Pochybné diagnózy: inflace nemocí
Co si máme myslet o dlouhodobém covidu? Jak byste měli reagovat, když vám někdo řekne, že trpí chronickým únavovým syndromem? Nebo syndromem dráždivého tračníku? Nebo fibromyalgií? Nebo úzkostnou poruchou? Vždyť ten člověk vypadá docela dobře, ne? Je opravdu nemocný? Nebo to jen předstírá? Předstírá nemoc jen proto, aby ho někdo litoval nebo aby získal volno v práci?
Toto jsou některé z lékařských diagnóz, které mnozí považují za pochybné. Někteří se domnívají, že jsou projevem určitého druhu společenské slabosti, která dnes podporuje medikalizaci běžných náročných životních situací. Je pravda, že zde působí určitý vliv společnosti. Je však také pravda, že tyto diagnózy mají dlouhou historii. Historie medicíny zahrnuje i historii takových „pochybných diagnóz“.
Termíny jako neuróza, neurastenie, dělostřelecký šok a hysterie byly používány pro zdánlivě podobné poruchy, které byly v té době vnímány s podobnou skepsí. Takové diagnózy často vyvolávají spíše podezření než soucit, dokonce cynismus ohledně motivů, než podporu. A existuje skepticismus ohledně toho, zda takové nemoci skutečně existují. Jedná se však o skutečné nemoci s novými diagnostickými označeními. Jsou to příklady toho, co můžeme nazvat vytvářením nemocí – a těm se budeme věnovat příště.
Spolu s tím však dochází k inflaci nemocí. Máme zde diagnózy, které by většina lidí uznala jako skutečné, např. autismus, deprese, posttraumatická stresová porucha (PTSD) a porucha pozornosti/hyperaktivita (ADHD). Došlo však k enormnímu nárůstu počtu lidí, kterým byly tyto diagnózy stanoveny, což vedlo k podobné skepsi. V případě inflace nemocí tedy nejde o existenci těchto stavů, ale o to, zda je daná osoba skutečně má. Jak by tedy měli pastýři a církve takovým diagnózám rozumět?
S nárůstem nemocnosti se setkáváme s problémem, který je v praxi pro pastýře a církve velmi obtížný. Vezměme si jako příklad autismus. Když jsem studoval medicínu (nejedná se tedy o dávnou historii!), byla přijímaná četnost výskytu autismu asi jedno dítě na 100 000. Byl jasně definován a chápán jako porucha s časným nástupem v dětství, která zahrnovala závažné deficity v sociální komunikaci a interakci.
V současné době však byla kritéria zmírněna a autismus je podle DSM-5 z roku 2013 a britské digitální služby NHS diagnostikován u nejméně 1 % dětí, přičemž mnozí tvrdí, že tento podíl je nejméně 2–3krát vyšší. Navíc se tvrdí, že podobný podíl dospělých trpí autismem, který nebyl diagnostikován, což naznačuje, že jsme se před několika lety všichni mýlili. Chápu tedy skepticismus ohledně většiny současných diagnóz autismu a souhlasím s ním.
Jak je možné, že se počet případů autismu za jednu generaci zvýšil tisíckrát? Takový masivní nárůst je možný u infekčních onemocnění, kdy se mikroorganismus, který je za onemocnění zodpovědný, rychle šíří a množí. Není však věrohodné tvrdit, že taková změna v počtu případů autismu je způsobena skutečnou změnou v oblasti onemocnění.
Změna v číslech neodráží skutečné změny v lidech. Spíše odráží dvě změny v naší kultuře. Normalizujeme normální odchylky v chování. Takže děti, které jsou považovány za trochu podivné (možná jen proto, že jsou „náboženské“?), se skutečně mohou lišit od většiny, jsou považovány za nemocné a je jim poskytována terapie, místo abychom s nimi zacházeli tak, jak jsou.
A máme kulturu zaměřenou na děti, která je zbožňuje a zbavuje je osobní odpovědnosti. Za tímto přístupem se skrývá popření úplné zkaženosti a touha vinit rodiče a společnost za špatné chování dítěte. Ještě lepší je však nikoho neobviňovat – stačí tvrdit, že dítě trpí autismem! Dítě tak není zodpovědné, protože je nemocné. Jeho hřích vysvětluje autismus. Není to ničí vina, ani dítěte, ani rodičů, ani společnosti. Medicínské vysvětlení hříchu je skvělé řešení!
Než budu pokračovat, musím dodat, že toto společenské řešení je pro osoby s autismem a jejich rodiny strašné. Skutečný autismus je zničující onemocnění a používání této nálepky pro velké množství dětí, které tímto onemocněním netrpí a jejichž špatné chování je tímto omlouváno, vyvolává nespravedlivou skepsi vůči těm, kteří tímto onemocněním skutečně trpí.
Autismus je momentálně velmi populární téma. Ještě nedávno to bylo ADHD a existovaly oprávněné obavy, že tak masivní nadměrná diagnostika ADHD vedla k tomu, že mnoho dětí bylo zbytečně vystaveno psychiatrickým lékům (Ritalin nebo jiné psychostimulanty). Možná právě tyto obavy přispěly k posunu k autismu? Nevím. ADHD je stejně jako autismus skutečné onemocnění, ale opět se jedná o vzácnou poruchu. A stejně jako u autismu se objevovaly a objevují tvrzení, že mnoho dospělých trpí ADHD, které nebylo diagnostikováno.
Diagnostická inflace se již dlouho používá v případě deprese. Depresivní onemocnění je strašlivý stav, který je známý již po staletí. Dnes většina lidí, kterým byla diagnostikována deprese, tímto onemocněním netrpí. Kulturní důvody tohoto jevu je obtížné shrnout. Historik medicíny Edward Shorter napsal na toto téma knihu s názvem How Everyone Became Depressed (Jak se stalo, že všichni mají depresi). Mnoho dalších skutečných duševních onemocnění je také postiženo určitým stupněm diagnostické inflace.
Důvod, proč jsem na úvod řekl, že inflace nemocí je velmi obtížná, je ten, že by to bylo jednodušší, kdyby autismus atd. nebyly skutečné nemoci, že? Pak bychom mohli odmítnout tvrzení někoho, kdo tvrdí, že má autismus. Ale to nemůžeme. A tak když rodiče přijdou do církve s dítětem, u kterého byl diagnostikován autismus, co máme dělat? Diagnózu stanovil psychiatr, tak jak by s ní mohl pouhý pastor nesouhlasit?
Může být určitou útěchou, že tento psychiatr je sám ve stejné situaci. Pravidelně se setkávám s lidmi, u nichž vážně pochybuji o diagnóze. Nesouhlasit s lékařskou diagnózou, aniž bych byl schopen provést řádné posouzení, však není moudré. A v každém případě není vyjádření skepse tím správným začátkem. Musíme začít s empatií, podporou a důrazem na osobní odpovědnost.
Toto je zásadní bod: nemocní lidé jsou zodpovědní za své chování. Existují vzácné výjimky – lidé s těžkými duševními chorobami, včetně těch s těžkým autismem. Tito lidé ale mají speciální péči a jen zřídka se s nimi setkáváme v církvích. A pak je tato nemoc zřejmá. Můžeme tedy bez obav přejít k odpovědnosti za chování a odtud pokračovat.
To samozřejmě platí pro nás všechny, bez ohledu na to, jakou nemocí trpíme nebo netrpíme. Musíme jasně říci, že všichni jsme zodpovědní za své chování, i když jsme nemocní. Ať už má dítě skutečný autismus, nebo ne, ať už má dospělý skutečnou depresivní poruchu, nebo ne, každý je zodpovědný. Odtud můžeme začít s pastorační péčí o lidi. Vysvětlujeme jim, že vyhýbání se zodpovědnosti za své chování není prospěšné, narušuje naši zralost jako lidí a ochromuje náš růst v Kristu.
Pokud se nám podaří navázat pastorační vztahy podle těchto známých zásad, můžeme se časem přesunout k diskusi o diagnóze. Postupem času si pravděpodobně uvědomí, že diagnóza nebyla prospěšná, protože nesprávné diagnózy nikdy nejsou. Pak se od ní možná budou moci osvobodit a uniknout tak nevýhodám způsobeným medikalizací.
Přidat komentář