Co je to znovuzrození (Lk 15,11–24)
Vlastní vznik a vývoj nového vnitřního člověka je a zůstává tajemstvím, jako je nám tajemstvím vznik a vývoj života vůbec. Protože tedy nemůžeme vystihnout podstatu života z jeho vzniku a vnitřního vývoje, snažíme se ji s úspěchem pochopit z jeho projevů. Proto jistě nebude nemístné, když se pokusíme o to, abychom z této stránky pochopili i podstatu znovuzrození. Je to nejen naším právem, ale i naší povinností. Jistě není Boží vůlí, abychom nejvážnější pravdy Božího slova jen tak ledabyle uznávali a přisvědčovali jim bez toho, že bychom se jim snažili pokud možno i porozumět a proniknout do jejich vlastního jádra, nýbrž máme je, pokud naše síly stačí, pilně zkoumat, aby se naše víra stala uvědomělým přesvědčením.
Proto zajisté Pán nezjevoval nejhlubší tajemství víry moudrým tohoto světa, ale „nemluvňátkům“, lidem prostým a mdlým, což vyžadovalo, aby se sklonil hodně hluboko až k mezím jejich omezené chápavosti. Proto zjevil prosté samařské ženě velikou a člověku tak těžko pochopitelnou pravdu o uctívání Boha v Duchu a v pravdě, proto oznámil hluboké tajemství znovuzrození poprvé muži, který svou dětinskou otázkou: „Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit“, dokázal, že měl opravdu malé pochopení onoho tajemství.
Jde tedy o pokus vystihnout podstatu znovuzrození z jeho projevů v lidské mysli a v lidském srdci. Jde o to, aby slovo „znovuzrození“, jehož se tak často užívá, pro nás nezůstalo pouhým slovem, ale aby bylo plným vyjádřením tohoto pojmu. Jde o to, abychom pochopili význam pojmu znovuzrození a s ním souvisejících pojmů, pokání, ospravedlnění, obrácení se a také jejich pravý smysl a vzájemný poměr.
„Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží!“ pravil Pán Nikodémovi.
„Nenarodí-li se kdo znovu!“ Již to slovo samo je velmi významné a hodí se výborně k tomu, aby přímo znázornilo podstatu věci, jejímž je vyjádřením. Narodí-li se člověk, tu se z temného lůna mateřského ocitá v širém světě, plném krás a slunečního jasu. Podobně narodí-li se člověk znovu, vstupuje do světlého, svobodného světa nového života, plného pokoje a blaha, když opustil těsný brloh sobectví, temnotu hříchu a tísnivé objetí vezdejších starostí, strastí a běd. Člověk se rodí na svět v bolesti a slzách, chudý a nahý, cele odkázaný na mateřskou péči a lásku. Je to stejné, když se rodí člověk znovu. Nejprve musí zemřít starý člověk v něm, a to nejde bez mnohé bolesti. A pak, když se znovuzrozené dítko Boží vrhá do náruče svého Spasitele, v té chvíli jako novorozené nemluvně nepřináší s sebou nic než svou nahotu a bídu, pocit naprosté bezmoci a slabosti, které ho odkazují výhradně na milost Boží v Kristu Ježíši. A tak jako matka miluje své nemluvně právě proto, že je cele a úplně odkázáno na její péči a lásku, tak znovuzrozenému spěchá vstříc oběť nebeské lásky a věčného milosrdenství.
Čím však znovuzrození začíná? Tím, že Bůh člověka povolá k novému životu. Bůh nás ovšem nepřestává volat, ale člověk stále ignoruje toto volání, buď proto, že nechce slyšet, neboť se bojí, nebo proto, že opravdu neslyší, neboť je stále pohroužen do svých „omamných a prázdných představ“. Ale pak nadchází chvíle, že k němu mocněji dolehne volající hlas Hospodinův, a člověk se probouzí ze snu a volá jako Samuel: „Zde jsem, Pane!“ Potom má toto povolání od Boha asi takový účinek, jaký má sluneční paprsek na obilné zrno uložené v lůnu země. Tu i tam probudí se náhle život v domněle mrtvém nitru. Zvláště pokud jde o člověka, kterého Boží povolání probudilo k novému životu, děje se mu přesně totéž jako každému, kdo byl probuzen ze spánku. Vzpamatuje se, přichází k vědomí, otvírá oči i uši, může vidět, co mu Bůh ukazuje, může slyšet a chápat, co mu Bůh říká. Nyní je docela jiným člověkem vůči svému Bohu. Hlas Boží, který jej předtím děsil, je nyní líbezný; začíná chápat Boží myšlení o pokoji, vidí, že Bůh nechce, aby člověk zahynul, ale byl živ. Až dosud se člověk Bohu vzpíral, považoval ho za nepřítele, kterého nemohl milovat, jehož soudu a odplaty se děsil. Člověk v stavu odvrácení se od Boha nemiluje mluvení o Bohu, protože pomyšlení na něj ho děsí, neboť: „Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo“ (J 3,20). Ted však Boží povolání proniklo jako sluneční paprsek do temnoty jeho srdce, a člověk s úžasem poznává, že to byla věčná láska, před níž se chvěl a prchal. Člověk vidí radostně překvapen, že se na něj, na zbloudilého hříšníka, usmívá přívětivý Spasitel, a musí se odevzdat na milost a nemilost takové a tolikeré lásce. Je to cosi podobného tomu, co se stává ve vzájemných vztazích mezi lidmi. Tu toho člověka jsme hluboce urazili, těžce mu ublížili, za jeho lásku jsme se mu odplatili hanebným nevděkem, a nyní se mu vyhýbáme, jeho pohled je nám stále bodavou výčitkou. Proto se všemožně snažíme přerušit s ním veškerý styk. Avšak ten člověk je lepší než my, nehněvá se, nevyhýbá se nám, naopak on nás vyhledává a nadchází nám, když se my mu vyhýbáme; osloví nás a nabídne nám úplné odpuštění, nabídne nám svou plnou lásku, vše má být zapomenuto, jako by se jakživ ani to nejmenší nepřihodilo mezi ním a námi. Kdo by tu mohl ještě odporovati V takové dobrotě a lásce je moc, je v ní vítězná, neodolatelná síla. To pálí jako řeřavé uhlí shrnuté na hlavu, pálí hloub a hloub, až musí i v našem srdci zapálit lásku za lásku. Ta tam je všechna nechuť, všechna bázeň, a když tu ten člověk vztáhne po nás svou náruč, tu i my musíme padnout na jeho šíji a radostí zaplakat jako bratři Josefovi. Ted je nám ten člověk dvojnásob milý. Pocit viny je smazán a my necítíme než povinnost neomezené vděčnosti, závazek nepomíjející lásky. Nyní jsme tělem a duší jeho.
Tak to dělá Bůh s hříšníkem. V Kristu se Bůh sklonil k člověku, v něm nabízí milost, odpuštění, smíření, zapomenutí. Nic za to nežádá než pouhou víru. To jediné žádá, abychom se mu oddali celým srdcem, abychom cele důvěřovali jeho lásce, abychom se cele spolehli na jeho milost.
Od té chvíle, kdy člověk přijal tuto v Kristu sobě nabízenou milost, kdy se vrhl do náruče svého nebeského Otce připraveného odpustit, od té chvíle, kdy člověk uvěřil, došel také odpuštění svých hříchů, je ospravedlněn podle slov Písma: „Jsme totiž přesvědčeni, že se člověk stává spravedlivým vírou bez skutků zákona“ (Ř 3,28).
„Stává se spravedlivým,“ tj. člověk je Bohem za spravedlivého prohlášen – ačkoliv je hříšník. To se nejedněm zdálo velmi podivné a snažili se to všelijak překrucovat a vykládat.
Položili si otázku: Jak by mohl vševědoucí Zpytovatel srdce i nitra prohlásit někoho za spravedlivého, ačkoliv je hříšníkem, jak by nemohl nevidět hřích na tom, kdo si je sám hříchu vědom? Protože to nemohli pochopit, trvali na tom, že znovuzrozený a tedy ospravedlněný člověk už nemůže být hříšníkem, musí tedy být úplně a dokonale čistý. Avšak kde by potom byli znovuzrození, když je přece známo, že právě ti nejlepší těžce pociťovali tíhu hříchu až do konce života? Vždyť i muž jako apoštol Pavel tak o sobě mluvil (Ř 7,14nn). A přece onu otázku nelze prostě pominout mlčením. Jak je možné, aby někdo byl ospravedlněn, tedy prohlášen za spravedlivého, ačkoli není bez hříchu? Pokusíme se o tomto tajemství mluvit srozumitelně, a pokud to bude možné vysvětlit ho na příkladu a podobenství z lidského života.
Kdosi měl syna, kterého nade všechno miloval, pečoval o něj s vytrvalostí a věrností, jaké je schopno jen otcovské srdce. Jakmile však tento syn dospěl na výsluní otcovské lásky v jinocha, popřál sluchu špatným přátelům a sveden jejich slovy a příkladem, dal se na cesty prostopášnosti a neřestí. Nic neprospěly otcovy prosby a hrozby, nic matčiny slzy a modlitby. Propast, kterou kopal hřích mezi rodiči a ztraceným synem, se tím vším – tak se aspoň zdálo – jen víc a více prohlubovala. Byl mezi svými jako cizinec; prostopášnost vyrývala svůj podpis do jeho tváře a tiskla svou pečeť na jeho čelo, kdysi čisté a jasné. Surové mravy a nečisté řeči zraňovaly jako trny na všech stranách bohabojný kruh rodiny, v níž se on sám cítil čím dál tím víc nesvobodným a stísněným. Dobře chápal osten stálé výčitky, kterou mu byl spořádaný život ostatních členů rodiny. Nakonec to už nemůže dál snášet. Odhodlá se přetrhnout poslední svazky společenství se svou rodinou. Vyžádá si svůj podíl a pryč odtud, do širého světa, kde by mu ani jedno vážné slovo, ani jeden káravý pohled neukápl jako kapka pelyňku na zamilované požitky a rozkoše, kde by mu nevadilo žádné pouto v hovění svým žádostem a vášním. Odešel! Dlouho nebylo o něm zpráv. Jen zbožná rodina vzpomínala na svého ztraceného člena na svých modlitbách.
Tak uplynula léta. Co zatím dělal ztracený syn, je nám v tomto případě lhostejné. Jen jedno nás zajímá.
Stalo se, ať z jakýchkoli příčin, ať za těch či oněch poměrů, že poznal náhle hlubinu propasti, do které upadl, byl náhle uchvácen vzpomínkou na lásku, kterou pohrdl a zamítl. V jeho duši ožily dávno zapomenuté vzpomínky, v uších mu opět začala znít dávno zapomenutá otcovská a mateřská slova. To i jeho volal Hospodin! A nevolal nadarmo! Syn se náhle probudil jako ze strašného snu a rozhodl se k návratu domů.
Slunce se klonilo k západu. Večerní ticho se sneslo nad krajem, kde byl jeho domov. Tam v modlitbě vzpomínají otec i matka a sourozenci před tím, než půjdou spát, na ztraceného člena rodiny, když tu se náhle ozve zabušení na dveře. Otevřeli a – do domu vstupuje on, oděný v hadry, sešlý a přepadlý a vrhá se otci k nohám! A hle, otec otvírá svou náruč, pozdvihuje ho a tiskne na své srdce; a syn věří otcově lásce a otec věří synovu pokání. Ze srdce synova mizí bázeň, ze srdce otcova prchl hněv, a otec už nevidí hadry a nahotu svého syna, nevidí stopy hříchu na jeho tváři, vidí jen jeho lítost a upřímný žal, jen zkroušené srdce a pokorného ducha, a syn nemyslí na soud, ani na trest, neboť „kdo věří, nebude souzen“. Kajícně se vracející syn, ač klesl hluboko, je ospravedlněn, očištěn před svým otcem, jenž ho obléká do čestného roucha a přijímá jej opět za syna. Nuže, není tento syn „ospravedlněn“? Není to nový život, který tu začíná, nový tak, jako kdyby se znovu narodil?
Přidat komentář