Abram se usadil v zemi kenaanské a Lot se usadil v městech toho okrsku a stanoval až u Sodomy. Sodomští muži však byli před Hospodinem velice zlí a hříšní. (Gn 13,12–13)
Bůh viděl situaci v Sodomě. Lot viděl jenom to, co chtěl vidět. Když se Abraham rozhodoval o tom, že sestoupí do Egypta, tak měl nějaké představy o tom, jak to tam bude zlé. Ale vidina jídla v době hladu převážila a vedla ho k dalším kompromisům, podvodům a lžím. Lot se díval jenom na to, co chtěl vidět. Vidíme, jak moc Lota přitahoval hřích a Sodoma je jeho obrazem. A Lot chtěl jít co nejblíž. Stanoval až u Sodomy. Celá ta zem byla jako zahrada Hospodinova, ale Lot chtěl být blízko města. Jan píše o dychtění srdce, dychtění očí, o pýše života (1J 2,15–16). To je přátelství se světem, před nímž nás Boží slovo neustále varuje.
Zaopatření na každý den je to jediné, co člověk skutečně potřebuje. Nepotřebujeme zaopatření na zítřek, neboť tento den ještě nenastal a jeho potřeby se ještě nenarodily. Žízeň, kterou můžeme trpět v červnu, není třeba hasit v únoru, neboť ji ještě nepociťujeme. Budeme-li mít dostatek na každý den, jak dny přicházejí, nikdy nepoznáme nedostatek. Jenom to, co máme pro daný den, je vše, z čeho se můžeme těšit.
Tuto základní proměnu v lidské mysli naznačuje Písmo svaté různými slovy. Jednou ji nazývá „zármutek podle Boží vůle, který působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat“, po druhé mluví o „srdci zkroušeném a zdeptaném“ a jinde nazývá tento stav „zemřením hříchu“, nebo „pohřbením s Kristem“ atd.
Člověk, kterému Bůh dal milost bezúhonného života, žije v dokonalém bezpečí. Bydlí na výšinách, nad světem, mimo dosah nepřítele a blízko nebe. Má vynikající cíle a motivy a nalézá velké potěšení a blízké společenství. Raduje se na vrcholcích věčné lásky, kde má svůj příbytek.
Dneska se zaměříme jenom na dva verše textu 1Pa 22,9–10 a ukážeme si na nich pět věcí, které se týkají zaslíbeného syna, pomazaného (= mesiáš = Kristus), krále, Zachránce. Máme před sebou zaslíbení, které bylo dané Davidovi, ale uvidíme, že všechno, co čem je tu řeč, bylo v Božím plánu od věčnosti a Bůh to krok za krokem zjevoval od samotného počátku.
Svědomí je schopnost duše, která nám umožňuje vnímat jednání z hlediska dobra a zla, vnitřní princip, který rozhoduje o zákonnosti či nezákonnosti našich tužeb a činů. Svědomí bylo dobře označeno jako smysl pro morálku, protože odpovídá těm tělesným schopnostem, díky nimž máme spojení s vnějším světem, totiž pěti smyslům: zraku, sluchu, hmatu, chuti a čichu. Člověk má etický instinkt, schopnost nebo morální citlivost, která ho informuje a působí na něj.
Kniha Leviticus má svůj název z řeckého (a násl. latinského) slova leviticos, což znamená patřící levitům, nebo týkající se levitů. Je to velmi zajímavé, protože o levitech jako o zvláštní skupině se v této knize mluví jenom ve dvou verších (Lv 25,32-33). Většinu obsahu knihy tvoří řády a nařízení, které mají co do činění s kněžími, tedy s Áronem a jeho syny, potomky. I oni byli z kmene Lévi, takže to byli lévijci, ale byli zvláštní skupinou, oddělenou pro přímou službu Bohu – jenom oni mohli přinášet oběti a vstupovat do svatyně.
