Dále mu Bůh řekl: „Já jsem Bůh všemohoucí. Ploď a množ se; vzejde z tebe národ a společenství pronárodů, i králové vzejdou z tvých beder. (Gn 35,11)
V Gn 28 Bůh oznamuje Jákobovi, který byl bez ženy, bez dětí, bez domova, že z něj bude velký národ, tak v Gn 35 Bůh Jákobovi, který má několik žen, má dvanáct dětí a zanedlouho se mu narodí třinácté – dvanáctý syn, Bůh Jákobovi přikazuje, že z něj má být národ. Dává mu stejný příkaz, jako dal Adamovi a Evě – ploďte se a množte se. Vidíme tady kontinuitu, vidíme tady jednotu Božího záměru, vidíme tady jasné směřování k jedinému cíli – ke Kristu. To je to Požehnání s velkým ‚P‘. Z Jákoba bude národ i společenství pronárodů, mezi jeho potomky budou králové. Ale všechno směřuje k tomu Jedinému, k tomu, který byl zaslíbený už Adamovi a Evě, k tomu, který se stal tělem, když se naplnil stanovený čas – k Pánu Ježíši Kristu.
Nešťastné chození uprostřed soužení. Ne, je to požehnané chození, protože pro něj existuje zvláštní zaslíbení. Dejte mi zaslíbení, a co je to trápení? Co mě tu můj Pán učí říkat? „Obživíš mne.“ Budu mít více života, více energie, více víry. Není to často tak, že nás těžkosti oživují, jako závan studeného vzduchu v okamžiku, kdy je člověku na omdlení?
V Bibli se vytrvalé ozývá volání po oddělení se. Tato slova: „Oddělit se! Oddělit se!“, která tak často zaznívají ve sněmovně a nutí každého člověka, aby se postavil na jednu ze stran, promlouvají ze stránek Písma od prvních veršů, které vyprávějí o tom, jak Bůh oddělil světlo od tmy.
I když jsme měli lidské utěšitele a žehnali jsme jim za jejich laskavost, nikdo nemůže utěšit jako ty, Bože, protože ty jsi „Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy“. Pojď tedy, milý Pane, pomoz nám rozprostřít tuto hostinu hojnosti a uspořádat ji před našima očima, abychom viděli, jaký máme důvod „těšit ty, kdo jsou v nějakém soužení, útěchou, kterou jsme sami utěšováni od Boha“.
Když se člověk pokořuje před tím, kdo je vyššího postavení, není to vždycky pravá pokora, ale protože je nižšího postavení, pokoří se ze strachu nebo proto, že u něho hledá slitování. Ale kdyby mu byl roven, možná by dokonce hrozil.
Hle, čtenáři, kolik věcí ti připomíná, čím jsi – padlým stvořením! V neposlední řadě se jedná o těžkosti a útrapy tohoto proměnlivého světa. Slunce, měsíc a planety ve svém běhu, neklidný vítr i věčně tekoucí, nikdy se nezastavující řeka – to jsou obrazy neustálé námahy člověka (v. 4-7).
Nezasévejme dnes pro své tělo, protože sklizeň bude prohnilá – vždyť k tomu tělo vždy tíhne. Místo toho se svatým odhodláním žijme pro nejvyšší, nejčistší a nejduchovnější cíle a snažme se uctívat svého nejsvatějšího Pána tím, že budeme poslouchat jeho nejmilostivějšího Ducha. Jaká to bude sklizeň, až budeme sklízet život věčný!
