Šídlem propíchnuté ucho

Šídlem propíchnuté ucho

Kázání č. 1174 kázané v den Páně 24. května 1874

  • Prohlásí-li otrok výslovně: „Zamiloval jsem si svého pána, svou ženu a syny, nechci odejít jako propuštěnec“, přivede ho ke dveřím nebo k veřejím [KRAL: přivede ho … před soudce], probodne mu ucho šídlem a on zůstane provždy jeho otrokem. (Ex 21,5-6)

Otroctví, které existovalo mezi starověkými Židy, se velmi lišilo od toho, co tak pokrylo hanbou lidstvo v moderních dobách. A je třeba si pamatovat, že Mojžíš v žádném případě neustanovil otroctví. Zákony ohledně otroctví byly zamýšleny k jeho potlačení, vymezení do úzkých hranic a výslednému skončení. Bylo tomu podobně jako se zákonem rozvodu: Mojžíš vydal ten zákon, neboť věděl, jak hluboko je v lidech rozvod zakořeněný, takže nebylo možné ho zakázat. A tedy, jak nám říká Ježíš, Mojžíš pro tvrdost jejich srdcí dál trpěl jejich rozvody. A tak můžu říct, že pro tvrdost jejich srdcí dál strpěl, že si ponechávali druhé lidi v nucené službě, ale udělal zákony tak přísné, že tomu skoro úplně zamezil.

Mezi dalšími represivními opatřeními bylo tohle, že když otrok uprchl od svého pána, nikdo podle zákona nesměl napomáhat tomu, aby byl poslán zpět. S takovým zákonem jasně vidíme, že nikdo nemusel zůstat otrokem, protože mohl utéct, kdyby chtěl. Nikomu do toho nic nebylo – byl by to hřích pro každého, kdyby ho nutil vrátit se. Jestli tedy člověk může jít, kam chce, jeho otroctví se velmi liší od toho, co je stále prokletím v mnoha částech světa. Věc se měla tak, že nemajetní lidé, kteří nemohli zaplatit, byli zákonem nuceni dát se svým věřitelům do služeb na určitou dobu, jak tu čteme, na šest let.

Člověk, který se dopustil krádeže, místo aby byl za státní peníze poslán do vězení, byl pokutován sedmkrát; a když neměl peníze, byl donucen k službě, dokud se nevykoupil, což vůbec není neobhajitelným ustanovením. Myslím, že je v něm mnoho drsné spravedlnosti. Někdy, zvlášť chudý člověk, sám prodal své služby na šest let, jak bylo předepsáno, nějakému bohatému člověku, který tak byl zavázán ho ubytovat, živit a šatit; vlastně je to ten samý systém jako v některých částech naší země, kde je člověk najat na jeden rok za stravu a plat.

Tak ten zákon tedy říkal, že jestli se někdo prodal do služby nebo byl kvůli své neschopnosti zaplatit prodán svému pánu, po šesti letech byl svobodný a mohl si jít, kam chtěl.

My to teď využijeme jako typ, jako obraz, abychom z toho měli, s Božím požehnáním, morální užitek. První použití je tohle. Lidé jsou podle přirozenosti otroci hříchu. Někteří jsou otroky opilství, někteří chtíče, někteří lakomosti, někteří zas lenosti; ale obecně vzato jsou v životech lidí příležitosti se z toho vymanit. Nastanou různé změny, které je vzdálí od starých společníků a dají jim malou naději na svobodu, nebo na ně přijdou období nemoci, které je vzdálí od pokušení a dají jim příležitost zamyslet se.

Nejvíc ze všeho pak přicházejí období, kdy je svědomí probuzeno věrným kázáním Slova a kdy se člověk sebere a ptá se svého ducha: „Jsem služebníkem ďábla, ale teď mám příležitost získat svobodu. Mám se vzdát hříchu? Mám se modlit k Bohu, aby mi dal milost vymanit se ďáblu se stát se novým člověkem, nebo nemám?“ Taková chvíle může teď nastat pro nějakého hříšníka právě tady. Prosím tě, drahý příteli, neber to na lehkou váhu, protože takovéto chvíle možná často nepřijdou. A jestli přijdou a ty je svévolně odmítneš, možná už se nikdy nevrátí. Jestliže ses rozhodl být otrokem svých vášní, pak tě tvé vášně opravdu zotročí. Jestli jsi spokojený jako otrok sklenky, sklenka tě svým kouzlem bude pevně držet jako rukojmí v bronzových řetězech. Jestli jsi ochoten být otrokem nevěry a tělesných potěšení, jednou zjistíš, jak tě svázaly jako ocelovými pouty a budou tě srážet navěky. Jsou chvíle, kdy se lidé můžou osvobodit, jejich vězeňské dveře jsou na chvíli otevřené. „Málem bys mě přesvědčil, abych se stal křesťanem“, volá Agrippa (Sk 26,28). Felix se chvěje a je rozhodnutý poslechnout si víc o téhle věci. Mnozí jiní ve stejném stavu jsou všechno jen ne svobodní; vědomě si vybrali zůstat takoví, jací jsou, a následkem toho jim hřích propíchl ucho, a od toho dne je jen málokdy trápilo svědomí. Hřeší beztrestně. Po schodech do pekla sestupují čím dál rychleji. Což jsem neviděl mnoho takových, pro něž jsem doufal v lepší věci? Zlý duch z nich vyšel a na čas je nechal samotné; kdyby byla milost vstoupila a naplnila dům, zlý duch by se nikdy nevrátil; ale oni přilákali toho zlého ducha zpátky, který přišel se sedmi dalšími duchy, horšími než on sám, a tak konec těchto dříve nadějných osob byl horší než jejich začátky (Mt 12,45). Otroku hříchu, budeš svobodný? Duch Boží ti pomůže přelomit všechna pouta; Vykupitel tě zbaví okovů; jsi připraven na svobodu? Nebo si tvé srdce vědomě zvolí zůstat v Satanově poddanství? Jestli ano, dej si pozor. To šídlo zvyku ti může propíchnout ucho, a pak už pro tebe nebude naděje na zlepšení, budeš oběť sama sebe, otrok tvých hříchů, modlář svého vlastního břicha, zavrženíhodný slouha tvých vlastních vášní. „Kdo se chce osvobodit, musí zlomit svá pouta“, zní staré přísloví, ale já to vylepším - kdo se chce osvobodit, musí volat ke Kristu, aby zlomil jeho okovy; ale jestli na svobodu nechce a objímá své okovy, jeho krev bude na jeho hlavě.

Křesťane, tady je lekce pro tebe. Jestli Satanovi služebníci tak milují svého Pána, o co víc bys ty měl milovat svého! A když se oni zuby nehty drží jeho služby, i když přináší bídu jejich domovům, nemoc jejich tělům, bolesti jejich hlavám a chudobu do jejich peněženek, můžeš ty jen pomyslet na to, že bys opustil tak dobrého a požehnaného Pána, jehož jho netlačí a břemeno netíží? (Mt 11,30) Jestli oni následují Satana do pekla, jistě ty můžeš říct -

„Třeba skrz plameny a záplavy, jestli mě Ježíš povede,

budu ho následovat, kamkoli půjde.“

Oni jsou ochotnými služebníky Satana; buďte vy, s mnohem větší horlivostí, ochotnými služebníky Krista.

Náš text nám dává ještě jednu lekci: ve 40. žalmu v 6. verši najdete výraz užitý naším Pánem, nebo Davidem v proroctví zosobňujícím našeho Pána: „uši jsi mi otevřel“ (KRAL), „protesals mi uši“ (EP). Ježíš Kristus zde s největší pravděpodobností mluví o sobě a říká, že je kvůli nám na věky ochotným služebníkem Božím. Zůstaňme u toho chvilku. Před celými věky, dřív, než všechny viditelné věci začaly existovat, Ježíš vstoupil do smlouvy se svým Otcem a stal se kvůli nám služebníkem služebníků. Po celé dlouhé věky nikdy neodstoupil od téhle smlouvy. I když Spasitel věděl, že cena za smíření bude jeho krev, nezalekl se a jeho lítost nad námi se nezmenšila, protože jeho ucho bylo propíchnuto.

Kvůli nám se stal celoživotním služebníkem Božím. Miloval svou nevěstu, církev. Miloval své drahé syny, své děti, které předem vyhlédl, když se díval budoucími věky, a za žádnou cenu by se jich nevzdal. Kvůli našemu dluhu jsme se stali otroky, a Kristus se stal služebníkem místo nás. Když přišel do betlémské stáje, tehdy bylo jeho ucho opravdu probodnuto; protože Pavel cituje paralelní výraz „Připravils mi tělo“. Byl zavázán k Boží službě, když přišel jako v lidském těle, neboť „v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži“. Když přišel k vodám křtu v Jordánu a řekl: „Je třeba, abychom naplnili všechnu spravedlnost“, a pak šel před soudce a řekl prostě, že miluje svého Pána, kterému byl zavázán sloužit, že miluje svou církev, své maličké, a že pro ně chce být služebníkem navěky.

Když stál tváří v tvář Satanovi v poušti, jeho úhlavní nepřítel mu nabídl všechna království tohoto světa, proč je tedy nepřijal? Protože dal přednost kříži před korunou, neboť jeho ucho bylo probodnuté. Potom mu lidé na vrcholu jeho popularity nabídli korunu, ale on se jim skryl. Proč? Protože přišel trpět, ne kralovat; jeho ucho bylo probodnuto pro vykupitelské dílo a on byl stísněný, dokud ho nedokonal. V Zahradě, když mu krvavý pot stékal po tváři, řekl: „Je-li možné, ať mne mine tento kalich“, proč tedy ten kalich neodložil? Kdyby se mu chtělo, mohl by si povolat dvanáct legií andělů a ti by ho přišli zachránit. Proč nesvolal tu nebeskou ochranku?

Nebylo to z toho důvodu, že se plně vydal do služby pro naši záchranu? Před soudci by se býval mohl zachránit. Proč to neudělal? Jedno jediné slovo, když stál před Pilátem, by bývalo zlomilo moc proroctví, tak proč zůstal němý jako ovce před střihači? Proč se nechal zesměšnit a poplivat, proč dovolil, aby ho trýznitelé tahali za vlasy a vousy? Proč se ponížil až k smrti, proč na kříži prolil svou vlastní krev? On to všechno podstoupil, protože to vykonal pro nás, on se nás ujal. Jeho ucho bylo probodeno; on za žádnou cenu nemohl opustit svou drahou a milovanou církev.

„Ano, řekla jeho láska, pro ni půjdu

hlubinami bolestí a utrpení;

a na kříži snesu i rány smrti.“

On by býval nepřijal vysvobození před smrtí, i když by býval mohl. „Zachránil druhé, sám se zachránit nemohl“. Slyšte, věřící! Jestliže se Ježíš nevzdal svého požehnaného úkolu, budete snad vy chtít vzdát se služby jeho lásky? Když on se nezastavil, dokud neřekl: „Je dokonáno“, nebude vás jeho láska inspirovat k vytrvalému životu, abyste jednou mohli říct: „Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval“? Můžeš snad jít zpátky, když Ježíš jde před tebou? Můžeš jen pomyslet na cestu zpět? Můžeš myslet na zběhnutí a odpadnutí od víry jinak než s odporem, když vidíš svého Pána, jak je připoután k šibenici Kalvárie, krvácí a umírá a pak leží v hrobě kvůli nám? Neřekneš snad: „Ať je mé ucho propíchnuto k jeho službě, stejně jako jeho ucho bylo probodeno pro mě“? 

Kéž nám tyhle postřehy poslouží jako úvod k našemu kázání; i když se budu snažit mluvit krátce, tohle téma se nás velmi vážně týká. Bratři a sestry v Kristu, myslím, že mluvím za vás všechny, kteří milujete Ježíše, když řeknu, že jsme právě teď ochotni vzít na sebe věčnou službu pro Krista. Abych vás vedl k obnovení vašeho odevzdání se Kristu, budu mluvit o naší volbě věčné služby a o našich důvodech pro takovou volbu, a pak vás vyzvu, abyste si zkusili probodnout uši některou z ostrých jehel, které tu mám k tomuhle účelu připravené.

I. Nejprve mluvme o naší volbě věčné služby.

První věcí je, že máme moc získat svobodu, jestliže chceme. Tohle je pro mě velmi památný den. Odpusťte mi, že mluvím o sobě, nemůžu si pomoct. Je tomu právě dvacet čtyři let, kdy jsem se ve křtu oblékl do Ježíše Krista, kdy jsem mu slíbil, že budu jeho služebníkem; a právě dnes mu sloužím čtyřikrát šest let a myslím si, že mi říká: „Můžeš si jít, jestli chceš.“ V podstatě to samé říká každému z nás: „Můžete svobodně jít, kam chcete, nebudu vás držet v neochotné službě.“

Můžete jít na celou řadu míst; je tu svět, tělo a ďábel. Za pána si můžete vybrat jednoho z těchto tří. Ježíš vás nebude držet proti vaší vůli. Toužíte si jít po svém, osvobodit se za jha Kristova? Můžu mluvit jen sám za sebe a vy můžete jen říct „Amen“, jestli chcete, ne jinak. „Požehnáno buď jeho jméno“, nikdy nechci a nebudu chtít osvobodit se z jeho drahého jha. Spíš řeknu:

„Té milosti velikým jsem dlužníkem,

denně jsem nucen vyznat.

Ať ta milost, Pane, jako pouto

drží mé srdce u tebe.“

Chci mu sloužit ne jen dalších čtyři a dvacet let, ale čtyři a dvacet miliónů let, ano na věky a na věky, neboť jeho jho netlačí a jeho břemeno netíží. Říká se o Židech: „Pokud měli ponětí o zemi, ze které vyšli, měli příležitost se vrátit“, a stejně tak my; vrátíme se do země zkázy? Půjdeme zpět do věčného zahynutí? Zřekneme se našeho Boha? Ne, z milosti Boží se tohle nemůže stát! My máme namířeno do Kenaánu a do Kenaánu půjdeme. Naše srdce často bloudí, ale milost je drží pevně u sebe, a naší modlitbou je:

„Jsme, Pane, náchylní k bloudění, cítíme to,

jsme slabí, máme sklon opustit Boha, kterého milujeme.

Vezmi si naše srdce a zapečeť ho,

zapečeť ho ve tvých výšinách.“

Tak jestli bychom tedy mohli odejít, kdybychom chtěli, ale my nechceme, jsme ochotní vyznat před soudci – to je veřejně, přede všemi, kteří se tu dnes shromáždili, kteří budou našimi soudci – že i když bychom mohli svobodně odejít (říkáme to prostě a bez zajíkání), že si ani v nejmenším nepřejeme odejít od Krista. Jestliže služba Kristova je poutem, Pane, polož na nás pouto dvojité. Jestliže tvá služba jsou okovy, Pane, spoutej nám ruce i nohy, protože tvoje poddanství je jediná dokonalá svoboda. Ano, jestli tomu tak musí být, vyznáme zde:

„Je dokonáno! Ta velká dohoda je uzavřena.

Já jsem Pánův, on zas je můj;

on mě přitáhl, já ho následoval,

okouzlen toužím poslouchat Boží hlas.“

A přidáme slova:

„Samotné nebe vyslyšelo ten slavnostní slib,

a denně uslyší ten obnovený hlas,

dokud se v poslední hodině neskloníme

a v smrti požehnáme tomu vzácnému poutu.“

Jsme ochotni to říct veřejně a otevřeně a jsme také ochotni nést následky. Opravdu? To je otázka. Jestli máme v úmyslu být navždy Kristovými služebníky, musíme očekávat zvláštní obtíže, o kterých svět nemá tušení. Propíchnutí našeho ucha je zvláštní bolest, ale obě uši jsou připravené na šídlo. Pánova služba s sebou nese obzvláštní zkoušky, neboť nám řekl: „Každou ratolest, která nese ovoce, čistí.“ Jsme ochotni snést takové čištění? Co to je za syna, jehož otec netrestá a nekázní? Jsme ochotni být takhle ukázňováni a trestáni? Ano, řekneme bez nucení: Ať to bude cokoli, sneseme to, dokud nás Pán bude držet a pomáhat nám zůstat věrnými.“ Neopovažujeme se zběhnout z jeho služby, za nic na světě: nic nás nemůže pohnout k tomu, abychom zanevřeli na jeho dům a dílo, neboť jásajíce nad trvající milostí si troufáme říct: „Kdo nás odloučí od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu?“ (Ř 8,35) Rádi sneseme probodnutí našeho ucha. Možná přijde v podobě ještě většího pohanění od lidí. Někteří z nás už ho ochutnali víc než dost a až do dneška byli velmi zneužíváni a posmíváni, ale nic z toho nás ani nehne. Čeká nás ještě krutější výsměch mezi nebem a zemí? Jistě, že čeká. Jen ať přijdou. V tuhle hodinu vážně sám za sebe prohlašuji:

„Jestli má moje tvář pro jméno tvé

snést hanbu a ostudu,

přivítám hanbu a ostudu pozdravím,

neboť ty na mě budeš pamatovat.“

Neřeknete to samé, milovaní? Nebudete sloužit Kristu za všech okolností a se všemi riziky? Nebudete ho následovat bahnem a bažinou, až na větrný svah kopce, kde bitva zuří nejdivočeji? Samozřejmě, že budeme, jen když nám Pán dá k tomu milost; jen když v nás bude přebývat Duch svatý. Netoužíte následovat Beránka, kamkoli půjde? Zdráháte se přinést oběť největší? Netoužíte zůstat věrní, i když by všichni pravdu opustili? Ano, my toužíme sloužit Kristu věčně a také snést, co ta služba obnáší. Mluvím ze srdce každého, kdo miluje Krista, když řeknu, že my mu nechceme sloužit trouchu, my mu toužíme sloužit moc;  Čím víc nám toho uloží, tím víc ho budeme milovat; čím víc nám toho dá nést pro jeho jméno, když nám k tomu dá náležitou milost, tím víc se budeme radovat. Tohle je veliký život, který je velice užitečný nebo velice trpící nebo velice pracovitý pro Ježíše Krista Spasitele. Necítíme snad v nitru duše, že místo abychom se chtěli osvobodit, toužíme se ještě hlouběji ponořit do tohoto požehnaného poddanství – nést na svých tělech znamení Pána Ježíše a být tak jeho ocejchovanými otroky navždy? Není snad tohle ta dokonalá svoboda, po které toužíte? Tak tohle je tedy první bod - naše volba věčné služby.

II. Naše důvody pro ni

Člověk by měl mít důvod pro takové závažné rozhodnutí. Sloužíme našemu Pánu po čtyřiadvacet let a nechceme to změnit, ale rádi bychom žili s ním a zemřeli s ním a žili s ním na věky. Mluvíme směle o velmi vážné věci. Jaké máme důvody pro takhle rozhodnou řeč?

   Nejprve můžeme uvést důvody spjaté s ním samým. Sluha v našem textu, který nechtěl přijmout svobodu, řekl: „Miluji svého pána.“ Můžeme to říct? Nemůžu se spokojit a říct to jen tak prostě. Je to pravda, pravda, pravda; kdybych měl začít mluvit o tom, jak ho miluji nebo jak bych ho měl milovat, kompletně bych se zhroutil. I teď se zajíkám pro své city. Cítím lásku ve svém srdci, ale mé srdce je příliš plné, abych se mohl vyjádřit. Jak požehnaného Pána máme! Nemilovat ho? Celá moje přirozenost se dme láskou k němu. Kdo ho může nemilovat? Podívej se na jeho rány, a musíš ho milovat, jestli jsi vykoupený. Podívej se na hlubokou zející ránu, která zasáhla jeho srdce, ze kterého vytekla voda a krev jako lék na tvůj hřích. Kdo by ho mohl nemilovat? Jeho, který umřel pro tebe a koupil tě, ne za stříbro a zlato, ale za své vlastní bolesti a utrpení a krvavý pot a smrt. Opustit ho? Spasiteli, ať nikdy nejsme takovými ďábli, že bychom tě opustili, horší než démoni bychom byli, kdybychom zapřeli tak laskavého Mistra, jako jsi ty, Pane!

   Milujeme našeho Pána, protože nás vykoupil a zachránil před bídou pekla. Milujeme ho, protože nikdy nikde nebyl takový Pán, tak dobrý, tak něžný, tak královský, tak nepochopitelně laskavý, tak naprosto úžasný. Náš Pán je dokonalost sama, celý vesmír nevytvoří někoho jemu rovného. Nemůžeme teď chválit hvězdy, protože jsme viděli slunce. Nemohli bychom si teď začít s prostými pozemskými věcmi, protože na nás shlédl Pán nebes a jeden jeho jediný pohled nám dal si ho zamilovat na věky a na věky. Chtít opustit službu Ježíši? Ani za nic. Takové přání nás ani nenapadne.

Milovaní, jsem si jist, že si nepřejete změnit pány; nebo snad ano? Nejste nadmíru spokojení s jeho zacházením? Když sluha z vesnice odejde si najít práci ve městě, jestli se vrátí do své vesnice, jeho staří přátelé se kolem něho seběhnou a zeptají se: „Tak jak, Honzo, jaká byla služba? Choval se tvůj pán k tobě dobře? Měl jsi hodně práce? Dal ti dost jídla a pořádné oblečení?“ Tak, křesťané, já nebudu mluvit za vás, mluvte sami za sebe, řekněte to svým přátelům a známým, sami jim zodpovězte všemožné otázky. Jestliže vám Ježíš nějak ublížil nebo ukřivdil, řekněte jim to. Řekněte, jestli se k vám někdy zachoval špatně, jestli ano, roztrubte to do celého světa. Nedopusťte, aby se někdo nechal svést ke špatné službě, jestli si o ní myslíte, že špatná je. Co se týká mě, nikdy nebylo horšího sluhy, ale nikdy neměl sluha lepšího pána, než mám já. Trpělivě snášel mé rozmary a špatné způsoby a zacházel se mnou jako se členem rodiny. Často jsem byl jeho domu jen přítěží, přesto jsem od něj nikdy neslyšel hrubé slovo. „Kalich mi po okraj plníš. Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití.“ Musím dnes, i když se vám to možná bude zdát sebestředné, mluvit o jeho dobrotě ke mně. Před  dvaceti čtyřmi lety jsem jako mladík vstoupil do otevřené řeky, abych byl pokřtěn ve jménu Ježíše Krista; umíte si představit, jak nesmělý a ustrašený jsem byl.

Ale když jsem z té vody vstal, všechen strach před člověkem mě opustil, a doufám, že se nikdy nevrátí. Tu noc jsem se poprvé modlil na modlitebním setkání a tenhle jazyk od té doby nepřestal mluvit o jeho drahé lásce -

„Od chvíle, kdy jsem ve víře zahlédl,

jaký mocný proud vytéká z jeho ran,

nemluvím, nemyslím než na lásku Vykupitele,

a tak tomu bude, dokud nezemřu.“

Jen se podívejte, co pro mě můj Pán udělal! Kdyby mi býval někdo řekl: „Ode dneška za dvacet čtyři let budeš kázat ohromným zástupům a budeš mít tolik duchovních dětí, že je ani nespočítáš“, nevěřil bych tomu. Zdálo by se mi to nemožné, aby se někdy mohlo stát něco takového. A přesto tomu tak teď je. Jeho pravice pro mě vykonala úžasné věci a mé srdce ho s úctou vyvyšuje a chválí. Sláva jeho jménu na věky a navždy. Opustit mého Pána! Nedopusť, můj milostivý Pane, aby se někdy v mém srdci zrodila tak nízká a ohavná myšlenka. Drahý Panem jsem navždy tvůj, navždy ti chci líbat nohy a být k tobě poután stále novými pouty lásky.

   Můj bratře, k tobě byl Pán taky laskavý, že? Pojď a mluv sám, mohl bys vyprávět příběhy a zážitky, které jsou stejně pozoruhodné jako ty moje, a každý z nich bys mohl zakončit slovy: „Miluji svého Pána. Nemůžu jinak.“

   Sluha v našem textu, který nechtěl odejít na svobodu, prostě prohlásil, že miluje svou ženu, takže chtěl zůstat nejenom kvůli svému pánu, ale i kvůli lidem v pánově domě – právě z toho důvodu zůstává každý Ježíšův služebník ve šťastném poddanství. Milovaní, někteří z nás by nemohli opustit Ježíše už právě pro ty jeho služebníky, kteří jsou nám tak drazí. Jak bych mohl opustit Boha mé matky? Jak bych mohl opustit Boha mého otce, mého děda a praděda? Moji bratři a mé sestry, jak bych mohl opustit vašeho Boha, jak bych se mohl oddělit od vás, které mám tak rád? 

Manželi, jak bys mohl opustit Boha své ženy? Manželko, jak bys mohla opustit Boha tvých drahých dětí v nebi? Odpočívají v Ježíšově náručí, doufáš, že je brzy uvidíš, nemiluješ snad Ježíše i kvůli těm, které jsi sama chovala v náručí? Není to jen pozemský vztah, který nás spojuje, ale milujeme každého Božího člověka kvůli našemu vztahu ke Kristu. Může opravdu říct o jeho církvi: „Zde jsou mí nejlepší přátelé, zde je má rodina.“ Některá z našich nejcennějších přátelství začala právě pod křížem. S našimi nejlepšími přáteli chodíme bok po boku do Božího domu. Většinu z našich přátel jsme získali právě tím, že jsme s nimi jedno v Ježíši Kristu; a tak chceme stát pevně v téhle staré velké pravdě, v tom starém evangeliu, a to nejen kvůli Kristu, ale i kvůli jeho lidem.

„Teď, kvůli mým přátelům a bratrům,

Pokoj vám, řeknu

A pro Boha, našeho Pána

budu vždycky usilovat o vaše dobro.“

 „Protože miluji svou ženu a děti“, říká ten člověk, „nemůžu odejít na svobodu.“ A my stejně tak.    Kromě toho musím dodat, že někteří z nás se musí držet Krista, protože máme v jeho rodině děti, které bychom nemohli opustit – naše drahé, kteří se o Kristu dozvěděli od nás. Mnozí zde byli poprvé vedeni k Pánu naším učením a našimi modlitbami. Nemohli bychom od nich utéct, drží nás tu jejich láskyplné modlitby. V nich si nás Pán připoutal novými provazy. Sotva najdete ženu, která opustí svého manžela, když má doma sedm nebo osm malých dětí; žádný člověk nemůže opustit Krista, jestliže byl duchovně plodný; pečetě jeho služby nově zapečeťují smlouvu, která ho váže k jeho Pánu. Úspěšný kazatel zůstane věrný; musí stát pevně při církvi a při Hlavě církve, když se mu narodily děti z moci Ducha svatého vírou v evangelium Ježíše Krista.                  

   Další důvody, pro něž se musíme držet Krista, spočívají v nás samotných; a ten první z nich byl tak dobře znám Petrovi. Pán řekl: „I vy odejdete?“ Petr odpověděl jinou otázkou: „Pane, ke komu bychom šli?“ Křesťane, pro tebe není jiná cesta než jít přímo do nebe, neboť kam jinam bys šel? Kam jinam bys mohl jít? Někteří z nás jsou tak ztotožněni s Ježíšem a jeho evangeliem, že svět by nám neměl co nabídnout, kdyby si chtěl získat naše přátelství. Jsme příliš oddáni našemu Pánu na to, abychom chtěli získat lásku a přátelství jeho nepřátel. Už jsme tolikrát nafackovali světu, že nám nemůže odpustit. Překročili jsme Rubikon, a tak už nám nezbývá nic než vítězství nebo smrt.

Kam by se ubohý ztroskotanec mohl skrýt – odpadlík, bývalý známý služebník evangelia? Kde by jen mohl přebývat? I kdyby odešel až na kraj světa, někdo by si pamatoval jeho jméno a řekl mu: „Tys odpadl?“ V nejzapadlejším koutě zeměkoule by se ho někteří posměšně zeptali: „Tys odešel od Boha, ty jsi zapřel víru?“ Kam bychom jen mohli jít? Musíme se držet Krista. Z nutnosti k němu musíme lnout.

A proč bychom také měli jít? Jen řekněte, bratři, znáte jediný důvod, proč bychom měli opustit Ježíše Krista? Umíte si představit takový důvod? Nemám dost silnou představivost, tak se o to ani nepokouším. Vidím milión důvodů proč se ho držet jako klíště, ale ani náznak důvodu proč ho opustit.  

A kdy bychom ho měli opustit, kdybychom ho opustit museli? Opustit ho, když jsme mladí? Tehdy ho přeci potřebujeme, aby nás provedl naším mládím. Opustit ho ve středním věku? Vždyť tehdy chceme, aby nám pomáhal nést náš kříž, abychom se nezhroutili pod každodenním břemenem. Opustit ho ve stáří? To už vůbec ne! Tehdy ho žádáme, aby rozveselil hodiny našeho slábnutí. Opustit ho v životě? Jak bychom bez něj žili? Opustit ho ve smrti? Jak bychom bez něj umírali? Ne, musíme se ho držet: musíme ho následovat, kamkoli půjde.

To je tedy několik z mnoha důvodů, proč chceme být jeho služebníky navždy.

III. Nakonec chci já probodnout vaše ucho

Opravdu máte v úmyslu zůstat v poddanství na celý život? Křesťané, opravdu to chcete? Pojďte a spočítejte si náklady, a jestli chcete, přijďte, jste vítáni! Kříž barvy krve stojí na našem praporu, chcete se s rozvahou upsat na celý život? Každý, kdo chce zběhnout, smí odejít. Kristus nechce nikoho držet proti jeho vůli. Pojďte, dobrovolníci! Chceme vás, a nikoho jiného. Pán nechce, aby nějací otroci znectili jeho tábor. Zbabělci, můžete odejít! Vy nerozhodní a neodhodlaní, jděte si ke svým stanům! Ale co říkáte vy, opravdoví věřící? Budete se držet jeho a jeho záležitostí? Jásáte radostí a říkáte: „Nikdy nemůžeme být odloučeni od Krista; dáváme se mu na život a na smrt, na časnost i věčnost. Jsme naprosto a navěky jeho.“? Pojďte tedy a nechte si probodnout uši.

Nejprve budou probodnuta ostrým šídlem Spasitelových utrpení. Žádný příběh nesevře křesťanovo srdce takovou úzkostí jako žal a trápení Kristovo; nedávno jsme měli kázání o trnové koruně, kdy jsme přemýšleli o jednotlivých nástrojích Spasitelových trápení; kdykoli o něm slyšíte, měli byste v srdci říct: „On mi probodává ucho, on si mě připoutává ke kříži, získává si mě pro sebe, nemůžu opustit mého krvácejícího Pána. Jeho rány mě přitahují. Přicházím k němu stále znovu. Když mě svět táhne od Ježíše, mocná síla mě přitahuje zpět k jeho drahému srdci. Musím být Kristův. Jeho utrpení si mě získalo. Uchvátil mě krvácející beránek. Jsem jeho, jeho na věky.“ To je jeden způsob, jakým neseme znamení Kristovo.

Zadruhé, ať je vaše ucho spoutáno pravdou, abyste byli rozhodnutí slyšet jen evangelium. Evangelium má mít v uchu křesťana plný monopol. Někteří vyznavači si s klidem vyposlechnou cokoli na světě, hlavně když se to dobře poslouchá a řečník je dost „chytrý“ (myslím po způsobu světa). Když slyší kazatele, o kterém můžou říct: „On je velmi chytrý, velmi chytrý!“, zdají se být dokonale uspokojeni, ať už je jeho učení dobré nebo špatné. Není to snad bláznovství? Co to má co dělat s tím, že ten člověk je chytrý? Ďábel je chytrý a každý velký zloděj je chytrý. Chytrost sama o sobě si nezaslouží uznání duchovní mysli.

Modlím se, aby Bůh dal každému z vás ucho, které neuslyší falešné učení. Nemyslím si, že bychom měli odsuzovat někoho, kdo se sebere a odejde z místa, kde se popírá Boží pravda; myslím, že bychom ho spíš měli pochválit. Dnes je všude kolem tolik takto změkčilých a prázdných mužů. Stačí, když člověk mluví hlasitě a pěkně, a mnozí posluchači uvěří čemukoli, co bude říkat. Drazí bratři a sestry, musíme rozlišovat, jinak budeme brzy napomáhat a přechovávat bludy. „Mé ovce,“ říká Kristus, „slyší můj hlas, ale za cizím nepůjdou, ale utečou od něj, neboť neznají hlas cizích.“ (J 10,5)

Tedy jestliže opravdu chcete být na věky s Kristem, nesmíte dovolit, aby vaše uši poslouchaly špatné učení. Musíte dbát na to, abyste znali pravdu a drželi se jí a zavrhli každý blud a falešnou cestu. Zabraňte, aby vaše ucho bylo jak obecní stoka, kam se vylévá zkažená nauka s nadějí, že Ježíš Kristus ji může znovu vyčistit. „Dejte pozor na to, co slyšíte“, je jedno z naučení nekonečné moudrosti; kéž ho nepřeslechnete.

Za další, jestli se opravdu chcete dát Kristu, musí být vaše ucho otevřené, aby slyšelo a poslouchalo šeptání Ducha Božího, protože právě tak se oddáte jeho učení, a to výhradně jen jeho učení. Obávám se, že někteří křesťané popřávají sluchu význačnému kazateli a ke své škodě ho následují, kamkoli jde. Správné je oddat se Duchu Božímu. Kamkoli Boží Slovo jde –  to je cesta pro tebe; a kdybychom my nebo anděl z nebe kázali nějaké jiné evangelium než to, které je obsaženo v téhle svaté knize – i když věřím, že bychom nebyli prokleti, kdybychom to dělali v neznalosti – přesto vy byste jistě byli prokleti, kdybyste úmyslně následovali raději nás než Pána. Kéž je vaše ucho otevřeno i těm nejjemnějším varováním Ducha svatého. Hned by byl konec všem sektám a rozdělením v církvi, kdyby byli všichni křesťané ochotni dělat to, co jim říká Duch svatý. Běda! Tolik lidí nechce znát mysl Boží. Je jim celkem jedno, co říká Bible, protože v ní možná nestojí to samé jako ve stanovách a zvycích jejich církve, a tak si nechtějí dělat vrásky. Možná že Bible nepotvrzuje všechna učení jejich sekty a tak ji raději nečtou, protože se nechtějí rozrušovat kvůli obtížným otázkám. Bratři a sestry, ať jména, strany, názorové skupiny, církevní řády a katechismy a všechno ostatní jdou radši k šípku, než abychom zanedbali jediné slovo Pána Ježíše. Odevzdejme se Duchu svatému a učení jeho vlastního Slova, neboť vám jako Kristovým služebníkům byly propíchnuty uši. Vaše ucho bylo tedy probodené třemi šídly, a žádné z nich vás nebolelo.

Mnoho mladých žen má propíchnuté uši; ani nevím, jestli to bolí nebo ne. Nemyslím si, že zákrok popisovaný v našem textu příliš bolel, i když se přitom ztratilo trochu krve, když šídlo proniklo lalůčkem ucha. Řeknu vám, co by si někteří dali do ucha, kdyby jim bylo propíchnuto; já bych to neudělal, ale člověk z východních krajin byl to určitě udělal. Víte co? Dal by si do něj kroužek a pověsil na něj různé ozdoby. Když si křesťan dá propíchnout ucho, aby navěky a navždy patřil Kristu, Bůh mu do něj jistě vloží klenot. A jaký klenot by měl viset v křesťanově uchu? Klenot poslušnosti. Žij podle učení, které slyší tvé ucho. Pak následuje diamant radosti; ucho náležící plně Ježíši bude určitě ozdobeno klenotem Ducha, jímž je radost. Jestliže se celým srdcem oddáme Kristu, on nám do ucha zavěsí mnoho vzácných šperků poznání – budeme znát hlubiny Boží, když budeme ochotní je poznávat.

S uchem propíchnutým bude sedět jak děti u Ježíšových nohou a učit se od něj; rubíny, smaragdy a perly, jaké hledači pokladů nikdy nenajdou, budou patřit nám; naše ucho bude ověšeno nevýslovně cenným klenotem „bázně Hospodinovy“. „On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci.“ Stejně tak nám daruje vzácný šperk oddělenosti od světa. Charakteristická známka křesťana je „svatost pro Pána“ a ta bude zářit v jeho uchu jako neocenitelný klenot. Když se nedávno prodávaly klenoty brunšvického vévody, zjistilo se, že mnoho z nich vůbec nebyly tím, za co byly považovány; velmi pečlivě je střežil a jen zřídka si užil klidu kvůli úzkostlivému strachu o své cennosti, a přesto u některých z nich ani nestálo za to je vlastnit.

Když se oddáte Kristu a necháte si pro něj propíchnout ucho, všechna tahle zmíněná milost vám bude perlou nevyčíslitelné ceny, že vám ji andělé budou závidět. Mladé ženy mezi námi, dejte si do uší tyhle klenoty, a nikdo vás nebude hanět, že nosíte tak cenné ozdoby. I vy muži můžete chodit s těmito náušnicemi a nikdo vás nebude mít za výstřední podivíny. Kéž vám je Pán dá. Když přicházíte ke stolu Páně, přijďte s tímto pocitem: „Přicházím obnovit svou smlouvu, jsem křesťanem už mnoho let, miluji svého Pána víc než dřív a proto se mu znovu oddávám.“

A vy, neobrácení, myslíte si, že jsem mluvil pravdu? Kdyby se býval můj Pán ke mně choval špatně, už dávno bych od něj utekl; nestál bych tu a neříkal vám, jak dobrým je Pánem, kdyby tomu tak nebylo; ale protože dobrý je, kéž byste řekli: „Chtěl bych být v jeho službě.“ Máte takovou touhu? V tom případě, drazí, pamatujte na jeho vlastní slova: „Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“ Jestli jste ochotní být jeho, on je ochotný vás přijmout. On je tak skvělý Princ, že si může dovolit udržovat nespočetnou družinu služebníků. Nikdy nikde nebylo duše, která by chtěla Krista, ale Kristus ji nechtěl. Spoléhejte jen na něj, když k němu přicházíte, on vás ve svém domově přijme za vlastní a přidělí vám čestnou porci den za dnem. Hledající hříšníku, věř v Ježíše a žij. Kéž ti Bůh dá milost! Amen.

Přidat komentář