Náš nejlepší přítel a nejhorší nepřítel

• Modlete se za nás. Jsme sice jisti svým dobrým svědomím, neboť se snažíme jednat tak, aby nám nemohli nic vytknout … (Žd 13,18)

Svědomí je schopnost duše, která nám umožňuje vnímat jednání z hlediska dobra a zla, vnitřní princip, který rozhoduje o zákonnosti či nezákonnosti našich tužeb a činů.  Svědomí bylo dobře označeno jako smysl pro morálku, protože odpovídá těm tělesným schopnostem, díky nimž máme spojení s vnějším světem, totiž pěti smyslům: zraku, sluchu, hmatu, chuti a čichu. Člověk má etický instinkt, schopnost nebo morální citlivost, která ho informuje a působí na něj. „Má mnohem významnější rozsah a je pronikavější ve svém vnímání než kterýkoli z běžných tělesných smyslů. Existuje vnitřní oko, které nahlíží do podstaty dobra a zla; vnitřní ucho, citlivé na nejslabší šepot morálního závazku; vnitřní hmat, který cítí tlak povinnosti a vstřícně na něj reaguje.“

Svědomí je tajemný princip, který v nás vydává svědectví o dobru či zlu. Proto je samotným středem lidské odpovědnosti, neboť to, že člověk nadále hřeší proti požadavkům tohoto vnitřního strážce, značně přispívá k jeho odsouzení.  Svědomí nás zásobuje pozná­ním sebe sama a posouzením sebe sama, což má za následek potvrzení nebo odsouzení sebe sama podle míry světla, které máme. Je to část rozumu všech rozumných tvorů, která vynáší soudy o všech činech buď v jejich prospěch, nebo proti nim. Podává svědectví o našich myšlenkách, sklonech a činech, neboť reflektuje a zvažuje vše, co je mysli předkládáno a co je jí navrhováno. To, že vydává svědectví o emocích, je zřejmé z věty: „Mluvím pravdu v Kristu, nelžu, a dosvědčuje mi to mé svědomí v Duchu svatém, že mám velký zármutek a neustálou bolest ve svém srdci“ (Ř 9,1–2). A tak opět čteme: „Nevšímej si všech řečí, které se vedou, abys neuslyšel, jak tě zlehčuje tvůj otrok. Sám v srdci [svědomí] víš, žes i ty častokrát [vnitřně] zlehčoval druhé“ (Kaz 7,21–22). Duše slyší svůj hlas, který nás tajně seznamuje s tím, co je správné a co ne.

Z Pavlova výroku o pohanech je zřejmé, že svědomí mají také neobrácení lidé: „To, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí“ (Ř 2,15). I když pohané nikdy nepřijali Písmo jako Izrael, přesto v sobě mají to, co je obviňuje nebo hájí. V každém člověku (s výjimkou hlupáků) je to, co ho obviňuje z jeho hříchů, ano, z těch nejtajnějších hříchů, do kterých není zasvěcen nikdo jiný než oni sami. Hříšní lidé se snaží tyto vnitřní choutky potlačit, ale málokdy, pokud vůbec, se jim to podaří. „Hříšníci na Sijónu dostali strach, rouhačů se zmocnilo úzkostné chvění“ (Iz 33,14). Neobrácení lidé jsou bez víry, ne však bez strachu: „Svévolníci utíkají, i když je nikdo nepronásleduje“ (Př 28,1). V člověku je cosi, co děsí i toho nejzatvrzelejšího hříšníka poté, co se dopustí nějakého hrubého zla: jeho vlastní srdce ho kárá.

Stvořitel obdařil lidskou duši různými schopnostmi, jako je rozum, city a vůle, a obdařil ji také touto schopností uvažovat o svém vlastním stavu a činech, a to jak vnitřních, tak i vnějších, což představuje svědomí jako strážce i soudce v lidském nitru - strážce, který upozorňuje na povinnosti, a soudce, který odsuzuje jejich zanedbávání... Je neodmyslitelnou součástí našeho vlastního já. Svědomí předjímá nadcházející den soudu, neboť nutí člověka, aby sám nad sebou vynesl rozsudek, protože podléhá Božímu soudu. Sídlí v rozumu, jak vyplývá z 1. Korintským 2,11, kde je svědomí označeno jako náš „duch“.

Přítomnost svědomí v člověku je jedním z nejjasnějších důkazů Boží existence. Duch svatý se na tuto skutečnost odvolává v Žalmu 53. „Bloud si v srdci říká: ‚Bůh tu není.‘“ (v. 2). Jak tedy dokazuje, že Bůh existuje? Takto: „… že se jednou třást budou strachem, strachem, jaký ještě nebyl“ (v. 6). Ačkoli nebyl žádný vnější důvod ke strachu, nikdo se jim nesnažil ublížit, přesto i ti, kdo žili veskrze ateisticky, byli postiženi strachem. Názorný příklad vidíme na případu Josefových bratří, kteří obviňovali sami sebe, když nebylo nikoho jiného, kdo by je obvinil: „A řekli si navzájem: ‚Jistě jsme se provinili proti svému bratru‘“ (Gn 42,21). I kdyby se měl člověk skrývat před celým světem, nemůže uniknout sám před sebou – jeho srdce ho bude pronásledovat a odsuzovat. A právě skutečnost, že v člověku je po spáchání hříchu takový skrytý strach – že se v srdci trápí kvůli zločinům spáchaným ve skrytosti – svědčí o tom, že Bůh existuje.

Tento strach se vyskytuje u nejzatvrzelejších hříšníků a u těch, kteří jsou díky svému vysokému postavení a moci vyňati z dosahu lidské spravedlnosti. Dějiny zaznamenávají, jak králové a císaři šli bez okolků za svými špatnostmi, a přesto se i nechvalně proslulý Caligula chvěl, když zahřmělo. Nebyl to strach, že by je mohl odhalit a potrestat nějaký člověk, vždyť v některých pozoruhodných případech tento strach převládal natolik, že lidský trest by pro ně byl vítanou úlevou, a když se jim jí nedostalo, násilně vztáhli ruku sami na sebe. Co jiného to mohlo způsobit než to, že se obávali Soudce a Mstitele, který je bude volat k odpovědnosti? Jak říká apoštol o pohanech, kteří „vědí o spravedlivém rozhodnutí Božím“ (Ř 1,32). V jejich vlastních duších je svědectví, že podléhají jeho spravedlnosti. Všimněte si děsivého úleku Belšasara: jeho tváře zbledly, poklesl v kyčlích a kolena mu tloukla o sebe, když četl rozsudek na zdech paláce (Da 5,6).

„Nic v člověku není větší výzvou a nevyžaduje odpovídající vysvětlení než jeho morální smysl. Svědomí je soud, který stále zasedá a naléhavě vyzývá k jednání. Nikdo se mu nemůže vyhnout ani umlčet jeho obvinění. Je to kompletní soudní tribunál. Má svého soudce a ten se nenechá podplatit, aby rozhodl nevhodně. Má svou svědeckou lavici a může přivést svědky z celého dosavadního života. Má svou porotu, připravenou vynést rozsudek ‚vinen‘ nebo ‚nevinen‘ v přísném souladu s důkazy, a má svého šerifa, výčitky svědomí, s bičem ze štírů, připraveného zbičovat odsouzenou duši. Nejbližší věcí na tomto světě k Božímu soudu je soud svědomí. A i když je na čas omámeno částečnou apatií nebo opojeno světskými požitky, přijde čas, kdy v celém majestátu své vladařské autority tento soud předvolá na lavici obžalovaných každého provinilce a požene ho k spravedlivému zúčtování.“ (Arthur Tappan Pierson)

Ačkoli přítomnost svědomí v nás svědčí o existenci svatého, spravedlivého, hřích nenávidějícího a hříchu se vyhýbajícího Boha, je sotva správné tvrdit (jak to činí řada lidí), že svědomí je hlasem Boha promlouvajícího v duši; je to spíše schopnost, která odpovídá na to, co Bůh říká. Když Kristus prohlásil: „Kdo má uši k slyšení, slyš“ (Mt 11,15), mínil tím toho, kdo má svědomí naladěné na Nejvyššího, kdo touží poznat jeho vůli a podřídit se jeho autoritě. Svědomí sedí na lavičce srdce jako Boží zástupce, který osvobozuje nebo obviňuje. Takto působí u přirozeného člověka, ale u znovuzrozeného člověka je to zbožné svědomí, které je ve své činnosti vedeno Duchem svatým a vydává svědectví pro nebo proti věřícímu podle jeho charakteru a chování, a to jak směrem k Bohu, tak směrem k člověku.

Vlastní termín svědomí je v angličtině odvozen od latinského scio, „vědět“, a con, „s“. Názory na přesné použití této předpony se různí: zda jde o poznání, které máme společné s Bohem, nebo o poznání podle jeho zákona. Ve skutečnosti tu jde jen o malý rozdíl. „Vědomí“ má každý člověk sám o sobě, ale toto „s“ je tam, kde přinejmenším dva sdílejí stejné tajemství, přičemž jeden z nich o něm ví společně s tím druhým. Svědomí je tedy ta schopnost, která spojuje dva dohromady a činí je partnery v poznání. Je mezi člověkem a Bohem. Bůh zná dokonale všechny skutky člověka, ať jsou jakkoli pečlivě utajené; a člověk díky této schopnosti ví spolu s Bohem také totéž o sobě. Proto čteme o „svědomí odpovědné Bohu“ (1Pt 2,19). Svědomí je Božím zástupcem, který jedná ve prospěch Boha a pod jeho vedením.

Jak tedy vyplývá ze samotného pojmu, svědomí musí mít nějaké pravidlo, podle kterého se řídí: „vědomí spolu s“. Není to jen vědomí, ale vědomí spojené s normou, podle níž probíhá proces vnitřního posuzování. Naším jediným správným pravidlem je Slovo nebo zjevená Boží vůle. Ta se dělí na dvě části: na to, co Bůh říká člověku ve svém svatém zákoně, a na to, co mu říká ve svém požehnaném evangeliu. Pokud se svědomí od tohoto pravidla odchyluje, je vzpurné. Přestalo mluvit a soudit ve prospěch Boha; pak se světlo v člověku mění v temnotu, neboť (vnitřní) oko se stalo zlým (Mt 6,23). Ve svém prvotním stavu měl člověk pouze zákon. Správnou prací svědomí tedy bylo varovat a odsuzovat v přísném souladu s tímto pravidlem a nedovolit nic jiného. Naši první rodiče však poslechli satanovu lež, porušili zákon a dostali se pod jeho odsouzení.

Kamkoli jdeme, svědomí nás doprovází. Cokoli si myslíme nebo děláme, zaznamenává a registruje [s ohledem na] den zúčtování. „Když tě opustí všichni přátelé, ano, když tvá duše opustí tvé tělo, svědomí tě neopustí, nemůže tě opustit. Když je tvé tělo nejslabší a nejotupělejší, tvé svědomí je nejživější a nejaktivnější! Nikdy není [ve svědomí] více života než tehdy, když se k tělu blíží smrt. Když se usmívá, povzbuzuje, ospravedlňuje a utěšuje, ach, jaké nebe to v člověku vytváří! A když se mračí, odsuzuje a děsí, jak zatemňuje, ano, zatemňuje všechny radosti, potěšení a slasti tohoto světa... Je to jistě nejlepší přítel nebo nejhorší nepřítel v celém stvoření. To je svědomí.“ (John Flavel)