Zapsáno před devíti stoletími
Tento Boleslav (II.) spravoval knížectví po smrti otcově třicet dvě léta, jako kníže nejvýtečnější; ve věcech spravedlnosti, katolické víry a křesťanského náboženství byl nejhorlivějším vykonavatelem a nikdo u něho nedosáhl církevní ani světské hodnosti penězi. Byl také, jak skutky svědčí, v bojích vítězem nejvítěznějším, ale k přemoženým slitovníkem nejmilostivějším a zvláštním milovníkem míru. Největším bohatstvím mu byla válečná výzbroj a sladké zalíbení ve zbraních. Neboť více miloval tvrdost oceli než lesk zlata; v jeho očích se neznelíbil žádný schopný muž a nikdy se mu nezalíbil neschopný, k svým lidem byl mírný, k nepřátelům hrozný.
Tento přeslavný kníže byl v manželství spojen s Hemmou, jež byla rodem nad jiné ušlechtilejší, a což zasluhuje ještě větší chvály, ušlechtilostí mravů mnohem výtečnější. S ní zplodil dva syny výborného nadání: Václava a Boleslava; Václav však již v útlém mládí zdejší křehký život zaměnil za věčnost; Boleslav pak po úmrtí otcově uvázal se v moc knížecí, jak se v dalším vypravování ukáže.
A když se přiblížily dny svrchu řečeného knížete Boleslava, kdy už měl za smrt vyměnit život věčný, povolal svého potomka stejného jména, na živu zůstalého, a v přítomnosti své manželky Hemmy a velikého zástupu velmožů, jak mohl – neboť slova mu již přerývaly vzdechy – takto oslovil milého syna:
„Kdyby mohla matka dítěti svého lůna dát dary moudrosti tak, jako mu dává mléko prsou, nikoli příroda, ale člověk stvořený by vládl v stvoření. Přece však Bůh udělil některé své dary lidem, jako byli Noe, Izák, Tobiáš a Matatyáš, alespoň tak, že kterým oni požehnali, těm požehnal Bůh, a které oni zřídili k životu dobrého chování, těm popřál i Bůh stálostí. Tak i dnes, milý synu, kdyby zde nebylo milosti Ducha svatého, málo prospěje honosnost mých slov. Knížetem – praví Bůh – jsem tě ustanovil, nevynášej se, nýbrž buď jako jeden z nich, to jest: ač se cítíš vyšším nad jiné, poznej přece, že jsi smrtelný, a nehleď na slávu důstojnosti, jíž jsi vyvýšen na tomto světě, nýbrž usiluj o dílo, které s sebou poneseš do hrobu. Tato přikázání Boží si napiš do svého srdce a těchto napomenutí svého otce neopomíjej: Kostelní prahy často navštěvuj, Bohu se klaněj, jeho kněží cti, nebuď rozumný sám u sebe, nýbrž raď se s více lidmi, zda rozumějí věci v stejném smyslu. Snaž se líbit mnohým, hleď však, jakým. Všechno projednej s přáteli, ale předtím přemýšlej o nich. Spravedlivě suď, ale ne bez milosrdenství. Vdovou a příchozím nepohrdej, stojí-li u tvých dveří.
Na minci dbej, však střídmě, a neměň její podobu.
Neboť obec, byť mocně vzrostla, lichou podobou mince bude rychle obrácena vniveč. Je v tom cosi, milý synu, že Karel, král nejmoudřejší a nejmocnější, s nímž se nemůžeme srovnávat my, velmi nízcí, když se rozhodl svého syna Ludvíka po sobě povýšit na trůn, zavázal ho hroznou přísahou, že se nesmí v jeho království lstivě a nešlechetně cenit váha nebo mince. Zajisté žádná pohroma, žádný mor a hromadné umírání, ani kdyby nepřátelé celou zemi loupením a pálením pustošili, tolik by neuškodily lidu Božímu jako časté měnění a podvodné horšení mince. Která zhouba nebo která pekelná litice nelítostněji olupuje, hubí a ochuzuje ctitele Kristovy než panovnický podvod s penězi? A přece povstanou po čase, až zestárne spravedlnost a zesílí nepravost, ne knížata, ale zloději, ne správcové lidu Božího, ale ničemní vyděrači, skrblí lakomci bez milosrdenství, nebojící se Boha vševidoucího, kteří třikrát i čtyřikrát do roka měníce minci, upadají v osidlo ďáblovo ke zkáze lidu Božího. Neboť takovými ničemnými pletichami a vymýšlením zákonů zúží hranice naší země, jež jsem já rozšířil až k horám za Krakovem, jež slovou Tatry, milostí Boží a zámožností lidu. Neboť královou slávou i ctí je bohatství jeho národa; těžkostí pro pána nikoli pro lid, je otrocká chudoba.“
Chtěl mluviti dále, ale v poslední hodině ústa knížete ztuhla, a než mohl vyřknouti slovo, usnul v Pánu a stal se nad ním pláč veliký; dnem jeho smrti byl den 7. února roku od narození Páně 999.
Kosmas (1045–1125)
Přidat komentář