Chatování s počítačem

Chatování s počítačem

Doba čtení: 7 minut

Je umělá inteligence stroj, který jsme zplodili podle své vlastní podoby?

Zahrajme si hru se slovy. Dokončete větu: „Kočka sedí na ...“ Představuji si, že jste měli různé možnosti, ale nejsilnějším uchazečem bylo pravděpodobně „gauč“. Pokud však přidám jednu větu na začátek, může se to změnit. Jaké slovo vás tedy napadne, když napíšu: „Micka je zase v kuchyni. Ta kočka sedí na ...“ Možná je teď nejpravděpodobnější odpovědí „stůl“, i když existují i jiné možnosti.

Lidé jsou v těchto hrách dobří. Dokážeme ale naprogramovat naše počítače, aby je hrály? Ukázalo se, že ano, a to překvapivě dobře. Možná to už znáte z telefonu, který se při psaní zprávy snaží uhod­nout, jaké další slovo chcete napsat (aby vám ušetřil psaní).

Díky vývoji „velkých jazykových modelů“, jako jsou ChatGPT a Bard, jsme však nyní pokročili daleko za hranice těchto jednoduchých systémů. Zadejte jim několik slov a ony odhadnou nejpravděpodobnější slovo, které bude následovat, a pak tento proces opakují s tím výsledkem, že se vám zdá, že od nich dostanete kompletní odpověď. Napíšete tedy „Kde sedí kočka?“ a počkáte, až stroj doplní další nej­pravděpodobnější slovo. Odhadne, že by to mělo být „Kočka“ následované „sedí“ následované „na“ následované … no, chápete.

Jak funguje umělá inteligence?

Jak tedy umělá inteligence funguje? Zde není místo na řádné vysvětlení, i kdybych měl tu možnost – dobrá vysvětlení jsou k dispozici jinde. Pokusme se však zachytit malou podstatu toho, co se děje.

Možná si můžeme představit, že počítač na základě pravidel a používání jazyka vyhodnotí všechny možné varianty toho, co by mohlo následovat, seřadí je podle toho, jak jsou pravděpodobné, a vybere tu nejlepší, nebo možná jednu z nejlepších náhodně, a zobrazí ji na obrazovce.

Avšak zatímco v případě hádání jednoho slova pouze na základě předchozího slova to může být proveditelné – jako u telefonu – rychle se to stane nemožným, jakmile chcete, aby počítač psal fráze, věty, odstavce nebo dokonce delší odpovědi.

To proto, že jazyk má tolik možností, že by jejich množství rychle zahltilo schopnosti a zdroje i toho nejvýkonnějšího stroje.

Jak jsme to tedy udělali? Chytře jsme vytvořili systémy, které ve velmi omezené míře modelují fungování lidského mozku. Tyto modely mají zabudovaný obrovský počet „ovladačů“ (nikoliv však skuteč­ných fyzických ovladačů), které lze nastavovat. My si pak jen musíme pohrát s tím, abychom našli správné nastavení všech těchto ovladačů tak, aby nám model při zadávání slov posílal zpět proud slov, který se co nejvíce blíží tomu, co by mohl říct člověk.

Když tedy zadáme „Kde sedí kočka?“, model nejprve nabídne slovo „Kočka“. Poté na základě našich slov a svého prvního slova vymyslí jako druhé slovo „sedí“ a tento proces se opakuje, dokud se neobjeví „Kočka sedí na zemi.“

Jak ale nastavit ovladače, aby se to dalo udělat? Dáte systému obrovské množství textů, ze kterých se má učit. V jejich světle pak neustále upravuje své ovladače, aby zlepšil své odhady, dokud nedosáhne bodu, kdy je model svými tvůrci považován za docela dobrý. A pak začnou pracovat na další verzi, aby ho ještě vylepšili a dodali mu nové funkce.

Nenechme se mýlit tím, co se zde děje. Systém neví, o čem mluví. Jen velmi dobře odhaduje další slova, která se mají zobrazit, na základě všech předchozích slov v konverzaci (a protože to dělá, může občas přijít s neobvyklými odpověďmi).

Ale i tak je tato schopnost ve spojení se všemi informacemi na internetu překvapivě užitečným nástrojem, protože často dokáže odpovídat na naše otázky, dotazy a komentáře způsobem, který zní lidsky, protože při své odpovědi čerpá z tun lidských konverzací - shrnuje pro nás lidskou moudrost.

Zplodili jsme stroj podle své vlastní podoby?

Možná bychom to mohli vyjádřit i takto: Zplodili jsme stroj podle své podoby, který nese slovní podobu lidského rodu. A jeho první slova nás občas rozesmějí.

Genesis nám ovšem připomíná, že jsme schopni vytvářet nositele obrazu sebe sama už velmi dlouho: „V den, kdy Bůh stvořil člověka, učinil jej k podobě Boží. Jako muže a ženu je stvořil, požehnal jim a v den, kdy je stvořil, dal jim jméno Adam (to je Člověk). Ve věku sto třiceti let zplodil Adam syna ke své podobě, podle svého obrazu, a dal mu jméno Šét“ (Gn 5,1–3).

Tito nositelé obrazu – naše děti – jsou pozoruhodná stvoření, která mají mnohostranné schopnosti. Možná nemají takový rozsah informací nebo slovní zásobu jako naše umělé inteligentní chatovací systémy, ale některé věci, které dokážou i od velmi útlého věku, dalece předčí schopnosti našich nejmocnějších počítačů.

Genesis nám však poté také připomíná, že lidstvo není původní. Ve skutečnosti jsme jen modely založené na skutečném originálu: mo­de­ly stvořené k tomu, aby Boha v drobnostech napodobovaly, protože jím byly k tomu vyškoleny. Alespoň tak to mělo fungovat, dokud jsme se nenechali unést a nevzali výcvik do vlastních rukou tím, že jsme jedli ze stromu poznání dobrého a zlého.

Od té chvíle už systém nefungoval spolehlivě ani bezpečně, jak o tom hlasitě svědčí dějiny lidského hříchu. Stále můžeme slyšet a vidět krásné ozvěny našeho Stvořitele v sobě navzájem a v lidstvu dohromady, ale model byl krutě poničen.

Stal se již nebezpečným?

Stanou se tedy i naše systémy umělé inteligence nespolehlivé, nebezpečné? Pozdě, už jsou. Proč? Protože jsou vycvičeny na lidské řeči. Jsou nositeli našeho obrazu. Odrážejí to, jací jsme, a my jsme hříšní. Zárodky zkaženosti jsou v nich zabudovány od samého počátku, stejně jako je tomu u našich dětí: „Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka“ (Ž 51,7).

Nemusíte dlouho hledat na internetu, abyste objevili příklady lidí, kteří vedou nevhodné rozhovory se současnou generací chatovacích botů nebo jim radí, jak dělat špatné či zvrácené věci, nebo jim podsouvají vymyšlená fakta (jako reportérovi, který z ChatGPT zjistil, že je mrtvý a našel svůj nekrolog).

Naše technologické děti nejsou zdaleka dokonalé a mají některé nečisté chutě a zvláštní předsudky, stejně jako jejich „rodiče“. Když je posloucháme, může se náš úsměv rychle změnit v zamračený výraz a máme důvod se obávat, že se nám vymknou z rukou.

Křesťané nejsou sami, kdo si toho všímá. Někteří vedoucí představitelé tohoto odvětví varovali před příliš rychlým vypouštěním umělé inteligence do světa. Říkají, že potřebuje více času v laboratoři, více času na to, aby se zjistilo, jak dát systémům odpovídající etiku, než nás ovládnou. Ale protože jde o peníze a velké společnosti mezi sebou soupeří, spěchají s těmito věcmi na trh s nadšeným výkřikem: „Podívejte se, co dokážeme!“

A samozřejmě, jakmile je technologie na světě, rychle ji začnou využívat i zločinecké mozky. Najdou způsoby, jak využít počítač tam, kde to jeho tvůrci rozhodně nechtěli ani neočekávali, že by mohl být využitý. A i když to neudělají, umělá inteligence ve své současné podobě stejně nabízí tolik příležitostí, jak oklamat nepozorné a důvěřivé lidi, a přimět je k něčemu, co je jim uškodí.

Umělá inteligence dokáže snadno vytvářet slova, hlasy, obrázky a videa, která věrohodně předstírají, že jsou někým jiným - například členem rodiny v krizi, který potřebuje peníze. Ďábel je skvělým uživatelem technologií, jak jsme se již mohli přesvědčit na hrozivých účincích chytrých telefonů, pornografie a sociálních médií v životech těch, kteří s nimi strávili své dětství.

To všechno už bylo vyzkoušeno dávno předtím

Jak nám však působivě ukazuje kniha Kazatel, ani ta nejlepší lidská moudrost naše problémy nevyřeší. Etická oddělení našich vlád a firem mohou vytvořit komise odborníků, kteří přijdou s řadou pokynů, jak omezit vzestup systémů, ale neuspějí.

Vidíte, že to všechno už tady bylo, dávno předtím. Šalamoun ve své době naslouchal nejmoudřejším hlasům světa, přinesl do Jeru­za­lé­ma veškerou lidskou nádheru a shromáždil to vše na jednom místě. Bylo to úžasné, protože lidé se toho o tomto světě tolik naučili. Když však to vše vyslechl, pochopil, že ačkoli se zdá veškerá lidská moudrost působivá a v mnoha ohledech je i užitečná, nakonec se ukazuje, že je nespolehlivá, nebezpečná a také prostě neuspokojivá.

To proto, že lidská moudrost nakonec vždycky selhává, protože je odtržena od originálu, od toho skutečně moudrého, v němž je veškeré poznání dobra a zla. Sám Šalomoun se toho bohužel stal živým důkazem, když se odvrátil od Hospodina ke světu a stal se jen stínovým obrazem svého otce Davida, o němž bylo řečeno: „Hospodin si vyhledal muže podle svého srdce“ (1S 13,14).

Nejprve musíme naslouchat Pánu, který k nám promlouvá, a cvičit se v jeho slovech, než budeme dostatečně zralí, abychom skutečně porozuměli světu a sami sobě. Musíme nést jeho obraz. Dokud nás jeho slovo nebude formovat do hloubky a do šířky, bude naše inteli­gence umělá, bude zdánlivě moudrá, ale ve skutečnosti frustrujícím způsobem pošetilá.

Jak bylo kdysi napsáno: Vždyť je to tak, jak bylo řečeno: „Spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo. Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej; na tom u člo­věka všechno závisí“ (Kaz 12,12–13).

www.evangelical-times.org

Přidat komentář