Co je modlitba?

Mnohými pěknými jmény i slovutnými tituly, jak v písních svatých, tak v spisech svatých církevních učitelů je zdobena a schvalována skutečná modlitba k pravému Bohu v srdci zkoušeném. 

Prorok Boží Ezechiel ji nazývá jí zdí a silnou baštou proti všem nastávajícím úzkostem a bídám. A to pravdivě, neboť ve všech našich těžkostech a nebezpečích nemáme bezpečnější obranu a lepší útočiště, ať už chceme dosáhnout něčeho dobrého, nebo uniknout něčemu zlému. V knize Moudrosti se modlitba nazývá naším terčem a pavézou (štítem). Ne bez příčiny. Neboť jí se jako štítem a zbraní můžeme bránit všem našim nepřátelům a ubránit se. 

David, nejvěrnější modlitebník, popisuje modlitbu tak, že jde o pozvednutí věrného, upřímného, opravdového a poníženého srdce, mysli i očí k Bohu. V Žalmu 25 říká: „K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši“. A v Žalmu 123: „Pozvedám své oči k tobě, jenž v nebesích trůníš.“ 

Modlitba je jistě pozvednutím naší ponížené mysli k Bohu, vřelým a opravdovým rozhovorem našeho srdce s Bohem, v němž takto děkujeme za přijatá dobrodiní, atd. a také na budoucí časy si skrze Krista prostředníka žádáme jeho dobrodiní. Neboť modlitba je rozhovor věrného srdce s Bohem, v němž od něho buď pro sebe, nebo pro jiné žádáme něco dobrého, nebo prosíme za odvrácení zlého, či mu děkujeme za přijatá dobrodiní. 

Modlitba je ozdobou největší pobožnosti, nejzvláštnější poctou Nového zákona, nejvlastnějším a nejpřirozenějším skutkem a dílem víry, jejíž přemilostná záře svítí až před Boží trůn. Sám Bůh má v její moci takovou rozkoš a zalíbení, že bez ní nedává nikomu přístup k sobě. 

A jako svatí Starého zákona, tak i svatí otcové Nového zákona krásně popisují modlitbu. Svatý Augustin nazývá modlitby dveřmi do nebe, jimiž naše potřeby vstupují před Boží tvář, a zase s obdržením jeho hojného milosrdenství sestupují dolů. Jinde týž svatý Augustin praví, že modlitba je klíčem od nebe: nahoru prý vstupuje modlení, zase dolů sestupuje Boží slitování. A ačkoliv je nebe vysoko a od nebe je země daleko, Bůh přece slyší volání člověka, když vychází z čistého svědomí. 

A svatý Ambrož (Preces & lacrimæ, sunt arma afflictæ animæ): totiž slzy a modlitby jsou opravdové zbraně zasažených lidí, které mnohdy byly postrachem pro mnohé tyrany. Svatý Zlatoústý napomíná lidi mocné ve světě, kteří rádi křivdí chudým, těmito slovy: Vy máte moc, ale oni mají mocné zbraně, úpění a lkání, kterými mohou vyvolat pomoc z nebe. Tyto zbraně podkopávají domy, vyvracejí města a rozmetávají grunty. Dobře tedy praví Šalomoun: Že silnou věží je jméno Hospodinovo, totiž vzývání pravého Hospodina. Opět svatý Augustin: Modlitba je obrácení mysli k Bohu v duchu stísněném a zbožném. Stísněném, tedy z vědomí vlastní nestálosti, zbožném, tedy z uvažování o Božím milosrdenství. 

Svatý Basil říká, že modlitba je žádost dobré věci, učiněná zbožnou myslí k Bohu. Modlitba je přední a Pánu Bohu nejlibější služba. Když mu takto upřímně a věrně sloužíme, stáváme se skrze ni účastníky všech Božích dobrých věcí.

Modlitba je tím nejvěrnějším poslem, Bohu, našemu Králi, kterého zná ze všech nejlépe, který skrze skryté a tajné cesty umí proniknout až do komnaty nebeského Krále a naklonit mysl zbožného Krále k seslání pomoci naší nevhodnosti, jak to milostnými slovy vypravuje svatý Bernard. My vpravdě žijeme v zmatení a v Babyloně, Bůh pak přebývá v nebeském Jeruzalémě. Mezi tím obojím je poslem a legátem naše modlitba. 

Modlitba je tedy svazkem našeho vnitřního spojení s Bohem. Neboť modlíce se duchem vstupujeme do nebe a stavíme se před trůn Boží velebnosti. A ačkoliv nás Bůh vidí vždycky a jeho oči jsou všude na každém místě a hledí na nás, přece jen nejvíce tehdy, když se modlíme. Neboť tehdy se opravdu přibližujeme k Bohu, stavíme se před jeho obličej a ukazujeme se, mluvíme s ním jako tváří v tvář a objímáme se s ním. 

Vzývání je svědectvím naší víry k Bohu. Neboť kolikrát se bez pokrytectví modlíme k Bohu nebo mu děkujeme za přijaté dobré věci, tolikrát na něm samém jediném všechno naše spasení, naději a blahoslavenství založené osvědčujeme. 

Vzývání je nejlepším uměním, které nemají všichni lidé za odměnu. Ach, jak jsou ti lidé, kteří jsou tohoto umění prázdni, ubozí! Neboť nebudou mít účast na království Božím, životě a věčném spasení. Naproti tomu: Kdo by vzýval jméno Páně, bude spasen. 

Vzývání je po ukončení starozákonních a symbolických obětí nejvonnějším kadidlem, nejdražším a nejlibějším kadidlem a dýmem, obětí Bohu nejvzácnější, která v sobě nese veškerou milost a moc oběti jediného Krista obětovaného za nás na oltáři kříže, beránka. Pouze on je tím jediným zápalem, dobrou vůní, která se líbí Bohu, která sama a jediná může uhladit smrad a těžký zápach, kterým naše četné a rozmanité hříchy nasmradily a nakazily jak nebe, tak zemi. 

K tomu vzhlížel David, když řekl v žalmu 141,2: „Jako kadidlo ať míří má modlitba k tobě, pozdvižení mých rukou jak večerní oběť.“ A v žalmu 50 přikazuje Bůh: „Přines oběť chvály.“ 

Proto když se z čistého a stísněného srdce modlíme, obětujeme tím Pánu Bohu, králi našemu nebeskému, povinnou oběť, platíme mu daň a tribut a proti hříchům, proti ďáblu, proti světu a proti Božímu hněvu si stavíme zeď a baštu. 

Zbožná modlitba je totiž pevnou zdí, svatým a bezpečným břehem, nepřemoženou horou a skálou, ke které se můžeme v každé potřebě utéct a přemoci naše duchovní i tělesné nepřátele naší zbraní. 

Modlitbami zaháníme nepřátele, zapuzujeme ďábly, obveselujeme svaté anděly, činíme si zalíbení v Bohu, krotíme jeho hněv a v ctnostech svatých se rozmnožujeme v daru jeho milosti. 

Modlitby občerstvují srdce, zapuzují zhoubné zármutky, uzdravují neduhy. Modlitby rozkazují slunci i měsíci, zadržují a vyprošují déšť, uhasí plamen ohně, způsobují milost, pokoj a všechno dobré modlitebníkům, a dokonce věřícím a těm, kdo pro Krista násilně trpí, otevírají království Boží.