A farao o něm vydal svým lidem příkaz. Vyhostili jej i jeho ženu se vším, co měl. (Gn 12,20)
Abraham utekl před hladem mezi hříšníky, aby si mezi nimi nasytil břicho. Nyní je sice s plným žaludkem, ale také s kopcem ostudy vyhoštěn z Egypta. Zapřel svou ženu, aby nasytil sám sebe. Pán Ježíš nikdy nezapře svou nevěstu, církev. Vždycky se k ní přizná. Někdy to bude znamenat, že se přizná v tomto světě, jindy se přizná na věčnosti, když nechá svou církev ve světě trpět a snášet protivenství a pronásledování. Ale nikdy svou církev neprodá jinému, nikdy neustanoví nějakou jinou hlavu a s každým, kdo by si chtěl jeho církev přivlastnit, bude jednat jako žárlivě milující ženich. Ježíš miluje svou církev, vždycky se o ni postará, nikdy ji nepovede k polovičatosti, pokrytectví nebo lži.
Patnáctou kapitolu můžeme nazvat kapitolou Abramovy víry, zatímco 16. je kapitolou Abramovy nevěry. Po úžasném Božím jednání v 15. kap. bychom si mohli snadno myslet, že teď už Abram poběží přímou cestou za Bohem. Že se jeho noha neodchýlí ani na kousíček. Ale zkušenosti z našich vlastních životů, z našeho vlastního následování Boha nás přesvědčují o tom, že to tak jednoduché obvykle není.
Autor se nám snaží ukázat Ježíšovu nadřazenost v úloze našeho velekněze. Nechtěl, aby se jeho čtenáři pod hrozbou pronásledování vraceli zpátky k judaismu, a tak jim ukazuje, že Ježíš stojí nad lévijským kněžstvím a obětním systémem. Sice třeba nebýváme v pokušení opustit křesťanství a přejít k judaismu, ale když na nás přijdou zkoušky či zklamání, snadno nás to pokouší k tomu, abychom se odvrátili od Krista. Čelíme problémům, jejichž řešením je hlubší poznání Krista, ale my se místo toho obracíme ke světské psychologii, která nám nabízí způsoby, jak se s nimi vyrovnat nebo jak nahlédnout do vlastní minulosti. Nebo pro utišení svého trápení vyhledáváme hmotné jistoty nebo světská potěšení. Ale to, co opravdu potřebujeme, je vidět nadřazenost Ježíše Krista v úloze našeho velekněze, který je schopen dokonale spasit nás všechny, kteří skrze něj přicházíme k Bohu.
Na Krétě byli lidé, kteří se odvraceli od pravdy. Hledali cokoliv jiného jenom ne to, co říká zapsané Boží slovo. Toto je velmi důležitá charakteristika – křesťan je ten, kdo miluje pravdu a tedy miluje Boží slovo. Zná pravdu, a to znamená, že zná Boží slovo. Rozumí pravdě a podřizuje se pravdě.
V jednom svém dopise Erasmovi Luther napsal: „Tvé smýšlení o Bohu je příliš lidské.“ Takový proslulý učenec nesl výtku pravděpodobně nelibě, tím spíše, že přišla od syna horníka. Nicméně si to zcela zasloužil. I my vznášíme stejné obvinění proti velké většině dnešních kazatelů a proti těm, kdo, místo aby zkoumali Písma, líně přijímají jejich učení. Téměř všude se v současnosti objevují nanejvýš hanebné představy o vládě a panování Všemohoucího. Pro bezpočet tisíců, a mezi ně patří i vyznávající křesťané, je Bůh Písma zcela neznámý.
Pokoj vám a milost, milovaní v Kristu. Scházíme se v tomto prvním dni nového roku, abychom společně uctívali našeho Boha. Dělali jsme to v písních i v modlitbě, dělali jsme to skrze čtení Božího slova, budeme dále uctívat Boha při Památce Páně a ve společných modlitbách, ale nyní otevíráme Písmo a chceme Boha uctívat skrze výklad Písma. Půjdeme teď společně do Žalmu 29 a ukážeme si z něj tři důvody, proč bychom měli my – a spolu s námi celý svět – uctívat Boha. Je to proto, že Bůh je 1. Bohem slávy, 2. Bůh je mocný, 3. Bůh vládne. Budeme číst Žalm 29.
Nikdy, nikdy zanedbávejte Boží slovo, které obohatí vaše srdce nařízením i porozuměním. Vaše řeč, které vychází z vašich úst, potom bude jako vaše srdce: bohatá, chutná a duchovně zapálená. Naplňte svá srdce bohatou, štědrou láskou a proud, který poplyne z vašich rukou, bude právě tak bohatý a štědrý jako vaše srdce. Křesťané, pojďte do nádherných a bohatých dolů, volejte k Duchu svatému, aby učinil vaše srdce bohaté spasením.
