2. Omylná útočiště

2. Omylná útočiště

Doba čtení: 8 minut

O tom, že si lidé volí lecjaká omylná útočiště.

Ale jak lidi zavádí nedbalost a neopatrnost, tak na druhé straně (a téměř více) přílišná pečlivost a omylná opatrnost. Ta spočívá v tom, že si lidé proti přicházejícím pohromám na ochranu a obranu volí a chystají něco takového, co je před nimi uhájit a ubránit nemůže. Například si proti hladu budují skladiště potravin; proti chudobě skladiště peněz, klenotů a zboží; proti meči a válce vysoké hrady a města, dobře opevněná zdmi a valy, k tomu skladiště zbraní a střeliva, vozy, koně a silná vojska; proti moru a smrti slavné lékaře a četné lékárny, proti ohni kamenná stavení a podzemní sklepy, proti povodni a zemětřesení vysoké, na skalách postavené domy; proti vichru procesí a zvonění; proti ďáblu a jeho útokům růžence, křížky, Agnus Dei (svěcený amulet s podobou beránka), a rozličná zažehnávání, proti lidské vzteklosti útěk do cizích zemí nebo skrývání na tajných místech, a lichocení, pochlebování, a konečně kupování si bezpečnosti a co by se ještě navíc mohlo vyjmenovat. Ale že to všechno je úplně marné a zavádějící, je možné dokázat ze svatých Písem i ze zkušenosti.

Že proti hladu nestačí bohaté spižírny, dotvrdil Pán Bůh, když hrozil židovskému lidu, že je bude hubit hladem, nebudou-li ho poslouchat, ačkoli země, do níž je uvedl, byla nadmíru úrodná (Dt 28). A v knize Moudrosti (16,26) se praví, že člověka živí nikoli hojnost úrody, ale Slovo Boží. To potvrzuje Kristus Pán (Mt 4,4). A potvrzuje to příklad jeruzalémských, kteří za svého posledního obležení měli obilnice naplněné obilím tak, že se všechno množství lidu mohlo uživit po tři léta; ale poněvadž Bůh se rozhodl kromě jiných ran je vyhubit i hladem, nic jim nepomohly zásoby. Sami zapálili své obilnice (buď z neopatrnosti, nebo jedni druhým navzdory, poněvadž Bůh mezi ně poslal ducha nesvornosti), a jednoho dne všechno shořelo (jak píše Josef Flavius). Nespokojení Izraelité měli na poušti hojnost masa a přece umírali, i když je měli v ústech (Nu 11,33). A vůbec vídáme, že bohatí umírají i při plných spižírnách.

Proti chudobě jsou nejistým a velmi mylným opatřením peníze a majetek; neboť jediný nešťastný den může všechno odejmout. Zajisté může přijít zloděj, lupič, nepřítel, oheň, voda, a náhle bude podvráceno to, nač se boháč spoléhal. Příklad toho je ukázán na Jobovi, bohatém Krésovi i jiných. Neboť nic není na světě nestálejšího než majetek. Přechází z rukou do rukou. Kdo dnes má, může zítra nemít!

Proto svatý Jakub (5,1–3) vhodně promlouvá k boháčům: „Nuže, boháči, plačte a bědujte, vaše zásoby shnily, vaše šatstvo je prožráno moly, vaše zlato a stříbro zrezavělo.“

Že ve válce jsou marnými útočišti vysoké hrady a opevněná města, dokazují Babylon a Jeruzalém. První měl mramorové zdi, jimž ve světě nebylo rovných, a sto měděných bran, a byl pokládán za nejnedobytnější město. Druhý spočíval na vysokých skalnatých pahrbcích, takže při jeho posledním obležení mohli Židé Římany popouzet, že i kdyby byli třeba jako orlice, které nosí na korouhvích, nebojí se jich. Avšak naděje babylonských i jeruzalémských, založená na opevnění, selhala. Tamti byli přemoženi Kýrem, když hodovali v největším bezpečí (Da 5), a tito Titem, když ho nejvíc dráždili; a na statisíce lidí bylo strašlivě pobito. Hle, jak je pravdivé, co řekl Bůh idumejskému národu, spoléhajícímu na svá vysoká opevnění: „I kdyby sis založil hnízdo vysoko jako orlice, kdybys je umístil i mezi hvězdy, i odtud tě strhnu, dí Hospodin“ (Abd 4). Že zbroj, meč, lučiště, koně a vojska nevysvobozují ani neskýtají vítězství, o tom svědčí David (Ž 33,16–17).

Že proti moru a smrti neplatí žádné lékárny, žádné léky, ukazuje zkušenost. I král Ása, jenž vkládal naději do lékařů, se zklamal (2Pa 16,12). Zkušenost dosvědčuje, že proti ohni a větru, přívalům a povodním nestačí to, čeho se lidé chytají. Ačkoli proti ďáblu a jeho dílu žádné vnější prostředky (neřku-li pověrečné titěrnosti) naprosto nic neplatí, přece on tím vším lidi mámí, šálí, vodí podle své vůle za sebou, dotlačuje k všelijakému neštěstí na těle i na duši a naposledy přivede větší díl nešťastných lidí do jámy věčného zatracení.

Proti zlobě nepřátel stejně tak nic nepomůže ukrývání se na horách, jeskyních nebo roklích, neboť nepřátelé umějí hledat i ve skrýších (1Kr 23,23). A Pán Bůh praví, že koho on vydává do rukou nepřátel, ten i kdyby se do země zakopal anebo na dně moře skryl, bude i odtud vytažen (Am 9,2). Židé za antiochenského pronásledování utekli na poušť, ale i tam byli stíháni, dopadeni a pobiti (2Mak 2,29). Daniel, spatřený oknem ve skrytém pokoji protivníky a špehy, byl udán u dvora a uvržen do lví jámy (Da 6,10–16).

Co je platné utíkat před nepřáteli do cizí země? Když unikne nebezpečí mezi domácími, může se s ním potkat mezi cizími. Když David prchal před Saulovým tyranstvím mezi Pelištejce, málem že nebyl zahuben od nich samotných a jen obtížně se odtud vymanil, i když dost neobvyklým způsobem (1S 21,10). Když David opět prchal před oním tyranem, uchýlil se k obyvatelům Keíly. Avšak ačkoliv jim předtím prokazoval veliké dobrodiní tím, že je vysvobodil od nepřátel, byl by jimi vydán do rukou Saulových, kdyby ho Hospodin nevaroval (1S 23,12). Hle, tak to dopadá, když se utíká k cizím a svěřuje se jim život. A když se skrýval u zífejských, ačkoli byli téže národnosti a náboženství a znali jeho nevinu, přece jimi byl vyzrazen Saulovi a téměř dopaden. Avšak Bůh ho zvláštním způsobem zachránil (1S 23,19n a 26,1n).

Hledat bezpečí před nepřáteli úplatami nebo lichocením nebo slibovat si od nich bezpečí pro jejich sliby, chlácholení a přívětivé chování není nic než sebeklam, protože lidským synům nelze důvěřovat. Kain mluvil k Ábelovi, jakoby se již nehněval, vyvedl jej na pole a zabil (Gn 4,3–8). Abnér a Amasa věřili Jóabovi a během předstíraného přátelství jím byli zabiti (1Kr 2,5). Oniáš, slavný kněz a svatý muž, byl lahodnými slovy a sliby vylákán Andronikem ze skrýše, kam se uchýlil pro záchranu života, a zabit (3Mak 4,34).

Mít útěchu ve svých vlastních, které má člověk okolo sebe a svěřuje se jim, a spoléhat se na jejich mlčenlivost a věrnost je také klamné. Zakusil to David, jenž si naříkal, že ho zradil ten, se kterým žil v přátelství, kterému se se vším svěřoval, a jenž jídal jeho chléb (Ž 41,10). To potkalo i Krista Pána, že byl zrazen vlastním učedníkem. Bůh sám, jenž lidské nestálosti a nevěře nejlépe rozumí, dává prorokem výstrahu: „Nevěř bližnímu, nespoléhej na přítele, dej si pozor na tu, jež uléhá po tvém boku“ (Mi 7,5). Ti, jimž se člověk svěří, vyzradí ho a způsobí mu těžkosti často ne ze zloby, ale neopatrným slovem nebo činem; naprosto ničím se nelze zabezpečit.

A konečně chtít spoléhat na ochranu vyšších, pokládaných za zastánce, i to je marné. „Nedoufejte v knížata, v lidské syny, v nichž není vysvobození,“ říká David (Ž 146,3); neboť když je nejhůře, nepomohou, ať už proto, že nechtějí, nebo nemohou. Svatý Pavel měl u císařského dvora vzácné osoby ze svých posluchačů (Fp 4,22); avšak když po něm šla inkvizice, nikdo se ho neujal, všichni jej opustili (2Tm 4,16). Míkajáš byl falešným prorokem Sidkijášem svévolně políčkován a ještě k tomu Achabem nevinně uvržen do žaláře. Ačkoli se na to díval judský král Jóšafat, pán sice jinak zbožný, mlčel k tomu bezpráví, protože si na Achabově dvoře nechtěl působit nepříjemnosti (1Kr 22,13–28).

Zbožní služebníci církve mají zvláště na to štěstí, že když se dostávají do úzkých, nikdo se o ně nezasazuje a nezastává se jich ani tajně, neřku-li zjevně, i kdyby mohl. Bývalo a je málo Obadjášů, kteří by v čas pronásledování skrývali a opatrovali na padesát proroků (1Kr 18,4). Více je těch, kteří, jak praví Jakub (2,16), říkají: „Buďte s Bohem, bratří, ať vám není zima a nemáte hlad“, a nedají jim žádné zaopatření. Jsou totiž takoví, že si sice přejí, aby byli zachováni ti, kdo trpí protivenství, ale tak, aby s tím neměli nic společného. A i kdyby byli takoví, kteří by si přáli je ukrýt nebo se nevinných zastat, není se vždy nač spoléhat. Když kněz Achímelek ukrýval Davida na útěku, hned se našel Dóeg, který to vyslídil, a onen zbožný muž na to doplatil (1S 22,9n). Jónatan, královský syn, se zastával nevinného Davida před otcem, ale Davidovi tím nijak neprospěl a sobě přivodil nenávist (1S 20,1n).

Úhrnem, všechna lidská útočiště, která si lidé připravují v sobě navzájem nebo v čemkoli jiném, jsou marná a omylná, protože „běh nezáleží na rychlých, ani boj na udatných, ani živobytí na moudrých, ani bohatství na obezřetných, ani přízeň na učených, ale děje se tak všem podle času a okolností. Neboť jako ryby bývají loveny sítí, tak jsou tajné sítě na syny lidské, do nichž bývají chyceni“, jak praví Šalamoun (Kaz 9,11–12).

Není tedy, pravíš, naprosto žádné rady proti těm našim bědám? Není žádného vyhnutí, žádného zabezpečení? Ještě je jeden prostředek, a ten je dostačující pro únik před všemi osidly smrti. O tom následující.

**************

1. O množství nástrah a ubohosti člověka

2. Omylná útočiště

3. Bezpečné útočiště

4. Kdo a jak může utéct k Bohu

5. Zabezpečení hradu

6. Proč i zbožní trpí?

Závěr

Přidat komentář