosahu, že prozkoumá všechny okruhy poznání, aby zjistil, co je pravá moudrost a jaký je smysl všech věcí. A současně chce poznat věci v jejich padlém stavu, v jejich ubohosti a nízkosti, hloupou svévoli a ztřeštěnou pomatenost, lidské bláznovství a hříšnost hříchu. Čím více jsme oslněni paprsky moudrosti, tím více poznáváme temnotu a špínu hříchu. A jedinou pravou moudrostí v tomto světě, je Pán Ježíš Kristus a všechno duchovní poznání jeho samotného a veškerého jeho díla. Skrze něho a pro něho bylo stvořeno všechno, co jest a jenom v něm všechno nachází svůj smysl. Proto mu patří naše chvála. 

13. srpna 

A přicházím na to, že trpčí než smrt je žena, je-li léčkou, je-li její srdce síť a ruce pouta. Kdo je Bohu milý, unikne jí, hříšník jí však bude lapen. (Kaz 7,26)

Šalomoun popisuje hořkost vztahu k cizoložnému člověku (ženě nebo muži, podle toho tento vztah prožívá). Srdce cizoložníka je jako síť a past – viz Př 5 a 7, kde je popisovaná cizoložná žena, která je léčkou a která svádí člověka k smrti. Je hořká víc než sama smrt. Způsobuje nesmírně mnoho bolesti a trápení, ničí vztah lásky fyzicky, duševně i duchovně. V duchovním slova smyslu je to svádění k hříchu a odvádění od Pána Ježíše Krista, které vede nejenom k smrti, ale které je hořké víc než sama smrt, protože je tu jisté poznání pravdy skryté v Pánu, které je lahodné a dobré a současně její odmítnutí, které vede hlubokému zatvrzení srdce. Kéž nás Pán zachová v tom, abychom byli pravdiví v lásce a ve všem dorůstali v Krista.

14. srpna 

A přicházím na to, že trpčí než smrt je žena, je-li léčkou, je-li její srdce síť a ruce pouta. Kdo je Bohu milý, unikne jí, hříšník jí však bude lapen. (Kaz 7,26)

Bůh se stará o své děti. Někdy nás sice nechá vymáchat se v hříchu, do něhož jsme se rozhodli svévolně jít, ale i to patří k jeho dobré a požehané výchově. Přesto své děti nikdy nevydá zkáze. Kdokoliv patří Bohu, kdo je mu milý, toho bude držet ve své ruce, a je to jak Otcovo, tak Synovo sevření. Nadto je každé Boží dítě zapečetěno Ducha svatého pro den vykoupení. Duch chrání to, co do nás bylo vloženo, poklad, který spočívá v hliněné nádobě. A kde Bůh začal své dobré dílo, tam ho dovede až do dne Pána Ježíše Krista. Ale ti, kdo Bohu nepatří, neuniknou. Budou lapeni do léčky hlouposti, která zaslepuje oči a ponechává hříšníka napospas jeho hříchu a konečnému Božímu soudu. 

15. srpna 

Hleď, na to jsem přišel, řekl Kazatel, když jsem porovnával jedno s druhým, abych se dopídil smyslu … (Kaz 7,27)

Kazatel nebyl povrchním pozorovatelem. Pídil se po smyslu věcí, snažil se dopátrat podstaty a nespokojil se s rychlou odpovědí. Nestačilo mu to, co mu někdo řekl v televizi nebo na internetovém kanále, ale chtěl si udělat svůj vlastní názor. Proto porovnával jedno s druhým a hledal smysl věcí.  Zkoumal, jak je to s ženou, když je léčkou a nestačilo mu podívat se na jednu ženu, aby si udělal paušální úsudek o všech ženách, ale porovnával jednu s druhou mezi svými několika sty manželkami, kriticky a soustředěně o nich přemýšlel, aby došel k samotné podstatě a porozuměl tomu, proč je žena trpčí než smrt, je-li léčkou a jak jí může člověk uniknout. Odpověď nalezl v samotné Boží milosti. 

16. srpna 

… abych se dopídil smyslu, jejž jsem stále hledal a nenalézal… (Kaz 7,27–28)

 Kazatel hledal smysl a nenalézal. To není příliš povzbudivé – zní to jako marnost a honba za větrem. Ale nakonec přece jen na něco přišel. Oč smutnější je situace, kdy lidé hledají smysl a žádný nenalézají, protože odmítají Boha. Zakoušejí prázdnotu života bez Boha, zakoušejí zoufalství takového stavu, přesto nechtějí přijít k Bohu a vzdát mu chválu, vyznat ho jako Pána a být mu vděční. Raději zůstávají ve své zatvrzelé pýše a žijí své prázdné životy s litováním sebe sama, že nemají pro co žít a že život nemá smysl. Ale Bůh nám smysl dal – věčný život je v tom, abychom neustále poznávali, kdo je Bůh a kdo je ten, kterého poslal, Boží syn (J 17,3). Kdo má Syna, má život, smysl, radost i pokoj.

17. srpna 

… abych se dopídil smyslu, jejž jsem stále hledal a nenalézal: Mezi tisíci jsem našel jednoho člověka … (Kaz 7,27–28) 

Kazatel hledal moudrost, hledal smysl věcí, porozumění tomu, jak Bůh tento svět uspořádal a nenalézal. Něco však přece nalezl – mezi tisíci nalezl jednoho! Je skutečně vzácností nalézt člověka, který je plný moudrosti a poznání, který kráčí po úzké cestě následování Pána Ježíše Krista, který přináší milost a pokoj. Možná bychom mohli jít ještě o něco dál a mluvit o tom, že Šalomoun nalezl toho jednoho, u něhož můžeme najít pravou moudrost, který jediný smiřuje hříšníky s Bohem, který přináší skutečný pokoj a radost, protože v něm samotném je vykoupení a život. Každý, kdo se k němu obrátí, bude zachráněn, nikdo nebude vyhnán, ale bude přijat. Každá duše, která horlivě hledá Pána, ho nalezne!

18. srpna 

… ale ženu jsem mezi těmi všemi nenalezl. (Kaz 7,28)

Je snad ženám skrytá moudrost? Rozhodně ne. Každý, kdo prosí Boha o moudrost a nepochybuje, ji dostává, bez ohledu na to, zda se jedná o muže nebo ženu. V knize Přísloví, kterou také napsal Šalomoun, je dokonce moudrost představena jako žena. Jakou ženu tedy nenalezl? Takovou, jejíž srdce by nebylo sítí a léčkou. To neznamená, že by žádná taková nebyla. Vždycky zde byly zbožné ženy a je možné, že jich bylo dokonce i víc, než mužů, ale mezi Šalomounovými ženami a konkubínami takovou nenalezl. Byly to naopak právě ony, které ho svedly k tomu, že odvrátil své srdce od Boha. Jenom jeden jediný člověk je dokonalý a cele zbožný, a to je Boží syn, Pán Ježíš Kristus.

19. srpna 

Hleď, jenom na to jsem přišel, že Bůh sice učinil člověka přímého … (Kaz 7,29) 

Zdá se, jako by moudrý Kazatel nepřišel na příliš mnoho věcí. Přišel „jenom“ na to, že Bůh učinil člověka přímého. Přišel jenom na to, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, Adama a Evu, tedy muže i ženu. Oba byli stvořeni podle Boží podoby a Pavel to vysvětluje, že se jedná o spravedlnost a svatost pravdy (Ef 4,24). To je přímost – pravda, která chodí oblečená do hávu spravedlnosti a svatosti a která vždycky jedná v lásce (Ef 4,15). Přímý člověk je ryzí a jde rovnou cestou (Př 21,8.29), a tak se skutečně podobá Bohu, jemuž jsou cizí všechny záludnosti a neupřímnost, pokrytectví a podlost. Šalomoun se dívá ke Stvořiteli a vidí nádheru jeho díla. 

20. srpna 

Hleď, jenom na to jsem přišel, že Bůh sice učinil člověka přímého, ten však vyhledává samé smyšlenky. (Kaz 7,29)

  Bůh stvořil člověka jednoduchého a přímého, ale člověk by chtěl něco víc – chtě by být jako Bůh a znát dobré i zlé. Adam s Evou podlehli lákání satana, který jim nabízel nemožné, sliboval jim uspokojení smyslů, za nímž stálo samotné zlo. A když toto přijali, přinesli toto zlo okamžitou úrodu v podobě výmluv a svádění viny na někoho druhého. Lidé ztratili svou nevinnost a s ní i spravedlnost, svatost a pravdu a od té chvíle vyhledávají jenom samé smyšlenky, nepravdy a lži. Potomci Adama s Evou nevymýšlejí jen špatné věci, ale celou škálu dalších, které by pro ně znamenaly štěstí, bohatství, slávu a rozkoš. Nic však nemůže nahradit pravdu od Boha a přímost, kterou přináší nové narození v Kristu Ježíši. 

21. srpna 

Kdo se vyrovná moudrému a kdo zná výklad věcí? (Kaz 8,1)

Šalomoun věděl, o čem mluví. Jako mladíček si vyžádal od Boha a dostal jí tolik, jako žádný jiný člověk před ním ani po něm (2Pa 1,12). A přesto tento syn Davidův svými slovy dosahuje ještě dál, kam sám ještě ani neviděl, i když něco z toho zakoušel – ukazuje na toho jediného, v němž je vtělena plnost moudrost, na Ježíše Krista, jemuž se nikdo nevyrovná. Jenom on zná naprosto přesně výklad všech věcí, jemu nikdo nemusel o nikom nic říkat, protože sám věděl, co je v člověku (J 2,25). Pán Ježíš Kristus původem z rodu Davidova, nejmoudřejší z moudrých, Král králů a Pán pánů – každý, kdo v něj věří, má život věčný a má v něm plnost moudrosti, spravedlnosti i radosti. 

22. srpna 

Moudrost prosvítí člověku tvář, i tvrdost jeho tváře se změní. (Kaz 8,1)

Moudrost se na člověku projeví i navenek, a to nejenom na tváři. Kdo je moudrý, ten se obvykle neprojevuje jako nějaký excentrický podivín, i když právě takoví lidé bývají za moudré považováni a často také jako moudří obdivováni – navzdory tomu, že jejich rady nevedou k bázni před Hospodinem, což je počátek moudrosti, ani k Pánu Ježíši Kristu, v němž přebývá veškerá moudrost. Moudrost rozjasňuje tvář, protože oko moudrého je čisté, takže světlo prosvěcuje celé nitro člověka. Moudrost mění rysy tváře, protože obrušuje tvrdé hrany pýchy a arogance, sebestřednosti a nepochopení. Moudrost naslouchá a rozumí, proto také soucítí a reaguje laskavě, s mírností a s milosrdenstvím. Taková je moudrost shůry, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky (Jk 3,17). 

23. srpna 

Pravím: Dbej na králův rozkaz, a to kvůli přísaze Boží. (Kaz 8,2)

Je správné dbát na králův příkaz, je dobré podřizovat se autoritám, které nám Bůh dal – tedy pokud jejich příkazy nejsou v kolizi s Božím slovem. Pokud král nebo kdokoliv jiný nařizuje to, co Bůh ve svém Slově zakazuje nebo naopak zakazuje to, co Bůh ve svém Slově přikazuje, je třeba na prvním místě poslouchat Boha, nikoliv člověka (Sk 4,19). Nicméně zdá se, že Šalomoun má na tomto místě skutečně božského krále, tedy Krále králů a Pána pánů – toho je třeba poslouchat v každé věci a podřizovat se mu ve všem, co říká, především v tom, že volá lidi k pokání a k víře v Boha. Kéž jsou jeho příkazy touhou tvého srdce – pak budeš mít život věčný. 

24. srpna 

Neodcházej náhle od něho, nestůj při zlé věci; neboť on může učinit všechno, co se mu zlíbí. (Kaz 8,3)

Neodcházej od svého krále, ale prokazuj mu svou oddanost a věrnost. Ovšem v tomto světě jsou také dobré důvody, kdy je potřeba odejít od svého vládce a dokonce jsou i situace, kdy je nutné se postavit proti němu – především tehdy, když je to tyran, který utlačuje svůj lid nebo ho svádí k hříchu a odvádí od Boha. Nestůj při zlé věci! V plnosti tato slova platí o jediném králi, o Králi králů – toho nikdy neopouštěj. Když budeš s ním, nikdy nebudeš stát při zlé věci, protože on je dobrý a nemůže nikoho vést ke zlému. Stůj při něm, protože on je tvá spása, tvá chvála, tvůj nedobytný hrad. Ukryj se do jeho přítomnosti a nechtěj se z ní vzdálit. 

25. srpna 

Neodcházej náhle od něho, nestůj při zlé věci; neboť on může učinit všechno, co se mu zlíbí. (Kaz 8,3)

Pozemský král, je-li absolutním vládcem, může skutečně dělat mnoho věcí podle své libosti nebo (své)vůle. Proto není dobré rozhněvat krále, neboť to může mít zničující účinky. Přesto je i královo srdce v Hospodinových rukou jako vodní toky, a ten ho nakloní, jak se mu zlíbí (Př 21,1). Je jen jediný král, který nemá žádné zábrany, kromě hříchu, a má schopnost i moc skutečně vykonat úplně všechno, co chce – Pán Ježíš Kristus. Jemu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi, on kraluje, jemu patří všechny národy země, a dělá to, co chce. Nyní ještě všechny volá k pokání, ale blíží se den, kdy přijde jako soudce, zjeví se jako lev z Judy a celá země se všemi svými skutky bude postavena před soud. 

26. srpna 

Vždyť královo slovo má moc a kdo mu řekne: to děláš? (Kaz 8,4)

Každý pozemský král disponuje určitou mocí a někdy může tato moc být dokonce velmi rozsáhlá. A i když se zrovna nejedná o krále, ale jde např. o demokraticky zvoleného vládce, není mnoho těch, kteří by mu mohli říci, co to dělá. Skutečně není mnoho takových, kteří by mohli vzdorovat pozemským vládcům. Ale není opravdu nikdo, kdo by mohl vzdorovat Králi králů a Pánu pánů, Ježíši Kristu. Jemu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi a není nikdo, kdo by ji mohl jakkoliv zpochybňovat. A pakliže to někdo udělá, musí počítat s reakcí svrchovaného, absolutního a právoplatného vládce veškerého stvoření. Apoštol to v Ř 9,20 shrnuje jednoduchými slovy: „Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu?“

27. srpna 

Kdo dbá na příkazy, neokusí nic zlého … (Kaz 8,5) 

Kdo dbá na příkazy pozemského krále, neměl by okusit nic zlého. Důležité je, zda tyto příkazy nejsou v rozporu s Božím slovem. Potom by ti, kdo je zachovávají, měli mít odměnu od autority, kterou v tomto světě ustanovil Bůh (Ř 13,3). Ovšem vládcové tohoto světa nejsou vždy v Boží službě, takže podřízeností jejich příkazům nemusí křesťan vždy dojít k pochvale a k požehnání. Ale podřízenost nebeskému Králi vždycky přinese požehnání. Kdokoliv se poddá jeho volání k tomu, aby činil pokání a věřil v něj, bude zachráněn pro věčnost a zakusí pokoj a radost z Ducha svatého. Svět ho sice bude nenávidět, ale Pán ho přijme a zahrne ho svým požehnáním a láskou.

28. srpna 

Kdo dbá na příkazy, neokusí nic zlého, srdce moudrého ví, že nastane čas soudu. (Kaz 8,5)

Moudrý člověk chápe, že vždycky přijde nějaké zúčtování. Pouze lhostejný hlupák se nezajímá o to, co přijde a jaké budou důsledky jeho jednání. Proto také moudrý dbá na příkazy – jak světské autority, tak té duchovní. Ví, že mu bude k užitku a k dobrému, pokud bude jednat správně. Přinese mu to mnohé požehnání jak v tomto světě, tak v tom přicházejícím. A i kdyby se v tomto světě nedočkal toho dobrého, ví, že nastane den Božího soudu, kdy Bůh spravedlivě odmění ty, kdo činili dobré a spravedlivě odsoudí všechny, kdo činili zlo. Nikoho nevynechá a na nikoho nezapomene, jeho soud bude naprosto spravedlivý, protože Bůh je vševědoucí a dobře zná všechny okolnosti i pohnutky.

29. srpna 

Nad každým děním nastane čas soudu; na člověku je mnoho zlého. (Kaz 8,6)

Veškeré dění pod nebem má svůj čas (Kaz 3,1). Moudrý člověk rozpoznává pravý čas a tak se vyhne mnohému zlu a neštěstí. Všechno dění podléhá Božímu soudu a celá země se všemi jejími skutky bude při Pánově druhém příchodu postavena před soud. Pouze ti, kdo jsou v Kristu Ježíši „nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života“ (J 5,24). Soud už totiž dopadl na Božího syna, který nesl naše viny a byl potrestán pro naše nepravosti. I v něm budou zhodnoceny naše skutky, ale už ne k odsouzení, nýbrž pouze kvůli odměně. Jakkoliv je na člověku mnoho zlého, v Kristu je tady nové stvoření, nový život, nový člověk, který žije z milosti a je proměňován od slávy k slávě.

30. srpna 

Nikdo neví, co nastane; kdo oznámí člověku, jak bude? (Kaz 8,7)

Každý člověk může pochopit, že jednoho dne přijde okamžik zúčtování, den soudu. Ale nikdo neví, kdy k tomu dojde a neznovuzrozený člověk také nemůže vědět, jak to s ním bude. Žádný člověk ani neví, co a jak bude v příštím okamžiku jeho života, natož aby si dovedl představit okamžik Božího soudu. Jenom Boží děti, tedy všichni, kteří uvěřili v Pána Ježíše Krista, mají možnost skutečně vědět … že mají věčný život, že jsou skryti v Boží lásce, že už nepřijdou na soud, že jejich věčným údělem je radost v Boží přítomnosti. Je-li Bůh s námi, kdo proti nám (Ř 8,31)? Neušetřil vlastního Syna, ale spolu s ním nám daroval úplně všechno.

31. srpna 

Není člověka, jenž by měl svého ducha v moci … (Kaz 8,8)

Ďábel přišel za Adamem a Evou s nabídkou: „Budete jako Bůh.“ Budete znát dobré i zlé, budete mít vládu nad svým životem, budete mít ve své ruce svého ducha. Nic není vzdálenějšího pravdě! Člověk zoufale touží po nezávislosti na Bohu, ale nemá ji, nemůže ji mít, protože je jenom stvoření. Chtěl by mít svého ducha ve své moci, ale je duchovně mrtvý ve vztahu k Bohu a neschopný cokoliv duchovního udělat pro svůj věčný život. Jenom jediný měl svého ducha ve své moci, Pán Ježíš Kristus. Měl moc dát svůj život jako oběť smíření za hříchy všech, kdo v něj věří, a vzít si ho zase zpátky (J 10,18). Nikdo mu nemohl zabránit v tom, aby vstal z mrtvých, protože on je život sám. 

Září

1. září 

… nezadrží jej, nemá moc nade dnem smrti … (Kaz 8,8)

Nikdo nemůže odvrátit den svého odchodu z tohoto světa. Není možné ho ani urychlit ani oddálit. Jenom Bůh sám ví přesně, kdy koho z tohoto života odvolá. Člověk nemá onen den ve své moci. Jenom pyšný člověk si může myslet, že když vztáhne ruku na svůj život – ať již násilně nebo tzv. nenásilně pomocí asistované sebevraždy – je to on sám, kdo určuje, kdy odejde z tohoto světa. Bůh to snad neví? Nepřemýšlel o tom? Nevěděl to? Nenaplánoval to přesně takto? Může snad někdo byť jen o píď svými starostmi prodloužit svůj život nebo ho zkrátit? Má ho snad člověk ve své moci? Jen Pán Ježíš měl svůj život ve své moci a věděl, kdy a jak ho má dát, a měl moc si ho také vzít zpět.

2. září 

Není člověka, jenž by měl svého ducha v moci, nezadrží jej, nemá moc nade dnem smrti, z toho boje není východiska, svévole nezachrání toho, kdo ji páchá. (Kaz 8,8)

Po pádu Adama a Evy vešla do světa smrt. Je to Boží nepřítel, protože Bůh je ze své podstaty život. Smrt je výsledkem neposlušnosti a vzpoury proti Bohu. Žádný člověk ji nemůže přemoci – z tohoto boje není východiska. Dříve či později bude muset každý projít údolím stínu šeré smrti. Jak projdeme a co nás čeká na druhé straně, cele závisí na tom, zda se spoléháme na dokonané dílo Pána Ježíše Krista, zda mu věříme. Každé Boží dítě na konci své cesty vydechne naposledy v tomto těle a v příštím okamžiku se nadechne v náruči Pánově, v jeho blízkosti, z níž už ho nikdy nic neodloučí. Ale svévolníky čeká temnota podsvětí a následně ohnivé jezero, kde jejich červ neumírá a oheň nehasne. 

3. září 

To všechno jsem viděl, když jsem si předsevzal zabývat se vším, co se pod sluncem děje v čase, kdy má člověk moc nad člověkem a působí mu zlo. (Kaz 8,9)

Šalomoun si předsevzal zabývat se vším, co se pod sluncem děje, a potom … uviděl. Rozhodl se zkoumat a vidět – proto uviděl. Uviděl zlo, které se pod sluncem děje. Pokud člověk nechce vidět, neuvidí – a dnešní doba je toho dobrým důkazem. Když někdo nechce znát pravdu, zůstane slepý a bude žít ve lži. Bůh nikoho nenutí, aby otevřel oči. Lež je často mnohem příjemnější a je snadnější jí uvěřit. Pravda bývá těžká a má dopad na lidský život, vede nás na prvním místě k pokání a následně k rozhodnutí postavit se proti lži. To je těžké a současně osvobozující. Musíme uznat, že člověk člověku působí zlo – a to není něco mimo nás, ale přímo v nás. A jen pravda o Kristu nás osvobodí. 

4. září 

Hned nato jsem pohleděl na pohřbené svévolníky; přicházívali a odcházeli ze svatého místa a ve městě se zapomínalo, jak jednali. Také to je pomíjivost. (Kaz 8,10)

Jak se moudrý Šalomoun učí moudrosti? Jak ji prohlubuje? Dívá se na pohřbené svévolníky. Stačí mít oči otevřené a používat rozum. Šalomoun ví, že není člověka, který by měl svého ducha ve své moci (Kaz 8,8), který by měl ve své moci svůj život a mohl se vyhnout dnu smrti. Nikdo takový není. Všichni jednoho dne zemřeme. A se smrtí svévolníka končí každá naděje – naděje na obrácení, naděje na pokání, naděje na milost. Jiný moudrý muž napsal, že člověk jenom jednou umírá a potom bude soud (Žd 9,27). Jenom obrácení k tomu, který dobrovolně dal svůj život a potom si ho vzal zpět, k Pánu Ježíši Kristu a víra v něj může člověka uchránit před blížícím se soudem.

5. září 

Hned nato jsem pohleděl na pohřbené svévolníky; přicházívali a odcházeli ze svatého místa a ve městě se zapomínalo, jak jednali. Také to je pomíjivost. (Kaz 8,10)

Zdá se, že zemřelí svévolníci nebyli jen tak bezvýznamné osoby. Přicházeli a odcházeli ze svatého místa … byli to lidé, kteří měli přístup k moci a slávě, k jaké se obyčejní lidé nedostanou. Přesto to byli svévolníci. Ani významné místo, ani důležitá pozice, ani dosažené vzdělání nebo honosné tituly nemají moc udělat něco s lidským srdcem a charakterem. Mohou ale zaslepit oči ostatních lidí, takže někdy ani nepoznají, že se jedná o svévolníka. Jenom pravda osvobozuje a otevírá oči. Jenom pravda Božího slova dává milost a moudrost k rozlišování. A pouze pravda, kterou je Ježíš Kristus, dává odvahu a sílu vzepřít se lži, odmítnout ji a odhalit ji v celé její nestoudnosti, ubohosti a bídě.

6. září 

Hned nato jsem pohleděl na pohřbené svévolníky; přicházívali a odcházeli ze svatého místa a ve městě se zapomínalo, jak jednali. Také to je pomíjivost. (Kaz 8,10)

Je dobré a požehnané poučit se od zemřelých – ať už v tom pozitivním smyslu, tedy od těch, kteří nás předešli ve víře a poznávali Pána a slávu jeho milosti, nebo v tom negativním slova smyslu, tedy od svévolníků, kteří už byli pohřbení. Jak mocné je svědectví známého bezejmenného boháče, který si svévolně žil a byl honosně pohřben z Lk 16,19–31. Stále mluví o tom, že na ničem jiném než na Božím slově nemůžeme postavit svou víru. Ale jeho život plný hostin a radovánek nebyl nic víc, než samá pomíjivost. V Pánu Ježíši Kristu však můžeme získat jistotu, že naše práce není marná – on se za nás obětoval, aby nás vykoupil a posvětil za svůj lid horlivý v dobrých skutcích (Tt 2,14). 

7. září 

Poněvadž nad zločinem není hned vykonán rozsudek, tíhne srdce lidských synů k páchání zla. (Kaz 8,11)

V souvislosti s výkonem lidské spravedlnosti můžeme mluvit o prodlevách mezi zločinem a odsouzením – jsou-li tyto prodlevy dlouhé, vypadá to, že lidská spravedlnost je bezzubá a neúčinná, takže si každý může dělat, co chce, každý může nazývat zlo dobrem a dobro zlem (Iz 5,20), prohlašovat spravedlivého za svévolníka a svévolníka za spravedlivé, což je obojí Hospodinu ohavností (Př 17,15). Vede k rozvratu společnosti a k tomu, že se spravedlivý musí skrývat (Př 28,28). Když Bůh oddaluje svůj trest a nechává svévolníka jít dál po jeho zlé cestě, takže to vypadá, jako kdyby zde nebyl žádný Boží hněv zjevující se z nebe (Ř 1,18), začínají si svévolníci myslet, že mohou všechno. Bůh však svou spravedlnost nakonec vykoná!

8. září 

Poněvadž nad zločinem není hned vykonán rozsudek, tíhne srdce lidských synů k páchání zla. (Kaz 8,11)

Lidské srdce samo o sobě tíhne k páchání zla. Nikdo není dobrý ani spravedlivý, není ani jeden (Ř 3,10nn). A když Bůh ponechá člověka v jeho hříchu, když hříšníka nezasáhne Boží ruka z nebe, jako Áronovy syny Nádaba a Abíhúa nebo jako Ananiáše a Safiru, vede to lidské srdce do ještě většího a hlubšího zla. Narodili jsme se jako děti hněvu (Ef 2,1–3), a dokud jsme neuvěřili v Pána Ježíše Krista, byli jsme odcizeni Bohu jako jeho nepřátelé (Ko 1,22). Chvála Bohu za to, že poslal svého milovaného Syna, aby na sebe vzal naše hříchy a na svém těle snášel Boží hněv kvůli těmto našim hříchům. Jenom tak jsme zachráněni před přicházejícím Božím hněvem, jenom tak můžeme přemáhat zlo, které v nás stále působí. 

9. září 

Přestože hříšník páchá zlo stokrát a lhůta se mu prodlužuje, já vím, že dobře bude těm, kdo se bojí Boha, těm, kdo se bojí jeho tváře. (Kaz 8,12)

Leckterý hříšník je „odvážný“ v páchání zla, protože nedochází ke zjevnému potrestání jeho hříchu. Lhůta se mu prodlužuje a jemu se nic neděje. Možná by si mohl, že na něj Bůh zapomněl, že si ničeho nevšiml nebo že se nedívá! Ale Bůh ví velmi dobře, jak se věci mají. Před ním není možné nic utajit. Nejenom spáchané zlo, ale dokonce i záměry a pohnutky srdce. Nic z toho mu není cizí a den za dnem se blíží okamžik, kdy vzplane Boží hněv a Bůh ve své moci, svatosti, spravedlnosti a slávě spravedlivě potrestá každou nepravost. Proto musí hříšník hledat úkryt a ochranu u Pána Ježíše Krista, který se za nás obětoval, aby nás zachránil před přicházejícím hněvem. 

10. září 

Přestože hříšník páchá zlo stokrát a lhůta se mu prodlužuje, já vím, že dobře bude těm, kdo se bojí Boha, těm, kdo se bojí jeho tváře. (Kaz 8,12)

Někdy by se mohlo zdát, že Boží milost je nevyčerpatelná a Boží slitování nezná hranic. Hříšník stále páchá totéž zlo a Boží hněv jako by nebyl – nezdá se, že by se zjevoval se z nebe, nezdá se, že by hříšník upadal stále hlouběji do svého hříchu. Vypadá to, že si žije dobře a pokojně, jejich tělo kypí a nevědí, co je lidské plahočení (Ž 73,3–5). Ale ti, kdo vcházejí do Boží svatyně, vědí, jak se věci mají! Těm, kdo se bojí Boha, bude dobře, a kdo hledají jeho tvář, dojdou jeho požehnání. Jenom ti, kdo žijí v bázni před Pánem a ve víře v Pána Ježíše Krista, se mohou nazývat Božími dětmi, které budou zachráněné před přicházejícím Božím hněvem. 

11. září 

Avšak svévolníkovi se dobře nepovede, život se mu ani o den neprodlouží … (Kaz 8,13)

Den soudu není dnem radosti pro svévolníky. I když se jim dosud vedlo velmi dobře, v onen den se pro ně všechno zastaví a veškeré jejich dílo bude postaveno před soud. I když si třeba dosud žili dobře a mysleli si, že to tak bude už na věky, všechno se obrátí proti nim. Den soudu je dnem hněvu, který smete z tohoto světa všechno zlé. V onen den půjdou věci do hloubky – Boží slovo nám říká, že se živly žárem roztaví! Bude odhalena podstata všech věcí a nic už nezůstane skryto. Život si „prodlouží“, resp. zachrání a uchová jenom ten, kdo věří v Pána Ježíše Krista, kdo se spoléhá na jeho dokonané dílo na kříži Golgoty. 

12. září 

Avšak svévolníkovi se dobře nepovede, život se mu ani o den neprodlouží, bude jako stín, protože nemá bázeň před Boží tváří. (Kaz 8,13)

Největší problém svévolníka je jednoduše v tom, že je svévolník. Neposlouchá Boha, odmítá jeho Slovo, vzdoruje jeho Duchu. Chce být sám sobě bohem, chce sám určovat, co je dobré a co je zlé. Nemá bázeň před Boží tváří, protože se snaží ze všech sil popřít Boží existenci a nechce se podřídit Bohu. Je to hlupák, protože si říká, že Bůh tu není. Proto bude jako stín – naprosto nicotný, bez obsahu, objemu, hmoty … A jakmile se objeví Pánovo světlo, stín zmizí, nezůstane z něj vůbec nic. Je to jenom stín a není v něm žádný život. Pokud však přijde k Pánu Ježíši Kristu, vyzná svou nevěru a vzpouru, a uvěří v něj a v jeho dokonané dílo, bude zachráněn. 

13. září 

Další pomíjivost, která se na zemi vyskytuje … (Kaz 8,14)

Už potřicáté Kazatel používá slovo „pomíjivost“ – je to další pomíjivost na zemi. Je to pomíjivost pod sluncem, kde všechno pomíjí. Slůvko další, které je v tomto překladu, sice není v originálním textu, ale velmi dobře vystihuje podstatu věci, kterou Šalomoun popisuje hned na začátku své knihy – všechno pomíjí (Kaz 1,2). Na cokoliv v tomto světě ukážeme, to pomíjí. Je to jenom další pomíjivost. Celé stvoření pomíjí. Přesto se Bůh, jehož milosrdenství nepomíjí, rozhodl spojit s částí svého stvoření také nepomíjitelnost. Každý, kdo díky Boží milosti nepomíjející láskou miluje Pána Ježíše Krista (Ef 6,24), jednoho dne oblékne také tělo, které nikdy nepomine (1K 15,52). Kdo v něho věří, má život věčný a přešel už ze smrti do života. 

14. září 

Další pomíjivost, která se na zemi vyskytuje: Jsou spravedliví, které jako by poznamenalo dílo svévolníků, a jsou svévolníci, které jako by poznamenalo dílo spravedlivých. (Kaz 8,14)

Co přesně nazývá Šalomoun pomíjivostí, které se pod sluncem děje? Když jsou spravedliví zasaženi dílem svévolníků, když se s nimi jedná jako se svévolníky, ačkoliv jsou spravedliví. Když svatí v tomto světě zakoušejí pronásledování a útisk, když jsou hanobeni, když jsou jim upírána lidská práva nebo přicházejí o majetek nebo o své bližní. To všechno jsou věci, které mají stíhat svévolníky, nikoliv spravedlivé. Ale i takto poznamenaným spravedlivým Bůh dává tu milost, že v tomto světě září jako hvězdy a v jeho království budou dokonale proměněni, oslaveni Kristovou slávou a jednou provždy zbaveni veškerého díla a dokonce i přítomnosti svévolníků. Bůh sám jim setře každou slzu z očí a oni budou navěky přebývat v jeho blízkosti. 

15. září 

Další pomíjivost, která se na zemi vyskytuje: Jsou spravedliví, které jako by poznamenalo dílo svévolníků, a jsou svévolníci, které jako by poznamenalo dílo spravedlivých. (Kaz 8,14)

Kdo jsou svévolníci, které jako by poznamenalo dílo spravedlivých? O koho se jedná? Jak se to na nich projevuje? Především musíme zdůraznit, že se jedná o svévolníky. Možná se nějak mohou podobat spravedlivým, přesto se jedná o svévolníky a přesně jako oni skončí – v ohnivém jezeře věčného trápení. Jejich život může být plný pokoje, radosti, fyzického požehnání, tedy hojnosti majetku i dlouhého věku, množství potomků a dobrých vztahů. Přesto jsou to svévolníci, kteří nečinili pokání, nespolehli se na dokonané dílo Pána Ježíše Krista, takže nebudou spaseni, ať si myslí cokoliv, nedojdou života a věčné slávy, ale dojdou věčného odsouzení spolu se smrtí, ďáblem i falešným prorokem a šelmou i se všemi, kteří neuvěřili v Pána Ježíše Krista. 

16. září 

Řekl jsem si, že i to je pomíjivost. (Kaz 8,14)

Hned dvakrát hodnotí Šalomoun tuto věc jako pomíjivost, marnost. Viděl další pomíjivost, a když ji viděl, pojmenoval ji a popsal, znovu konstatoval, že i tohle je pomíjivost. Ale copak může být něco v tomto světě (na zemi, pod sluncem), co nepomíjí? Celé stvoření bylo vydáno marnosti, takže nyní sténá a toužebně vyhlíží, až se zjeví sláva Božích synů a samo tvorstvo „bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích“ (Ř 8,21). Celé tvorstvo bylo vydáno do zkázy, a celé tvorstvo nyní vzhlíží k Božím dětem – a je to zodpovědnost člověka, který vydal tvorstvo marnosti, aby nyní činil pokání a věřil evangeliu Pána Ježíše Krista, byl zachráněn a při příchodu – spolu s celým tvorstvem – proměněn do slávy.

17. září 

I vychvaloval jsem radost, protože pro člověka není pod sluncem nic lepšího než jíst a pít a radovat se. (Kaz 8,15)

Po vší té pomíjivosti a marnosti, kterou Šalomoun ve světě viděl, musel vychvalovat úplně obyčejnou lidskou radost z jídla a pití, z toho, že se člověk má dobře. Bůh dal člověku všechny věci v tomto světě, aby je s radostí a s vděčností užíval a měl z nich potěšení. Pokud Bůh něco neoznačuje jako hřích nebo to nevede k tomu, co Bůh nazývá hříchem, můžeme všechno v tomto světě užívat k jeho slávě a ke své radosti. Bůh dal pokrm nejenom k zachování života (tak ho dal i zvířatům), ale také k potěšení z rozmanitosti chutí, a víno Bůh dává pro radost lidského srdce (Ž 104,15). Křesťan se může radovat z každého dobrého Božího daru a může ho s vděčností užívat k Boží slávě. 

18. září 

To ho provází při jeho pachtění ve dnech života, které mu Bůh pod sluncem dopřál. (Kaz 8,15)

Moudrý Šalomoun svědčí o nejedné pomíjivosti, kterou pod sluncem viděl a nakonec vyznává, že všechno je pomíjivost, všechno pomíjí (Kaz 1,2). Přece však Bůh dal hříšnému člověku i něco více, co ukazuje na Boží velikost, dobrotu, lásku, milosrdenství i tvořivost – Bůh dal člověku, aby člověk při všem svém pachtění užíval věci tohoto světa ke své radosti. A že je čeho užívat! Stačí jen pohled na nádheru stvoření a srdce se naplňuje radostí. Zde mluví Kazatel o jídle a pití, které dal Bůh nejenom pro posilu, ale také pro radost, pro potěšení i rozveselení. Je to jedno z mnoha z mnoha dobrodiní, jimiž Bůh lidi zahrnuje bez ohledu na to, zda jsou věřící či nikoliv, a tak jim poskytuje důkaz sám o sobě, když přemýšlejí o těchto věcech.  

19. září 

Jakmile jsem si předsevzal poznat moudrost, viděl jsem … (Kaz 8,16)

Už samotné rozhodnutí a předsevzetí poznávat moudrost je počátkem moudrosti! Už to samo o sobě začíná člověku otevírat oči, takže vidí … A co teprve až moudrost přijde! Kéž bychom všichni následovat Šalomouna v tomto moudrém předsevzetí – hned by se nám rozjasnily oči jako Jónatanovi a jeho mládenci, když pojedli trochu medu (1S 14,27). A kde je čisté oko, tam do nitra začíná pronikat očišťující a pročišťující světlo. Kde je duše oddaná poznávání pravdy, tam se bude pravda stále více zjevovat. Když ale chce člověk zůstat ve své bezpečné zóně bez ohledu na pravdu, míjí se nejenom s moudrostí, ale přichází také o pravdu a o schopnost rozlišení. Jeho oko se bude zvolna potahovat zákalem, takže nakonec oslepne docela. 

20. září 

… viděl jsem, co je na zemi lopoty; ve dne ani v noci člověk neokusí spánku. (Kaz 8,16)

Boží moudrost otevírá oči a dává člověku, aby prohlédl a uviděl hloubku bídy, v níž se nachází. Teprve když chce člověk z celého srdce poznat pravdu, dává mu Bůh schopnost vidět množství lopoty, která ho obklopuje a provází. Je to zoufalá námaha, skrze kterou si člověk chce urvat pro sebe nejenom kus časného bohatství, ale také kus věčnosti, dosáhnout nebe svým vlastním způsobem. A jenom pravda má schopnost osvobodit člověka z pout této lopoty. Poznat pravdu znamená poznat cestu spásy, tedy samotného Pána Ježíše Krista a jeho dílo. V něm je plnost odpočinutí ode všeho pachtění, on sám je cesta, pravda i život, v něm jsou skryty veškeré poklady moudrosti, on je vzkříšení i život. 

21. září 

Spatřil jsem též, že veškeré dílo Boží, dílo, které se pod sluncem koná, není člověk schopen postihnout … (Kaz 8,27)

Jakmile se člověk oddá Boží moudrosti, Bůh ho začne vyučovat všem velikým  věcem. A hned v první chvíli je člověk přemožen velikostí a nepostižitelností Božího dílo. Bůh dělá všechno ke své slávě a člověk může jenom žasnout nad nádherou a dokonalostí jeho práce. Když Bůh člověku otevře oči, člověk se nestačí divit – všechno najednou promlouvá a všechno svědčí o Boží dobrotě a dokonalosti. Kam se člověk podívá, vidí Boží ruku. Doslova úplně všechno svědčí o něm. Celé stvoření vypravuje o Boží slávě, každý detail mluví o jeho přítomnosti a jeho záměru. Boží velikost čiší z každého Božího skutku, z historie i z přítomnosti – a ukazuje k budoucí slávě, která bude zjevená na Božích dětech. Není možné nic jiného než Boha chválit a radovat se z něj. 

22. září 

Spatřil jsem též, že veškeré dílo Boží, dílo, které se pod sluncem koná, není člověk schopen postihnout, ať se při tom hledání pachtí sebevíc, všechno nepostihne. (Kaz 8,17)

Člověk je jenom stvořenou bytostí se všemi omezeními, které to přináší. Proto není schopen postihnout celé Boží dílo, porozumět veškerému dění Boží prozřetelnosti. I když se bude namáhat sebevíc, jeho poznání a pochopení vždycky zůstane jenom částečné. Nemůžeme proniknout za hranici toho, co nám Bůh nezjeví. A můžeme si být jistí, že i kdyby nám chtěl zjevit všechno, nebyli bychom schopni to pochopit a přijmout, i kdybychom se namáhali sebevíc – jsme prostě jenom stvoření. Ale Bůh se ve své milosti rozhodl, že nás přijme do své slávy a dá se nám poznat skrze svého milovaného Syna, Pána Ježíše Krista. V něm jsou skryty všechny poklady poznání a moudrosti. Když budeme poznávat jej, budeme znát všechno. 

23. září 

Ani moudrý, řekne-li, že zná to či ono, není schopen všechno postihnout. (Kaz 8,17)

Žádný člověk nemá takovou kapacitu a mentální schopnosti, aby byl schopen všechno postihnout. Dokonce ani člověk obdařený moudrostí, která je shůry. I takový stále zůstává závislý na Bohu, na jeho Slovu, na jeho vedení, na zjevení, které od Boha přichází. Člověk je pouhé stvoření, které je omezené časem, prostorem, schopnostmi i mírou obdarování a víry. Jenom Bůh je neomezený a zná všechno. Ví o všech věcech, ví, kam se budou ubírat, a odkud přicházejí. Jemu nezůstává nic skryto, ani ty nejtajnější záhyby lidských srdcí. On všechno vede svou mocí a podle toho, jak si od věčnosti předsevzal. Celé stvoření krok za krokem přivádí k tomu, aby ho v pravý čas uvedl do jednoty s Kristem (Ef 1,10).

24. září 

O tom všem jsem uvažoval a ve všem tom jsem zjistil, že spravedliví a moudří i jejich práce jsou v ruce Boží. (Kaz 9,1)

Šalomoun žil dostatečně pomalu na to, aby mohl dostatečně hluboko uvažovat o Bohu ve svém srdci. Jeho rozjímání mělo zjevný užitek – viděl, jak lidé žijí, proč a díky komu. Spravedliví a moudří jsou v ruce Boží, následují Boha a řídí se jeho Slovem. To je ovoce uvažování o Božích věcech, rozjímání. To je disciplína, která modernímu člověku chybí, protože na ni nemá čas – hektická doba ho nutí dělat stále další a další aktivity a nedovoluje mu zastavit se. Ale Bůh sám přirovnává lidský život, resp. život moudrého člověka, ke  stromu, který je zasazený u tekoucí vody, jehož kořeny jsou natolik hluboké, aby jeho listí neuvadalo, tedy byl stále zelený a přinášel ovoce v pravý čas (Ž 1). 

25. září 

Člověk neví, co milovat ani co nenávidět, cíl všeho je před ním. (Kaz 9,1)

Člověk je zoufalé stvoření. Bůh ho stvořil jako stvoření velmi dobré, ale člověk poslechl ďábla, a tak se sám poddal hříchu a začal poznávat dobré a zlé, ovšem ze strany zla, nikoliv ze strany dobra. Což znamená, že neví, co je dobré, nechápe, co by měl milovat, nerozumí tomu, proč je tady a jaký je smysl jeho existence. Všechny tyto věci může nalézt a může jim porozumět jenom tehdy, když přijde k Pánu Ježíši Kristu, když se skloní před jeho křížem, když prostí Boha o milost a slitování nad svou vlastní ubohostí a bídou. Teprve tehdy je schopen pochopit, co je opravdová láska, kdo je skutečně dobrý a k čemu Bůh stvořil člověka i celý svět. 

26. září 

Všechno je u všech stejné: Stejný úděl má spravedlivý i svévolný, dobrý a čistý i nečistý, obětující i neobětující … (Kaz 9,2)

Na jednom poli spolu roste pšenice i koukol, spravedlivý i svévolný. Rostou spolu, takže zakoušejí totéž – stejné podmínky, stejný déšť, stejnou půdu. Pokud je dříve nezastihne Pánův druhý příchod, budou nakonec muset oba projít údolím stínu smrti. V tomto smyslu je pozemský úděl všech stejný. Ale od bran smrti se jejich cesty rozcházejí – ti, kdo vzdorovali Bohu, budou vhozeni do temného místa, kde je pláč a skřípění zubů a budou čekat na finální Boží soud a ohnivé jezero. Ale ti, kteří byli očištěni Kristovou krví, kteří činili pokání a uvěřili v jeho jméno, půjdou na místo blaženosti v Pánově blízkosti, kde budou trpělivě čekat na vzkříšení těla, na nové tělo, které už nepodléhá hříchu a zkáze. 

27. září 

… dobrý je na tom jako hříšník, přísahající jako ten, kdo se přísahat bojí. (Kaz 9,2)

Skutečně jsou na tom všichni stejně? Je na tom dobrý stejně jako hříšník? Ano, v mnoha ohledech to tak skutečně je. Jsou dobří, kteří se mohou mít špatně a jsou hříšní, kteří se mají velmi dobře. Přesto však je mezi nimi rozdíl, a to nejen z hlediska jejich věčného údělu. I během této marné a pomíjivé časnosti je celá řada věcí, které přinášejí požehnání, pokoj, radost a milost těm, kdo jsou dobří, jejichž srdce byla změněna Pánem Ježíšem Kristem, k němuž volali a kterého pozvali, aby je zachránil a ujal se jich. Je to záblesk věčnosti, který je usazený v životě každého Božího dítěte a ukotvuje ho v naději, která mu byla v Kristu darována. 

28. září 

Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že všichni mají stejný úděl … (Kaz 9,3)

Mzdou hříchu je smrt. Všichni zhřešili, proto musí všichni zemřít. Důkazem všeobecné hříšnosti člověka jsou hřbitovy – každý tam jednou skončí. To je úděl, k němuž směřuje dobrý i hříšník, to je úděl úplně každého člověka. Nezáleží na tom, zda je věřící, či nikoliv, zda je bohatý, chudý, chytrý nebo hloupý, zdravý nebo nemocný – všechno směřuje jediným směrem, tedy ke smrti. Ale smrtí to všechno nekončí, ačkoliv je to přesně to, co se pod sluncem děje a co je zlé. Ti, kdo uvěřili v Pána Ježíše Krista, mají naději na věčný život v Pánově blízkosti, na místě blaženosti a nekonečné slávy. Jejich úděl bude zjevně odlišný od těch, kdo neuvěřili. Proto není třeba na nic čekat, a volat k Pánu: „Pane, zachraň mě!“

29. září 

Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že všichni mají stejný úděl a že srdce lidských synů je naplněno zlobou … (Kaz 9,3)

Člověka neznečišťuje to, co vchází jeho ústy dovnitř, ale to, co ústy vychází z jeho srdce ven. Ústa mluví, čím srdce přetéká – a čím, že to lidské srdce přetéká? Ježíš to říká velmi jasně: „Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost“ (Mk 7,21–22). Srdce lidských synů je naplněné hříchem a jen jediná moc pod sluncem je schopná tento hřích, tuto zlobu a nečistotu z lidských srdcí odstranit, a to je krev Pána Ježíše Krista. Pouze Ježíš může dát člověku, když k němu člověk v pokání a ve víře přijde, nové srdce, které je naplněné Duchem svatým a přetéká Boží láskou. 

30. září 

Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že všichni mají stejný úděl a že srdce lidských synů je naplněno zlobou, po celý svůj život mají v srdci samé ztřeštěnosti … (Kaz 9,3

Jedním z hlavních důvodů, proč na zemi dopadl Boží soud v podobě celosvětové potopy, byla skutečnost, že každý výtvor mysli i srdce člověka je v každé chvíli jen zlý (Gn 6,5). Jen díky Boží milosti se toto zlo neprojevuje v plné míře, Bůh drží lidský hřích i ztřeštěnost člověka na uzdě. Ale kdykoliv jí jen trochu povolí, pošetilost a hříšnost člověka se hned projeví se smrtonosným účinkem. Všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy. Dokonce i ti nejzbožnější stále nacházejí pozůstatky nejrůznějších pošetilostí ve svém nitru. Proto voláme k Pánu podobně jako Petr: „Pane, zachraň mě, hynu!“ Kéž se Pán nad námi smiluje a naplní nás svou moudrostí, která je shůry a která vede k jeho slávě.

Říjen

1. října 

Na všem, co se pod sluncem děje, je zlé to, že všichni mají stejný úděl a že srdce lidských synů je naplněno zlobou, po celý svůj život mají v srdci samé ztřeštěnosti a pak se odeberou k mrtvým. (Kaz 9,3)

Ano, je to zlé a smutné, když se potřeštěnci připojují k mrtvým. Už je nečeká žádná radost ani pokoj, už nezakusí sílu lásky pouze moc přicházejícího Božího hněvu. Ten smete jejich ztřeštěnost jako uragán. Nezůstane nic, co by mohlo a mělo obstát. Sestoupí do podsvětí, kde je už nyní pláč a skřípění zubů a s hrůzou budou očekávat Pánův den, kdy budou odhaleny a odsouzeny všechny jejich skutky, slova, myšlenky, motivy i záměry. Běda všem, kdo za svého života nenalezli útočiště v živém Bohu, kdo ve víře a v pokání nepřišli k Pánu Ježíši Kristu, který jediný má moc zachránit nás před přicházejícím Božím hněvem. Pouze duše, která se spoléhá na něj, může pokojně projít údolím stínu smrti a vejít do radosti svého Pána.

2. října 

Kdo tedy bude vyvolen? (Kaz 9,4)

Jen Bůh sám ví, kdo patří mezi vyvolené. Apoštol Pavel mění Šalomounovu perspektivu a vysvětluje, že správně položená otázka zní: „Kdo byl vyvolen?“ Protože „Bůh nás vyvolil před založením světa, abychom byli svatí a bez úhony před jeho tváří v lásce“ (Ef 1,3). A jinde říká, že skupina vyvolených je tatáž, jako skupina ospravedlněných, a i ta je rovna těm, kdo budou oslaveni (Ř 8,28–30). Vyvolení je dílem Boží milosti, která vyrůstá z jeho lásky. Proč tedy musí lidé činit pokání? Protože bez pokání a víry v Krista nebude nikdo ospravedlněn. Je zodpovědností každého člověka, aby přišel ke Kristu a věřil v něj, v jeho dokonané zástupné dílo na kříži Golgoty. Bez této víry není možné zalíbit se Bohu (Žd 11,6).

3. října 

Všichni, kdo žijí, mají naději. (Kaz 9,4)

Pokud bychom se na věci dívali z Boží perspektivy, bude zřejmé, že není co řešit, že je všechno jasné, protože Bůh vyvolil ty, které zachrání již před stvořením světa. A výzva k pokání, výzva naděje, je oním spouštěčem, který se sepne u těch, jejichž jména byla od stvoření světa zapsána v knize života. Což znamená – míněno z perspektivy člověka – že všichni, kdo žijí, mají naději. Všichni jsou voláni k tomu, aby činili pokání a věřili v Pána Ježíše Krista, protože v nikom jiném není spasení a není pod nebem jiného jména, jímž bychom mohli být spaseni. Dokud člověk žije, je tady naděje – ale po smrti přichází soud. Potom už zbývá jenom neochvějná jistota, která vyplývá z toho, zda se člověk spolehl na Pána Ježíše Krista a jeho dílo, či nikoliv. 

4. října 

Kdo tedy bude vyvolen? Všichni, kdo žijí, mají naději. Vždyť živý pes je na tom lépe než mrtvý lev. (Kaz 9,4)

Život je lepší než smrt. Dokonce i takový člověk, který by mohl být přirovnán k opovrženíhodnému psovi, může být ve své bídě za živa užitečnější, než udatný bohatýr, který je však mrtvý. Nikdy však na tom živý hříšník není lépe než zesnulý svatý, který zemřel v Pánu. Kdo umírá v Kristu, ví, kam jde a může se radovat, protože míří domů, do náruče svého Vykupitele. Ale žijící hříšník zůstává ve své vzpouře proti Bohu. Nicméně dokud dýchá, má stále naději, že se i nad ním Bůh smiluje, otevře mu oči a srdce a dá mu milost k pokání a víru v Pána Ježíše Krista. Pouze takto může člověk uniknout před přicházejícím Božím hněvem a zachránit svou duši před zkázou.  

5. října 

Živí totiž vědí, že zemřou … (Kaz 9,5) 

Ano, živí skutečně vědí, že jednoho dne zemřou, protože smrt je nevyhnutelná, je důsledkem hříchu, jak o tom svědčí Písmo a je přítomná ve světě kolem nás. Všichni umírají. Všichni ve všech předešlých generacích zemřeli, celé stvoření hyne. Této skutečnosti se nedá utéci, proto si ji nevěřící lidé snaží nepřipouštět, případně nevidět, co všechno je se smrtí spojeno – tedy především Boží soud. Pán Ježíš Kristus přemohl smrt a tak si ji podřídil ke své službě, takže svatí se mohou ze smrti radovat, protože vědí, že smrt je branou, která je vede přímo do náruče Pána Ježíše Krista. Jediné, co nevědí, je, kdy, kde a za jakých okolností přijde, ale její užitek mnohonásobně převažuje její užitek.

6. října 

Živí totiž vědí, že zemřou, mrtví nevědí zhola nic a nečeká je žádná odměna, jejich památka je zapomenuta. (Kaz 9,5)

Šalomoun mluví o tělesném životě – když ten vyhasne, vyhasne také památka na něj. Tělesné smysly a všechno tělesné vnímání je u konce. Ale existence u konce není – ani bezbožných, ani zbožných. Bezbožní zakoušejí beznaděj, protože jejich svědomí v duši oddělené od těla jim dosvědčuje Boží existenci, jeho spravedlivý soud a dává jim už nyní zakoušet červa, který neumírá a oheň, který nehasne. Svatí, kteří opustili tělo propadlé zkáze, poznávají Boha a mnohem více rozumějí tomu, že byli poznáni Bohem, a co to doopravdy znamená. Vidí moc evangelia a začínají chápat jeho tajemství, zakoušejí slávu a blaženost nebeského stavu a dokonce rozumí mnohem více než dříve tělesnému životu. Smrt je pro ně skutečným ziskem. 

7. října 

Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly … (Kaz 9,6)

Smrt znamená konec dobrého i zlého, prostě konec života. Adam s Evou se rozhodli, že budou poznávat dobré i zlé, ale díky našeptávání ďábla to vzali za špatný konec a začali poznávat ze strany zla, z pozice neposlušnosti Boha. A všichni jejich potomci nemohou jinak, než je v tomto následovat. Pouze pokání a víra v Pána Ježíše Krista mohou člověku otevřít oči, aby začal poznávat také dobro, skutečnou lásku, kterou Bůh člověku prokázal, když dal svého Syna jako oběť smíření za jeho hříchy. Není jiná cesta k životu a k poznání pravdy. Bez Pána Ježíše nemůže člověk poznat dobro, lásku ani horlivost k dobrému. Takové věci jsou mimo dosah toho, kdo zůstává ve vzdoru proti Bohu.

8. října 

Jak jejich láska, tak jejich nenávist i jejich horlení dávno zanikly a nikdy se již [mrtví] nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje. (Kaz 9,6)

Z prachu země stvořil Bůh člověka a do prachu země se člověk zase navrátí, tedy jeho tělesná schránka, vnější člověk. Vnitřní člověk odchází na určené místo – věřící do blažené přítomnosti Pána Ježíše Krista, kde bude čekat na vzkříšení z mrtvých, nevěřící do temnoty a osamění, kde je pláč a skřípění zubů, kde bude čekat na věčné odsouzení. Ani jedni se už žádným způsobem nebudou podílet na tom, co je pod sluncem. Ani jedni už svýma tělesnýma očima slunce nespatří, protože ti druzí budou sledovat jenom plameny ohnivého jezera, zatímco těm druhým bude jejich vzkříšení věčným sluncem a zářícím světlem Beránek. Nyní je čas milosti, kdy každý může volat k Bohu a prosit ho o záchranu, která je v Kristu.

9. října 

Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle. (Kaz 9,7) 

Požehnaná rada, která je zjevně určená věřícím a nikoliv těm, jejichž bohem je břicho a kteří říkají: „Jezme, pijme, neboť zítra zemřeme“ (Iz 22,13). Kdo miluje Boha a kdo je Bohem milován, nemá žít se zasmušilou tváří a v trýznivém odříkání, ale má se radovat ze všeho, co mu Bůh dává. Jez s radostí a pij víno s dobrou myslí, protože Bůh tě zahrnuje svým požehnáním. „Všechno, co Bůh stvořil, je dobré a nemá se zavrhovat nic, co se přijímá s díkůvzdáním“ (1Tm 4,4). Démonské nauky vedou k zakazování pokrmů a k asketickému způsobu života, ale žádné „neber to do rukou“ nebo „nejez“ či „nedotýkej se“ nemá význam pro ovládání vášní (Ko 2,21.23).

10. října 

Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle. (Kaz 9,7)

Věrná a Krista milující duše se může radovat a pokojně si užívat všeho, čím ji Bůh zahrnuje, protože Bůh již dávno našel zalíbení v díle takové duše. Není proto, že by to dílo bylo tak skvělé, ale kvůli milosti, kterou nás Bůh zahrnuje ve svém Synu. Jenom díky jemu a jeho oběti se Bůh dívá na naše skutky se zalíbením podobně, jako se rodič dívá se zalíbením na ne příliš povedený obrázek svého malého dítěte. Bůh si své vyvolené zamiloval před stvořením světa, dal jim nově se narodit skrze víru v Pána Ježíše Krista, připravil pro ně skutky a obdaroval je vším potřebným k jejich vykonání. Proto nachází zalíbení i v tom nejmenším díle, které jeho milované dítě dělá k Boží slávě.

11. října 

Tvé šaty ať jsou v každé době bílé a tvá hlava ať nepostrádá vonný olej. (Kaz 9,8)

To je jasná výzva k novému způsobu života! Nikde jinde než Pána Ježíše Krista člověk nemůže získat čisté roucho, které by mohl obléknout a které je přečištěné Pánovou převzácnou krví, nikde jinde než u něj nelze získat ten nejčistější olej Ducha svatého. Jenom Ježíš nás může pomazat svým Duchem a naplnit nás jím, abychom byli proměňováni do jeho vlastní podoby. Pouze on zaslíbil trvalou přítomnost Ducha svatého pro každého, kdo věří v jeho jméno a chodí po jeho cestách. A Duch svatý střeží každé Boží dítě, aby neznečistilo svůj šat, ale žilo ve svatosti, čistotě a bázni před Bohem. Duch pravdy nás uvádí do každé pravdy a do porozumění Slovu pravdy a Boží láska je skrze něj rozlitá do našich srdcí. 

12. října 

Užívej života se ženou, kterou sis zamiloval, po všechny dny svého pomíjivého života. (Kaz 9,í)

Bůh dal člověku všechna potřebná požehnání, aby člověk mohl žít ve zbožnosti a radovat se v tomto světě, aby mohl žít klidně a tiše v opravdové zbožnosti a vážnosti. Dal člověku dostatečné zaopatření chleba i vína, postavil člověka do vztahu, do manželství, takže se může radovat „z ženy svého mládí“ (Př 5,18), tedy může mít radost z toho, koho dal člověku – ať už muži nebo ženě – jako životního partnera. To je princip, který najdeme ve všech kulturách a ve všech společenstvích pod sluncem. Ale zvrácenost lidského srdce chce víc – chce vlastnit, chce vládnout, chce řídit druhého člověka. Člověk chce „být jako Bůh“, což je veškerá příčina jeho hříchu, ale nechce se podřídit Bohu a jeho slovu, aby mohl žít k Boží slávě. 

13. října 

To ti je pod sluncem dáno po všechny dny tvé pomíjivosti, to je tvůj podíl v životě při tvém klopotném pachtění pod sluncem. (Kaz 9,9)

Bůh mohl snadno učinit člověka s tím, že se bude sytit jenom jednou plodinou a bude pít vodu, kterou Bůh napájí tento svět. Svět mohl být monotónní, šedivý, uniformní. Ale Bůh stvořil každého člověka naprosto jedinečného, a nejenom člověka, ale dokonce i každý list na stromě a každou sněhovou vločku, která tady je jen na okamžik a potom se rozplyne. Bůh je plný nádhery, bohatství a moci. A člověku do jeho pomíjivosti dal tolik požehnání a radosti, že člověk jen zírá a nepřestává se divit. Ano, Bůh dal člověku mnoho důkazů o sví přítomnosti, velikosti i dobrotě, přesto člověk nechce vidět tuto nádheru a zakrývá si oči. Bohu patří všechna chvála, čest sláva i moc na věky věků!

14. října 

Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš. (Kaz 9,10)

Konej to, co máš, podle svých sil! Bůh tě volá, abys ho miloval kromě z celého srdce také ze vší své síly (Mk 12,30). Není to nic neduchovního napnout všechnu svou sílu k oslavě Pána Ježíše Krista – je to přesně naopak, je to naplnění jeho přikázání. Je-li on sám mým cílem, a pokud hledám jeho tvář, bude on sám také mou silou – už to nebude má vlastní síla, která bude napínaná, ale bude to jeho dílo skrze mě a ve mně. Spolu s Pavlem vyznávám, že už nežiju já, ale žije ve mně on, Kristus (Ga 2,20). Skrze víru v něj tak chodím ve skutcích, které mi připravil, abych v nich jako jeho nové stvoření žil. 

15. října 

Všechno, co máš vykonat, konej podle svých sil, neboť není díla ani myšlenky ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš. (Kaz 9,10)

Dělej, dokud je čas! Jednej, dokud můžeš! Za chvíli nastane okamžik – a nebude trvat jenom krátce – kdy už nebudeš moci vykonat nic z toho, co bys vykonat chtěl. Přijde chvíle, kdy se ocitneš v říši mrtvých, kam nakonec dojdou všichni lidé, kteří přicházejí na tento svět, a zde již nebude možné vykonat vůbec nic. Boháč z příběhu o Lazarovi mohl toužit po sebekrásnějších a sebeušlechtilejších věcech, ale nemohl už vykonat žádnou z nich. A ani Lazar nebyl poslán k tomu, aby vyplnil boháčovo „zbožné“ přání (Lk 16,19–31). Stačí, když mají Mojžíše a proroky! Boží slovo je dostatečné k tomu, aby člověka připravilo ke každému dobrému činu. Stačí se ho držet a jednat podle něj. 

16. října 

Opět jsem pod sluncem viděl, že běh nezávisí na snaze hbitých ani boj na bohatýrech ani chléb na moudrých ani bohatství na rozumných ani přízeň na těch, kdo mají poznání, ale jak kdy každému z nich přeje čas a příležitost. (Kaz 9,11)

Bůh všechno v tomto světě řídí ke své slávě a k naplnění těch závěrů, které on si předsevzal. Proto není možné, aby se mu cokoliv vymklo z rukou. On byl, je a vždycky bude naprosto svrchovaný. Každá jednotlivý atom stvořeného světa musí sloužit Božím cílům. Proto je pravdou, že nezáleží na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale záleží jenom na Bohu, který se slitovává (Ř 9,16). Přesto stvořil člověka, který je zodpovědný za své jednání, za své smýšlení i za svá slova, takže záleží na tom, jak člověk jedná – zda je moudrý, zda je hbitý, zda má poznání a bázeň před Hospodinem. Jinde to Šalomoun napsal zcela jasně: „Kůň je strojen pro den boje, ale vítězství je u Hospodina“ (Př 21,31).

17. října 

Opět jsem pod sluncem viděl, že běh nezávisí na snaze hbitých ani boj na bohatýrech ani chléb na moudrých ani bohatství na rozumných ani přízeň na těch, kdo mají poznání, ale jak kdy každému z nich přeje čas a příležitost. (Kaz 9,11)

Moudrý král Šalomoun dobře věděl, jak se věci mají. Byl obdařen moudrostí od Boha, bohatstvím i slávou, ale bylo mu také jasně řečeno, že to byl Bůh, kdo ho takto obdaroval. Nebyla to Šalomouva chytrost, ale dílo Boží milosti. A v tomto textu mluví o příhodném čase a o příležitosti. Bůh samozřejmě stojí za tím vším, a lidé to někdy vůbec nemusí vidět, vědět ani chápat, že za „jejich“ úspěchem není nic jiného, než přesné Boží načasování. Což rozhodně neznamená, že by člověk neměl usilovně pracovat a jednat podle míry moudrosti, která mu byla udělena. Jen ho to má vést k pokoře a bázni před Bohem, aby rozuměl tomu, že i když se člověk namáhá, záleží na Bohu, který se smilovává.

18. října 

Vždyť člověk ani nezná svůj čas. (Kaz 9,12)

Podstatou lidského hříchu je ona skutečnost, že člověk chce být jako Bůh. To je ten největší a trvalý problém, jehož se člověk nezbaví ani vírou skrze Pána Ježíše. Když člověk uvěří, je mu sice dáno nové srdce, ale v jeho mysli, v jeho touhách a především v jeho těle je stále ono staré ďábelské „budete jako Bůh“. Při každé příležitosti to vystrkuje svou hlavu. Člověk by chtěl být pánem sebe sama, ale nezná ani svůj čas – nezná vlastně čas vůbec ničeho, nejenom ten svůj. Přesto by chtěl nade vším vládnout a všechno ovládat minimálně skrze to, že bude znát čas, že ho bude určovat, že bude řídit, co, jak a kdy mají dělat druzí lidé. 

19. října 

Vždyť člověk ani nezná svůj čas. Je jako ryby, které se chytají do zlé sítě, a jako ptáci chytaní do osidla. (Kaz 9,12)

Hle, jak zajímavá přirovnání! Člověk je jako ryba, která se chytá do sítě, jako ptát, který se chytá do pasti. Člověk nezná svůj čas, nedokáže rozlišovat, dívá se sice kolem sebe, ale nevidí nebezpečí, které mu hrozí. Jde po své cestě a ta mu připadá přímá, ale nakonec ho přivede ke smrti (Př 14,12). Člověk je více zahleděný na sebe a do sebe, než aby přemýšlel nad tím, co má před sebou a kdo je nad ním. Proto ho snadno stihne náhlá pohroma (Př 6,15). Jenom jedna cesta nevede ke smrti, a to je cesta pokání a víry v Pána Ježíše Krista. On sám je tou cestou, která je velmi úzká, ale současně je tak jednoduchá, že na ní ani ten nejhloupější nezbloudí (Iz 35,8)!

20. října 

Jako na ně, tak i na lidské syny bývá políčeno ve zlý čas, který je náhle přepadá. (Kaz 9,12)

Nejenom ptáky a ryby přepadá zlý čas, kdy je na ně políčeno, a lapají se do pastí. Také člověk je vystaven zlým časům a snadno spadne do pasti, která na něj byla přichystaná. Nezná svůj čas a neví, kdy na něj dojde. Neví, kdy Bůh bude tříbit jeho charakter, ať už sám, nebo skrze nástroj, který si zvolí, jímž může klidně satan, jako v případě Jóba nebo Petra, nebo jenom člověk. Šalomoun také napsal: „Na stříbro kelímek, na zlato pec; srdce však Hospodin prozkoumává“ (Př 17,3). A pouze ten, kdo je pevně zakotvený v Kristu, obstojí – ovšem ne kvůli sobě a kvůli své pevnosti, ale kvůli tomu, kdo stojí za ním, kvůli nepohnutelnosti Pána Ježíše Krista. 

21. října 

Také jsem spatřil pod sluncem tuto moudrost a jevila se mi veliká … (Kaz 9,13)

Mladičký Šalomoun prosil Boha o moudrost a Bůh mu jí dopřál v nezměrné hojnosti. Proto si jí celý život tolik cení. A i když se jedná o „obyčejnou“ lidskou moudrost, není to nic jiného než odraz Boží moudrosti. Je to Boží požehnání, že mezi lidmi něco takového vůbec existuje, a navzdory tomu, že se moudrým lidem ne vždy dobře daří, jak ukazují následující verše. Mezi lidmi je stále tolik hlouposti a ignorantství, že se snadno a rychle nechávají chytnout do pasti, která je na ně políčena ve zlý čas. Boží moudrost volá na lidské syny, aby přišli k ní a učili se od ní, aby složili svou důvěru v Pána Ježíše Krista, protože v něm je vtělena plnost moudrosti.

22. října 

Bylo malé město a v něm hrstka mužů. Tu přitáhl na ně velký král, obklíčil je a zbudoval proti němu mohutné náspy. (Kaz 9,14)

Šalomoun věděl o konkrétním příkladu z života svého otce, kdy Jóab s Izraelci obklíčili město Abel, protože se v něm ukryl Šeba, který se vzbouřil proti Davidovi, ale byla v něm moudrá žena, která město zachránila (2S 20). My však můžeme přemýšlet nad tímto textem také alegoricky a uvažovat o městě Božím, na které od doby Adama útočí satan a snaží se ho zničit. Staví proti němu své náspy falešného učení a svádění k hříchu, snaží se ho odklonit od pravého uctívání Boha a vnést do něj sváry a rozepře, aby vyvolal občanskou válku uprostřed Božího města. Ale brány pekel toto město, církev, nepřemohou! Boží moudrost ho obklopuje svými hradbami a Boží láska naplňuje životy věřících, aby mohli stát pevně a odolat hříchu.

23. října 

Našel se pak v něm nuzný moudrý muž, který by byl to město svou moudrostí zachránil, ale nikdo si na toho nuzného muže ani nevzpomněl. (Kaz 9,15)

Pán Ježíš Kristus je tím nuzným mužem, který má moc zachránit Boží město – a na rozdíl od muže ze Šalomounova textu to také učiní. I on se pro nás stal chudým, abychom jeho chudobou zbohatli, byl tak nevzhledný, že jsme ho nehledali – a přece je v něm plnost života, moudrosti, božství – je jediným Spasitelem svého lidu. A z Boží milosti jsou i další moudří v tomto světě, kteří jsou schopni pomoci druhým v záchraně skrze víru v Pána Ježíše Krista. Chce následovat Boží moudrost, bude se obklopovat takovými lidmi, aby se mohl na své cestě životem co nejvíc učit Boží moudrosti a zachránil svou duši před odsouzením v ohnivém jezeře.

24. října 

Řekl jsem si: Lepší je moudrost než síla, třebaže moudrostí toho nuzáka pohrdli a jeho slova nebyla slyšena. (Kaz 9,16)

Moudrý chudý muž měl větší moc než velký mocný král, který oblehl město s velikým vojskem. Kdyby to moudrého muže poslechli, musel by mocný král ukončit obléhání města a nejspíš i odtáhnout pryč. Proto je moudrost lepší než tělesná síla, než síla velké armády, navzdory tomu, že není v tomto světě vždycky správně využita. Své děti Bůh vede k tomu, že se nemají prokazovat ani mocí ani silou, ale Duchem Božím, který jim byl dán. Je to Duch moudrosti i bohatýrské síly, ale nejde o sílu těla ani sílu světa. Je to síla Kristovy lásky, která byla skrze Ducha vylita do našich srdcí, je to moudrost Boží, která je vtělená v Pánu Ježíši Kristu a jedná v jeho jménu a k jeho slávě. 

25. října 

Řekl jsem si: Lepší je moudrost než síla, třebaže moudrostí toho nuzáka pohrdli a jeho slova nebyla slyšena. (Kaz 9,16)

Moudrost v tomto světě hyne na úbytě. Paní Hloupost je mnohem halasnější, víc křičí a dere se dopředu, kde chce být vidět a vystavovat se na odiv. A lidé jí rádi naslouchají – vždyť jim stačí jenom to, co mají před očima. A v tomto případě mají před sebou chudého muže – proč by měli někomu takovému naslouchat? Jsou to předsudky, před nimiž varuje křesťany Jakub, když nás nabádá, abychom nedělali rozdíly mezi lidmi. Boží moudrost přišla mezi nás v osobě Božího syna, Pána Ježíše Krista. Nepřišla do paláce, ale do stáje. Pán Ježíš nežil jako velmož, ale jako stavitel domů (nebo tradičně tesař). Přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo. Kdo v něho věří, nebude zahanben!

26. října 

Slova moudrých v klidu vyslechnutá jsou lepší než křik toho, který panuje nad hlupáky. (Kaz 9,17)

Každý člověk má být rychlý k naslouchání a pomalý k mluvení, pomalý k hněvu (Jk 1,19). Bůh nám dal dvě uši jenom jeden jazyk – proto by naše naslouchání mělo být dvakrát delší a dvakrát pomalejší než naše mluvení. Oč více to platí, když se jedná o slova moudrých! A pokud mluví moudrý, ale chudý muž, potom to nepochybně bude potřeba ještě více – jeho slova nebudou pronášena s hněvem nebo s křikem, nebude se přít ani rozkřikovat, na ulicích nikdo neuslyší jeho hlas (Mt 12,9). Ale bude mluvit klidně a tiše, bude zvát lidi k pokání a k víře, k následování toho, který je tichý a pokorného srdce, u něhož můžeme složit všechna svá břemena, Ježíše Krista. 

27. října 

Slova moudrých v klidu vyslechnutá jsou lepší než křik toho, který panuje nad hlupáky. (Kaz 9,17)

Křik nikdy nepřináší nic dobrého. Je to skutek těla, je to snaha svou vlastní mocí dosáhnout něčeho lepšího, nejlépe duchovního. Ale všechno, co je z Ducha, se děje Duchem, nikoliv tělem. Tělesným způsobem není možné dosáhnout věcí duchovních. A k duchovním věcem je možné dojít pouze na základě nového narození skrze Pána Ježíše Krista, tedy skrze evangelium. Kde není evangelium, není moc Ducha svatého, navzdory tomu, že by tam byla kdejaká duchovní moc. Jenom samotné evangelium o spasení z milosti skrze oběť Pána Ježíše Krista je mocí, která zachraňuje, která vytrhuje z moci ďábla do moci Syna. Proto poslechni slova toho, který byl tichý a pokorného srdce, a který všechny volal k pokání a k víře v jeho jméno.

28. října 

Moudrost je lepší než válečné zbraně … (Kaz 9,18)

Moudrost dokáže, co žádné zbraně nedokážou. Moudrost chudého muže by zachránila celé město, ale zbraně ho zachránit nedokázaly. Problém ale bývá v tom, že lidé nehledají moudrost, ale sílu. Ale Bůh sám říká, že „ne mocí ani silou, ale Božím duchem“ (Za 4,6). A církev ve Filadelfii byla Pánem chválena, ačkoliv její moc byla nepatrná – přesto zachovala Pánovo slovo a nezapřela jeho jméno (Zj 3,8). Za moudrostí stojí Boží slovo, moudrost je spojená s Ježíšovým jménem a jeho osobou. V něm je vtělena plnost veškeré moudrosti, takže můžeme spolu s apoštolem směle prohlašovat, že on, Pán Ježíš Kristus, se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením i vykoupením (1K 1,30) a můžeme se chlubit jenom jím samotným.

29. října 

… mnoho dobrého však zničí jediný hříšník. (Kaz 9,18)

Hřích je tou nejničivější mocí v tomto světě. Velký král, který chtěl zničit město s moudrým chudým mužem, byl veliký hříšník, který se rozhodl zničit mnoho dobrého – to je svévolník v tom vlastním slova smyslu. Lhostejní muži toho města, kteří si nevzpomněli onoho nuzného moudrého, na tom ale nebyli o mnoho lépe. Na jejich hlavu padá zničení toho města – mohli ho zachránit, kdyby nebyli ignoranti. Jejich vinou padlo toto město. Šalomoun varuje před odmítavostí a netečností, protože to jsou vlastní dcery hlouposti, která je vtělením hříchu. Bůh volá člověka k tomu, aby žil moudře, aby hledal jeho tvář a učil se bázni před ním, protože to je počátek moudrosti, která buduje a dává požehnání, protože je postavená na Pánu Ježíši Kristu.

30. října 

Mrtvé mouchy způsobí, že mastičkářův olej páchne a kvasí … (Kaz 10,1)

Mastičkářův olej je vyvážená směs, která zvláštní, protože je určená pro specifické účely, je voňavá a také vzácná, drahá směs. Ale nepatrný nepříjemný hmyz, který se v něm utopí a následně se rozkládá, způsobí, že olej žlukne a začne zapáchat. A zatímco vzácná mast dokáže naplnit celý dům nádhernou vůní (J 12,3), žluklý olej odradí všechny kolem svým odporným zápachem. I malý hřích, který zůstane v životě křesťana, bude doprovázet jeho svědectví nevábným a zatuchlým odérem, který nebude přitahovat, ale odrazovat. Jenom očišťující přítomnost Pána Ježíše Krista, která svou milostí přikrývá i ty nejdrobnější nedokonalosti, nás může uchovávat neposkvrněné a dokonce nás vodit v Pánově triumfálním průvodu a všude kolem nás šířit vůni poznání našeho Spasitele.

31. října 

… stejně působí špetka pomatenosti, je-li ceněna víc než moudrost a čest. (Kaz 10,1)

Špetka pomatenosti působí stejně jako mrtvé mouchy v mastičkářově oleji – život začne kvasit hříchem a zapáchat nepravostí. Hlouposti opravdu nemusí být ani mnoho, ale když je ceněna víc než moudrost a čest, vede k mnohému zlu. Jak by ale mohla být pomatenost ceněna více než moudrost a čest? Jeremjáš říká, že „pomatenec má oči, ale nevidí, má uši, ale neslyší, je bez rozumu“ (Jr 5,21) a svévolní lidé si žádají právě takové lidi do své společnosti. Stačí jen malinko přivřít oči, trochu neslyšet, nemít vlastní názor … a člověk se může stát oblíbencem i na nejvyšších místech mezi lidmi. Ale „Hospodin má neupřímného v ohavnosti, s přímými však je v důvěrném obecenství“ (Př 3,31). 

Listopad

1. listopadu 

Moudrý má srdce na pravém místě, hlupák na nepravém. (Kaz 10,2)

Moudrost, která je od Boha, je „na prvním místě čistá, dále mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, bez předsudků a bez přetvářky“ (Jk 3,17). S hloupostí je tomu úplně jinak – je přízemní, živočišná, ďábelská, je úlisná i halasná, nemilosrdná a necitlivá – celý její popis je výstižně vypsán v knize Přísloví. Moudrost se pozná po ovoci – protože začíná u bázně před Hospodinem a odmítnutím všeho zla, nutně jde ruku v ruce s láskou Kristovou. Právě touto moudrostí se stal Pán Ježíš Kristus každému, kdo v něj věří, takže čím více člověk poznává Ježíše, tím víc poznává Boží moudrost a jeho srdce je proměňované a naplňované láskou, radostí, pokojem atd., které jsou ovocem Ducha svatého.

2. listopadu 

Pomatenec, i když jde po cestě, je bez rozumu, o každém však říká: je pomatenec! (Kaz 10,3)

Na cestě je možné potkat kdekoho. Jsou lidé, kteří se na cestu dostanou, aniž by vůbec tušili, že po ní jdou. Lidé bez rozumu, pomatenci, nikdy netoužili jít po té cestě, kterou je Pán Ježíš Kristus, nikdy se nechtěli zbavit své pomatenosti, nikdy nechtěli odložit svou hloupost a z celého srdce se přiklonit k moudrosti. Že jdou po cestě, není dílem Boží moci, ale boží prozřetelností daného okamžiku. Zanedlouho už na cestě zase nebudou, a i kdyby na té cestě vytrvali až do konce, uslyší z Pánových úst vážná slova: „Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti“ (Mt 7,23). Jejich pošetilost spočívá v nerozlišování a v neochotě poznat pravdu evangelia, která by je zachránila.

3. listopadu 

Pomatenec, i když jde po cestě, je bez rozumu, o každém však říká: je pomatenec! (Kaz 10,3)

Pomatenec je člověk, který nepřemýšlí. Je velmi rychlý k vynášení soudů o druhých – stačí jen pár povrchních informací a hned má jasno, kam druhého člověka zařadit. Není potřeba se zabývat názory toho druhého, není potřeba klást další otázky a vyjasňovat si, zda oba pod stejnou věcí rozumíme totéž. Je to přeci jednoduché – všichni ostatní jsou pomatenci. Nikdo tomu nerozumí tak dobře, jako já. Takto jedná pomatenec, který je bez rozumu. Na cestě křesťana takový pomatenec rozhodně nebude ojedinělým úkazem – vždyť paní Hloupost volá a láká na pokoutný chléb a kradenou vodu. A kdo nehledá pravdu a nežije v bázni před Hospodinem, rád uhne na pohodlnou cestu hlouposti, o níž je přesvědčen, že to je to nejmoudřejší, co mohl udělat.

4. listopadu 

Zvedne-li se proti tobě vladařova nevole, své místo neopouštěj … (Kaz 10,4)

Křesťan je povolaný k tomu, aby stál pevně na místě, kam ho Bůh postavil. Jestliže jedná správně a v souladu s Božím slovem, potom je jeho povinností zůstat stát dokonce i tehdy, když se proti němu pozdvihne hněv jeho vrchnosti. Daniel neopustil své místo, když král zakázal modlit se ke komukoliv jinému kromě sebe, ale zůstal věrný svému Bohu a Bůh ho vysvobodil ze spárů hladových lvů. To není zaslíbení, protože věrný křesťan může být vydán tomu zlému, přesto má zůstat na místě, kam ho Bůh postavil a být svědectvím o Boží věrnosti, dobrotě, spravedlnosti a pravdě. Tak je Bůh oslaven svými dětmi a svědectví o něm se může šířit v tomto bezbožném a zvráceném světě.

5. listopadu 

… mírnost může zabránit velikým hříchům. (Kaz 10,4)

To neplatí jenom v případě vladařovy nevole, ale pořád! Pavel povzbuzoval křesťany slovy: „Vaše mírnost ať je známa všem lidem“ (Fp 4,5). Křesťané mají být proslaveni svou mírností, svou povahou Božích beránků, kteří jdou pokorně i tehdy, když jsou vedeni na popravu. To neznamená, že by měl křesťan nechat na sobě štípat dříví – nemáme být ani naivní ani hloupí, abychom se nechali zneužívat. Ale máme být mírní. To je dílo Ducha Kristova, který v nás přebývá. To je charakter Pána Ježíše Krista, do jehož podoby dorůstáme. Jeho hlas nebylo slyšet na ulici, nedolomil nalomenou třtinu ani neuhasil doutnající knot, přesto dovedl právo k vítězství (Mt 12,20). Kéž se mu v tom všem stále více podobáme.

6. listopadu 

Zlo, jež jsem pod sluncem vídal, je omyl, k němuž dochází u mocnáře… (Kaz 10,5)

Největší mocnář své doby, král Šalomoun, píše o zlu, k němuž dochází u mocnáře. Lidé tak rádi vzhlížejí k těm, kteří jsou mocní, bohatí, známí nebo slavní – a často mají pocit, že takoví lidé by měli udávat kurz, takoví lidé se nemohou mýlit, takoví lidé to přece s ostatními myslí dobře, nebo ne? Nikdo není spravedlivý, nikdo není dobrý – není ani jeden. Jenom Bůh je neskonale dobrý a naprosto spravedlivý. U Boha nedojde k žádnému omylu, jakého se snadno dopouští ten, kdo má v rukou moc, u Boha se nenadějeme zla, které z takového omylu prýští. V moci postavení lidé jsou stejní hříšníci, jako všichni ostatní, a jejich postavení se pro ně stává pokušením i zkouškou. Proto nedoufáme v člověka, ale v samotného Boha.

7. listopadu 

Na vysoké místo se dosadí pomatenec, kdežto schopní zůstávají sedět dole. (Kaz 10,6)

Tohle je skutečné zlo, které se děje nejen u mocnáře, ale na všech úrovních autority – místo schopného se na nějaké místo dosadí pomatenec. Často to není ani tak omyl mocnáře, jako je to spíš ochrana těch, kteří ho dosazují, protože jsou sami pomatenci a kdokoliv schopný by nakonec ohrožoval je samotné. To je zlo, které se děje pod sluncem a které až příliš často není nazváno zlem. Mnohdy není ani rozpoznáno, natož aby bylo pojmenováno. S takovou společností to ale musí nutně jít z kopce, protože není ani schopná rozlišit dobré od špatného. Chybí tu zdravý rozlišování a obyčejný selský rozum. Kéž by nám Bůh dal, abychom v bázni před ním jednali správně a spravedlivě. 

8. listopadu 

Viděl jsem otroky na ořích, kdežto knížata jak otroky chodit pěšky. (Kaz 10,7)

Šalomoun viděl převrácený řád tohoto světa. Jak snadno a rychle se domníváme, že žijeme v době, která je nejhorší ze všech. Je tak jednoduché mít pocit, že hůř už být nemůže. Ale svět leží ve zlém, jak říká Písmo, a vždycky může být ještě hůř. Bůh nám mnohdy „jenom“ ukazuje, kolik zla v člověku (v nás) je. Tentýž Šalomoun napsal, že otroku nepřísluší vláda nad knížaty (Př 19,10), přesto je zjevné, že právě to se mnohokrát v tomto světě děje. Lidem vládnou ti, kteří jsou zvyklí jenom poslouchat příkazy, ale nejsou schopní ani ochotní rozhodovat a brát na sebe zodpovědnost za své rozhodnutí. Je to zlo, které se pod sluncem děje a my musíme být schopní tomuto zlu porozumět a vyvarovat se ho. 

9. listopadu 

Kdo kope jámu, spadne do ní, toho, kdo strhává zeď, uštkne had. (Kaz 10,8)

Příčina a důsledek – nic nového pod sluncem. Odtud je české přísloví „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“. Co člověk rozsévá, to bude sklízet. Boží slovo je v tom naprosto jasné. Zde se jedná o aktivity, které mají někoho poškodit, ale nakonec vedou ke škodě toho, kdo je páchá. To je Boží spravedlnost. A i když se tato spravedlnost nezjeví v tomto světě, což se nejednou děje, bude zjevená v onen den, kdy Pán Ježíš přijde znovu a postaví všechny lidské činy před soud – bude soudit nebe i zemi. Otřese nebem i zemí a všechno bude odhaleno, všechno vyjde najevo – nejenom každý skutek, ale taký každý motiv, myšlenka, pohnutka, pocit i chtění. A to všechno bude naprosto spravedlivě odsouzeno. 

10. listopadu 

Kdo láme kámen, přichází k úrazu, kdo štípe dříví, je při tom ohrožen. (Kaz 10,9)

Další příčina a důsledek, tentokrát však mohou být z tak trochu jiného soudku. I když ten, kdo láme kámen, může být také tím, kdo posouvá hraniční kámen a ten, kdo štípe dříví, může být člověkem, který chce přiložit na oheň sváru. V každém případě Šalomoun varuje před nepromyšlenými kroky a vede k moudrosti a opatrnosti. Každá lidská aktivita má svá rizika a člověk by je měl znát, přemýšlet o nich a udělat maximum pro to, aby tato rizika omezil. Nikoliv však podle hesla lenochů, že „kdo nic nedělá, nic nezkazí“, ale podle moudrosti, která je od Boha a která nás učí, že „chytrý vidí nebezpečí a skryje se, prostoduší jdou dál a doplatí na to“ (Př 27,12). 

11. listopadu 

Ztupí-li se sekera a nenaostří-li se znovu, je nutno víc napnout síly. (Kaz 10,10)

Každý musí dbát na to, aby byl jeho nástroj připravený k práci. V knize Přísloví Šalomoun zaznamenal, že „kůň je strojen pro den boje, ale vítězství je u Hospodina“ (Př 21,31). Kde člověk připravený není, bude nepochybně potřeba mnohem více síly. Pokud je nástroj připravený a je takový, jaký má být, funguje správně a je užitečný k Boží slávě. V tomto smyslu je každý křesťan nástrojem v Boží ruce a potřebuje dbát na to, aby byl správně naostřený, správně připravený a nastrojený, protože jenom tak může Bohu přinášet přesně ten užitek, k němuž ho Bůh stvořil. Bez tohoto naostření a nastrojení se neobejdeme. Nebudeme-li se starat o to, abychom „nastrojili koně“, budeme muset vynaložit mnohem větší úsilí k tomu, abychom dosáhli cíle.

12. listopadu 

Ztupí-li se sekera a nenaostří-li se znovu, je nutno víc napnout síly. Užitečná a prospěšná je moudrost. (Kaz 10,10)

V Novém zákoně píše apoštol Pavel svému pomocníkovi a synovi ve víře, Timoteovi, že „cvičení těla je užitečné pro málo věcí, ale zbožnost je užitečná pro všechno“ (1Tm 4,8). Je to obdoba slov Šalomounových, který místo o zbožnosti mluví o moudrosti. Moudrost, tedy praktická aplikace pravdy do života člověka, je skutečně prospěšná a užitečná. Každý z nás ji potřebuje a měl by o ni usilovat a prosit (Jk 1,5). Bez moudrosti nemůže člověk v tomto světě obstát. Ovšem opravdová moudrost začíná u bázně před Hospodinem a vede ke spasení, které získáváme z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. On je vrcholem veškeré moudrosti a v něm jsou skryté všechny její poklady.

13. listopadu 

Uštkne-li had, dříve než byl zaříkán, zaklínač pranic neprospěje. (Kaz 10,11)

Kdo přichází se svou radou nebo pomocí pozdě, i kdyby to byl mistr jazyka (i kdyby byl „mistrem jazyka“, což je doslovný význam „zaklínače“), bude k ničemu a nepoužitelný. Moudrost Boží nás učí předcházet „uštknutí“ a nespoléhat se na ostrý jazyk. Je to naopak mírný, měkký jazyk, který láme kosti a trpělivost, která přemluví vůdce (Př 25,15). Moudrost nebude bojovat s hadem, ale bude ho snažit uspat a tak ho zneškodnit, udělá všechno pro to, aby se vyhnula hadímu jedu, tedy pomluvám nebo hořkosti, které sestupují hluboko do nitra člověka a ochromují ho jako hadí uštknutí. Hlavu toho dávného hada, jedovaté svůdce, ďábla už rozdrtil Pán Ježíš Kristus na kříži Golgoty – zde je naše bezpečné místo, on je náš ochránce.

14. listopadu 

Slova z úst moudrému příjemně plynou, kdežto hlupáka vlastní rty pohlcují. (Kaz 10,12)

Moudrý je ten, kdo je naplněný Duchem svatým, takže z jeho úst vycházejí slova, která budují a přinášejí druhým milost. A nezáleží na tom, zda jde o milost ke spasení nebo milost ve smyslu jakéhokoliv jiného požehnání. Jeho slova jsou příjemná, laskavá, milá, protože právě taková je Boží moudrost, kterou dostáváme shůry. Ale svévolník se chytá do pasti svých úst – jeho ústa ho pohlcují, mluví hlavně sám o sobě a neví, kdy přestat. Na nikom nenechá nit suchou a o každém bude tvrdit, že to je hlupák. Kéž by takový člověk spěchal ke Kristu a zadarmo od něj přijal moudrost, jejímž středem a vtělením je Ježíš Kristus sám.

15. listopadu 

Sotvaže promluví, prozradí pomatenost, a když domluví, zlou ztřeštěnost. (Kaz 10,13)

Sotva hlupák promluví, je jasné, že je to pošetilec. Pouze když mlčí, může být pokládán za moudrého (Př 17,28), ale jeho ústa ho nakonec stejně prozradí. Stačí, když je otevře jen na malou chvilku, a hned se ukáže pomatenost – myšlenky skáčou jedna za druhou, nemá to hlavu ani patu, důležité je, že prostě mluví. Kolik takových pošetilců stojí týden co týden za kazatelnou v Božím domě, v církvi, a Boží lid – místo aby je okamžitě umlčel – jim naslouchá. A když tito lidé domluví, projevuje se zlá ztřeštěnost, hrozné nesmysly – stačí se jenom zamyslet nad jejich slovy. Nestojí v pravdě, nemilují pravdu, nejde jim o pravdu a neznají pravdu, jejich slova nevedou k pravdě, ke Kristu a do Božího slova, ale k člověku a jeho dílu.

16. listopadu 

Pomatenec má plno řečí. (Kaz 10,14)

Pomatenec je mluvka. Pusa se mu nezastaví. Co na tom, že plácá spoustu nesmyslů. Je tak trochu podobný falešným učitelům, před nimiž Pavel varuje Timotea, kteří chtějí být učiteli, ale dali se na prázdné řeči a nechápou ani svá vlastní slova (1Tm 1,6–7). Mnohomluvnost nezůstává bez přestoupení (Př 10,19). Bůh nám dal dvě uši a jenom jeden jazyk – obojím mnoho chybujeme. Ušima pasivně, když posloucháme, co bychom poslouchat neměli, ale jazykem aktivně, když říkáme, co bychom říkat neměli, a tak se často stavíme do pozice pomatence, který má mnoho řečí, ale není schopen vyslechnout, nechce naslouchat, nechce přemýšlet o tom, co ten druhý vlastně říká – je naprosto spokojený s tím, co říká on sám. 

17. listopadu 

Co nastane, člověk neví, a kdo mu oznámí, co bude po něm? (Kaz 10,14)

Člověk je jenom stvoření, je všemi možnými způsoby omezená bytost. Navzdory tomu si myslí, že ví víc než Bůh, že může Bohu radit a že někdy by vymyslel věci lépe než Bůh. To je lidská pýcha, která byla počátkem lidského pádu a stále se nás pevně drží – dokonce i tehdy, když uvěříme v Pána Ježíše Krista. V tomto smyslu je člověk ubohé stvoření, které nemá nikoho, kdo by mu oznámil, co bude po něm, protože kromě Boha nikdo nic takového nemůže vědět. Jenom Bůh ví, protože Bůh je Pánem veškerého dění, on je ten, kdo působí úplně všechno rozhodnutím své vůle (Ef 1,11). Bohu nikdo nemůže radit, ale všichni se od něj mohou – a mají – učit. 

18. listopadu 

Hlupáci se unavují pachtěním, nevědí ani, kudy jít do města. (Kaz 10,15)

Jak práce tak mluvení hlupáků jsou únavné nejenom pro lidi kolem nich, ale i pro ně samotné. Hlupák se sice vypíná a považuje se za moudrého, ale zůstává za ním jenom marnost, není nijak užitečný sobě ani jiným. Hlupák ani neví, kudy jít do města – vede tam široká cesta, která bývá snadno k nalezení, ale hloupý člověk ji nemůže najít. Chtěl by dělat složité věci, učit druhé vznešeným věcem, ale nezná ani ty jednoduchá. Unavuje se a vyčerpává hledáním složitostí, místo aby se zaměřil na to, co je prosté. Bloud nezná cestu do nebeského města a ani ji nehledá – myslí si, že Bůh tu není a že si vystačí sám. A tak bude kvůli své bezbožnosti odsouzen. 

19. listopadu 

Běda tobě, země, je-li tvým králem chlapec a tvá knížata hodují z jitra! (Kaz 10,16)

Když Šalomoun mluví o chlapci, nemluví ani tak o věku, jako spíš o pošetilosti mládí. Vždyť sán nastoupil na trůn jako mladíček a někteří z jeho zbožných následovníků ho v tom následovali, jako např. Jóaš, Azarjáš nebo Jóšijáš. Muž v nejlepším věku a dokonce i starý muž se může chovat jako chlapec – nezodpovědně, nerozvážně, pošetile, nezrale. A je-li obklopen lidmi, kteří místo zájmu o zemi mají na srdci zájem o své břichu, své potěšení a pohodlí, potom skutečně platí ona varovná a zoufalá slova: Běda tobě, země! Ale přijde den, kdy mocní i bezmocní stanou před Všemocným a budou mu vydávat počet ze svého života a ze všeho, co každému svěřil. A je to jenom Kristus, který vysvobozuje od přicházejícího Božího hněvu.

20. listopadu 

Blaze tobě, země, je-li tvůj král vznešeného rodu a tvá knížata jídají v náležitý čas pro posilnění, a ne pro opilství. (Kaz 10,17)

Běda zemi, kde je králem pošetilec, blaze zemi, kde je králem ten, který rozumí tomu, co je to být vznešeného rodu, co to znamená spravovat to, co mu bylo svěřeno. Lidé vznešeného rodu obvykle chápou, že tady nejsou jenom pro současnou chvíli, pro daný okamžik, ale jsou jenom nástrojem mezi těmi, kteří zde byli a těmi, kdo přijdou po nás. Rozumí tomu, že vše, co jim bylo svěřeno, jenom spravují a chtějí předat to svěřené další generaci v lepším stavu, než v jakém to přijali oni. Totéž platí o knížatech, které jedí pro posilnění, nikoliv pro opilství. Rozumí tomu, že jsou jenom správci, a po správcích se žádá, aby byli věrní, aby dobře spravovali to, co jim bylo svěřeno. Blaze zemi, kde její elity vědí, jak se věci mají.

21. listopadu 

Pro lenošení sesouvá se krov, pro nečinnost rukou zatéká do domu. (Kaz 10,18)

Lenost je druh hlouposti, která přináší rychlou zkázu těm, kdo se jí oddají. Zde zmíněné lenošení je dvojité a může znamenat lenost (obou) rukou nebo (obou) nohou, nebo lenost těla i mysli, případně lenost knížat i neurozených. Ať je to jak chce, je vždy zničující – uvolňuje trámy, způsobuje nepříjemné vlhko, nechává zarůst cestu a rozpadnout plot. Fyzická i duchovní lenost vede k rozkladu, a je semeništěm dalších hříchů jako jsou lživé výmluvy („na ulicích je lev“ – Př 26,13), nespolehlivost (Př 10,26), pýcha (Př 26,16), a končí smrtí (Př 21,25). Ale Pán Ježíš „se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid horlivý v dobrých skutcích“ (Tt 2,14).

22. listopadu 

K obveselení se strojí pokrm a radost životu dává víno. (Kaz 10,19)

Radost je součástí marného lidského života. Navzdory tomu, že všechno je marnost, Bůh dal člověku celou řadu radostí, v nichž člověk může – a má! – nacházet potěšení. A i když se jedná o věci tohoto světa, tedy věci časné a pomíjivé, jako je jídlo a pití, máme se z nich v tomto světě radovat a nemusíme se bát si jich užívat. Jde jenom o to, abychom rozuměli, že jsou to věci časné, pomíjivé a náš život na nich nezávisí, ani naše radost není spojená na prvním místě s těmito věcmi. Radujeme se z dárce, který tyto věci dává. Radujeme se z věčnosti, která se před námi otevírá, z dobroty a lásky našeho Spasitele a z jeho přítomnosti a lásky, kterou nás zahrnuje. 

23. listopadu 

Peníze vyřeší všechno. (Kaz 10,19)

Co přesně tím chtěl Šalomoun říci? Chtěl říci, že peníze mají takovou moc, že skutečně vyřeší všechno? To jistě ne, protože víme, že některé věci si za peníze nelze pořídit – Nový zákon mluví o Boží moci, která není za peníze (Sk 8,20), nebyli jsme vykoupeni stříbrem ani zlatem, ale převzácnou krví Kristovou (1Pt 1,18–19). Ale nejen duchovní věci, ale jsou i věci v tomto světě, které se nedají koupit za peníze, jako je upřímná láska, oddanost nebo skutečné přátelství. Kromě toho víme, že láska k penězům je kořenem všeho zla (1Tm 6,10). Peníze tedy nevyřeší úplně všechno. Jsou jenom nástrojem – a v tomto světě jsou nástrojem velmi mocným, a to jak k dobrému, tak i ke zlému. 

24. listopadu 

Králi nezlořeč ani v mysli, boháčovi nezlořeč ani v pokojíku, kde uléháš, neboť nebeské ptactvo roznese ten hlas, okřídlenec vyzradí každé slovo. (Kaz 10,20)

Boží slovo nás tady varuje před zlořečením, před zradou, před tím, že někdo jedná za zády toho, kdo má v rukou moc. A poselství je jasné – dotyčný se to dozví. Je tady použitá nadsázka, která mluví o nebeském ptactvu, které vycvrliká všechno, co je možné se dozvědět. Ve skutečnosti jsou to obvykle lidská ústa, která řeknou … Někdy nedopatřením, co nemají, jindy zcela záměrně, co se má dít. Bůh ve své prozřetelnosti používá obojí. Pro svaté však platí to, co je na začátku našeho textu: „Nezlořeč ani v mysli!“ Jako křesťané máme soudit spravedlivým soudem (J 7,24), máme rozsuzovat a rozpoznat zlého a svévolného vladaře od toho, kdo jedná (byť i nevědomě) k Boží slávě. A máme mluvit pravdu v lásce.

25. listopadu 

Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš. (Kaz 11,1)

Nejsme bez svědectví o Bohu. O tom je nám Ježíš dostatečným důkazem. Máme ovšem i jiná svědectví, která mluví o Bohu. Příroda svědčí také o Bohu. „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu“ (Ř 1,20). Dějiny svědčí o Bohu. Moc, která bojuje i kráčí s člověkem, a která přes všecku nepochopitelnost obrací vše k dobrému, je Bůh. Naše svědomí svědčí o Bohu. Je to naše schopnost ozvat se a rozhodovat se vzhledem k tomu, co se děje. Všechno svědčí o Bohu! A ty chceš zavírat oči?

26. listopadu 

Rozdej svůj díl mezi sedm, ba i osm, nevíš, co zlého se na zemi stane. (Kaz 11,2)

Bůh napravuje! On narovnává to, co je pokřivené, on rozlévá svou milost. Bůh nás volá k tomu, abychom žili moudře v tomto věku, abychom se vší rozumností využili všechno, co nám Bůh dal k požehnání lidí kolem sebe. Bůh nás nevolá k tomu, abychom měli společný majetek s druhými, ale abychom využili ten svůj způsobem, která přinese Bohu chválu. A sem patří i to, že si pomíjivým majetkem učiníme přátele na věky věků, že ho použijeme tak, aby druzí pochopili, že naše naděje není v majetku samotném, ale je v Bohu, který dárcem všech věcí, který dává i bere, který se o svou církev stará, ale současně své děti vychovává, aby byly jako on sám.

27. listopadu 

Jestliže mraky se naplní, spustí se na zemi déšť; jestliže strom padne k jihu či na sever, zůstane na místě, kam padl. (Kaz 11,3)

Kazatel znovu ukazuje, že věci v tomto světě mají svou příčinu – je tu příčina a je tu její důsledek. Naplněné mraky pouští déšť a kam strom padne, tam zůstane ležet. Když nás Bůh naplní svou milostí, budeme ji rozsévat – proudy živé poplynou z našeho nitra a nebudeme se starat o to, na jakou půdu tato dobrá zpráva plyne. Bůh je ten, kdo dává vzrůst. Na Bohu také záleží, zda padneme tam či onam. Je to dílo Boží milosti, zda bude člověk zachráněn nebo zavržen, ale jakmile bude jednou z Božího dopuštění podťat a padne, zůstane ležet na místě, které mu bylo určeno. Proto musí člověk činit pokání, dokud je čas, a volat k Bohu a prosit ho o milost a slitování. 

28. listopadu 

Kdo příliš dá na vítr, nebude sít, kdo hledí na mraky, nebude sklízet. (Kaz 11,4)

Kdo příliš dbá na to, aby nepromeškal tu nejlepší příležitost, může snadno dostáhnout toho, že nebude mít žádnou příležitost. Kdo čeká, až nebude foukat vítr, který by mohl odvát rozhazovaná zrna při osévání, možná nikdy nezaseje. Kdo se obává, že mraky přinesou déšť, který zničí sklizeň, možná nikdy nezačne sklízet. Přílišná opatrnost a nerozhodnost ochromuje a brání nám jít dál – a to jak v praktickém životě, tak v životě víry. Boží slovo nás znovu a znovu povzbuzuje k tomu, abychom byli rozhodní a udatní, abychom ve víře směle vykročili a následovali Pána Ježíše Krista a šířili jeho evangelium. Máme vykročit jistým krokem, aby to, co je chromé, nezchromlo docela, ale uzdravilo se (Žd 12,13).

29. listopadu 

Jako nevíš, jaká je cesta větru, jak v životě těhotné vznikají kosti, tak neznáš dílo Boha, který to všechno koná. (Kaz 11,5)

Skryté věci patří Hospodinu, ale zjevné dal lidem (Dt 29,28). A i ty zjevné dělá Bůh svou tajuplnou mocí, takže člověk je často schopen zaznamenat jenom výsledek. Cesty větru nebo cesty podvodních proudů, cesta orla po nebi nebo cesta hada po skále, jak vznikají v lůně matky kosti dítěte, nebo jaká je cesta muže při dívce (Př 30,18–19). Výsledky jsou zjevné, ale jak věci fungují, je v mnohém zahaleno tajemstvím. Ale víme, že to všechno koná Bůh, stvořitel i udržovatel všeho stvořeného. On zná dokonale celé stvoření, ale jeho stvoření – a nade všechno člověk, ho zná jen málo nebo vůbec. Proto se nám dal poznat ve svém Synu, který se stal jedním z nás, abychom my, kteří jsme v něj uvěřili, mohli být jednou podobni jemu.

30. listopadu 

Rozsévej své símě zrána, nedopřej svým rukám klidu do večera, neboť nevíš, zda se zdaří to či ono, či zda obojí je stejně dobré. (Kaz 11,6)

Aneb co můžeš udělat hned, neodkládej na zítřek. Jednej rychle a horlivě ve všem dobrém. Rozsévej spravedlnost (Oz 10,12). Začni s tím co nejdřív, protože nevíš, co z toho všeho se zdaří a co dobrého z čeho vzejde. Můžeme dělat jenom to, co máme před očima, čeho jsme schopní a co je v našem dosahu – proto bychom to neměli odkládat. Jsme zcela závislí na Bohu a jeho moci. Musíme se spolehnout na to, že on bude řídit naše kroky, že on ví, i když my nevíme, že on se postará a doplní naše dílo k dokonalosti (Ko 2,10). On ví, on se stará, on žehná, on naplňuje – on je ten, který v nás působí, že chceme i konáme, co se mu líbí (Fp 2,13).

Prosinec

1. prosince 

Sladké je světlo a vidět slunce je milé očím. (Kaz 11,7)

To platí jak o přirozeném světle, které je nesmírně příjemné, užitečné a prospěšné, protože díky němu vidíme všechno, co je, díky němu můžeme dělat všechno, co děláme. Platí to také o světle v přeneseném slova smyslu, tedy o všem dobrém, co v tomto světě máme a zakoušíme a platí to především o tom duchovním světle, které k nám přišlo v Pánu Ježíši Kristu. On je světlo, které přišlo do temnoty světa. Díky němu vidíme, díky němu máme skutečný život, díky němu jsme poznali pravdu, která je světlem našeho života, on nám dal světlo svého Slova, které osvěcuje naši cestu. Díky němu jsme se  i my, kteří v něj věříme, stali světlem světa a přinášíme jeho samotného do temnoty světa. 

2. prosince 

I když se člověk dožije mnoha let, ať se z nich raduje ze všech, ale na dny temnoty ať pamatuje, že jich bude mnoho. Cokoli přijde, je pomíjivost. (Kaz 11,8)

Raduje se, člověče, z každého dne, který ti Bůh dává. Raduj se z každého roku, který můžeš prožít v tomto světě – je to dílo Boží milosti a je to jeho požehnání, kterým zahrnuje lidské syny. A i když každý rok znamená, že blížíme k setkání se svým Stvořitelem, máme se z každého roku radovat. Hleď, abys nežil marně, zbytečně a nesmyslně, abys nebyl jako neužitečný strom, který nepřináší žádné ovoce a hodí se jenom k tomu, aby byl vyťat a spálen. Kdo je zasazen v Hospodinově domě, ponese plody ještě v šedinách (Ž 92,14–15), a nejenom že se bude sám radovat z každého dne, ale bude také radostí a povzbuzením pro druhé. 

3. prosince 

I když se člověk dožije mnoha let, ať se z nich raduje ze všech, ale na dny temnoty ať pamatuje, že jich bude mnoho. Cokoli přijde, je pomíjivost. (Kaz 11,8)

Pamatuj, člověče, na pomíjivost svého života, a na to, že tvé dny budou obsahovat i ty temné. Někdo by mohl být v pokušení závidět předpotopním generacím délku jejich života – ale i jejich život byl naplněn temnými dny, bolestí, zármutkem a nejrůznějším soužením. V souvislosti se stovkami let, jichž se dožívali, to asi nebylo něco úplně radostného. Raduj se z požehnání, kterým tě Bůh zahrnuje, ale pamatuj, že se všechno nakonec obrátí v prach a nezapomínej, že i tvůj život míří neodvratně ke svému konci. Proto naplno využij každý den milosti, který ti Bůh dopřává, raduj, je-li dobrý, buď statečný a silný, je-li temný – a věz, že těch temných nebude málo. Kéž ti v nich svítí Kristovo světlo. 

4. prosince 

Raduj se, jinochu, ze svého mládí, užívej pohody ve svém jinošství a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí. (Kaz 11,9)

Máme tady vážně míněnou radu nebo spíš varování? Šalomoun nemá problém s tím, aby doporučil člověku užívat si věcí tohoto světa. Vždyť Bůh stvořil tento svět pro člověka a nemá se zavrhovat nic, co přijímá s díkůvzdáním (1Tm 4,4). Jistě to není pobídka pro mladíka k hříšnému jednání, ale spíše k tomu, aby v bázni před Bohem, svatým a čistým způsobem, užíval všechno, co mu Bůh dává – je to požehnání a radost. A mladík má dostatek síly na to, aby mohl jít cestami svého srdce a za vidinou svých očí, aby užíval pohody a radoval se ze svého mládí. A o to víc, pokud nachází život v Pánu Ježíši Kristu – potom proudy živé vody poplynou z jeho nitra (J 7,38)!

5. prosince 

Raduj se, jinochu, ze svého mládí, užívej pohody ve svém jinošství a jdi si cestami svého srdce, za vidinou svých očí. Věz však, že tě za to všechno Bůh postaví před soud. (Kaz 11,9)

Raduj se, ale věz …! Povzbuzení nebo napomenutí? Má se jinoch radovat nebo se má spíše bát udělat cokoliv v tomto životě, protože jednoho dne přijde Boží soud? Můžeme se vůbec z něčeho v tomto světě radovat s vědomím toho, že nás Bůh kvůli tomu všemu nakonec postaví před soud? Ó, kéž by lidé rozuměli tomu, že budou jednoho dne postaveni před soud! Jak moc by to změnilo všechno jejich jednání. Všichni jsme jenom správci toho, co nám Bůh svěřil, ať už se jedná o život, který od Boha máme (fyzický i duchovní), hřivny, jimiž nás Bůh obdaroval (fyzické i duchovní), rodinu (fyzickou i duchovní), vlastnictví a dědictví (fyzické i duchovní) atd. Každý člověk jednoho dne vydá počet z toho, co mu Bůh svěřil.

6. prosince 

Hoře si ze srdce vykliď a drž si od těla zlo, vždyť mládí a úsvit jsou pomíjivé. (Kaz 11,10)

Je zármutek, který je podle Boží vůle a zármutek, který je podle tohoto světa. Ten první vede k pokání a otevírá dveře Boží milosti, ten druhý prohlubuje propast mezi člověkem a Bohem, protože vyvyšuje člověka a nakonec vede k odsouzení a ke zkáze. Ten první zármutek je dobrý a člověk se ho má držet, zatímco ten druhý je hříšný a je nutné si ho držet od těla a nepoddávat se mu. Je jako mládí a jako úsvit – pomíjivý, prchavý, marný. Mládí člověka je tady jen na okamžik – než se člověk vzpamatuje, je pryč a už se nikdy nevrátí. Je to marnost, k níž se člověk zbytečně upíná a kterou mnozí bezvýsledně hledají. Trvalý, věčný a radostný život je možné najít jenom v Pánu Ježíši Kristu. 

7. prosince 

Pamatuj na svého Stvořitele … (Kaz 12,1)

Není lepší rada, než je tato. I když je podle Šalomouna určena mladíkovi, platí skutečně pro všechny. Kéž by dnes bylo více takových, kteří by pamatovali na svého Stvořitele. Navzdory všem těžkostem, nesmyslům a protiřečením pomotala evoluční teorie lidem hlavu a nabídla jim možnost vysvětlení života bez Stvořitele – to nelze nazvat jinak než ďábelským kouskem. Život bez zodpovědnosti někomu, kdo mě přesahuje, život, v němž jsem sám sobě bohem … to je život člověka, který odmítá Stvořitele. Proto je tato výzva tak důležitá – pamatuj na svého Stvořitele. Nikdy nemůžeš vědět, za jak malý okamžik se s ním setkáš! Pamatuj na něj, abys ho mu nemusel čelit jako svému Soudci, ale mohl ses z něj radovat jako ze svého Spasitele.

8. prosince 

Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství, než nastanou zlé dny … (Kaz 12,1)

Jak je to požehnané od mládí pamatovat na svého Stvořitele, učit se bázni před Hospodinem od útlého věku. I když se ani dětskému věku nevyhýbají zlé dny, obvykle jsou s dětstvím spojené radostné a příjemné vzpomínky. O to lepší je, když jdou ruku v ruce s připomínáním si Hospodina a jeho díla, když se dítě učí hledat pomoc, útěchu i moudrost u Pána. „Zasvěť už chlapce do jeho cesty, neodchýlí se od ní, ani když zestárne“ (Př 22,6). Všichni nemají v životě tu výsadu pamatovat na svého Stvořitele od svého mládí, ale všichni, kteří ho z Boží milosti poznali skrze víru v Pána Ježíše Krista, mohou tímto poznáním posloužit druhým, malým i velkým, mladým i starým.

9. prosince 

Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství, než nastanou zlé dny, než se dostaví léta, o kterých řekneš: nemám v nich zalíbení … (Kaz 12,1)

Je to znakem skutečné moudrosti, když mladík pamatuje na svého Stvořitele, Učí se počítat své dny a získávat moudrost srdce. Až přijdou dny zlé, léta, v nichž se těžko nachází zalíbení, bude mít jisté útočiště ve svém Bohu, skryje se v něm a bude v něm mít svou radost. Když je Kristus věřícímu vším, je spolu s ním ukřižován tomuto světu a svět jemu. Potom se vždycky a ve všem může chlubit Kristem bez ohledu na to, jaké dny zrovna jsou, v jaké situaci a v jakém stavu se křesťan zrovna nachází. Díky Bohu, že je to on sám, kdo nás vede a zachovává ve víře a v lásce, a že kde on sám začal dobré dílo, dovede ho až do dne Pána Ježíše Krista.

10. prosince 

… než se zatmí slunce a světlo, měsíc, hvězdy, a vrátí se po dešti mraky. (Kaz 12,2)

Do života každého člověka, Boží děti nevyjímaje, přijdou dříve nebo později dny zlé, v nichž nebude nacházet zalíbení. Jsou to temné dny, kdy se zatmí slunce i světlo, kdy je člověk jako v mrákotách, dny soužení, bolestných ztrát, nemoci … Mohou to být dny pozdního stáří, kdy dny ztratí svůj lesk a do života se vkrade soumrak. Tehdy se naděje věřícího upíná k Bohu, který je jeho světlem i jeho životem, v něm nachází svou útěchu i radost. Proto, milá duše, pamatuj na svého Stvořitele, drž se ho ze vší své síly, drž se ho ve dnech světlých a radostných a snadno ho potom nalezneš v oněch dnech pozdního soumraku.

11. prosince

V ten den se začnou třást strážcové domu a mužové zdatní se zkřiví … (Kaz 12,3)

O jakém dni je tady řeč? Co je to za den, v němž člověk nenachází zalíbení, kdy se mužové zdatní zkřiví? Mohl by to být den boje, kdy jsou lidé přemáháni nepřítelem, ztrácí odvahu a i ti nejzdatnější nakonec podléhají, pravděpodobně je to však čas stáří, kdy je člověk přemáhán slabostí, pomalu ztrácí sílu, zdatnost a nakonec i odvahu. Ať už by to bylo tak či onak, ten kdo pamatuje na svého Stvořitele, má naději, zatímco ten, kdo ho odmítá, se bude křivit tak dlouho, dokud se úplně nezhroutí. Evangelium není jenom Boží mocí ke spasení, Boží mocí k posvěcení, ale také Boží mocí k životu ve dnech zkázy, zmaru i v těžkostech stáří.

12. prosince

… a mlečky nechají práce a bude jich málo, a ty, kdo hledí z oken, obestře temnota … (Kaz 12,3)

Dny zlé jsou dny temnoty, slabosti a osamění. Mlečky zanechají práce – nebude stačit síla a bude jich málo. Lidé se začnou ze života vytrácet, protože si jednoho po druhém bude k sobě přivolávat Pán. Staří přátelé už nebudou a nové už člověk získá jen velmi obtížně. Mnohdy nezbyde nic jiného, než hledět ven z okna, protože sil tak ubývá, že se člověk moc daleko nedostane. A ani ten, kdo hledí z oken, se nebude radovat ze společenství, ale postupně ho začne obestírat temnota. Den Hospodinův – v tom osobním slova smyslu, tedy den, kdy se člověk bude muset postavit před svého Stvořitele, se neodkladně blíží. Kdo na něj pamatoval už v mládí, bude ho nyní vyhlížet s radostí jako své světlo a potěšení.

13. prosince 

… a zavrou se dveře do ulice a ztiší se hlas mlýnku a vstávat se bude za šveholu ptactva a všechny zpěvy budou znít přidušeně. (Kaz 12,4)

Pokročilý věk s sebou přináší stále větší tělesnou slabost. Dveřmi mohou být míněna i ústa jako např. v Žalmu 141,3, mlýnkem potom to, co drtí potravu, tedy zuby. Je možné ale obojímu rozumět i doslovně a vidět zde uzavřenost staršího člověka i to, že už toho nepotřebuje tolik, hlas mlýnku není tak častý ani tak zvučný. Ani spánek není hluboký a dlouhý a stačí první ranní ptačí šveholení a člověk je už nohou. A všechny zpěvy znějí přidušeně, protože sluch se stále zhoršuje. Tělo rok za rokem chátrá a neodvratně spěje zpátky do prachu země. Ale i ve slabosti stáří lze vyhlížet Hospodina a přebývat v jeho nádvořích, v jeho blízkosti, radovat se z jeho síly, která nás občerstvuje a pozvedá. 

14. prosince 

A člověk se bude bát výšek a úrazů na cestě … (Kat 12,5) 

Přesně tyto věci ukazují na to, že Šalomoun mluví o stáří. S věkem přichází jistá opatrnost. S věkem není automaticky spojená moudrost, protože i ti, kdo jsou šediví, mohou být pošetilí, ale více či méně se objevuje jistý druh opatrnosti. Ani to není vždy samozřejmé, ale je to poměrně běžné. Starší lidé začínají mnohem více dávat pozor, kam jdou, na jaké cestě jsou, zda nejsou příliš vysoko, zda je okolnosti nesemelou. Obyčejná nemoc nebo běžný úraz se najednou stávají mnohem vážnějšími a těžšími, rekonvalescence je mnohem delší a stojí mnohem více úsilí než dříve. Kde hledat potřebou sílu? Bůh za mě zápas dokončí! U něho je moc i pohotová pomoc (Jb 12,16). Ježíš Kristus je mojí silou i mým životem.

15. prosince 

… a rozkvete mandloň a těžce se povleče kobylka a kapara ztratí účinnost. (Kaz 12,5)

Bílé květy mandloní připomínají šediny člověka. V Izraeli je to první strom, který na jaře rozkvétá. Právě tak rychle se objevují šediny, člověk se ani nenaděje a stáří je tady. A i když dřív mohl skákat jako kobylka, nyní už se jen těžce vleče. Dokonce i kapara ztrácí účinnost. Ve vysokém věku už člověk jen obtížně nachází něco, co by mu dodalo vitalitu, co by ho oživilo. Život utíká pryč, jako se písek prosévá mezi prsty. Ale „ti, kdo jsou zasazeni v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží“ (Ž 92,14–15). Proto pamatuj na svého Stvořitele, nevzdaluj se od víry v Pána Ježíše Krista, zůstaň zasazený v Božím domě.

16. prosince 

Člověk se vydá do svého věčného domu … (Kaz 12,5)

Tady už je naprosto jasné, kam celý tento oddíl směřuje a co chce Šalomoun říci – člověk stárne a směřuje k smrti. Od svého jinošství jde – nikoliv pomalu, ale vytrvale a rychle – ke svému věčnému domu. Proto má od svého mládí pamatovat na svého Stvořitele. Vždyť neví, kdy ho onen den překvapí, kdy se bude muset ukázat před svým Pánem a vydat počet ze svého života a ze svého díla. A nikdo se tomu nevyhne. Dokonce i ti, kdo jsou v Kristu Ježíši, budou muset vydat počet z toho, jak na tom dobrém základě stavěli. Není soud, který by vedl k jejich odsouzení, ale je to posouzení jejich života, zhodnocení jejich hřiven, vyžádání si úroků toho, co jim Bůh svěřil. 

17. prosince 

… a ulicí budou obcházet ti, kdo naříkají nad mrtvými. (Kaz 12,5)

Zde se Šalomounův obraz pomalu dostává ke svému vyvrcholení. Tady už nechce nikoho nechat na pochybách ohledně toho, jak to myslí v předchozích verších. Je to poetický lidského života, který směřuje ke svému konci, ke smrti. A pokud se nedočkáme příchodu Pána Ježíše v tomto těle, budeme i my nakonec obklopeni těmi, kdo naříkají nad mrtvými. Nadějí živých je živý Bůh, zatímco mrtví se setkávají s jasnou jistotou – buď jsou z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista dovedeni do blaženosti v jeho láskyplné přítomnosti, nebo jsou skrze svou nevěru konfrontováni se svými hříchy a jsou na místě trápení, kde čekaní na konečný Boží soud a uvržení do ohnivého jezera. Jenom Ježíš zachraňuje před přicházejícím Božím hněvem. 

18. prosince 

Pamatuj na svého Stvořitele…  (Kaz 12,6)

Život dochází ke svému závěru a proto je tu znovu ona výzva, kterou je třeba slyšet neustále a pořád se jí nejen zabývat, ale hlavně podřizovat: „Pamatuj na svého Stvořitele!“ Život může být dlouhý nebo krátký, klidný nebo bouřlivý, jednoduchý nebo spletitý, ale ať je jakýkoliv, člověk by měl vždy pamatovat na svého Stvořitele. Autor listu Židům říká: „Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce!“ (Žd 4,7). Dnes je den milosti, dnes je den spasení. Dnes je třeba podřídit se Bohu a jeho Slovu, sklonit se před svým Stvořitelem a spolehnout se na osobu a dílo Božího Syna, Pána Ježíše Krista. Zítra už může být pozdě. Milá duše, pamatuj na svého Stvořitele, dokud trvá ono „dnes“!

19. prosince 

…než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme. (Kaz 12,6)

Zatímco v předchozích verších Šalomoun popisoval nejrůznější příznaky stáří, které mohou na člověka dolehnout, zde  a v následujícím verši popisuje bezprostřední příznaky smrti. Co přesně zmíněnými obrazy míní, můžeme klidně ponechat fantazii vykladačů, ale z celku je jasné, že jde o zmar, konec užitku, smrt. Je to zakončení lidského života, které čeká na každého, kdo se do tohoto světa narodí, je to mzda hříchu, i když v této podobě je to jen ona fyzická mzda, tělesná smrt. Ale po ní přichází soud, na němž nikdo se svou vlastní spravedlností neobstojí. Všichni budou odsouzeni, tedy pokud nebudou oblečeni v dokonalou spravedlnost toho, v něhož vložili svou naději – v Pána Ježíše Krista. Kdo je v Kristu, na soud nepřijde. 

20. prosince 

A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal. (Kaz 12,7)

Z prachu země stvořil Bůh člověka a po pádu Adamovi řekl, že se kvůli smrti, která jeho neposlušností vešla do světa, zase do prachu vrátí. To je nevyhnutelný úděl každého, kdo se rodí do tohoto světa – všichni jsme potomci Adama a Evy a všichni neseme na svém těle toto jejich prokletí. Smrt je důkazem toho, že všichni lidé jsou hříšní (Ř 6,23). Přesto je tady naděje na zmrtvýchvstání, protože je tady ten, který ve stejném těle, jako máme my, překonal smrt a zvítězil nad ní. Původce života se dobrovolně poddal smrti, aby ji pohltil a zlomil její moc. Jednoho dne se ozve jeho hlas a všichni v hrobech ho uslyší – a všichni vstanou – jedni k životu věčnému, druzí k věčnému odsouzení.

21. prosince 

A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal. (Kaz 12,7)

Bůh stvořil člověka jako duchovní bytost a i když se člověk vzbouřil proti Bohu a ve vztahu k němu se stal duchovně mrtvým, stále je duchovní bytostí. Ve svém hříchu nemůže mít člověk vztah s Bohem, ale neznamená to, že by nemohl mít duchovní zkušenosti, že by nemohl být v kontaktu s duchovním světem – ale je to bez duchovního rozlišení, které bez zakotvení v pravdě není možné a jedná se o spojení s padlým duchovním světem. Duch se vrátí k Bohu, kde bude čelit Božímu soudu. Po Duchu, kterého Bůh vložil do svých dětí, žárlivě touží. Jejich vnitřní člověk byl obnoven Duchem svatým, jejich občanství je v nebesích, a těší se na to, až budou v Pánově přítomnosti a budou proměněni do jeho podoby.

22. prosince 

Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, všechno pomíjí. (Kaz 12,8)

Kazatel se ve své knize blíží k závěru a vrací se zase na počátek k tomu, jak knihu začal. Marnost a pomíjivost – to je shrnutí nejen knihy, ale je to popis celého lidského života, nejenom, jak je popsán v předchozích verších a popis nejrůznějších lidských činností, které moudrý král zachytil v této knize. Všechno pomíjí, všechno směřuje ke svému konci, den za dnem se blíží okamžik, kdy celá země se všemi jejími skutky bude postavena před soud. Pomine všechno, co není postavené na dobrém základu, jímž je Pán Ježíš Kristus. Pouze život a skutky, které vycházejí z víry v Krista a z lásky k němu, nepominou, ale obstojí navěky a přinesou věčnou slávu Pánu i tomu, kdo takto jedná.

23. prosince 

Zbývá jen dodat, že Kazatel byl moudrý, lid stále poznání vyučoval; přemýšlel a bádal a složil přísloví mnohá. (Kaz 12,9)

Je tady jen malý zbytek, který musíme dodat, který však vede k veliké chvále. V prvním verši celé knihy se autor představil a v samotném závěru knihy popisuje svou práci i způsob této práce. Nevyhýbá se ani tomu napsat o sobě, že byl moudrý, protože skutečně moudrý byl, moudrost si od Boha vyžádal a v hojnosti ji také dostal. Tuto moudrost můžeme vidět v celé této knize a je shrnutá v několika závěrečných verších. Kéž bychom se z této jeho moudrosti poučili, žili s nohama na zemi a s očima upřenými vzhůru, na Pána slávy, který jediný má moc zahrnout nás veškerým duchovním požehnáním nebeských věcí i moudrostí shůry, která je čistá, mírumilovná, ohleduplná, plná slitování a dobrého ovoce (Jk 3,17).

24. prosince 

Zbývá jen dodat, že Kazatel byl moudrý, lid stále poznání vyučoval; přemýšlel a bádal a složil přísloví mnohá. (Kaz 12,9)

Kazatel neustále vyučoval lid. Moudrost a poznání jsou jako řeka, která musí neustále proudit, aby její voda byla čerstvá a svěží. Jakmile se zastaví a přestane vytékat ven, začne se hromadit a kazit. Kde se začne hromadit moudrost pro moudrost a poznání pro poznání, kde ustane praktická aplikace moudrosti do vlastního života a do životů druhých, tedy předávání moudrosti a poznání, tam začne poznání nadýmat (1K 8,1). Část moudrosti Šalomouna spočívala v tom, že neustále vyučoval lid poznání, předkládal jim Boží věci, učil je poznávat Boha a žít v bázni před ním. Kdokoliv má alespoň špetku moudrosti, která vyplývá z evangelia a z poznání Pána Ježíše Krista, může (a má) učinit totéž. Tak se Boží sláva rozšíří do celého světa.

25. prosince 

Zbývá jen dodat, že Kazatel byl moudrý, lid stále poznání vyučoval; přemýšlel a bádal a složil přísloví mnohá. (Kaz 12,9)

Ani moudrost shůry, která je čistá, mírumilovná, ohleduplná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky (Jk 3,17) se neobejde bez přemýšlení, bádání a pozorování. Jakkoliv je přemýšlení bolestivé, nelze bez něj poznat Pána Ježíše Krista, nelze bez něj odlišit falešné mesiáše od jediného pravého Spasitele. Bádání nás stojí mnohé úsilí a leckdy je to skutečná dřina, je to jako pátrání po skrytých pokladech (Př 2,4), ale jeho ovocem je poznání bázně před Hospodinem, poznání Boha samotného. Šalomoun složil mnohá přísloví, protože bedlivě pozoroval život kolem sebe a snažil se věcem porozumět jak z přirozeného tak z duchovního hlediska. Jenom tak mohl přicházet až před trůn Boží slávy a vyvyšovat svého Stvořitele a Spasitele.

26. prosince 

Kazatel se snažil najít výstižná slova; tak bylo zapsáno, co je pravé, slova pravdy. (Kaz 12,10)

Nezbývá než žasnout nad tím, s jakou moudrostí Bůh dovedl Šalomouna na konec této knihy a zjevil nám, jak inspiroval své Slovo. Kazatel se snažil najít správná a výstižná slova, pečlivě formuloval své myšlenky, aby je vyjádřil co nejlépe. Musel vyvinout úsilí, aby zapsal přesně to, co zapsat chtěl. A co bylo nakonec zapsáno? Přesně to, co Bůh vydechl jako své Slovo – máme zde to, co je pravé, slova pravdy, bezchybné a neomylné Slovo Boží. Bůh použil všechnu moudrost, kterou dal Šalomounovi, aby skrze něj byla dána Božímu lidu část Písma, a ještě nás v něm seznamuje s procesem, jakým to udělal. Chvála Bohu za jeho dobrotu, velikost a moudrost, ve které nám zjevuje sám sebe.

27. prosince 

Kazatel se snažil najít výstižná slova; tak bylo zapsáno, co je pravé, slova pravdy. (Kaz 12,10)

Bylo zapsáno jenom to, co je pravé. I když jsou některá místa v této knize těžká a mohou být snadno překroucena podobně jako slova apoštola (2Pt 3,16), přesto je to slovo pravdy. To hlavní v Božím slově je pravda (Ž 119,160). Bůh použil hříšné nádoby a skrze ně dal svému lidu meč Ducha, Slovo Boží, slovo pravdy. Slovo, které vysvobozuje z pout lži a klamu, které neomylně vede k vtělenému Slovu, k Pánu Ježíši Kristu, protože Písma svědčí o něm. A přijít k němu a věřit v něj znamená postavit svůj život na pravdě, na pevné skále a znamená to mít život věčný v jeho jménu. Pojďme tedy k němu a s radostí vyznávejme jeho jméno, abychom byli zachráněni. 

28. prosince 

Slova moudrých jsou jako bodce, jako vbité hřeby jsou slova sběratelů, pastýřem jediným proslovená. (Kaz 12,11)

Slova moudrých pronikají do srdce, jdou přímo k jádru věci, Boží slovo je ostré jako dvousečný meč a proniká na rozhraní duše a ducha, morku a kosti. Slovo moudrosti často bodá a nutí změnit smýšlení, chování i celý život. Slova jediného pastýře, Božího syna, Pána Ježíše Krista, volají lidi k pokání a k víře, k tomu, aby přišli k němu a složili u něj všechna svá břemena, přestali se namáhat a těžce pracovat na vlastním spasení a našli odpočinutí u něj. On je ten dobrý pastýř, který vodí své ovečky na dobrou pastvu, stará se o ně, chrání je a sytí je svým moudrým Slovem. On sám se stal jejich spravedlností, moudrostí i posvěcením (1K 1,30).

29. prosince 

Nadto pak zbývá, synu můj, říci: Přijmi poučení! Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo. (Kaz 12,12)

Slova moudrého svému synu pomalu zakončují knihu Kazatel. Je to výzva k poučení - přijmi ho jako ten, kdo je moudrý, protože se nechá poučit od moudřejšího. Situace před třemi tisíci lety se nelišila od té dnešní - sepisování mnoha knih stále nebere konce. Stále je o čem psát a nad čím hloubat. A i kdybychom chtěli psát jenom o tom, co Pán Ježíš vykonal, když chodil v těle po této zemi, nebylo by na celém světě dost místa pro takové knihy (J 21,25). A i když hloubání unaví tělo, je dobré a užitečné rozjímat nad Božím slovem, rozvažovat nad Božím dílem, vyčerpat se zkoumáním Boží slova a pátráním po Boží moudrosti.

30. prosince 

Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí. (Kaz 12,13)

Bůh nám ústy Šalomouna ukazuje, co je důležité, jak by měl vypadat náš žebříček priorit, či alespoň jeho nejsvrchnější příčky. To je závěr, k němuž dospěl po důkladném studiu tohoto světa, zde je to nejdůležitější, na čem skutečně záleží – bát se Boha a zachovávat jeho přikázání. „A to je jeho přikázání: věřit jménu jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovat, jak nám přikázal“ (1J 3,23). Kdo v něho věří, má život věčný. Kdo v něj věří, tomu jsou všechny jeho hříchy odpuštěné – minulé, přítomné i budoucí. Ježíš slavnostně vyhlásil, že je dokonáno! Jeho odpuštění vzbuzuje bázeň, protože proměňuje lidské životy a ze vzbouřenců dělá milované děti, z rouhačů vyznavače, z bezvěrců lidi víry. 

31. prosince 

Veškeré dílo Bůh postaví před soud, i vše, co je utajeno, ať dobré či zlé. (Kaz 12,14)

Zdá se, že není příhodnější text, pro zakončení roku, než je poslední verš knihy Kazatel. Není nic, co by před Bohem mohlo zůstat skryto. Před lidmi mohou být některé hříchy utajeny a nemusí vyjít najevo nikdy, přesto je Bůh postaví před soud. Před Boží vševědoucností není kam uniknout – pronikne do nejhlubších hlubin lidského srdce a odhalí všechno, co je tam skryté, dobré i zlé. Pro všechny, kdo milují Boha, by to mělo být povzbuzením k tomu, utíkat k němu samotnému a prosit ho, aby svým světlem prosvítil naše životy už nyní, aby v nich nezůstalo nic, co by nás jednoho dne překvapilo, zahanbilo nebo dokonce odsoudilo. Kéž jeho světlo svítí v našich životech a neustále rozjasňuje naši tvář k jeho slávě.