Dále mu Bůh řekl: „Já jsem Bůh všemohoucí. Ploď a množ se; vzejde z tebe národ a společenství pronárodů, i králové vzejdou z tvých beder. (Gn 35,11)
V Gn 28 Bůh oznamuje Jákobovi, který byl bez ženy, bez dětí, bez domova, že z něj bude velký národ, tak v Gn 35 Bůh Jákobovi, který má několik žen, má dvanáct dětí a zanedlouho se mu narodí třinácté – dvanáctý syn, Bůh Jákobovi přikazuje, že z něj má být národ. Dává mu stejný příkaz, jako dal Adamovi a Evě – ploďte se a množte se. Vidíme tady kontinuitu, vidíme tady jednotu Božího záměru, vidíme tady jasné směřování k jedinému cíli – ke Kristu. To je to Požehnání s velkým ‚P‘. Z Jákoba bude národ i společenství pronárodů, mezi jeho potomky budou králové. Ale všechno směřuje k tomu Jedinému, k tomu, který byl zaslíbený už Adamovi a Evě, k tomu, který se stal tělem, když se naplnil stanovený čas – k Pánu Ježíši Kristu.
Cesta svatosti je tak přímá a jasná, že ani ta nejprostší mysl nemůže sejít z cesty, pokud po ní neustále kráčí. Světští mudrci mají mnoho odboček, a přesto se dopouštějí strašných omylů a většinou se minou cíle. Světská politika je ubohá, krátkozraká, a když si ji lidé zvolí za svou cestu, vede je přes temné hory.
Člověk se musí učit dávat, sám ze sebe to neumí. Ano, tomu a onomu to jde snadněji, ale více méně je každé srdce i k tomu měděnému krejcárku připoutáno, a což teprve k dvacetníku! – třeba že je to svatosvaté, že „není jeho život zajištěn tím, co má“ (Lk 12,15).
Má duše, proč hledáš své štěstí tady dole – v tomto padlém světě, kde je „všechno samá pomíjivost“? Často jsi to zkoušela, toužila jsi stále najít nějaké pozemské dobro. Právě tak často jsi dala za pravdu Šalamounovi, kazateli, že „všechno pomíjí“.
Pomluvy škodí druhým, činí jim mnoho zla a kydají na druhé hanu, potupu. Jakub nazývá jazyk malým údem, ale s ďábelským ohněm v sobě. Je podpalován ďábelským plamenem, takže je schopen napáchat víc zla, než ruce. Jazyk může zničit lidský život víc, než jakákoliv zbraň.
Říká se, že mlčení je krásný šperk pro ženu, ale nosí se velmi málo. Je to tak? Je pravda, že žena skrývá jen to, co neví? Jsou snad ženské jazyky jako beránčí ocásky, které se stále vrtí? Říká se, že lišky jsou samý ocas a ženy samý jazyk. Je to pravda, nebo ne? Byla ta stará modlitba „Vysvoboď nás od velkých zbraní a ženských jazyků“ opravdu tak potřebná?
Žijeme v době narativů. Stačí si zapnout zprávy, podívat se na Twitter nebo si poslechnout rychlé a krátké argumenty, kterými se mnozí ohánějí. V rámci Kristova těla to neplatí o nic méně. Omezujeme se na krátké zvukové úryvky, snadno formulované názory a stále více se necháváme unášet narativy událostí, jednotlivců a postojů, s nimiž se setkáváme. Pokud si toto připustíme, zjistíme, že právě v rámci tohoto lpění na narativech se ocitáme v pasti jistého druhu tyranie.
