Den boje za svobodu

Dnešní den, 17. listopad, je dnem boje za svobodu a demokracii. To je dobrá příležitost připomenout si svobodu, kterou nám vydobyl Pán Ježíš Kristus. Díky jeho oběti jsme byli vysvobozeni z otroctví hříchu a nespravedlnosti, z moci ďábla a žádostí těla, z prokletí zákona, z modloslužby a otročení bezmocným a ubohým mocnostem. Měli bychom si připomínat, že Pán Ježíš zvítězil jednou provždy, že dokonal své dílo a uvedl nás do svobody Božích dětí. Ale život v této svobodě není něčím samozřejmým nebo automatickým. Dokud budeme v těle, které je propadlé hříchu, budeme muset stát pevně a nenechat na sebe znovu vložit otrocké jho (Ga 5,1). A totéž platí i o té politické a společenské svobodě, kterou máme. Také to stojí za to, abychom si připomínali a abychom nad tím přemýšleli z perspektivy Božího slova. 

Z Boží milosti jsme se před třiceti čtyřmi lety dostali z tyranie vlády jedné strany a jednoho správného názoru do svobody života, smýšlení i slova. A to jsou věci, které vycházejí z Božího slova. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho svobodného a takového ho také chce mít. Hřích uvedl člověka do otroctví a drží ho ve svých poutech. Teologové, filozofové a právníci mluví o tzv. přirozených právech člověka, která přímo vyplývají z toho, jak člověka stvořil Bůh a co člověku Bůh určil. Patří sem právo na život, tedy moci žít a chránit svůj život a nebýt vlastněn jiným člověkem, právo na osobní vlastnictví, tedy mít to, co získám svou prací a třetí právo se týká svobody vyjadřování, tedy právo na to, říkat, co si myslím. Ani tato práva, tyto svobody, nejsou něčím samozřejmým a automatickým. A úplně stejně jako to je v duchovní oblasti, platí i zde, že člověk musí stát pevně a nenechat na sebe vložit otrocké jho. 

I zde je místo pro křesťany. Boží slovo nás volá k tomu, abychom prosazovali právo a spravedlnost. Proto proroci kárají mocné, kteří utiskují slabé, proto Jakub vynáší své běda nad boháči, kteří upřeli dělníkům jejich mzdu. Nikde v Bibli nevidíme, že by Bůh káral mocné kvůli tomu, že mají moc, nebo bohaté kvůli tomu, že mají bohatství – ale pokud zneužívají svou moc nebo odírají druhé, staví se Bůh proti nim jako jejich protivník. Prosazování spravedlnosti je bojem za svobodu. 

Rozumíme tomu, že svobodu v tom nejširším slova smyslu může člověku dát jenom Pán Ježíš Kristus, když v něj člověk uvěří, činí pokání a následuje ho. Ale souvisí s tím i každá dílčí svoboda, kterou máme, za kterou můžeme bojovat. Mnozí křesťané dnes řeknou, že za tu či onu věc jim nestojí za to bojovat – otázka, kterou si kladu, je, zda můžeme vidět alespoň některé věci, za které skutečně bojují. Často to může být spíš výmluva, který má uchlácholit svědomí a dovolí člověku pokračovat v nečinnosti a lhostejnosti. Ale netečnost, lhostejnost je vražedná – zahubí toho, kdo se jí oddá a Boží slovo takového člověka nazývá hlupákem. 

Křesťan je člověk, který miluje pravdu. Jakou pravdu? Pravdu, že dva a dva jsou čtyři? Ano! Má se za takovou pravdu stavět? Má. Takovou pravdu, že muž je muž a žena je žena? Ano! Má se za takovou pravdu stavět? Rozhodně. Pravdu, že podvod je podvod, násilí je násilí, nespravedlnost je nespravedlnost, krádež je krádež, diskriminace je diskriminace – a nezáleží na tom, kdo se takových věcí dopouští … Máme stát za takovými pravdami? Zcela jistě. Pokud totiž nebudeme stát za těmito „malými“ pravdami, nikdo nám neuvěří, když budeme chtít bojovat za pravdu s velkým P, za evangelium o Pánu Ježíši Kristu. 

Proč dnes mají církve v nejrůznějších průzkumech tak malou důvěru občanů? Může to jistě souviset s nejrůznějšími mediálními skandály, může to nepochybně souviset s velkou mírou neznabohů v naší zemi, ale myslím, že to jde ještě dál – že to jde k otázkám pravdy a s ní související svobody. V dávné historii to byli křesťané a církve, kdo vykupoval otroky z otroctví, byly to církve, které provozovaly nemocnice, sirotčince, starobince, tedy staraly se o chudé a bezmocné, usilovaly o prosazování práva a spravedlnosti. Byli to křesťané, kteří měli lví podíl na tom, že světová velmoc Velká Británie zakázala v roce 1807 obchod s otroky (a v roce 1834 ho zakázala také v koloniích, což znamenalo skoro půl světa), a následně se zapojila do boje proti zotročování lidí. Byli to křesťané (konkrétně William Carey), kdo v roce 1829 prosadili oficiální zákaz obřadu satí v Indii, což byla dobrovolná sebevražda upálením vdov(y) po zemřelém muži (nicméně jeden z posledních mediálně známých případů je z r. 2006). Takto bychom mohli pokračovat dál a dál.  To je boj za pravdu a za svobodu. 

To je také připomínka dnešního výročí. Jako křesťané nejsme vázáni dny ani žádnými svátky, ale můžeme využít příležitosti, která se nám naskýtá a jít do Písma a do historie a připomínat si pravdy Božího slova, přemýšlet o velikánech minulosti, kteří nám umožnili být tam, kde – ať už jako křesťané nebo jako společnost – jsme dnes. A modlit se za to, abychom v dnešní době obstáli tak, jako obstáli naši předchůdci ve víře, abychom byli pevně zakotveni v pravdě Božího slova, abychom stáli na svobodě, kterou nám vydobyl Kristus, a nenechali na sebe vložit žádné otrocké jho. 

• Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří. Jen nemějte svobodu za příležitost k prosazování sebe, ale služte v lásce jedni druhým. (Ga 5,13)