Dlouhá chapadla hříchu (Gn 19,23-38)

Znovu dnes otevřeme knihu Genesis a budeme pokračovat ve výkladu devatenácté kapitoly. Je to skutečně smutná kapitola, protože popisuje ohromnou tragédii lidského hříchu. Je dokonalou ilustrací známého textu z listu Římanům:

• Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 6,23)

Obojí nalezneme v Gn 19. Minule jsme mluvili o tom, jak Sodomu navštívili andělé poslaní od Boha a zachránili spravedlivého Lota. Ačkoliv nám Boží slovo dosvědčuje, že Lot byl spravedlivý a byl:

• …sužován nezřízeným chováním těch zvrhlíků… (2Pt 2,7)

Tak ho přesto museli andělé doslova vyvléci ze Sodomy. Museli ho chytit za ruce a odvést ho pryč, protože Lot neustále váhal a zdá se, že nevěděl zcela jistě, zda může věřit tomu, že Bůh se rozhodl zničit toto hříšné město. Petr dále říká:

• Dokud ten spravedlivý přebýval mezi nimi, trápilo jeho spravedlivou duši, že musel den ze dne slyšet a vidět jejich nemravné skutky. (2Pt 2,8)

Lot rozuměl tomu, co je to hřích. Znal také Boží spravedlnost, a proto se trápil jednáním sodomských. Přesto zůstával mezi nimi. Neoddělil se od hříchu a v tomto případě i od hříšné společnosti, ve které žil a tak se stalo, že mu hřích zastřel jasné vidění duchovní reality. Bible popisuje toto jednání hříchu na jednom konkrétním hříchu – a tím je lenost.

• Lenost uvede do mrákot; zahálčivá duše bude hladovět. (Př 19,15)

Ale netýká se to jenom lenosti – týká se to každého hříchu, který nás chce ovládat. Nejsme na tom o mnoho lépe, než na tom byl Lot. V každé buňce našeho těla je uchována naprosto jedinečná a nezaměnitelná kompletní struktura DNA celé naší osoby. I kdybyste si nechali udělat řadu plastických operací, tak DNA vás stejně prozradí. Podobně v každé buňce našeho těla je ukryta duchovní přirozenost našeho těla – a to je hříšná přirozenost. Jak uvidíme za okamžik, tak před vlastní hříšnou přirozeností nelze nikam utéci. Z Boží milosti jsme ale dostali nové srdce (znovuzrození) a s ním také novou přirozenost – duchovní přirozenost, která je z Boha a která je čistá a svatá, která nenávidí hřích a miluje spravedlnost. Proto se Lot tolik trápil v hříšné Sodomě a to i přes to, že jeho duchovní rozlišování bylo zatemněno tím dlouhým pobytem uprostřed hříšníků.

Dostali jsme úžasný poklad, který Bůh vložil do hliněných nádob. Jako znovuzrozené děti Boží už nemusíme otročit staré přirozenosti, ale mocí Ducha ji překonáváme a přemáháme touhy této hříšné podstaty člověka.

• A proto neklesáme na mysli: i když navenek hyneme, vnitřně se den ze dne obnovujeme. (2K 4,16)

Tento boj není nic jednoduchého a ne vždy je to boj pro danou chvíli vítězný. Podívejme se do druhé poloviny Genesis 19 (v. 23-38).

Lot byl vychvácen ze Sodomy a Sodoma s okolními městy byla zničena v ohni, který sestoupil od Hospodina. V Sodomě zůstalo všechno, co Lot měl včetně části jeho rodiny. Pouze on sám, jeho manželka a jeho nejmladší dvě dcery byli vysvobozeni. Bůh je zachránil ze své milosti – a to i přes jejich malou víru, která hraničila s nevěrou, i přes jejich odpor k tomu, aby vyšli z hříšného města, i přes Lotovo vytrvalé odmlouvání.

Lot měl svou vlastní představu o tom, jak by všechno mělo vypadat, jak by s ním Bůh měl jednat. Snažil se umluvit Boha, aby ho neposílal do hor, ale do Sóaru, maličkého město. Boží milost byla tak veliká, že ho Bůh vyslyšel. Ale když Lot se svou rodinou opouštěli město, tak dostali jasný příkaz od Pána:

• Když je Hospodin vyváděl ven, řekl: „Uteč, jde ti o život. Neohlížej se zpět a v celém tomto okrsku se nezastavuj. Uteč na horu, abys nezahynul.“ (Gn 19,17)

Tento verš nás uvádí do našeho textu. To, co vidíme ve druhé polovině Gn 19 nám ukazuje na to, jak dlouhá jsou chapadla hříchu, do jaké hloubky hřích prorůstá a jak se zakořeňuje v životech lidí kolem nás. Hřích nechodí sám, ale vždy si vybere svou daň – jak na lidech okolo nás tak především na nás samotných. Náš dnešní text je velkým varováním před hříchem. Ale vedle tří varování zde nalezneme také dvě veliká povzbuzení k následování Pána Ježíše Krista.

I. První varování: Pamatujte na Lotovu ženu (v. 23–26)

První varování se týká člověka, který byl skoro vysvobozen od Božího soudu, který přišel na hříšná města. Tím člověkem je Lotova žena:

• Slunce vycházelo nad zemí, když Lot vešel do Sóaru. Hospodin začal chrlit na Sodomu a Gomoru síru a oheň; od Hospodina z nebe to bylo. Tak podvrátil ta města i celý okrsek a zničil všechny obyvatele měst, i co rostlo na rolích. Lotova žena šla vzadu, ohlédla se a proměnila se v solný sloup. (Gn 19,23-26)

Tady je jeden z příběhů, který vždy lákal umělce ke ztvárnění. Lotova žena, která jde jako poslední, ohlíží se a mění se v solný sloup. Lotova žena, která neposlouchá jasné slovo Boží a kterou okamžitě stíhá Boží trest.

Je to příběh, který vzbuzuje hrůzu a bázeň a který nás naplňuje vděčností, protože Bůh je nesmírně trpělivý a zpravidla nejedná s naší neposlušností tak radikálně, jako bylo v případě Lotovy ženy.

• Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání. (2Pt 3,9)

Bůh je věrný a ve své věrnosti a dobrotě nás volá k tomu, abychom ho poslušně a oddaně následovali. Lotova žena je tady pro nás varováním:

A. Varování před neposlušností

Lotova žena neposlechla Boží slovo, a proto přišel trest. Rychlý, radikální a razantní. Může nás děsit tato ráznost Božího hněvu, ale neměla by nás překvapit. Bůh je svatý. Je dokonale spravedlivý a můžete vzít jed na to, že nikdy nikomu neukřivdí. Naše vlastní spravedlnosti je pokřivená a zvrácená, motivovaná sobectvím a pokřivená okolnostmi, v nichž se nacházíme. Boží spravedlnost je naprosto objektivní, bere v úvahu úplně všechny okolnosti, všechny skryté věci i motivy a navíc – je motivována Boží dobrotou a slávou. Zde je ohromné varování před neposlušností. Neposlušnost se Bohu hnusí:

• Tu řekl Samuel [Saulovi]: „Líbí se Hospodinu zápalné oběti a obětní hody víc než poslouchat Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů. Vzdor je jako hříšné věštění a svéhlavost jako kouzla a ctění domácích bůžků.“ (1S 15,22-23)

Od Lotovy ženy se tu můžeme naučit dvě věci: 1. Její neposlušnost ukazuje, že nebyla spravedlivá, jako její muž Lot. Ježíš říká:

• Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo. … Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. (J 14,23-24)

Její neposlušnost v rozhodující chvíli celkem jasně dokazuje, že nikdy nemilovala Boha. Je to stejné jako u Saula, jehož život známe trochu lépe než život Lotovy ženy a jehož život nesl znaky neobráceného člověka.

Druhou věcí, kterou můžeme vidět na Lotově ženě, je skutečnost, že ačkoliv byla dočasně zachráněna, tak nikdy nebyla spasena, ale stihl ji stejný soud jako ostatní obyvatele Sodomy a dalších tří měst (Dt 29,23). To jasně koresponduje se slovy Pána Ježíše Krista, že jenom ten:

• Kdo vytrvá až do konce, bude spasen. (Mt 24,13)

Ostatně Ježíš také používá Lotovu ženu jako varování, když mluví o svém druhém příchodu. Ona není typem tragického hříšníka, spíš na jejím příkladu:

B. Varování před duchovní otupělostí (Lk 17,29–32)

Lidé v Sodomě si prostě žili svým životem – jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli, stavěli. To nejsou žádné špatné věci. Každý křesťan tyto věci dělá. Ale to, co zde bije do očí, je lhostejnost a otupělost těchto lidí. Jejich život se točil jenom kolem těch materiálních věcí. Jako kdyby nic jiného neexistovalo. Ježíš říká:

• V ten den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, spustil se oheň a síra z nebe a zahubil všechny. (Lk 17,29)

Tělesnost, materialismus, lhostejnost … všichni tak žili. Normy chování se posunuly a zvrhlost byla naprosto normální. Nikdo si ani v nejmenším nepřipouštěl Boží soud. Ale v ten den, kdy Lot vyšel, přišel soud a zahubil všechny.

• Právě tak bude v den, kdy se zjeví Syn člověka. (Lk 17,30)

Pán Ježíš tady nabádá k bdělosti. Nenechte se ukolébat tím, že se máte dobře, tím, že život plyne a všechno je tak nějak v pohodě. Prostě nějaké starosti jsou a nějaké budou, ale proč se stresovat? Pozor! Pán tady varuje učedníky před duchovní otupělostí, lhostejností, před tím, aby se nechali unášet společně s proudem. Na jiném místě čteme o příchodu Pána:

• Až budou říkat ‚je pokoj, nic nehrozí‘, tu je náhle přepadne zhouba jako bolest rodičku, a neuniknou. (1Te 5,3)

Bude to naprosto normální den jako každý jiný. Pán přijde v den, kdy to nikdo nečeká a v hodinu, kterou nikdo netuší (Lk 12,46). A bude to jako za dnů Lota:

• Kdo bude v onen den na střeše, ale věci bude mít v domě, ať nesestupuje, aby si je vzal; a stejně tak kdo bude na poli, ať se nevrací zpět. (Lk 17,31)

Nebuďte jako lidé v Sodomě. Nic jste si na svět nepřinesli a nic si také neodnesete. Jak byste chtěli uniknout onomu dni? Jak byste se chtěli zachránit před Božím soudem? Je jenom jedna cesta: cesta ke kříži Pána Ježíše Krista, je jenom jeden způsob: pokání a víra v Ježíše. Je jenom jedna jediná možnost, jak zachránit svůj život – uložit svůj poklad v nebi, kde Kristus sedí po pravici Boží. Pán dodává:

• Vzpomeňte si na Lotovu ženu! (Lk 17,32)

Pamatujte na Lotovu ženu. Její srdce bylo v Sodomě. Celý příběh Lota v Genesis ukazuje, že se mu nechtělo ze Sodomy – a my tady můžeme vidět, jak bezbožné okolí může snadno ovlivnit i spravedlivého člověka. Srdce Lotovy ženy v Sodomě zůstalo, a proto ji stihl Boží hněv. Ježíš připomíná Lotovu ženu proto, aby ukázal na tragédii života, který nebere vážně Boží Slovo a nebojí se Božího soudu. Tady nejsou nějaké zjevné hříchy – jenom malé ohlédnutí se zpátky. Taková malá neposlušnost Božímu Slovu. – Z toho jediného stromu ovoce jíst nesmíš! – Stále stejná neposlušnost! Stále stejné ignorování Božího Slova. Stále stejná zatvrzelost vůči Bohu. Nechtějme se dívat zpátky k životu bez Boha. Život bez Boha nám nemá co dát. Život bez Boha zůstává v posledku prázdný a pustý a bude zakončený jenom strašlivým soudem! Kde je vaše srdce? Není tam někde u těch líbivých věcí? Pamatujte na Lotovu ženu! Pojďme se vrátit zpátky do Genesis. Vedle prvního varování, je zde také:

2. První povzbuzení: Pamatujte na Lotova strýce (v. 27–29)

Evangelium začíná špatnou zprávou o hříchu, který odděluje člověka od svatého Boha, ale pokračuje dobrou zprávou o spasení z milosti skrze víru v dokonané dílo Pána Ježíše Krista. Podobně to můžeme vidět i zde. Lotova žena sice unikla zhoubě v Sodomě, ale Boží soud ji zasáhl před branami Sóaru. Ale Lot byl zachráněn. Následující verše nám nabízejí zajímavý pohled:

• Za časného jitra se Abraham vrátil k místu, kde stál před Hospodinem. Vyhlížel směrem k Sodomě a Gomoře a spatřil, jak po celé krajině toho okrsku vystupuje ze země dým jako dým z hutě. (Gn 19,27-28)

Všimněte si spádu celého příběhu v posledních čtyřech kapitolách Genesis. Mezi 16. a 17. kapitolou bylo 13 let. Mezi 17. a 18. kapitolou uběhly tři měsíce a 18. a 19. kapitolu od sebe dělí jedna jediná noc. Předchozího dne se Abraham usilovně modlil za záchranu spravedlivých v Sodomě. Nyní se vrací zpátky. Abraham nebyl povodňový turista, jaké jsme tady zažili před deseti lety. Nebyl hledačem senzací, ani si nešel nafilmovat příběh zkázy. Jsem přesvědčen o tom, že Abraham toho té noci mnoho nenaspal. Zcela jistě ho svírala starost o osud obyvatel pěti měst v údolí a především starost o jeho synovce Lota a jeho rodinu.

Když vyšlo slunce, Bůh začal chrlit oheň a síru na tato města a Abraham se vrátil na místo, kde předchozího dne stál před Bohem a čekal na Boží odpověď. A viděl. Možná se zděsil a třeba na chvíli zapochyboval o osudu svého synovce Lota, ale následující verš nám ukazuje, že Bůh jeho modlitby vyslyšel:

• Ale Bůh, když vyhlazoval města toho okrsku, pamatoval na Abrahama: poslal Lota pryč ze středu zkázy, když vyvracel města, v nichž se Lot usadil. (Gn 19,29)

Příběh Abrahamova synovce Lota je zajímavě zasazen do vypravování o Abrahamovi a tento verš nám celkem jasně ukazuje, že Lotův příběh a příběh o zničení sodomským měst tvoří jenom pozadí Abrahamova příběhu. Jde o Abrahama a jeho potomstvo. V té dlouhé 19. kapitole je to právě tento verš, který to vypichuje.

V tomto verši toho můžeme nalézt skutečně mnoho o samotném Bohu. Znovu je zde zdůrazněno, že to byl Bůh sám, kdo vyhladil ona města. Připomíná nám to důležitou pravdu, kterou jako Boží děti musíme mít na paměti – totiž že náš Bůh je spalující žár (Dt 4,24; Žd 12,29). Vidíme také, že Bůh je svrchovaný soudce, soudce celé země, jak to připomíná Abraham ve své modlitbě v předchozí kapitole. Vidíme zde ale také, že Bůh je pravdivý a věrný a nenechá své slovo přijít vniveč – Bůh slíbil Abrahamovi, že v něm dojdou požehnání všechny čeledi země (Gn 12,3) a také, že nevyhladí spravedlivého společně se svévolníkem (Gn 18,23). Boží věrnost se projevuje tím, že zachránil spravedlivého Lota, vyvedl pryč z města zkázy. To je obraz Boží věrnosti vůči nám:

• [Ježíš] sám sebe vydal za naše hříchy, aby nás vysvobodil z nynějšího zlého věku. (Ga 1,4)

Vidíme zde ještě další věci: Bůh je milosrdný, protože zachraňuje a dává nám svou milost. Kdyby byla spravedlnost na nás, nechali bychom Lota v Sodomě. „Když nechceš, tak si tady zůstaň.“ – tak nějak by zněla naše slova. Nutit tě nebudeme. Ale všimněte si v Novém zákoně, jak jednali první křesťané – přesvědčovali, dokazovali, usvědčovali, domlouvali, naléhali, napomínali v trpělivém vyučování. To je velké povzbuzení pro nás, abychom se nenechali odradit tím, když někdo odmítá evangelium. V tom se totiž projevuje Boží dobrota. Je to Boží dobrota vůči váhavým, jako byl Lot, a je to Boží dobrota vůči těm, kdo se za tyto váhavé modlí. Bůh pamatoval na Abrahama.

Tady byl Boží přítel, který se modlil za svého příbuzného. To je pro nás velká výzva k tomu, abychom se modlili za lidi kolem nás, za své příbuzné, za přátele, známé, kolegy v práci, … Je mnoho lidí, za které je potřeba se usilovně přimlouvat. A vedle toho máme mít také na paměti, že další se modlí za nás. Mohu vám dosvědčit, že je celá řada lidí, kteří se za vás modlí – za každého z vás jednotlivě. Ale nad to nám dosvědčuje Písmo, že:

• … máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. (1J 2,1)

Milovaní svatí, náš Pán se za nás přimlouvá bez přestání. Máme u Otce mocného přímluvce. Vy se přimlouváte za své bratry a sestry, další svatí z naší církve i v dalších církvích se přimlouvají za vás, ale především  - náš Pán se za nás modlí. A zde musíme zdůraznit, že jenom a jedině kvůli Pánu a kvůli Jeho díle na kříži na nás Bůh pamatuje. Jedině kvůli Kristovu kříži Bůh jednal laskavě a dobrotivě s Abrahamem, jedině kvůli Kristu Bůh vyvedl spravedlivého Lota ze Sodomy. Bez Krista nemáme vůbec nic. Další verš nás vrací k Lotovi:

3. Druhé varování: Pamatujte na Lotův strach (v. 30)

• Lot pak vystoupil ze Sóaru a usadil se se svými dvěma dcerami na hoře, protože se bál usadit se v Sóaru. Usadil se s oběma dcerami v jeskyni. (Gn 19,30)

Lot přemluvil Pána Boha, aby nemusel utéci na hory, ale mohl utéci do jednoho z měst, které se Bůh chystal zničit – do Sóaru. Bylo to malé město, ale jak velmi brzy Lot zjistil, jeho obyvatelé byli stejně zlí a hříšní, jako obyvatelé Sodomy.

Nevíme přesně, co nakonec přivedlo Lota k tomu, že Sóar opustil. Víme jen, že se zde bál usadit. Někteří komentátoři si myslí, že se bál pomsty obyvatel, protože by si mohli myslet, že okolní města byla zničena kvůli němu. Je docela možné, že se bál o svůj život. Přišel do města a jistě zůstal na otevřeném prostranství města – podobně jako to na začátku kapitoly udělali dva andělé, kteří přišli do Sodomy. Možná si vzpomněl na tuto událost a dostal strach. Nevíme.

Je zde ještě jedno vysvětlení – takové, které ukazuje Lota v trochu lepším světle. Je možné, že když Lot přemýšlel o tom, co se onoho dne odehrálo, a pochopil, že Bůh zničil Sodomu i okolní města kvůli zlu, kterým byla tato města naplněna, tak dospěl k závěru, že nechce žít v takovém městě. Musíme mít na paměti, že také Sóar měl být zničen a nedošlo k tomu jenom proto, že Lot prosil Boha, aby nemusel jít do hor, ale mohl vejít do tohoto maličkého města. Je také možné, že vyprávěl obyvatelům Sóaru o tom, proč je Bůh zachránil a pochopil, že stejně jako obyvatelé Sodomy a okolních měst ani tito nechtějí nic ve svém životě měnit a zpráva o Božím soudu i jeho bezprostřední blízkost jimi vůbec nijak nepohnula.

Ve vzduchu bylo cítit kouř ze spálené země, dolina se zaplavovala vodou a vznikalo veliké jezero, dnes známé jako Mrtvé moře, ale obyvatelé Sóaru dál pokračovali ve svém zlém životě, jako kdyby se nic nedělo. Lot si možná vybavil původní Boží příkaz, aby utekl do hor a tak chtěl nyní tento příkaz poslechnout. Ale ať již to bylo jakkoliv, je zde pro nás Lot varováním, protože tady vidíme poslušnost, která přichází deset minut po dvanácté, v jeho jednání je málo důvěry v Boha, a daleko více strachu z lidí, a to navzdory tomu, že ho Bůh v předchozích 12 hodinách vysvobodil hned několikrát.

Moji milí, pamatujme na Lotův strach. Kéž je pro nás varováním a připomínkou toho, že Boha je třeba poslechnout na prvním místě.

• Vždyť oči Páně hledí na spravedlivé a jeho uši jsou otevřeny jejich prosbám, ale tvář Páně je proti těm, kteří činí zlo. Kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro? Ale i kdybyste pro spravedlnost měli trpět, jste blahoslaveni. ‚Strach z nich ať vás neděsí ani nezviklá a Pán, Kristus, budiž svatý‘ ve vašich srdcích. (1Pt 3,12-16)

Musíme jít dále a text nás vede ke:

4. Třetí varování: Pamatujte na Lotovy dcery (v. 31–38)

Lot chtěl možná uniknout hříšnému městu, a proto nakonec zamířil do hor – tam, kam měl jít hned od začátku. Ale hříchu stejně neunikl.

Lot se bál o svůj život, a proto odešel i se svými dcerami do hor a přestěhoval se do jeskyně. Jak asi vzpomínal na svůj dům v Sodomě nebo na stany, v nichž bydlel před tím, než se nastěhoval do Sodomy. Lotovy dcery se také bály – jejich strach ale směřoval úplně jiným směrem: bály se o své potomstvo. Možná si myslely, že země byla zničena podobně jako při potopě – už ne vodou, ale ohněm a Sóar dopadl po jejich odchodu podobně jako Sodoma a Gomora. Těžko říci. Jisté však je, že to, co Lotovy dcery vymyslely, bylo úděsné.

• Tu řekla prvorozená té mladší: „Náš otec je stařec a není muže v zemi, aby k nám podle obyčeje celé země vešel. Pojď, dáme otci napít vína a budeme s ním ležet. Tak dáme život potomstvu ze svého otce.“ (Gn 19,31-32)

Charakter Lotových dcer byl – jak se zdá – poničen dlouhým pobytem v bezbožné společnosti. Jejich myšlení bylo pokřivené a vypadá to, že Lot příliš nedbal na výchovu svých dcer. Zdá se, že se soustředil na ty vnější věci – zachoval bezúhonnost svých dcer – zůstaly panny i v tak zvráceném městě jako byla Sodoma. Ale to, co bylo uvnitř, odráželo něco z charakteru jejich otce.

V Sodomě je chtěl jejich otec sexuálně využít pro své vlastní zájmy, nyní jeho dcery sexuálně využily svého otce pro své vlastní zájmy. Společnost, ve které tyto dívky vyrůstaly, utvářela jejich charakter a ani jejich otec na tom nebyl o moc lépe. Apoštol Pavel připomínal křesťanům v Korintu:

• Neklamte se: ‚Špatná společnost kazí dobré mravy‘. (1K 15,33)

Tady se musíme na chviličku zastavit, protože bychom mohli toto místo velice snadno špatně pochopit. Mohli bychom udělat stejnou chybu, jakou udělal Lot, když utekl z města do jeskyně. Je pravda, že město, v němž bydlel, bylo hříšné a spravedlivý Lot v něm už dávno neměl co dělat. Dávno měl toto město opustit. Je třeba, abychom si připomínali, že špatná společnost opravdu kazí mravy. A to platí nejenom pro naše děti, ale platí především pro nás samotné.

• Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači. (Ž 1,1)

• Kdo chodívá s moudrými, stane se moudrým, kdežto tomu, kdo se přátelí s hlupáky, se povede zle. (Př 13,20)

A mohli bychom najít další místa v Písmu. Ale všechna tato místa mluví o vnitřním postoji člověka a nikoliv o vnějších věcech. Nemluví o tom, kde žijeme, kde pracujeme, nemluví až tak o tom, s kým přesně se stýkáme. Vzpomínáte, jak nazývali Pána Ježíše Krista? Přítel celníků a hříšníků (Mt 11,19)! Jde o to, čím se řídíme – jestli je to rada zbožná, nebo rada bezbožná, rada svévolníků. Jde o to, na jakou cestu se vydáváme – zda na cestu svatosti, nebo cestu hříchu, jde o to, co posloucháme, na co se díváme a od koho se učíme – jsou to posměvači nebo svatí? Když pasl apoštol Pavel do Korintu, tak jim napsal:

• Napsal jsem vám v listě, abyste neměli nic společného se smilníky; ale nemyslel jsem tím všecky smilníky tohoto světa nebo lakomce, lupiče a modláře, protože to byste museli ze světa utéci. Měl jsem však na mysli, abyste se nestýkali s tím, kdo si sice říká bratr, ale přitom je smilník nebo lakomec nebo modlář nebo utrhač nebo opilec nebo lupič; s takovým ani nejezte. (1K 5,9-11)

Pavel ukazuje, že oddělenost od světa musí být především vnitřní. Je to oddělenost od hříchu, tedy svatost a posvěcení, růst ve svatosti. Ale píše tady i o té vnější oddělenosti a ta se týká těch, kdo vypadají jako bratři, ale nejsou. Vzpomínáte si, jak Lot oslovoval sodomské muže, kteří se chtěli dobýt do jeho domu? Bratři moji!

Lot už nedokázal bratra od svévolníka. Podobně se dnes chtějí někteří křesťané učit od lidí, kteří uctívají modly, klaní se obrazům a modlí se k mrtvým – a nazývají je stejně jako Lot: bratři moji! Co může být výsledkem takové koalice? Skončí to stejně, jako příběh Lotových dcer:

• Daly mu tedy té noci pít víno. Pak vešla prvorozená a ležela s otcem. On však nic nevěděl, ani když ulehla, ani když vstala. Příštího dne řekla prvorozená té mladší: "Hle, na dnešek jsem ležela s otcem já. Dáme mu pít víno i této noci a vejdeš ty a budeš s ním ležet. Tak dáme život potomstvu ze svého otce." Daly mu tedy pít víno i této noci a mladší přišla a ležela s ním. On však nic nevěděl, ani když ulehla, ani když vstala. Tak obě Lotovy dcery otěhotněly se svým otcem. I porodila prvorozená syna a nazvala ho Moáb (to je Z otce zplozený); ten je praotcem Moábců až podnes. A mladší porodila také syna a nazvala ho Ben-amí (to je Syn mého příbuzného); ten je praotcem Amónovců až podnes. (Gn 19,33-38)

Lot se propadal stále hlouběji. To, co tady čteme je skutečně tragédií, která nám ukazuje, jak dlouhá jsou chapadla hříchu, jak hluboko a daleko hřích prorůstá. Co stálo na samotném začátku? Kořeny najdeme nějakých 23 let před touto událostí, když se Lot oddělil od svého strýce Abrahama. Lot se rozhlédl a viděl krásnou a úrodnou zemi s pěknými městy. Byla tady Lotova touha po krásné zemi, duchovní nerozlišování, to, jak chtěl vypadat dobře před světem, být mu podobný. Nehledal Boží vůli, ale šel tak, jak ho vedly jeho oči. A jaký byl výsledek?

Dva národy, které se staly nepřáteli starozákonního Božího lidu. Dva národy, které sváděly Boží lid k modlářství a k hříchu. Dva národy, které žily tak, že nad nimi Bůh nakonec vynesl tvrdý soud:

• Moáb bude vyhlazen, už nebude lidem, protože se vyvyšoval nad Hospodina. (Jr 48,42)

• [O Amónovi:] Hle, přivedu na tebe postrach, je výrok Panovníka, Hospodina zástupů, ze všech stran kolem tebe. Budete rozehnáni každý zvlášť. A nebude nikoho, kdo by shromáždil vyplašené. (Jr 49,5)

Ale o obou nakonec Bůh říká, že jejich úděl změní – dojdou požehnání skrze Abrahama, resp. skrze jeho potomka Ježíše Krista. A to nás vede k závěru:

5. Druhé povzbuzení: Pamatujte na Lotova Boha

Od 38. verše se už se jménem Lota setkáváme jenom třikrát ve Starém zákoně – pokaždé jde o souhrnné označení jeho potomků – Amóna a Moába. Lot není postavou, kterou bychom měli následovat nebo si z ní brát příklad. Jde o smutný a tragický příběh lidského hříchu, hříchu spravedlivého muže Božího. 

O to víc v celém příběhu vyniká velikost Boží. Už jsme o tom mluvili, ale já to chci ještě na závěr připomenout.

Je zde milosrdný Bůh, Bůh, který se slitovává. Bůh, který vás nenechá ležet, když upadnete do bahna hříchu, ale když jste tak hluboko, že ani nemůžete vstát, tak pošle své anděly, aby vás za ruce vyvlekli ven. Možná přitom přijdete o všechno, možná jako Lot ztratíte své postavení, svůj majetek, svůj dům, svou rodinu. Ale jako kořist získáte život. A to je Boží milost.

• Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? (Mt 16,26)

Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, našeho Pána!