Běda vám, když vás budou všichni chválit

• Ale běda vám, bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat. Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům. (Lk 6,24–26)

Zde je jedno z těch velikých malých slůvek v Bibli. Na začátku 24. verše je jedno veliké ALE – slovo, které znamená naprostý protiklad. Je tady druhá strana mince. Je tady ta odvrácená strana. 

Tady začíná série Ježíšových „běda“. Lukáš zaznamenal tyto Ježíšovy výroky jako varování pro nás. Podívejte se na to, komu jsou tato slova určena? Ježíš mluví k úplně stejné skupině lidí, jako v případě blahoslavenství. Jsme to právě my, kdo potřebujeme slyšet také varování. Jak rádi a jak často chceme slyšet ty hezké věci – zaslíbení, povzbuzení, nasycení, radost. Ale Boží Slovo obsahuje celou řadu napomenutí, varování a spoustu nepříjemných věcí. Věcí, které ani věřící často nechtějí slyšet. Věcí, které nejsou oblíbené a které se neposlouchají dobře. Přesto jsou v Písmu, a proto je musíme kázat. 

• Kdo miluje napomenutí, miluje poznání, kdežto kdo domluvy nenávidí, je tupec. (Př 12,1)

Nikdo z nás nechce, aby ho Bůh označil za tupce nebo hlupáka. Proto chceme slyšet také napomenutí z Božího Slova. Jaká jsou tedy Ježíšova běda? Jedná se o paralely k blahoslavenstvím. Blaze chudým, ale běda vám bohatým. Vám už se potěšení dostalo. Krásným příkladem je boháč z 16. kapitoly Lukáše. Ježíš vypráví příběh o dvou lidech – velmi bohatém muži a žebrákovi jménem Lazar. Rozdílné životy, rozdílné cesty, rozdílný úděl po smrti. Když boháč v pekle pozdvihl oči, volal o milost, ale co slyšel? 

• Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se raduje a ty trpíš. (Lk 16,25)

Problémem nebylo jeho bohatství, ale to, jak s ním nakládal. Problémem byl jeho život, který nebyl odevzdaný Kristu. Protože tam, kde je život odevzdaný Kristu, tam je odevzdané i bohatství a všechno ostatní. Kde Bůh otevírá srdce, tam otevírá také dlaně. Proto je bohatým v Písmu přikazováno, aby se starali o chudé. 

Další běda se týkají sytých a smějících se a pokaždé je to opak předchozích blahoslavenství. A poslední „běda“ (v. 26) znovu ukazuje na to, co je klíčem. Není problémem být bohatý, není problémem být nasycený nebo se smát. Ale 26. verš nám ukazuje, že problémem je, když to všechno je jenom kvůli lidem a jejich chvále a nikoliv kvůli Bohu a jeho chvále. To je jednání, před kterým Ježíš varuje. To je jednání, které odlišuje křesťany od těch, kdo křesťany nejsou. Křesťan je ten, kdo miluje Boha na prvním místě, a všechno, čím je, všechno, co má, a všechno, co dělá, dává nejprve Bohu. To nikdy nemůže být jednání nekřesťanů. Protože oni nemilují Boha. 

A tak Ježíš říká, běda vám, když vás budou všichni chválit. Na takovém jednání není něco v pořádku. A stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům. Byli to Boží proroci, kteří přinášeli varování a napomenutí od Boha, kteří volali k pokání a k opuštění hříchů a kteří byli nenáviděni a vražděni. A byli to naopak falešní proroci, kteří volali: „Pokoj, pokoj, nic nehrozí, ničeho se nemusíte bát. Všechno je v pořádku. Hřích to je cizí slovo, které používají ti nemoderní lidé, kteří mají hrozné názory.“ 

Ježíš nás tady učí rozlišovat – rozlišovat mezi těmi, kdo jsou křesťany a těmi, kdo nejsou. A toto rozlišování je o to důležitější, že Ježíšovo vyučování směřovala na prvním místě do kruhu těch, kdo ho následovali. Proč mě oslovujete Pane, a neděláte, co říkám? 

Chtěl bych zdůraznit dvě věci: Jednak je tady Boží standard, podle kterého máme žít. Žít s vědomím toho, že se Ježíš dívá, žít s pohledem upřeným na Ježíše, žít z moci Ducha svatého, protože jinak to ani není možné. Žádný člověk nemůže žít podle tohoto standardu. Jenom jeden to dokázal – Ježíš. A pokud jsme vložili víru do jeho rukou, tak on žije v nás a on v nás žije tento nadpřirozený život. Je to prosté. Nebude to snadné, ale bude to jednoduché. Jednoduchý život víry. 

Tou druhou věcí je ono rozlišení. Slyšeli jsme blaze chudým, běda bohatým. Kde jsme? V které skupině těchto lidí se nacházíme? Jsme mezi těmi požehnanými, nebo mezi těmi káranými? V mnoha dnešních sborech můžeme slyšet úplně jinou písničku: „Blaze bohatým, blaze spokojeným, blaze těm, co mají vždycky co jíst, blaze těm, co nemusí plakat …“ Je to tak trochu součást naší lidské přirozenosti, že chceme tyto věci. Ale to není opravdové evangelium. Opravdové evangelium znamená absolutní závislost na Bohu. A to je skutečné požehnání. Znamená odevzdání všeho do rukou Ježíše. 

Jsou věci, které Pánu dáváme jaksi „přirozeně“ a jde to samo, ale potom jsou věci, kde to tak jednoduché není. A tady můžeme s naprostou jistotou říct, že Ježíš vždycky chce, abychom mu odevzdali to, co mu chceme dát ze všeho nejméně. Bohatý mladík lpěl na svém majetku, a proto odešel smutný od Krista. Pro nás tady vyvstává otázka, na čem lpíme my? Co je tím pozemským pokladem pro mě? Vydali jsme všechno Kristu a žijeme nyní jako správci toho, co on sám nám svěřil? Čí chválu chceme slyšet? 

• Ale oni toužili po lepší vlasti, po vlasti nebeské. Proto sám Bůh se nestydí nazývat se jejich Bohem. Vždyť jim připravil své město. (Žd 11,16)