Solus Christus – Kristovo místo v církvi

Doba čtení: 17 minut

Pokoj vám a milost, milí přátelé. Pomalu se blížíme k závěru dnešní konference, ale ještě není konec! Už jsme dnes slyšeli mnoho nádherných věcí, ale teď se dostáváme k textu, který patří mezi největší texty Božího slova. Je to text, který nás vede k tématu tohoto posledního kázání dnešní konference – Kristovo místo v církvi. Podívejte se společně se mnou do listu Efezským:

‚Všechno podrobil pod jeho nohy‘ a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest. (Ef 1,22-23)

Kristu je dána všechna moc na nebi i na zemi. To zahrnuje skutečně všechno – jak věci veliké, tak věci malé, jak věci fyzické, tak věci duchovní. Tak jako nespadne jediný vlas z vaší hlavy bez vědomí Boha, bez vědomí Ježíše Krista, tak celý váš život je v Jeho rukou – všechno, co se děje, se děje proto, že je vítězem a váš život je mu poddán a děje se to k Boží slávě. Úplně stejně má Kristus v rukou národy, vlády, přírodní děje, katastrofy i revoluce. Kristus nad tím vládne a všechno, co se děje, je pod Jeho kontrolou.

Bůh dal Krista hlavu nade vším církve. To je doslovně druhá polovina 22. verše. Co je to ale církev? Podívejme se na to trochu důkladněji.

I. Církev

Se slovem církev se dnes můžete setkat v různých významech. V tom nejširším slova smyslu, v jakém se toto slovo používá v češtině, jde o nějaké náboženské uskupení. Pro mnoho křesťanů slovo církev znamená denominaci – tedy skupinu církví, které mají nějaké věci společné. Málokdo se ale ptá, jak definuje církev Písmo. Co je to tedy církev?

Slovo, které je v našem textu a které se používá v Písmu je slovo ekklésia. Kdekoliv se v našich Biblích vyskytuje slovo církev, je až na pár výjimek v originále slovo ekklésia. To bylo obecně používané slovo a znamená shromáždění. V řecky mluvícím světě se toto slovo používalo o politickém shromáždění. Týkalo se to jenom určitých lidí – plnoprávných mužů, tedy nikoliv otroků nebo žen, kteří se podíleli na politickém životě obce. Byli vyvoláni ze svých domovů a svoláni, aby se shromáždili. To byla ekklésia. Podobně je to s Kristovou církví.

Kdysi jste ‚vůbec nebyli lid‘, nyní však jste lid Boží… (1Pt 2,10)

Nebyli jste plnoprávnými občany nebes, nebyli jste vůbec občany nebes, ale stali jste se Božím lidem, Bůh vás povolal z místa, kde jste byli, na místo nové.

Vysvobodil nás z moci tmy a přenesl do království svého milovaného Syna. (Ko 1,13)

Bůh jedná s jednotlivci, s každým srdcem zvlášť. Člověk se stane Božím dítětem jenom novým narozením, nijak jinak. Jednotlivec musí být vysvobozen z moci hříchu, z moci temnoty a přenesen do království světla. Ale v okamžiku, kdy jste uvěřili, stali jste se součástí Kristovy církve. K tomu není potřeba skládat nějaký členský slib, nejde o žádný formální úkon, ale je to cele duchovní záležitost. Duchem svatým jsme byli zapečetěni k věčnému životu a ve stejném okamžiku jsme také:

…byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo … (1K 12,13)

Každý, kdo je v Kristu, už je součástí Kristovy církve. Je součástí těla Pána Ježíše Krista. Nicméně z toho vyplývá určitý závazek. Když se křesťan narodí z Ducha svatého, čímž je vekřtěn do Kristovy církve, je nyní jeho povinností (je to příkaz Božího slova) nechat se pokřtít ve vodě. Je to fyzické, vnější vyjádření toho, co se stalo duchovně uvnitř člověka. Stejně je to s církví. Křesťan je skrze znovuzrození Duchem svatým připojen k Tělu Ježíše Krista. To je duchovní a niterná záležitost, která má být vyjádřena jeho připojením se k viditelnému Tělu Krista, k místní církvi, tedy ke shromáždění věřících v Pána Ježíše Krista.

Každý skutečný křesťan je součástí Kristovy církve, a proto – a to je důsledek, který vyplývá z toho, že se stal křesťanem – musí být součástí také fyzického, konkrétního společenství věřících. Církev znamená „shromáždění“. Boží slovo nám jasně přikazuje:

Nezanedbávejte společná shromáždění, jak to někteří mají ve zvyku, ale napomínejte se tím více, čím více vidíte, že se blíží den Kristův. (Žd 10,25)

Tento příkaz nelze naplnit o samotě, nelze ho naplnit ani jenom se svou rodinou, nelze ho naplnit náhodným setkáváním ani navštěvováním různých společenství, ale je možné ho naplnit jenom a jedině oddaným závazkem konkrétnímu společenství bratrů a sester v Kristu, tedy v místní církvi. V církvi, která se pravidelně shromažďuje ke společnému uctívání, která se Božím slovem buduje a napomíná a která vyhlíží slavný příchod Ježíše Krista. Mluvíme o místní církvi a to je nejčastější způsob, jak mluví o církvi Písmo.

Bible mluví o sborech, církvích v jednotlivých místech, jako byl Korint, Efez, Filipy, Tesalonika, Řím. Apoštol Pavel mluví o církvích v Galácii – a myslí tím konkrétní místní sbory ve městech a obcích na území Galácie, o církvích v domech, jako ta v domě Štěpánově v Korintu.

Pozdravujte … Nymfu a církev, která se shromažďuje v jejím domě. (Ko 4,15)

Církev v Bibli nikdy neoznačuje stavbu, dům, kostel ani denominaci, ale důsledně je tímto slovem označováno místní společenství věřících. Každý křesťan má být součástí takového společenství. V Ga 6,10 mluví Pavel o těch, kteří patří do rodiny víry – doslova je tam o domácích víry, kterým máme prokazovat dobro. Jsou to lidé, s nimiž sdílíme společnou víru v Krista, s nimiž jsme v pravidelném kontaktu, jsme jim odevzdáni, je zde vzájemný závazek jedněch vůči druhým, vzájemná služba, vzájemná zodpovědnost, vzájemná povinnost.

Rodina víry, to je církev, to jsou křesťané! Křesťané, kteří se pravidelně shromažďují, aby společně uctívali Boha, aby společně zpívali, aby se společně modlili, aby byli spolu a aby společně zůstávali v učení apoštolů. Bible nikde nemluví o tom, kolik jich musí být, aby se mohli nazývat církví – ale pokud se církve scházely po domech, nemusely nutně být příliš velké na počet. Co bylo ale vždycky podstatné a zásadní, že to byli křesťané, kteří se shromažďovali kolem své hlavy – a tou je Kristus. A to je druhý bod tohoto kázání.

Solus Christus – Kristovo místo v církvi. Podívali jsme se na to, co je církev a nyní musíme jít dál v našem tématu – a to je Kristovo místo v církvi. Náš text je v tomto ohledu velmi jednoznačný. Kristus je:

II. Hlava církve

Bůh dal Krista hlavu nade vším církvi. Kristus je hlavou nade vším.

On je hlavou všech mocností a sil. (Ko 2,10)

Kristus byl dán jako hlava církvi, ale není to ledajaká hlava – je to hlava nade vším. Je to svrchovaný vládce celého vesmíru.

A. Vláda

Ustanovení Krista hlavou zdůrazňuje Jeho sílu, Jeho schopnost vždycky prosadit svou vůli a jednat podle toho, jak on sám chce. Kristus není ten, kdo by se nechal vláčet okolnostmi, nebo byl omezován nějakou mocí. Moji milí, dnes můžete z úst křesťanů slyšet strašná slova – mnozí dnes tvrdí, že Bůh se omezil, aby člověk mohl být svobodný a jednat tak, jak se mu zachce. Takoví lidé jedněmi ústy prohlašují, že Bůh sice vládne, ale týmiž ústy to popírají, protože říkají, že vládne člověk. Ale tento text je jednoduchou a účinnou odpovědí na každou takovou pošetilost. Kristus je hlavou nade vším, je svrchovanou hlavou. Není nic, co by bylo vyňato z Jeho vlády.

Lidé, kteří mluví o tom, že Bůh se omezil, aby se člověk mohl vyvýšit, často argumentují tím, že kdyby to bylo jinak, tak by to znamenalo nebeskou tyranii. Ale tady bychom měli být velmi opatrní a dávat si skutečně pozor na to, co říkáme, protože taková slova hraničí s rouháním. Kristus vládne nade vším. Vládne efektivně, účinně, prosadí všechno, co chce, jedná tak, jak se mu zlíbí.

On mění časy i doby, krále sesazuje, krále ustanovuje, dává moudrost moudrým, poznání těm, kdo mají rozum. (Da 2,21)

Jeho vláda je ta nejlepší vláda jakou si jen člověk může přát. Není větší moudrost než u Něj, není větší spravedlnost než u Něj, není větší dobrota než u Něj, není větší láska než u Něj, není větší slitování než u Něj. A je-li tomu tak, musíme spěchat k Němu a volat – Pane, vládni Ty. Smiluj se nade mnou, Bože, protože na co já sáhnu, to je poznamenané hříchem, o čem se já rozhodnu, to je poskvrněné mojí zvráceností a cokoliv se chystám udělat, je postavené na mé vzpouře proti Tobě, Bože. Já potřebuju, abys vládl Ty.

Kristus byl dán jako hlava nade vším církvi. Moji milí, tohle je úžasné prohlášení. Co je Bohu dražší, vzácnější než Kristus? Co Bůh miluje víc než Krista? Není nic takového. O tom nejvzácnějším Božím je zde napsáno, že Ho Bůh dal církvi. To ukazuje, jak se Bůh dívá na církev!

Církev má svou hlavu, a tou je Kristus. Žádná jiná hlava církve není. Toto je důvod, proč reformátoři nazývali papeže antikristem a římskou církev nevěstkou. Církev nemá jinou hlavu na nebi i na zemi než je Ježíš Kristus. Pokud se kdokoliv prohlašuje za hlavu církve – jako je papež v Římě hlavou římskokatolické církve, nebo panovník v Anglii hlavou anglikánské církve, nebo kdokoliv jiný, nejedná se o nic jiného než o sprosté rouhání.

Církev byla dána Kristu a Kristus jí byl dán jako hlava. Bůh dal svůj lid Kristu, a Krista dal svému lidu. Bůh dal Kristu Nevěstu, tedy tělo a Tělu – Nevěstě, dal Ženicha, hlavu, Krista.

Kristu je dána vláda nad církví. On je tou konečnou autoritou církve. Nejsou to katechismy ani vyznání víry, nejsou to koncily ani nic podobného. Je to Kristus sám. Jsme povoláni k tomu, abychom ustanovovali starší a diákony v církvi, ale hlavou je Kristus! Jemu patří církev. Nepatří lidem, nepatří vedoucím v církvi, a rozhodně nepatří světu. Je Kristova. Jak Kristus vládne ve své církvi? Jediným, naprosto dostatečným, plně autoritativním a definitivním viditelným prostředkem Jeho vlády v církvi je Boží slovo.

Kristus vládne ve své církvi skrze Písmo a církev se podřizuje Kristu tím, že poslouchá jeho slovo, Bibli a ve všem se mu podřizuje. Když má církev svou hlavu, musí tuto hlavu poslouchat. Hlavu nelze oddělit od těla. Kdybyste to udělali, tak by to skončilo špatně. Právě tak církev nemůže být bez své hlavy, bez Krista.

Protože je Kristus hlavou, znamená to, že všechno v církvi bude podléhat Jeho vládě. To nás vede přímo k Božímu slovu, protože to je nástroj, kterým Pán Ježíš Kristus vládne v církvi. To je měřítko a norma, kterou musí církev zachovávat a podle které se musí řídit.

Jakmile církev začne opouštět Boží slovo, opouští hlavu a to znamená, že přestává být Kristovou církví. Boží slovo musí být v centru, protože to ukazuje, že v centru je Ježíš Kristus. Jak se pozná poslušnost Kristu? Zachováváním jeho slova (J 14,23-24).

Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. (J 14,23-24)

Láska ke Kristu se měří podle Jeho slova. A to se netýká jenom jednotlivců, ale týká se to také církve. Boží slovo musí být tím nejdůležitějším, jak v našem osobním životě, tak také v životě naší církve. Boží slovo je prostředkem, kterým Kristus ve své církvi vládne jako hlava nade vším. Církev stojí a padá s věrností a podřízeností Písmu.

První církev zůstávala v učení apoštolském (Sk 2,42), tedy v tom, co my máme zapsané jako učení Nového zákona. Židé v Beroji každý den zkoumali Písma a ověřovali si, zda je to tak, jak to káže Pavel (Sk 17,11). V Efezu Pavel učil Boží slovo každý den během polední pauzy v přednáškové síni filozofa Tyranna.

A tak mocí Páně rostlo a rozmáhalo se jeho slovo. (Sk 19,20)

V Ko 3,16 Duch svatý přikazuje křesťanům, aby v nich v plnosti přebývalo Boží slovo. Timoteovi dává Pavel instrukce:

Než přijdu, ujmi se předčítání, kázání, vyučování. (1Tm 4,13)

A když znovu píše Timoteovi na konci svého života:

Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. (2Tm 4,2)

Jan napsal mládencům, že jsou silní, protože v nich zůstává Boží slovo (1J 2,14). Petr říká křesťanům, že mají toužit po Slově právě tak, jako novorozenci touží po mateřském mléku (1Pt 2,2) a Jakub, nevlastní bratr Pána, připomíná rozptýleným věřícím, že mají v tichosti přijímat zaseté Slovo, které má moc spasit jejich duše (Jk 1,21). Jakubův bratr Juda napsal:

Ale vy, milovaní, pamatujte na to, co předpověděli apoštolové Pána našeho Ježíše Krista. (Ju 17)

Pamatujte na slova apoštolů a připomínejte si je. Držte se Božího slova. To je souvislé svědectví nejenom Nového, ale také celého Starého zákona. To je vyznání i život Kristovy církve. A to nás vede k dalšímu bodu – Kristus je hlavou církve, ale to neznamená jenom autoritu a vládu, ale to znamená také:

B. Život

Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. (J 6,68)

Kristus je náš život. Bez hlavy je tělo mrtvé. Oddělte tělo od hlavy a nezůstane vám nic. Podobně jako je Slovo prostředkem Kristovy vlády v církvi, tak je také Slovo kanálem, kudy proudí Kristův život do církve. Toto je slovo života. Tady je plnost Ducha svatého, tady je všechna pravda o Kristu, tady je všechno, co potřebujeme ke zbožnému životu, tady je moudrost ke spasení, jenom skrze Slovo budeme připraveni ke každému dobrému činu!

Bůh Ho dal jako hlavu … církvi, která je Jeho tělem… (Ef 1,22-23)

Z Krista proudí do církve život a proudí skrze Slovo. A to je další důvod, proč je tak životně důležité, aby se církev shromažďovala kolem Božího slova. Bez Božího slova bude církev bez života. Jak ale poznáte poslušnost? Jenom podle činů. To ukazuje, kde je a kde naopak není život z Krista. Souvisí to s Kristovou vládou, s podřízeností Kristu.

Musíme se tady zastavit a ptát se, jak jsme na tom my sami. Neobelháváme sami sebe? Jsme poslušní jenom svými ústy nebo také svým jednáním? Jsme poslušní Božímu slovu nebo svým představám o Božím slově? Jsme poslušní tomu, proti čemu ďábel a svět kolem nás vede boj – protože to je obvykle klíčové místo? Jsou křesťané, kteří si myslí, že vedou dobrý boj, ale přitom stojí na místě, kde by vůbec stát neměli! A takový boj není bojem podle Písma, ale bojem lidských představ. Jsou křesťané, kteří zápasí o holý duchovní život ve sborech, které jsou prosáklé falešným učením, liberalismem nebo ekumenismem. Myslí si, že bojují za Kristovu věc, protože na tom hrozném místě budou vzorem a inspirací pro ostatní, a podaří se jim něco změnit, myslí si, že krvácí pro Pána, ale místo toho drží meč za špatný konec a zraňují sami sebe, protože jasný příkaz Písma zní: Odděl se od falešného učení i každého kompromisu. Jsou na špatném místě a nebojují boj, který by byl Kristův.

Kristus je naší hlavou a to znamená, že je tady autorita, vláda Krista a je tady život. Dvě věci, které patří k sobě. Kde není Kristova vláda, tam není ani Kristův život. Kde není poslušné jednání podle Slova Kristova, tam není Jeho vláda, a to znamená, že tam není ani jeho život. Ale kde je Kristova církev, tam bude Boží slovo v centru života církve a bude tam také poslušnost Božímu slovu a bude tam život, který tryská z Krista. To nás vede k poslednímu bodu:

III. Tělo Kristovo

…ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem… (Ef 1,22-23)

Církev, to je shromáždění Božího lidu, to společenství svatých, církev to je místo, kde se projevuje Kristova vláda a kde je také Kristův život.

Nikde jinde na světě není Kristova vláda tak patrná, jako v církvi. Hledáte život, který dává Kristus? Věčný život? Spasení z hříchů a ze smrti? Potom musíte být v církvi. Potřebujete být na místě, kde se čistě káže Boží slovo, kde se církev radostně a poslušně podřizuje tomuto Slovu a tak oslavuje svého Pána. Církev není o tom, že se jen tak sejdeme, abychom byli spolu! Církev je místem, kde zvláštním způsobem přebývá Kristus, protože církev je jeho tělem.

Na žádném jiném místě na světě nenajdete spasení tak zřetelně a jasně, jako v Kristově církvi. Na žádném jiném místě není přítomná Boží moc tak jasně a zřetelně, jako v Kristově církvi. Církev Ježíše Krista je místem, kde se nejzřetelněji a nejpravdivěji dává světu poznat Bůh.

Bůh pracuje v církvi tak, jako nikde jinde ve světě – a pamatujte na to, co jsme si řekli o církvi – to není denominace, ale místní sbor. Tak jako je Boží slovo nástrojem podřízení se Kristu a nástrojem Kristova života Boží slovo, tak je pro svět tímto nástrojem právě církev. Tady můžeme vidět tu důležitost, životní nutnost toho, aby církev byla skutečnou církví, tedy aby Boží slovo bylo v centru všeho jejího dění, aby se neoddělovala od své Hlavy tím, že bude ignorovat slovo Boží.

Dnes je mnohdy Boží slovo zpochybňováno jako nedůvěryhodné, nedostatečné, nepravdivé, a to až do té míry, že je zavrhováno jako něco zastaralého, nepraktického, něco, co křesťané nepotřebují a na čem ve skutečnosti nezáleží. Důsledkem toho je, že není nutné poslouchat Boží slovo, stačí, když se jím budeme inspirovat, stačí, když si vybereme, co nám připadá praktické a vhodné pro naše životy a pro život církve. Křesťané jsou potom vyhladovělí a hledají život, Slovo života a Kristovu vládu všude možně – jezdí po konferencích a různých setkáních v naději, že nasytí svou duši. Jak tragicky se mýlí! Církev je tím místem, kde Bůh sytí duše hladových. Živá a Kristu poddaná církev je místem, kde zní Slovo pravdy, které je chlebem pro naše duše. Ale hladová duše toto nevidí.

Moji milí, křesťan je ten, kdo má hlad po Božím slově, a proto je v církvi. Křesťan je ten, kdo touží po Pánově přítomnosti, a proto ho najdete tam, kde je Pán, hlava církve – tedy ve shromáždění Božího lidu. Neexistuje lepší místo, kde bychom lépe růst ve víře a v poznání Pána Ježíše Krista než je shromáždění Božího lidu, církev. Neexistuje místo, kde bychom mohli lépe a jasněji uctívat svého Pána než ve společenství církve.

Pro mnohé je dnes shromáždění církve alternativním programem nedělního dopoledne nebo úterního večera. Mnohé věci a aktivity jsou v jejich očích důležitější, než je shromáždění Božího lidu. Milí přátelé, potřebujeme porozumět tomu, že církev je Božím plánem číslo jedna od stvoření světa. Jde o nevěstu Kristovu. Ženich netouží po ničem jiném než být se svou nevěstou. Na ni se upíná celá Jeho pozornost, po ní touží celým srdcem a pro ni dělá všechno, aby byla krásná, čistá, svatá a připravené pro svého Ženicha. Muž miluje ženu jako své tělo (Ef 5,28). Právě tak miluje Kristus svou církev.

Moje otázka zní: Jste její součástí? Jste v Kristu? Pokud ano, nezanedbávejte společná shromáždění, ale společně s bratry a sestrami se radujte a vyhlížejte slavný den příchodu svého Ženicha. Možná přemýšlíte nad tím, co máte dělat, protože nejste součástí žádné místní církve, nebo jste ve sboru, kde se nekáže Boží slovo, nebo tam dochází k mnoha kompromisům. Chtěl bych vás povzbudit, abyste se nebáli oddělit se od takových svazků – ať již na rovině osobní nebo na rovině sboru. Bůh je věrný, a jestliže mu patříte, o vás zachová a povede dál, otevře nové dveře, dá nové příležitosti. Možná se bojíte, že byste zůstali sami, možná máte strach, že přijdete o přátele, vaše děti nebudou mít vrstevníky nebo cokoliv podobného.

Kdo miluje otce a matku více nežli mne, není mne hoden. (Mt 10,37)

Musíte se ujistit, že nesete Kristův kříž, který je o poddanosti jeho slovu, ne svůj vlastní, který vydáváte za Kristův. Možná si říkáte, že přece nemůžete začít nový sbor, protože jste nestudovali teologii, nemáte Ph.D. z biblického poradenství, neumíte zakládat sbory. Ale kdo založil ty sbory v Písmu? Apoštolové přišli a kázali evangelium a potom obvykle museli rychle utéct. Kdo tam zůstal? Křesťané, kteří se zrovna obrátili! Co dělali? Pravidelně se scházeli, modlili se spolu, četli Bibli, studovali jí, vykládali a žili podle ní. A to je církev!

Milí přátelé, všichni kazatelé, kteří zde dnes stáli, jsou staršími z nezávislých sborů – většina těch sborů není velkých a všichni jsme začínali v maličkém společenství. V Ústí jsme byli dvě rodiny a tři další dospělí, kteří nebyli z Ústí. Když naše rodina šla před dvěma lety do Prahy, počítali jsme s tím, že začneme nový sbor s Pavlem a Klárou Steigerovými. Bůh to nakonec udělal jinak. Sbor v Kladně začínal tak, že se dvě rodiny začaly scházet a studovat spolu Boží slovo. A mohl bych pokračovat dál a dál. Bůh je věrný. Ale chce věrnost i po nás. Nebude žehnat kompromisům, nebude žehnat skákání na obě strany.

Chci vás povzbudit k věrnosti Kristu a jeho církvi. Můžete s námi mluvit – jsme připraveni pomoci vám, jak jen to bude v našich silách.

Kristus miluje svou nevěstu a vede i nás, abychom rostli v lásce k němu a k jeho lidu. Amen.