Noe udělal všechno přesně tak, jak mu Bůh přikázal. (Gn 6,22)
Noe byl oddaný Bohu a byl naprosto věrný. Stavitelé lodí tvrdí, že aby takové plavidlo obstálo, musí být trámy pospojované destičkami – ve dvou trámech, které navazují na sebe, jsou drážky, kam jsou vložené dřevěné destičky spojené s oběma trámy čepy, které jdou skrz trámy i destičky. Kdyby takové destičky měly 25 × 25 cm, byly by jich potřeba na stavbu archy víc než tři miliony. Kdybyste na výrobu jedné destičky potřebovali jednu minutu, strávili byste výrobou pouze těchto destiček šest let čistého času. Bůh přikázal a Noe na základě Božího slova jednal – to je víra, která se opírá o neviditelné a staví na tom, co je zaslíbené. Ve stejné víře se dnes opíráme o Pána Ježíše Krista, který nás předešel do nebeské svatyně.
Každý člověk něco uctívá. My všichni jsme se narodili k tomu, abychom uctívali. Je to pro nás lidi úplně přirozené protože Bůh nás takto stvořil. Dá se říct, že ti, kteří neuctívají pana Boha, musí uctívat něco jiného. Takže otázka není, zda něco uctíváme, ale co uctíváme?
Církev jsou lidé, nikoliv budovy nebo organizace, ale jednotlivci, kteří tvoří svatý národ a kteří jsou jedinečným Božím vlastnictvím. Je to lid, který patří Bohu. Církev jsou jednotlivci, kteří nepatří sami sobě, ale mají vlastníka a podle toho vypadá jejich život. A tito jednotlivci jsou povoláni k tomu, aby hlásali velikost svého Boha a Vykupitele. Díky Bohu nejsme odkázaní na své vlastní představy o církvi, ale máme podle čeho se zařídit. Apoštol Pavel napsal Timoteovi:
Snad v každém domě, kde jsou malé děti, je někde místo, kde se zaznamenává, jak rostou. U nás jsme občas vyznačovali výšku jednotlivých dětí spolu s datem na vnitřní zárubni v komoře. Potom jsme je, dejme tomu každý rok o jejich narozeninách, měřili znovu. Vždycky byly u vytržení, o kolik zase vyrostly.
Ale dovedete si představit, jak by nás šokovalo a znepokojilo, kdybychom zjistili, že jedno z dětí nepovyrostlo nahoru, ale dolů! Okamžitě bychom se objednali k doktorovi, aby zjistil, co se děje. Růst je normální a potěšující. Zmenšení by bylo divné a alarmující.
Apoštol Pavel píše Titovi o lidech, kteří o sobě prohlašují, že jsou křesťané, ale nejsou jimi. Vedle toho – a to je důležité – také mluví o lidech, kteří křesťany skutečně jsou, i když tak nevypadají. Takoví lidé slyšeli evangelium, slyšeli o tom, že Ježíš Kristus na sebe vzal Boží hněv místo nás, vzal na sebe naše hříchy a na kříži Golgoty za ně zaplatil. Takoví lidé uvěřili evangeliu, uvěřili tomu, že Ježíš Kristus je dostatečnou cenou za jejich viny, činili pokání, vyznali své hříchy Bohu a bylo jim odpuštěno.
Možná, že název této kapitoly nevystihuje dostatečně její obsah. Částečně je tomu proto, že jen hrstka lidí je zvyklá zamýšlet se nad Božími osobními dokonalými vlastnostmi. Poměrně málo z těch, kdo občas čtou Bibli, vědí o majestátu božského charakteru, který vyvolává úžas a vzbuzuje úctu. Povědomí, že je Bůh velký v moudrosti, úžasný v moci a stále plný milosrdenství, pokládají mnozí za jakousi obecnou znalost.
13-14: „Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.“
