Spolupráce mezi církvemi

Nový zákon vyžaduje, aby místní církve usilovaly o vyjádření své jednoty v Kristu prostřednictvím praktické vzájemné závislosti, aby mezi sebou spolupracovaly, aniž by ztratily svou nezávislost.

Místní církve v Novém zákoně spolupracovaly při evangelizaci a v charitativních projektech. Jejich spolupráci při evangelizaci lze vidět v tom, že jeruzalémská církev vyslala Barnabáše, aby pomáhal v Antiochii (Sk 11,22–24), v tom, že církev v Lystře vyslala Timotea, aby spolupracoval s Pavlem (Sk 16,1–3 ve srovnání s 1Tm 4,14), a ve sdílení lidských a finančních zdrojů pro šíření evangelia (Sk 20,4, Fp 4,14–16). Jejich spolupráce v charitativních projektech se odráží ve sbírce, kterou Pavel uspořádal pro chudé věřící v Jeruzalémě (Sk 11,27–30, 2K 8 a 9). I když spolupracovali, zůstávali nezávislými církvemi a žádné rozhodnutí jiného orgánu pro ně nebylo závazné, pokud s ním nesouhlasili.

Spolupráce v mezicírkevní kázni a vyjasnění chápání křesťanské doktríny je patrná na setkání zástupců antiochijské církve s apoštoly, staršími a členy jeruzalémské církve v Jeruzalémě, které je zaznamenáno ve Skutcích 15,1–16,5. Toto setkání se někdy nazývá Jeruzalémský koncil a je používáno jako důkaz, že místní církve by měly podléhat kontrole mezicírkevních koncilů nebo synodů; ale to je příliš silný závěr na základě příliš málo informací. Malá Antiochie měla dobrý důvod, aby velkou Jeruzalémskou církev kritizovala, i když se nakonec ukázalo, že ta byla nevinná. Jeruzalém neposlal falešné učitele, na které si Antiochie stěžovala. Tato událost však byla využita k zdůraznění velké doktríny ospravedlnění pouze vírou a přijatá rozhodnutí měla apoštolskou autoritu.

Věřím, že když se starší z místních církví scházejí k modlitbě a konzultaci a věří, že k nim Pán promluvil ohledně určitého problému, pak by místní církve, do kterých se vracejí, měly věnovat zvláštní pozornost tomu, jak se tito starší rozhodli. Místní církve nejsou žádným způsobem vázány takovými rozhodnutími, ale bylo by pošetilé je odmítat pouze na základě toho, že vzešly ze setkání skupiny mimo samotné místní církve. Tyto církve by měly náležitě zohlednit to, co shromáždění starší považovali za Boží vůli. Nic z toho nemění základní postoj, že místní církve mají pod vládou Krista svobodu jednat tak, jak věří, že je Bůh vede v Písmu a skrze svého Ducha. Jack Hoad píše v knize The Baptist na straně 221:

Když baptisté řídící se Biblí hovoří o „sdružení“ nebo „konvenci“ církví, zachovávají v plném smyslu místní nezávislost místních církví a vyjadřují pluralitu těchto církví v jakékoli uvedené oblasti, jak to činí Písmo ve Sk 9,31, Fp 3,6 a 1Tm 3,15.

Poznámka k tomuto je připojena na straně 313:

Pokud se trvá na alternativním čtení slova „církev“ v jednotném čísle ve Skutcích 9,31, pak baptisté chápou toto slovo jako kolektivní podstatné jméno vyjadřující pluralitu a navíc uznání společné podobnosti, tj. že všechny jsou nezávislé církve Kristovy.

Spolupráce mezi novozákonními církvemi byla z velké části umožněna činností apoštolů. To vyvolává otázky: Existují dnes apoštolové? Jsou moderní biskupové přímými nástupci apoštolů?

Existují přesvědčivé důkazy, které dokazují, že v dnešních církvích nemůže existovat apoštolská posloupnost ani pozice apoštola. Jednou z kvalifikací apoštola bylo, že viděl vzkříšeného Krista (Sk 1,21–22, 1K 9,1), a další byla schopnost konat zázraky (2K 12,12). V dnešní době nikdo tyto předpoklady nesplňuje. Pavel nám také v Efezským 2,20 říká, že církev je postavena na základu apoštolů a proroků. Nemůžeme znovu položit základ církve. Ten byl položen jednou provždy.

Apoštolové stanovili pravdu, která měla být přijata. Tu přijali od samotného Pána (Lk 24,45–47, J 16,12–15, Ga 1,11–16) a jejich učení je zaznamenáno v Písmu. Nově obrácení v den Letnic zůstali v učení apoštolů (Sk 2,42) a to musí být i nadále naším postojem. Jediná apoštolská posloupnost je v Písmu a v pokračujícím hlásání evangelia po celém světě. V poznámkách určených ke společnému studiu Bible napsal John Benton:

Ačkoli je dvanáct apoštolů naprosto jedinečných, církev jako celek je apoštolská, protože pokračuje v Ježíšově poslání ve světě, pokračuje v jeho stopách a káže „tradici“ nebo „poklad“ pravdy předávaný od původních apoštolů, který nám byl jednou provždy svěřen (1Tm 6,20, 2Tm 1,14, Ju 3).

Přetrvává ovšem dar misijního kazatele a zakladatele církve. Ten byl nedílnou součástí práce původních apoštolů, ale zatímco oni přinášeli zjevení, dnes je v něm tato práce ukotvená (Ř 1:1,5,9,13,15).

Současné přehnané pojetí autority v církvích Nový zákon usměrňuje. Skutečná autorita původních dvanácti apoštolů včetně Pavla spočívá pouze v tom, že jsou nositeli Božího zjevení, a v ničem jiném. Autoritou je slovo Boží, nikoli lidé – odtud pramení konflikt mezi Petrem a Pavlem v Galatským 2. Petr měl totiž jednat v souladu s evangeliem.

Práce apoštola pokračuje v podobě služby průkopnických kazatelů a zakladatelů církví. I dnes zoufale potřebujeme muže s takovým posláním. Je to muž, který má dar a schopnost jít do pustých oblastí a pracovat tam, dokud v dané oblasti není založen „chrám Boží“, a poté, když je jeho práce hotova, pokorně odejít jako otec dospělého dítěte. Je vždy přítelem církve, vždy připravený poskytnout radu a pomoc, pokud o to požádají. Nemá však nad nimi žádnou autoritu kromě slova Božího.

Pokud však skupina církví nebo pastorů shledá službu určitého muže nebo mužů pro sebe zvláště užitečnou, takže si přejí jako skupina těžit z jejich služby a sdružovat se kolem nich, není na tom nic nelegitimního. Máme na mysli Westminsterské společenství a zesnulého Dr. Lloyd-Jonese. Takové sdružování může být v pořádku, i když by bylo nesprávné nazývat takového muže apoštolem. Pokud však takový člověk zaujme pozici nebo je postaven do pozice autority nad církvemi a pastory, je to odchýlení se od Písma, je to jako udělat z toho člověka papeže. Jediný Kristus je hlavou církví (Ef 1,22, 5,23).

Mnoho z toho, co jsme řekli o apoštolech, lze říci i o prorocích. Učení proroků je v Písmu jako konečné zjevení Boha pro nás (Ef 2,20). V dnešních církvích možná existuje služba, kterou lze nazvat prorockou. Ale protože apoštolové a proroci byli zakladatelé, nikdo by neměl být nazýván prorokem ani apoštolem, ani by se nikdo neměl domnívat, že má prorockou nebo apoštolskou autoritu nad místními církvemi.